16. květen 2011

     Vstáváme krátce před 8h. Nemáme kam spěchat a tak se povalujeme v Emě a lenošíme. Venku se honí mraky a po chvíli začíná pršet. Snídáme pod přístřeškem a pokračujeme v naší cestě. Dnes je po delší době nevlídné počasí a my už se oba vidíme v teploučku na Cookových ostrovech.

     V Aucklandu ještě kupujeme novou baterii do notebooku a krátce před 15h přijíždíme na letiště. Parkoviště již máme rezervované, takže během chvilky pohodlně zastavujeme jen dvě minuty chůze od terminálu. Cena dlouhodobého stání je tu doslova za hubičku (7$ za den).

     Vyplňujeme odletové karty a jelikož zrovna otevírají přepážku, jdeme se odbavit. Ještě před bezpečnostní kontrolou následuje procedura s celníkem, kde odevzdáváme vyplněné karty. Chvíli se poflakujeme po letištní hale a poté se přesouváme k odletové bráně. Hned vedle se zrovna připravuje k odletu obrovský Airbus A380 společnosti Emirates.

     Přesně o půl sedmé se náš Boeing společnosti Pacific Blue odlepuje od ranveje a nám se naskýtá pěkný pohled na noční Auckland. Loučíme se na chvíli s Novým Zélandem a před námi jsou dva týdny pobytu na jedněch z nejkrásnějších ostrovů Jižního Pacifiku.

     Přibližně po třech a půl hodinách letu se ze tmy vynořuje ostrov Rarotonga. Přistávací dráha zde není nijak velká, a tak posledních několik set metrů před přistáním letíme sotva několik metrů nad oceánem. Přistáváme dvacet minut po půlnoci a jelikož Cookovy ostrovy leží za datovou hranicí, je zde opět 16. května.       

     Za zvuků ukulele a zpěvu jednoho z domorodců vyplňujeme v hale příletové karty a jdeme k celníkům. Čtveřice usměvavých dívek za přepážkou s květy ve vlasech je znamením, že razítko a povolení ke vstupu do země jsou jen pouhou formalitou. U východu z malého letiště se nás pak jedna místní žena ptá, kde jsme ubytovaní a posílá nás k tomu správnému stolku, kde na nás již čeká odvoz.

     Po cca 8km zastavujeme na jihovýchodní straně ostrova, kde se nachází náš pěkný zahradní bungalov, ve kterém strávíme následující tři noci.

     Ráno jdeme nakoupit a po snídani vyrážíme do městečka Avarua, které je zároveň hlavním městem Cookových ostrovů. Autobusové spojení na ostrově Rarotonga zajišťují dvě autobusové linky. Jedna jezdí kolem ostrova po směru hodinových ručiček a druhá naopak. Autobusy jezdí v hodinových intervalech a platí se jednotné jízdné, bez ohledu na to, jestli jedete jednu či deset zastávek. Také je do nich možné kdekoliv nastoupit i vystoupit, stačí zamávat či dát pokyn řidiči.

     Kupujeme kupón na deset jízd, který vychází cenově nejlépe a po chvíli vystupujeme v pětitisícovém městečku Avarua. Po krátké procházce, návštěvě několika místních obchůdků a tržnice se vydáváme směrem do vnitrozemí ostrova na trek vedoucí skrz hory na protější stranu ostrova.

     Odbočujeme na vedlejší cestu vedoucí do hor a jako lusknutím prstu utichá veškerý mumraj turistů. Pokračujeme proti proudu potoka Avatiu a míjíme místní obydlí a několik menších hospodářských usedlostí. Silničku zde lemuje spousta banánovníků a kokosových palem.  Míjíme malou elektrárnu, která zásobuje celý ostrov. Dle zvuků, které z ní vycházejí, se patrně jedná o diesel agregáty. Patrně jediný způsob jak na tak odlehlém místě vyrábět elektřinu. Móda solárních panelů zde rozhodně nehrozí a slunce zde využívají maximálně k ohřevu vody.

     Silnička končí a dál pokračujeme po úzké stezce mizící po několika set metrech v neprostupné džungli, která je pro nás plná neznámých stromů a rostlin. Jaká radost, že tu nežije žádná havěť. Je pěkný pařák, ale stromy poskytují příjemný stín. Stezka začíná prudce stoupat a dáváme si pěkně do těla. Na cca 750m jsme rázem o 200 metrů výše.

     Přicházíme na rozcestí odkud vede odbočka na nedalekou vyhlídku pod vrcholem Te Rua Manga, které se také pro svůj tvar říká The Needle (Jehla). Kocháme se pohledy na hory ve vnitrozemí a na obě pobřeží, která máme doslova na dlani.

