Na první letošní cyklovýpravu jsme díky příjemnému a teplému jarnímu počasí vyrazili již na konci dubna. Naším cílem se staly Julské Alpy – nejvyšší a nejnavštěvovanější hory Slovinska, kde se nachází také jeden z největších přírodních parků v Evropě – Triglavský národní park, pojmenovaný podle nejvyšší hory Julských Alp – Triglavu (2864m). Julské Alpy patří geologicky k soustavě Jižních vápencových Alp a dělí se na Západní, ležící na území Itálie a Východní na území Slovinska. Většina vodních toků pohoří vtéká do Soči a do Sávy Dolinky. Soča pramení mohutnou vyvěračkou pod vrcholem Jalovec a pro svou čistou vodu a rozmanitý charakter je považována za jednu z nejkrásnějších evropských řek. Některé vodní toky Julských Alp nebo jejich části tečou hlubokými kaňonovitými roklemi, z nichž nejznámější je asi soutěska Vintgar, nacházející se na řece Radovna severně od Bledu. Hluboké soutěsky najdeme také na řece Korytnici a Soči. Nachází se zde také téměř všechna ledovcová jezera Slovinska – největší Bohinjské v údolí, skupina Triglavských, Kriškých a Krnských jezer vysoko v horách.  Malebné jsou vodopády Savica v Bohinji a dále dva vodopády Peričníky v údolí Vrata či vodopády u Martuljku. Kromě Triglavu se za nejkrásnější a nejimpozantnější vrcholy a horská seskupení považují zejména Jalovec a Mangart, Škrlatica, Martljukova skupina, dlouhý Bohinjský hřeben a Krn. Reliéf Julských Alp je velmi členitý, údolí jsou strmě a hluboce zařezaná, jejich strany jsou vybroušené od ledovců, dna jsou rozšířená a zasypaná usedlinami z doby  ledové a pololedové. Triglavský národní park je výjimečně bohatý na krasové jevy.

     Během našeho 10-ti denního pobytu v Julských Alpách jsme za čtyři dny objeli národní park, na kole najeli 320km, podnikly několik výšlapů do hor, vyzkoušeli si rafting na divoké řece Soči, zažily téměř letní počasí, ale i pravé alpské bouřky. Během pár dní jsme poznali nepřebernou krásu nedotčené přírody Julských Alp, jejich vodopádů, soutěsek, jezer, pramenů a dalších zajímavostí, které tato část Slovinska nabízí.

     Nyní si můžete přečíst deník z naší cesty.

1. - 2. den: pátek - sobota 27. - 28. duben 2007   

PROSTĚJOV - POHOŘELICE - WIEN - GRAZ - KLAGENFURT - VILLACH - TARVISIO - BOVEC

     Páteční odpoledne je ve znamení příprav a balení všeho potřebného. Jelikož se nebalíme na podobnou akci poprvé, vše probíhá v pohodě. Kolem 18h jsou kola, brašny a další věci již naloženy ve Feldě. Jako vždy na poslední chvíli hledám pas, a tak mi chvíli trvá, než najdu místo, kam se mi schoval. Po 19h přijíždí Petr s Romčou a společně pokračujeme k mým rodičům do Pohořelic. Odtud pak v sobotu vyrážíme přes Rakousko do Julek.

     Vstáváme po 6h, snídáme a odjíždíme z Pohořelic. V Mikulově doplňuji LPG a kolem půl osmé přejíždíme do Rakouska. Provoz je klidný a tak přibližně po hodině jízdy přijíždíme do Vídně. Díky GPS projíždíme Vídní v pohodě a najíždíme na jižní dálnici A2, po které pojedeme přes celé Rakousko až do Itálie. Před 10h zastavujeme na odpočívadle a děláme kratší pauzičku. V řízení se pravidelně střídáme a zavádíme tzv. dámskou a pánskou jízdu. Další pauzu děláme na jediné čerpačce LPG na dálnici A2, kde doplňuji pár litříků plynu. Mírný provoz, nikde žádné větší omezení a tak cesta rychle ubíhá. Na jednom z odpočívadel krátce po 12 obědváme.

