8. březen 2011

 

     Po našem minulém putování na East Cape jsme se vrátili na sad dosbírat dozrálé broskve. Celé jsme to zvládli během dvou dnů a jelikož ostatní odrůdy jablek bude možné sbírat až koncem měsíce bylo před námi opět několik dnů volna. Toho jsme se samozřejmě rozhodli využít a naplánovali si další putování po Severním ostrově.

     Odpoledne po práci opouštíme Napier a pokračujeme po námi již velice známé silnici směrem k jezeru Tutira. Naším dnešním cílem je jezero Waikaremoana. Nejedeme však až do městečka Wairoa, odkud k jezeru vede hlavní silnice, ale po překonání řeky Mohaka odbočujeme v osadě Raupunga na vedlejší silnici.

     Úzká, zatím však stále asfaltová silnice pomalu stoupá do okolních kopců. Silnice vede převážně lesem a místy se naskýtají pěkné výhledy na okolní zelené kopce. Po pár km jsme rázem o 400m výše. Silnice se klikatí do malého sedla, a poté začíná klesat do údolí řeky Waiau. Pokračujeme po šotolině a děláme krátkou zastávku na malé vyhlídce. Celé okolí máme jako na dlani. Tmavězelené lesy střídají světlezelené pastviny se stády ovcí a dobytkem. Jako bílá stuha se krajinou táhne koryto řeky Waiau lemované prudkými srázy.

     Sjíždíme k jezeru Rotonuiaha a překonáváme řeku. Silnice opět začíná stoupat mezi nekonečné farmy a menší lesní porosty. Po cca 40km jízdy, kdy jsme potkali pouze dvě auta, se napojujeme na silnici č.38 spojující jezero Waikareamona s Wairoou.

     Pokračujeme dál po šotolině proti proudu řeky Waikahetarake a přijíždíme do Národního parku Te Urewera. Tento park je jedním ze čtrnácti národních parků na Novém Zélandu a je největší ze čtyř na Severním ostrově. Byl založen v roce 1954, několikrát rozšiřován a dnes je jeho rozloha je cca 2127km2. Vzhledem k odlehlosti a těžké přístupnosti tohoto parku se podařilo ochránit původní přírodu. Nachází se zde největší plocha původní, zachovalé buše, ve které se vyskytují všechny původní druhy lesních ptáků žijících na Severním ostrově.

     V jižní části se nachází bezpochyby jeho největší skvost, kterým je klidné a krásné jezero Waikaremoana s křišťálově čistou vodou. Bylo vytvořeno před více jak dvěma tisíci lety mohutným sesuvem půdy, který zablokoval úzkou soutěsku podél řeky Waikahetarake. Vzniklo tak jezero místy až 248m hluboké o rozloze 54km2. Jezero se nachází ve výšce 582 m.n.m. a za jeho ústím se krajina svažuje o 450m na osmi kilometrech. Tohoto využila místní vláda a vytvořila na řece tři hydroelektrárny, do kterých je voda z jezera odváděna dvěma velkými potrubími.

     Po pár km přijíždíme do malebné zátoky Rosie Bay, kde se nachází bezplatný kemp DOC. Po večeři a krátké procházce k jezeru jdeme spát. 

 

 

 

9. březen 2011

         

     Vstáváme po 7h a po snídani pokračujeme dál podél jezera do vesničky Aniwaniwa, kde se mimo jiné nachází  informační kancelář DOC. Zastavujeme kousek od infocentra a vydáváme se na šestihodinový trek Ruapani Circuit. Za říčkou Aniwaniwa odbočujeme do buše, tvořené převážně červenými a stříbrnými buky a mohutnými stromy Rimu. Počasí dnes opravdu vyšlo, kolem 10h je už pěkně teplo. Stromy však poskytují příjemný stín a jde se fajn. Po cca 1,5h, kdy jsme nastoupali kolem 300m přicházíme k jezeru Waikareiti. U malé chatky dáváme sváču a kocháme se pohledy na jezero a okolí.

     Pokračujeme dál podél jezera až k odbočce vedoucí k chatě Sandy Bay na druhé straně jezera. Zde se však vydáváme po pěšině na opačnou stranu vedoucí k jezírku Ruapani. Stezka vede opět téměř neprostupnou buší, překonává několik mokřadů a potůčků. Okružní trek zakončujeme kousek od výchozího místa.