     Prudký výstup střídá stejně strmý sestup. Některá místa jsou jištěná lanem a už je nám jasné, proč se tento trek nedoporučuje chodit po velkých lijácích. Pokračujeme dál po stezce, která vede střídavě po obou březích potoka Papua. Dostáváme se až k vodopádu, odkud pokračujeme, již po silničce, směrem k jižnímu pobřeží.

     Zbývající čtyři kilometry k bungalovu pokračujeme po písečné a klidné pláži. Na Cookových ostrovech jsou všechny pláže volně přístupné a ikdyž se v blízkosti nachází nějaký resort, nikdy nenarazíte na ceduli zakazující vstup. Tím se také liší od ostrovů jako je např. Tahiti či Fiji.

     Po večeři míříme na pláž pozorovat západ slunce. Jakmile zmizí za horizontem, začíná se probouzet život na pláži. Krabi vylézají z děr a všude se to hemží ulitami.

17. květen 2011

     Po snídani vyrážíme opět na chvíli na pláž kochat se nekonečnými plážemi a průzračně čistou vodou. To se bude šnorchlovat. Dnes však máme v plánu něco jiného. Krátce před obědem si jdeme půjčit kola a vyrážíme na jízdu po okružní silnici kolem ostrova. Celá silnice měří pouhých 32km, takže lze bez problému objet celý ostrov během pár hodin. Ukrajujeme první kilometry a uvědomujeme si, že jsou to vůbec naše první v tomto roce. Běžně míváme touhle dobou najeto už pěkných pár stovek, ale letošní rok bude díky naší návštěvě Nového Zélandu výjimečný. 

     Cestou často zastavujeme a kocháme se pohledy na lagunu i nekonečný oceán. Po chvíli se spouští lehký deštík, a tak zastavujeme pod přístřeškem nedaleko místní školy. Pozorujeme dění kolem a po chvíli pokračujeme dál.

     Zastavujeme po několika kilometrech u Muri Beach, která je cestovateli velice oblíbená. Laguna je v těchto místech nejširší a je jak stvořená pro koupání, šnorchlování či kiteboarding. V laguně se také nachází čtyři ostrůvky, které místní nazývají motu. Jdeme omrknout naše další ubytování, kde budeme bydlet několik dní na závěr naší návštěvy Cookových ostrovů. Jak se zdá, tak jsme si nevybrali vůbec špatně.

     Další zastávku děláme u jednoho z občerstvení a jdeme se nadlábnout. Velice oblíbené a rozšířené jsou zde různé fishburgery a fish and chips. Nutno podotknout, že se vždy jedná o pěkný kus ryby, který chutná znamenitě.

     Projíždíme městečkem Avarua a děláme krátkou zastávku také na letišti, kde pozorujeme start letadla místních aerolinek Air Rarotonga. Zítra poletíme i my. Vracíme se zpět k bungalovu a míříme si na pláž zašnorchlovat.  Po večeři jdeme opět na pláž pozorovat západ slunce.

18. květen 2011

     Ráno vyleháváme a dlouho se nám nechce z postele. Nemusíme nikam spěchat, jelikož máme čas až do 11h, kdy musíme bungalov opustit. Po snídani začínáme s balením a jdeme se odhlásit. Vracíme kola a zůstáváme na pláži. Na letišti musíme být až za tři a půl hodiny, takže máme dost času na šnorchlování a relax na pláži.

     Po návštěvě místní restaurace jedeme autobusem na letiště. Ve stejné době tu odlétá také letadlo společnosti Air New Zealand do Aucklandu, takže je tu pěkný šrumec. Posíláme pár emailů domů a čekáme na odbavení. Spojení mezi ostrovy zajišťuje několikrát denně společnost Air Rarotonga. My letíme s malým letadlem Saab 340 pro 34 pasažérů. Kromě tří domorodců a nás letí ještě další dva páry - jeden ze Slovinska a jeden z Ruska.

     Odbavení připomíná spíše nástup do autobusu než cestu letadlem. Žádné bezpečnostní kontroly ani nutnost ukazovat pas se nekonají. Stejně tak palubní lístek připomíná spíše jízdenku a ani zavazadla se nijak neoznačují. Odbavení probíhá půl hodiny před odletem a nástup do letadla dvacet minut poté.

     Letadlo se po pár set metrech odlepuje od země a nám se naskýtá pěkný výhled na celý ostrov. Let na Aitutaki trvá 50 minut. Rarotongu máme za sebou a všude kolem nás se rozprostírá nekonečná modř Jižního Pacifiku. Po chvíli začíná letuška nabízet občerstvení, jehož ceny jsou doslova lidové. Čaj za dolar, káva za dva a sendvič za tři.

