14. únor 2011

     Ráno si balíme věci a čekáme na Pavla, který jel s Emou na WOFku. Auta musí na Novém Zélandu podstoupit každého půl roku prohlídku WOF (Warranty of Fitness). Je to vlastně něco jako naše technická, avšak ne tak důkladná. Základní prohlídka se týká zejména ověření funkčnosti brzd, světel, stěračů, pneumatik, řízení apod.

     Než se vydáme na cestu, musíme ještě přepsat auto. Tato procedura je na Novém Zélandu daleko jednodušší než u nás. Nějaké složité vyplňování formulářů, nekonečné fronty na úřadech či běhání po evidenčních kontrolách tu zkrátka neexistují. Stačí zajít kam jinam než na poštu, vyplnit formulář o změně majitele a zaplatit poplatek 9$. Suma sumárum nám přepis auta i s výběrem vhodného autoatlasu trval 5 minut.

     Před námi je nyní téměř 450km dlouhá cesta do Napieru, kde máme už předem domluvenou práci v jablečném sadu. Rozhodli jsme využít právě začínající sběračské sezóny v regionu Hawkes Bay a ihned po našem příletu na Nový Zéland začít pracovat a pro začátek tak vydělat nějaké ty dolárky.

     Ranní špička již v Aucklandu pominula, takže se po bezproblémovém průjezdu města napojujeme na State Highway 1, což je nejdelší a zároveň nejvýznamnější silnice na Novém Zélandu. Je dlouhá 2047km, z čehož na Severním ostrově měří 1106km a 941km připadá na Jižní ostrov. Na odpočívadle u Papakura děláme krátkou pauzu a tankujeme plnou nádrž (litr nafty cca 20Kč).

     Majiteli sadu jsme přislíbili, že s námi může od zítřka počítat, takže návštěvu různých turistických zajímavostí si necháváme na jindy. Po cca 150km, kousek za Cambridge, děláme další pauzu. Předávám řízení Hance ať si konečně taky vyzkouší jízdu vlevo. I když jsme okolní přírodou doslova uneseni, nedá nám to a po pár km sjíždíme z SH1 a jedeme po vedlejší silnici podél jezera Karapiro ležícího na řece Waikato. Jezero je povážováno za jedno z nejlepších míst pro vodní sporty v zemi a v roce 2010 se zde uskutečnilo mistrovství světa ve veslování.

     Za Tokoroa se napojujeme zpět na SH1 a pokračujeme dál směrem na Taupo. Silnice se tu začíná pěkně vlnit a pár km před Taupem nám začíná stoupat ručička teploty vody. Ve sjezdu vždy teplota poklesne, ale v každém dalším stoupání leze opět nahoru. Právě v okamžiku, kdy nám volá Pavel jak nám auto šlape, se rozsvítí na palubovce kontrolka. Už podle jejího tvaru je jasné, že se jedná o problém s vodou.

     Zastavujeme na nejbližším vhodném místě právě v okamžiku, kdy se ručička začala dostávat do červeného pole a jdeme omrknout motor. Zjišťujeme, že nádržka na vodu je zcela prázdná. Bohužel jsme na místě, kde není žádná řeka, farma a ani vodu sebou nemáme. Teda kromě limonády. Nedaleko od nás nějaký chlápek cosi opravuje na oplocení u silnice. Hanka se ho jde poptat zda-li náhodou nemá vodu. Já mezitím zjišťuji, jak je na tom motor. Zdá se, že těsnění pod hlavou i hadice jsou v pořádku. Po chvíli přijíždí chlápek s Hankou i s vodou. Po doplnění již kontrolka nesvítí, loučíme se s velkým díky s chlápkem a jedeme dál. Ten nás ještě upozorňuje, že následujících 120km není jediná pumpa, servis či nějaké městečko.

