23. duben 2011

     Po dvou pracovních sobotách je před námi volný víkend. Pracovní týden byl tentokrát kratší, jelikož budou Velikonoce a na Novém Zélandu mají volno nejen v pondělí, ale i v pátek. Tento týden jsme začali sbírat odrůdu Pacific Rose. V pondělí k obědu začalo docela slušně pršet, takže jsme to po sedmi binech zabalili, ale hned v úterý jsme si vše vynahradili a ustanovili náš nový pickerský rekord - 15binů za den.

     V pátek jsme udělali menší rozlučku, jelikož Pavel s Míšou budou brzy odjíždět za dalším dobrodružstvím na Jižní ostrov. Jejich měsíční pobyt tady utekl jako voda a nakonec jsme se rozhodli, že společně ještě vyrazíme k nedalekému jezeru Tutira na dvoudenní výlet. 

     Vyrážíme v sobotu dopoledne. Pavel ještě potřebuje dokoupit nějaké třpytky, a tak si s ním dáváme sraz na benzínce u Pak'nSave. Po cca půl hodině čekání mu volám, kde jsou tak dlouho. Zjišťujeme, že jsou sice s Míšou u Pak'nSave, bohužel ale u jiného. O tom, který je jen kousek od sadu nevěděli a celou dobu jezdili až do centra Napieru, což je zajížďka o cca 9km. Domlouváme se, že pojedeme každý sám a potkáme se u jezera.

     Nakonec si děláme malou zajížďku i my, jelikož na dotaz Hanky zda jsem si nezapomněl přibalit prut zjišťuji, že zůstal opřený v sadu o chatku. Vracíme se tedy na sad a po chvíli i my míříme směr Tutira. Cestu dobře známe a k jezeru přijíždíme jen pár minut po Pavlovi. Přesunujeme se do kempu, který leží na druhé straně jezera.

     Z kempu se vydáváme na túru na Stolovou horu. Hned za kempem začíná stezka prudce stoupat a dáváme si pěkně do těla. Procházíme skrz pastviny a krátce před 13h se ocitáme na vrcholu v necelých 500m.n.m. Naskýtají se nám pěkné výhledy na pohoří Kaweka a Maungaharuru a na Hawke`s Bay od poloostrova Mahia až po Cape Kidnappers.

     Zpět do kempu se vracíme po Kahikanui track vedoucí lesem. Po návratu do kempu zkoušíme rybařit, ale jezero je v této části dost mělké. Přesunujeme se proto k jeho severní části, kde se do něj vlévá Sandy Creek. Přestože bývá toto místo v rybářských brožurách doporučováno, i zde jsme neúspěšní. Jezero je tu stejně mělké jako u kempu, a tak je docela možné, že se zde rybaří z lodi.

     Chvíli uvažujeme o tom, že by jsme tu dnes přenocovali, ale nakonec popojíždíme dál. V osadě Tutira odbočujeme na Matahorua road a po pár kilometrech najíždíme na nezpevněnou cestu vedoucí k jezeru Opouahi. Kousek před jezerem míjíme velkou ovčí farmu. Na zelených pastvinách jsou ovce doslova všude.

     Zastavujeme na parkovišti a vydáváme se na krátkou procházku kolem jezera, doslova ukrytého v buši. Celá přírodní rezervace je obehnána vysokým plotem s elektrickým ohradníkem zamezujícím jakémukoliv vniknutí různých predátorů dovnitř. Tato rezervace totiž slouží jako místo, kam se přemisťují mláďata Kiwi z okolních lesů a po dosažení dospělosti se vrací zpět do původního prostředí. Také vstup do rezervace je řešen s pomocí dvojice speciálních dveří tak, že v momentě otevření jedněch dveří se druhé zavřou a naopak. 

     Přímo u jezera se nachází pěkný přístřešek s posezením. Několik rodin s dětmi, které zde měli piknik, se zrovna chystá k odjezdu, což je vzhledem k našemu plánu zůstat tu přes noc naprosto ideální.

24. duben 2011

     Vstáváme krátce před 8h. U posezení snídáme a zkoušíme pár náhozů. Bohužel ani záběr, zato jsme o přišli o jednu třpytku, která se zachytila na dně jezera a tak to raději balíme a vyrážíme dál. Po pár kilometrech zastavujeme a vyrážíme na cca 6km procházku po Bell Rock track. Cesta vede nejprve lesem tvořeným převážně buky a podocarpy. Po chvíli se dostáváme nad hranici lesa a mírně stoupáme po hřebenu pohoří Maungaharuru.

     Znenadání se před námi zjevuje Bell Rock v celé svojí parádě. Právě díky tvaru zvonu, který příroda během tisíce let vymodelovala, dostala tato skála jméno. Spolu s okolními skálami zde doslova ční nad údolím a nabízí impozantní pohledy po celém okolí. Tak trochu nám to tu připomíná norský Preikestolen. Jsme tu sami, a tak si užíváme klid a kocháme se okolím.

     Celou cestu jsme šli do kopce, takže návrat k autu je otázkou necelé hodinky. U posezení v přírodní rezervaci Boundary Stream vaříme oběd. Vracíme se zpět na asfaltku a po cca 10 kilometrech opět odbočujeme na nezpevněnou cestu vedoucí k parkovišti, odkud začíná trek k nedalekým Shine Falls, které se nachází na říčce Boundary.

     Vydáváme se na cestu a hned na začátku se kocháme pohledy na vysoké skály nedaleko od nás. Slunce už pěkně peče, a tak jsme rádi, že po pár set metrech míří stezka do buše. Po necelé hodince přicházíme k 58m vysokým vodopádům Shine Falls, které se řadí mezi nejhezčí v celém regionu Hawke`s Bay. Při pohledu na malý potůček, proti jehož proudu jsme celou dobu stoupali, by člověk ani nevěřil, že dokáže vytvořit takovou podívanou. Vše pak umocňuje duha nad tůní pod vodopádem.

     Stejnou cestou míříme zpět k parkovišti. Vracíme se do Napieru a fajnový výlet ukončujeme pokecem u pivka a vínka, jelikož Pavel s Míšou zítra odjíždí.

25. duben 2011

     Ráno nás vítá zatažená obloha a silný déšť. Docela změna oproti včerejšímu slunečnému dni. Dnes máme Velikonoční pondělí, takže s Pavlem nezahálíme a holky dostávají pěkně našleháno. Čím jiným než proutky z jabloně. Tradiční malovaná vajíčka a štamprlička slivovice však chybí. Ale kdo by na Novém Zélandu neudělal výjimku že?

     Dopoledne pak nastává čas loučení s Pavlem a Míšou a já se konečně pouštím do dopisování deníků.