     Začínáme klesat a po chvíli naše letadlo dosedá na zdejší ranvej. Tento nádherný a vzdálený ostrov je doslova rájem na Zemi. Bariérový útes, který tvoří základ Aitutaki má trojúhelníkový tvar a stoupá přes 4000 metrů ze dna Tichého oceánu, tvořící tři sopečné a dvanáct korálových ostrůvků (motu). Jižní okraj je téměř úplně pod hladinou oceánu a na východní straně se nachází právě řetězec malých ostrůvků. Křišťálově čistá voda pak tvoří nádhernou tyrkysovou lagunu. Aitutaki se právem řadí mezi nejkrásnější ostrovy v Pacifiku, ne-li na celé Zemi. 

     V roce 1789 se na Aitutaki vylodil také slavný kapitán William Bligh s ještě slavnější lodí Bounty. Cookových ostrovů dosáhla loď Bounty ještě před slavnou vzpourou. Nádherné prostředí těchto ostrovů nahlodalo morálku posádky a námořníci okouzleni tropickou krásou ostrovů i jejich obyvatelek se odmítli dále lopotit na oceánu pod velením kapitána Blighe. Posadili ho s pár věrnými na malý člun a rozloučili se. Vzbouřenci se na Bounty vydali vstříc radovánkám na polynéských ostrovech, kde se usídlili a pro jistotu loď spálili. Dodnes tam žijí jejich potomci.
    

     Místní budova letiště je ještě menší než na ostrově Rarotonga. Zastřešená, avšak otevřená hala o velikosti tak 15x15 metrů. Před halou nás opět vítá místní chlápek zpěvem a hraním na ukulele. Zdravíme se s Matthiasem, který tu na nás už čeká. Po chvíli přijíždí před terminál vozíček se zavazadly, která si jednoduše cestující rozeberou.

     Sedáme do auta a přesunujeme se na nedalekou Tamanu Beach, kde Matthias bydlí. Pár metrů od jeho domu, doslova jen několik kroků od laguny se nachází dřevěná chatka, kde zůstaneme následujících šest nocí.

     Kromě naší chatky je zde ještě jedna větší patrová, kterou také před několika lety postavil. Tyto chatky pokryté palmovým listím ideálně zapadají do zdejšího okolí mohutných kokosových palem, ostatních druhů palem a krásně upraveného okolí. Terasa, ze které je výhled na lagunu a oceán je zároveň pěkně pod palmami, které v horkých dnech poskytující příjemný stín. Zkrátka ideální místo na strávení parádní dovolené v tomto pozemském ráji.

     Zdejší průzračná laguna přímo láká ke šnorchlování, a tak neváháme a ihned míříme do vody. Na této straně ostrova se v laguně nachází nespočet korálových útesů s obrovským množstvím různobarevných tropických rybek. Mizíme pod hladinou a objevujeme tento pestrý podmořský svět. Ryby máme všude kolem sebe doslova na dosah ruky a dlouho se této nádhery nemůžeme nabažit. Tady, stejně jako na ostatních ostrovech je laguna pěkně klidná, jelikož divoký oceán zkrotí velký útes kolem každého ostrova.

     Večer trávíme na terase a posloucháme příboj moře. S Matthiasem se domlouváme, že s ním v pátek vyrazíme lodí na výlet.

19. květen 2011

     Ráno si půjčujeme od Matthiase kola a vyrážíme do vesnice Arutanga vzdálené asi tři kilometry nakoupit. Na celém Aitutaki se nachází jen pár malých obchůdků a ten největší, nacházející se na opačné straně ostrova je velikostí srovnatelný s naší večerkou. Kromě pár věcí nakupujeme také tři chleby, což vzbuzuje údiv u paní prodavačky. Ale komu by se chtělo denně do obchodu že? A co teprve, kdyby tu nakupoval Petr. Hned jsme si na něj vzpomněli, jak by těch pár chlebů co tam zbylo skončilo u něj v batohu.

     Po snídani se rozhodujeme, že vyměníme kola za motorku a vyrazíme prozkoumat křížem krážem ostrov. Řidičák zde člověk nepotřebuje, stejně jako helmu. Takže půjčit si silnější motorku pro dva není vůbec žádný problém. Nutno však podotknout, že zde každý jezdí pomalu, velice ohleduplně a nikdo nikam nespěchá. Čas tu zkrátka plyne trochu pomaleji a totéž platí i o ostatních činnostech místních obyvatel.

