8. - 11. únor 2011

     Nadešel dlouho očekávaný den D, dobalujeme posledních pár věcí a krátce po 13h již míříme směr Vídeň. Odlétáme sice až před 19h, ale raději si necháváme dostatečnou časovou rezervu. Přece jen zmeškat tento let by nám nadělalo spoustu vrásek na čele.

     Cesta však proběhla zcela bez problémů a v 16h přijíždíme na letiště. Po chvíli se jdeme odbavit. Je to vlastně poprvé, co letíme bez velké hromady cyklobrašen a bez kol, a tak vše probíhá velice rychle. Také možnost nechat si odbavit krosnu až do Aucklandu jsme velice rádi uvítali. Předpokládali jsme, že díky jednodenní zastávce v Soulu bude nutné zavazadlo znovu odbavit. Tímto je to vyřešeno. Dostáváme také všechny palubní lístky, jen bude nutné si v Soulu zjistit tu správnou odletovou bránu.

     Krátce před 18h se loučíme s našimi rodiči a míříme k bráně čekat na boarding. Hned je nám jasné, proč se odbavovalo tak málo lidí. U odletové brány se to jen hemží Korejci, kteří pokračují dál do Zurichu a zůstali v tranzitní zóně. Let do Soulu je totiž trasován právě přes největší švýcarské město. Ze Soulu zpět do Vídně se pak létá přímo.  

     V letadle nás vítají usměvavé a neustále se klanějící letušky. Oproti lowcostům, kterými jsme doposud cestovali na naše cyklovýpravy je rozdíl opravdu markantní. Aby ne, společnost Korean Air patří mezi přední světové aerolinky. Nám tolik známý B737 se s touto A330-200 nemůže v ničem rovnat. V 18:45 se letadlo odlepuje od ranveje a nás čeká 80 minut dlouhý let do Zurichu. Během letu se podává salát s lososem a pár dalších dobrot.

     V Zurichu jdeme do tranzitního prostoru, kde nás překvapivě čeká další bezpečnostní kontrola. V tom zástupu šikmookých jsme doslova jako pěst na oko :). Asi proto jsme si padli s ochrankou do oka a ještě před průchodem bezpečnostním rámem jsem upozorněn, že se mám rovnou vyzout. Poté následuje velice důkladná prohlídka za plentou. Korejci prošli kontrolou jako nůž máslem.

     Za cca hodinu následuje boarding do stejného letadla, kterým jsme přiletěli. Kromě dek a polštářů na zakrytí čeká každého také láhev s vodou. Později letušky, kterých po letadle neustále pobíhá tak osm, rozdávají papuče, sluchátka, ale i kartáček a zubní pastu. Cesta do Soulu trvá 10h45min a je vidět, že Korejci se opravdu umí o cestující postarat. Letadlo, kterým cestujeme je vybaveno sedadly nové generace nabízející nejmodernější systém AVOD (s desítkami filmů, stovkami hudebních skladeb, hrami apod.), který spolu s velkým dotykovým displejem zpestřuje dlouhou cestu. Sedíme v zadní části letadla v řadě u okna, kde jsou jen dvě sedačky. Člověk se tak nemusí dělit o prostor s dalším cestujícím. Uspořádání sedadel v tomto Airbusu je 2-4-2. Musím se pochválit, že jsem si sedadla vybral dobře. Lidi se tu tolik netrousí na toalety a také s jídlem k nám přijdou dřív :).

     Po cca 1h letu přichází na řadu večeře. Na výběr je korejské a evropské jídlo. Jelikož bychom neradi trávili většinu letu na WC volíme to evropské. Podává se salát s nějakou mořskou potvůrkou, pečivo s máslem, rýže se zeleninou a masem a na závěr zákusek. Kromě několika druhů čaje, kávy se podává i červené a bílé vínko. Netroškařím a přidávám si :). Usměvavé letušky vždy rády vyhoví.

     Po večeři následuje v kabině "noc". Letíme na východ a za několik hodin bude venku světlo. Letušky zatahují okna a zhasínají osvětlení, což je fajn. Opět se roznáší pití, takže je třeba toho využít. Nějak se mi nechce spát, a tak po shlédnutí pár dokumentů poslouchám muziku a sleduji mapy s průběhem našeho letu. Nakonec i mě spánek přemůže.

     Probouzím se a podle mapy zjišťuji, že jsme zrovna nad Mongolskem. O chvíli později nastává v kabině "ráno". Venku ani mráček, a tak pozoruji nekonečné zasněžené planiny Mongolska. Monotónní krajinu přeruší až miliónová metropole Ulánbátar, kterou v této pustině nejde přehlédnout. Letíme přímo nad městem, jehož dominantou je 20km dlouhá třída Míru, která protíná město od západu k východu.

