Uběhlo jen pár týdnů od našeho návratu z cykloputování kolem norských fjordů a my začali spřádat plány na naší další cestu. Po několika úvahách, kam během zimy vyrazit na kole jsme se rozhodli pro Azorské ostrovy. Tedy do míst, která doposud unikají masové turistice a cykloturistice vůbec.

     Azory - portugalské souostroví a zámořské autonomní území Portugalska se nachází uprostřed Atlantického oceánu mezi Severní Amerikou a Evropou. Souostroví je tvořeno devíti obydlenými ostrovy a dalšími menšími neobydlenými ostrůvky. Celková rozloha činí 2333 km². Rozlohou největší je ostrov Sao Miguel (747km²), naopak rozloha nejmenšího ostrůvku Corvo je pouhých 17km². Počet obyvatel je téměř 250 tisíc, přičemž polovina populace žije na ostrově Sao Miguel. Souostroví, které vzniklo před 20 milióny let v důsledku vulkanické činnosti, je součástí Středoatlantického hřbetu a včetně podmořské části je vysoké 4000 metrů. Můžeme zde spatřit úžasné přírodní scenérie, propadlé krátery připomínající měsíční krajinu, bujnou vegetaci, exotické rostliny, tropické ovoce, vrcholky hor i jeskyně, říčky, vodopády a gejzíry. Vše pak kontrastuje s kultivovanými zemědělskými plochami. Ovzduší i voda jsou zde velmi čisté, protože ostrovy byly pro svou odlehlost pro okolní svět dlouhou dobu poměrně zapomenuté.

     Pokud hledáte velkolepou krajinu s nekončícími panoramatickými výhledy, divokou, nádhernou a nedotčenou přírodu, místa, kde převládá zelená barva v nesčetných odstínech, bujnou flóru, osamělé turistické trasy, malé a klidné vesničky, malebné a opuštěné silničky, idylické zátoky a nedotčené pláže - pak jsou Azory ideálním místem.

     Ostrovy můžeme rozdělit na tři hlavní skupiny. Na východě, 1400km od evropské pevniny leží ostrov Santa Maria a Sao Miguel. Druhou, centrální skupinu tvoří 5 ostrovů - Faial, Sao Jorge, Terceira, Graciosa a Pico. Třetí skupinou jsou odlehlé Flores a Corvo, jejichž vzdálenost od severoamerického kontinentu je 1800km. Na ostrovech Sao Miguel a Terceira jsou mezinárodní letiště, spojení se všemi ostatními ostrovy pak zajišťuje místní letecká společnost Air Açores. Pravidelné plavby mezi ostrovy zajišťují společnosti Transmacor a Atlanticoline.

 

 

S rozlohou 747km² je ostrov Sao Miguel (označovaný jako zelený ostrov) největší z celého souostroví, žije zde cca 135tis obyvatel, což představuje polovinu z celkového počtu. Je přibližně 65km dlouhý a v nejširším místě měří 15km. Na tomto nejvýznamnějším ostrově se nachází správní středisko Azor - Ponta Delgada.

Dominantou hornatého ostrova jsou dva masivy sopečného původu na obou koncích ostrova oddělené nízkým centrálním pohořím Serra da Agua de Pau. Nejvyšší horou ostrova je Pico da Vara (1105m) nacházející se na východě, Pico da Cruz je se svými 856m nejvyšším vrcholem západního masivu. Sao Miguel je země jezer, vnořených do sopečných kráterů. Nejznámější leží v Sete Cidades. K dalším lákadlům patří působivé krátery Fogo a Furnas se svými tajemnými horskými jezery. Na severozápadě se nachází mnoho míst obklopených bujnou vegetací, zahradami vybavenými pro grilování, s mimořádnými výhledy po okolí.

 

 

Santa Maria (známý jako jako žlutý ostrov) je nejjižnější a třetí nejmenší ostrov Azor (18km douhý a 10km široký), na kterém žije 5500 obvatel. Nachází se cca 85km jižně od ostrova Sao Miguel. Vzhledem ke své poloze má Santa Maria teplejší a sušší klima. Může se pochlubit mnoha hlubokými zálivy, lemovanými opuštěnými bělostnými plážemi patřícími k nejhezčím z celých Azor. Dominantou je hora Pico Alto (587m), ze které lze za jasného počasí spatřit celý ostrov.

Na ostrově se nenachází žádné krátery, pobřeží je převážně strmé, poseté nesčetným počtem útesů. Z celého souostroví je Santa Maria nejstarší a často bývá nazývána jako geologické safari. Byl to první ostrov objevený portugalskými mořeplavci na počátku 15.stol.

Spojení zajišťuje místní letecká společnost, v létě sem lze doplout trajektem ze Sao Miguel.

 

 

Ostrov Faial, často nazývaný jako Ilha Azul (modrý ostrov) je bezpochyby jeden z nejkrásnějších ostrovů Azor. Tvarem připomínající nepravidelný pětiúhelník zaujímá rozlohu 173km². V nejdelším místě měří 21km, v nejširším pak 14km. Tento pátý největší ostrov ležící v centrální skupině se nachází cca 7km od ostrova Pico a 19km od Sao Jorge. Na ostrově žije 15000 obyvatel.

Dominantou ostrova je Caldeira - obrovský kráter o průměru cca 2km a hloubce 400m nacházející se uprostřed ostrova. Nejvyšším vrcholem je Cabeco Gordo (1043m). Největším lákadlem je však bezpochyby nádherné město Horta se slavným jachtařským přístavem a bohatým architektonickým dědictvím.

Počátkem 20.stol. zde byla vybudována observatoř zaznamenávající změny počasí a klimatu. Přenos dat do Evropy a Severní Ameriky byl proveden podmořskými kabely, a tak se ostrov Faial stal díky své poloze významným centrem pro telekomunikace. Místní letiště dlouho sloužilo k mezipřistání transatlantických letů.

 

 

Ostrov Pico je se svojí rozlohou 448km² druhým největším ostrovem (46km dlouhý a 15km široký). Dominantou ostrova je majestátný Pico Alto, který je s 2352m nejvyšším vrcholem v celém Portugalsku. Základna hory je dlouhá 16km. Hlavní kráter se jmenuje Pico Grande, uvnitř něj se nachází lávový kužel známý jako Piquinho. Ve výšce cca 1200m je možné vidět téměř celý ostrov, včetně sousedních ostrovů Faial a Sao Jorge. Za jasného počasí lze spatřit i ostrov Graciosa a Terceira, vzdálený 80, resp. 100km.

Na východ od Pico Alto se nachází náhorní plošina Planalto da Achadas s několika sopečnými kužely, jezery, lesy a pastvinami.

Pico je nejmladší ostrov celého souostroví, pozůstatky po sopečné činnosti jsou na ostrově patrné dodnes. Černé kameny a lávová pole (místními označovaná jako mistérios) se nachází téměř všude. Strmé srázy vulkánu jsou porostlé hustou vegetací, zejména vavříny, jalovci a vřesem. Severní pobřeží je hustě zalesněné a řídce osídlené. Jižní pobřeží je však kultivované v maximální možné míře.

Místní obyvatelé využívají omezené prostory pro zemědělství a na terasovitých polích pěstují ovoce, zeleninu a zejména vinnou révu.

 

 

S délkou 55km a šířkou 8km byl ostrov Sao Jorge zrozen liniovou sérií sopečných výbuchů. Rozloha ostrova je 246km² a je domovem pro téměř deset tisíc obyvatel. Z dálky jakoby ostrov připomínal hřbet nějaké mořské obludy. Centrální pohoří dosahuje průměrné výšky 700m. Nejvyšším vrcholem je Pico da Esperanca (1053m). Pobřeží je strmé, na severu téměř svislé s několika set metrovými útesy. Díky řadě sopečných vrcholů, seřazených jeden za druhým je ostrov rájem pro pěší turisty, kteří jsou odměněni nádhernými panoramatickými výhledy. Díky malému zájmu turistů se ostrov může pochlubit nedotčenou krajinou a překrásnou přírodou.

Charakteristické pro ostrov Sao Jorge jsou fajas - ploché oblasti, táhnoucí se podél pobřeží, které vznikly zhroucením útesů v důsledku zemětřesení a důsledkem lávových proudů. Všechny byly přeměněny v úrodné oblasti. Pěstují se zde fazole, brambory, kukuřice či pomeranče. Vzhledem k  výhodnému mikroklimatu se v některých fajas pěstuje káva, banány či jiné tropické ovoce a dokonce i vzácné exempláře dračích stromů. Po ničivém zemětřesení v roce 1980 zůstala většina těchto oblastí opuštěná a jen ty nejbezpečnější a nejlépe přístupné jsou obydlené dodnes. Prosperuje zde mlékárenský průmysl a výroba sýrů, kterými je tento ostrov proslaven na celém světě.

 

 

Ostrov Terceira je se svými 58tis. obyvateli druhý nejosídlenější z Azorského souostroví. Se svojí rozlohou 382km² je třetí největší a spolu s ostrovem Sao Miguel tvoří nejvýznamnější dvojici vůbec. Ostrov elipsovitého tvaru je 29km dlouhý a 18km široký. Byl objeven jako třetí ostrov Azor (odtud jeho název). Hlavním městem je Angra do Heroismo. Po zemětřesení v roce 1980 a následné přestavbě města byla velká část historického centra zahrnuta na seznam UNESCO.

Dominantou východní části ostrova je velké sopečné plato, které je obklopeno vysokými horami  Serra do Cume. Pozůstatky sopečné činnosti na ostrově Terceira jsou velkolepé a lze je snadno navštívit. V centrální části se nachází největší kráter souostroví Caldeira de Guilherme Moniz (obvod 15km). V nedaleké jeskyni Algar do Carvaose můžete sestoupit do nitra sopky a v unikátních podzemích chodbách si užít i poněkud pekelnou atmosféru.

Na západě leží pohoří Serra de Santa Barbara, jehož dominantou je sopečný kužel vysoký 1021m. Pobřeží je převážně strmé, poseté četnými útesy. Díky své úrodné půdě se místní obyvatelé živí převážně zemědělstvím. Terceira je hlavním producentem obilí a skotu. V Lajes se nachází mezinárodní letiště. V letní sezóně je v provozu i lodní spojení s okolními ostrovy. Známé jsou také místní býčí zápasy.

 

 

Ostrov Graciosa, nejsevernější z centrální skupiny, se nachází cca 80km od Terceiry. Se svojí rozlohou 61km² (12km dlouhý a 8km široký) je druhým nejmenším z celého souostroví. Žije zde cca 5000 obyvatel. Graciosa je také nejplošším a nejsušším ostrovem. Pouze 5% povrchu ostrova leží nad 300m a přírodní zdroje vody jsou omezené. Nejvyšším vrcholem je Caldeira (402m), nacházející se na východním okraji velkého kráteru, který je dominantou jihovýchodní části ostrova. Na dně kráteru se nachází sirná jeskyně Furna do Enxofre.

Půvabná, jemně zvlněná krajina s kopci a malými sopečnými kužely pravděpodobně stála za pojmenováním tohoto ostrova. Povrch je spíše rovinný a nížinatý, zvláště v severní části ostrova. Místní rozmanitou krajinu tvoří také planiny s lány cukrové třtiny a vinicemi se zídkami z černého kamene. Pohled na krajinu zpestřují větrné mlýny, které byly v posledních letech rekonstruovány.

 

 

Flores je čtvrtý nejmenší a také nejzápadnější ostrov Azor. Geograficky leží již na americkém kontinentálním šelfu. Vzdálenost k sousednímu ostrovu Corvo je 24km. Od ostrovů v centrální skupině je vzdálen cca 300km. Je 17km dlouhý a 12km široký. Žije zde 4000 obyvatel.

Díky poloze daleko na západě Atlantiku má od ostatních ostrovů rozdílné klima. Srážky tu jsou dvakrát větší a ani vítr nedává krajině vydechnout. Neustálé deště však dělají Flores nejzelenější ze všech ostrovů.

Nejvyšší vrchol Morro Alto měří 914m. Flores je skutečný ráj pro turisty a milovníky přírody. Divoká, panenská a opuštěná krajina obklopená vysokými horami doslova bere dech. Malebná kráterová jezera jen připomínají sopečný původ ostrova, stejně jako několik horkých sirných pramenů. Flores se někdy nazývá růžový ostrov, díky všudypřítomným azalkám a hortenziím.

Podél pobřeží se táhnou zelenavá úbočí, která se střídají s hlubokými zátokami a malebnými vesničkami vystavěnými na vysokých a strmých útesech.

 

 

Corvo je se svými 17km² nejmenší a také nejsevernější ostrov souostroví (cca 6km dlouhý a 4km široký). Vznikl erupcí jediného vulkánu před cca dvěma miliony let. Ostrov byl osídlen až v 16.století, neboť byl příliš izolovaný a zdejší vysoké a strmé útesy, malé ostrůvky a mělčiny neumožnily postavit bezpečný přístav.

V době největšího rozkvětu zde na konci 19.století žilo přes 1000 obyvatel, dnes je to sotva polovina. Mezi hlavními zdroji příjmů zdejších obyvatel jsou stále zemědělství a chov dobytka. Starousedlíci tu žijí velmi izolovaným, nicméně poklidným životem.

Dominantou severní části ostrova je s obvodem cca 3,5km Caldeirão, jeden z nejpůsobivějších kráterů Azor, na jehož dně se nachází dvě jezera. 

V roce 1993 bylo otevřeno malé letiště a pravidelné lety z ostrovů Flores, Faial a Terceira přispěly k jeho plné integraci.

 

   

               

 Azory mají mírné a vlhké klima během celého roku. Nedochází zde k větším teplotním výkyvům. Průměrná teplota je 14°C. Nejteplejší měsíc je srpen, naopak nejchladnějšími jsou leden a únor. V létě je teplo a slunečno s teplotami kolem 24°C. Teplota oceánu se pohybuje mezi 17 °C - 23 °C. V zimním období jsou časté, avšak krátké a lehké dešťě.

     Flóra pokrývající Azorské ostrovy je doslova botanická zahrada. Je složena z více jak 60ti druhů endemických rostlin (většina patří mezi relikvie vavřínového lesa), vřesů, cedrů, divokého vína, divoké třešně, sanguinho a tamuja. Tabákové, čajové a ananasové plantáže dotvářejí obraz krajiny a jsou také významným hospodářským faktorem.

     Kromě panenské přírody se Azorské souostroví může pochlubit fascinující historií. Vděčí tomu díky své strategické poloze na severu Atlantiku, jelikož leží mezi třemi kontinenty - Evropou, Amerikou a Afrikou.

     Nyní si můžete přečíst deník z našeho třítýdenního putování po Azorských ostrovech, na které jsme se vydali jen pár dnů před Štědrým dnem.

 

     Je to docela zvláštní pocit, všude kolem nás vánoční výzdoba, sníh, mráz, koledy, prostě ta pravá vánoční atmosféra, kterou každý z Vás jistě zná. My uprostřed všeho toho dění vyrážíme na cyklovýpravu. "Ano jedeme na kole, slyšeli jste dobře" odpovídáme většinou ještě jednou, všem našim známým na jejich otázky. Nevěřícně na nás koukají, jestli jsme se náhodou nepomátli. Na kolech, teď, uprostřed zimy? No když tak o tom přemýšlím, tak se jim ani nedivím, že nás mají za blázny. Naštěstí byla informace o tom, že Azory jsou ostrovy věčného jara pravdivá a my mohli plnými doušky nasát nezapomenutelnou atmosféru těchto ostrovů ukrytých před zmatkem a chaosem ostatního světa.

 

   

 

 

1. - 2. den: neděle - pondělí 20. - 21. prosinec 2009

 

PROSTĚJOV – VÍDEŇ – NORIMBERK - PONTA DELGADA – RELVA

 

     Venku mrzne až praští, věci na naše další cykloputování jsou zabaleny a kola pečlivě uložena v krabicích. Vyčkáváme na příjezd našich spolucyklocestovatelů, kteří kolem 19h přijíždí. Pohled na Petra s Romčou jak vystupují z auta zachumlaní v zimní bundě s kulichem a rukavicemi je docela legrační. Venku je však -17°C a jízda s pootevřeným kufrem, do kterého se tak tak vešly dvě velké krabice s koly jistě nebyla žádný med. Na zahřátí tak padne pár štamprliček slivovičky a jde se spát.

     Vstáváme v 1h a vyrážíme na letiště do Vídně. Na rozdíl od cesty na Island, kdy jsme na letiště dorazili na poslední chvíli, přijíždíme s dostatečným předstihem. Vyložení kol a zavazadel nám zabírá sotva pár minut, ale i během této velice krátké doby jsme promrzlí na kost. Venkovní teplota se pohybuje kolem -18°C.  Ještě v odletové hale nám chvíli drkotají zuby. Už aby jsme byli na Azorech.