     Jedeme k letišti a podél ranveje pokračujeme až na samotný cíp poloostrova, na pláž Ootu. Odtud se nám naskýtá pěkný pohled na ostrov Akitua. Tento ostrov je jediný soukromý, protože se na něm nachází Aitutaki Lagoon Resort & Spa.

     Vracíme se zpět a kolem místního Centra mořského výzkumu jedeme k terminálu z druhé strany. Pokračujeme podél staré ranveje, která je tvořena z udusaných korálů. Letiště zde v roce 1942 během 2.světové války postavili vojáci USA a Nového Zélandu a společně s atolem Penrhyn sloužilo jako základna pro Spojence. V dnešní době je přistávací dráha po rekonstrukci s asfaltovým povrchem. Zajímavostí je, že tato ranvej je delší než na hlavním ostrově Rarotonga.

     Dle slov Matthiase bylo kdysi v plánu, že by zde mohli přistávat Jumba a přivážet sem tak velké množství turistů zejména z USA, Austrálie a Nového Zélandu. Naštěstí z toho sešlo a Aitutaki si tak uchovává svoji jedinečnou a poklidnou atmosféru bez návalu turistů. Další Bora Bora se tak nekoná, zatím.

     Sledujeme přistání dalšího letadla s pár turisty, a poté najíždíme na silničku vedoucí na druhou stranu ostrova, do vesničky Vaipeka. Cestou několikrát zastavujeme a kocháme se pohledy na lagunu s ostrůvky.

     Krátce po 12h přijíždíme do Vaipeka a jdeme nakoupit pár věcí. Mimo jiné také repelent, jelikož místní černobílí komáři jsou opravdu otravní. Naštěstí celá naše chatka má v oknech sítě a postel má navíc ještě moskytiéru. 

     Hned u obchodu také prodávají něco k snědku a byl by hřích toho nevyužít. Hanka si dává rybu a já kuře. Porce to jsou opravdu obrovské. Hanka má pět pořádných kusů výborné ryby, já dvě stehna a k tomu pytel hranolek na půl. To vše za 14$ (cca 200Kč). Jako zákusek přichází na řadu pořádný kopec banánové zmrzliny s karamelem. S plnými žaludky sedáme na motorku a jsme rádi, že tu nejsme na kolech.

     Po pár kilometrech sjíždíme na nezpevněnou cestu a pokračujeme k nejjižnějšímu výběžku ostrova. Zde se silnička stáčí směrem na sever do vesničky Reureu. Cestou míjíme nepřeberné množství velkých krabů, kteří mají vyhrabané velké díry podél cesty. Teda štěstí, že u naší chatky se občas prochází jen ti malí s ulitou.

     Navštěvujeme ještě Marae, historické místo z doby prvních osídlovatelů ostrova a kolem místní školy a nemocnice přijíždíme do vesničky Arutanga. Cestou míjíme oplocené místo, kde se nachází obrovská halda vlnitých plechů. V únoru 2010 byl ostrov Aitutaki zasažen ničivým cyklónem, který při své rychlosti kolem 200km/h strhnul drtivou většinu střech a poškodil několik budov včetně nemocnice.

     Do setmění máme ještě spoustu času a tak se vydáváme na vyhlídku, nacházející se na 86m vysokém kopci Piraki. Míjíme několik velkých rezervoárů s vodou, které zásobují místní obyvatelstvo.  Po chvíli již zastavujeme na druhém nejvyšším vrcholu ostrova, z kterého se nám naskýtají parádní pohledy na celou lagunu. Vracíme se zpět do Arutanga a po krátké návštěvě přístavu doplňujeme benzín do motorky, aby jsme ji vrátili s plnou nádrží. Obsluha nám tankuje celý jeden litr.

     Z výletu jsem si přivezl dva kokosy, a tak si jdu hrát na Robinsona a zkouším se do jednoho dostat. Chvíli mi to dává zabrat, ale nakonec ho z vláknité slupky osvobozuji. Poté následuje nezbytná dírka do ořechu a odměnou mi je kokosové mléko, které není vůbec špatné. Kdyby bylo studené, bylo by to lepší, a tak dávám druhý kokos nachladit do lednice na jindy.

     Poté míříme opět do laguny šnorchlovat a večer se přesunujeme k restauraci Tamanu Beach ležící kousek od nás. Dnes večer zde budou k vidění tradiční tance domorodců a ohnivá show.     

