Rok se sešel s rokem a před námi byla další dlouho plánovaná a očekávaná cyklovýprava do Alp. Vtipkování při loňském výjezdu po Grossglockner Hochalpenstrasse, že příští rok zdoláme Passo dello Stelvio se stalo skutečností. Tuhle cestu jsem důkladně plánoval už od zimy a absolvovali jsme ji čtyři - já s Hankou a Petr s Romanou. Z ČR jsme se dopravili vlakem přes Vídeň do Feldkirchu, kde naše cyklovýprava začínala. Trvala 13 dní, najeli jsme přes 1100 km a projeli přes 5 států.

     Během 7 dní jízdy v Alpách jsme zdolali 10 průsmyků z toho 7 vyšších jak 2000m. Další 4 dny jsme najeli mnoho km po Innské a Dunajské cyklostezce. Celou cestu jsme jeli na těžko - veškeré věci a vybavení jsme si vezli sebou. Nechyběli dokonce ani takové věci jako náhradní špice a bič se stahovákem na kazetu.

     Počasí, zejména v Alpách, kdy jsme zdolávali průsmyky bylo naprosto dokonalé. Odměnou za námahu při stoupání do sedel nám byla překrásná alpská příroda, horské masivy a vše, co zdejší nádherná krajina mohla nabídnout. I když s námi jeli dvě holky, byly nám s Petrem více než rovnocennými "soupeři" při zdolávání nekonečných stoupání. Za výkon, který předvedli jim stojí velký obdiv. Nyní si můžete přečíst deník z naší výpravy. V sekci fotogalerie naleznete také množství fotek z této výpravy.

1. den: sobota 16. červenec 2005   

     PROSTĚJOV - BRNO - VÍDEŇ - FELDKIRCH

     Ráno nás rodiče Hanky vezou autem do Brna. Zde máme sraz s Romčou a Petrem, kteří přijeli do Brna vlakem ze Studénky. Na nádraží kupujeme nějaké jídlo do vlaku, cesta do rakouského Feldkirchu je dlouhá přes 900km. Je 8:45 a náš vlak právě přijíždí, bleskurychle nakládáme kola spolu s bágly do vagónu a během chvilky vlak odjíždí směr Vídeň jižní nádraží. Jelikož máme místenky jak pro nás tak i pro kola, vše probíhá bez jediného problému. Za necelé dvě hodiny přijíždíme do Vídně, na nástupišti nakládáme bágly na kola a přesunujeme se na nádraží Vídeň-západ.

     Času na přestup máme dost a tak dáváme malou svačinu a čekáme na přistavení vlaku. Kolem 13h je náš vlak přistaven, Hanka s Romčou jdou obsadit naše kupé a já s Petrem vezeme kola do vagónu pro kola. V 13:30 odjíždíme, čeká nás cesta trvající přes 7h. Nutno podotknout, že rakouské vlaky EC jsou pro našince velký luxus - klimatizace, naprosto čisté vagóny a vakuové WC s teplou vodou a tekutým mýdlem jsou samozřejmostí. Také toto přispělo k tomu, že cesta utekla velmi rychle. Vlak projíždí různorodou krajinou, často se mění i počasí, jednou kupříkladu prší, a když projíždíme pohoří tunelem dlouhým několik kilometrů na druhé straně je úplně jasno.

     Do Feldkirchu přijíždíme pár minut před 21h. Nakládáme brašny na kola a odjíždíme do centra najít nějakou mapu, podle které by jsme se zorientovali. Našim cílem je najít nějaké místo za městem, kde by jsme mohli přenocovat. Projíždíme Feldkirchem a zjišťujeme, že najít nějaké odlehlé místo na postavení stanu nebude vůbec lehké. Rozhodujeme se, že budeme pokračovat dál do Lichtenštejnska a tam se uvidí. Míjíme rakouskou celnici, kde celník jen mávne rukou ať jedeme dál. Přijíždíme na lichtenštejnskou celnici, podávám celníkovi naše pasy. Na jeho otázku kam jedeme odpovídám, že jedeme do Švýcarska do Churu. Všechny si nás prohlíží a nakonec nám ukáže místo kam máme zajet s koly a chvíli počkat. Bere si naše pasy a odchází někam do kanceláře. Po pár minutách přichází zpět a ještě jednou se nás ptá kam jedem a kde budeme spát. "Jedem do Švýcarska směr Chur a spát budeme v nějakém kempu", zní moje odpověď. Celník obchází naše kola, chce vidět stany a spacáky. A ještě jednou se ujišťuje, zda budeme Lichtenštejnskem jen projíždět. I když naše plány jsou úplně jiné, ujišťuji ho, že pouze projíždíme. Celník něco zabručí, vrací nám pasy a říká, že můžeme jet. Patrně jsme u něj budili podezření, když se takhle navečer zjeví čtyři osoby na kolech s obrovskými bágly odkudsi z Česka :).