     Odbavení probíhá bez problémů, jen při kontrole krabic s koly pomocí detektoru na výbušniny a další zakázané látky jsme trošku znervózněli, přece jen vezeme každý 2 litry lihu na vaření. Paní si přeje pootevřít krabice a do každé pomocí speciálního držáku vsunuje nějaký hadřík, po pár sekundách jej vytahuje a vkládá na vyhodnocení do přístroje, naštěstí je vše OK. Přístroj je pravděpodobně nastaven na jiné typy látek :). Docela jsme si oddechli, přece jen je převoz hořlavin zakázaný.

     Letíme se společností Air Berlin. Krátce před 7h se naše letadlo odlepuje od země a po necelé hodině letu přistáváme v Norimberku, kde máme mezipřistání. Naštěstí se nemusíme starat o bágle a o kola. Zavazadla jsou přesunuta do druhého letadla, aniž bychom je museli vyzvednout. Oproti cestě např. do Norska či na Island je to velká výhoda. Na druhou stranu však jednotlivé lety této společnosti na sebe čekají, takže dokud nedorazí všechny navazující spoje, letadlo neodletí. Díky tomu se odlet neplánovaně prodlužuje z 8:45 na 13:30, naštěstí nás nic nehoní, protože to bude naše konečná. V letadle nám vysvětlují příčinu našeho zpoždění. Let z Berlína byl pro sněhovou kalamitu odložen a letadlo čekalo na čtyři pasažéry letící na Azorské ostrovy. Bereme to s nadhledem, jednou můžeme v takové situaci být my. Jako omluvu každý z čekajících pasažérů dostává poukaz na občerstvení v hodnotě 6€.

     Let trvá 5,5hod. Trošku se to táhne, jedná se o zatím nejdelší let, který jsme kdy absolvovali. Servis je však dokonalý, kromě jídla a pití nám pouštějí i nějaké filmy, takže to nakonec docela uteklo. Přistáváme v 16:30hod místního času (-2hod) na letišti v Ponta Delgadě, hlavním městě ostrova Sao Miguel. Přivítalo nás deštivé počasí doprovázené silným větrem, to nám to tedy pěkně začíná... Během několika minut je vše úplně jinak a pro změnu se ukazuje sluníčko s nádhernou duhou nad okolními srázy.

     S Petrem dáváme do kupy kola a holky jdou zjistit možnosti přeletu mezi ostatními ostrovy. Letenky s místními aerolinkami Air Acores jsme měli zakoupené několik týdnů dopředu, ale teprve pár dní před odletem nám sdělili, že nás nemohou s koly přepravit, jelikož disponují pouze malými letadly, do kterých se vleze jen jedno kolo. Zrušení letu u Air Berlin nepřipadalo v úvahu, proto jsme se rozhodli tento problém řešit až na místě. Po docela obtížné domluvě s personálem, který evidentně nemá zkušenosti s přepravou kol jsme posláni do 3km vzdáleného cargo terminálu, kde se zabývají pouze přepravou nákladu mezi ostrovy. Na cargu zavírají za pár minut, naštěstí máme dvě kola již zkompletovaná a tak holky jednou vše domluvit. Snad to za týden vše klapne.

     Krabice od kol ukládáme do úschovny (3,5€/den za 1kus), jelikož je budeme ještě potřebovat na přelet mezi ostrovy. Venku se rychle setmělo, na což po několika cyklovýpravách na severu, kde je pořád dostatek světla i v noci (v letních měsících), nejsme zvyklí. Jediný cíl je najít nějaké příhodné místo pro přenocování. Vydáváme se východním směrem a to z jednoho prostého důvodu. Letiště leží na východním okraji Ponta Delgady a při jízdě jinými směry by mám průjezd městem zabral spoustu času.

     Počasí je poněkud odlišné od středoevropského prosincového, které jsme opouštěli u nás doma. Fouká teplý vzduch a je příjemných 17°C. Jen těch automobilů by mohlo jezdit méně. Naštěstí kousek za městem provoz řídne a nám už v pohodové jízdě brání jen ta tma. Po průjezdu vesničky Relva zastavuje u vyhlídky na město a hledáme plácek na přespání. Jeden by tady byl, bohužel je vyasfaltovaný. Dost fouká a stany by zde nešly ukotvit. Zkoušíme ještě hledat po okolí, vše je ale ohrazeno plotem a za ním se nám rozhodně nocovat nechce. Při posvíceni na jedno takové ohrazené místo spatřujeme oslíka, který se nás strašlivě lekl (my jeho taky) a začal neskutečně hekat :). Leknutí však v zápětí vystřídal výbuch smíchu. Tak tady by to opravdu nešlo. Popojíždíme ještě o pár stovek metrů dál, kde je docela velký plac mezi cestou a začínající zídkou pozemku. Není to úplně ideální, protože jsme tady jak ve výkladní skříni, ale snad nás nikdo do rána nevyžene. Vítr zesiluje ještě víc a krátce po dostavění stanů nás zastihuje pořádná průtrž. To už jsme naštěstí zalezlí v teploučku ve spacácích a během několika minut usínáme.

    

    

3. den: úterý 22. prosinec 2009

 

RELVA – COVOADA – FAJA DE CIMA – RESERVA DE RECREIO DO PINHAL DA PAZ – RIBEIRA GRANDE – RIBEIRINHA – PONTA DO CINTRAO

 

     Ráno se vítr sice uklidňuje, avšak stále prší. Vstáváme krátce po rozednění, což je v tuto roční dobu kolem 8 hodiny. Nemá smysl někam pokračovat, počkáme až přestane pršet a uschnou stany. Čas mezitím vyplňujeme vařením čaje a přípravou snídaně. Kolem 9hod to vypadá přece jen nadějněji. Rychle balíme ještě trochu navlhlé stany a vyrážíme. První kilometry vedou do mírného kopce do vesničky Covoada. Ihned při vjezdu si nelze nevšimnout úplně odlišného stylu staveb. Nízké betonové domky zdobené bílou či žlutou fasádou většinou s barevnou mozaikou nějakého svatého nebo mučedníka. Červené tašky na střechách, okna opatřená zelenými okenicemi a před domy většinou alespoň jedna palma. To vše na nás působí tak nějak exoticky, jako bychom se nacházeli na úplně jiném kontinentu. K nevšedním zážitkům však bezesporu patří setkání s místním obyvatelstvem. Jak oni pro nás tak i my pro ně jsme tak trochu atrakcí. Moc cykloturistů na těžko tady na Vánoce asi nejezdí (za celou dobu našeho tří týdenního putování jsme narazili pouze na dva a to až na letišti při odletu domů).

     Projíždíme vesničkou a pokračujeme východním směrem do parku Reserva de Recreio do Pinhal da Paz. Projíždíme okolní pastviny, které jsou i v tuto roční dobu nádherně zelené, mezi sebou oddělené zídkami poskládaných z lávového kamení. Z dálky vše vypadá jako obrovská šachovnice. Veškerý prostor, dokonce i ten na vrcholcích kopců je zde dokonale využit pro pastvu dobytka. Je až s podivem, kde všude lze spatřit azorské krávy. Mírně bloudíme. Naše mapy se drobně liší od místních, které jsme nafasovali v infocentru. To by ještě nebyla taková hrůza, jenže zrovna teď nesouhlasí s reálem ani jedna z nich. V důsledku toho jedeme pořád severně a přitom jsme již dávno měli někam odbočit, jenže cesta nikde. Po pár kilometrech jízdy se konečně orientujeme, kde se právě nacházíme, odbočujeme a pokračujeme východním směrem. Alespoň si můžeme z blízka prohlídnout obrovský satelit poblíž této silničky. Soudě podle zeleného lišejníku na většině jeho částí má svoje nejlepší léta už dávno za sebou. Vítr sice fouká, ale opírá se nám do zad a přestože jsou kola pěkně naložená, jede se fajn.

     Po 2km přijíždíme do vesničky Carreira. Je to spíše jen osada s několika domy a farmami. Za křižovatkou najíždíme na šotolinovou cestu. Přestože se místy setkáváme s velkými kalužemi a bahnem, jede se vcelku pohodlně. Je to ten správně udusaný typ (barvou hodně připomínající antuku). Okolní pastviny mají kamenné zídky mnohem vyšší než ty předešlé. Často za nimi stojí stodoly postavené rovněž z kamení (patrně nejlevnějšího snadno dostupného materiálu). Vše působí magicky a rázem se v duchu přesouváme o několik století do minulosti.

     Po absolvování krátkého, ale docela nechutného stoupání přijíždíme kolem oběda do parku Reserva de Recreiro do Pinhal da Paz. Je to příjemné místo sloužící nejen místním, ale i turistům k odpočinku a relaxaci. Zahrada je poměrně velká a stojí za to ji nevynechat. Okolní flóra a hlavně tropicky vyhlížející stromy jsou nádherné. Zvláště vysoké kapradiny s obrovskými listy, které spíše připomínají palmy. Projíždíme parkem a nemůžeme se vynadívat. Zhruba v půlce prohlídky nás zastihuje déšť. Naštěstí, kde se vzaly tu se vzaly, míjíme čtyři malinkaté pididomečky v dětském koutku. Neváháme ani na chviličku a využíváme útulnosti jednoho z nich. Jsme tady jako v trpasličím doupěti. Čas využíváme k vaření oběda.

     Po hodině konečně déšť ustává a my můžeme pokračovat. Jen o pár set metrů dál se nachází kryté posezení s grily a veřejným WC. Škoda, kdyby jsme ještě kousek popojeli, nemuseli bychom se mačkat v domečku, ale kdo to mohl tušit. Opouštíme park a vracíme se zpět na silnici, po které se přesouváme do města Ribeira Grande. Cestou nás opět zastihuje malá přeháňka, ale jak jsme se později přesvědčili takhle je to tady na Azorech pořád, zvláště v zimních měsících.

     Ribeira Grande leží na severním pobřeží ostrova cca 18km od Ponta Delgady na sopečné náhorní plošině. Městečko má půvabné historické centrum, jehož úzké uličky, stejně jako městská zahrada stojí alespoň za krátkou návštěvu. Zvláště pozoruhodný je farní kostel Espírito Santo ze 17. století s přepychovou fasádou, patřící k nejatraktivnějším barokním stavbám celého souostroví. Nedaleko zahrady se nachází také zajímavý most s osmi oblouky z 18.století.

     Po vjezdu do města míříme k supermarketu Mercado, ceny potravin jsou kupodivu velice příznivé, srovnatelné s cenami u nás v Česku. Dokupujeme pouze chleba( 1€) a pečivo (1€/6ks bulek) a pokračujeme dál. Zase nám krátce sprchlo. Další zastávku děláme v místní likérce. Jak se později ukazuje, měla tato návštěva zásadní vliv na celkový průběh naší výpravy. Absolvujeme ochutnávku několika zdejších likérů, z nichž vybíráme naše dva favority. Queen Marry a Maracuja nás od této chvíle doprovázejí téměř každý den. Jejich lahodná chuť nezklamala ani po třech týdnech. Nutno však dodat, že obsah alkoholu u těchto likérů je poměrně nízký (do 20%).

     Projíždíme úzkými uličkami města směrem k pobřeží, kde se nachází plavecké bazény. Areál je ještě hodinu otevřený, ale nikde už není ani noha. Voda bohužel není vyhřívaná a její teplotu odhadujeme jen kolem 20°C. Pozorujeme jak několik kluků chytá na pobřeží ryby. Moře je tady rozbouřené a co chvíli se přes ochranný val přehoupne obrovská vlna, která se zastaví až v bazénech.

     Čas pokročil, za hodinu bude tma, a je třeba se poohlédnout po nějakém plácku na spaní. Jeden nacházíme u posezení na vyhlídce kousek od bazénů. Není to však úplně to pravé co jsme si představovali, přeci jenom jsme stále ve městě. Rozhodli jsme se popojet ještě několik km k majáku Ponta do Cintrao. Kdyby bylo nejhůř tak se sem vrátíme. Romču zlobí přehazovačka, řetěz pořád přeskakuje z kolečka na kolečko. Měníme vadný článek řetězu a pokračujeme po silnici do Ribeirinhy.

     Průjezd vesničkou nemohl proběhnout bez nepovšimnutí místních obyvatel. Po celých Azorech je v každém i zapadlejším koutě zastoupen řetězec místních barů. Takovým zlozvykem je, že chlapi většinou nesedí v lokále za stolem, ale postávají mezi dveřmi, pokuřují, debatují a přitom hlavně sledují dění na ulici. Koukají na nás a tušíme, že při pohledu na nás a na naše kola je jím jasné, že hledáme flek na spaní. Snad se před nimi někde zašijeme.

     Cestou k majáku na nás čeká pořádný krpál. Naštěstí to bylo jen pár stovek metrů. Kolem nás několikrát projíždí auta místních farmářů, vracející se z večerního dojení krav. Dobytek je zde po celý rok chován přímo na pastvinách, kde se také dvakrát denně dojí. Nato jsou místní farmáři dokonale vybavení dojičkami poháněnými pomocí dieselagregátu. Po dojení sváží mléko v nerezových tancích na korbách svých pickupů. Vlastně ani nepotřebují traktory, protože díky tomu, že je dobytek po celý rok na pastvě není třeba sušit seno.

     Cestou míjíme dvě farmy a po kilometru přijíždíme k altánku s překrásnými výhledy na celý mys s rozeklanými útesy padajícími hluboko do moře. Je již téměř tma a je třeba se rychle rozhodnout, kde postavit stany. U altánku by to šlo, je tady díky hluboké příjezdové cestě docela závětří. Nemáme však odvahu na ostré lávě, kterou je cesta tvořena, spát na našich samonafukovačkách. Popojíždíme tedy ještě kousek níže směrem k majáku a stany stavíme v rohu jedné z pastvin, která je momentálně nevyužita. Z cesty sem není vidět, tak nás snad někdo v noci nevyhmátne. Během chvilky je tma jak v ranci, stihli jsme to tak tak. Vítr opět zesiluje a lomcuje s našimi stany ze strany na stranu. Po večeři následuje kolorit následujících večerů - popíjení místních likérů. V noci naše stany doslova trpí, ale statečně odolávají náporu větru až do dalšího rána.       

 

zážitek dne: park Pinhal da Paz, městečko Ribeira Grande

délka trasy: 43km    maximální rychlost: 50km/h    čas jízdy: 3:47h    průměrná rychlost: 11,4km/h    nastoupané metry: 671

 

 

4.den: středa 23. prosinec 2009

 

PONTA DE CINTRAO – RIBEIRINHA - GORREANA - FURNAS

   

     Počasí se ani po ránu nechce umoudřit. K protivnému vichru se ještě přidávají drobné dešťové přeháňky, takže než stačí stany oschnout, přichází další přeháňka a jsou znovu durch. Situace se moc dobře nevyvíjí, ještě že zbylo několik deci likérů ze včerejška.

     Kolem 11hodiny to vypadá přeci jen lépe. Rychle balíme a vyrážíme směrem do Furnas. Jedeme s větrem v zádech, což si všichni pochvalujeme. Dešťové spršky však přicházejí stále častěji, což už se nám tolik nezamlouvá. Naše první kilometry vedou zpět do Ribeirinhy. Na náměstíčku u kašny dobíráme vodu a pomalu začínáme nabírat výškové metry. Rozhodli jsme se pokračovat po vedlejší silnici, kde bude jistě daleko menší provoz než na hlavní okružní cestě. A taky, že ano, kromě několika aut u vilek na začátku máme cestu jen sami pro sebe. Po 2km, však asfalt končí a my najíždíme na šotolinku. Naštěstí stejně jako včera je to ten správně udusaný povrch, takže se jede fajn i když se místy setkáváme s prudším stoupáním.

     Po 4km se napojujeme zpět na hlavní silnici v místě s nádhernou vyhlídkou Baia de Santa Iria. Kocháme se výhledy na maják v jehož blízkosti jsme dnes nocovali a na okolní zelené pastviny zakončené hlubokými srázy do moře. Společnost nám dělá početná skupinka toulavých koček. Po několika kilometrech zvlněnou jízdou děláme další zastávku. Tentokrát nám padla na mušku vesnička Porto Formoso a hlavně zdejší továrnička na výrobu čaje s přilehlými plantážemi těchto zelených keříků, připomínající živé ploty. Vypadá to na rodinný podnik. Čajové plantáže nejsou velké a výroba je z větší části ruční.

     Při vstupu nám nejprve jeden ze zaměstnanců pouští krátké video zachycující záběry celého procesu výroby čaje, doplněné krátkým komentářem a poté jdeme na vlastní prohlídku továrničky. Stroje na sušení vypadají, že ještě pamatují 2. světovou, ale průvodkyně nás ujišťuje že jsou novějšího data a zachovaly si pouze svůj starobylý vzhled. Další velmi příjemná část exkurze je ochutnávka čaje ve stylové čajovně. Šálek výtečného teplého čaje přichází více než vhod, jelikož jsme docela prochladlí ze spršky, která nás zastihla těsně před čajovnou. Kupujeme několik balení čaje sebou jako drobné dárky pro rodinu a odjíždíme. Ještě před tím se však stačíme občerstvit několika doušky likéru.

