19. březen 2011

     Po našem návratu z výletu k jezeru Waikaremoana a do Národního parku Tongariro za námi přišel Jamie s nabídkou sběru hrušek. Jelikož jsme neměli nic v plánu, příležitost vydělat si pár stovek dolárků jsme neodmítli. Zvlášť, když sběr jablek začne až za pár dní. Placení jsme byli na kontrakt, takže jsme se s tím moc nemazlili a celé to zvládli do pátku. Před námi byl volný víkend s dobrou předpovědí počasí. Zkrátka ideální stav na podniknutí dalšího výletu. Volba padla na Cape Kidnappers, který jsme měli v hledáčku už jednou, ale jeho návštěvu jsme kvůli počasí odložili.

     Dnes je však počasí naprosto ideální, na obloze sem tam mráček. Krátce před 10h opouštíme sad a přes Pakhowai se přesunujeme do Cliftonu. Procházíme místním kempem a přicházíme na pláž, po které se na Cape Kidnappers dostaneme. Cestu je možné podniknout pouze za odlivu. Doba odlivu se dá zjistit v infocentru, na recepci v kempu či na internetu.

     Vydáváme se na cca 7km dlouhou cestu na Mys Únosců, jak zní překlad tohoto místa. Své jméno získal poté, co se místní Maorové snažili unést překladatele kapitána Cooka při jeho přistání s lodí Endeavour v roce 1769.

     Cestu na mys je nutné dobře naplánovat. Úzký pruh pláže je na jedné straně ohraničen vysokými a prudkými útesy a na straně druhé obklopen oceánem. V době přílivu je drtivá většina pláží pod vodou, mořský příboj zde naráží na skály a pohyb pod nimi je takřka nemožný.

     Naším dnešním cílem je návštěva kolonie Terejů australských, která se nachází na konci tohoto poloostrova. Zdejší kolonie je největší na Novém Zélandu. Toto místo je také výjimečné tím, že si terejové jako své hnízdiště vybírají odlehlé ostrovy daleko od pevniny. Kdoví proč právě zde udělali výjimku a hnízdí zde, v největší a nejdostupnější pevninské kolonii na světě.

     Po pár kilometrech nás míjí traktor s vlečkou na které sedí turisté, kterým se prostě nechtělo šlapat pěšky.

Občas nás předjede také čtyřkolka, která zde opět slouží jako přibližovalo pro turisty, kterým nebylo líto obětovat pár desítek dolárků. Po hodině a půl přicházíme k první menší kolonii. Po chvíli míjíme větší kryté posezení s venkovními stolky, které nabízí první stín po tolika kilometrech. Kromě WC a informačních tabulí o mysu se zde nachází tabulka, která návštěvníka informuje, kdy musí vyrazit na cestu zpět.

     Začínáme stoupat na útes, na jehož náhorní plošině se nachází velká kolonie terejů. Stejně jako ti předtím jsou i tito zvyklí na přítomnost lidí. Dál se nachází ještě dvě kolonie, které jsou však pro veřejnost uzavřeny. Kromě pohledů na tereje z bezprostřední blízkosti nabízí náhorní plošina nádherné panoramatické výhledy po okolí.

     Příběh těchto velkých ptáků, kteří se dožívají 25-40 let je velice pozoruhodný. Ptáci začínají hnízdit v průběhu června. Od této doby jsou také veškeré kolonie pro turisty uzavřeny. Pouze kolonie Saddle je vyhrazena pro vědecké studie. V období od července do října ptáci snáší vejce, z nichž se po šesti týdnech klubou mláďata. Po dalších šesti týdnech dorůstají velikosti rodičů a ve věku pouhých patnácti týdnů se vydávají na svoji první, doposud nevysvětlenou cestu do tři tisíce kilometrů vzdálené Austrálie, kde stráví dva až tři roky. Poté se vrací zpět na Nový Zéland, do míst kde se narodili a žijí zde po zbytek svého života. V současné době zde hnízdí kolem 6500 párů. Počet se neustále zvyšuje a to i přes to, že mnoho mladých terejů cestou do Austrálie uhyne.