     Lichtenštejnsko je malý stát, který se rozprostírá na úbočí hor. Při pohledu na osvětlené domy, které jsou roztroušeny všude po okolí zjišťujeme, že postavit stan někde tady poblíž bude docela obtížné. Rozhodujeme se tedy jet až k Rýnu a na břehu přenocovat. Projíždíme pár vesniček a za nedlouho jsme u Rýnu. Rovně pokračuje silnice do Švýcarska, my se však napojujeme na Rýnskou cyklostezku a po pár set metrech z ní odbočujeme a u řeky stavíme stany. Je něco po 23h a tak jdeme spát.

zážitek dne: lichtenštejnská celnice

délka trasy: 20km    maximální rychlost: 37km/h    čas jízdy: 1:34h    průměrná rychlost: 12,5km/h

2. den: neděle 17. červenec 2005    

FELDKIRCH - VADUZ - CHUR - sedlo LENZERHEIDE 1547 m.n.m. - FILISUR

     Ráno se probouzíme před sedmou hodinou. Balíme stany, najíždíme na Rýnskou cyklostezku a šlapeme směr Vaduz. U fotbalového stadionu vaříme čaj a snídáme. Projíždíme Vaduz, přejíždíme po mostě přes Rýn a pokračujeme po cyklostezce proti proudu. Cesta rychle ubíhá, jedeme po velmi kvalitní téměř rovné cyklostezce podél vody. Rychlost neklesá pod 20 km/h. Stezka je poměrně frekventovaná, potkáváme i řadu cyklistů, co jedou stejně jako my na těžko. Nutno podotknout, že při zdolávání všech následujících průsmyků by se počet cyklistů, kteří jeli na těžko dal spočítat na prstech jedné ruky. Při jedné z pauz se mi láme stojan, který rupnul pod tíhou naloženého kola.

     Asi po hodině jízdy se stezka vzdaluje od řeky a je vedena krásnými alpskými vesničkami a vinohrady rozprostřenými na úbočí hor. Po pár kilometrech jedeme opět podél Rýnu, projíždíme řadu zemědělských usedlostí a dalších vesniček. Před Churem u řeky dáváme pauzu na oběd a sušíme stany. Po 14h přijíždíme do Churu (590 m.n.m.) a hledáme cestu směr Churwalden. Silnice začíná pěkně ostrým stoupáním, které se zmírňuje až před vesnicí Churwalden. Poprvé se kocháme hezkými výhledy do údolí a celkový dojem kazí jen docela hustý provoz po této nepříliš široké silnici.

     Do Churwaldenu přijíždíme po 17h, pokračujeme dál směr Parpan což je vesnice kousek před sedlem (1547m.n.m.), na kterém jsme kolem půl sedmé. Navlékáme na sebe nějaké oblečení, čeká nás několikakilometrový sjezd. Kousek pod sedlem míjíme malebné jezero Heidsee, dáváme krátkou pauzu a i přes to, že je něco málo po 19 hodině, využíváme možnosti se vykoupat. Voda sice není nijak extra teplá, ale jako osvěžení po celodenním šlapání naprosto dostačující. Vracíme se zpět na silnici, která velice rychle klesá a následuje další sjezd, kdy to opět pěkně frčí. Přijíždíme do vesničky Lenz, kde se snažíme neminout odbočku na Brinez a Albulapass. Tato silnice je poměrně úzká, naštěstí už v tuhle dobu na ní není žádný provoz. Ze silnice jsou vidět krásné výhledy do údolí, kam bude následovat náš další sjezd. Nyní už hledáme příhodné místo pro dnešní nocování, ale zjišťujeme, že nejlepší bude sjet až do údolí a někde poblíž řeky přespat. Šlapeme ještě několik km, projíždíme vesničku a kousek za ní míjíme golfové hřiště.

     Zastavujeme pár km před vesnicí Filisur a Petr se porozhlíží po místě, kde by se dali postavit stany Po chvíli sjíždíme ze silnice, pod mostem přes řeku Albulu tlačíme kola několik desítek metrů do lesa, kde je ideální místo u řeky na stanování. Stavíme stany a vaříme večeři. Se setměním jdeme spát. Zítra nás čeká výjezd na Albulapass - první z letošních dvoutisícových průsmyků.

zážitek dne: výjezd do prvních prudkých kopců, koupání v jezeře

délka trasy: 94km    maximální rychlost: 65km/h    čas jízdy: 6:33h    průměrná rychlost: 14,3km/h

3. den: pondělí 18. červenec 2005   

FILISUR - ALBULAPASS 2315 m.n.m. - LA PUNT - PONTRESINA   

     Vstáváme v 8h, necháme chvíli sušit stany, balíme věci a snídáme. Vracíme se zpět na silnici a šlapeme k vesnici Filisur. Zde doplňujeme v kašně vodu. Pro Švýcarsko je typické, že v každé menší vesnici či osadě vždy najdete kašnu či pramen s pitnou vodou. Během naší cesty tak nebyl nikdy problém s nedostatkem vody. Za Filisurem začíná silnice opět pěkně stoupat, po pravé straně máme hluboké údolí řeky Albuly. Silnici lemuje kamenná zídka, děláme zastávky a kromě nabírání sil se kocháme hezkými pohledy do údolí. Těsně před obcí Bergün je několik set metrů silničky doslova zaříznuto ve skalním masivu. Cestou nás míjí řada cyklistů, převážně na silničkách. Na těžko jsme ten den nahoru jeli jen my (možná jsme jeli tak rychle, že nás nikdo z těch co jeli na těžko nepředjel :) ).

     Za Bergünem na parkovišti u lanovky dáváme větší pauzu a vaříme oběd. Asi po hodince balíme věci a pokračujeme dál. Nyní nás čeká cesta do Predy, v tomto úseku silnice prudce stoupá, myslím si, že to je nejprudší úsek při cestě do sedla. Jedeme poklidným tempem, protože je tu na co se dívat. Všude kolem nás překrásná příroda, kaňony vymleté od řeky, horské potůčky a samozřejmě vysokohorská železnice. Koleje nás doprovázejí až do Predy. Trasa vlaku se různě klikatí a je tvořena mnoha tunely a mosty. Po této trati jezdí kromě nákladních a osobních vlaků také známý Bernina Express (Express má pouze v názvu - jedná se o vyhlídkový panoramatický vlak, který trasu dlouhou 110km z Churu do italského Tirana ujede za něco málo přes 4h).