     Silnice začíná stoupat směrem k horám. Okolní pastviny tentokráte vystřídaly čajové plantáže patřící další továrně nesoucí značku Goreana. Ty jsou od těch v Porto Formoso daleko rozsáhlejší. Opouštíme okružní silnici a míříme přes kopečky do lázeňského městečka Furnas. U krytého posezení poblíž cesty děláme menší pauzu na oběd. Azořané jsou na takové odpočívadla odborníci a zvláště ostrov Sao Miguel je jimi doslova posetý. Otázkou zůstává, zdali jsou určeny hlavně pro turisty nebo jsou z větší části využívány místním obyvatelstvem. To my ale asi nezjistíme, protože v tuto roční dobu jsme snad jediní, kdo tohoto zázemí využívá. Zase prší, ale tentokráte jsme ukrytí pod střechou altánku a tak nám to tolik nevadí.

     Po obědě ještě stoupáme do cca 500m.n.m. Poté se sklon silnice narovnává a několik kilometrů pokračujeme téměř po rovince a to až k odbočce na vyhlídku Pico do Ferro. Počasí se však stále více zhoršuje, ze všech stran se valí mlha a začíná opět pršet. Vyhlídku si tedy necháme na příště, stejně jde vidět sotva na několik desítek metrů. Před námi je několikakilometrový sjezd až do Furnasu, který leží v nadmořské výšce lehce nad 200m.n.m. Toto lázeňské středisko dostalo název podle jeskyní (furnas), které zde vytvořila sopečná erupce v 17.století.

     Při sjezdu nás však zastihuje taková průtrž, že do městečka přijíždíme totálně promoklí. Marně se snažíme najít termální bazén, který by tu měl být. Cedule žádná a domluva s místním taxikářem není zrovna velkým přínosem. Umí totiž jen několik anglických slov a to je docela problém, protože my portugalsky neumíme ani slovo. No alespoň se nám daří najít kemp, jenže brána je zavřená. Naštěstí patří k vedlejší restauraci a majitelka nás pouští dovnitř. Cena je více než příjemná (5,5€/os). Bereme jej rovnou na dva dny, protože v okolí žádný jiný kemp není (na celém ostrově jsou pouze dva) a zítra je Štědrý den, tak přece nebudeme spát někde v křoví.

     Stavíme stany a jdeme ještě jednou zkusit najít termální bazén. Bohužel ani na podruhé se nám to nedaří. Nejprve marně hledáme vstup do parku Terra Nostra, kde se nachází bazén a když se nám to nakonec podaří, zrovna jej zavírají. S nezdarem se vracíme zpět do kempu a po dvou dnech bereme za vděk sprchami. Večer si dáváme zbytek likéru. Vítr opět zesiluje a ke všemu se ještě přidává déšť. Také teplota dnes klesá nějak moc nízko oproti předešlým nocím.

       

zážitek dne: návštěva čajovny v Porto Formoso

délka trasy: 35km    maximální rychlost: 46km/h    čas jízdy: 3:04h    průměrná rychlost: 11,4km/h    nastoupané metry: 722

 

5. den: čtvrtek 24. prosinec 2009

 

FURNAS – PICO DO FERRO - FURNAS

    

     Ráno počasí  vypadá nadějněji. Obloha se sice postupně opět zatahuje, ale na déšť to zatím nevypadá. Jen by mohlo být o trochu tepleji, jelikož je pouhých 9°C. Po snídani vyrážíme na vyhlídku Pico dO Ferro, na druhý pokus by to už snad mohlo vyjít. Cestou se ve městě zastavujeme v obchodě. Dnes je Štědrý den a mají otevřeno jen dopoledne. Kupujeme několik láhví likérů a portské víno na večer.

     S Petrem se vracíme s nákupem do kempu a holky zatím vyráží směrem na vyhlídku. Ještě než se pustíme za holkami dáváme pár loků ostružinového likéru. Stoupání je pozvolné, ani jsme se nenadáli a jsme na odbočce k vyhlídce u golfového hřiště, kudy jsme včera projížděli. Holky tu na nás již čekají a poté společně ukrajujeme poslední 2km k vyhlídce. Teplota se stále drží pod 10°C, žádné velké teplo.

     Kolem 11hodiny jsme na místě. Užíváme si překrásných výhledů na městečko Furnas semknuté společně s přilehlým jezerem Lagoa das Furnas okolní hradbou vulkanických hor, dokonale izolujících tuto kouzelnou oblast od zbytku ostrova. Měníme plány se zajížďkou na další vyhlídku Salto do Cavalo a pro stále se zhoršující počasí se raději vracíme zpět do Furnasu. Návrat by byl otázkou několika minut, kdybychom v půli trasy nepotkali pastevce zahánějící krávy z hor dolů do údolí. Je docela problém je předjet. Při sebemenším pokusu se dávají do klusu a plaší se. Raději jedeme pomalu za stádem, neradi by jsme farmářům způsobili nějaké problémy. Když je však po několika minutách předjíždí jeden netrpělivý řidič auta, využíváme tohoto okamžiku a zavěsíme se těsně za něj a bez problému předjíždíme celé početné stádo.

     Ve městečku nejprve míříme k horkým pramenům. Ty už zdálky prozrazuje mohutný oblak vznášejícího se kouře nad celou geotermální oblastí. Ve vesnici a nejbližším okolí je třicet pramenů z nichž každý má jinou teplotu a chemické složení (nejteplejší dosahuje 99°C). Vše se velmi podobá některým místům na Islandu. Azorské ostrovy leží také na zlomu severoamerické a euroasijské desky stejně jako severněji položený Island. Kromě kouřících gejzírů zde můžeme spatřit horké bublající prameny (fumaroly) poskytující léčebné bahno a minerální vody používané pro lázeňské procedury. U příjezdu nás vítá obrovská maketa Santa Clause se saněmi, soby a dárky a při další prohlídce narážíme na další biblické postavičky. Každá z nich je dokonale zakomponována do okolního terénu a při večerním nasvícení to musí být určitě pěkný pohled. Je rozhodnuto, po večeři se sem ještě jednou vrátíme, teď ale rychle do kempu vařit oběd.

     Odpoledne vyrážíme pěšky do parku Terra Nostra. Prohlídka botanické zahrady (5€/os) nám zabírá 1,5h, její rozloha je poměrně velká a jeden z okrajů zasahuje až ke kempu. Můžete zde spatřit palmy, bambusy, kamelie, rododendrony, hortenzie, ibišky, stovky dalších stromů a bylin, tropické stromy a rostliny. O všechny druhy je dokonale pečováno a očividně se jim tady taky daří. Celá zahrada je nádherná. Zvláště v aleji s opadanými žlutavými listy Ginko Biloby se mám velice líbí. Byla slavnostně otevřená v roce 1933 a jednalo se o první formální turistickou infrastrukturu na těchto ostrovech. Dokonalejšímu průzkumu parku by chtělo obětovat mnohem více času, to by nám ale nesmělo začít opět pršet. Rychle míříme do bazénu s termální železitou vodou (vstup zahrnut v ceně vstupenky do parku). Rezavá barva sice není příliš vábná, zato teplota  vody je příjemná k odpočinku a relaxaci (36°C). Zvláště v tom dešti je ve vodě fajn. Ani se nám po hodině nechce z bazénu ven, jenže naše žaludky se už začínají ozývat a představa Štědrovečerní večeře v některé z místních restaurací je velice lákavá.

     Končíme v hospůdce jen pár desítek metrů od parku, poblíž kostela. Chceme vyzkoušet místní specialitu specialitu cozido das caldeiras, vařené tradičně několik hodin v hrnci v zemi v horké páře, pouze geotermální činností. Smůla, je jen na objednávku. Po dlouhých letech nemám na večeři kapra, ale pouze steak. Petr si dává mečouna, Romča tuňáka a Hanka wreckfish - mnohopiláka amerického, což se ukázalo jako velice chutná ryba. Po výborné večeři se vracíme zpět do kempu. Déšť ještě zesiluje, ještě že je to jen kousek.

     Majitel kempu má restauraci samozřejmě zavřenou a tak nám po zbytek večera poskytuje zázemí prostor umývarky. Na zemi rozkládáme karimatky, vaříme nějaké dobroty, sladké momenty a u vínka a likéru plánujeme trasy na další dny. Z noční prohlídky Betlému nic nebude. Stále prší a nemá smysl se v tomhle nečase někam plahočit (hlavně se nám vůbec nechce). Leje celou noc.

     

zážitek dne: návštěva parku Terra Nostra

délka trasy: 17km    maximální rychlost: 52km/h    čas jízdy: 1:29h    průměrná rychlost: 11,6km/h    nastoupané metry: 427

 

 

6. den: pátek 25. prosinec 2009

 

FURNAS – LAGOA DAS FURNAS – CERADO DOS BEZERROS – C. DO BOTELHO – MONTE ESCURO - CALDEIRAS

 

     Bubnující kapky do našich stanů nevěstí po ránu nic dobrého. Kolem 8 hod však přeci jen ze stanů vylézáme. Přívaly deště přicházejí ve vlnách celé dopoledne a nám nezbývá než čekat. Využíváme chvilky slabšího mrholení a rychle balíme stany. Tropika rozkládáme a sušíme pod přístřešky. Krátce před polednem konečně opouštíme kemp a vyrážíme dál. Černé mraky na obloze nás však stále straší a každou chvilku hrozí další sprška. Naše první kilometry vedou směrem ven z města. Mírným stoupáním se dostáváme k jezeru Lagoa das Furnas, které leží v místech s geotermální oblastí. Právě tady na jeho břehu se v zemi připravuje cozido das caldeiras.

     Konečně se objevují první hřejivé sluneční paprsky. Po dvou dnech zatažené oblohy je to vítaná změna. Snaha objet jezero proti směru hodinových ručiček se hroutí po absolvování pár desítek metrů jízdy cestou necestou. Raději se vracíme zpět na hlavní a pokračujeme směrem na Vila Franca do Campo. Postupně nabíráme výšku až se dostáváme do 500m.n.m. Provoz na silnici je minimální, jen sem tam potkáváme nějaké auto. Narážíme dokonce na dva cyklisty na silničkách, první, které jsme na ostrově spatřili. Cesta se klikatí mezi vavřínovými lesy, občas se nám naskytne pohled na oceán či na vrcholky okolních kopců. Stále se je na co dívat a cesta rychle ubíhá.

     Postupem času začínáme klesat a ztrácíme zhruba 150 výškových metrů. Zastavujeme u jednoho z nepřeberných množství odpočívadel, kde vaříme oběd. Na nebi se honí několik hrozivě vypadajících bubáků. Po několika minutách je však obloha zase krásně blankytně modrá, jen kdyby tolik nevyfukovalo, to by teprve bylo fajn. Po půl hodině pokračujeme sjezdem několik kilometrů po hlavní silnici, ze které před Ponta Garca odbočujeme na vedlejší směrem do vnitrozemí. Začínáme nabírat ztracenou výšku. V popředí vykukují první obrysy několika vrcholů z nichž nejvyšší je Monte Escuro, ke kterému míříme. Jestliže jsme na hlavní potkali sem tam nějaké to auto, tak tady si můžeme užívat cestu jen sami pro sebe. Projíždíme pastvinami, které se na rozdíl od pobřežních částí ostrova střídají s menšími lesíky. Jehličnaté stromy, které jsou zde zastoupeny se nejvíce podobají našim tůjím či jalovcům.

     Postupně se dostáváme až do 800m.n.m. Před vrcholem nás dohání déšť, teplota klesá z 16 na 8°C, takže nám ani nevadí, že jsme se museli obléci do nepromoku. Okolní krajina je zahalena pod bílou rouškou mlhy a viditelnost dosahuje sotva několika desítek metrů.  To jsou teda zase panoramata. V sedle se proto ani moc nezdržujeme a drkotavou, z větší části dlážděnou cestou sjíždíme dolů směrem k severnímu pobřeží. Se ztrácející výškou se mraky trhají, oblačnost se drží jen nad horami, tak honem dolů za sluníčkem. Pod námi se objevuje sluncem prozářená Ribeira Grande s nedalekým majákem, kde jsme nocovali před dvěma dny. S vidinou, že se zde okoupeme a prohřejeme ztuhlé svalstvo sjíždíme až do vesničky Caldeiras, kde se nacházejí horké prameny. Jezírko uprostřed náměstíčka však příliš vábně nevypadá a silně pochybujeme o tom, že se v něm někdo někdy koupal.

     Dlouho se nezdržujeme a vracíme se o přibližně 1km zpět, kde jsme si při sjezdu našli pěkné místečko na přenocování. Nejdříve trošku uklidit plácek a poté již můžeme začít se stavbou stanů. Místo leží na turistickém chodníčku a je dokonale skryto v houští. Rozvěšujeme a dosušujeme zvlhlé věci a poté se jdeme kouknou do hlubokého kaňonu pod námi. Vypadá to tady bez nadsázky jako někde v amazonské džungli. Nastává večerní rutina - večeře, čaj nebo kafíčko, sladký moment a společné posezení ve stanu nad lahví likérku. Dnes v noci je poprvé úplné bezvětří a to tak, že se ani lísteček nehne.

    

zážitek dne: jezero Lagoa das Furnas, cesta k Monte Escuro

délka trasy: 34km    maximální rychlost: 45km/h    čas jízdy: 3:26h    průměrná rychlost: 9,9km/h    nastoupané metry: 939 

 

 

7. den: sobota 26. prosinec 2009

 

CALDEIRAS – CALDEIRA VELHA - LAGOA DO FOGO – REMEDIOS – SANTA CRUZ

 

     Po ránu vypadá počasí vcelku fajn, bohužel ne na nadlouho. Už kolem 08:30hod, kdy opouštíme naše tábořiště se nad námi opět začínají stahovat mračna. Sjezd na hlavní sinici nad město Ribeira Grande nám zabírá sotva půl hodiny. Okolní lesy pozvolna přecházejí v zelené pastviny. Pokračujeme po hlavní silnici směrem na Ponta Delgadu, ale již po ujetí několika stovek metrů, odbočujeme opět směrem do hor zahalených do těžkých šedočerných mraků. Během chvilky přichází první sprška, naštěstí je to jen kratičká přeháňka a tak nepromokavé oblečení po pár minutách zase mizí v brašnách.

     Silnice klikatící se jako had pozvolna stoupá. Z 80 do 300m.n.m. se  jede ještě docela fajn a výškové metry rychle přibývají. V jedné z vraceček odbočujeme k další geotermálních oblastí - k přírodnímu parku Caldeira Velha. Několik bublajících pramenů, vodopád a jezírko s termální vodou leží jen pár set metrů od hlavní silnice. Teplota vody, i přesto že je prosinec, je rozhodně teplejší (cca 24°C) než teplota okolního vzduchu a toho by byl hřích nevyužít. Po včerejší spršce, která nás zastihla při přejezdu hor přijde koupel náramně vhod. Během chvilky jsme v plavkách a míříme napříč jezírkem směrem k vodopádu, kde je voda nejteplejší. Na dně jezírka je sice několika centimetrová vrstva napadaného listí a klacíků, ale dá se to přežít. Celkový zážitek je ještě více umocněn stromovými kapradinami a ostatními exotickými druhy rostlin a stromů, které se nachází v těsné blízkosti. Jsme tady jedinými návštěvníky, čehož si náramně užíváme. V sezónu tady bude jistě jiný cvrkot.

     Po necelé hodince relaxace opouštíme tuto oblast a pokračujeme stoupáním do sedla. Cesta je stejně jako ostatní silnice na ostrovech lemována keříky hortenzií. Tady v horách jsou na rozdíl od pobřežních částí ještě v plném květu. Kochání na nádhernou květenu nám však nevydrží dlouho. Kousek nad hranicí lesa se z černé oblohy spustil pěkný liják. Ten sám o sobě by nebyl až tak strašný, jenže se k němu přidává vichr díky němuž máme plné ruce práce se udržet v sedle. Postupujeme hlemýždím tempem kolem několika vyhlídek, jenže my máme před sebou pořád ten samý obrázek – mraky valící se přes cestu a vodu chrstající přímo do obličeje. Návaly proudů deště jako z požární hadice dostáváme ze všech stran.

     Postupně se dostáváme k vyhlídce na Lagoa do Fogo, leč výhledy nejsou přes hustá mračna žádné. Škoda, soudě podle fotografií na informační tabuli, by to tu za normálního počasí musela být nádherná podívaná. Od vyhlídky na jezero zdoláváme ještě několik vraceček a po chvíli jsme v sedle (něco přes 800m.n.m.). Jsme rádi, že už je to za námi, jenže následuje teprve třešnička na dortu a tou je sjezd na druhou stranu pohoří směrem k pobřeží. Vítr ještě zesiluje a značně komplikuje sjezd. V okolní teplotě kolem 10°C jsme již docela promrzlí. Největším problém jsou ztuhlé prsty, které jsou pro neustále brzdění stále v jedné poloze.

     Po úmorné cestě a několika krušných chvilkách, kdy někdo z nás málem skončil ve škarpě se přes vesničku Remédios dostáváme až do městečka Lagoa. Pro místní působí náš příjezd jako nějaké zjevení. Zastavujeme v centru u autobusové zastávky, kde se převlékáme do suchého oblečení. I přes naše nepromokavé oblečení se nám dostala voda až na kůži. Nejhůře však dopadly boty, které jsou durch.

