Myšlenka vyrazit na kole na Island se zrodila před dvěma roky při návratu z našeho cykloputování po Korsice. Poté, co nás v roce 2007 při návštěvě Norska uchvátila severská příroda, jsme hned následující rok na ostrov ledu a ohně, jak se také tento ostrov někdy nazývá, vyrazili.    

     Jak jsme se přesvědčili, Island je však nejen země ohně a ledu, ale je to jedno z nejpozoruhodnějších míst na světě, nepohodlná země, země vodopádů a gejzírů, země sopek i lávových polí, země ledovců i větrná hůrka. Na první pohled nehostinný kus země. Na jedné straně pohádkové duhy nad vodopády, divoké řeky a horské ledovce, na straně druhé rozsáhlé sopečné pustiny, lávové příkrovy, soustavy sopek (z 200 zdejších sopek je asi 30 stále aktivních) a především všudypřítomný vítr, který nedává krajině vydechnout. To všechno a ještě víc skrývá jediné jméno: Island. Ostrov, jehož drsná krása okouzlila řadu dobrodruhů.

     Leží na hranici Atlantského a Severního ledového oceánu na úplném okraji Evropy, omýván bouřlivými vodami, kousek pod severním polárním kruhem. Jeho povrch pokrývají ze 14% ledovce. Cestovat se po něm dá jen čtyři měsíce v roce. Nerostou na něm téměř žádné stromy, obvykle neprší, ale leje, vítr bývá tak silný, že je lepší nevycházet a vulkanické vnitrozemí patří k nejdivočejší evropské krajině. Na první pohled prostě nic moc, a přesto Island patří k malým zázrakům, který dostane téměř každého, kdo ho navštíví.

     Během našeho cykloputování Islandem jsme najeli přes 800km. Nyní si můžete přečíst deník z naší cesty.

1.den: sobota 19. červenec. 2008

PROSTĚJOV – VÍDEŇ – BONN - KEFLAVÍK

     Nadešel den D, ráno dobalujeme poslední věci a vyčkáváme na příjezd našich spolucestovatelů. Petr si u nás ještě balí kola do přepravních krabic, a jelikož váhový limit 20kg je opravdu malý, spousta věcí končí právě v krabicích pro kola. Zvláště ta Petrova má minimálně 30kg. Jakmile je vše zabaleno, nakládáme kola a bágle do tranzitu a vyrážíme směr Vídeň. Cestou se zastavujeme v Pohořelicích, kde jdu navštívit rodiče. Petr s Romčou mezitím míří do restaurace na polévku. Hanka po chvíli zjišťuje, že jsem ji zapomněl přibalit softsheelku a tak začíná být poněkud „veselo“. Po chvíli začíná být ještě „veseleji“, jelikož všichni připraveni k odjezdu netrpělivě vyčkáváme Petra s Romčou, kteří si dávají opravdu na čas. Aby ne, když z avizované polívčičky byla nakonec pizza. 

     Z Pohořelic vyjíždíme něco málo po 14hod, do osobáku k nám přisedává ještě můj brácha, který pak stáhne Petrovu Corsu z letiště do Pohořelic. Již po chvíli je jasné, že cesta na letiště bude velký boj s časem. Navíc se v Rakousku silnice do Vídně z velké části rozšiřuje a přestavuje, a tak nám cestu komplikuje značné množství rychlostních omezení. Ten pravý hon s časem však nastává až v samotné Vídni, kde chytáme na semaforech jednu červenou za druhou. Čas neúprosně letí a začínáme opravdu pochybovat, že odlet stihneme. Ke vší smůle narážíme na policejní hlídku, která si ke kontrole vybrala právě náš tranzit, ve kterém jede Hanka s rodiči.  

     K letišti dorážíme v 16:35. Odlet je v 17:15, a jelikož cestujeme s nadrozměrnými zavazadly, jsem opravdu zvědavej zda nás ještě odbaví. Ke vší smůle není odbavovací přepážka v hlavní hale, kam jsme po urputném boji dotlačili naše vozíčky s hromadou báglů a krabicemi s koly, a tak musíme do druhé haly naproti přes parkoviště. U přepážky jsme zaručeně poslední. Personál raději ještě někam volá, odbavujeme věci a potom kola u nadrozměrných zavazadel. Je 16:55 a u brány máme být nejpozději do 17hodin. Probíháme letištní kontrolou a sprintujeme přes celý terminál k té správné "gate". Kolemjdoucí jen nechápavě kroutí hlavami. Stihli jsme to, možná asi i díky tomu, že let má 15 minut zpoždění.

Chybělo málo a místo dlouho plánovaného cykloputování po Islandu jsme mohli poznávat krásy Jižní Moravy.

Do Bonnu přilétáme nakonec s hodinovým zpožděním, ale tentokráte máme času dost. Do přestupu nám zbývají ještě tři hodiny. Jdeme najít něco k snědku. Odbavení probíhá hladce, jen let má opět hodinové zpoždění.

zážitek dne: cesta na letiště

2. den: neděle 20. červenec 2008

KEFLAVÍK -  NJARDVÍK – HAFNÍR – REYKJANESTÁ – GRINDAVÍK – MODRÁ LAGUNA - GRINDAVÍK

     Na mezinárodním letišti v Keflavíku přistáváme 01:15hod. místního času, což je o 2 hod méně než v ČR. Jednak na Islandu platí Greenwichský čas a navíc zde nezavádí letní čas. Taky proč, když tu mají světlo po celý den. Snažíme se vyměnit peníze, ale směnárna nám zavřela doslova před nosem. Máme sebou jen eura, jelikož Islandské koruny se u nás vyměnit nedají.

     Začínáme s vybalováním a montáží kol. K naší radosti nebyly přepravou nijak poškozeny, jak se někdy stává, a také bágle vypadají na pohled více k světu než loni v Norsku.

     Po chvíli jsme upozorněni protivným hlídačem, že máme opustit letištní halu a kola smontovat venku. Trošku se divíme, komu tady v tuto pozdní noční hodinu v koutě haly můžeme zavazet, a tak jeho výzvu ignorujeme a jen trochu kolem sebe děláme pořádek. Po cca hodině jsme nachystaní k odjezdu. Petr ještě před letištní halou ukrývá mezi kameny igelitové pytle a rolu fólie na zabalení kol při zpáteční cestě. Na krabice odložené v letištní hale jsme sice napsali, aby nám je tam nechaly, že je budeme potřebovat na zpáteční cestu, ale popravdě řečeno tomu, že se s nimi za 14 dní setkáme moc nevěříme. Petr je s místem úkrytu spokojen, jen má obavy, aby jej vůbec sám našel.

     Nyní už nadešla ta dlouho očekávaná chvíle a my ukrajujeme první kilometry z naší dlouho vysněné cesty. Je poměrně chladno. Teploměr ukazuje 6°C, což na to, že je druhá půle července, není zrovna mnoho. Nic naplat, nesmíme zapomenout, že se nacházíme daleko na severu těsně pod polárním kruhem. Na řadu přicházejí teplé rukavice a hned se šlape o poznání lépe. Projíždíme Keflavíkem a Njardvíkem, za kterým odbočujeme vpravo na silnici č.44 vedoucí směrem na Hafnir. Vzhledem k tomu, že jsme toho moc nenaspali, začínáme se poohlížet po nějakém plácku na spaní. Po cca 13km nalézáme kousek od silnice pěkné travnaté místečko, což zde na poloostrově Reykjanes není mezi lávovými poli často k vidění. Stavíme stany a mizíme až na Petra ve spacácích, ten bere prut a vyráží prozkoumat zdejší moře. Po chvíli se vrací s nepořízenou, že prý je tady na ryby příliš mělko (až ráno se dovídám, že Petr najel ještě dalších 8km při hledání vhodného plácku na chytání, leč marně).

     Vstáváme v 8hod ráno místního času. Po snídani pokračujeme směrem na Hafnir – malebnou rybářskou osadu, rozkládající se na skalnatém pobřeží. Cestou se zastavujeme na místě, kde se setkávají dva kontinenty: Evropa a Amerika. Nacházíme zde symbolický most („The bridge between two continents“). Procházíme se tam a zpátky, ani jsme netušili, že se při této cestě podíváme až do vzdálené Ameriky.