     V Predě doplňujeme vodu a po krátké pauze šlapeme dál. Po chvíli začíná poprchat, i když se nejedná o žádnou velkou bouřku, schováváme se pod přístřešek u jezírka pár metrů od silnice. Za půl hodiny je po dešti, nasedáme na kola a míříme si to dál, jak jinak než do kopce. Dostáváme se nad hranici lesa, která může být tak ve výšce kolem 2000m. U malé chajdy poblíž silnice zastavujeme a dáváme svačinu. Po chvíli pokračujeme dál. Silnice zde už není tak prudká a tak cesta do sedla poměrně rychle ubíhá. Podle stožárů vysokého napětí vedoucích z údolí přes sedlo, které jsou zde vedeny téměř v rovině, soudíme, že sedlo nebude daleko. Po pár set metrech již vidíme střechu restaurace, která je přímo na sedle.

     Kolem 17h konečně přijíždíme na Albulu. Počasí nám docela přeje, neprší, ale fouká zde studený vítr. Oblékáme se, jelikož nás čeká sjezd do La Punt. Brzdy z kopce jako vždy šetřím a tak to krásně fičí. Zpočátku se silnice svažuje mírněji, až několik km před La Punt je sjezd prudší a silnice se tu pěkně klikatí. O menší vzrůšo se postarala kráva, která se asi zapomenula a postávala v silnici. Naštěstí jsme si ji v té rychlosti stačili všimnout. Během sjezdu zastavuji, čekám na ostatní a dělám pár fotek. Za necelou půlhodinu jsme v La Punt. Odtud pokračujeme po silnici směrem na St.Moritz. Počasí se zhoršilo a před krátkým lijákem se schováváme pod mostem. Několik km před St.Moritzem se napojujeme na cyklostezku, která vede podél silnice a pokračujeme do kempu za městečkem Pontresina. Stavíme stany a vybalujeme věci. Na řadu přichází tolik očekávaná sprcha. Vaříme večeři, odpočíváme a debatujeme na dřevěných lavičkách kousek od stanu. Počasí se zhoršuje a přichází pravá alpská bouřka. Mizíme ve stanech, zalehám do spacáku a za bubnování kapek o stan usínám.

zážitek dne: cesta na Albulu, vysokohorská železnice

délka trasy: 52km    maximální rychlost: 60km/h    čas jízdy: 5:05h    průměrná rychlost: 10,1km/h

4. den: úterý 19. červenec 2005   

PONTRESINA - BERNINAPASS 2330 m.n.m. - FORCOLA DI LIVIGNO 2315 m.n.m - OFENPASS 2149 m.n.m. - GOMAGOI 

     Probouzíme se do chladného rána, teploměr na recepci kempu ukazuje 4°C. Fotím zasněžené vrcholky nad kempem, které ještě včera byli bez sněhu. Vaříme čaj a snídáme. Na chvíli se ukazuje sluníčko, a tak necháváme prosušit stany. Po 9h balíme vše na kola a odjíždíme z kempu. Napojujeme se na silnici a pokračujeme směrem na Passo del Bernina. Stoupání až na pár krátkých úseků není tak prudké, i přesto jedeme turistickým tempem, děláme pauzy a fotíme okolí. Cestu nám párkrát překříží železnice, která se tady klikatí podobným způsobem jako v údolí řeky Albuly. Na parkovišti u vlakové stanice Bernina Diavolezza děláme krátkou pauzu a já fotím přijíždějící vlak. Turisté ve stojícím vlaku trošku nechápavě prohlížejí naše kola s množstvím báglů. Zdravíme se s nimi přes sklo vlaku a pokračujeme dál.

     Asi po dvaceti minutách jízdy vidíme projíždět slavný Bernina Express. S radostí jej fotím a šlapeme dál. Po pravé straně se před námi objevuje jezero a v dálce už vidíme střechu budovy stojící na sedle, ke které po chvíli přijíždíme. Dělám pár fotek a pokračujeme dál, jelikož samotné sedlo Bernina je ještě o něco výš. Na sedle se fotíme a teple oblékáme, čeká nás sjezd, kterým ztrácíme několik set výškových metrů. V rychlém sjezdu málem míjím odbočku na sedlo Forcola Di Livigno. Projíždíme kolem celnice. Zastavujeme a sundáváme přebytečné oblečení, jelikož je vcelku hezky. Silnice je tu asi půl kilometru poměrně rovná, avšak zanedlouho začíná prudké stoupání do sedla. Šlape se nám dobře a kromě krátkých pauz na focení nezastavujeme. Na sedlo přijíždíme pár minut po 13h. Následuje vrcholové foto a opět se teple oblékáme před dlouhým sjezdem. Míjíme celnici, a fičíme si to z kopce dolů směr Livigno. Cesta se tu nijak neklikatí a tak si opět vychutnávám rychlý sjezd.

     Do Livigna přijíždíme v 14h, na kraji města dáváme hodinovou pauzu a vaříme oběd. Po obědě jedeme do centra nakoupit nějaké potraviny, avšak nalézt obchod ve změti obchodů s technikou, alkoholem a parfémy je velký problém. Livigno je bezcelní zóna a tak tu narážíme na obchody s různým sortimentem jen ne s potravinami. Jeden se nám nakonec podařilo přece jenom objevit. Nakupujeme jídlo, nějaké sladkosti a pár pivek. Opouštíme město a pokračujeme po silnici podél jezera (možná spíše přehrady) Lago di Livigno.