     Využíváme přístřešku zastávky a vaříme teplý čaj a oběd, ještě najít záchod a vodu a jsme zase docela spokojeni. Nějak rychle nám otrnulo. Asi to bude tím, že konečně přestalo pršet. Po 30 minutách pokračujeme v průjezdu městem směrem na Pontu Delgadu. Po cestě se zastavujeme v supermarketu a dokupujeme potraviny. Likéry mají v akci za velice příznivou cenu, právě proto už jsou asi všechny z regálu fuč.

     Řešíme kde dnes složíme hlavu. Soudě podle souvislé zástavby na pobřeží, to na divoko asi bude problém. Nakonec se přeci jen místečko našlo a to hned za městem. Zřejmě stará pastvina v současnosti z větší části zarostlá neprostupnými keři je k našemu účelu přímo ideální. Ještě než pomalu postavíme stany začíná opět pršet, naštěstí po chvilce přestává. Vybalujeme vlhké věci a snažíme se využít silného vichru k jejich dosušení. Před setměním ještě stačíme uvařit, následuje opět likérek a spánek.    

 

zážitek dne: návštěva Caldeira Velha, jízda přes Lagoa do Fogo

délka trasy:32km    maximální rychlost: 39km/h    čas jízdy: 3:12h    průměrná rychlost: 9,9km/h    nastoupané metry: 1033 

 

 

8. den: neděle 27. prosinec 2009

 

SANTA CRUZ – LAGOA – SAO ROQUE – PONTA DELGADA

 

     V noci se počasí zase vyřádilo. Nárazy větru, přicházející v pravidelných intervalech od moře, si pohrávají s našimi stany jako s pírkem. Naštěstí však statečně odolaly. Ráno se vítr trochu zmírnil. Po zabalení vlhkých stanů a ostatních věcí vyrážíme směrem na Ponta Delgadu. Do centra to máme necelých 10km. Cestou míjíme několik písečných pláží. V tuto dobu jsou naprosto prázdné. Jdeme také navštívit nedalekou vyhlídku. Vysoké vlny valící se z rozbouřeného moře narážejí na nedaleké útesy. Zpěněná voda se rozstřikuje po širokém okolí a po kluzkých kamenech ztéká zpět do oceánu. Velice impozantní podívaná, kterou obyvatelé ze středu Evropy, jako jsme my, nevidí každý den. Pro Azořany zřejmě běžná rutina. Při pohledu na mohutnost vln se už ani nedivíme, že trajekty mezi ostrovem Sao Miguel a centrální skupinou Azorských ostrovů v zimě vůbec nejezdí. Po chvíli pokračujeme dál.

     Ponta Delgada je správním městem autonomní oblasti Azory a se svými přibližně 45000 obyvateli patří také mezi největší. Bývalá rybářská vesnice se stala hlavním městem v roce 1546, do tohoto roku jím byla Vila Franca do Campo, která byla v roce 1522 téměř celá zničena obrovským zemětřesením. Může se pochlubit mnoha kostely, kláštery a majestátnými bílými domy, které návštěvníkům připomínají bohatou a slavnou historii města.

     Po příjezdu do centra se snažíme najít nějaké ubytování. Bohužel ceny hotelů, i když je po sezóně, jsou dost vysoké a je nám líto utratit tolik peněz za jednu noc pod střechou nad hlavou. Míříme proto raději na letiště, kde nám na informačním centru snad poradí něco levnějšího, méně komfortnějšího.

     Smůla, zrovna mají polední přestávku a ke všemu dvě hodiny dlouhou. Mezitím tedy vyzvedáváme z úschovny krabice pro kola. Romča zůstává s věcmi v odletové hale a my míříme i s koly na druhou stranu letiště k terminálu carga, kde balíme kola do krabic a předáváme je společnosti SATA k přepravě na ostrov Faial.

     V infocentru je stále zavřeno, i když už měli mít dobrou půlhodinku otevřeno, paní si zřejmě protáhla oběd nebo to zabalila nadobro. Zkoušíme se zeptat u vedlejší přepážky, jestli náhodou o něčem neví. Radí nám Youth Hostel, který se nachází poblíž centra. Zbývá tedy ještě vyřešit problém, jak se tam s tolika bágly dostat. Taxíků je před letištěm dostatek, ale najednou nás žádný nepobere. Snad jen do toho jediného kombíku, který stojí téměř na konci řady by se vše mohlo s trochou štěstí vejít. Zkoušíme to domluvit, ale řidič umí anglicky snad jen částky, které si inkasuje od zákazníků. Lámanou angličtinou a gesty nám vysvětluje, že je to tu velice striktní, že musí čekat až na něj dojde řada. Ale snahu má, jde se domluvit s kolegou co stojí před ním jestli ho pustí. Ten už anglicky umí lépe, a tak mu vysvětlujeme, že jiným taxíkem stejně nepojedeme, že chceme jen a jen kombík.

     Za chvilku si to už směřujeme do hostelu. Cena je dobrá (10€) a tak mu hned na kousek papírku píšeme zítřejší datum a hodinu, v kterou nás má vyzvednout. Jeho usměv a přikývnutí je dostatečnou zárukou, že s ním můžeme zítra ráno počítat.

    Stojíme s hromadou báglů před hostelem a pevně doufáme že budou mít volno. Měli jsme raději pozdržet taxikáře, člověk nikdy neví, ale teď už je to vlastně stejně jedno. Soudě podle stylu stavby se jedná o nějaký bývalý klášter, který byl přestavěn na ubytovnu. V recepci nám potvrzují volné pokoje, berou klíče a vedou nás přímo na místo. Cena za jednu noc včetně snídaně je v porovnání s ostatními hotely ve městě více jak solidní (13,5€/os). Vybalujeme všechny promočené věci, ještě k nim přidáváme vyprané a rázem se pokoj mění v sušárnu.

     Po teplé sprše se vydáváme do města. Nejprve míříme do supermarketu v nedalekém nákupním centru, kde dokupujeme nějaké pití a jídlo na večer. Romča s Petrem jdou ještě okouknout centrum Delgady. Já s Hankou míříme na hostel uvařit večeři. Po večeři se nám podaří vyprázdnit všechny zakoupené lahvinky. Usínáme nato tata.

 

zážitek dne: městečko Ponta Delgada

délka trasy: 14km    maximální rychlost: 28km/h    čas jízdy: 1:22h    průměrná rychlost: 10,0km/h    nastoupané metry: 255

 

 

9. den: pondělí 28. prosinec 2009

 

PONTA DELGADA - CASTELO BRANCO – LOMBEGA – GROTA DO MEIO – GROTA DAS FLORES

 

     Díky zapnutému budíku na mobilu budím v 5h ráno celé osazenstvo pokoje. Ještě, že si můžeme chvilku pospat. Po včerejší párty máme hlavy jako škopek. Hlavně Petr je ještě celý mimo. Šel na záchod a přitom si zabouchl dveře od pokoje a teď se nemůže dostat zpět. Stojí tam chudák na chodbě jen v trenýrkách a lomcuje klikou sem a tam. Nikomu se nechce vstát a otevřít mu. Po chvíli ho však Romča vysvobodila.

     Další budíček následuje krátce před sedmou hodinou. Jdeme na snídani, jenže jídelna je ještě zavřená. Kuchařkám asi neřekli, že chceme snídat o hodinku dříve, protože pospícháme na letiště. Po několika minutách nás však pouští dovnitř. Rychle nasnídat a sbalit věci. Taxík přijíždí na minutku přesně. V 8hod je již připraven před vchodem do hostelu. Zrychleným přesunem nás přepravuje na letiště. Jede jako závodník stylem brzda-plyn. Se vůbec divíme, že jsme dojeli bez nehody , několikrát to bylo jen o vlásek před kolizí s jinými vozidly.

     Přelet na další z Azorských ostrovů, ostrov Faial probíhá bez potíží. Popravdě řečeno při pohledu na Dash Q200 - malinké vrtulové letadlo, stojící na ranveji jsme však měli trochu obavu. V každém případě je to rozdíl oproti standardním letounům. Ať již v hlučnosti,  prostoru nebo náchylnosti na stoupavé proudy.  Kapacita letounu je pouhých 21 osob. Na místní poměry však patrně dostačující.

Po hodině letu přistáváme na jediném letišti ostrova Faial, který je někdy také nazýván jako Ilha Azul - modrý ostrov, dle hortenzií. Dominantou ostrova je přístav Horta, světoznámá jachtařská marína, která je důležitou zastávkou téměř všech lodí plujících z Ameriky do Evropy a z něhož je dostupný nejmenší z ostrovů - Corvo. Nedaleko ostrova se nachází tektonického rozhraní americké a evropské kontinentální desky. Ostrov Faial tak můžeme považovat za nejzápadnější bod Evropy, jelikož ostrovy Flores a Corvo leží již na desce americké. Nejvyšším bodem ostrova je stratovulkán Cabeco Gordo s výškou 1043m.

     Zaměstnanci carga nám svou 2,5hodinovou přestávku na oběd malinko pozměňují plány dnešního dne. Čekání na výdej kol vyplňujeme vařením před letištní halou. Před zraky taxikářů a dalších cestujících se schováváme za zástěnu, sloužící jako úkryt pro popelnice. Využíváme sluníčka k dosušení prádla. Naši idylku nám však po chvíli berou přijíždějící popeláři. Jak na potvoru museli přijet zrovna teď. Stejně začíná zase pršet, a tak nezbývá než rychle sbalit věci a přesunout se do haly pod střechu.

     Kola dorazila v pořádku. Po ujištění, že krabice na zpáteční let nebudeme potřebovat je vyhazujeme do přilehlého kontejneru. Bude stačit jen jejich zabalení do fólie. Většina jídla už bude taky fuč, takže se v pohodě vejdeme do váhového limitu a nebudeme muset váhové přebytky přibalovat ke kolům tak jako doposud.

     Z letiště odjíždíme až kolem 16h. Dneska toho moc nenajedeme. Čekáním na kola jsme ztratili spoustu drahocenného času. Vlastně jediným cílem je co nejdříve najít nějaké příhodné místo na přespání, za dvě hodiny bude totiž tma. Projíždíme několika vzájemně propojenými vesničkami. Silnice pozvolna nabírá výšku a dostáváme až nad 200m.n.m.. Zatažená obloha nad námi nevěstí nic dobrého, raději se na chvilku schováváme pod střechou autobusové zastávky. Při pohledu na mořskou hladinu se nám naskýtá podívaná na přibližující se bouřkovou stěnu. Po čtvrt hodině čekání, kdy spadlo jen pár kapek, to vypadá, že nás bouřka nakonec mine. Vyrážíme dál a po necelých 6km zastavujeme poblíž vesničky Grota das Flores, kde nalézáme ucházející místo na přespání. Očividně jsme zase na nějaké pastvině, ale ze silnice sem nejde vidět. Během několika pár minut padá tma. Na rozdíl od 300km východněji položeného ostrova Sao Miguel je to o dobrých 15min později. Jako na dlani můžeme přímo ze stanů pozorovat osvětlenou silničku vedoucí až k pobřeží, do vesničky Varadouro. Také pohledy na osvětlené uličky Capela a nad ním tyčící se temné úbočí Cabeco da Fonte stojí za to. Jediný problém je, že tady dost vyfukuje. Večer jsme poprvé oželeli likérek (při vzpomínce na dnešní krušné ráno nás nějak přešla chuť). Po večeři zalézáme do spacáků a jdeme spát.

 

zážitek dne: přelet na ostrov Faial

délka trasy: 6km    maximální rychlost: 21km/h    čas jízdy: 0:40h    průměrná rychlost: 8,4km/h    nastoupané metry: 205 

                                  

 

10. den: úterý 29. prosinec 2009

 

GROTA DAS FLORES – RIBEIRA DO CABO – VARADOURO – CAPELINHOS – NORTE PEQUENO – PRAIA DO NORTE – CEDROS – PORTO DE EIRA

    

     Prožíváme doposud nejhorší noc tohoto cyklovandru. Když teď o tom zpětně přemýšlím, tak vlastně celé naší cestovatelské kariéry. Zima, občasná průtrž mračen, ale hlavně neskutečná vichřice. Ke všemu jsme díky svažitému okolnímu terénu postavili stany z kopce a celou noc sjíždíme po hladkých karimatkách směrem k nohám. Nápory větru jsou tak silné, že občas vytrhují některý z kolíků, kterými jsou stany ukotveny. Bohužel v měkké půdě pastviny kolíky nedrží zrovna nejlíp. V jednu chvíli se pod uvolněné tropiko dostává jeden ze silných náporů větru a dokonává dílo zkázy. Většina kolíků je odmrštěna několik metrů od stanu. Vlající tropiko předsíně na poslední chvíli zachytíme. Po chvíli se uvolní i ložnice a tak nezbývá než vše držet a čekat až se alespoň na chvíli vítr umoudří a bude možné vylézt ven a stan se pokusit ukotvit. K silnému větru se přidává i déšť. Duralové tyče se prohýbají až k zemi jak luk. Jsou 3h a svádíme tuhý boj s větrem. Vítr je tak silný, že se přes něj jen stěží domlouváme s Romčou a Petrem, kteří stanují jen pár metrů od nás. I oni nejsou problémům s ukotvením stanu ušetřeni. Snad jejich laminátové tyčky vydrží. Kolem 4 hodiny se všichni společně setkáváme venku. Chvíli trvá, než kolíky ve vysoké trávě vůbec najdeme. Nadávky adresované na vrub počasí, jsou z těch nejsprostších, které kdy z našich úst vypadly. Poté usínáme, ale se sebemenším záchvěvem stanu se díky této zkušenosti pravidelně budím.

     Vstáváme po půl osmé. Naštěstí déšť ustává a díky větru je tropiko během několika desítek minut suché. Na vedlejší pastvině oddělené od našeho místa jen uzoučkým pásem jehličnatého lesa je slyšet bučení krav a zvuky elektrocentrály používané k dojení. Raději rychle balíme, něž nás tu některý z místních farmářů uvidí a vyrážíme vstříc novým dobrodružstvím. Touhle dobou ještě netušíme, co nás za několik málo hodin čeká.

     Po kilometru zastavujeme na odpočívadle podél silnice. Malý travnatý plácek se dvěmi dřevěnými přístřešky, stoly, lavicemi a třemi krby nabízí dokonalé místo k odpočinku. Škoda jen, že je zastavená pitná voda a zavřeny přilehlé záchodky. Snídáme a probíráme zážitky z noci. Bude dlouho na co vzpomínat.

     Po snídani pokračujeme v dalším putování po ostrově. Teplota zatím stále kolísá jen kolem 7°C. Je nechladnější ráno na ostrovech. Po včerejším stoupání konečně začínáme sjíždět k moři. Zpočátku při průjezdu vesničky Riberia do Cabo je klesání pozvolné. Zlom nastává až v další vesnici Ariairo, kde cesta příkře padá do Varadoura. Zastavujeme až na pobřeží a snažíme se najít termální koupaliště, které by tu údajně někde mělo být. První odbočka vlevo k moři zřejmě není ta správná. Kromě rozeklaného pobřeží, do kterého v nepravidelných intervalech naráží mohutný příboj vln je tu pusto a prázdno. Při pohledu do míst, kde jsme dnes v noci spali, je nám jasná příčina tak hrozných povětrnostních podmínek. Silnému proudění jihozápadního větru přicházejícího od amerického kontinentu zkřížily cestu právě Azorské ostrovy. Vichr proudící nad hladinou oceánu v těchto místech naráží na více než 200m vysoký útes, na jehož vrcholku jsme včera kempovali. Horší místo jsme si snad ani vybrat nemohli. 

     Na druhý pokus nacházíme místo s přírodními termálními bazény ukryté na pobřeží. Od okolního rozbouřeného moře je dokonale chráněno nepropustnou hradbou ostrých lávových útesů. Využíváme přilehlé převlékárny se záchody a sprchou a v plavkách míříme k bazénkům. Škoda jen, že díky přílivu je termální voda hodně naředěná a ochlazená. Představovali jsme si teplejší koupel než v cca. 20°C. Do vody nakonec lezu jen já s Petrem. Cestou nazpátek ke kolům potkáváme ochránce přírody. Objíždějí ostrov a mapují rozsah škod způsobený včerejší vichřicí. Varují nás před dnešním velmi rozbouřeným mořem a nabádají k opatrnosti při koupání. Zřejmě tady ty vlny nemají tak vysoké každý den, jak jsme si původně mysleli.