     Pozorujeme tereje a zejména pak mladé, kteří poslušně sedí v hnízdě a s upřeným pohledem na nebe vyčkávají na přílet rodiče s potravou. Zrovna jeden přiletěl a mládě mu strká doslova celou hlavu do krku. Kolem se drze poflakuje racek a čeká jestli mláděti nějaká rybka nevyklouzne ze zobáku.

     Blíží se čas návratu, a tak míříme zpět dolů na pláž. Po chvíli míjíme tuleně, který se ospale povaluje na pláži. Pokaždé, když se k němu přiblížíme na pár metrů tak jen zapózuje a dál polehává. Už začíná příliv, a tak některé menší skalnaté výběžky nelze obejít a musíme je přelézat. Dál už pokračujeme jen po pláži, ale vody je zde znatelně víc než při cestě na mys. Krátce před 15h jsme již zpět u auta v Cliftonu. Dnešní výlet opravdu vyšel a udělali jsme dobře, že jsme se sem nevydali před pár týdny, kdy byl celý Cape Kidnappers v lehkém oparu.    

     Večer opět míříme na noční závody na nedalekou Meeanee Speedway, jejímž vyvrcholením bude Ramp Derby - závod, ve kterém vyhrává ten, který jako poslední zůstane pojízdný. Máme to štěstí, že přímo před námi byla nainstalovaná železná rampa, přes kterou musí závodníci přejet. Co takový menší skokánek dokáže udělat je asi zbytečné popisovat. Závod plný srážek a karambolů trval poměrně dlouho a někteří drželi své auto na trati opravdu silou vůle. Po chvíli však zbyl pouze jeden, vítěz.

25. březen 2011

     Je tu pátek a máme za sebou další pracovní týden. Tentokrát byl o něco kratší, jelikož jsme začínali ve středu. Dnes nás také opustili Gary a Sarah, kteří se rozhodli že budou pracovat v Rotorua, kde má Gary rodiče a kde by i oni chtěli zůstat. Již v úterý však přijela jiná cestovatelská dvojice a tou je Pavel a Míša z Opavy. Na sběr nás tu tak bude celkem osm, jelikož holky z Prahy se vydaly na putování po Jižním ostrově. Na úvod jsme si nevedli vůbec špatně a první den jsme nasbírali deset binů. Že to nebyla náhoda jsme potvrdili hned následující den :) . 

     Na víkend je v plánu nějaká ta grilovačka, pivečko a pohodička u kytary.

3. duben 2011

     Další pracovní týden utekl jak voda, stejně jako víkend. Hned v pondělí jsme posunuli náš rekord na 14 binů. Trošku jsem se do toho obul a mých devět binů někteří nenasbírali ani ve dvou. Společně s Hankou jsme se usadili na špici pickerských párů a zatím nebyl ani náznak, že by nás někdo sesadil. Tento týden jsme dosbírali odrůdu Pacific Queen a začali sbírat Fuji. Na těchto stromech se nachází doslova obří jablka.

     Dopoledne vyrážíme do města trochu odlehčit našemu bankovnímu kontu. Od prvního dubna je totiž možné zakoupit rybářskou povolenku na půl roku za výhodnou cenu. Tato povolenka umožňuje chytat na všech řekách a jezerech Nového Zélandu kromě regionu Taupo. Jelikož je zde rybolov velice oblíbený, stejně jako lov, existuje tu celá řada specializovaných prodejen. Míříme do té největší, kde je výběr tak velký, že člověk ani neví co koupit. Necháváme si od obsluhy poradit a po chvíli odcházíme s povolenkou, novým prutem a výbavičkou. Nutno podotknout, že takové nepřeberné množství různých doplňků a výbavy jsem ještě neviděl. Kupříkladu jen pro Severní ostrov zde mají snad třicet druhů mušek, jelikož ta pravá je pro každou řeku či jezero jiná, což mají dokonale zmapováno a velice ochotně vám poradí.