     Ještě před odjezdem se vydáváme na krátkou procházku k dvojitému vodopádu Aniwaniwa. Poté pokračujeme autem proti toku řeky k 20m vysokým vodopádům Papakorito.

     Vracíme se na hlavní silnici a jedeme dál. Cestou několikrát zastavujeme na vyhlídkách s parádními výhledy na jezero a okolní hory. Na západní straně jezera se také nachází Lake Waikaremoana Track. Tento 46km dlouhý a 3-4 dny trvající trek patří mezi novozélandské Great Walks.

     Po několika km necháváme jezero za sebou a pokračujeme proti toku řeky Hopuruahine. Úzká šotolinová cesta široká tak akorát na dvě auta, se tu klikatí údolím, překonává několik menších potůčků či říček a místy doslova zaříznutá ve svahu překonává pohoří Huiarau. Po přejezdu sedla Taupeupe (923m) začíná silnice pozvolna klesat. Projíždíme maorskou osadou Ruatahunaa. Kousek před další osadou Ngaputahi odbočujeme na Okahu road vedoucí údolím v pohoří Ikawhenua. Po několika km přijíždíme na jedno z dalších bezplatných tábořišť, které je pod správou DOC. Po večeři a koupeli v Okahu Stream zalézáme do Emy a plánujeme trasu na další den.

 

 

 

10. březen 2011

 

     Probouzíme se do zatím nejstudenějšího rána celého našeho pobytu na Zélandu. Údolím se snáší mlha a z vyhřátých spacáků se nám vůbec nechce. Až když se přes vrcholky okolních kopců začínají prodírat hřejivé sluneční paprsky, vylézáme ven.

     Vracíme se na hlavní silnic a pokračujeme do vesničky Murupara. Na pěkném piknik plácku na břehu řeky Rangitaki snídáme. Dalších cca 30km nás čeká průjezd lesem Kaingaroa. Ten je se svojí rozlohou 2900km2 největším vysázeným lesem na jižní polokouli.

     Odbočujeme z hlavní silnice, míjíme jezero Okaro a přijíždíme do vulkanického údolí Waimangu. Při placení vstupného (34,50$) dostáváme průvodce v češtině a vyrážíme na 5 km dlouhou prohlídku.

     Celé údolí vzniklo v roce 1886 náhlou a mocnou erupcí sopky Tarawera, která měla ničivý a devastující účinek pro celé její okolí. Výbuch zcela změnil ráz této oblasti. Nedaleké jezero Rotomahana zvětšilo téměř 20x svůj objem a erupční puklina dlouhá 17km rozdělila Mt.Tarawera napůl. Také nádherné Bílé a Růžové křemičité terasy, které byly v té době považovány za jeden z přírodních divů světa, byly zcela a navždy zničeny. Vzniklo sedm kráterů a spolu s termálními prameny, které vznikly během následujících let, utvořily nejmladší geotermální systém na světě. Rostliny a vegetace se zde začaly objevovat kolem roku 1900.

     Výlet do údolí začínáme na vyhlídce, jejíž dominantou je neklidně spící sopka Tarawera, která za posledních 18 000 let 5x prudce vybuchla. Před posledním výbuchem v roce 1886 tu byla zvlněná a zakrslými stromy pokrytá krajina bez zjevné hydrotermální aktivity. Míjíme Jižní kráter, který je 50m hluboký a od erupce nebyl aktivní. Na jeho dně se nachází Smaragdová tůň, která v různých obdobích mění odstíny na modrou, hnědou či smaragdovou barvu. Příčina těchto barevných změn však do dnešního dne není známá.

     Na další vyhlídce se naskýtá pěkný pohled na Echo kráter s kouřícím Pánevním jezerem, které vzniklo v roce 1917 při obrovském výbuchu kráteru Echo. Od té doby byl kráter ohniskem mnoha dalších erupcí, včetně té poslední v roce 1973. Pánevní jezero má plochu 38 000m2 a se svojí hloubkou 6m a objemem 200 000 m3 se jedná o největší horký pramen na světě.