     Pokračujeme po silnici č. 425 na jih, rozeklanými lávovými poli, protkanými bezpočtem puklin a škvír, které někdy končí příkře na vysokých útesech, a někdy zase přecházejí v pěkné písečné pláže. Po 13km dojíždíme k Reykjanestá - jihozápadnímu cípu poloostrova Reykjanes. Odbočujeme na slepou silničku vedoucí až k moři, k Valahnúkuru, pozůstatku velké sopky, na jejíž špici stojí rozvaliny nejstaršího islandského majáku zničeného zemětřesením. Pár set metrů odtud se tyčí na mírné vyvýšenině maják nový, jehož bělostná věž zdobí zdejší krajinu. Dáváme pauzu na oběd. Holky jdou fotit na útes, ze kterého je mimo jiné pěkný výhled na skalnatý ostrůvek Eldey, který je největší evropskou kolonií terejů. Je také neblaze znám jako místo, kde byl zabit poslední pár alky velké. Petr mezitím opět nemešká, vytahuje prut a mizí na skalnatém výběžku. Já, jakožto největší hladovec se věnuji přípravě jídla Po 30min- se Petr vrací. Tentokráte spokojen, chytil nějaké tresky. Všechny skončili zpět v moři. Rozmlsáni z loňského rybolovu v Norsku jsme si zvykli na šťavnaté makrely (tresky jsou příliš suché).

     Po obídku se zvedáme a vracíme zpět. Kousek za majákem odbočujeme ze silnice vpravo. Je zde velká tabule s nápisem Danger. Cesta je uzavřena pro výskyt extrémně horkých pramenů. V dáli je vidět kouř vycházející přímo ze země. Vzduch je cítit sírou a kolem nás místy bublá bahýnko. Něco podobného by nás mělo čekat v Krísuvíku. Tam to bude ale asi mnohem více turistické a tak si užíváme samoty a klidu, který tady panuje.

     Stáčíme se na východ do Grindavíku. Jedeme proti větru, což se projevuje na naší rychlosti, která jen zřídka přesáhne 10km/hod. Ještě ke všemu začíná pršet. V Grindavíku odbočujeme do 5km vzdálené Modré Laguny – nejslavnějších a turisticky jistě nejnavštěvovanějších islandských lázní. Nachází se zde umělé termální jezero při výtoku termální vody z geotermální elektrárny - jakési futuristické továrny na energii, která zásobuje celý západ poloostrova ekologickou elektřinou a teplem. Voda je u výtoku až 70°C horká a obsahuje až 18% rozpuštěných solí. Po kondenzování a ochlazení na přijatelnou teplotu (37°C) je vedena do luxusních lázní, kde na návštěvníky čekají různé dekorativní jeskyně a oblouky, sauna a proslavené stříbřitě – šedavé bahno, kterého si zde každý nabírá celé hrsti a rozmazává jej po celém těle.

     Parkujeme kola přímo u vchodu, bágle necháváme na kolech. Sebou bereme jen plavky, ručník a řídítkové brašny s penězi, doklady, fotoaparáty a kamerami. Již po chvíli zjišťujeme nesprávnost informace, že se tady nachází směnárna. Nicméně se dá u pokladny platit eury. Zpátky nám vrací v Islandských korunách. Cena vstupného je poměrně vysoká (460kč za osobu). Jak jsme se později přesvědčili, na Islandu se nachází spousta bazénů s teplotou vody 38-42°C za více než příjemných 50-70kč na celý den.

Prohříváme si tělíčka a plácáme si na obličej bahýnko. Voda je tímto bahýnkem zbarvená do bíla (z dálky do modra), proto ten název Modrá laguna.

     Po dvou hodinách odjíždíme příjemně vyhřátí vstříc islandskému podnebí. Vítr je tak silný, že nás to občas smete z cesty na krajnici. Největší záběr nám dává prudký kopec kousek před Grindavíkem, který se nám v protivětru daří překonat až po několikerém zastavení. Vítr je tak silný, že i z kopce šlapeme na lehký převod a vlečeme se jako šneci. Za normálního počasí by to mohl být nádherný sjezdík.

     Kousek před Grindavíkem nacházíme místo na stanování. Měli jsme v plánu dnes ještě popojet, jenže v tomhle protivětru je to utrpení. Zajíždíme ještě do města nakoupit. Banku se nám nedaří nalézt, snad zítra, až se umoudří počasí.

Vracíme se zpět a na vyhlédnutém plácku stavíme stany. Země je strašně měkká, a tak raději kolíky zatěžujeme kameny. Po večeři míříme do spacáků. Venku řádí pěkná vichřice. Vítr celou noc lomcuje se stany. Doufejme, že ten nápor vydrží.

zážitek dne: Reykjanestá, Modrá Laguna

délka trasy: 63km    maximální rychlost: 47km/h    čas jízdy: 4:55h    průměrná rychlost: 12,7km/h

3. – 4.den: pondělí – úterý 21.-22. červenec 2008

GRINDAVÍK – ISOLFSSKÁLI – KRÍSUVÍK – KRÝSUVÍKURHRAUN – HLÍDARENDI – BREIDABÓLSSTADUR – LAEKUR – HVERAGERDI – SELFOSS - BITRA    

     Déšť ani vítr neustává, a tak nám nezbývá než polehávat ve stanech, ven se nikomu do takového marastu nechce. Před obědem nakonec Romča s Petrem vyráží i přes toto nevábné počasí do města vyměnit peníze a nakoupit. V porovnání s cenami loni v Norsku je tady podstatně levněji. Ke stanům se vrací celí promočení. Střídavě jíme a spíme, takže se doslova a do písmene opakuje scénář z Lofot 2007, kdy jsme rovněž celý druhý den strávili pro špatné počasí ve stanech. Dle předpovědi z internetu by se však počasí mělo umoudřit.

     Kolem 18h se začíná počasí vylepšovat a my začínáme přemýšlet nad nočním přejezdem. Kolem 22hod přeci jen vyrážíme. Trošku nás zaráží neobvyklý ruch ve městě. Po chvíli zjišťujeme pravou příčinu. Právě skončil fotbalový zápas a lidé odcházejí ze stadiónu. Jede se poměrně dobře, světla je dost a silnice je nová asfaltová, vedoucí souběžně kolem původní šotolinové. Pár km za městem začíná stoupání docela prudce vzhůru od moře. Silnice se vine přes hřbet sopečného kráteru Festarfjall, potom se stáčí dolů a vede paralelně s pobřežím podél rozeklaného a kameny posetého hřebene. Pozorujeme velké vlny tříštící se o strmé útesy. Přijíždíme do sedla. Kolem nás se valí bílá mlha, jde vidět sotva na pár metrů. Opatrně sjíždíme a dole na nás čeká nemilé překvapení. Nová silnice se napojuje na starou šotolinu. Jízda je podstatně náročnější, hlavně vytvořené rolety znepříjemňují požitek z jízdy.

     Po cca 23km od Grindavíku přijíždíme ke kostelíku Krýsuvíkurkirkja, pozůstatku zaniklé vesničky, která dala celé oblasti jméno. Zde taky konečně začíná opět asfalt. Kolem 1hod přijíždíme k termálním pramenům Seltún. Už z dáli nás vítá zápach síry a zvedající se pára ze země. Stojí zde dva karavany, jinak pusto a prázdno. U parkoviště straší návštěvníky cedule upozorňující na vroucí vodu. Všude to tam bublá, kouří, vaří, vydává prazvláštní zvuky, smrdí sírou a je to neskutečná paráda, my si však celou tuhle krásu v přítmí vychutnat nemůžeme. V pološeru procházíme po dřevěných chodníčcích kolem probublávajících jezírek a bahýnek.

     Využíváme příznivého větru v zádech a uháníme prakticky bez jakékoliv námahy dalších 10km směrem na Litlagata. Po této příjemné jízdě nám dává asfalt opět sbohem a najíždíme na silnou vrstvu šotoliny. V této chvíli je nám jasné, že jsme pro dnešek dojeli. Na cestu není moc vidět a hrubá šotolinka způsobuje, že kolo pěkně plave a každým metrem riskujeme pád.

Vítr opět zesílil, a tak na nejbližším rovném plácku, v mechu u cesty, rozbalujeme stany a při jejich stavbě svádíme urputný boj s větrem . Kolem 3hod po ujetí 40km jdeme spát.

     Vstáváme před 8hod a představa, že nás čeká téměř 30km cestou necestou morálku v týmu příliš nezvedá. Doslova se prokusujeme každým metrem. Prvních 8km je nejhorších, zde leží poctivých několik cm šotoliny a jízda znamená vanglovat a vanglovat. Který dobrák to sem jen navezl?! Tam kde někdy občas vrstva štěrku chybí je prvotřídní roleta. Projíždíme kolem jedné farmy a přidává se k nám místní pes, který nejprve výhružně štěkal, ale pak se změnil na mazlivého beránka. Ani jsme ho nakonec nemohli zahnat zpátky.