     V 16h přijíždíme k hrázi jezera. Na kraji hráze je italská celnice a přímo na hrázi pak budka, kde se vybírá mýtné za projetí tunelem. My však jako cyklisté neplatíme nic. Chlápek v budce mi jen říká, že máme vjet do tunelu až na zelenou a v žádném případě se nezastavovat. Tunel vedený skrz horský masiv do Švýcarska je totiž jednosměrný, řízený semaforem a dlouhý přibližně 4km. Když do něj z jedné strany vjedou vozidla, ti na druhé straně mají červenou do té doby, než poslední auto opustí tunel. My jsme na zelenou čekali necelých 10 minut. Naskakuje nám zelená a vjíždíme do tunelu. Naštěstí je to do Švýcarska mírně z kopce a tak to svištím něco přes 50 km/h, v této rychlosti se držím při středu silnice, jelikož po krajích je to samý kanál a asfalt samá mulda. Pár aut se pokouší předjet, ale nemají v tak úzkém tunelu a při takové rychlosti šanci. Cyklisté zde mají sice svůj pruh, avšak pouze ve směru do Itálie, kdy jedou do kopce. Z tunelu doslova vyletím a mám co dělat, abych to ubrzdil před celníkem, který mi ukazuje, že mám zastavit. Podávám mu pasy a vysvětluji, že kolegové jsou teprve na cestě. Mezitím se mě vyptává, jestli mám něco k proclení apod. Pár metrů za celnicí opět sundáváme přebytečné teplé oblečení a pokračujeme po silnici do sedla Ofenpass (Pass dal Fuorn). Cesta se nijak neklikatí a vede místy podél říčky, luk a lesem. Až v závěru pár km před sedlem se začíná klikatit, pomalu ale jistě stoupáme do dalšího sedla (dnes již třetího). Míjíme auto s karavanem, jehož řidič se v tomto nejprudším úseku pár set metrů před sedlem marně snaží rozjet. Zápach pálící se spojky jde cítit na desítky metrů.

     V 18h přijíždíme do sedla a fotíme se. Opět se oblékáme do teplého a jedeme z kopce dolů. Následuje sjezd přes St.Marii a Müstair do vesničky Glorenza. Výškový rozdíl je něco okolo 1250m, a tak úsek dlouhý cca 25km projíždíme téměř bez šlápnutí. Z Glorenzy pokračujeme po rovince do Prato allo Stélvio. Na rozdíl od Švýcarska, je tato část Itálie samá farma a ovocný sad a tak najít místo na přenocování je velice obtížné. Rozhodujeme se tedy, že noc strávíme v některém místním kempu . Bohužel vidina teplé sprchy se nám rozplynula ve chvíli, kdy v jednom z kempů chtěli jen za stan 12euro a dalších 12 za osobu. Jelikož obdobná situace nastala i v druhém kempu, nezbylo nám nic jiného než přenocovat na divoko někde v okolí. Platit za jednu noc pro čtyři osoby něco kolem 70euro se nám opravdu nechtělo.

     Kolem půl deváté odjíždíme z Prata po silnici, která vede na Passo dello Stelvio, náš zítřejší cíl. Cestou hledáme vhodné místo na přenocování. Představa, že jsem mohl ležet ve stanu, popíjet pivko a relaxovat, zatímco šlapu ještě bůhví kam, mi docela ubírá sil. Silnice pomalu, ale jistě začíná opět stoupat. Šlapu si to asi 300m za Romčou, Hankou i Petrem, kteří mě již předjeli. Chuť šlapat dál už ve mě dávno zmizela. Občas je dojedu, to když zastavují a zkoumají okolí, zda by se někde dal postavit stan, bohužel bez výsledku. Stmívá se, podle mapy odhaduji, že jsme pár kilometrů od vesničky Gomagoi. Ti tři přede mnou mi již zmizeli z dohledu a tak se značným sebezapřením šlapu dál do kopce. Za tmy přijíždím do Gomagoi. Hanka s Romčou tu čekají na Petra, který šel omrknout okolí. Po chvíli přichází Petr, že našel místo u řeky. Je to sice jen pár desítek metrů od místních domů, ale v tuhle hodinu to už neřešíme. V rychlosti stavíme stany a zamykáme kola. Ve stanu si vařím párky v konzervě a totálně zmožen usínám.

zážitek dne: cesta přes tři sedla, večerní výjezd do Gomagoi :)

délka trasy: 107km    maximální rychlost: 64km/h    čas jízdy: 7:27h    průměrná rychlost: 14,3km/h

5. den: středa 20. červenec 2005   

GOMAGOI - PASSO DELLO STELVIO (2758 m.n.m.) - BORMIO - CEPINA

     Vstáváme kolem půl sedmé, ráno u řeky je poměrně chladno a tak balíme stany a věci na kola. Najíždíme na silnici a  pokračujeme k osadě Trafoi. Projíždíme kolem rozestavěného tunelu, kterým brzy povede nový úsek této silnice. O půl osmé míjíme ceduli s nápisem "Kehre 48". Všechny větší vracečky jsou takto označeny a jsou číslovány od 48 po 1 při cestě nahoru. Takže na Stelvio nás čeká ještě mnoho těchto cedulí. U některých cedulí je napsána i nadmořská výška, takže si můžeme udělat představu, jak jsme asi vysoko a kolik nás toho ještě čeká. Kolem čtvrt na devět projíždíme Trafoi a doplňujeme vodu. Kousek nad osadou zastavujeme. Sušíme stany a vaříme něco k snědku. Je perfektní počasí, naprosto modrá obloha bez mráčků. Vyhříváme se na lavičce u cesty. Zdravíme se s cyklisty, kteří nás míjejí. Stejně jako v předchozích dnech jsme jediní  kdo šlape s bagáží, tedy na těžko.