20. květen 2011

     Dnes máme na programu výlet s Matthiasem. Obloha jak vymetená a jen sem tam mráček. Míříme do přístavu a spouštíme loď na vodu. Naše první plavba vede mimo lagunu - za útes na širý oceán. Viditelnost je parádní a v místech, kde je hloubka kolem dvaceti metrů bez problému vidíme krásně na dno. Pro nás, co jsme nikdy nic podobného před tím nezažili je to parádní pocit.

     Přesouváme se dál a Matthias vyhledává místo, kde se často nachází velké mořské želvy. Po chvíli se kousek od lodi jedna nadechuje a my míříme se šnorchly do vody. Plaveme za ní a ona v poklidu několik metrů pod námi. Po chvíli se ztrácí v hlubinách a my se vracíme na loď.

     Popojíždíme směrem k útesu a kotvíme loď. Šnorchlujeme až k těsné blízkosti útesu a kocháme se tou parádou, kterou naskýtá podmořský život. Matthias nám ukazuje jednu obrovskou mušli, které se již převážně nachází jen v rezervaci. Tento druh patří mezi největší mlže na světě a může dorůst délky až jednoho a půl metru. Jejich hmotnost může dosáhnout až 250kg a jsou schopny se dožít přes sto roků.

     Tyto velké mušle jsou také velice oblíbeným jídlem pro místní domorodce. O této však patrně ví jen Matthias. Plaveme dál podél útesů a kocháme se tou nádherou kolem nás. Viditelnost je opravdu pořádná. Člověk si tu však musí dávat velký pozor, aby ho poměrně silný proud neodnesl až k útesu, na který by ho pak vlna mohla lehce odhodit.

     Plujeme dál a zastavujeme v mořské rezervaci, kde rostou nové mušle. V okolí se nachází také několik obrovitých kousků starých přes 40 let. Opodál se nachází velký korálový útes, který opět velmi dokonale prozkoumáváme.

     O kus dál se nachází rozsáhlá písečná mělčina, kde je vody tak po pás. Zastavujeme a míříme do vody. V momentě, kdy se do vody vhodí kus chleba jsme doslova v obklíčení rybek.

     Pokračujeme dál a plujeme kolem ostrova Honeymoon k ostrůvku Maina, kde zastavujeme a děláme pauzu na oběd. Zatímco nám Matthias připravuje jednu z místních specialit, prozkoumáváme přilehlé okolí. Krásné písčité pláže s kokosovými palmami a parádní výhledy na lagunu jsou ideálním místem na polední siestu. Míjíme několik hnízd s tropickými ptáky, kteří zde na ostrově v hojném počtu žijí.

     Po výtečném obědu je naší další zastávkou oblast, kterou místní nazývají akvárium. Hloubka laguny zde dosahuje dva metry a nepřeberné množství korálových útesů opět nabízí perfektní příležitost ke šnorchlování. Společnost nám dělá opět spousta pestrobarevných rybek. Matthias nám ukazuje také zajímavého živočicha, který se podle svého zabarvení a tvaru jmenuje Christmas Tree, neboli Vánoční stromek.

     Při důkladném zkoumání písčitého dna v něm lze spatřit vyhloubené malé díry, ve kterých společně žije jistý druh kraba a rybky. Dokonale se navzájem doplňují a během dnem kdy se krab stará o jejich "domácnost" a neustále vylepšuje, vyhrabuje a čistí díru, rybka je neustále na blízku a plní roli jakéhosi hlídacího psa. V případě nebezpečí pak oba v mžiku zmizí ve své díře.    

     Na závěr pak přichází neplánované setkání s murénou, kterou jsme objevili v díře pod útesem. Odhadem má tak přes metr délky a při pokusu o bližší prozkoumání nám otevřenou tlamou s velkými zuby dává jasně najevo, kdo je tu pánem.

     Poslední zastávku dnešního výletu děláme v místech, kde se barva laguny mění ze světle na tmavě modrou. Právě zde se dno prudce svažuje do zhruba desetimetrové hloubky. Zdejší velké korálové útesy jsou opět domovem bohatého podmořského života. Nachází se zde také několik velkých mušlí, jejichž pestrobarevné lemování jen umocňuje tuto podvodní nádheru.

     Vracíme se zpět do přístavu a dnešní parádí výlet zakončujeme pořádnou porcí zmrzliny. Po večeři pozorujeme z terasy západ slunce a příjemně unaveni brzy usínáme.    

22. květen 2011

     Po výletě s Matthiasem jsme se rozhodli, že následující den bude ve znamení odpočinku a nic nedělání. Celý den jsme tak strávili šnorchováním v laguně, procházkou po pláži, pojídáním kokosu a relaxu na verandě.