     Po 32km školy smyku, stability a dovedností v jízdě na kole jsme vysvobozeni. Najíždíme na asfalt a dalších 12km do Hveragerdi ubíhá poměrně rychle. K naší radosti se začíná protrhávat obloha a občas vykoukne i sluníčko, díky němuž krásně vynikají okolní zelené kopce. Městečko Hveragerdi (zahrada horkých pramenů) leží v geotermální oblasti plné bublajících horkých pramenů. Většina termální energie se využívá k výrobě elektřiny a vytápění budov. Hveragerdi je také přezdíváno "město květin" nebo "skleníková obec", je zde mnoho skleníků vytápěných horkými prameny, z nichž některé jsou přístupné veřejnosti. Říká se, že skleníků je tady více než obytných domů. Ve sklenících se pěstují banány, fíky, pomeranče, grepy i další druhy tropického ovoce, rajčata, okurky, špenát a další druhy zeleniny, ale také růže a ibišky.

     Zastavujeme na parkovišti u nejlevnějšího supermarketu v zemi - Bónusu. S cenami jsme nad míru spokojeni. V porovnání s ostatními je zde o polovinu levněji. Kupujeme Milku (25kč) na zahnání mlsné, Skýr (něco podobného jako náš jogurt 30kč-450g). Vyplatí se koupit i mírně přezrálé banány označené jako consum(30kč za kg). Odlehčujeme trošku našim báglům a vaříme oběd přímo na parkovišti. Vykukující sluníčko přímo vyzívá k sušení navlhlých věci z předchozích dnů.

     Najíždíme na okružní silnici Ringroad vinoucí se kolem celého ostrova. Provoz zesílil, ale díky široké krajnici se jede poměrně dobře. Po 15km přijíždíme do městečka Selfoss. Šestitisícový Selfoss je největším městem na jihozápadě země a od 30tých let minulého století centrem mlékárenství. 29. května 2008 město postihlo silné zemětřesení o síle 6,3 Richterovy škály. Zemětřesení nikoho neusmrtilo, ale napáchalo mnoho škod. Projíždíme po mostě přes dravou řeku Olfulsá vytékající z jezera Pingvallvatn. Vpravo se tyčí sellfoský kostel jehož bílé zdi jsou zdobeny pouze černými kachlemi.

     Zajíždíme k plaveckému bazénu (vstupné 60kč/os). Po domluvě s personálem si bereme kola dovnitř. V areálu se nachází jeden plavecký bazén (28°C), dětský bazén a čtyři menší bazénky s příjemnou teplotou vody 40 – 42°C. Ihned mizíme v jednom z nich. Zkoušíme i tobogán (spíše dětský), páru a taky několik temp v plaveckém bazénu. Zcela spokojeni a ukonejšení z dopolední dřiny a ne moc vlídného počasí odcházíme. Plán je jasný - najet ještě nějaký ten kilometr a najít flek na spaní. Podél hlavní silnice to ale není až tak jednoduché. Všechny pozemky jsou oplocené pastviny pro ovce či koně. Při odbočce na Gullfoss promarňujeme příležitost u odpočívadla a pokračujeme dále směrem na Hellu. Dojíždíme k odbočce na Urridafoss, ale místo pod mostem přes řeku Pjórsá není přístupné a navíc jde od ledové vody chlad.

     Zastavujeme po cca 300m na kopci, kde je přímo u silnice pěkný plácek. Ohrady začínají až kousek dál od cesty, tak snad tady nebudeme nikomu vadit. Stavíme stany a po chvíli u nás zastavuje dodávka. Z vozu vystupují dva chlapíci a jeden z nich chodí s kufrem v ruce kolem našich stanů. Tipujeme to na místního farmáře. Jaké je však naše překvapení, když z kufru vytahuje taky stan a staví jej kousek od těch našich. Petr mění prasklý drát na zadním kole. Večeříme, zalézáme do stanů a jdeme spát.  

zážitek dne: termální oblast u Krísuvíku, okolí Hveragerdi

délka trasy: 116km    maximální rychlost: 60km/h    čas jízdy: 8:22h    průměrná rychlost: 13,8km/h

5. den: středa 23. červenec 2008

BITRA – HELLA – HVOLSVÖLLUR – HEMLA – SELJALANDSFOSS – STEINAR - SKÓGAR

      Než ráno stačíme sbalit do té doby suché stany, přichází jemný déšť. Naštěstí za chvíli přestává a v silném větru stany trochu osychají. Vyrážíme před 9 hod. Začíná opět pršet, fouká silný vítr a kapky na nás dopadají téměř horizontálně. Opravdu super zážitek. Ploužíme se rychlostí kolem 10km za hodinu a vyhlídky pro dnešní den nevypadají podle předpovědi moc dobře.

      Přijíždíme do Helly, městečka s 600 obyvateli, ležícího v místě, kde Ringroad křižuje úzký tok řeky Ytri – Rangá. Podle původního itineráře jsme zde včera měli nocovat. Přestává pršet. Ploužíme se hlemýždím tempem k poslednímu městečku ležícím před Víkem, 11km vzdáleném Hvolsvölluru. V místní bance internet pro veřejnost nemají, a tak listujeme alespoň novinami v kiosku čerpací stanice. Moc dobře to ale nevypadá. Další tři dny déšť a stále protivítr. V obchodě dokupujeme nějaké zásoby. Před sebou máme 50km do Skógaru, vesničky kde bychom dneska chtěli na tábořišti u vodopádu nocovat. V tomhle vichru to nebude žádný med.

      Cesta je rovná, protivítr znepříjemňuje každý ujetý metr a my očima popoháníme číslice našich tachometrů. Již kousek za městem je v dáli vidět pohoří Eyjafjoll s vodopádem Seljalandsfoss. Pohoří Eyjafjoll je veliké a tvoří ho vulkanická zóna, jež je pokryta ledovcem, který je na některých místech až 25 – 30 km dlouhý. Vodopád vypadá vzdálen zhruba na 10km. Ale zdání klame. Ve skutečnosti je to rovných 22km až k vodopádu.

      Cesta k němu nám díky prudkému větru trvala 2h. Obědváme u posezení a míříme na obhlídku vodopádu, který je sice uzounký, ale mocný, spadající přímo po svahu do mělkého jezírka. Tento vodopád je také zajímavý tím, že je možno jej obejít. Voda totiž padá ze skalního převisu a za vodní clonou vede stezka.

     Ke Skógaru nám zbývá ještě 30km a podmínky se bohužel vůbec nezměnily. Dnes to bude poctivě vydřená osmdesátka. Poslední km už toho máme plné zuby. Konečně projíždíme kolem posledního kopce a za ním se nám ukazuje nádherný vodopád Skógarfoss, dosahující výšky 62m ve své plné kráse. Tento vodopád patří k nejpůsobivějším na celém ostrově. Kousek od vodopádu je tábořiště. Stavíme stany, vaříme a po jídle si dopřáváme teplé sprchy (40kč  5min). Placení za stan probíhá tak, že několikrát za den prochází personál kolem stanů a přímo kasíruje (280kč stan), dávají nám nálepky s dnešním datem, které je nutno si nalepit na stany. Po večeři jdeme na obhlídku vodopádu, který vypadá opravdu majestátně. Poté, zcela zmoženi celodenním šlapáním proti prudkému větru, zaleháme do stanů.

zážitek dne: vodopády Skógarfoss a Seljalandfoss

délka trasy: 82km    maximální rychlost: 25km/h    čas jízdy: 7:12h    průměrná rychlost: 11,3km/h

6. den: čtvrtek 24. červenec 2008

SKOGAR – PETURSEY – LITLIHVAMMUR – MYS DYRHÓLAEY - VÍK            

     Vítr vysušuje stany, které raději rychle balíme, než se opět něco přižene. Po chvíli přichází na řadu stejně jako každý den drobné mrholení. Ještě než definitivně opustíme Skógar zajíždíme k lidovému muzeu. Byly zde přesunuty rozmanité tradiční hospodářské budovy postavené z kamení a drnů. Obhlížíme je jen z venčí a po několika minutách odjíždíme. Je 9hod a stejně jako včera fouká nepříjemný protivítr.