     Před 14h, kousek před hranicemi s Itálií sjíždíme z dálnice a pokračujeme do italského Tarvisia. Odtud pak pomalu stoupáme Jezerskou dolinou k největšímu jezeru italských Julských Alp – Lago del Predil (nazývané též Rabeljsko jezero), kde děláme krátkou pauzičku. Po klikatící se silničce jedeme dál, přijíždíme do sedla Predel, které je také hraničním přechodem do Slovinska. Zastavujeme a kocháme se překrásným výhledem na Julky, kterému dominuje působivá hora Mangrt (2679m). Ze sedla sjíždíme údolím do Bovce, horského letoviska a lyžařského střediska v údolí řeky Soče s necelými 2000 obyvateli, které je také centrem raftingu, canyoningu a dalších adrenalinových aktivit. Naším dnešním cílem je český kemp firmy AlpiCenter. V okolí Bovce se nachází několik kempů a tak nám chvíli trvá, než najdeme ten pravý. Nakonec telefonujeme majiteli, který nás navádí až k bráně. V prvním dojmu váháme zda-li nevjíždíme někomu na zahradu, ale auto s českou SPZ a nápisem nás utvrzují v tom, že jsme tady správně. Zdravíme se s Michalem Kůrou (provozovatelem kempu) a stavíme stany. Kemp je dnes otevřený první den a tak jsme tu sami. Sám majitel je našim příjezdem zaskočen, teprve dnes ráno sem dojel, aby připravil kemp na nadcházející sezónu. Kemp obvykle funguje jen po předchozí rezervaci, ale v tuto roční dobu to nebylo třeba. Naše emailová domluva byla pro něj spíše jen informativní.

Vybalujeme věci a stavíme stany. Krátce po 17h vyjíždíme na kolech na krátkou projížďku po okolí. Jedním z našich cílů je nádherný a svou velikostí ojedinělý vodopád Virje, nacházející se 4km západně od Bovce. Projíždíme Bovcem a po mírně stoupající silničce pokračujeme západním směrem do světem zapomenuté vesničky Plužná, odtud pak po cestě lemované kamennými zídkami až k místu, odkud odbočuje pěšinka klesající k vodopádu. Pokračujeme po pěšině, která končí na paloučku, z kterého je překrásný výhled na vodopád padající ve dvou mocných proudech do hluboké tůně. Asi 500m od vodopádu, nad umělým jezerem se nachází Izvir Glijuna – pramen, který má stálou teplotu 5-6˚C. Vracíme se zpět do Plužné a po šotolinové cestě šlapeme k prostřední stanici lanovky, která vede z Bovce na Kanin. Na 6km úseku jsme si dali docela do těla, nastoupali jsme přes 500m do výšky 992 m.n.m. a krátce po 19h přijíždíme ke stanici lanovky, odkud se nám nabízí pěkný pohled na Boveckou kotlinu s řekou Soča. Do Bovce se vracíme po stejné cestě. Následuje sjezd, který si ani moc nevychutnám, jelikož při jízdě po nerovné šotolinové cestě musí být člověk pořád ve střehu. Po příjezdu do kempu vaříme večeři a se setměním uleháme do spacáků.

zážitek dne: vodopád Virje, výhledy do okolí

délka trasy: 22km    maximální rychlost: 49km/h    čas jízdy: 2:01h    průměrná rychlost: 10,6km/h

3. den: neděle 29. duben 2007

BOVEC - KOBARID - TOLMIN - MOST NA SOČI - PODBRDO

     Probouzíme se do slunečného dne, snídáme, sušíme stany a balíme věci na kola. V 9:30 odjíždíme z kempu a šlapeme z Bovce směrem na Kobarid. Silnice vede údolím řeky Soče, takže cesta rychle ubíhá. Míjíme vodopád Boka, projíždíme řadu malých vesniček a v 11h přijíždíme do Kobaridu – města s malebnými chalupami ležícího na jihozápadním okraji Julských Alp, jednoho z nejkrvavějších bojišť za 1. světové války.  V místní kostnici jsou uloženy ostatky 7000 italských vojáků padlých v bitvě na Soči. Pokračujeme dál a před 12h přijíždíme k městečku Tolmin. Sjíždíme ze silnice k břehu Soči a vaříme oběd. Po obídku a krátkém odpočinku šlapeme dál. Kousek za vesnicí Most na Soči odbočujeme na úzkou vedlejší silničku vedoucí podél říčky Bača. Odtud začíná silnice, po které se dostaneme až do Bohinjského sedla, pozvolna stoupat. Za vesnicí Kneža se silnice na jednom krátkém úseku pěkně klikatí a my poprvé řadíme nejlehčí převody. Sluníčko pálí jak v létě a přesto, že je konec dubna a jsme v Alpách, si to šlapu pouze v kraťasech. Ve vesničce Koritnica děláme pauzu a v autobusové zastávce se schováváme před pálícím sluncem.