     Také jsme řešili, jakým způsobem by se dali navštívit ostatní ostrůvky v laguně. Ve vesnici se sice nachází několik agentur, které pořádají výlety lodí, avšak ty zavezou turisty jen na One Foot Island. Najmout si loď i s kapitánem na celý den jen pro sebe by pak jistě znamenalo pěkný průvan v naší peněžence. Další možností pak je půjčit si kajak a na ostrůvky jednoduše dopádlovat. Jevilo se nám to jako dobrý plán, ale po konzultaci s Matthiasem nám bylo sděleno, že na okraj laguny je to přibližně 12km a pokud tedy chceme navštívit většinu ostrůvků, tak kajak není zrovna ideální volba. Pokud tedy nejsme přeborníci v pádlování. Nakonec přišel se skvělým nápadem, že by nám mohl půjčit jeho motorový katamarán, se kterým by jsme si zajeli kam by jsme chtěli. Jeho nápad se nám velice zamlouval a domluvili jsme se s ním, že hned zítra vyrazíme.

     V 9h odjíždíme směrem k Ootu Beach, kde se nachází malý přístav pro plachetnice a kde má Matthias svůj katamarán. Připevňujeme motor, zapojujeme nádrž s palivem a po krátké instruktáži se s Matthiasem domlouváme, že nás tady za šest hodin zase vyzvedne.

     Opouštíme přístav a míříme k ostrůvkům na opačném konci laguny. Je nutné dávat pozor na korálové útesy, avšak v průzračné vodě jsou dlouho dopředu vidět. Máme perfektní počasí, lehký vítr v zádech a lagunu téměř sami pro sebe.

     První zastávku děláme kousek před ostrůvkem Rapota, kde se z laguny vynořuje malá písečná duna. Vytváří tak malý ostrůvek, který je doslova jen pár centimetrů nad vodou a občas jej tak celý přelije větší vlna. Děláme pár fotek a kocháme se okolím. V dáli se rýsuje obrys ostrůvku Maina, kde jsme předevčírem obědvali.

     Po krátké zastávce na ostrůvku Rapota plujeme k ostrůvku Moturakau. Cestou potkáváme mořskou želvu a snažíme se jí následovat. Patrně jsme ji asi vylekali a o naši přítomnost evidentně nestojí. Pár rychlých temp a už je v trapu. Na Motorakau děláme opět menší přestávku a pozorujeme okolí.

     Nyní máme namířeno na patrně nejpopulárnější a nejnavštěvovanější ostrůvek v laguně, kterým je Tapuaetai, neboli One Foot Island. Cestou zastavujeme na další písečné duně, která je však větší než ta předešlá. Také zde začíná růst několik palem, které asi vytvoří základ dalšího ostrova.

     Krátce před 12h připlouváme na One Foot Island. Kromě několika posezení se zde také nachází údajně nejmenší pošta na světě. Má však zavřeno, takže se patrně dnes žádný nával turistů neočekává. Jsme tu sami a to nám vůbec nevadí. Kotvíme loď a ve stínu kokosových palem obědváme.

     Po obědě pokračujeme dál, obeplouváme celý ostrov a míříme k nejvzdálenějšímu Motukitiu. Laguna je však  v těchto místech docela mělká a samotný břeh ostrova kamenitý. Raději neriskujeme a pouze kolem něj proplouváme v těsné blízkosti.

     Vracíme se zpět, míjíme One Foot Island a plujeme podél dlouhého a úzkého ostrůvku Tekopua. Hned za ním následuje ostrůvek Muritapua, na kterém se rozhodujeme udělat delší poobědovou siestu. Kotvíme loď na břehu malé písčité zátoky a vyhříváme se na sluníčku. Nikde ani živáčka a celý ostrůvek máme jen pro sebe. Společnost nám dělá jen pár malých krabů, kteří se potulují po pláži.  

     Plujeme dál a míjíme ostrůvek Akaiami, na kterém se nachází chatky, které si lze pronajmout. Zastavujeme až na dalším ostrůvku Tavaerua Nui a děláme menší pauzu.

     Za cca 70 minut musíme být zpět v přístavu, a tak pokračujeme dál. Plujeme proti větru, který dělá pěkné vlnky. Občas se na některé loď pěkně zhoupne a následuje pěkný šplouch a cákanec, který je však osvěžující. Míjíme několik dalších ostrůvků a na závěr poslední, kterým je Akitua. Na tomto soukromém ostrově se nachází Aitutaki Resort. Plujeme kolem bungalovů, které jsou postaveny na kůlech, z části nad vodou. Pobyt v nich, stejně jako v jiných chatkách v tomto resortu stojí nemalé peníze.