     První zajížďkou je nejjižnější výběžek celého ostrova - mys Dyrhólaey. Vede k němu 6km dlouhá odbočka z hlavní silnice. První 2km se jede dobře. Nejprve asfalt a pak udusaná šotolinka. Dále však pokračuje tradiční kamenitá cesta. K tomu všemu ještě fičák vanoucí od moře. Saháme si až na dno sil. Petr to nakonec vzdává a raději kolo tlačí vedle sebe. Ulevuje tak svému kolu a hlavně pozadí. Jeho rychlost však není o moc menší než ta naše na kolech.

     Přijíždíme na křižovatku. Nejprve zahýbáme doleva, kde na nás čekají i v tomto zamračeném počasí krásné vyhlídky ze 100m vysokých útesů na nádherné široké pláže pokryté černým sopečným pískem, rozbouřené moře a rozeklané útesy plné Papuchalků. Tito legrační ptáci jsou protipólem tučňáků na jihu. Jsou jim velmi podobní malými tělíčky. Nejzajímavější jsou však pestrobarevné zobáky, v kterých se u některých mrskají drobné rybky. Loví je v moři a jsou schopni se ponořit do značné hloubky. Jsou tady hodně krotcí, zvyklí na lidi a tak je můžeme pozorovat ze vzdálenosti několika metrů. Po 30min odjíždíme plni dojmů a nadšení zpět na křižovatku. Já s Hankou pokračuji zpět na Ringroad, kde vaříme oběd a čekáme na Petra s Romčou, kteří šli omrknout ještě nedaleký maják.

     Po obědě pokračujeme v cestě. Před námi je 10% stoupání. Po pěkném sjedu začíná opět pršet. Oblékáme na sebe nepromokavé oblečení. Po 2km rovinky najíždíme do dalšího kopce tentokrát 13%. Máme však pocit, že to označení je obzvlášť mírné a že vůbec neodpovídá skutečnosti. Následuje mírnější stoupání a za ním už pozvolný sjezd až do Víku. Toto městečko s 300 obyvateli (pro nás středoevropany spíše vesnička) je nejdeštivějším místem na ostrově. Vík je také jedinou pobřežní vesnicí, ve které se nenachází přístav. Nedaleko Víku se nacházejí proslulé Reynisdrangar, tzv. skalní jehly. Trčí z moře nedaleko pobřeží a jsou dobře viditelné jak ze samotného Víku, tak z útesu Dyrhólaey, který je vzdálen vzdušnou čarou snad jen 2 km. Tyto jehly vznikly erozní činností moře. V místech, kde nyní stojí byla pevnina. Moře však do ní usilovně bušilo - den za dnem, rok za rokem. Zvětralé kusy skal se postupně odlamovaly, ale pevnější horniny odolávaly. Tak jednoho dne moře omlelo všechnu horninu kolem pevnějších jader a jehly byly na světě. Erozní činnost moře však pokračuje a tak dnešní jehly budou za několik století nebo tisíciletí již pouhou minulostí, stejně tak jako útesy Dyrhólaey.

     Nejprve zajíždíme k marketu, kde dokupujeme zásobu na další 4 dny, neboť je to poslední možnost před naší cestou do hor. Poté míříme přímo k bazénu. Prohříváme těla ve vodě s teplotou kolem 39-40°C  a také v sauně. To vše za 60kč za osobu. Takto příjemně naladěni k odpočinku jedeme do cca 600m vzdáleného kempu. Majitel nás chce každého ještě „ochudit“ o 40kč za sprchu. Platíme mu však jen 150kč za osobu podle ceníku s tím, že ve sprše už jsme byli na bazénu. Je to celkem nepoměr vzhledem ke vstupnému na bazén. Ceny jsou zde asi nadsazené kvůli turistům. S Petrem roztahujeme šňůru na prádlo a uvazujeme ji mezi skálu a sloupek s osvětlením. Vzápětí jsme upozorněni majitelem, že si nepřeje, aby tam viselo prádlo. No popravdě řečeno nás tento kemp ničím nenadchl. Majitel protivný a ještě k tomu skrblík.

     Po večeři razí Petr s Romčou na pobřeží vyfotit zkamenělé troly, jak se také skalním jehlám přezdívá. Záhy se však pro déšť vrací zpět ke stanům. Předpověď na zítřejší den nás taky zrovna nenadchla. Počasí se nezlepší, snad jen vítr trochu poleví. Kolem 22hod jdeme spát.

zážitek dne: mys Dyrhólaey

délka trasy: 49km    maximální rychlost: 42km/h    čas jízdy: 4:23h    průměrná rychlost: 11,2km  

7. den: pátek 25. červenec 2008

VÍK – HOFDABREKKA – YTRIÁSAR – GRÓF - BÚLAND    

     Ráno zjišťujeme, že povětrnostní předpověď místním meteorologům moc nevyšla. Fouká ještě silněji. Značné problémy nám dělá se vůbec rozjet. Po ujetí prvních 100m končíme u obrubníku a vymýšlíme náhradní plán. Nejraději bychom nasedli na bus a vyhnuli se tak 50km úseku proti brutálnímu větru. Autobusy z Víku do hor asi nejezdí. Nemáme vůbec potuchy, kde by mohla být nějaká zastávka. Nezbývá než znovu nasednout a pokračovat v původním plánu. Ringroad zde vede přes Mýrdalssandur, ledovcovou poušť dotvářenou sopečnou činností.

     Naše rychlost značně připomíná hlemýždí tempo, jen málo kdy tachometr ukáže přes 8km za hodinu. A to doslova bušíme do pedálů, co to dá. Pravidelně zastavujeme a děláme krátké pauzy. V hlavě nám kolují různé myšlenky. A troufám si říct, jet tohle sám tak kolo končí po pár metrech někde v příkopu. Vítr je zde na Islandu, asi to nejhorší co na návštěvníky čeká. I s tím deštěm to tady není až tak strašné a dá se to vydržet. U nás doma i ten největší vichr je v porovnání s Islandem jen lehkým vánkem. Kdo tohle nezažije na vlastní kůži asi neuvěří.

     Naštěstí vítr trochu polevuje a dostává se na úroveň předchozích dnů. Naše tempo se opět dostává k 10-11km za hod. Po 18km přejíždíme jednu z mnoha říček a Petr jde zkusit své rybářské štěstí. Neberou. Vrací se zpět skokem přes vodu. Při odrazu se mu boty boří v blátě a tak nakonec končí durch až na ponožky. Takový skok se jen tak nevidí a všichni z toho máme  pěknou srandu, tedy až na Petra.

     Po několika dalších km obědváme a vyhlížíme odbočku na Landmannalaugar. Krátce před 17h přijíždíme ke křižovatce a odbočujeme z Ringroad vlevo do hor. Vítr nám konečně fouká do zad. Přejíždíme po dřevěném mostě přes dravou řeku. Přestože jedeme do kopce, můžeme po dlouhé době vyzkoušet i těžký převod. Po 5km najíždíme na silnici F208, nazývanou též Fjallabak Nydra neboli cesta "Za horami". Asfalt končí, ale díky pěkně udusané šotolině a téměř bezvětří, se jede poměrně dobře.

     Přijíždíme ke kostelíku. Vítr opět začíná foukat a v kombinaci se stoupáním nám dává pořádně zabrat. Začínáme hledat místo na kempování. Po třech kilometrech nám padl do oka příhodný plácek u potoka v blízkosti mostu. Stavíme stany a kolíky opět zatěžujeme kameny. Vítr se do stěn stanu opírá tak mocně, že každým okamžikem očekáváme prasknutí některé z tyček. Vaříme večeři a uleháme do spacáků. V noci se ještě k silnému větru přidává déšť.

zážitek dne: islandský vítr, cesta do hor

délka trasy: 62km    maximální rychlost: 52km/h    čas jízdy: 5:35h    průměrná rychlost: 11,1km/h

8. den sobota 26. červenec 2008

BÚLAND – ELDGJÁ – OFAERUFOSS – LANDMANNALAUGAR      

     Nad ránem vítr slábne. Balíme stany a vyrážíme vstříc islandskému vnitrozemí. Po třech kilometrech přijíždíme na křižovatku v Búlandu. Odbočujeme vlevo a po několika prudších stoupání se ocitáme v nadmořské výšce okolo 400m.n.m. Fajnová šotolinka se změnila v kamenitou cestu. Okolní krajina nás však doslova očarovala svou krásou. Hnědočerné hory, jejichž úbočí střídají zelené pastviny protkané stříbřitě zabarvenými horskými potoky a řekami, jsou opravdová pastva pro oči. Zastavujeme u jedné z říček a vaříme oběd. Petr mezitím zkouší rybařit, ale opět bez úspěchu. Kdoví, zdali tady ryby vůbec jsou.