     Míjíme malý gejzír Taha Roto, který ze svého průduchu souvisle stříká vařící vodu a také neustále se měnící vulkanické skály čnící opodál. Pánevní jezero zde přetéká rychlostí kolem 110 l/s a proud vody, podél břehů malé říčky, formuje usazeniny obsahující řadu prvků jako je např. antimon, wolfram či molybden. Okraje potoka tak tvoří celé spektrum barev.

     Procházíme kolem místa, které bylo kdysi průduchem gejzíru Waimangu. Byl aktivní v letech 1900-1904 a jednalo se o největší známý gejzír všech dob. Během 36 hodinového cyklu tryskal až do výšky 460m. Spolu s vodou chrlil také černé bahno a kameny. Jezero bylo v průduchu velké 80x130m. Není proto divu, že na celém světě vzbudil veliký zájem. V okolí vznikaly ubytovny a zázemí pro turisty, stejně jako první trasy s průvodci. V průběhu celého roku 1903 pak gejzír ještě zvýšil svoji aktivitu, avšak v listopadu v roce 1904 vedly sesuvy půdy, které změnily tok a hladinu podzemních vod, k jeho zániku.

     Kolem křemičitých teras Te Ara Mokora přicházíme ke kráteru Inferno. Ten je považován za klenot celého údolí Waimangu. Kráter je přibližně kuželovitého tvaru s jezerem bleděmodré barvy, z něhož se neustále vypařuje voda. Hladina jezera během 51 hodin klesne o 8m. Na této úrovni zůstane 15dní a poté se 21 dní plní, než začne opět prudký pokles. Tento cyklus trvá 38dní. Hloubka plného jezera je 30m a teplota vody při poklesu hladiny je 80°C.

     Od Inferno kráteru pokračujeme po stezce na Mt. Haszard odkud se nám naskýtají parádní pohledy na celé údolí i jezero Rotomahana. Míjíme místo označované jako Pohřbená půda. Nápadný černý pásek probíhající skrz břeh u cesty je provždy jedním z nejznámějších historických půdních obrazců na světě. Je to půda pohřbená jílem a bahnem, vybuchlým z jezera Rotomahana 10.června 1886. Pod ní se nachází bílá vrstva pemzy vyvržená před 1800 lety z jezera Taupo při jednom z nejprudších vulkanických výbuchů na světě - při pemzovém výbuchu sopky Taupo.

     Míjíme celou řadu dalších zajímavých míst a naše putování zakončujeme návštěvou Warbrickovy křemičité terasy pojmenované po průvodci, který mimo jiné v roce 1903 měřil hloubku gejzíru Waimangu. Zde nasedáme do autobusu a vracíme se zpět ke vstupu. Ještě jednou si tak vychutnáváme tento úžasný kout přírody.

     Napojujeme se na silnici SH5, označovanou také jako Thermal Explorer Highway a míříme směrem do města Rotorua. Jeho prohlídku si však necháváme na další dny. Zastavujeme se jen u vesničky Whakarewarewa, která kromě různých geotermální atrakcí nabízí také možnost seznámení se s maorskou kulturou. Na tomto geotermálním poli totiž stojí maorská vesnice. Bydlí zde několik starousedlíků, původní ráz vesnice je zachováván a přizpůsoben turistům. Vstup do vesnice stojí 30$/os, což se mi zrovna dávat nechce, a tak po prohlídce okolí a místního informačního centra zajíždíme k nedalekému jezeru Tikitapu. Jezero je využíváno k rekreačním účelům a různým sportovním akcím jako je např. vodní lyžování či triatlon.

     Zastavujeme u posezení na vyvýšeném místě naskýtajícím pěkné výhledy na jezero a vaříme něco k snědku. Jezero Tikitapu neboli Blue Lake, je nejmenší ze čtyř malých jezer ležících mezi jezerem Rotorua a Tarawera. Spolu s ostatními leží v sopečné kaldeře utvořené cca před 300.000 lety.

     Vracíme se zpět a pokračujeme dál po silnici č.30 podél východního břehu jezera Rotoura. V Brunswick Parku se silnice stáčí směrem na východ a přes několik maorských osad ležících u jezer Rotoiti, Rotoehu a Rotoma se dostáváme až do malého městečka Kawerau, jehož dominantou je tři km vzdálený, 821m vysoký vyhaslý sopečný kužel Putaukai.