     Připlouváme do přístavu a chvíli na to přijíždí Matthias. Vracíme se zpět a zbytek dne trávíme relaxem na verandě. Večer pak opět pozorujeme západ slunce. O kus dál řádí pěkná bouřka, která se pomalu přesunuje k nám. Po chvíli začíná pršet, a tak se přesouváme do chatky.     

23. květen 2011

     Po včerejší bouřce není ani památky a před námi je další pěkný den. V laguně je zrovna odliv, a tak hned po snídani míříme do vody. Hladina je téměř dokonale klidná, takže máme život v laguně jako na dlani. Drzé rybky proplouvají v bezprostřední blízkosti kolem nás a občas nás lehce okusují. Kousek chleba pak dělá doslova divy a následuje boj o každý ždibíček.

     Vracíme se zpět do chatky a vyrážíme pokořit nejvyšší kopec ostrova Aitutaki, kterým je 124m vysoký Maungapu. Chvíli jdeme po silnici směrem k letišti, z které po chvíli odbočuje úzká cesta. Krátce po 11h jsme již na vrcholu, odkud se nám naskýtají parádní výhledy na lagunu a ostrůvky. Zrovna se sem blíží letadlo, pozorujeme přistání a pokračujeme dál směrem k vodním rezervoárům, kde jsme byli na motorce před pár dny.

     Slunce už pěkně peče a jsme rádi, že alespoň část cesty jdeme ve stínu. Silnička vytvořená z korálů se nejprve klikatí do malého údolí a zhruba po půl hodině chůze začínáme opět stoupat. U rezervoárů se ještě jednou kocháme výhledy a pomalu, ale jistě začínáme sestupovat do vesničky Arutanga.

     V jedné místní restauraci děláme pauzu na oběd. Opět padla volba na rybu. Nejedná se sice o klasickou restauraci, avšak spíše o rodinný domek, na jehož velké verandě se připravuje jídlo, které však chutná znamenitě.

     S plnými žaludky se vracíme zpět na Matriki. Sluníčko stále pěkně hřeje, a tak není divu, že ihned po příchodu míříme opět do laguny. Voda je jak kafíčko a za žádnou cenu se nám nechce ven. Zítra ráno však Aitutaki opouštíme, takže je nutné zabalit všechny naše věci. Podvečer trávíme na verandě a při pozorování západu slunce se symbolicky loučíme s tímto pozemským rájem.

24. květen 2011

     Po snídani dobalujeme poslední věci a o půl deváté míříme na letiště. Letadlo nám letí za půl hodiny, což je naprosto dostačující vzhledem k počtu lidí, co tímto spojem běžně cestují. Loučíme se s Matthiasem a ještě jednou mu za vše děkujeme. Po chvíli přilétá letadlo z Rarotongy, turisty zde, stejně jako nás minule, vítají za zvuků linoucích se z ukulele.

     Návštěva Aitutaki nám opravdu vyšla. Dnes je zataženo a začíná poprchat. Letadlo zde nedoplňuje palivo, takže po chvílí dostáváme pokyn k nástupu. Déšť ještě zesílil a většina z nás to bere do letadla poklusem. O pár minut později již nenávratně opouštíme Aitutaki, na které nám zůstanou opravdu nádherné vzpomínky.

     Po cca tři čtvrtě hodině přistáváme na ostrově Rarotonga. Před halou vyzvedáváme zavazadla a jdeme k okružní silnici čekat na autobus, který přijíždí zhruba po patnácti minutách. Zastávky tu zrovna vyznačeny nemají, avšak řidič na znamení zastaví kdekoliv. Jak se později ukázalo, tak jsme si ho stopli zhruba padesát metrů před jeho obvyklou zastávkou u terminálu. Cestou se dáváme do řeči s jedním Holanďanem, který cestoval stejným letadlem z Aitutaki. Zjišťujeme, že stejně jako my pracoval v Napieru na jablkách, takže hned máme téma k debatě.

     Po půl hodině jízdy vystupujeme u Vara`s nacházející se v lokalitě Muri Beach. Míříme se ubytovat na recepci. Zde nám však oznamují, že náš příjezd očekávali až zítra a že jsme si museli splést datum při rezervaci pokoje. Naštěstí však mají pokoj volný a bude nutné jen chvíli počkat, než nám ho připraví. Snažíme se jim vysvětlit, že je nemožné, aby jsme provedli rezervaci špatně, jelikož jsme ji dělali v návaznosti na náš let z Aitutaki. Recepční je však neoblomná a tvrdí nám, že chyba je na naší straně. Ubytování však naštěstí máme, takže ukončuji debatu a jdeme se porozhlédnout po obchůdcích do doby, než nám připraví pokoj.