     Po obídku nasedáme na kola. Ujíždíme další kilometry a po celkových 30km přijíždíme k odbočce u Eldgjá. Odbočujeme vpravo k vodopádu Ófaerufoss. Rozsedlina Eldgjá je největší erupční puklina na světě. Po 2 kilometrech zamykáme kola a další 1,5km jdeme pěšky po chodníčku kolem řeky. Již z dálky je slyšet dunivý zvuk dopadající vody. Zpoza skal se před námi objevuje nádherný vodopád. Jeho krása byla do roku 1993 ještě úchvatnější. Bohužel v tomto roce mráz roztrhal mohutný skalní oblouk, který jej zdobil a umocňoval tak jeho krásu. Dnes jej můžeme shlédnout pouze na dochovaných fotografiích. Kolem nás se to hemží mračny otravných much. Děláme pár snímků a vracíme se zpět ke kolům.

     Po příjezdu k odbočce pokračujeme strmě vzhůru. Teprve zde začíná nejtěžší úsek cesty. Stoupání je dlouhé a tachometr ukazuje 22%. Většinu z toho musíme tlačit. Odměnou za naší dřinu nám jsou překrásné výhledy na okolní kopce a údolí řeky. Cesta se několikrát zhoupne a dostáváme se k prvnímu brodu. Před tímto jsme jich několik minuli, ale všechny, až na jeden, přes který jsme se dostali pomocí lávky, byly vyschlé. Zkoušíme ho zdolat na kole a záměr se nám daří. Podle rozhovoru s jedním turistou, který jel opačným směrem terénním autem, jich máme před sebou ještě mnoho. Většinu z nich stejně jako tento zdoláváme na kole, ale objevuje se i několik, kde nezbývá než sesednout a tlačit kolo vedle sebe. Naštěstí se nenaplnily obavy z toho, že budeme muset kola odstrojovat od všech báglů a pak vše postupně přenést na druhý břeh. Jen to opětovné přezouvání z neoprének do suchých bot nás nebaví a zdržuje.

     Navečer se dělá hezky a my se pomalu blížíme k Duhovým horám - Landmannalaugaru. Ukazují se nám první barevné vrcholky obsidiánových a ryolitových hor jasně zbarvené oranžovými, šedavými a zelenými pásy. Přírodní rezervace Landmannalaugar v nadmořské výšce kolem 600 m.n.m. je druhou největší geotermální oblastí na Islandu.

     Ve 20hod přijíždíme ke kempu. Těsně před ním na nás číhá poslední brod, ale i tomuto se zdárně vyhýbáme pomocí dřevěné lávky. Snažíme se někde zaplatit za stany, ale info je zavřené. Je tady až překvapivě živo, všude kolem nás se to hemží procházejícími lidmi využívajícími sprchy, toalety, či zákoutí na vaření. Kemp je výchozím místem pro většinu návštěvníků do místních hor.

     Vaříme večeři a po ní si dopřáváme přírodních termálních pramenů, nacházejících se v těsné blízkosti kempu. Horká říčka vyvěrající přímo z pod lávy se zde mísí se studeným přítokem. Nacházíme si tu své oblíbené místo (to nejteplejší) a vyhříváme naše znavená těla. Místy začne vařící voda probublávat přímo ze dna a pak je to až příliš vařící. Ven z vody se nikomu z nás vůbec nechce. Fouká opět silný vítr, teplota vzduchu se pohybuje něco kolem 10°C. Úprkem míříme ke stanům. Kolem 23hod jdeme spát.

zážitek dne: cesta horami, brodění řek

délka trasy: 65km    maximální rychlost: 44km/h    čas jízdy: 6:46h    průměrná rychlost: 9,6km/h

9. den: neděle 27. červenec 2008

LANDMANNALAUGAR – SIGALDA - HRAUNEYJAR

     Z vyhřátých spacáků se nám po ránu moc nechce. Obloha je zatažená a než stačíme posnídat, mizí v mracích i okolní hory. Vydáváme se na menší pěší tůru po okolí. Cesta je poměrně dobře značená pomocí barevných kolíků. Nejprve sledujeme Laugavertu až pod horu Brenninstein, kde se nacházejí otvory, chrlící páru na zemský povrch. Při dotyku jsou některé kameny pěkně nahřáté. Začíná mrholit. Pomalu se vracíme přes Greanagil zpět do tábořiště. Při návratu ke stanům déšť sílí. Nemeškáme, balíme stany a všechny naše věci dokud jsou jakž takž suché. Poté odcházíme ke stolům do závětří a vaříme něco dobrého na zub.

     Po 12hod vyjíždíme. Dnes máme v plánu dojet na asfaltovou silnici č.266, což by podle mapy mělo být do 40km. Prvních 6km se jede dobře, cesta je pěkně udusaná a poměrně rovná. Za odbočkou na Heklu, kam jsme podle plánu měli původně namířeno, nám začíná pravé peklo. Lze jen stěží popsat podmínky, ve kterých jsme jeli, místy i tlačili naše kola a ten kdo to na vlastní kůži nezažil, si to sotva může představit. Vrstva cca 10cm jemného lávového písku do níž se naše kola boří, nám způsobuje značné problémy. A i díky silnému bočnímu větru máme plné ruce práce, abychom se vůbec udrželi v sedle. I přes všechnu naší snahu udržet se na kolech, častokrát raději seskakujeme dolů, a na poslední chvíli tak předcházíme pádu. Takto jedeme nebo tlačíme nekonečných 5km. Proti nám někdo vede kolo. Je na tom ještě hůř než my, protože tlačí do mírného kopce a proti větru. Dáváme se do řeči a ejhle on je to Čech. Je na cestě už od 2. května. Vyrazil na kole z Olomouce do Skotska. Potom trajektem na Island, kde již třetím týdnem cestuje po ostrově. Má pro nás potěšující zprávu. Po 1km se má silnice podstatně zlepšit.

     Těžko říct, zda je tak otrlý po měsících putování, nebo má tak špatný odhad. Skutečnost je taková, že stav silnice (jestli se to tak dá vůbec nazvat) se vůbec nelepší. Po ujetí dalších dvou kilometrů nastává jeden z nejnepříjemnějších okamžiků naší cesty. Najednou slyším podivný zvuk přicházející z mého kola. Při prvním pohledu na namotanou přehazovačku ve výpletu kola ani nevěřím, že vůbec pojedu dál. Jedinou z důležitých věcí kterou sebou nevezeme je náhradní přehazovačka, která by se zrovna hodila. Co teď? Přehazovačka je totálně na kaši, takže její oprava není možná, také hák, kterým je přišroubovaná k rámu kola je vejpůl. Nejbližší cykloprodejna je v 200km vzdáleném Reykjavíku. Vezeme sebou spousty různých dílů, náhradních plášťů a nářadí, ale že by se nám mohlo stát něco takového, to nás nenapadlo. Odstrojujeme kolo a sundáváme zbylé torzo přehazovačky. Zkracujeme řetěz tak, aby seděl na prostředním kolečku vepředu i vzadu na kazetě. Oprava kola je poměrně dlouhá, dá se říci, že jsme v tom největším marastu, co jsme na Islandu zažili. Mokro, vítr, zima, mlha a ten nejjemnější lávový písek - parádní kombinace. Holky jsou z toho čekání celé promrzlé. Romča už nemůže zimou vydržet, a tak šlape pomalu dál, aby se zahřála. Oprava se zdařila, budu moci využívat sice jen jeden převod, ale kolo by mělo být pojízdné. Dojíždíme Romču, která nám sděluje, že ji zastavilo auto, nabízející jí pomoc a jídlo. Asi působíme v tomhle pekle velmi zbídačeným dojmem :).

     Po několika km konečně ze silnice mizí hromady písku, ale přichází kamení nebo roleta, což je ještě horší varianta. Ale jak se říká: „zážitek nemusí být vždy příjemný, hlavně že je silný“.