     Další trasu volíme po vedlejší pobřežní silničce směrem k západnímu výběžku Ponta dos Capelinhos. Za Varadourem, kde končí asfalt najíždíme na ujetou šotolinku. Svou načervenalou barvou nám připomíná spíše antuku, ale docela to po ní jede. Cestou děláme několik zastávek na focení okolní krajiny a zvláště vulkánu Ponta dos Capelinhos, který se pomalu začíná před námi zjevovat. Díky slunečním paprskům hrají jeho úbočí všemi možnými barvami. Erupce sopky nastala v roce 1957. V činnosti byla celých 13 měsíců, během nichž chrlila lávu. Díky ní se plocha ostrova rozšířila o 2,4km2. Materiál byl vyvržen do vzdálenosti 1km, kde zničil na 300 domů ve farnostech Capelo a Praia do Norte. Sopečný popel zasypal až do výše prvního patra kamennou budovu majáku, jenž se stal symbolem tehdejších hrůzných událostí. Živel si naštěstí nevyžádal žádné oběti, zato ale přiměl dva tisíce obyvatel opustit tento ostrov. Většina z nich našla nový domov v USA a Kanadě.

     Vítr opět zesiluje a čím více se blížíme ke starému majáku, tím je jízda horší. Těsně před ním už má takovou sílu, že musíme kola tlačit a to jen v etapách při mírném zklidnění větru, které vždy trvá jen několik málo sekund. Vítr sebou bere okolní ostrý lávový písek, který se nám dostává do očí, vlasů, uší a pod oblečení. Jedeme s Hankou pár desítek metrů před Petrem s Romčou. Při jednom z nejprudších nárazů větru končí Romča i s kolem v příkopu. Po chvíli si dá dostaveníčko s větrem i Petr, kterému jeden z poryvů strhává kolo. Doslova po metrech se prodíráme dál, pryč z tohoto pozemského pekla.

     Po kilometru dorážíme na okraj vesničky Canta, kde se napojujeme na okružní silnici vedoucí kolem Cabeca da Fonte. Naše radost z toho, že to máme za sebou, se po ujetí pár stovek metrů ukazuje jako předčasná. Vše začíná nanovo, tentokráte bez písku, zato vítr je ještě silnější než u majáku. Tohle jsme nezažili ani na Islandu a to tam taky pěkně vyfukovalo. Pohledy na Capelinhos jsou sice překrásné, ale naše myšlenky se soustřeďují na jiný cíl a to dostat se rychle co nejdál odsud. Situace se mění až  po chvíli, kdy se silnice stáčí  a my konečně dostáváme vítr do zad. Projíždíme poklidnou vesničkou Norte Pequeno. Silnička začíná pomalu stoupat a my se postupně dostáváme až do 300m.n.m. V další vesničce Praia Do Norte kupujeme v bistru pečivo a na jedné z mnoha autobusových zastávek doplňujeme ztracené kalorie.

     Další kilometry ubíhají poměrně rychle, pouze když se silnice stočí do protivětru je to horší. V jedné takové vracečce strhává vítr Petrovi mapník a odnáší jej několik desítek metrů, kde se naštěstí zachycuje o jeden z keřů. Necháváme za sebou vesničky Ribeira Funda, Cascalho a Cedros. Za poslední jmenovanou odbočujeme na vedlejší silničku a prudkým kopcem sjíždíme směrem k moři do Porta De Eira, kde by se měl podle ukazatele nacházet kemp. Vidina teplé sprchy se rozplývá ihned po příjezdu. Je to spíše tábořiště než kemp. Vše je úplně opuštěné, přilehlá budova zavřená, alespoň že je z části přístupný zastřešený altán. Je jasné, že zde zůstaneme. Přístřešek nám poskytuje dokonalou ochranu před stále se zesilujícím větrem, ke kterému se ke všemu po chvíli přidává ještě déšť. Je zde dostatek místa pro oba naše stany. Vaříme jídlo a při čaji a kafíčku plánujeme trasu na další dny. Také na likérek přichází  během večera řada. Usínáme kolem osmé hodiny za zvuku skřípajících plechů a vrzajících prken tvořících jakési ochranné bednění altánu před větrem. 

                           

zážitek dne: koupačka u Varadoura, jízda v písečné bouři u Capelinhos

délka trasy: 35km    maximální rychlost: 48km/h    čas jízdy: 3:04h    průměrná rychlost: 11,3km/h    nastoupané metry: 979

 

 

11. den: středa 30. prosinec 2009

 

PORTO DE EIRA – SALAO – PEDRO MIGUEL – PRAIA DO ALMOXARIFE - LOMBA – FLAMENGOS – MONTE DA GUIA – HORTA

 

     Celou noc vítr lomcuje s plechy na střeše, která naštěstí jeho náporu statečně odolává. Ráno se nemusíme moc zdržovat, balíme suché stany a vyrážíme. První stovky metrů vedou od moře do kopce zpět na hlavní silnici. Dáváme si pěkně do těla a hned je nám výrazně tepleji. Po dvou kilometrech míjíme odbočku k dalšímu kempu v Ponta do Salao. Ten na rozdíl od toho včerejšího máme zaznačen také v naší mapě. Konečně se jede dobře, vítr se výrazně umírnil a také polojasná obloha přispívá k celkové pohodě. Když vyleze sluníčko je příjemně teploučko. Do Praia Do Almoxarife je to bez většího převýšení a cesta docela ubíhá.

     Kolem poledne přijíždíme do místního kempu umístěného kousek od nádherné kamenité pláže. Sjetím sem jsme ztratili spoustu výškových metrů, které budeme muset zítra ráno cestou do přístavu v Hortě znovu nastoupat. Při pohledu na klikatící se silničku, prudce stoupající na vrchol vysokého útesu nás polévá horko. Brána kempu je otevřená, kromě jednoho auta je zcela liduprázdný. Vaříme oběd a Petr nezahálí a ihned staví stan. Po hodině přichází správce kempu s tím, že musíme odejít. Kemp je v zimě uzavřený a nemůže nás tady nechat. Posílá nás na travnatý plácek před plotem, kde prý můžeme přenocovat. Moc se nám to ale nezdá, a protože je ještě dostatek času pokračujeme do Horty.

Že naše obavy z pořádného zápřahu nebyly přehnané jsme si potvrdili již po pár metrech jízdy do neskutečného krpálu. Tohle mohl postavit jenom blbec :). Po 20 minutách dřiny jsme konečně zpátky na okružní silnici. Pod námi se rozprostírá přístavní městečko Horta s nespočtem křivolakých uliček. Ještě před tím, než jej navštívíme se vydáváme do vesničky Flamengos s přilehlou botanicko zahradou. Smůla, mají zrovna polední pauzu a otvírají až za hodinu. Čekat se nám nechce a tak pokračujeme v jízdě do Horty.

     Na okraji města navštěvujeme supermarket, kde dokupujeme nějaké potraviny a samozřejmě likéry. Poté již míříme k přístavu zjistit jízdní řád trajektů na ostatní ostrovy. Údaje se shodují s našimi, pořízenými na internetu. Bohužel mají platnost jen do 31.12., takže nevíme, zda se v novém roce nezmění. Dnes jede trajekt pouze na ostrov Pico, my však chceme nejdříve navštívit Sao Jorge, kam je horší spojení. Je to taková rezerva kvůli zpátečnímu letu a jak se později ukazuje byla to správná volba. Z Pica na Faial totiž jezdí trajekty několikrát denně.

     Náš trajekt na ostrov Sao Jorge jede až zítra ráno v 8:30, takže máme dostatek času. Míříme na vyhlídku Monte Guia, týčící se 145m nad přístavem. Cestou pokukujeme po nějakém vhodném plácku k přenocování. Některé fleky vypadají obstojně. Po chvíli nás však míjí vozidlo národní gardy a dost divně na nás koukají. Záhy zjišťujeme, že se na vrcholu nachází vojenská stanice, tak to by asi neprošlo. Odpočíváme u kapličky pod vrcholem, až sem je totiž povolen vjezd. Dál už je plot s označením vojenského prostoru. Sluníčko pěkně hřeje, to by se to lenošilo. Po jedné straně výběžku pozorujeme mořem zalitý kráter Caldeira do Inferno, po straně druhé se pro změnu nabízí pěkné pohledy na město.

     Vracíme se zpět do města, kde v kanceláři zjišťujeme informace o hostelech. Dostali jsme celý seznam, ze kterého náhodně vybíráme jeden apartmán a jedeme okouknout co to bude zač. Chvíli sice bloudíme v městských uličkách, ale nakonec se nám podaří najít ten správný dům. K naší smůle zrovinka prochází rekonstrukcí a všechny přebytečné věci skladují ve vedlejším apartmánu, který běžně pronajímají. Budeme se muset poohlédnout po jiném. Při pohledu na velkou zahradu patřící k domu nás napadá spásná myšlenka. Jdeme se zeptat pana domácího, jestli by nás tady nenechal postavit stany. Nejprve moc nechápe co vlastně chceme, avšak po chvíli mu to dochází a kupodivu souhlasně kývne. Dokonce můžeme využít i jejich koupelnu - co více si ještě přát. Za tuto laskavost si od nás nechce vzít vůbec žádné peníze, tak jim alespoň darujeme jednu lahvinku s likérem.

     Spokojeně večeříme před stany pod dvojicí vzrostlých palem s nádherným výhledem na přístav a město. Je to vůbec poprvé co nám to azorské počasí dovoluje, tak si toho náležitě užíváme. Naše debata neunikne pozornosti okolních sousedů, kteří na nás a hlavně na naše stany zvědavě nakukují přes kamenné zídky. Před večerkou, stejně jako každý den, přichází řada na koštovačku místního lahodného pití.   

 

zážitek dne: pláž a okolí v Praia do Almoxarife, přístav Horta

délka trasy: 36km    maximální rychlost: 58km/h    čas jízdy: 3:07h    průměrná rychlost: 11,5km/h    nastoupané metry: 825

 

 

12. den: čtvrtek 31. prosinec 2009

 

HORTA – VELAS – CANTO DA RELVA – ARRIFANA – ROSAIS – SETE FONTES – QUEIMADA – FAJA DE S. AMARO – URZELINA – CASTELETES

 

     Vstáváme ještě za tmy. Díky západnější poloze, se tady na Faialu rozednívá až kolem 8 hodiny. Balíme stany a míříme k přístavu. Při odjezdu se ještě loučíme s paní domácí, kterou míjíme na zahradě.

     Krátce po osmé hodině vjíždíme na přístavní molo. Zajímavostí jsou také stovky různých kreseb a vzkazů, které na zdi kolem mola namalovali mořeplavci, kteří ostrov navštívili. Kolem trajektu už je docela rušno. Po zakoupení lodních lístků (96Eur/ 4os+4kola), odstrojujeme kola a vše nakládáme na přepravní pás spojující molo s houpajícím se trajektem. Pár minut po vyplutí z chráněného přístavu na širé moře je nám jasné, že tato plavba bude patřit k těm zážitkům, na které se jen tak nezapomíná. Mohutné vlny si pohrávají s naší lodí jak se stéblem trávy. Celá se naklání ze strany na stranu a to nám, ani ostatní pasažérům, nedělá vůbec dobře na žaludek. Nezbývá než sedět a zírat před sebe. Petr s Romčou zaujímají ležící polohu a všichni doufáme, že naše snídaně neskončí v předem připravených igelitových sáčcích. Jak se postupně ukazuje, ne všem pasažérům na lodi se to podařilo. Záchůdky jsou v neustálém obležení pasažérů, kteří tuto divokou plavbu nevydrželi. Jen tiše závidíme členům posádky jak se bez problému procházejí po palubě, bez sebemenšího náznaku mořské nemoci. Jo holt námořníkem se nemůže stát každý, jak by si kdekdo mohl myslet. Petr jde po chvíli s kamerou ke přídi lodi. Vrací se lehce nazelenalý a dle jeho slov si tam žaludek opravdu přijde na své.

     Blížíme se  k přístavu Sao Roque ležícím na severním pobřeží ostrova Pico, kde si alespoň na chvíli můžeme odpočinout od toho strašného houpání. Po 15 minutách, ve kterých proběhlo vylodění a nalodění nákladu a nových pasažérů, pokračujeme v plavbě. Na ostrov Sao Jorge, cíle naší plavby, to máme ještě 40 minut trmácení. Poslední minuty doslova hypnotizuji blížící se přístav. Plavit se ještě o chvíli déle....

     Přirážíme do přístavu ve Velas, správního městečka ostrova Sao Jorge. Konečně jsme zase na pevnině. Člověk by ani nevěřil, jaká maličkost mu může udělat radost. Na naše věci a kola si musíme chvilku počkat. Nejprve skládají ovoce a zeleninu a další zboží do obchodů. Všude kolem nás se válejí krabice s banány a mandarinkami či pytle brambor. Nelze si nepovšimnout jak důležitou úlohu má tento přístav pro život zdejších obyvatel. Spolu s nedalekým letištěm zajišťuje prakticky jediné spojení s okolním světem.

     Každá připlouvající loď způsobí v přístavu nenadálý rozruch. Veškerý život se najednou soustředí jen na tuto událost. Na nábřeží se to hemží spousty lidí, netrpělivě čekajících na zásilky od dalších členů rodiny žijících na ostatních ostrovech, obchodníků nakládajících do přistavených pickupů nové zboží do svých obchůdků, taxikářů rozvážejících turisty do hotelů či místní obyvatele do svých domovů. O tom jaký výpadek v dodávkách může způsobit nepřízeň počasí jsme se mohli na vlastní kůži přesvědčit i my. Ale o tom později.

     Naše první ujeté metry na ostrově míří do blízkého marketu. Dokupujeme zásoby jídla na další dny a jelikož je dnešní den posledním dnem v roce nezapomínáme na nějakou tu lahvinku sektu a místního lávového vína. Poté již začíná obvyklá dřina, neboť každý přístav leží u moře v nulové nadmořské výšce a díky hornatosti Azorských ostrovů je již předem jasné, že budeme stoupat. Takže vzhůru do kopce.

     Míříme směrem na severozápad ostrova k výhlídce Sete Fontes. Postupně projíždíme vesničkami Canto Da Relva, Arrifana a Rossias. Za poslední zmiňovanou dědinkou opouštíme hlavní silnici a dále již pokračujeme po vedlejších cestách, lemovaných většinou jasně zelenými loukami plnými pasoucího se dobytka. Jednotlivé pastviny jsou od sebe odděleny zídkami seskládaných z lávových kamenů popřípadě nízkých stromů či keřů. Při pohledu z dálky vytvářejí obrovskou šachovnici. Spolu se zasněženým vulkánem Pico vyčnívajícím z mraků na sousedním ostrově, vytvářejí nezapomenutelnou přírodní scenerii.

     Po cca 1,5h v sedle kol se postupně dostáváme k vyhlídce Sete Fontes. Příkré útesy severního pobřeží padající o 400 výškových metrů dolů až k moři působí velice dramaticky. Počasí nám dnes docela přeje, polojasná obloha není tím, na co by jsme se tady mohli spoléhat každý den. Jediné, co nám znepříjemňuje požitek z jízdy, je protivný vítr, ale s ním musíte tady na Azorech v zimních měsících počítat.

     Vracíme se přibližně kilometr zpět, do míst kde je vybudovaná přírodní rezervace. Zalesněný parčík nabízí milovníkům přírody kromě mnoha druhů endemických či dovezených rostlin a stromů také laně, divočáky či různé druhy ptactva. Jelikož je čas něco zakousnout, využíváme posezení a vaříme oběd. Poklidnou atmosféru nám přerušuje příjezd rodinky s dětmi. Dělají takový kravál, že to snad ani není možné. Tatík se vehementně baví strašením jednoho z bojácných dětí tím, že jej násilím vleče k jedné ohradě s jeleny. Holka se zvířat evidentně bojí a v hysterickém záchvatu se snaží dostat co nejdál od klece. Takhle to pokračuje až do jejich odjezdu, kdy zase konečně nastává blahodárný klid.

     Po obědě pokračujeme v našem putování. Tentokráte míříme východním směrem do Urzeliny, kde by se měl podle mapy nacházet kemp, naše útočiště pro dnešní noc. Cestou překonáváme několik menších kopečků, hlavně v okolí Achada, ale nic tak strašného při čem by jsme se nějak více zapotili. Po sjezdu z hlavního hřebene do Queimada již následuje jízda zvlněnou krajinou jižního pobřeží. Zbývající kilometry do Urzeliny ubíhají docela rychle. Bohužel se naplňují naše obavy z toho, že kemp bude zavřený. Stejně jako na Faialu i tady je pusto a prázdno a ke všemu je brána zamčená, takže se ani nemůžeme dostat dovnitř. Tak takhle jsme si teda Silvestr neplánovali. Pokračujeme na Manadas a cestou netrpělivě vyhlížíme nějaké vhodné místo pro naše stany. Ke vší smůle máme i trošku štěstíčka a tak již po pár ujetých km jsme úspěšní v jednom lesíku. Poblíž sice stojí několik domů, ale hustý porost nám poskytuje dokonalé útočiště před zraky místních obyvatel. Evidentně toto místo, soudě podle zbytků starých zídek sloužilo v minulosti jako pastvina. S flekem jsme spokojeni a ihned začínáme se stavbou stanů. K večeři si dělám konzervu leča s cizrnou zakoupenou ve Velasu. Bohužel mi moc nejede tak jí s radostí předávám Petrovi.