     Po jídle balíme stany a jedeme dál. Cesta už vede do pěkného stoupáku. Naštěstí stále jedeme lesem, takže se ve stínu šlape docela dobře. Po 10h jsme u Kehre č.41. Cestou děláme pauzy, fotíme okolí a kocháme se nádhernou krajinou. Za nedlouho jedeme již nad hranicí lesa a tak jsou výhledy do okolí ještě hezčí. V 11:45 projíždíme Kehre č.25, jsme 2162 m.n.m. Nyní už dohlédneme až do sedla, silnice vede cik cak ve stráni a tak dobře vidíme, kolik nás toho ještě čeká. Po obědě trošku zhoustl provoz, avšak řidiči jsou velmi ohleduplní, kolikrát při průjezdu vracečkou nepředjíždí, zastaví a počkají až projedeme. Počasí je stále perfektní, slunce sice dost hřeje, ale pořád lepší než kdyby třeba pršelo. Jedinou vadou na kráse jsou všudypřítomné sáčky od energy drinků, které tu za jízdy odhazují cyklisti rovnou na silnici nebo na krajnici. Kolem 13h potkáváme jednoho cyklistu, který jede na těžko. Zdravíme se s ním a pokračujeme dál. Sedlo se pomalu, ale jistě přibližuje.

     Před 14h se již fotíme u cedule na sedle Passo dello Stelvio. Nyní se nacházíme na nejvyšším bodě naší cesty v Alpách - 2758 m.n.m. Na sedle je množství obchůdků se suvenýry, restaurace, hotel a dokonce i banka. V bance se nachází infocentrum, kde si necháváme vystavit diplomy o absolvované cestě na sedlo. Za nedlouho přichází na řadu konečně sjezd, frčíme si to ze sedla směr Bormio. Silnice se tu pořádně klikatí, takže brzdy dostávají zabrat. U odbočky na Pass Umbrail měním brzdové pakny, které to už mají za sebou. Dál do Bormia se silnice chvíli narovnává a tak s minimálním brzděním to svištíme dolů. Opět zastavujeme a děláme pár fotek. Silnice se začíná zase pěkně klikatit, některé úseky jsou dokonce vedeny tunelem. Brzdy dostávají opět pěkně zabrat.

     Sjezd končí až v Bormiu. Na kraji města nakupuje a hledáme kemp, který je vyznačený na mapě. Značení není žádné a tak nakonec dojedeme až do kempu do vesničky Cepina pár km jižně od Bormia. Po příjezdu do kempu stavíme stany, poté následuje tolik očekávaná sprcha a večeře. Holky perou nějaké oblečení a Petr prohazuje pláště na svém kole. Zbytek dne trávíme odpočinkem u stanů. Něco kolem 21h jdeme spát.

zážitek dne: výjezd na Passo dello Stelvio

délka trasy: 48km    maximální rychlost: 68km/h    čas jízdy: 4:51h    průměrná rychlost: 9,9km/h

6. den: čtvrtek 21. červenec 2005   

CEPINA - PASSO DI GAVIA (2652 m.n.m.) - PONTE di LEGNO

     V 8h vstáváme, vaříme čaj a snídáme. Sušíme stany a po 9h vyjíždíme zpět do Bormia. V Bormiu, které leží ve výšce cca 1200 m.n.m. odbočujeme na silnici, která vede na Passo di Gavia, náš dnešní cíl. Stoupání zpočátku není nijak extrémní, nicméně do vesničky S.Catarina kam přijíždíme ve 12h jsme vystoupali téměř o 600m. Z Bormia sem je to přibližně 13km a stejná vzdálenost nás čeká na Gavii. V obchodě kupujeme pár piv a přímo před obchodem vaříme oběd. Hned za S.Catarinou se silnička začíná klikatit a stoupání nabírá na síle. Po cestě sice není žádná značka s údajem o sklonu, avšak 16% uvedených v mapě by tomuto sklonu odpovídalo. Stoupáme nejprve lesem, takže se šlape vcelku v pohodě. Zanedlouho se dostáváme nad hranici lesa a sluníčko začíná hřát. Děláme krátké pauzy a kocháme se překrásnou krajinou kolem nás. Silnice vede pořád docela prudce nahoru, místy se dost zužuje, avšak provoz je tu minimální, takže se jede v pohodě. Vzpomínáme na první kopce za Churem, kdy jsme se pořádně zapotili při zdolávání sedla Lenzerheide. Projevuje se, že jsme již něco vyšlapali, a ikdyž stoupáme pomalu, není to žádné velké trápení. Naopak pár km před sedlem se dávám do trháku a ujíždím o pěkný kus zbytku naší skupiny. Celou cestu opět nepotkáváme nikoho, kdo by jel na těžko. I cyklistů na silničkách je tu minimum, asi není Gavia pro někoho tolik atraktivní.

     Zastavuji až kousek před sedlem u nějakého válečného památníku, kde čekám na ostatní. Chvíli se zdržíme, uděláme pár fotek a jedeme dál. Opět jedu o nějaký kus vpředu a před 16h přijíždíme na Passo di Gavia - 2652 m.n.m. Po chvíli na sebe oblékáme teplejší oblečení, protože následuje přibližně 17km sjezd do Ponte di Legno. Při sjezdu odrovnávám přední pakny na tolik, že drhnou o ráfek a tak pár km pod sedlem zastavujeme a vyměňujeme je. Pokračujeme dál, silnice se i tady pěkně klikatí a tak nepouštím kolo do žádných větších rychlostí. Auta která nás míjí neustále troubí a dávají najevo, že nás budou objíždět, či upozorňují další řidiče jedoucí třeba za zatáčkou (holt Itálie, tady se troubí všude a na všechny).