     Nakupujeme pár věcí v malém obchůdku a já jen ze zvědavosti kontroluji email, který jsem obdržel jako potvrzení rezervace našeho ubytování. Samozřejmě, že jsme to měli v pořádku a na správný den. Vracíme se zpět na recepci, kde jim s velkou radostí sděluji, že chybu udělali oni, nikoliv my. Po ubytování jdeme naplnit naše žaludky do nedalekého občerstvení a zbytek dne trávíme odpočinkem a relaxací na terase s výhledem na lagunu.

26. květen 2011

     Včerejší den byl ve znamení nicnedělání. Nad ostrovem se neustále honila hustá mračna a několikrát pěkně zapršelo. Krátce před obědem jsme vyrazili do městečka Avarua nakoupit a omrknout pár místních krámků. Po obědě na místní tržnici, kdy jsme si opět pochutnali na vynikající rybě, jsme se na zbytek dne přesunuli zpět do Vara`s.

     Ranní pohled na oblohu opět nevěstí nic dobrého. Dopoledne tedy využívám k dopisování deníku, na který na Aitutaki nebyl vůbec čas. Počasí se však na ostrovech mění docela rychle a po obědě jsou mraky ty tam. Sluníčko opět hřeje, avšak fouká poměrně silný vítr. Na šnorchlování to dnes nevypadá, ale to nám vůbec nevadí. Vydáváme se na procházku po pláži, odkud se nám naskýtají pěkné pohledy na skupinku ostrůvků v laguně. Ta je plná příznivců kiteboardingu, kteří se rozhodli využít větrného počasí. Cestou zpět se opět zastavujeme na výborném koktejlu se zmrzlinou.

27. květen 2011

     Ráno začínáme pomalu s balením. Před námi je poslední den na ostrovech. Po snídani na terase vracíme klíče na recepci a přesunujeme se do haly. Letadlo nám sice letí až po půlnoci, ale můžeme zde zůstat a využívat veškeré zázemí. Kromě nás dnes Vara`s opouští ještě jeden pár, který letí stejným letadlem jak my. Odpoledne se pouštím opět do psaní deníku a než se člověk naděje je venku tma a večer. 

     Půl hodiny před půlnocí pro nás přijíždí autobus a odjíždíme na letiště. Jelikož zde kromě našeho letadla odlétá ještě jedno, panuje zde čilý ruch. Chvíli serfujeme na internetu a jdeme se odbavit. Před vstupem do odletové haly je ještě nutné zaplatit odletovou taxu ve výši 55 NZD za osobu. Takhle se vydělává. Po bezpečnostní prohlídce pak ještě u celníka probíhá kontrola zaplacení taxy.

     Do letadla tentokrát proti naším zvyklostem nastupujeme jako první. Po chvíli je vše připraveno k odletu a v 1:15 se naše letadlo odlepuje od ranveje a náš pobyt na Cookových ostrovech je definitivně u konce. Pohledem z okna na potemnělý ostrov Rarotonga se nám vybavují vzpomínky z doby, kdy jsme sem přilétali. Krátce na to usínáme.

     Stejně jako cestou z Aucklandu i teď přelétáme datovou hranici. Na letiště jsme přijeli v pátek před půlnocí, letadlo odletělo z Rarotongy v sobotu krátce po půlnoci a na Nový Zéland přilétáme po necelých pěti hodinách letu přesně ve 4h ráno, avšak dík datové hranici už je neděle. Tak jak jsme předtím jeden den získali, tak jsme dnes o něj zase přišli. 

     Na letišti touhle dobou panuje docela klid a proto není divu, že svižným krokem přicházíme na imigrační mezi prvními. Bez čekání přistupujeme k úředníkovi, který nám bez vyptávání dává vstupní razítka do pasů. Jelikož sebou máme minimum zavazadel, je i biokontrola otázkou pár minut. Trošku nás tu sice zkoušejí otázkami typu odkud přilétáme, kdy jsme byly naposledy na Novém Zélandu a jak dlouho tu jsme, ale po chvíli jsme již v příletové hale a míříme na parkoviště. Ema startuje na drc a my se přesouváme na předem vyhlédnuté odpočívadlo kousek za Aucklandem, kde máme v plánu přespat. Po cca půl hodině jsme na místě. Je tu poměrně dost aut, ale zdá se, že nejsme jediní, kdo se zde rozhodl přenocovat. Zalézáme do spacáků a ihned usínáme.