     Projíždíme městem a zastavujeme se u termálních bazénů. Bohužel budou za chvíli zavírat, ale máme se určitě zítra zastavit. Navíc dostáváme informaci, že prý se jedná o jediné veřejné bazény, které jsou zdarma. Tak to si necháme líbit. Rozhodujeme se, že tu zůstaneme a zítra sem vyrazíme.

     Chvíli jezdíme po okolí a hledáme vhodné místo na přespání. Nakonec se však vracíme k bazénu. Kousek odtud jsme předtím zahlédli několik obyťáků. V domnění, že se jedná o menší kemp jdeme zjistit kolik stojí noc. K našemu překvapení se nejedná o kemp, ale o místo, kde lze zdarma přenocovat. Takový freedom camping přímo ve městě. Tak tomu se říká ideální stav. Parkujeme na plácku u malé říčky a jdeme dokoupit nějaké zásoby. Po večeři, pivečku a s dobrým pocitem, jak nám to dnes vyšlo zalézáme do spacáků.

 

 

 

11. březen 2011

         

     Krátce před 7h, chvíli po probuzení, se nám rozhoupalo auto ze strany na stranu, jako by nám s ním někdo kolébal. Jak jsme později zjistili, toto malé zemětřesení o síle 2.6 Richtera mělo epicentrum 5km od města zhruba 2km pod povrchem.

     Po snídani se jdeme naložit do termálních bazénků, kde se teplota vody pohybuje okolo 38°C. Jsme tu krátce po otevření a panuje tu klid. Po ránu parádní relax. Kawerau má přístup k velkému množství geotermálních zdrojů. Nachází se zde několik horkých pramenů, geotermální elektrárna zásobuje zdejší papírnu a další o výkonu 90MW se staví.

     Dopoledne opouštíme Kawerau a míříme do 30km vzdáleného přístavního městečka Whakatane, které leží v jedné z nejslunečnějších oblastí Nového Zélandu. Po návštěvě infocentra přejíždíme na nedalekou Ohope Beach, která se může pyšnit několika kilometry dlouhou písčitou pláží. Po obídku, kdy jsme konečně vyzkoušeli zdejší populární čínské take away se přesunujeme na samotný konec pláže k malému přístavu.

     Jedeme zpět do malé osady Ohope a vydáváme se na Kohi Point - mys ležící mezi Ohope Beach a Whatakane. Po štěrkové cestě se dostáváme až na vrchol, odkud se nám naskýtají úžasné pohledy na město, pláž a také na White Island, který leží cca 50km od pobřeží. Tento ostrov, který má cca 2km v průměru je nejaktivnější sopka Nového Zélandu.    

     Sjíždíme zpět k pláži a vydáváme se do malebné a opuštěné zátoky Otarawairere, dostupné pouze pěšky po úzkém chodníčku traverzujícím strmé útesy a skaliska. Po cca 20min přicházíme na klidnou pláž, která je tvořena miliardami kousků ulit a lastur mořských živočichů. Počasí přímo nabádá ke zchlazení ve vodách Pacifiku, a tak by bylo škoda toho nevyužít.

     Po 17h jsme už zpět u auta a vracíme se do Whakatane doplnit naftu a pokračujeme dál na západ. Pomalu se začínáme poohlížet po nějakém místečku na přespání. Jedno takové nacházíme nedaleko kempu, u moře v osadě Thornton. Po chvíli však nacházíme ceduli, která zde kempování zakazuje. Je sice zcela zničená a jen díky tomu, že už jsme dříve takovou potkali, víme co na ní bylo napsáno. Sice by asi nebyl problém, když spíme v autě, ale máme dost času, a tak raději jedeme hledat dál.

     Projíždíme kolem osady Matata, kde se na pobřeží nachází placený kemp DOC, ale pokračujeme ještě kousek dál. Přinejhorším se sem těch pár km vrátíme. Napojujeme se na silnici SH2 a po chvíli přijíždíme na odpočívadlo kousek od silnice, kde již stojí dvě auta a obytný autobus. Tak tady by to pro dnešek šlo. Zanedlouho přijíždí ještě jeden cestovatelský pár.