     Přijíždíme do vesnice Pezzo, kde již není klesání tak prudké a my se pomalu poohlížíme po nějakém místě, kde by se dalo přenocovat. Opět se nám nedaří nic najít a tak nakonec dojíždíme až do Ponte di Legno, kde u řeky v parku nacházíme to správné místo. Podél řeky je spousta místních lidí co se koupou či se jen šli po parku projít. Vaříme tedy večeři a rozbalování stanů necháváme až na večer, kdy už bude šero. Kolem 20h je již část parku kde jsme prázdná a tak stavíme stany. Po koupeli v řece ještě chvíli sedíme na lavičkách u stanu a debatujeme. Se setměním jako vždy jdeme spát.

zážitek dne: sjezd z Passo di Gavia

délka trasy: 53km    maximální rychlost: 62km/h    čas jízdy: 5:01h    průměrná rychlost: 10,6km/h

7. den: pátek 22. červenec 2005   

PONTE di LEGNO - PASSO del TONALE (1884 m.n.m.) -  PASSO della MENDOLA (1363 m.n.m.) - BOLZANO

     Ráno vstáváme, balíme věci a vyrážíme po silnici na sedlo Passo del Tonale. Převýšení je přibližně 630m na 10km. Ráno za chládku se nám šlape dobře a tak nám cesta na sedlo trvá něco málo přes hodinu. Přijíždíme sem v 9:30. Na sedle navštěvujeme památník obětem války a pokračujeme dál. Následuje 15km sjezd, kdy to pořádně frčí. V jedné vesnici zastavujeme a nakupujeme. Další úsek až do města Cis (593 m.n.m.) jedeme z mírného kopce a tak cesta rychle ubíhá. Kousek před městem zastavujeme u posezení nedaleko silnice a vaříme oběd. Po obědě jedeme chvíli podél jezera S.Giustina směrem k městečku Fondo. Silnice tady pomalu začíná stoupat a klikatit se. Později následuje krátký prudký sjezd a opět stoupáme.

     Z městečka Revó to máme do Fonda asi 12km. Silnice tady vede mezi rozsáhlými sady a vinicemi. Z Fonda na sedlo Passo della Mendola je převýšení necelých 400m na 10km. Do sedla přijíždíme po půl třetí, děláme krátkou pauzu a po chvíli pokračujeme dál. Ze sedla do Bolzana silnice prudce klesá a klikatí se. Podobně jak na Stelviu i tady mají každou větší vracečku očíslovanou. Narozdíl od výjezdu na sedlo, kdy jsme šlapali lesem, jsou zde nádherné výhledy do údolí a na vzdálené horské masivy. Při sjezdu dolů zastavujeme na jedné vyhlídce a fotíme okolí. Nutno podotknout, že celá oblast Bolzana je protkaná sítí cyklostezek.

     Několik km před Bolzanem se na jednu z nich napojujeme a pokračujeme do centra. Projíždíme řadou sadů a vinic, a také dvěma starými železničními tunely, které byly využity právě pro cyklostezku. Na každém křížení cyklostezek nechybí přehledná mapa s vyznačenými, barevně odlišenými stezkami. Po cyklostezce pokračujeme kousek za město do kempu. Cedule u silnice nám však oznamuje, že kemp je plný. Neodrazuje nás to a pokračujeme do kempu, kde se na recepci ptáme, jak se věci mají. Máme štěstí. Kemp je sice plný, ale je nám řečeno, že když si najdeme nějaké místo mezi stany, můžeme zůstat. Stavíme je tedy na malém plácku mezi dalšími stany. Vaříme večeři a plánujeme trasu na další dny. Zbytek večera odpočíváme před stany.

zážitek dne: jízda vinicemi, výhledy při sjezdu do Bolzana

délka trasy: 111km    maximální rychlost: 60km/h    čas jízdy: 6:40h    průměrná rychlost: 16,6km/h

8. den: sobota 23. červenec 2005   

BOLZANO - BRIXEN -  PASSO del BRENNERO (1375 m.n.m.) - INNSBRUCK

     Po 9h odjíždíme z kempu a v nedalekém supermarketu nakupujeme nějaké věci. Jedeme po cyklostezce se směrovkou "Brenner", která nás pohodlně a bez problému nasměrovala mimo město. Značení cyklostezek je tu perfektní. Za Bolzanem se napojujeme na silnici směr Brixen. Silnice mírně stoupá, protože jedeme v údolí proti proudu řeky. Cesta vede souběžně s dálnicí, která je však o několik metrů nad námi. Téměř celá autostráda až do Brixenu je vedena vysoko nad údolím na betonových pilonech. Po několika km sjíždíme ze silnice opět na cyklostezku, po které pokračujeme až do Brixenu. Cestou děláme pauzu a vaříme oběd.

     Z Brixenu pokračujeme už jen po silnici směrem Vipiteno, kde dáváme krátkou pauzu a svačíme. Odtud již silnice stoupá prudčeji. Provoz není nijak velký, protože většina aut jede po dálnici. Začíná se zatahovat obloha a blíží se bouřka. Zanedlouho vidíme, jak několik km před námi hustě prší. Zastavujeme proto v jedné vesnici a schováváme se pod obří stan, který je tu patrně nachystán spolu s posezením a pódiem na nějaký místní festival. Vaříme čaj a polévku.

     Asi po hodině přestává pršet a my pokračujeme dál do sedla. Poslední km na sedlo se jede už jen do mírného kopečku. Na sedle na sebe oblékáme teplejší oblečení. Za sedlem začíná silnice prudce klesat a jelikož se tu silnice neklikatí, frčím to co to dá. Po 10km sjezdu čekám ve vesničce Steinach na ostatní. Po dešti je docela chladno a ze sjezdu jsem pěkně promrzlý. Zahřívám se pár loky slivovice.