     Z Koritnice pokračujeme dál, projíždíme osadou Hudajužna a před vesnicí Podbrdo u posezení u silnice svačíme. Silnici podél říčky Bača lemuje železnice, která v Podbrdu mizí v tunelu a vede na druhou stranu pohoří do Bohinjské Bistrice. Po pauze sedáme na kola a šlapeme směr Podbrdo. Projíždíme vesnicí a začínáme se poohlížet po nějakém místě, které by bylo vhodné na přenocování. Při jedné pauze ve stoupání, kdy se silnice klikatí lesem, nachází Petr vhodný plácek (pod mostem) na přespání. Po chvilce obhlížení a rozhodování s Petrem usuzujeme, že nemá cenu už dále pokračovat, čas nás sice netlačí, avšak není jisté, zda bychom nějaké další vhodné místo na přespání na divoko vůbec našli. Opět tedy neporušujeme naší tradici, kdy na každé cyklovýpravě přespáváme pod mostem. Stavíme stany bez tropika a vaříme večeři. Večerní koupel provádím přímo v malém potůčku protékajícím pod mostem. Se setměním pak uleháme do stanů. V noci mě pak na chvíli probouzí pravá alpská bouřka.   

zážitek dne: vodopád Boka, silnice do Bohinjské Bistrice

délka trasy: 72km    maximální rychlost: 53km/h    čas jízdy: 4:37h    průměrná rychlost: 15,7km/h

4. den: pondělí 30. duben 2007

PODBRDO - BOHINJSKÉ sedlo 1307 m.n.m. - vodopád SAVICA - jezero BLED

     Ráno se probouzíme něco kolem 6h. Stále lehce prší, takže ven ze spacáků nespěcháme. Nakonec zvítězí hlad a tak vaříme čaj a snídáme. Před 9h přestává pršet, balíme věci a sedáme na kola. Projíždíme Petrovo Brdo a začínáme stoupat do Bohinjského sedla. Od vesničky Zgornja začíná silnice prudce stoupat až do sedla. Je pod mrakem, žádné horko a tak se šlape v pohodě. Před 11h přijíždíme do Bohinjského sedla (1307 m.n.m). V sedle leží chata Litostrojská koča, která je východiskem pro tůry do východní části hřebene Bohinjských hor. Nachází se zde také několik lyžařských vleků. Na sedle se docela ochladilo, a tak se na několikakilometrový sjezd do Bohinjské Bistrice dostatečně oblékáme. Silnice ze sedla je v dobrém stavu, takže si rychlý sjezd náležitě užívám.

     Z Bohinjské Bistrice pokračujeme k Bohinjskému jezeru, které je největší vnitrozemskou přírodní vodní plochou ve Slovinsku. Toto jezero ledovcového původu je dlouhé 4,5km, široké 1km a místy až 45m hluboké. Bohinjské jezero je méně známé než slavnější a navštěvovanější jezero Bled, avšak dovolím si tvrdit, že je mnohem krásnější. Strmé hory a skaliska zde lemují průzračnou hladinu jezera. Turistická zástavba je tu zakázaná a břehy jsou minimálně zastavěny. Na rozdíl od ryze komerčního Bledu, který lemují kasína, obchody, hotely a nejrůznější hospody a bary. K jezeru přijíždíme po 12h. Na jihovýchodním břehu, kde z jezera vytéká řeka Sáva Bohinjka vaříme oběd a relaxujeme. Po obídku odjíždíme směrem na západ k vodopádu Savica, který je zdejší hlavní turistickou atrakcí. Jedeme po silnici podél jezera a cesta rychle ubíhá. Posledních pár km, kdy cesta vede již lesem se však docela prudce zvedá a s plným žaludkem se nešlape zrovna nejlépe. Přijíždíme k chatě Koča při Savici, kde je také parkoviště pro auta. K samotnému vodopádu se dostaneme po lesní cestě, místy zpevněné pomocí dřevěných schodů. Platí se zde vstup 2€ za osobu. Asi po půlhodinovém nenáročném výstupu dorazíme k malému dřevěnému altánku, odkud se nám naskýtá pěkný výhled na 60m vysoký vodopád. Jelikož se nám nechce nechávat kola bez dozoru, jdeme se k vodopádu napřed podívat já s Hankou a poté se střídáme s Petrem a Romčou.