     Přijíždíme k jezeru Hrauneyjalón. Před námi je jeden z prudkých sjezdů. Kvůli velikým kamenům, jen tak nasypaým na udusané silnici jedeme velmi opatrně. I přesto si jednou vyzkouším salto přes řidítka. Naštěstí jsem vyvázl bez odřenin. Před námi se objevuje vodní elektrárna. Fouká tady tak silný vítr, že by tu z fleku mohli postavit větrnou. Hází to s námi tak mocně, že už se nedá ani šlapat a nezbývá, i když  jedeme z kopce, těch pár stovek metrů tlačit. V hlavě se nám honí různé myšlenky, asi jsme opravdu blázni, že jsme tady na kolech vypravili.

     Měníme směr jízdy a fouká opět do zad. Díky absenci přehazovačky musím některé krátké úseky tlačit. Po 7km konečně najíždíme na asfalt. Máme to za sebou. Zvládli jsme přejezd přes islandské hory, z čehož jsme na počátku měli velký respekt. Moje kolo však pořád zlobí. Řetěz přeskočil o kolečko nahoru a napnul se tak silně až praskl. Nastavujeme jej zbylými články a upravujeme na patřičnou délku. Bez nýtovačky by jsme byli zcela ztraceni.

     Přijíždíme k Hrauneyjáru, což je vlastně hotýlek vytvořený spojením unimobuněk, které tu zbyly po stavitelích nedaleké vodní elektrárny na jižním cípu islandské centrální vysočiny. Je tady také čerpací stanice – pro některé poslední místo, kde lze doplnit zásoby pohonných hmot před vjezdem do zrádných hor. Zároveň s námi sem přijíždí autobus s německými turisty. Hrnou se dovnitř táhnouce za sebou kufříky na kolečkách. Zítra je terénní autobus proveze skrz islandské vnitrozemí a večer se zase vyspí v některém ze zdejších hotelů. Pohled na ně nás přivádí k smíchu.

     Podle mapy by tady měl být kemp. Ptáme se v recepci, ale nabízí jen ubytování v pokojích, něco přes 1000kč za 2os. Nejbližší kemp je prý vzdálen asi 40km. Je 20hod a dneska jsme toho projeli už dost. Nejsme však až v takové krizi, abychom museli spát někde na hotelu. Popojíždíme cca 1km dále, kde kempujeme na příhodném plácku nedaleko silnice, docela krytém před větrem i zraky projíždějících turistů. Vaříme, sdělujeme si dojmy z celé naší horské etapy a po chvíli znaveně usínáme.

zážitek dne: průjezd lávovou pouští, defekt na kole

délka trasy: 42km    maximální rychlost: 42km/h    čas jízdy: 4:18h    průměrná rychlost: 10,1km/h 

10. den: pondělí 28. červenec 2008

HRAUNEYJAR – HJÁLPARFOSS – ÁRNES – FLÚDIR

     Probíráme se krátce po šesté hodině. Obloha je modrá. Avšak zdání klame, opodál se už honí černé mraky. Raději začínáme s balením, dokud je stan suchý. Vytlačit kola z našeho úkrytu zpět na silnici nám dává pořádně zabrat. Pak už jde vše hladce. Vítr máme v zádech, silnice vedoucí celou dobu po proudu řeky Pjórsá má mírný sklon. Jediným omezení v naší rychlosti je moje rozbité kolo, ale i přes to držíme průměrnou rychlost kolem 15km za hodinu.

     Po pěkném sjezdu v okolí tabulové hory Búrfell odbočujeme k vodopádu Hjálparfoss. Dvojice krátkých zpěněných vodopádů leží 300m od hlavní cesty. Vodní masy padají do kruhového jezírka obklopeného tlustými čedičovými sloupci a rozstřikující se ve všech směrech. Po krátké prohlídce, pořízení snímků a videozáznamu pokračujeme v cestě.

     Obloha se zatahuje. Když přijíždíme do vesničky Árnes, tachometr ukazují něco kolem 55km. Je čas něco malého zakousnout. Zastavujeme u koupaliště a vaříme oběd. Kolo stále zlobí. Co chvíli padá již značně vytahaný řetěz na menší pastorek. Nezbývá než zastavit, nahodit jej zpět a po chvíli zase to samé. Využíváme pauzu a snažíme se tento problém vyřešit. Namotáváme silný drát na kolečka pastorku ve snaze zabránit padání, či přeskočení řetězu na jiné kolečko. Na chvíli to skutečně pomáhá, ale po absolvování několika dalších kilometrů, zase padá, poté přeskakuje na větší kolečko a napíná se natolik, až se zase roztrhne. To už ale máme jen 3km do Flúdiru, kde máme v plánu přenocovat. nýtujeme řetěz a mírným sjezdem přijíždíme do města. Zastavujeme u marketu, doposud asi nejdražšího, ale také prvního po čtyřech dnech. Dokupujeme chleby, sladkosti a několik piv.

     Stavíme stany v poloprázdném kempu (100kč/os), krátce na to přichází déšť. Bereme plavky, ručníky a míříme k bazénu ležícímu jen pár metrů od kempu. Kouřící potůček těsně před bazénem nás ujišťuje o přítomnosti termálních pramenů. Po zaplacení vstupného (60kč/os) zjišťujeme, že jsme tady jediní návštěvníci. Využíváme tohoto komfortu a obsazujeme jeden ze dvou malých whirpoolů s vodou teplou kolem 40°C. Mimo to využíváme i plavecký bazén (28°C) a páru. Na místní je ještě moc brzo, ti se ukazují až kolem 17hod.

     Po návratu do kempu pereme špinavé věci a začínáme s vařením. S Petrem opět přemýšlíme co s řetězem. Nápady jsou čím dál tím originálnější. Nakonec problém řešíme oblepením velkých koleček kazety silnou vrstvou izolepy a na menší spodní nasazujeme plastové víčko od soudku, které Petr našel v příkopu. Díky tomuto opatření zůstává volné pouze jediné kolečko a řetěz nemá kam přeskočit. Bude li to fungovat, uvidíme zítra.

zážitek dne: vodopád Hjálparfoss, okolí řeky Pjórsá

délka trasy: 77km    maximální rychlost: 63km/h    čas jízdy: 5:04h    průměrná rychlost: 15,4km/h 

11. den: úterý 29. červenec 2008

FLÚDIR – GULLFOSS – GEYSIR - LAUGARVATN

     V noci a nad ránem prší. Při snídani to však již vypadá mnohem lépe. Mraky se protrhávají a občas vykoukne i sluníčko. Na popud Petra, že nás dojedou, vyrážíme s Hankou o několik málo minut dřív.  Jede se poměrně dobře, ale jen k ceduli označující práci na silnici. Úsek je dlouhý jen něco přes 5km, ale v kombinaci s protivětrem nám dává pěkně zabrat. I proto se nedá jet nijak rychle a tak se s Petrem a Romčou potkáváme až po 31km u vodopádu Gullfoss, ležícího na řece Hvítá.

     Zlatý vodopád, jak se v překladu nazývá jistě nezklame ani nejnáročnějšího cestovatele. Je součástí přírodní rezervace, která byla zřízena díky Sigrídur Tómasdóttir, dceři majitele pozemků zahrnujících Gullfoss, která nejprve bojovala se svým otcem a později s vládou, aby zamezila výstavbě hydroelektrárny, jež zde měla být postavena ve dvacátých letech minulého století. Povolení ke stavbě bylo sice uděleno, ale Sigrídur dokázala do takové míry vzbouřit veřejné mínění, že se lidé pevně postavili proti projektu a výstavba nakonec nebyla nikdy zahájena. Nyní má u Gullfossu památník. Petra a Romču vidíme jen na chvíli při focení, parkují totiž na dolním parkovišti. Ani jsme se nedomluvili, v kolik budeme odjíždět a tak když nečekají u odbočky k vodopádu pokračujeme sami o 10kilometrů dále ke Geysiru. Buď už tam na nás budou čekat, nebo počkáme my na ně.