     Večer trávíme společně ve stanu popíjením místního vína. Zvláště to růžové má znamenitou chuť. V deset hodin otvíráme šampaňské a trošku s předstihem oslavujeme příchod Nového roku. U nás je však již silvestrovská půlnoc. Píšeme domů SMS a poté již míříme do spacáků. Ještě než stačíme usnout spouští se déšť.

 

zážitek dne: přístav Velas, vyhlídka u Sete Fontes

délka trasy: 33km    maximální rychlost: 52km/h    čas jízdy: 2:50h    průměrná rychlost: 11,7km/h    nastoupané metry: 766

 

 

13. den: pátek 1. leden 2010

 

CASTELETES – MANADAS – BISCOITOS – RELVINHA – CALHETA – NORTE PEQUENO – NORTE GRANDE – ESCOLA – TOLEDO – CASA DO TELHAL  

 

     Po ránu nás budí bubnování deště do celt našich stanů. To nám to zase pěkně začíná. Při podrobnějším zkoumání zjišťujeme, že jsou to naštěstí jenom kapky padající z větví okolních stromů. Po snídani balíme promočené stany a pokračujeme v jízdě směrem na Manadas. Stany by nám tady stejně neuschly, a tak nemá smysl se tím zdržovat. Dosušíme je někde cestou, třeba při pauze na oběd.

     První kilometry docela ubíhají, cesta vede více méně stále po rovince. Zato v Manadas začíná pořádný zápřah. Silnice prudce mění svůj pohodový sklon a začíná stoupat do kopců. Místy sklon přesahuje hranici 20%. S takto naloženými koly to jede dost ztuha. Častokrát děláme pauzy a nabíráme síly k další cestě. Postupně se dostáváme na vyhlídku do výšky 500m.n.m. Při pohledu na cestu vedoucí dolů do Manadas, kterou jsme právě zdolali, jsme rádi, že už to máme za sebou. Okolní hory a stejně tak sousední ostrov Pico jsou ponořeny do šedých mraků. S takovou ten plánovaný přejezd hřebene bude naprosto zbytečný, jelikož stejně nepůjde nic vidět. Snad se to ještě změní a počasí se vylepší.

     Pokračujeme dál, sjezdem přes Biscoitos do Calhety jsme ztratili tak dobrých 300 výškových metrů. Stále si pohráváme s myšlenkou pokračovat dále na jih a zpátky to vzít přes Ponta da Caldeira a Faja dos Cubres. Při podrobnějším prostudování mapy je však jednohlasně rozhodnuto, že raději budeme pokračovat severním směrem, kde vede silnice. Přece jen s naloženými koly se bude asi těžko pokračovat po turistickém chodníku, zvláště když cesta padá až na nulu a poté se drápe zpět do 500m.n.m.

     Stoupání se však přesto nevyhneme a to hned od samého začátku z Calhety. Postupně se dostáváme zpět do 500m.n.m.. Okolní krajina je nachlup stejná se západní částí ostrova, po které jsme putovali včera. Zelené pastviny kam až oko dohlédne. Takhle nějak si představujeme Irsko nebo Skotsko, jen ty ovce nám tu chybí. Přece jen na Azorech stoprocentně vede hovězí.

     Projíždíme Norte Pequeno, kde právě končí mše. Před kostelem se to hemží spoustou svátečně oblečených lidí, mezi kterými vypadáme v cyklistickém jako pěst na oko. Však na nás takhle téměř všichni hledí. Taková individua, na kolech, na Nový rok, to tady už asi dlouho neviděli a kdo ví, jestli vůbec někdy. Ani se moc nezdržujeme, být středem zájmu není zrovna to po čem toužíme a raději pokračujeme v cestě dál. Opět měníme směr, tentokráte se silnice stáčí zpět na západ. Po několika kilometrech zastavujeme ve vesničce Ribeira de Areia a na lavičce před dalším z kostelíků vaříme oběd. Tady je na rozdíl od předchozí vesnice pusto a prázdno. Při vaření řešíme zdali se vydat do hor či nikoliv. Všichni kromě Petra jsme pro to, do hor nevjíždět. Stejně jsou v mracích a nic by z toho nebylo. Také teplota se dnes drží jen kolem 10°C a s přibývající výškou bude ještě klesat. Představa noci strávené v dešti a chladu není moc přívětivá. Jen Petrovi je to líto, že se do hor nepodívá, protože již zítra odplouváme na další ostrov. Nakonec však i on uznává, že by to bylo jen mrhání časem a silami.

     Další jízda vede téměř pořád po vrstevnici přes Norte Grande, S.Antonio a Escola. Při jedné ze zastávek jsme si vzpomněli, že ještě nemáme dosušené stany. Času máme dost, a tak rozbalujeme tropika a sušíme. Mezitím se jdeme podívat na jednu z vyhlídek. V dáli na obzoru pozorujeme další z Azorských ostrovů - Graciosu. Stany jsou díky pofukujícímu větru za chvíli suché a můžeme pokračovat. Cestou se pomalu poohlížíme po vhodném místě na přenocování. Jedno takové by bylo za vesničkou Toledo. Je to na nějaké staré cestě vedoucí dolů k moři. Zásadní problém je vtom, že její povrch je vysypán ostrým lávovým štěrkem, na kterém se nám moc nechce riskovat proražení samonafukovacích karimatek. Naštěstí ze včerejška víme o lepším místě ležícím jen několik km dál.

     Petra začíná nějak zlobit přehazovačka. Při podrobnějším ohledání zjišťujeme, že ho postihl stejný problém jako Romču v první den putování po ostrově Sao Miguel. Jeden ze článků řetězu drží už jen silou vůle a každou chvíli hrozí, že se řetěz přetrhne. Petrovi se do opravy moc nechce a to hlavně proto, že jej dnes ráno důkladně a poctivě namazal olejem. S trochou štěstí by to ještě mohlo vydržet až do našeho nocoviště.

     Kolem 17hodin přijíždíme na piknik areu ležící na křižovatce v Casa do Telhal. Vybíráme plácek pod stromy, poskytující dokonalé maskování. Dosušujeme nějaké věci, ale již během několika málo minut opět přichází déšť. Petr se i přesto jal opravit závadu na řetězu. Ruce má celé zapatlané od oleje. Jo holt Murpyho zákony fungují dokonale.

    

zážitek dne: stoupání za Mandas, severní pobřeží ostrova Sao Jorge

délka trasy: 41km    maximální rychlost: 62km/h    čas jízdy: 3:43h    průměrná rychlost: 11,0km/h    nastoupané metry: 1224

 

 

14. den: sobota 2. leden 2010

 

CASA DO TELHAL – ACHADA – SETE FONTES – PONTA DOS ROSAIS - PONTA – ROSAIS – ARRIFANA – CANTO DA RELVA – VELAS

 

     Ještě než stačíme vylézt z vyhřátých pelíšků začíná opět pršet. Odjezd nedobrovolně odkládáme až na 11hod, kdy se počasí konečně umoudřuje. Vyrážíme na trasu, kterou jsme již částečně absolvovali, přes vyhlídku Sete Fontes až k nejzápadnějšímu bodu ostrova Ponta dos Rosais. Počasí se během cesty stále vylepšuje. Teplé polední sluneční paprsky nás donutili odložit bundy a další teplé doplňky. Díky slunci taky mnohem víc vyniká zbarvení zelených pastvin a okolní, jinak ponuré ostrovní krajiny. Posledních 5km to máme z kopce. Asfalt střídá udusaná červeně zabarvená antuka, podobná jako na Faialu. Jede se dobře a hlavně se nemusíme nikam honit. Času je dostatek, trajekt odplouvá z Velasu až k večeru.

     Krátce po poledni dosahujeme cíle. Na okraji útesu, padajícího příkře o 300 výškových metrů dolů k moři, stojí starý maják. Stavba věže a okolních obytných a technických budov začala v roce 1958 a slavnostně byla otevřena o 6 let později. V té době se jednalo o nejvíce technologicky pokročilý maják celé portugalské sítě. Byl to také zcela soběstačný komplex co se dodávek vody a energie týče, s domovem pro několik rodin, nezávislý na zbytku ostrova. Jen chvíli po otevření byl maják kvůli zemětřesení a podvodním erupcím na nějaký čas opuštěn. Později byl obýván až do roku 1980, kdy došlo k dalšímu zemětřesení, sesuvům půdy a následnému opětovnému opuštění majáku a odstěhování rodin. Od té doby se sem již lidé nevrátili. Do opětovného provozu byl uveden o dva roky později a jeho činnost je plně automatizována.

     Je to tu docela příhodné místečko k pauze na oběd. Vaříme a dosušujeme mokrá tropika. Díky slunci a svěžímu větru, jsou během několika minut jako pepř. Ještě než však stačíme v klidu poobědvat se počasí rapidně mění. Obloha se zatahuje a směrem od ostrova Faial se k nám nezadržitelně žene bouřka. Během chvilky je u nás. K burácení hromů a zábleskům se přidávají šedobílé kroupy. Ještě štěstí, že se před tím božím dopuštěním můžeme ukrýt pod střechou jedné z okolních budov. Vyčkáváme až do 14:30, kdy už počasí konečně dovoluje další jízdu. Vracíme se přes vesničky Ponta, Rosaisa a Arrifana zpět do Velasu.

     V supermarketu na předměstí je viditelně klidněji, než při silvestrovské nákupní horečce panující před dvěma dny. Kupujeme párky v plechovce k večeři, nějaký chleba a lahvinku vína. Poté již míříme omrknout přístavní molo. Ale je asi ještě brzo, čemuž nasvědčuje totální mrtvo. Jo při našem příjezdu, to tady byl jiný cvrkot. Zbývající čas do odjezdu trávíme relaxací na malém náměstíčku v centru. Po necelých dvou hodinách se vracíme zpět do přístavu. Vše probíhá tak jak má. Místní se začínají sjíždět, taxi čekají v řadě na pasažéry a nic nenasvědčuje tomu, že by něco nebylo v pořádku. Jen v kanceláří lodní společnosti Transmacor je stále tma. Najednou se však davy během chvilky rozešli a začínáme tušit, že něco není v pořádku. Na jízdním řádu jsou napsány dva časy odjezdů, tak snad trajekt přijede později. Dva Portugalci stejně jako my nervózně přecházejí ze strany na stranu, až po chvíli jeden z nich vytahuje mobil a někam volá. Odpověď je zdrcující - "No boat today". Jestli však pojede zítra, to tady nikdo neví. To nám ještě scházelo. Během několika minut jsme zbyli na molu jen my a dva vozy taxi. Ověřujeme si znovu informace, ale výsledek je stejný, dnes nic nepojede a o zítřku se neví. Je Nový rok a jízdní řád může být jiný. Kdyby alespoň někde visel, jenže všude je jen ten starý, loňský.

     Začíná se šeřit a brzo bude tma. Zpátky do sedla, kde jsme spali včera už to za světla nestihneme a upřímně řečeno se nám znovu do toho krpálu ani nechce. Zkusíme to někde v hostelu, jestli tady teda vůbec nějaký je. Spolu s taxikáři debatuje jeden postarší děda, který se nás jal doprovodit na ubytovnu ležící jen pár desítek metrů od přístavu. Na recepci narážíme na dalšího důchodce. Bohužel ani jeden z nich nemluví anglicky. Začíná domluva rukama nohama, bohužel stále bez výsledku. Oba jsou skvělí, snaží se nám opravdu nějak pomoci. Nakonec někam volají a přes jejich známého se po telefonu domlouváme. S cenou jsme spokojeni, 40eur za pokoj se snídaní pro 4osoby není moc a konečně bude po několika dnech zase teplá sprcha. Kola a hromadu báglů jsme však preventivně ponechali schované za rohem domu a vyrukovali s nimi až po zaplacení, ale staříci s tím neměli žádný problém. Dokonce nám pomohli s věcmi přes okýnko do pokoje.

     Po ubytování a sprše řešíme nastalou situaci. Díky této nepředvídatelné události jsme přišli o jeden den cestování po ostrově Pico a teď nevíme co s ním tady na Sao Jorge. Okolí Velas máme docela projeté a na východ směrem na Topo už to nestihneme. No co se dá dělat, nějak to budeme muset ten den vydržet. Po večeři vyrážíme na prohlídku večerního města a po návratu kolem 22hod uleháme do postelí.

 

zážitek dne: západní výběžek ostrova

délka trasy: 27km    maximální rychlost: 58km/h    čas jízdy: 2:09h    průměrná rychlost: 12,7km/h    nastoupané metry: 459

 

 

15. den: neděle 3. leden 2010

 

VELAS

     

     Na snídani jdeme o patro výš, kde se nachází jídelna. Funguje tu stylem samoobsluhy. K výběru máme bulky, toustový chleba, různé druhy džemů a vynikající azorské sýry, jejichž výrobou je zdejší ostrov proslaven. Trošku nás zaráží azorské máslo slané chuti. S něčím takovým jsme se ještě nesetkali.

     Po snídani se zdržujeme na pokoji dokud je to jen možné. Venku je nevlídně, vítr, déšť a poměrně chladno. Debatujeme až do poledne, kdy musíme vyklidit pokoj. Naštěstí se vyčasilo a opět svítí slunce. Zázemí nacházíme na kamenných schodech kostela stojícího na náměstí. Volný čas vyplňujeme vařením všeho dobrého (od jídla přes kafe a sladký moment). Postupně se střídáme v procházkách po pobřeží s přírodním koupalištěm a blízkém okolí města.

     Toto městečko s necelými šesti tisíci obyvateli je vlastně centrem celého ostrova. Patří také k nejstarším na celém ostrově. Nachází se zde celá řada historických domů, kostel, františkánský klášter, radnice či botanická zahrada. Městečko také vyzařuje určité kouzlo díky malým a úzkým uličkám, najdeme zde také příjemné prostředí městské zahrady nedaleko centra. Všude na člověka dýchá pohoda a spokojenost místních lidí, kteří vlastně odjakživa svádí boj s různými erupcemi a častými záchvěvy půdy. Zajímavostí je, že původ jména Velas nebyl historiky nikdy zcela přesně vysvětlen a objasněn.

     Čím více se schyluje k odjezdu, tím více jsme nervóznější. Pojede dnes loď? A co když ne, co budeme dělat? Čím dál častěji zíráme směrem k ostrovu Pico, kde by již loď měla být alespoň v dáli vidět. Stále však nic nevidíme. Kolem 17 hodiny se přesouváme k přístavu. Na první křižovatce u nás zastavuje šedé punto. Řidič vystupuje z vozu a míří přímo k nám. Plynulou češtinou nás zdraví. Docela nás dostal. Poté však již přechází do angličtiny. Jeho informace však nejsou vůbec přívětivé. Dozvídáme se, že dnešní trajekt je pro špatné počasí zrušen. I on se svým kamarádem musel neplánovaně prodloužit výpůjčku auta a už dva dny tu zevluje. Včera si nás prý všimnul v přístavu, a tak nám přišel oznámit situaci. Začínáme se pomalu obávat, zda-li stihneme zpáteční let z Faialu na ostrov Sao Miguel. Nejvíc zarážející je fakt, že dnes vítr zdaleka nefouká tak silně, jako při cestě sem a také moře se zdá být mnohem klidnější. Tak nevím co tím špatným počasím vlastně myslí.

     Pro jistotu se raději jedeme do přístavu ujistit, jestli je informace pravdivá. Přístaviště je však prázdné. Cedule vyvěšená na dveřích společnosti Transmacor hovoří jasně - Cancelado. Raději ji fotíme v plném znění a poté míříme zpět do hostelu. Staříka (nejspíše člena rodiny majitele hostelu) odpočívajícího v křesle recepce nevyvádí náš příjezd vůbec z míry. Se slovy "Problemo, čti!" mu předáváme fotoaparát. Pomalu si nasadí brýle, odloží cigaretku, zhluboka se nadechne a rozvážně a v klidečku nahlas předčítá slovo od slova. Poté se zvedá a předává nám klíče od našeho pokoje. Nebyl to vůbec špatný nápad ceduli vyfotit. Horko těžko by jsme mu naši situaci vysvětlovali.

     Tak nocleh máme zajištěn, ještě ta loď kdyby zítra jela, jinak těch cca 30km budeme muset asi přeplavat. 

 

zážitek dne: prohlídka Velasu a okolí

 

 

16. den: pondělí 4. leden 2010

 

VELAS – S. ROQUE DO PICO – S. MIGUEL ARCANJO – MISTERIO DA PRAINHA – CABECO DA LAVANDEIRA     

 

     Po snídani balíme věci a opouštíme hostel. V hloubi duše pevně doufáme, že tentokrát již definitivně. V marketu dokupujeme potraviny na další dny a poté míříme k internetu. Po dlouhé době se tak dostáváme ke zprávám z domova. Po desáté hodině se pomalu přesouváme k přístavu. Dnes to tady na rozdíl od předešlých dní vypadá slibně. Na nábřeží panuje ten správný mumraj, jako když jsme sem před několika dny dorazili. Po 15 minutách se na obzoru objevuje silueta naší lodi. Dunivý zvuk lodní sirény narážející na skalní útesy ostrova a rozléhající se po širém okolí přináší naději mnoha cestujícím, že se po několikadenním čekání konečně dostanou z tohoto zapadlého koutu.