     Letušky roznáší horké ručníky a poté snídani. Volba padla opět na evropskou - čaj, džus, salát z tropického ovoce, jogurt, croissant, džem, a smažená vajíčka s kroketami a zeleninou. Po snídani vyplňujeme příletovou imigrační kartu a po 2h přistáváme v Incheonu.

     Mezinárodní letiště Incheon je jedno z největších letišť v Asii, leží na ostrově Yeongjong ve Žlutém moři 70km západně od Soulu. Letiště, patřící k těm nejvytíženějším bylo otevřeno v roce 2001 a od roku 2005 je pravidelně ohodnocováno jako nejlepší na světě.

     Po přistání se chvíli kocháme pohledy na letiště i terminál a jdeme na imigrační. Vzhledem k tomu, že se zde zdržíme jen jeden den jsme ušetřeni jakýkoliv otázek a se vstupním vízem v pase jdeme hledat přepážku Korean Air.

     Vzhledem k tomu, že náš let do Aucklandu nenavazuje, nabízí společnost zdarma hotel na přenocování. I toto rozhodlo o naší volbě cestovat s Korean Air. Přepážku bez velkého hledání nacházíme ve vstupní hale letiště. Po kontrole našich letenek fasujeme nálepku označující přestupující cestující a k našemu milému překvapení fasujeme kromě předem avizované poukázky na snídani také poukázku na dnešní večeři a zítřejší oběd. Také pokoj nemusíme opustit hned dopoledne, jak jsme si mysleli, ale až v 15h. Co více si přát.

     Jeden ze zaměstnanců nám jde ukázat stanoviště, odkud odjíždí autobus do hotelu. Ten právě přijíždí. Cesta do hotelu Hyatt Regency trvá pouze tři minuty. Hned u vchodu se nás ujímá pikolík, který nás vítá a navádí do těch správných dveří. Jako správný Korejec nezapomněl i na úklon. Totéž se opakuje i ve vstupní hale, kde nám pro změnu další pikolík ukazuje kudy k recepci.

     Tohle jednodenní mezipřistání se ukázalo jako fajn věc. Člověk se trochu srovnal s časovým posunem, prospal, doplnil energii na další let a ochutnal pravou korejskou kuchyni.

     Chvíli před 15h jsme zpět na letišti. Číslo odletové brány jsme si zjistili již na hotelovém pokoji. Kromě celé řady různojazyčných satelitních stanic se v TV totiž vysílaly také odletové a příletové informace. Ještě před bezpečnostní kontrolou nás drobná Korejka překvapila kontrolou váhového limitu našich příručních zavazadel. Kontrola mého kufru proběhla pouhým potěžkáním (patrně těch 12kg má paní holt v ruce), ten Hančin šel po odzkoušení na váhu. Naštěstí měl jen pár deka pod váhový limit.

     Do odletu zbývá ještě dost času, a tak se jdeme porozhlédnout po letišti. V horním patře se vedle salónku Korean nachází lehátka, kde si může člověk odpočinout, a také internet zdarma. Zasíláme pár pozdravů domů a po chvíli jdeme k odletové bráně. Opět nás na palubě vítají usměvavé letušky. Do Aucklandu letíme Boeingem 777-200. Uspořádání sedadel je tentokrát 3-3-3, ale naštěstí se nepotvrdily moje obavy, že budu sedět vedle nějakého upoceného tlouštíka. Neškodná, drobná a postarší Korejka celou dobu buď spala nebo pletla, vlastně jako by tam vůbec nebyla :).

     Let do Aucklandu trvá 11h15min. Před námi je dalších téměř 9800km. Přibližně po 1,5h letu se začíná podávat večeře. Evropská varianta opět nezklamala. Stejně jako letadlo do Soulu, je i toto vybaveno zásuvkami, takže kromě korejského AVODu si krátíme chvíli sledováním filmů na notebooku. Ještě než začne v kabině "noc", rozdávají letušky příletové karty. Oproti těm korejským jsou tyto daleko důkladnější. Kromě obvyklých osobních informací, čísla letu, sedačky, pasu apod. je nutné zodpovědět otázky týkající se pobytu na Novém Zélandu, dovážených věcí či biologické bezpečnosti, jestli jsem si zavazadlo balil sám, které země jsem navštívil, zda převážím zbraně apod. Jak známo kontroly jsou zde důsledné, a tak se nevyplatí v něčem lhát.