     Máme opět vítr v zádech. Ani jsme se nenaděli a jsme na místě. Zde se také potkáváme s Perem a Romčou. Horké prameny Geysiru, avizované již na míle daleko závoji páry zvedajícími se nad planinami, vyvěrají nad travnatým svahem na úpatí Bjarnfellu, vyšperkovaného obkrouhlými jezírky. Teplota podzemní vody dosahuje 125°C a dokonce i teplota povrchové vody se pohybuje jen málo pod bodem varu. Hluboké, jasně modré jezírko Geysir je samozřejmě hlavní atrakcí, kterou si přejí spatřit všichni návštěvníci Islandu. V dobách své největší slávy, nabízel jistě velkolepou podívanou, když v pravidelných intervalech chrlil vodní sloupec do výšky 70metrů. Již od šedesátých let minulého století však k výstřikům nedochází přirozenou cestou, pro významné návštěvníky lze uvést Geysir do činnosti 40kg mýdlového prášku vsypanými přímo do jezírka. Běžní návštěvníci se však musejí spokojit s kousky sousedního gejzíru Strokkur, který chrlí vodu každých pár minut do výšky třiceti metrů. Je zvláštní pozorovat celý proces výstřiku. Gejzír totiž vypadá, jako by byl živou bytostí. Hladina se zvedá a zase klesá, jako by dýchal - někdy zvolna, někdy prudčeji. Čas od času se zpod zemského povrchu na hladinu vyvalí několik bublin. Krátce před výstřikem se gejzír několikrát zhluboka "nadýchne", aby pak ze svého jícnu vyfoukl do výšky směs páry a přehřáté vody, která má hodně přes 100 °C. A tak se to opakuje několikrát za hodinu, ve dne v noci, 365 dní v roce. Jednou ale stejně umře, jako Geysir, a bude fungovat už jen na mýdlo.

     Po hodině pokračujeme v cestě. Využíváme dnešního slunečného dne a fotíme kde se dá. A pěkných míst je zde opravdu dost. Předpověď počasí jim tentokráte vyšla. Také poprvé jedeme s Petrem jen v šortkách bez triček a naše kůže již není bičována jen větrem, ale taky ji spalují ostré sluneční paprsky.

     Rozpálení jako kamna přijíždíme do Laugarvatnu, malého městečka ležícího na břehu stejnojmenného jezera. V obchodě kupujeme pivka a obrovskou porci točené zmrzliny. Stavíme stany v nedalekém kempu a vaříme večeři. Sluníčko pomalu ztrácí na intenzitě a konečně začíná být opět dýchatelně.

     Před sedmou odcházíme do bazénu. Jsou to již šesté termály naší dovolené. Dnes si je však poprvé nevychutnáváme s takovým nadšením jako ty předešlé. Teplota ve stínu totiž dosáhla 27°C a na slunci bylo i přes 30°C.

Před 21hod se vracíme zpět do kempu. Popíjíme griotku a po 22hod jdeme spát.

zážitek dne: vodopád Gullfoss, okolí Geysiru

délka trasy: 73km    maximální rychlost: 43km/h    čas jízdy: 5:12h    průměrná rychlost: 14,1km/h

12. den: středa 30. červenec 2008

LAUGARVATN - ÞINGVELLIR

    Sluneční paprsky nás tahají ze spacáků něco po 6 hodině. Vypadá to na stejné vedro jako předešlý den. Naštěstí dnes máme v plánu poměrně krátkou etapu (kolem 25km) a zbytek dne strávíme odpočinkem a snad i rybolovem u jezera Pingvallvatn.

     Vyrážíme kolem osmé hodiny a dnešní etapu zahajujeme pěkně zostra do kopce. Dostáváme se do nadmořské výšky okolo 300m.n.m. Cesta je sice šotolinová, ale je to ta dobrá udusaná varianta, po které se jede skoro tak dobře jako po asfaltu. Do Þingvelliru vedou z Laugarvatnu dvě silnice - šotolinová, po které jedeme a asfaltová, vedoucí přes Borg a Ljosifos, která je však o 50km delší.

     Po pár prudších stoupáních se dostáváme na náhorní plošinu, po které pokračujeme několik km na západ. Před sjezdem do Pingveliru zdoláváme další strmá stoupání. Ty jsou pro lepší sjízdnost vyasfaltovaná. Přijíždíme na poslední kopec, podle mapy i podle výškoměru se nacházíme ve výšce okolo 400m.n.m. Nabízejí se nám nádherné výhledy na okolní pohoří a také na jezero. Vše je zde nějak moc podobné středomořskému ostrovu Korsice. Rázem se nám vybavují vzpomínky na předloňské čtrnáctidenní putování.

     Vychutnávám si nádherný sjezd a přijíždíme do kempu ležícího cca 2km od největšího islandského jezera Pingvallvatn. Je krátce po 10hod a v kempu se všichni teprve probouzí. Při placení (80kč/os) v infocentru se nás ptají, zda platíme za dnešní nebo za včerejší noc. Nejsou zde asi na tak brzké návštěvníky zvyklí. Petr si ihned vyřizuje povolenku k rybolovu na jezeře (200kč/den). Podle dostupných informací, by se zde měli vyskytovat siveni a pstruzi. Stavíme stany a Petr s Romčou vyráží rybařit. Jak se později dozvídáme, voda je u břehu strašně mělká a ještě k tomu křišťálově čistá. Nejlepší způsob rybolovu je zde muškaření. Petr má pouze třpytky a tak to po hodině bezúspěšného chytání vzdává.

     S Hankou si dopřáváme pořádné porce zmrzliny a poté vyrážíme na prohlídku Þingveliru, příkopové propadliny, kde se od sebe oddělují severoamerická a euroasijská kontinentální deska. Tyto dvě desky se od sebe vzdálí zhruba o dva centimetry za rok, přičemž dno soutěsky se propadne o jeden milimetr. Právě na tomto monumentálním místě se v desátém století poprvé sešli islandští kmenoví náčelníci, neboli godar, aby formálně přijali společné zákony a položili tak základy národní identity. Třebaže se příkopová propadlina táhne celým Islandem, na žádném místě není tak zřetelná. Přijíždíme k malému lesíku, kde zamykáme kola a dále už pěšky po dřevěných chodnících přicházíme k vodopádu Öxarárfoss. Je neuvěřitelné vedro, a tak sedáme na kola a objíždíme tuhle oblast na kole.

     Po návratu do kempu poleháváme ve stínu stanů. Kolem 18hod se slunce konečně schovává za drobné mráčky a trochu se ochlazuje. Dnes jsme si konečně trochu odpočinuli a prožili pěkný den, až na to ostré slunce, před kterým se zde na Islandu není kam schovat (stromů je zde velmi poskrovnu).

zážitek dne: Þingvellir

délka trasy: 34km    maximální rychlost: 62km/h    čas jízdy: 2:31h    průměrná rychlost: 13,6km/h

13. den: čtvrtek 31. červenec. 2008

ÞINGVELLIR – SELJABREKKA - MOSFELLSBÆR - REYKJAVÍK

     Vyjíždíme po osmé hodině. Je příjemně teplo kolem 21-22°C. Do Reykjavíku, hlavního města Islandu nám zbývá cca 50km. Z počátku mírně stoupáme do výšky kolem 300m.n.m. Následuje táhlý sjezd až téměř na úroveň mořské hladiny. Začal vanout studený vítr od moře, teplota okolního vzduchu rázem klesá na 16°C. Čím více se přibližujeme k městu, tím více houstne provoz na silnici. Budapešť, kterou jsme projížděli letos na jaře to sice není, ale i tak není o co stát.

     Zastavujeme u Bónusu , kde dokupujeme zásoby jídla a pití. Projíždíme městem do kempu (160kč/os). Je zde nezvykle rušno. Pro mnohé zde cestování po Islandu začíná a pro druhé zase končí. Je to takový základní kemp, kam zavítá většina návštěvníků ostrova. Před recepcí se nachází stolek, kde odjíždějící návštěvníci zanechávají nevyprázdněné bomby od vařičů, přebytečné potraviny a různé další vybavení, které nechtějí anebo nemohou vzít sebou do letadla. Stolek je volně přístupný všem a je mnohými plně využíván.

     Hanka s Romčou jedou do starého přístavu rezervovat lísky na zítřejší plavbu za pozorováním velryb. S Petrem zastavujeme u pobřeží a zkoušíme rybolov. Úlovek mizerný, jen jedna malá treska, která končí zpět v moři.

     Do kempu se vracíme přes botanickou zahradu a kolem termálních bazénů, ve kterých vzápětí končíme (65kč). Jako první přichází na řadu bazének s teplotou 42°C. Místa spálená od včerejšího slunce však o sobě dávají znát, proto po pár minutách končíme v plaveckém bazénu. Po večeři vyráží Romča s Petrem zpátky k moři, ale ani na podruhé dnes nemají rybářské štěstí. S Hankou vyrážíme do nákupního centra omrknout obchody a nakoupit. Kolem 22hod přijíždíme zpět a jdeme spát.

zážitek dne: Reykjavík

délka trasy: 67km    maximální rychlost: 61km/h    čas jízdy: 4:26h    průměrná rychlost: 14,9km/h

14. den: pátek 1. srpen 2008

REYKJAVÍK

     V noci je v kempu velmi rušno. Ráno se nám ze stanů moc nechce. Po snídani vyjíždíme na prohlídku centra města. Popravdě řečeno nás ničím zvláštním nenadchlo. Historické budovy zde pomalu nenajdete. Procházíme nákupní zónou s cílem vybrat vhodné dárky pro rodinu a přátelé. Ale je těžké se pro něco rozhodnout, buďto jsou to kýče anebo značně předražené.