     Po vylodění přijíždějících probíhá nakládka zavazadel. S našimi koly a s hromadou věcí jsme opět středem pozornosti. Bágle nakonec zůstávají na přepravním pásu. Alespoň budeme v S. Roque první na řadě.

     Plavba proběhla bez vážných žaludečních potíží a to ze dvou důvodů. Tím prvním bylo poklidnější moře, druhým pak zjištění, že uprostřed lodi to houpe daleko méně, než na sedadlech umístěných u okýnek po stranách. Kolem 12h se vyloďujeme v přístavu Sao Roque Do Pico.

     Před námi je putování dalším z Azorských ostrovů a tím je ostrov Pico. Druhému největšímu ostrovu celého souostroví vévodí majestátný vulkán Pico (2351m.n.m.). Sopečná hora s nezaměnitelným tvarem, se špičkou neustále zahalenou do mraků, která je rovněž nejvyšší horou celého Portugalska a také Středoatlantického hřbetu. Slabý bílý dým vycházející z jejích útrob dokazuje, že poměrně mladý vulkán ještě neřekl své poslední slovo. Poslední erupce nastala v roce 1963. Erupce ze 16.století a z roku 1718 byly natolik silné, že lávové proudy jsou dodnes viditelné. Ostrov má podlouhlý tvar o délce 42km a šířku cca 9km. Na celkové ploše ostrova o výměře 447 km² žije okolo 15 tisíc stálých obyvatel. . Hlavní obživou byl pro mnohé z nich ještě donedávna lov velryb, jemuž je věnována expozice muzea velrybářství v Lajes. Další z možností jak v těchto končinách přežít je chov dobytka či pěstování vinné révy na příkrých svazích vulkánu. Tak či onak to nemají zdejší obyvatelé jednoduché a je až s podivem, jak se umějí s nástrahami drsné přírody vypořádat.

     Vydáváme se východním směrem po okružní silnici směřující k Lajes. Těsně za přístavem navštěvujeme infocentrum, kde fasujeme docela podrobné mapky celého ostrova. Zjišťujeme také stav dvou zdejších kempů. Jeden ležící jen kousek odsud ve vesničce Sant Antonio je otevřený. Ten nás ale momentálně nezajímá, protože míříme opačným směrem. Do druhého v Lajes se slečna nemůže dovolat a není si jistá, zdali je v provozu. Zítra uvidíme, co a jak.

     Silnice vedoucí z města začíná postupně nabírat výšku. Do té doby ucházející počasí se rázem mění k horšímu. Směrem od Pica se na nás valí deka těžkých mračen. Během několika málo minut přichází déšť. Bereme na sebe nepromok a pokračujeme ve stoupání. Po 4km zastavujeme ve vesničce Sao Miguel Arcanjo. Přístřeší altánku využíváme k ochraně před deštěm a k vaření obědu. Neunikli jsme pohledům několika místních týpků, postávajících mezi dveřmi restauračního zařízení ležícího naproti přes cestu. Nedobrovolně se tak stáváme terčem jejich zájmu. Očividně se tu s cykloturisty nesetkávají každý den.

     Po půl hodině déšť polevuje. Balíme věci a pokračujeme v další jízdě. Silnice se narovnává, jinak je to ale pořád samá zatáčka. Ostatně na to jsme již zvyklí z průjezdu pobřežních částí ostatních ostrovů. S rovinkou se zde setkáte více méně jen ojediněle. Silnička, neustále se zařezávající do příkrých svahů, dokonale kopíruje členité pobřeží. Při pohledu směrem k ostrovu Sao Jorge spatřujeme jen stěží rozpoznatelné obrysy hor, perfektně maskované šedavým závojem mračen.

     Po celkových 7km ujetých z přístavu opouštíme okružní silnici. Nabíráme jihozápadní směr po asfaltové silničce stoupající k hřebenu ostrova. Po kilometru jízdy však znovu přichází déšť, tentokráte daleko hustší než dopoledne. Nezbývá než se kompletně převléct do nepromokavého a bohužel také daleko míň prodyšného oblečení. Postupujeme pomalu, abychom co nejvíc eliminovali pocení. Kupodivu se nejede až tak špatně, jak se zpočátku zdálo. Projíždíme oblastí Mystério da Prainha, žel z výhledu po krajině nemáme díky stále houstnoucímu dešti nic.

Po 5 km se napojujeme na hlavní silnici spojující Sao Roque s Lajes a po dalších dvou kilometrech jsme v sedle. Nacházíme se ve výšce něco přes 700m.n.m. Déšť neustává a všichni toho máme tak akorát. Možností kudy dál se nabízí hned několik. Odbočit vpravo a pokračovat v cestě směrem pod vulkán, nebo sjet dolů do Lajes a zkusit kemp. Teplá sprcha by se docela šikla. Byla by ale škoda sjet dolů, když už jsme tady. Po krátké poradě se rozhodujeme zůstat nahoře a počkat do rána, třeba se počasí přece jen umoudří.

     Zkoušíme najít vhodné místo pro stany, jenže okolní pastviny jsou děsně podmáčené. Nebude to nic jednoduchého, když všude kolem nás stojí kaluže vody. Zkoušíme štěstí v jednom starším opuštěném domě. Jedna část je však uzamčená a ta která je přístupná má pro změnu střechu děravou jako cedník a na podlaze se válí hromady strašného bince. Tak tady to nepůjde.

     Pokračujeme směrem do Lajes a po kilometru odbočujeme na východ na malou asfaltovou cestu vedoucí po hřebenu. Po několika dalších neúspěšných pokusech máme nakonec štěstí. Kempujeme na romantickém travnatém plácku, dokonale krytém před větrem i zraky domorodých obyvatel. Do stanů bereme jen tu nejnutnější část výbavy, ostatní věci zůstávají v báglech na kolech.

     Po večeři vylézáme ze stanů a nevěříme vlastním očím. Přímo před našimi zraky se objevuje Pico. Jeho zasněžené svahy působí velkolepě. Jsme u něj tak blízko, téměř na dotek. Najednou se ocitáme v úplně jiném světě, světě hor, drsné, ale přesto nádherné přírody.

 

zážitek dne: severní pobřeží ostrova Pico, oblast Mystério da Prainha

délka trasy: 22km    maximální rychlost: 41km/h    čas jízdy: 2:35h    průměrná rychlost: 8,4km/h    nastoupané metry: 828

 

 

17. den: úterý 5.leden 2010

 

CABECO DA LAVANDEIRA – LAGOA DO CAIDO – RIBEIRINHA – PIEDADE – RIBEIRA GRANDE – RIBEIRAS – LAJES DO PICO – S.JOAO 

 

     Přeháňky přicházejí v nepravidelných intervalech během celé noci a polevují až kolem 4 hodiny ranní, kdy už se počasí konečně umoudřuje. Mokré oblečení, po celou noc rozvěšené na šňůře kupodivu uschlo. Jen malá část prádla je ráno navlhlá. Vstáváme před osmou. Obloha je stále zatažená, ale již během snídaně se mračna trhají a skrz ně pronikají první hřejivé sluneční paprsky. Je to pro nás pro všechny vítaná změna, přeci jen ta včerejší jízda do kopců v hustém lijáku nám docela stačila.

     Balíme stany a vyrážíme po hřebeni směrem k východnímu cípu ostrova. Vlhké oblečení, které během noci neuschlo bereme na sebe. Je to nejlepší způsob jak jej dosušit. Tělesná teplota společně s větrem při jízdě dělají divy. Během 30 minut je vše suché. Počasí tady v horách je čím dál lepší. Zato při pohledu směrem dolů spatřujeme jen šedavá mračna pokrývající celé pobřeží. Dominanta celého ostrova vulkán Pico se dnes představuje v celé své nádheře. Je téměř celý odkrytý, jen kolem jeho vrcholu se ještě pořád drží mlhavý prstenec. Stále se nemůžeme dosytnosti vynadívat na tento magický vrchol, tvarem připomínající známější hory jako japonskou sopku Fuji či africké Kilimandžáro.

     Děláme časté přestávky, během kterých pořizujeme spousty fotografií a videozáznamy nejen Pica, ale i ostatních neméně krásných vrcholů. Nádherné přírodní scenérie nacházející se zde na Picu patří bezesporu k tomu nejkrásnějšímu, co můžou Azorské ostrovy nabídnout. Cesta do hor se vydařila a docela nás potěšilo, že jsme včera nepodlehli pokušení a nesjeli až dolů, do kempu v Lajes. Navíc jsme zde v horách dnes jedinými návštěvníky a o to více si můžeme vychutnat požitek z pohodové jízdy.

     Dokonalá horská silnička kličkující mezi vrcholy jako by neustále hledala tu nejlepší variantu, jak se jim co nejlépe vyhnout. Postupně se tak bez větší námahy dostáváme do nadmořské výšky kolem 1000m. Pestrost okolních hor doplňují neméně krásná jezírka obklopená původní vegetací - cedry, vavříny a stromy zvané vinhatico. U jednoho z nich potkáváme pasoucího se koně. Obrovskou ohradu s dostatkem zelenkavé trávy tu má jen sám pro sebe. Také pasoucí se krávy, které jsme cestou potkali si na nedostatek potravy nemůžou stěžovat. Ty ale na rozdíl od koníka mají naprostou volnost pohybu. Naše první setkání s nimi v nás vyvolalo určité obavy z toho, jak se zachovají. Ležely rozvalené téměř přes celou silničku. Jejich reakce však byly naprosto mírumilovné, čí spíše ignorující.

     Začínáme klesat a pomalu, ale jistě nás pohlcují hustá mračna. Dohlednost se rázem snižuje jen na několik málo metrů. S řádnými rozestupy mezi sebou sjíždíme serpentinami k severnímu pobřeží, zpět na okružní silnici nedaleko vesničky Ribeirinha. Neprší, avšak veškeré oblečení je zase celé navlhlé. Člověk by nevěřil, kolik vody v sobě mraky drží. Kousek za městečkem Piedade děláme pauzu na oběd. Slunce se konečně začíná prodírat zpoza mraků i tady při pobřeží.

     Další ze zástupců místní fauny, které dnes potkáváme jsou stovky drobných šedohnědě zabarvených ještěrek, vyhřívající se na okolních kamenných zídkách u cesty. Jsou však velmi plaché a při sebemenším pohybu rychle mizí v dírách a puklinách mezi lávou. Mírně zvlněný terén okružní silnice kopírující jižní pobřeží umožňuje svižnou jízdu. Kilometry nám dnes rychle naskakují, což tady není běžným jevem.

     Naší další zastávkou je poklidné městečko Lajes Do Pico. V marketu dokupujeme nějaké pečivo, párky a likérek na večer. Potom již míříme omrknout místní kemp. Naše předpoklady se vyplnily. Stejně jako většina kempů v tuto roční dobu, je i tento zavřený. Nemusíme však zoufat, je teprve 14:30, do večera daleko a počasí je zatím také příznivé. Nějaký vhodný flek na přenocování se jistě najde.

     Pokračujeme severozápadním směrem přes Silveira. Objevují se první vinice rozseté po jižním úbočí vulkánu. Na rozdíl od těch na Moravě, kde se vinná réva pne do výšky, se tady na Picu víno pěstuje úplně odlišným způsobem. Rostliny plazící se po zemi ochraňují před silnými větry, cca 1,5m vysoké kamenné zídky. Ty jsou poskládané z lávy, která po jedné z erupcí pokrývala tuto oblast. Místní obyvatelé nejprve museli rozbít a odstranit silnou krustu, ze které pak vystavěli zídky. Teprve potom mohli začít z výsadbou vinné révy. Nelze ani domyslet, kolik námahy a potu, je tato otrocká dřina stála. Na druhou stranu, právě tato láva, dodává vínu ono nezapomenutelné a nezaměnitelné aroma.

     Cestou potkáváme několik skupinek silničářů, opravujících zničenou část vozovky. U mnohých z nich způsobuje náš průjezd velké zpestření, jejich jinak běžného pracovního dne. Kousek za vesničkou Sao Joao, při průjezdu rekreační oblastí Mistério De Sao Joao, se počasí začíná opět kazit. Těžké mračna ženoucí se směrem na nás nevěstí nic dobrého. Je na čase poohlédnout se po nějakém plácku na spaní. Štěstí nám přeje a nacházíme docela pěkné místečko u postraní silničky. Následuje každodenní rutina v podobě stavby stanů, osobní hygieny, večeře a pravidelného dýchánku u lahvinky likéru.

 

zážitek dne: jízda přes hory a podél jižního pobřeží

délka trasy: 61km    maximální rychlost: 55km/h    čas jízdy: 4:05h    průměrná rychlost: 15,0km/h    nastoupané metry: 832

 

 

18. den: středa 6.leden 2010

 

S.JOAO – S.CAETANO - CANDELÁRIA - MONTE – MADALENA – BAIXIO GRANDE – PORTO CHACHORRO – ARCOS – SANTANNA – SANTO ANTONIO

     

     Ráno to vypadá na pěkný den, stany mokré od rosy balíme tak jak jsou a pokračujeme přes S.Caetano, S. Mateus a Candelárii směrem do Madaleny, správního města celého ostrova. Na ostrov Faial je to pouhých 7km. Nacházíme se v na jihozápadní části ostrova, charakteristické nekonečnými zídkami z černého lávového kamene, chránící tisíce maličkých políček vinné révy před větrem. Společně s kamennými domy a sklípky tvoří tyto stavby unikátní historický soubor tzv. "Landscape of the Pico Island Vineyard Culture" zapsaný od roku 2004 na seznam světového kulturního dědictví UNESCO. Pohledy na tuto jedinečnou krajinu patří rovněž k těm, na které se jen tak nezapomíná.

     Nějak se nám zase rozfoukalo a ještě k tomu proti nám. Ve městě se zastavujeme v supermarketu. S Petrem kupujeme 5l místního vínka, to zase bude večírek. Ještě před obchodem vše přeléváme do pet flašek od vody, aby se to lépe vezlo. To co se nevešlo ihned popíjíme. Pochvalujeme si jak dobrý kup to byl. Romče s Hankou to však nechutná a ofrňují nos, likérky by asi uvítali daleko více.

     Pokračujeme východním směrem ven z města na přístav Sao Roque. Sjíždíme z hlavní okružní silničky na málo frekventovanou cestu, kopírující divoké pobřežní partie a projíždějící několika malebnými vesničkami. Na jednom z odpočívadel v blízkosti Porta Cachorro chystáme oběd. Při vaření Petrovi nedopatřením vytéká líh a rozlévá se po celém vařiči, který ihned blafnul. Naštěstí to odnesl jen plátěný popruh od soupravy nádobí, který se seškvařil.

     Obloha se zatáhla, ale na déšť to zatím nevypadá. Od pobřeží jde krásně vidět jak si vulkán Pico stahuje všechny mraky k sobě. V Santo Antonio míříme přímo do kempu. Dle slečny z infocentra by měl být v provozu, tak uvidíme. Z počátku jsou z nás trošinku vykulení. Celý areál slouží totiž mimo jiné i jako piknik area a v tuto roční dobu, jsme zde opět jedinými hosty. Po chvilce vysvětlování a zapisování potřebných údajů, nám ukazují sprchy a místo, kde si můžeme postavit stany. Recepční odchází zpět do budky u brány a na naši otázku, kolik budeme platit, jen s úsměvem odpovídá, že dnes to máme gratis. Tak to je luxus. Voda ve sprchách teče sice jen studená, ale to nám vůbec nevadí, hlavně že se můžeme umýt.

     K večeru ještě zajíždíme do města. V infocentru vyřizujeme několik emailů a snažíme se zjistit počasí pro příští dny. V nedalekém marketu dokupujeme sušenky, brambůrky a pro Hanku s Romčou lahvinku místní medoviny. Po necelé hodince se vracíme zpět do kempu, kde do pozdních hodin posedáváme na lavičkách u stanů a při svitu hořící trangie debatujeme a koštujeme místní lahodné moky. 

 

zážitek dne: jízda podél vinic, městečko Madalena

délka trasy: 50km    maximální rychlost: 55km/h    čas jízdy: 3:21h    průměrná rychlost: 14,8km/h    nastoupané metry: 752

 

 

19. den: čtvrtek 7.leden 2010

 

SANTO ANTONIO - SANTANNA – SANTA LUZIA – PORTO CHACHORRO – BAIXIO GRANDE – MADALENA – HORTA – FLAMENGOS - CABOUCO

     

     Vstáváme ještě za šera, abychom stihli trajekt na ostrov Faial. Ještě před odjezdem z kempu se už pomalu rozednívá. Do Santa Luzia šlapeme po hlavní okružní silnici vinoucí se kolem celého ostrova. Ve vesničce odbočujeme směrem k pobřeží. Včera se nám tato silnička zalíbila natolik, že jsme se sem rozhodli znovu vrátit. Na pobřežní silničku najíždíme ve vesničce Lajido, kde stejně jako včera vzbuzujeme pozornost. Očividně zde mnoho cyklistů na těžko nezavítá, což je ovšem škoda, protože tahle pobřežní oblast rozhodně stojí za projetí.