     Po večeři pozoruji hvězdy a poslouchám ničím nerušený příboj moře. Pár rybářů opodál zkouší štěstí při nočním rybolovu. Po 21h zalézáme do auta a jdeme spát.

     Pomalu začínáme usínat, když nám najednou někdo ťuká na auto. Je nám sděleno, že Japonsko zasáhlo velké zemětřesení a je pravděpodobné, že vlna tsunami dorazí až sem a proto se nedoporučuje zůstávat v blízkosti moře.

     V momentě se rozhodujeme, že se vrátíme do cca 30km vzdáleného Kawerau, kde jsme nocovali včera. Během chvilky odjíždíme a po půl hodině již parkujeme v Kawerau a po chvíli usínáme.   

 

 

 

12. březen 2011

 

     Vracíme se po stejné cestě zpět k moři a přes Pikowai a Otamaraku se dostáváme do Te Puke. Toto městečko s cca sedmi tisíci obyvateli bývá často označováno jako světová metropole kiwi. Díky vhodným klimatickým podmínkám se zde v 60.letech minulého století rozšířilo zahradnictví a vzniklo nepřeberné množství plantáží s čínským angreštem, jak bylo kiwi dříve označováno.

     Po krátké zastávce u Kiwi 360, jehož dominantou je obří kiwi a kde se můžete seznámit s jeho pěstováním a sklizní se přesouváme do městského parku na snídani.

     Po pár km odbočujeme ze silnice SH2 a pokračujeme směrem k moři. Po chvíli přijíždíme do Papamoa Beach a podél silnice, lemující nekonečnou písčitou pláž, pokračujeme směrem na letovisko Mount Maunganui. Jeho dominantou je 232m vysoký vyhaslý sopečný kužel nacházející na samotném konci poloostrova.

     Obloha je jak vymetená a byl by hřích nevyužít počasí k malé procházce po pláži. Je zde poměrně rušno. K výročí založení organizace Surf Life Saving (pobřežní hlídky), se zde konají různé závody v několika věkových kategoriích, kdy proti sobě soupeří plavčíci a záchranáři z různých pláží Nového Zélandu. Díky hrozící tsunami se však vše odehrává pouze na pláži. Na moři lze i přes zákaz spatřit pár surfařů.

     Přes Tauranga Harbour Bridge - čtvrtý nejdelší silniční most v zemi se dostáváme do Taurangy, která patří mezi nejrychleji rostoucí města. Zdejší přístav patří k nejvytíženějším co se objemu nákladu týče.

     Díky GPS se elegantně vyhýbáme jednomu ze dvou zpoplatněných úseků silnic na Zélandu a po několika km přijíždíme do parku McLaren Falls. Tento 170ha velký přírodní park oplývá doslova botanickou sbírkou různých stromů, nativní buše a rozmanité škály ptactva. Místní jezero je oblíbeným místem rybářů či slouží k projížďkám na kajaku. Celý park, který je situovaný v poměrně členitém terénu, je protkán bezpočtem vycházkových cest a pěšin.

     Zastavujeme na malém parkovišti a vydáváme se na jednu menší procházku k vodopádu. Poté se přesunujeme k jezeru, kde chceme na pěkném místečku poobědvat. Bohužel nás spatřila jedna černá labuť a už si to míří rovnou k nám. Jsou zde asi naučené, že od návštěvníku vždy něco dobrého dostanou. Několikrát obcházím auto a labuť jak poslušný pejsek cupitá  s nataženým krkem za mnou. Po zkušenosti u jezera Tutira se raději přesunujeme jinam. V parku se nachází celá řada pěkných plácků pro piknik, u kterých se dá i kempovat.

     Po obědě se vracíme zpět a kousek před Taurangou se napojujeme na silnici č.36. Po cca 40km přijíždíme k jezeru Rotorua, které je se svojí rozlohou téměř 80km2 druhým největším na Severním ostrově s hloubkou pouhých 10m. Stejně jako ostatní jezera v okolí je i toto situováno v zatopené kaldeře sopky.