     Nemohli jsme opomenout návštěvu katedrály Hallgrímskirkja na vrcholku vyvýšeniny Skólavörðuhæð, která bezesporu patří k dominantě města. Její tvar připomíná vesmírnou loď. Na počátku vzniku této katedrály byl v 17. století reverend Hallgrímur Pétursson, který ve své poezii vyjadřoval touhu Islanďanů po vlastní velké katedrále. Jeho odkaz přežil 250 let a byl natolik silný, že v roce 1937 byla slavnostně zahájena výstavba, ta trvala s malými přestávkami 49 let. Uvnitř kostela se také nacházejí největší islandské varhany - jsou 15 metrů vysoké a váží 25 tun. Celkem mají 5275 píšťal. Na věži jsou tři velké zvony a zvonkohra skládající se z 29-ti zvonů a zvonků. Tři velké zvony se jmenují Hallgrímur, Guðríður a Steinunn a jsou pojmenovány po reverendu Hallgrímur Péturssonovi, jeho ženě a dceři. Před katedrálou stojí pomník národního hrdiny Leifura Eiríkssona - Vikinga, který objevil světu Ameriku 500 let před Kolumbem. V jedné ruce drží kříž, v druhé ohromnou sekyru a u pasu ještě větší meč, prostě Viking jak vyšitý. Bohužel v současné době probíhá celková rekonstrukce budovy. Přední strana je úplně zakrytá lešením. Katedrála je sice pro veřejnost přístupná, ale uvnitř kromě velkých varhan nic nenajdete, pouze chladné betonové zdi.

     Odpočíváme u jezera Tjornin a po očku pozorujeme oprsklé houfy burňáků. Navštěvujeme přilehlou budovu radnice s obrovským 3D modelem Islandu. Kolem 12:30 přijíždíme do přístavu ke společnosti Elding, pořádající výlety za pozorováním velryb. Lístky jsou rezervovány od včerejška tak už jen platíme (35€/os) a usazujeme se na palubě jedné z několika lodí. Krátce po 13hod odplouváme z přístavu. Po 45min jsme na místě. Dorazily sem celkem čtyři lodě. Nejprve pozorujeme Minke Whale, přehupující své hřbety přes hladinu. Jsou od nás vzdáleny cca 100-200m. Vše se děje tak rychle, že nestíháme nic točit natož pak fotit. Jsme s toho celkem zklamáni a očividně nejsme sami. Poté však přijíždíme přímo do hejna, mezi nímž se nachází i několik Humpback Whale. Drží se v těsné blízkosti lodě. Z přihlížejícího publika jsou přímo nadšeni a co chvíli se předvádějí v celé své kráse. Jsou to nádherná a mohutná zvířata dosahující až 17m. Tentokráte se nám daří pořídit pár pěkných snímků a spousty video záběrů.

     Konečně spokojeni a nabaženi zážitky se vracíme zpět do přístavu. Při cestě zastavujeme na pár minut u ptačího ostrova obývajícího Papuchalky. Z lodi jsou však vidět pouze z velké vzdálenosti. To na Dyrhólaey jsme je měli téměř na dosah. Odjíždíme z přístavu a míříme do kempu. Kolem 21hod jede s Petr s Romčou na nábřeží nafotit několik fotek a my s Hankou zatím nabalujeme věci a odpočíváme. Před 23h jdeme spát.

zážitek dne: pozorování velryb

délka trasy: 20km    maximální rychlost: 39km/h    čas jízdy: 1:45h    průměrná rychlost: 11,5km/h

15.-16 den: sobota-neděle 2.-3. srpen 2008

REYKJAVÍK – KEFLAVÍK – BONN – VÍDEŇ - PROSTĚJOV

     Vstáváme kolem osmé hodiny. Po snídani dobalujeme věcí a sušíme stany. Po 9hod opouštíme kemp. Jelikož je sobota a provoz na cestách je minimální nesnažíme se ani hledat cyklostezky a využíváme široké krajnice hlavních silnic. Za městem začíná sice provoz houstnout, ale i tak se jede poměrně dobře. Sluníčko je ukryto někde v mracích, fouká mírný větřík a i přes moje jednorychlostní kolo jedeme poměrně rychle a tak celkem bez problémů a nějaké námahy přijíždíme po 12hod do Keflavíku. Nejdříve se zastavujeme v Bónusu, kde se snažíme utratit zbytek peněz za potraviny a nějaké sladkosti pro rodinu. V peněženkách zůstává jen pár korun na termály, které jak doufáme, někde ve městě jsou. U informační tabule se potvrzuje náš předpoklad, přijíždíme k bazénu, rozbalujeme nádobí a vaříme něco k obědu. Poté všichni až na Petra, ten jde zkusit na posledy své rybářské štěstí v islandských vodách, vcházíme do areálu.

     Vstupné je opravdu lidové (50kč/os). Komplex obsahuje jeden venkovní plavecký bazén, několik malých bazénků s teploučkou vodou, krytý plavecký bazén (dnes pro veřejnost uzavřený), dětské bazénky s různými atrakcemi a nechybí ani pára. Také volně přístupná káva přišla jako vždy k chuti.

     Petr se po hodině vrací s nepořízenou, až na dvě malé tresky se mu nepodařilo nic ulovit. No holt Norsko to není a pokaždé nemůže být posvícení. Odpočíváme, vyhříváme těla, rekapitulujeme a pomalu se loučíme s naší čtrnáctidenní dovolenou. Uteklo to zase nějak moc rychle, ani jsme se pomalu nestačili rozkoukat, a už aby jsme zase jeli domů. Můžeme jen tiše závidět těm, co mají možnost si vzít více jak 14 dní dovolené v kuse. Ale i tak jsme rádi, že máme alespoň ty dva týdny, vždyť mnozí nemají ani to.

     Bazén se zavírá v 18hod. Odjíždíme na letiště. Cestou se zastavujeme v marketu a utrácíme všechny drobáky za bagety a míříme na nedaleké letiště. Jak jsme předpokládali, krabice na letišti nejsou a po dotazech u personálu letiště ani nebudou. Naštěstí igelitové pytle a rola balící folie byla na stejném místě, kam jsme si ji při příletu uschovali. Vaříme večeři a při tom balíme kola. Balení pobíhá ve stejném stylu jako vloni v Norsku: sundáváme přední kolo, které přitahujeme pomocí drátu ke kostře, sundáváme pedály, otáčíme řidítka, odpouštíme vzduch v kolech, spouštíme sedla. Takhle upravená kola omotáváme balící fólií. Nutno poznamenat, že ani vloni ani letos se takto zabaleným kolům nic nestalo a zaměstnanci letiště se k nim chovali daleko šetrněji než při cestě sem, když byly zabaleny v krabicích.

     Po odbavení zavazadel a bezpečnostní kontrole čekáme na odlet. Kolem 00:30 hod se náš letoun odlepuje od země a my tak definitivně opouštíme tento magický ostrov věčného ledu a ohně. 

     V Bonnu máme dost času na přestup, avšak většinu času prospím v hale, a tak než se naděju, sedíme v letadle do Vídně. Po přistání ještě chvíli čekáme na rodiče Hanky, kteří dovezou na letiště dvě auta. Balím věci a kola na zahrádku auta, jakmile máme zabaleno, zjišťuji, že Petr s Romčou jsou již pryč. Cesta Vídní domů je úplně o něčem jiném, než při cestě na letiště. Téměř na každém semaforu zelená a tak netrvá dlouho a jsme za městem. V Pohořelicích děláme krátkou zastávku u rodičů a po večeři pokračujeme směr Prostějov. Při sjezdu z dálnice vidíme za námi auto Petra a Romči, kteří jedou do Prostějova dotankovat. Na dálku se s nimi loučíme, stejně jako s letošní cyklovýpravou, která posunula naše poznání na kole zase o něco dál.

zážitek dne: bazén v Keflavíku

délka trasy: 56km    maximální rychlost: 46km/h    čas jízdy: 3:35h    průměrná rychlost: 15,9km/h