     V Cachorro jdeme na průzkum skalních útvarů vytvořených ochlazením žhavé lávy, která zde dotekla při jedné z erupcí Pica. Snažíme se najít obraz takzvané „Psí hlavy“, který jsme viděli v prospektu. Hledání zabírá nějaký čas, nikde žádná cedule s ukazatelem či označením, ale nakonec jsme přeci jen úspěšní. Je krásně vidět z asfaltky, která vede z vesničky směrem na Madalenu.

     Následující kilometry do přístavu ubíhají docela svižně. Do odplutí máme zhruba ještě půl hodiny času, který vyplňujeme svačinkou. Mezi Madalenou a Hortou jezdí v zimě trajekt 4x denně o víkendu ještě navíc Catamaran plující až z Velasu. Námořníci na lodi už nás znají. Se stejnou posádkou jsme totiž jeli před třemi dny z Velasu. Hned nás berou bokem i s koly. Jeden se na ně chvíli upřeně zadíval a pak zavelel nic nesundávat, nakládat i s bágly tak jak jsou. No nevím jestli to byl zrovna dobrý nápad. Okraj lodi je totiž oproti molu asi o 50cm výše a kola společně s bágly mají určitě dobrých 50kg. No ten co kola přebírá má pěknou posilovnu, funí jak lokomotiva a ještě se u toho pěkně zamazal. Při vykládce si raději bere na pomoc další tři námořníky. Dva stojí na lodi a dva na molu a i tak mají myslím co dělat. Ještě se nám snaží vnutit nějaký batůžek, ale ten nám nepatří tak s díky odmítáme.

     Přístavní město Horta jsme již navštívili, takže se zastavujeme jen do marketu a pokračujeme severozápadním směrem do městečka Flamengos. Počasí se od rána velmi zhoršilo. Okolní kopečky mizí v mracích a postupně přichází první dešťové kapky. Útočiště nám poskytuje jedna z autobusových zastávek v centru městečka. Vaříme oběd a vyčkáváme, jestli déšť ustane. Místním chlapíkům postávajícím mezi dveřmi bufetu situovaného hned naproti zastávce poskytujeme jistě dokonalou show. Za ty dvě hodiny, co tady sedíme, se jich tam vystřídala pěkná řádka.

     Je čím dál tím chladněji, už ani medovina nezabírá. Převlékáme se do nepromokavého oblečení a raději vyrážíme do hor mimo civilizaci najít nějaké místo ke stavbě stanů. Bereme to zkratkou přímo do vrstevnic, po silničce zaznačené v mapě jen tenkou čárkou. Je to sice asfalt, ale místy dosti nerovný, jehož sklon kolísá mezi 15-21% stoupání. V tom nepromoku to není žádný med. Postupujeme jen velmi pomalu, častokrát musíme i tlačit. Všude kolem samé pastviny ohrazené ploty, nic vhodného pro nás. Postupně se dostáváme do 420m.n.m. na silnici vedoucí ze Sao Joto do Ribeira do Cabo. Těsně před křižovatkou to pro dnešek balíme a kousek od silnice pod stromy stavíme stany. Počasí je stále beze změny, prší celou noc až do rána.

   

zážitek dne: městečko Flamengos

délka trasy: 29km    maximální rychlost: 42km/h    čas jízdy: 2:19h    průměrná rychlost: 12,3km/h    nastoupané metry: 629

 

 

20. den: pátek 8.leden 2010

CABOUCO – CERRADO DOS ALMANCOS – CARREIRA - HORTA

     Ještě za tmy balíme stany a pokračujeme západním směrem. Silnička vinoucí se kolem Caldeiry si drží nadmořskou výšku kolísající v rozmezí 400 – 500m.n.m. Celou trasu nás doprovází hustá mlha, ale naštěstí už přestalo pršet. Po zhruba 6km jízdy odbočujeme k pobřeží. Po dalších 2km příjemného sjezdu vjíždíme do vesničky Lombega. Na zastávce zrovna stojí dvě holčiny mířící zřejmě do školy. Nevěřícně na nás koukají jak vyjíždíme z mlhy odkudsi z hor. Pro jistotu se jich česko-portugalsky ptám na správnou cestu k letišti. Ukazují směrem, kterým jsme se i my chtěli vydat, jedeme správně.

     Po pár minutách přijíždíme před letištní halu. Kola i bágle neuvěřitelně zaházené červeně zabarvenou lávovou šotolinou jasně vypovídají jaké bojové podmínky právě absolvovaly. S Petrem je oplachujeme vodou z flašek a vezeme k nedalekému terminálu carga. Hanka s Romčou se mezitím vrhají na bágle, které bude potřeba před odletem trošku zkulturnit. Na cargo terminálu nám oznamují, že dnes rozhodně nic nepoletí, neboť žádné letadlo ještě nepřiletělo. Ono při tak špatné viditelnosti, jako je dnes, se ani není čemu divit. Viditelnost se pohybuje sotva tak na 100metrů. Také nás upozorňují, že pokud bude počasí přetrvávat, nemohou zaručit ani včasnou přepravu kol do Ponta Delgady, tak aby jsme je za 4 dny měli k dispozici při odletu zpět domů. Kola však i přesto předáváme k přepravě a budeme doufat, že se s nimi shledáme.

     Náš let a stejně tak i ostatní jsou přeloženy. Ten náš z 10:15 na 13:05 hodin. Místo balení báglů tedy sušíme co se dá. Když už jsme sbaleni a jdeme se odbavit, čeká nás další nepříjemné překvapení. Na tabuli s odlety naskočí u našeho spoje nápis „zrušeno“. Opět míříme k informacím zjistit co se dá. Tentokráte nás přebookovali na 17:10 a jako náhradu nám dávají poukázku na stravu v hodnotě 17€ na osobu. Jdeme tedy do druhého patra do kafetérie koupit si něco k snědku. Moc na výběr toho tady není, ale další (nejbližší) restaurace se nachází až v Hortě, což je 10km daleko, takže bereme za vděk tím co je. Nakonec si dáváme špenátovou polévku, zapečené tousty, bagety, oplatky, čokoládu a další dobroty. Máme co dělat abychom limit na osobu vůbec utratili :).

     Posedáváme v kavárně při kávičce a čaji, když opět hlásí zrušení dalších letů. Čísla však neregistrujeme a v klidu sedíme dál. Všichni ostatní od vedlejších stolů se vytratili, zůstali jsme zde jako jediní. V zápětí k nám přichází paní ze společnosti SATA a oznamuje, že je dnes pro nepřízeň počasí zrušeno úplně vše. Máme si vyzvednout bágle a počkat před halou, kde bude za chvíli přistaven autobus, který nás odveze do města.

     Během 15 minut skutečně přijíždí bus, do kterého nasedá zhruba 12 cestujících včetně nás. Vysedáme až v Hortě před čtyřhvězdičkovým hotelem Faial. Nocleh a jídlo jde na účet letecké společnosti. Tak to si necháme líbit. Po ubytování v luxusních pokojích mířím s Petrem do města pro nějaké pitivo. Poté si po skoro třech týdnech vychutnáváme teplou vanu a jdeme na večeři. Losos na másle, steaky, hranolky, ovocný salát a zákusek chutnají znamenitě. K pití místní vínko a přes prosklenou lodžii výhled na ostrov Pico. Prostě romantika se vším všudy. Na pokoji ještě společně koštujeme likér z černého rybízu a debatujeme o počasí a zítřejším odletu na Sao Miguel. 

 

zážitek dne: pobyt v hotelu

délka trasy: 75km    maximální rychlost: 55km/h    čas jízdy: 4:25h    průměrná rychlost: 16,9km/h    nastoupané metry: 1109

 

 

21. den: sobota 9.leden 2010

 

HORTA – PONTA DELGADA – RELVA – SETE CIDADES – FETEIRAS – GINETES – BRETANHA – CAPELAS – RIBEIRA GRANDE – GORREANA

          

     Po snídani přijíždí jen pro nás čtyři autobus. Tak to je teda luxus. Po 20 minutách jízdy jsme opět na letišti. Odbavujeme se a čekáme co se bude dít. V letištní hale se to hemží cestujícími čekajícími zrovna tak jako my, jestli se dnes konečně dostanou na svůj ostrov. Nervozita pomalu stoupá, hlavně u skupinky cestující na ostrov Flores. Dopolední let jim znovu zrušili, takže si budou muset počkat do odpoledne, kdy snad konečně odletí. Nás zařadili do letu v 10:40 s mezipřistáním na sousedním Picu, kde mají přistoupit další pasažéři.  

     Vše už probíhá podle letového plánu. Po hodinovém letu přistáváme na ostrově Sao Miguel. Do odletu zpět do Vídně zbývá už jen den a půl. Díky zrušenému letu jsme tedy jeden den ztratili. Nezbývá než změnit původní plán, a to projetí západní části ostrova na kolech, za rychlejší variantu vypůjčeným autem. Půjčoven je na letišti hned několik. Vybíráme společnost Auto Atlantis, kde si chceme vypůjčit Fiat Punto, patřící do cenově přijatelné kategorie B. Bohužel není momentálně volný, místo toho nám přidělili za stejnou cenu Renault Modus z kategorie C. Poplatky za přistavení vozu nám také odpustili, takže nakonec platíme za dva dny výpůjčku 92€. Vše je vyřízeno do 15 minut a můžeme vyrazit.

     Při prvním pohledu na vůz začínáme pomalu přemýšlet, jak do něj narveme tolik zavazadel. Po chvilce čachrování je kufr narvaný až po strop a taky vzadu mezi nás jsme museli něco složit, ale nakonec se všech 20 kusů cyklobrašen vlezlo. Před 13hodinou nasedáme do auta a míříme severozápadním směrem přímo ke kráteru Sete Cidades. Kilometry ubíhají podstatně rychleji než v sedle kola, ale všichni se jednohlasně shodujeme v tom, že ono kouzlo z cestování je prostě fuč. Člověk si projíždějící krajinu a celkovou atmosféru prostě už tak nevychutná. Cestování a objevování přírodních krás na bicyklu je prostě nepřekonatelné.

     Objíždíme Lagoa de Santiago a několika vracečkami sjíždíme do vesničky Sete Cidades ležící na dně kráteru na jednom z břehů Lagoa Azul. Po kratičké foto pauze pokračujeme směrem na Varzea. Na hraně kráteru však odbočujeme na vedlejší silničku vedoucí až k vyhlídce Vista do Rei. Právě odtud se naskýtá jeden z nejúžasnějších pohledů na celý kráter s oběmi jezery dřímajícími na jeho dně. Výhledy na tento přírodní úkaz rozhodně stojí za to a právem patří k hlavním turistickým lákadlům celého ostrova.

     Opouštíme Sete Cidades a přes vesničky Feteiras, Candelária a Ginétes přijíždíme do Varzea, kde by se měly nacházet termální prameny. Paní z místního koloniálu nás posílá směrem k pobřeží. Jedeme bahnitou cestou necestou, nikde ani známka nějakého koupaliště. Raději to otáčíme a i tak máme docela obavy, abychom neuvízli v bahně. V prudkém kopci kola na bahně prokluzují a auto máme zablácené až po střechu. Pokračujeme klikatou silnicí vinoucí se kolem severního pobřeží ostrova. Je až z podivem kolik vraceček po trase absolvujeme. Pro milovníky svižné jízdy rozhodně tento úsek moc není. Více než 40–50km/hod se rozhodně jet nedá.

     V Ribeira Grande se zastavujeme v marketu a doplňujeme zásoby jídla a pití na večer a zítřejší den. Slunce pomalu mizí za vrcholky hor a  začíná se šeřit. Pokračujeme námi již známou cestou kolem čajových plantáží v oblastech Porto Formoso a Gorreana. Kousek za vesnicí odbočujeme směrem na Furnas o po pár set metrech zastavujeme u již dříve navštívené piknik area, která nám poskytuje zázemí pro dnešní noc. Vaříme večeři, avšak přicházející bouřka nás zahání do našich stanů. Tyčky se opět neskutečně prohýbají v náporu silného větru. Ještě že tentokráte už opravdu poslední noc.  

 

zážitek dne: Sete Cidades

 

 

22. - 23. den: neděle - pondělí 10. - 11.leden 2010

 

GORREANA – SALTO DO CAVALO – SANTANA – NORDESTE – FURNAS – LAGOA – PONTA DELGADA - NORIMBERK - VÍDEŇ - PROSTĚJOV

          

     Po ránu je toho balení podstatně méně, než při cestování na kolech. Stany jsou díky silnému nočnímu větru suché jako pepř. V 8:30 již všichni spokojeně sedíme v autě a pokračujeme v okružní jízdě po ostrově. První zastávku děláme po několika kilometrech na vyhlídce Salto do Cavalo. Opět koukáme směrem dolů na poklidné městečko Furnas s jezerem ležícím na dně kráteru a vzpomínáme, jak jsme zde před dvěmi týdny společně trávili Štědrý večer. Ani se nechce věřit, že už je to tak dlouho.

     Sjíždíme opět směrem k severnímu pobřeží do vesnice Salga, kde se napojujeme na hlavní okružní silnici, po které pokračujeme do Nordeste. Po trase míjíme několik pěkných vyhlídek s posezením a zahradními grily. Jsou opravdu luxusní. Kolem spousty vkusně upravených exotických rostlin a keřů. Jde vidět, že zde mají dokonalou péči po celý rok i mimo hlavní turistickou sezónu. Nutno dodat, že posezení s piknik areami je zde, na ostrově Sao Miguel, rozhodně nejvíce ze všech čtyř ostrovů, které jsme navštívili.

     Z Nordeste pokračujeme přes Povoacao a Furnas do městečka Vila Franca do Campo, kde vyjíždíme na vyhlídku ke kostelíku. Posledním výletním cílem dnešního dne je jezero Lagoa do Fogo. Tudy už jsme sice jednou projížděli, ale pro nepřízeň počasí jsme jezero vůbec neviděli. Při pohledu směrem k horám to ani dnes nevypadá zrovna nejlíp. Těžké černé mraky se zarážejí o pohoří, které je nechce pustit dál. Čím výše se šplháme, tím víc je nám jasné, že ani dnes z vyhlídky nic nebude. V sedle to vypadá obdobně jako před dvěma týdny. Chladno, mlha hustá tak, že by se snad dala i krájet a vichr, který docela pěkně cloumá i s plně naloženým autem. Ohnivé jezero nám prostě není souzeno vidět jinak než na fotografiích v prospektech. A to je docela škoda.

     Sjíždíme z hor směrem do Ribeira Grande, kde se napojujeme na dálnici do Ponta Delgady. U benzínky, v blízkosti ubytování doplňujeme benzín do plné nádrže (28€). Vcelku dobrá cena na to, že jsme v plném zatížení objeli celý ostrov. U vedlejšího stojanu s vodou se snažíme alespoň trochu vrátit vůz do původního stavu, v jakém jsme jej přebírali. Po chvilce trápení se nám to nakonec jakž takž daří.

     V obchodním domě zjišťujeme, že v neděli jsou potraviny zavřené, takže dneska večer budeme na suchu. Ani nám to zase tak moc nevadí, za ty tři týdny co trávíme na Azorech bylo těch večírků až nad hlavu. Ubytováváme se jako posledně v hostelu kousek od centra.

     Ráno, ještě před odjezdem dokupujeme v marketu poslední dárečky pro nás a pro rodinu. Poté odjíždíme k letišti. Holky nás vysazují u terminálu carga, kde vyzvedáváme naše kola. Hanka s Romčou mezitím vrací auto zpět do půjčovny. Jakmile dorazíme s koly do odletové haly, začíná balení věcí. Narážíme zde na dva cykloturisty z Německa. Mají na rozdíl od nás podstatně méně zavazadel, nejspíše po celou dobu využívali ubytování po hotelech či hostelech s možností stravování. S počasím si jistě stejně jako my užili své. Ale to k zimní návštěvě Azor prostě patří a člověk holt musí počítat s tím, že zde vyfukuje podstatně více, než v ostatních ročních obdobích.

     Odlet do Norinberku má 50 minut zpoždění. Nám to ale ani moc nevadí, hlavně že to vůbec letí, vždyť v Evropě tento týden řádí sněhové kalamity a spousta letišť je občas mimo provoz. Let probíhá docela hladce, jen v Norimberku zase nabíráme zpoždění.

     Na letišti ve Vídni už na nás s autem a vypůjčeným přívěsným vozíkem čeká Hančin brácha. V Prostějově se loučíme s našimi spolucestovateli, kteří pokračují dál domů do Závišic. Naše třítýdenní dovolená je definitivně u konce. Zase to uběhlo až nějak moc rychle. A přestože jsme pro návštěvu Azorských ostrovů nezvolili zrovna nejvhodnější roční období, stálo jejich objevování rozhodně za to. A ještě teď s odstupem času, kdy konečně dopisuji deník, se mi živě vracejí nádherné vzpomínky z tohoto příjemného koutu země, ostrovů věčného jara.

 

zážitek dne: městečko Vila Franca do Campo, vyhlídky na východní části ostrova