     Po prohlídce vodopádu odjíždíme zpět do Bohinjské Bistrice. Odtud pak šlapeme 20km do Bledu – lázeňského městečka ležícího na východním pobřeží Bledského jezera. Jezero Bled spolu s barokním ostrovním kostelíkem a středověkým hradem, který se tyčí nad severním břehem jezera, je jedna z nejznámějších turistických atrakcí Slovinska. Silnice má mírný sklon a tak cesta rychle ubíhá. V 17:15 přijíždíme k jezeru a pokračujeme do zdejšího kempu, kde dnes přespíme. Cena 7,50€ za osobu je poměrně přijatelná. Po večeři a nezbytném pivečku uleháme do stanů.

zážitek dne: vodopád Savica, Bohinjské a Bledské jezero

délka trasy: 73km    maximální rychlost: 55km/h    čas jízdy: 4:33h    průměrná rychlost: 16,1km/h

jezero BLED - soutěska VINGAR - JESENICE - MOJSTRANA - ALJAŽEVŮV DOM 1015 m.n.m. - KRANJSKA GORA

5. den: úterý 1. květen 2007

     Jako každý den vstáváme kolem 6h. Po snídani odjíždíme na okružní jízdu kolem Bledského jezera. Po příjezdu zpět do kempu balíme stany a vyrážíme k nedaleké soutěsce Vintgar, která patří mezi nejhezčí v celém Slovinsku. Kaňon Vintgar měří 1600m a místy je hluboký 150m, leží mezi vrcholky Hom a Boršt. Vede zde řada dřevěných chodníků a mostů, které jsou ukotveny ve strmých stěnách soutěsky. Soutěskou Vintgar protéká řeka Radovna, která tvoří místy soustavy malých vodopádů a peřejí. Byla objevena náhodou roku 1891 místním starostou společně se zdejším kartografem. Oba kaňon okouzlil natolik, že založili stavební společnost, jejímž účelem bylo zpřístupnit toto místo pro návštěvníky. Ti první se sem dostali již za dva roky, kdy byla soutěska otevřena pro veřejnost. Konec stezky je završen 16m vysokým vodopádem Šum, který je také největším říčním vodopádem v zemi.

     Po prohlídce soutěsky (vstupné 3€/osoba) pokračujeme dolinou Poljana do Jesenice. Z Jesenice šlapeme do Mojstrany, kam přijíždíme krátce po 12h. Na odpočívadle u silnice vaříme oběd. Po obědě odjíždíme k horské chatě Aljaževův dom, nacházející se na konci nádherného alpského údolí Vrata ve výšce 1015 m.n.m., které se hluboko zařezává do horského masivu. Aljaževův dom je jedenou z nejstarších a zároveň nejznámějších horských chat v Julských Alpách. Postavil ji slovinský národní buditel Aljaž. Je výchozím bodem k lehčím i náročným túrám po Julských alpách a Triglavském národním parku.  