     Pokračujeme dál a pomalu se rozhlížíme po nějakém místě na přespání. Jelikož podél silnice jsou prudké srázy pastvin, dlouho se nám nedaří nic najít. Teprve až při sjezdu asi 15km od Innsbrucku zastavujeme u silnice a Petr se jde porozhlédnout do lesa, kam ze silnice vede lesní cesta. Nikde však není dostatečně rovné místo na postavení stanů. Asi po 500m se lesní cesta stáčí a právě na této víceméně rovné zatáčce teprve stavíme stany. Vaříme večeři a jdeme spát.

zážitek dne: Brennerská autostráda

délka trasy: 122km    maximální rychlost: 62km/h    čas jízdy: 7:26h    průměrná rychlost: 16,4km/h

9. den: neděle 24. červenec 2005   

INNSBRUCK - KUFSTEIN -  ROSENHEIM - SCHECHEN

     Kolem 7h vstáváme a sušíme stany. Po snídani tlačíme kola po lesní cestě zpět na silnici. Následuje dlouhý sjezd až do Innsbrucku. Cestou zastavujeme a fotíme most Europabrücke, který zdolává napříč celé údolí. V Innsbrucku v infocentru si bereme mapu Innské cyklostezky, po které nyní pojedeme. Projíždíme historickým centrem k řece Inn a napojujeme se na cyklostezku. Celá cyklostezka vede vždy po některém z břehů řeky. Jelikož jedeme vlastně po rovince cesta rychle ubíhá. I povrch je většinou asfaltový takže se jede v pohodě. Děláme zastávku na oběd a krátké pauzy na svačiny. Po 16h přijíždíme do městečka Kufstein. Zastavujeme, chvíli odpočíváme a plánujeme, kde dnes budeme nocovat. Rozhodujeme se jet ještě asi 45km do kempu v Rosenheimu. Před 19h přijíždíme do Rosenheimu a marně hledáme kemp vyznačený na mapě. Od místních se dozvídáme, že kemp tu žádný není, jenom v 10km vzdáleném Schechenu. Šlapeme tedy dál. Míjíme značky informující o kempu a tak víme, že tentokrát tam skutečně bude. Za nedlouho přijíždíme do kempu. Tachometr ukazuje najetých rovných 150km. Je to maximu co jsme kdy za den ujeli. Konkrétně necelých 8h v sedle a na těžko. Stavíme stany a vaříme večeři. Následuje sprcha  a odpočinek. Se setměním začíná poprchat. O menší vzrušení se postaral jeden cykloturista z Finska, který navečer přijel do kempu. Naprosto sám, na obyčejným kole bez přehazovačky, stan přivázaný na řidítkách  a s obrovskou bagáží, kterou když sundával z kola, tak nevypadala zrovna nejlehčeji :). Vyfotil jsem si ho, takže si můžete udělat představu na čem asi jel. Dle našeho rozhovoru měl najeto něco kolem 2500km a jeho další cesta vedla přes Amsterdam, Stockholm a Helsinky zpět domů.Holt cykloturista se vším všudy :). Jelikož déšť zhoustl, zalézáme do stanů a po chvíli jdeme spát.

zážitek dne: setkání s finským cykloturistou

délka trasy: 150km    maximální rychlost: 61km/h    čas jízdy: 7:52h    průměrná rychlost: 19,1km/h

10. den: pondělí 25. červenec 2005   

SCHECHEN - WASSERBURG - ALTÖTTING

     Je 8h, vstáváme a sušíme stany. Před 9h vyrážíme po cyklostezce do Wasserburgu. Na kraji města nakupujeme jídlo a v centru snídáme. Místo toho, aby jsme se napojili na cyklostezku na začátku města, pokračujeme po cyklostezce podél Innu v domnění, že jedeme po Innské. Chybí nám přibližně 30km úsek mapy, avšak touto skutečností jsme se nijak nezabývali, protože v případě jízdy po Innské jsme se nemohli ztratit. Bohužel však právě v tomto úseku nevede Innská podél břehu řeky. Zajíždíme si tedy cca 15km, bloudíme malými vesničkami a marně hledáme nějakou frekventovanější cestu s dopravním značením. Nakonec přece jenom najdeme silnici, kde je značeno Passau. Šlapeme několik km po této silnici, kde je velmi hustý provoz.

     Začíná pršet a tak se schováváme pod mostem. Nepřestává pršet a tak vaříme oběd. Asi po hodině pokračujeme už po vedlejší cestě do nějaké vesnice. Na autobusové zastávce se díváme na jízdní řád, hledáme názvy vesnic, přes které pojedeme až do Mühldorfu, který už máme na mapě vyznačen. Je zataženo a na chvíli se opět schováváme pod most a čekáme až přestane pršet. Tentokrát již bez bloudění úspěšně přijíždíme do Mühldorfu, kde nacházíme vyznačenou Innskou cyklostezku. Napojujeme se na ni a šlapeme dál směr Altötting.

     Pár km za Altöttingem se s Petrem domlouvám, že by jsme mohli pomalu hledat místo na spaní. Dáváme čůrpauzu, zatímco holky jedou dál. Po chvíli je dojíždíme, stojí na cyklostezce pod dálničním mostem, který zde překonává širokou řeku Inn. Při pohledu na jejich úsměvy je nám vše jasné - i letos budeme nocovat pod mostem. Jelikož tu není tak hustý provoz cyklistů, hned stavíme stany. Po koupeli v řece vaříme večeři. Chvíli ještě sedíme u stanů a jdeme spát.

zážitek dne: bloudění za Wasserburgem, nocování pod dálničním mostem

délka trasy: 96km    maximální rychlost: 58km/h    čas jízdy: 5:54h    průměrná rychlost: 16,3km/h

11. den: úterý 26. červenec 2005   

ALTÖTTING - BRAUNAU A.INN - PASSAU - ERLAU

     Po 7h vstáváme a snídáme. Balíme stany a pokračujeme po cyklostezce dál. Po dešti z předchozího dne je šotolinová cyklostezka místy rozmočená a tak pěkně kličkujeme mezi kalužemi. V městečku Marktl am Inn (rodiště papeže Benedikta XVI.) nakupujeme v obchodě nějaké věci. Další krátkou pauzu děláme v městě Braunau am Inn (rodiště Adolfa Hitlera).