     Jedeme do osady Hamurana ležící na severním břehu jezera a jdeme navštívit zdejší přírodní rezervaci. Po pěšině vedoucí podél úžasně čistého potoka přicházíme do sekvojového háje. Sekvoje jsou největší stromy na světě, dosahují výšky přes 100m a průměru okolo 5m. Největší strom v této rezervaci má 55m a průměr okolo 2 metrů. Sekvoje zde byly vysázeny v roce 1919, takže v porovnání s nejstarším, jehož věk je odhadován na 2200 let se v podstatě jedná o mladé stromečky.

     Procházíme sekvojovým hájem a pokračujeme po pěšince skrz buš. Po chvíli přicházíme k malému jezírku. Až teprve u dřevěné vyhlídky zjišťujeme, že se jedná o Hangarua Spring - největší přírodní pramen sladké vody na Severním ostrově. Pramen s nádherně křišťálovou vodou má vydatnost 4,5 milionu m3 za hodinu. Voda, která zde vyvěrá, sem putuje z náhorní plošiny Mamaku skrz podzemní geologické vrstvy. Celá cesta trvá neuvěřitelných 70let. Hloubka průhledného jezírka je 15m a teplota vody je konstantních 10°C. Není divu, že se do tohoto potůčku, který ústí do jezera Rotorua, v létě stěhují pstruzi.

     Vracíme se zpět k autu a kolem půl šesté přijíždíme do města Rotorua s cca 57 tisíci obyvateli. Město, ležící v aktivní geotermální oblasti, se může pochlubit celou řadou termálních pramenů stejně jako několika bahenními jezírky a různými puklinami, kterými do ovzduší uniká sirovodík a ostatní vulkanické plyny. Není proto divu, že Rotoruu dříve ucítíte než uvidíte.

     Zastavujeme nedaleko jedné z hlavních atrakcí města, kterou jsou místní lázně, které zde fungují od roku 1908. Po procházce Vládními zahradami, kterým dominuje budova původních lázní, a ve kterých v současné době sídlí Muzeum umění a historie, se přesouváme k jezeru, kde se nachází několik aktivních geotermálních polí.

     Po nákupu v Countdownu, krátce po 19h, Rotoruu opouštíme. Nejvyšší čas najít flek pro dnešní noc. Jedeme po silnici č.30, která se po cca 35km napojuje na silnici SH1, po které jsme již jeli při našem přesunu z Aucklandu do Napieru. Nachází se zde několik odpočívadel, kde by šlo dnes přenocovat.

     Slunce pomalu zapadá a okolní zelené kopce se ve slunečních paprscích mění do oranžova. Zastavujeme na jednom odpočívadle, ale nakonec se rozhodujeme, že budeme pokračovat dál. Přibližně 75km za Taupem se v Kaimanawa Forest Park nachází bezplatný kemp DOC. Stejnou cestou se stejně budeme vracet a ušetřený čas přijde vhod.

     Na benzínce doplňujeme naftu a už za tmy jedeme podél jezera Taupo směrem na jih. Provoz je minimální a kilometry rychle ubíhají. Po cca hodině a půl přijíždíme do kempu, kde už jsou další dvě auta.

 

 

 

13. březen 2011

 

     Vstáváme krátce po 7h a vracíme se zpět na hlavní silnici. Začínáme pomalu stoupat a po několika km se před námi objevují dřímající vulkány, jedny z nejpozoruhodnějších vrcholů - Mt Ruapehu, Mt Ngauruhoe a Mt Tongariro, které jsou dominantou Národního parku Tongariro.

     Tento nejoblíbenější národní park na Severním ostrově byl založen jako vůbec první na Novém Zélandu a jako čtvrtý park na světě. Stalo se tak v roce 1887, kdy významný maorský náčelník kmene Ngati Tuwharetoa daroval toto území novozélandské vládě. Jeho podmínkou bylo, že se celá tato oblast stane národním parkem a zamezí se tak jejímu dalšímu prodeji novým osadníkům. Na seznam UNESCO byl zapsán v roce 1990. Národní park Tongariro je unikátní díky poměrně velkému počtu erupcí a četnosti sopečných událostí.

     Celá oblast je téměř bez mraků a ranní slunce osvětluje vrcholy sopek. Odtud ze silnice je působivý pohled zejména na 2291m vysoký, aktivní stratovulkán Mt Ngauruhoe a jeho pravidelný, téměř symetrický kuželovitý tvar. Patrně právě proto byla tato sopka použita jako Mt Doom (hora osudu) v trilogii Pán Prstenů. Jedná se o nejmladší a historicky nejaktivnější vulkán. Od roku 1839 zde proběhlo více jak 70 erupcí.