     Po probuzení zjišťuji, že nám do přistání zbývají cca dvě hodiny. V letadle začíná pomalu mumraj. Opět přichází na řadu horké ručníky a poté snídaně. U toalet se tvoří fronty Korejců s kartáčkem na zuby. Stejně jako ostatní začínáme dávat pomalu do kupy věci. Je jasné slunečné počasí, téměř všichni koukají z okna, kdy uvidí novozélandskou pevninu. Začíná se u mě projevovat vibrung. O průběhu na imigračním jsem na internetu četl spoustu historek. No snad bude vše OK. Letadlo už bylo v poměrně nízké výšce, když se nám naskytnul pohled na Nový Zéland. Ten pocit, kdy se sny stávají skutečností jsou nepopsatelné.

     Je krátce před 8h a naše letadlo dosedá na plochu letiště v Aucklandu. Letušky utvořily jednu řadu a klaněním se s námi loučí. Procházíme do přední části letadla, kde si nejde nevšimnout toho neskutečného bordelu, který někteří umí udělat. Cestou od letadla míjíme každých pár metrů cedule s varováním, co vše je zakázáno do země přivést a informují o poslední šanci to zde vyhodit bez postihu pokuty či zabavení.

     V první velké hale je nespočet přepážek, kde probíhá imigrační kontrola a pohovor s celníkem. Kromě nás zde přistálo ještě jedno jumbo a tak je všude velké množství lidí. Fronta se zde klikatí jako had. Ikdyž postupujeme poměrně rychle, na řadu se dostáváme až skoro po hodině. Mezitím rozesíláme domů sms, že jsme dorazili v pořádku. Čím více se blížíme k celníkovi, tím víc začínám nervóznět. Tak tomu se říká vibrung.

     Tak a je to tady, jsme na řadě. Celníkovi předkládáme pasy, příletové karty a pro jistotu ještě pracovní víza. Celník nás hned upozorňuje, že nemáme zodpovězenou otázku ohledně dovozu léků. Tuto otázku jsme vynechali úmyslně, jelikož jsme si nebyli jistí odpovědí. Vezeme totiž vetší množství léků na celý rok, ale vše je pouze pro osobní potřebu. Po našem vysvětlení a doložení papírů od doktora je vše v pořádku. Kupodivu na další otázky od paní za přepážkou nedošlo a my obdrželi razítko do pasu. Žádné doložení zpáteční letenky, dostatečného finančního obnosu, pojištění během doby pobytu, vyptávání na účel cesty i místa pobytu pro první dny. Uff, tak to by jsme měli. Kromě razítka o datu vstupu do země jsem však očekával ještě "vlepení" pracovního povolení. No tak asi na další přepážce.

     Jdeme vyzvednout zavazadla. Snad nám je za tu hodinu co jsme strávili ve frontě nikdo nevzal. Po vyzvednutí zavazadel se přesunujeme do další fronty, tentokráte na biosecurity. Pobyt ve frontě nám zpestřuje cvičený pes, který každého včetně zavazadel poctivě očuchá. Úředník na biokontrole se nás vyptává na několik věcí, zda vezeme např. med, jídlo či jiné rizikové věci. Jelikož máme v příletové kartě uvedeno, že vezeme outdoorové vybavení, jeho další otázka směřuje, zda vezeme stan. Ten my však nemáme. Vezeme trekové hole a pohorky, které z důvodu ušetření váhového limitu máme na sobě. Jak známo, na stan se zde zaměřují, jelikož špinavá podlážka není zrovna to, čím by jste úředníka potěšili. Kontroluje tedy podrážky našich trekových bot. Na jejich vypucování jsme si dali záležet, takže vše je ok.

     Dostáváme razítko na příletovou kartu a pokračujeme k rentgenům, kde probíhá kontrola zavazadel. Tou procházíme opět bez problému a nyní už je před námi jen příletová hala. Pořád ale nemáme v pase žádné pracovní povolení. Pro jistotu se ptáme jednoho z celníků, který nám vysvětluje, že nyní už stačí jen elektronické vízum vytištěné na papíře a razítko v pase o vstupu do země.

     Procházíme tedy do vstupní haly, kde na nás už netrpělivě čeká Pavel, u kterého budeme trávit první dny na Novém Zélandu. Na pobočce Vodafone, která se nachází v příletové hale vyzvedáváme novozélandskou SIM kartu, kterou nám zde zanechali jedni cestovatelé z ČR. Poté odjíždíme k Pavlovi domů, kde budeme trávit naše první dny na Novém Zélandu.