     V Mojstraně odbočujeme na 12km dlouhou silničku vedoucí údolím Vrata. Cesta tu má mírný sklon a tak netrvá dlouho a přijíždíme k vodopádu Peričník. Děláme pár fotek a po chvíli pokračujeme dál. Cesta začíná nabírat na sklonu a asfalt se mění v šotolinu. Pouze pár krátkých úseků je vyasfaltováno. Brzo jsme zjistili, že je tomu tak právě u těch nejprudších stoupání.  Po pár set metrech míjíme ceduli značící 25% stoupání. S plně naloženými koly je to skutečně masakr. Poslední kilometry je stoupání již mírnější. Po půl třetí přijíždíme k Aljaževovu domu. Fotíme okolní hory a děláme větší pauzu. Cesta zpět do Mojstrany je pak otázkou pár minut. Z Mojstrany jedeme směrem na Kranjskou Goru, nejprve po hlavní silnici a po pár kilometrech odbočujeme na cyklostezku vedoucí po zrušené železnici. Pomalu ale jistě začínáme přemýšlet, kde dnes přenocujeme. Přijíždíme k jednomu kempu, chvíli váháme, avšak nakonec pokračujeme dál.

     Projíždíme Kranjskou Gorou a odbočujeme směrem na sedlo Vršič. Silnice začíná opět nabírat na sklonu a vhodné místo na přespání nikde. Po pár set metrech máme na dohled ceduli značící 14%ní stoupání a je jasné, že je nejvyšší čas se někde utábořit. Pokračovat dál do sedla a hledat místo na přespání u klikatící se silničky by nemělo smysl. Zastavujeme na kraji silnice a Petr se jde porozhlédnout po nějakém místečku v lese. Po chvíli nachází vcelku rovné místečko na kraji lesa kousek od cesty. Stavíme stany a vaříme večeři. Přichází déšť a tak zalézáme do stanů a jdeme spát.

zážitek dne: soutěska Vitgar, 25% stoupání v dolině Vrata, vodopád Peričník

délka trasy: 73km    maximální rychlost: 54km/h    čas jízdy: 5:24h    průměrná rychlost: 13,4km/h

6. den: středa 2. květen 2007

KRANJSKA GORA - VRŠIČ 1611 m.n.m. - pramen SOČI - TRENTA - BOVEC

     Ráno neotálíme, balíme stany a v 6:45 již šlapeme směrem Vršič. Vršičská vysokohorská silnice začíná v Kranjské Gore v 810 m.n.m a přes Vršič (1611 m.n.m.) končí po 24km v Logu v Trentu (620 m.n.m.). Silnice má 50 serpentín, 24 na krajnskogorské straně a 26 na trentské straně. Otevřená je 7 měsíců v roce. Ikdyž se teplota pohybuje mezi 4-8 ˚C, jízdou do kopce se dostatečně zahříváme, takže stačí jen trička. Silnice na Vršič je zajímavá tím, že číslované zatáčky jsou vydlážděné kostkami. Šlapeme s pravidelnými krátkými přestávkami a pozorujeme panorama okolních hor. V 9h přijíždíme na sedlo. Sotva vyfotím okolní hory, celé sedlo zakryje hustá mlha a viditelnost je jen pár metrů. Snídáme a zahříváme se horkým čajem.

     Na sjezd se důkladně oblékáme. Vracečky jsou na této straně silnice vyasfaltované, takže si sjezd užívám. Jako jediný nedostatek se ukazuje absence rukavic, takže po několika km sjezdu mám zcela promrzlé prsty. Přesto stojí sjezd za to, pohledy do údolí řeky Soči jsou perfektní. Po pár minutách padáme o cca 850 výškových metrů a přijíždíme k odbočce vedoucí k pramenu řeky Soča. Opět přehazujeme na lehčí převody a šlapeme do prudkého kopce. Délka stoupání je naštěstí jen 1km. Přijíždíme na malé parkoviště u horské chaty při pramenu Soči. Odtud se k pramenu Soči dostaneme po turistické cestě vedoucí lesem. Posledních pár desítek metrů k vyvěrajícímu pramenu je jištěno ukotveným lanem ve skále. Děláme pár fotek a podél řeky scházíme zpět k chatě, střídáme se s Petrem a Romčou, kteří hlídali kola. Po jejich návratu sedáme na kola a pokračujme ve sjezdu do Spodní Trenty, jak se tato část údolí řeky Soči jmenuje.