     Pár km za Braunau vaříme oběd. Celou cestu do Passau jedeme po cyklostezce, po které jsme jeli i loni při naší první cestě do Alp. Celou cestu si velmi dobře vybavujeme a vzpomínáme. Je to jako by jsme tudy jeli před pár dny nikoliv před rokem. Jelikož šlapeme svižným tempem, rozhodujeme se, že dojedeme až do Erlau, 10km za Passau, kde přenocujeme stejně jako loni na poloostrůvku u Dunaje. V Passau se jedeme podívat k soutoku Dunaje s Innem a pokračujeme do Erlau. Na "našem" místě na poloostrůvku chytají rybáři a tak zastavujeme kousek od nich. Vaříme večeři a koupeme se. Se setměním stavíme stany a zalézáme do spacáků.

zážitek dne: jízda po cyklostezce do Passau

délka trasy: 118km    maximální rychlost: 42km/h    čas jízdy: 6:29h    průměrná rychlost: 18,3km/h

12. den: středa 26. červenec 2005   

ERLAU - LINZ

     Opět vstáváme kolem 7h. Sušíme stany, snídáme a nabalujeme věci na kola. V Obernzell nakupujeme čokolády, jídlo a také pár flašek vína. Dále pokračujeme po velmi známe Podunajské cyklostezce. Po pár km řešíme první a zároveň poslední defekt na kole během naší cyklovýpravy. Výměna propíchnuté duše na kole Hanky je otázkou pár minut. Po dalších několika km se necháváme převozem převést na druhou stranu Dunaje. Tato cyklostezka je velice frekventovaná a potkáváme tady mnoho cyklistů různé věkové kategorie. Je to také spolu s Innskou cyklostezkou jediný úsek, kde potkáváme cyklisty jedoucí na těžko. U jednoho z posezení zastavujeme a vaříme oběd.

     Po několika km jízdy potkáváme nějaký pár, který má defekt na kole. Nedá nám to a tak zastavujeme a nabízíme jim pomoc. Je to pouze píchlá duše, kterou jim s Petrem lepíme. Chlápek při pohledu na naše vybalené nářadí jen zírá. Ale i my jsme začínali tak, že jsme sebou žádné lepení nevozili. Docela nás překvapilo, že mu nikdo nezastavil dřív a nepomohl. Za zalepení duše nám nabízí 10euro což samozřejmě odmítám. Chlápek je neoblomný a tak bankovka nakonec končí v mé kapse. Peníze použijeme na kemp v Linzi.

     Odpoledne přijíždíme do Linze, vcelku se tu z loňska ještě orientujeme. Nejprve jedeme na nádraží zjistit jak jedou vlaky do Česka a poté nakupujeme. Značení kempu je nepřehledné stejně jako loni. Letos jsme však úspěšní a kemp, který jsme loni marně hledali nacházíme. Ceny jsou zde již lidovější. V kempu je to skoro samý Čech. Jelikož  kemp leží přímo u cyklostezky, je často využíván cyklisty. Stavíme stany a jdeme se vykoupat do jezera pár desítek metrů od kempu. Vaříme večeři, popíjíme pivko a relaxujeme. Jakmile se setmí, mizíme ve stanech. Před usnutím mě ještě rozesměje debata skupiny pražáků, kteří jedou Dunajskou cyklostezku na lehko a s doprovodným vozidlem. Jejich diskuze o tom, že najeli celých 45km a na druhý den mají naplánováno něco málo přes 50km nás docela rozesmála. Nutno podotknout, že Dunajská cyklostezka nás docela zklamala (na úseku, který jsme projížděli, tedy Passau - Linz). Mnoho neukázněných kolařů a v mnoha úsecích vedená cyklostezka po místních komunikacích i mimo obce. S Innskou cyklostezkou naprosto nesrovnatelné. Ale je to jen náš názor.

zážitek dne: zklamání z Dunajské cyklostezky

délka trasy: 96km    maximální rychlost: 32km/h    čas jízdy: 5:00h    průměrná rychlost: 19,2km/h

13. den: čtvrtek 27. červenec 2005   

LINZ - Č.BUDĚJOVICE - NEZAMYSLICE - PROSTĚJOV

     Vstáváme až dopoledne. Petr s Romčou jsou již z kempu pryč, jelikož jeli do Česka na kolech. My s Hankou máme prázdninovou síťovou jízdenku, a tak ji ještě využíváme a do Budějovic jedeme přímým vlakem z Linze. Sušíme stan a snídáme na posezení u stanu. S úsměvem na rtech pozorujeme skupinku pražáků jak se balí. Nejen, že jsme se pobavili včera jak stavěli stany, ale dokonce i při tom, že teprve až byli sami zabalení s podivem zjistili, že mají vlhká tropika a že to budou muset teda nechat usušit než vyjedou. O půl dvanácté opouštíme kemp a šlapeme na nádraží do Linze. V obchodě nakupujeme jídlo na cestu a usedáme do vlaku.

     Před 16h přijíždíme do Budějovic, kde se setkáváme s Petrem a Romčou. Za chvíli přijíždí rychlík Rožmberk směr Ostrava. Zabíráme kupé a vyjíždíme domů. Cestou hodnotíme letošní cyklovýpravu a odpočíváme. V 22h přijíždíme do Nezamyslic, kde na nás čekají rodiče Hanky s autem. Loučíme se s Romčou a Petrem, kteří pokračují až do Studénky a odjíždíme autem do Prostějova. Letošní AlpenTour je u konce.