     Vyrážíme společně s Pavlem a Míšou kousek za osadu Dartmoor k soutoku řek Tutaekuri a Manganoe. Právě zde předevčírem Pavel chytl na první nához parádního duháče o délce 56cm. Dnes nám však štěstí nepřeje. Jeden záběr sice přichází, ale po chvíli jsem bez třpytky. Originál vlasec je asi moc tenký a bude chtít přemotat.

     Vracíme se po proudu směrem na Napier a zastavujeme na dalším plácku. I zde však nejsme úspěšní. Na druhou stranu fajn strávené odpoledne v obklopení idylické krajiny stálo za to. Ryba už by byla jen třešničkou na dortu.     

 17. duben 2011

     Práce a zase práce, tak by se daly nazvat poslední dva týdny. Kromě odrůdy Fuji jsme dosbírali Pacific Queen a vrhli se na Fuji Supreme a  Breaburn. Zkrátka sběračská sezona v plném proudu a ovoce tolik, že jsme pracovali i o sobotách. Na druhou stranu se dolárky jen hrnuli a i počasí bylo fajn a na práci venku zcela ideální. S počtem 110 binů za dva týdny jsme opět neměli konkurenci a díky tomu jsem si tu vysloužil novou přezdívku - machine.

     Před dvěma dny jsme také vyrazili navštívit basketbalové utkání, kde místní Hawks hostili Taranaki. První utkání v sezóně domácí před slušnou návštěvou s přehledem vyhráli. 

     Stejně jako minulou neděli, kdy jsme navštívili a konečně pořádně prošli centrum Napieru, jsme si i na dnešní den naplánovali menší výlet po okolí. Vyrážíme směrem na malé městečko Havelock North, které je od nás vzdáleno necelých 20km. Kousek za ním pak odbočujeme na úzkou silničku a začínáme stoupat na Te Mata Peak. Po chvíli přijíždíme k parkovišti, odkud se dá podniknout několik procházek po okolí, včetně té na vrchol. Tento populární kopec je vyhledávaný nejen turisty, ale svoji kondičku zde často testují i cyklisté.

     Pokračujeme dál a po několika kilometrech přijíždíme na 399m vysoký Te Mata Peak. Okolní vápencová skaliska zde vytvářejí zajímavý kontrast s jinak nížinatou oblastí Hawkes Bay. Jako na dlani máme města Napier a Hastings, mezi kterými se rozprostírají nekonečné sady a vinice. Dohlednost je parádní a kromě několik desítek kilometrů vzdáleného poloostrova Mahia se nám naskýtají parádní výhledy na Cape Kidnappers, planiny Heretaunga či pohoří Ruahine. Přímo pod námi se pak klikatí řeka Tukituki.

     Sjíždíme zpět do Havelock North a vydáváme se údolím řeky Tukituki směrem na jih. Po několika kilometrech přejíždíme řeku a míříme na východ k pobřeží Pacifiku. Po chvíli končí asfalt a prudkým klesáním se dostáváme na Ocean Beach, která je velice populární rekreační oblastí místních obyvatel. Nenachází se zde však žádné prodejny a tak si stále zachovává jistý klid. Pozvolná a písčitá pláž je pro koupání přímo stvořená. Díky vysokým vlnám je také vyhledávaná mnoha surfaři.

     Vracíme se zpět a po chvíli odbočujeme do vesničky Waimarama ležící na pobřeží u stejně kouzelné pláže jako byla Ocean Beach. Zastavujeme a kocháme se pohledy na oceán i nedaleký Bare Island.

     Za Waimarama odbočujeme na Okaihau road vedoucí k rezervaci Mohi Bush. Vydáváme se na kratší procházku buší s mnoha endemickými druhy stromů, v jejichž korunách se to přímo hemží zpívajícími ptáky.

     Vracíme se zpět a naší další zastávkou jsou Maraetotara Falls. Zastavujeme u řeky a po krátké procházce proti proudu přicházíme k pěkným vodopádům.       

     Poslední zastávku děláme u řeky Tukituki a zkoušíme rybařit. Bohužel řeka je tu dost široká a mělká, a tak to po chvíli balíme a pokračujeme na Napier.