     Neustále klesáme a tak se pomalu otepluje. U lanového mostu nad řekou zastavujeme a děláme menší pauzičku. Petr při pohledu do mapy ohlásil posledních pár km do Bovce a tak pod vidinou teplé sprchy nasedáme na kola a vyrážíme dál. Kilometry ubíhají a Bovec nikde. Z Petrových pár km bylo něco kolem 15ti. Ještě před příjezdem do Bovce si „vychutnáváme“ stoupáníčko do Kal-Koritnice, odkud je to do kempu opravdu již jen pár kilometrů. Kolem 13h přijíždíme do kempu, stavíme stany a užíváme si po pár dnech opět teplé sprchy. Vaříme oběd a holky perou nějaké oblečení. Poté vyrážíme omrknout Bovec a obchůdky. Všechny markety jsou zavřeny, mají zřejmě svátek i 2.5. Začíná pršet a tak se bez útraty peněz vracíme ke svým Dobrým Hostincům (DH-čka). Navečer se znovu rozpršelo a ochladilo, a tak přichází na řadu Petrova domácí slivovička. Poté přichází na řadu stan, spacák a spánek.

zážitek dne: silnice na Vršič a následný sjezd, pramen Soči

délka trasy: 45km    maximální rychlost: 59km/h    čas jízdy: 3:07h    průměrná rychlost: 13,9km/h

7. den: čtvrtek 3. květen 2007

BOVEC - MANGRTSKÁ cesta - PASSO DEL PREDIL - BOVEC

     Vstáváme kolem 7h a snídáme. V 8h otevírají místní markety a tak vyrážíme pro čerstvé pečivo. Po druhé snídani v kempu balíme kola a věci do auta. Petr ještě opravuje defekt na svém kole. Odjíždíme směr sedlo Predel, kde na odbočce na Mangart (2679 m.n.m.) necháváme auta a nasedáme na kola. Nyní nás čeká 12km po nejvýše položené silnici Slovinska, která stoupá do 2100 m.n.m. Silnice, na které se nachází také pět tunelů byla postavena italskými stavitely od jara do podzimu roku 1940. Silnice je ještě pro auta uzavřena, jelikož zde probíhají opravy vozovky. Před pár lety zde došlo k mohutnému sesuvu půdy, který strhl nejen část Mangrtské silnice a most na cestě z Predelu směrem na Bovec, ale utrhnutá půda zasypala také část vesnice Log pod Mangartom, který leží o několik km níž. Od té doby jsou podél cesty v inkriminovaném úseku nainstalovány detektory a čidla, které mají včas varovat obyvatele této vesničky. Jediné prudší stoupání, na které jsme narazili bylo hned na počátku, kde původní strženou silnici změnili a vynechali tak jednu vracečku a sklon zde dosahuje až 20%. Díky uzavření silnice jsme tu jediní a řádně si to vychutnáváme. Počasí dokonalé, klídek, pohodka a překrásné výhledy do údolí a na okolní horské masivy.

     Silnice sice neustále stoupá, avšak pro nás je to stoupání, které ani nevnímáme a kocháme se nádherným okolím. Cestu nám zpestřují tunely. Některé poměrně dlouhé, neosvětlené, plné popadaného kamení, které budou zvláště při sjezdu docela zrádné. Po cca 10km přijíždíme k poslednímu tunelu, kde zjišťujeme další příčinu uzavření silnice. Před tunelem se nachází ještě hromada neroztátého sněhu, což by ani tak nevadilo, ale ani za tunelem není cesta průjezdná, lze jen tušit, kudy pod sněhem vede. Není to sice dlouhý úsek, ale sněhový jazyk nevypadá bezpečně a my nechceme riskovat. Jsme ve výšce 1826m.n.m., do konce už nám chybělo jen kousek. Dáváme si svačinu na odpočívadle a opět se kocháme překrásným okolím. Po chvíli přijíždí čtyři rakouští motorkáři, kteří dělají pár fotek a vrací se hned zpět. Cesta dolů ubíhá rychle. Pro jistotu si dávám majzla a jedu po své straně, kdyby sem přece jenom někdo zavítal. V tunelech raději přibrzďuji, jet ve tmě a vyhýbat se šutrům není žádná slast. Napojujeme se na silnici vedoucí do sedla Predel a po cca 1,5km se již s Petrem fotím u cedule.     