     Z Taupa pokračujeme jihovýchodním směrem po SH5, označované také jako Thermal Explorer Highway, vedoucí v této oblasti drsnou krajinou státního lesu Kaingaroa, který je se svojí rozlohou 2900km² největším na Severním ostrově. Silnice tu mnohokrát stoupá, kroutí se a překonává celou řadu přítoků řeky Mohaka. Celý úsek této cesty je velice pestrý. Míjíme řadu tabulí s informacemi o místech, která stojí za shlédnutí. Jedná se o různé vyhlídky, krátké procházky k vodopádům či jiným zajímavým přírodním úkazům. My se však kocháme pouze pohledy z auta, jelikož musíme přijet včas do Napieru.

     Na jedné z vyhlídek přece jen zastavujeme kvůli kontrole vody. Vše je v pořádku, a tak po krátké pauze jedeme dál. Překonáváme 708m vysoké sedlo Titiokura a poté již nezadržitelně míříme k pobřeží údolím řeky Esk. Kopcovitá krajina se tu jako mávnutím kouzelného proutku mění v úrodnou oblast vinic a ovocných sadů.

     Za Eskdale se napojujeme na silnici vedoucí do Napieru. Naše GPSka nás spolehlivě navedla přímo k domu majitele sadu, Ianovi. Hned vedle se nachází také jeho obchod. Když se tam jdeme poptat kde ho najdeme, zjišťujeme, že jednou z prodavaček je Češka. Po seznámení s naším budoucím zaměstnavatelem se společně přesunujeme na sad kousek odsud, kde budeme po několik dalších měsíců bydlet.

     Zdravíme se s ostatními pickery a jdeme se zabydlet, od zítřka už nastupujeme do práce.

18. únor 2011

     A máme tu pátek, den na který se téměř každý pracující těší. Ne jinak je tomu i u nás. Máme za sebou naše první čtyři dny práce v jablečném sadu. A jak to na takovém sadu vlastně vypadá? Pracujeme pouze v pracovní dny a začíná se v 7:30, to aby bylo již dostatečné světlo a sbírala se jen ty správná jablíčka.

     Nedílným vybavením každého pickera je žebřík a samozřejmě bag, čili bágl, do kterého se jablka sbírají. Má popruhy stejně jako např. batoh, ale nosí se na břiše. Bag se po naplnění vysypává do dřevěné bedny, tzv. binu. Pracujeme na kontrakt, čili je zcela na nás jaké si nastavíme pracovní tempo, kdy si uděláme pauzu, jak dlouhou, kolik jablek budeme dávat do bagu apod. Je však důležité sbírat jen jablka správné barvy, bez hnilob a skvrn a dávat pozor na bruising, čili otlučeniny. Nad tím vším bdí náš supervizor Jamie. Práce na kontrakt také znamená, že jsme placeni úkolově, podle počtu nasbíraných binů. V současné době sbíráme odrůdu Pacific Beauty a cena za jeden bin je 35 NZD (cca 500Kč). Denně jsme nasbírali dohromady šest binů, víceméně pohodovým tempem. O práci pickera jsem toho načetl dost, jisté obavy o tom, jak to budeme fyzicky zvládat jsem samozřejmě měl, ale po prvních dnech si vůbec nemůžeme stěžovat. Jestli tomu bude i nadále vás budeme časem informovat.

     Ještě musím zmínit naše spolupracovníky, kromě nás tu je ještě pár z Anglie, Švédsko-Francouzký pár a také dvě Češky, které pracují u Iana v obchodě. Sad na kterém pracujeme má necelých 10ha. Kromě tohoto má Ian ještě jeden menší hned vedle obchodu, kde se pěstují převážně jahody, nektarinky, meruňky, hrušky a několik odrůd jablek. Na rozdíl tedy např. od zdejšího giganta Mr.Apple zde nepracují desítky lidí, což mě osobně vyhovuje. Také parta, která se tu sešla je fajn. Jen frantík a občas i anglán se pořád motají v kuchyni a něco vyvařují, což mi Hanka neustále s úsměvem předhazuje. Asi si z nich budu muset vzít příklad :).

       Před námi je volný víkend, nejvyšší čas vyrazit do přírody v okolí. Plánujeme také navštívit Art Deco Festival, který bude o tomto víkendu probíhat v Napieru.