     Sjíždíme k autu, kde s Petrem balíme holkám kola do auta, my si však vychutnáváme sjezd až do Bovce. Holky nám dávají náskok a do kempu přijíždíme prakticky zároveň. Pár km před Bovcem projíždíme kolem Trdnjava Kluže – zbytkům pevnosti z dob napoleonských válek.

     V kempu vaříme oběd, jelikož Petr nerad zahálí, plánujeme ještě nějakou akci. Sedáme do aut a míříme k pár km vzdálenému vodopádu Boka, který jsme míjeli první den naší okružní jízdy Julkami. Auta necháváme na malém parkovišti u silnice, nasazujeme pohorky a vyrážíme k vodopádu. Pěšina hned od začátku příkře stoupá, a jakmile dosáhneme úrovně vodopádu, nabízí se nám na něj mezi stromy pěkná vyhlídka. Děláme pár fotek a rozhodujeme se co dál, protože začíná lehce poprchat. Za chvíli začíná pořádný liják a my to bereme úprkem zpět k autům. Jelikož jsme se na tento krátký výšlap nevybavili nepromokavými věcmi, jsme ihned všichni promoklí. V kempu míříme pak rovnou do sprch a večer trávíme pěkně v suchu pod přístřeškem a plánujeme zítřejší túru, která povede ke Krnským jezerům a dle počasí a podmínek směrem na Krn (2244 m.n.m.).

zážitek dne: Mangrtská cesta, vodopád Boka

8. den: pátek 4. květen 2007

BOVEC - dom KLEMENTA JUGA - KRNSKÁ JEZERA

      Vstáváme v 6h a po snídani odjíždíme auty k Domu Klementa Juga. Na parkovišti necháváme auta a vyrážíme po turistické značce směrem na Krn. Cesta vede lesem a stoupání je poměrně příznivé. Po chvíli začíná pofukovat a ochlazovat se. Přicházíme do sedla, ke konečné stanici nákladní lanovky, která sem vede od Domu Klementa Juga. Začíná pršet, ale pokračujeme dál. Narážíme na zajímavý sloup s cedulemi udávajícími množství sněhu v dubnu každého roku. Na samotném vrcholku sloupku je nápis „APRIL 2006“ – s hodnotou nad 3m, pak dlouho nic. Rok 2007 zde sice ještě není, ale dnes 4.5. tu žádný sníh není. Pokračujeme dál a po chvíli přicházíme k Domu při Krnskich jezerech. Déšť začíná houstnout, ale cedule značící 15min k jezeru nás žene kupředu. Nyní už pokračujeme místy po sněhové pokrývce.

      V 11h přicházíme k jezerům. Chvíli si pohráváme s myšlenkou pokračovat dál, ale opětovný déšť a mlha nám ji rychle zahání. Není proč se škrábat nahoru, když výhled bude stejně nulový a vrcholu v tom sněhu bychom asi ani nedosáhli. Vracíme se zpět a pod stříškou chaty obědváme. Jelikož stále lehce prší a je poměrně zima, vracíme se zpět k autům. Sestup po stejné cestě je nudný a zdlouhavý.  Sedáme do aut a vracíme se do kempu. Horký čaj v tomto chladném počasí přijde vhod. Pršet bohužel nepřestává, takže většina z nás mizí ve stanu na odpolední siestu. Pak zase jen pokračujeme v pojídání zásob. Navečer přijíždí z Čech Michal (správce kempu), který nám dovezl kuřecí prsa s marinádou na grilování, které jsme si u něj přes sms objednali. Holky, aby aspoň trochu zabily čas, hned vše nakládají a připravuji k zítřejší grilovačce. S Petrem popíjíme pivko a posloucháme přitom CD-čka. Se setměním jako vždy zaleháme do stanů.

zážitek dne: Krnská jezera

9. den: sobota 5. květen 2007

RAFTING NA SOČI

    Ráno prší, stejně jako celou noc. V tomto počasí toho člověk moc neudělá, tak se jdeme aspoň projít do Bovce a omrknout pár obchodů. Po návratu z nákupů vysedáváme pod přístřeškem a snažíme se zabít nudu čtením outdoorových časopisů. Na odpoledne máme domluvený rafting na Soči a tak doufáme, že se počasí alespoň trošku umoudří. V 14h za mírného deště vyrážíme k řece. Každý dostáváme výbavičku a převlékáme se do neoprenů. Přestává pršet a obloha se až nečekaně rychle vyjasňuje. Snášíme raft k vodě a průvodce nám vysvětluje základní pokyny pro plavbu. Po krátké instruktáži odrážíme od břehu. Úvodní úsek je pozvolný, a tak se učíme ovládat raft. Také se kocháme okolní krajinou, jelikož díky dobrému počasí jsou výhledy na okolní kopečky perfektní. Po cca 5km děláme krátkou pauzu. Voda má 8˚C a Hanka, Petr a Romča si krátí pauzu skoky ze skály do vody. Teplota vody mě nijak neláká a tak zůstávám s průvodcem ve člunu.

     Dalších 5km je řeka už rychlejší, dravější a tím taky zábavnější, dosahuje stupně obtížnosti 2-3. Tak jako na Mangrtské cestě i zde si užíváme řeky jen pro sebe. Žádné další rafty či kanoe na vodě zrovna nejsou. Všichni jsme s výletem velice spokojeni. Michal Kůra nám udělal i spoustu pěkných fotek a na závěr nám ještě ze břehu ukazuje tu další část Soči, velmi náročnou a pro raft nesjízdnou. Autem nás bere zpět do kempu. Při cestě do Bovce nás zaujala hora Svinjak, která je jakousi dominantou okolí Bovce. O zítřejší pěší túře je tedy rozhodnuto. Navečer grilujeme naložené maso, popíjíme pivka z domova a kecáme.

zážitek dne: rafting na Soči

10. - 11. den: neděle - pondělí 6. - 7. květen 2007

BOVEC - KAL KORITNICA - SVINJAK

     Probouzíme do krásného slunečného dne. Po snídani odjíždíme do nedaleké vesničky Kal Koritnica, odkud začíná turistické značení na Svinjak. Hned za vesnicí začíná cesta poměrně strmě stoupat. Nejprve procházíme ovčími pastvinami, poté louky přechází ve smíšený les. Postupem času se les mění v křoviny a cesta je čím dál příkřejší. Počasí nám přeje a výhledy do okolí stojí skutečně za to. Asi 150 výškových metrů pod vrcholem docházíme Romču, které Petr svým typickým rychlým tempem stihnul utéci. S Hankou pokračujeme dál a krátce před 12h přicházíme na vrchol 1657m vysokého Svinjaku. Petr už tu na nás čeká a po zjištění, že jdeme bez Romany to bere úprkem zpět dolů. Vrcholové foto si tak děláme sami na samospoušť. Dáváme si sváču a po chvíli pokračujeme zpět.

     Sestup z kopce dolů je jako vždy nic moc a tak nikam nespěcháme. Při příchodu do Kal-Koritnice se začíná zatahovat a vypadá to opět na bouřku. Petr s Romčou tu na nás již chvíli čekají a tak hned odjíždíme zpět do Bovce. Nazpátek se ještě zastavujeme na prohlídku podzemních jeskyní a systému chodeb, které tu vybudovala vojska za 1. světové války pro úkryt svých koní. Při příjezdu do kempu již prší. Začínáme tedy pomalu balit věci na zítřejší odjezd. O malé pozdvižení se postaral splašený kůň, který někomu utekl a dostal se do kempu a neví kudy ven. Je jen štěstí, že je v kempu jen pár stanů. Kůň občas něco porazí, spadne na mokré trávě a poté i na silnici před kempem. Po chvíli se objevuje ještě jeden za plotem a taky majitel, který se je snaží zkrotit a na pamlsek odvézt. Po této estrádě si dáváme sprchu, poslední večeři a jdeme se vyspat na cestu domů.  

     Ráno snídáme, balíme stany a vyrážíme stejnou cestou zpět domů. V Tarvisiu najíždíme na dálnici A2, po které jedeme až do Vídně. Odpoledne přijíždíme k mým rodičům do Pohořelic a po obídku odjíždí Romča s Petrem domů do Závišic.