     Na krajinu Národního parku Tongariro měla vliv obrovská erupce z jezera Taupo v roce 181 n.l. Tenkrát bylo vyvrženo 120km3 materiálu, suti a prachu. Povrch Severního ostrova byl proměněn v kamenitou poušť, zasypanou vrstvou horkého jedovatého popela. Odhaduje se, že šlo o nejsilnější erupci, kterou kdy svět zažil a bylo štěstí, že tou dobou nebyl Nový Zéland osídlen. V historických pramenech se uvádí, že např. v Číně a dokonce až v Římské říši zaznamenali toho roku silně ztmavenou oblohu a krásně zbarvené západy slunce, což bylo důsledkem výbuchu na opačném konci planety. Erupce označovaná jako Hapete se řadí mezi největší zaznamenaný výbuch v dějinách lidstva.

     Pokračujeme dál po silnici SH1, označované jako Desert road, procházející pouští Rangipo. Nejedná se o klasickou poušť, ale o ponurou a pustou krajinu zasypanou tlustou vrstvou sopečného popela z erupce Taupo. Zastavujeme až v malém městečku Waiouru, kde na pěkném plácku snídáme. Na východ od městečka se nachází 870km2 velký vojenský prostor, a tak je Waiouru hlavně vojenské městečko ležící na hlavní železniční trati Severního ostrova a místní nádraží je nejvýše položenou stanicí na celém Novém Zélandu.

     Počasí je dnes fajn, ale na další dny není předpověď nejlepší. Měníme tedy původní plán vícedenního treku přes Tongariro Northern Circuit na jednodenní výšlap k vulkánu Ruapehu. Ve vesničce Ohakune odbočujeme na vysokohorskou silnici vedoucí do lyžařského střediska Turoa, které je nejvýše položeným lyžařským střediskem na jižní polokouli. Dle informací z internetu zde přes léto funguje sedačková lanovka, kterou si lze ušetřit trošku sil. Ve výšce okolo 600m začíná jedna z nejmalebnějších silnic v zemi dlouhá přes 17km. Z nížinných lesů, kterým dominují vznešené Rimu a Matai se dostáváme do horského bukového lesa a po chvíli se nám otvírají nádherné výhledy na západní pobřeží Severního ostrova a na vznešeně stojící Mt Ruapehu před námi.

     Po 10h přijíždíme na velké parkoviště a jsme rázem o 1000m výše. Bohužel je všude pusto a prázdno. Všechny lanovky mimo provoz a nikde ani živáčka. Kocháme se pohledy do údolí a přemýšlíme co dál. Po chvíli se objevuje jeden ze zaměstnanců, který nám sděluje, že lanovka jezdí z lyžařského střediska ležícího na druhé straně vulkánu. Ještě jednou kontrolujeme informace na internetu, kde je skutečně chybně uveden příjezd k lanovce.

     Sjíždíme zpět do Ohakune a pokračujeme do vesničky s příznačným názvem National Park. Zde odbočujeme směrem na Whakapapa Village, která leží na úpatí vulkánu Ruapehu. Projíždíme kolem elegantního zámku Tongariro, který slouží jako hotel a byl postaven v roce 1929. Nachází se zde také celá řada barů a restaurací. Vzhledem k tomu, že je vesnička výchozím a nástupním bodem na velice populární trek Tongariro Alpine Crossing nechybí tu kemp a informační kancelář DOC.

     My však pokračujeme dál směrem na Iwikau Village. Silnice se tu začíná opět klikatit a prudce stoupat. Na následujících 7km jsme o více jak 500m výše. Kupujeme lístky na lanovku (28$/os) a krátce po 11h vyrážíme. Jízda nad vulkanickou krajinou stojí opravdu za to, po chvíli přesedáme na další lanovku, jejíž konečná stanice je ve výšce 2020m. Vydáváme se po značené trase vedoucí na Skyline Ridge. Díky tomu, že se vydáváme po delší době na nějakou túru, tak zpočátku pěkně funíme. Dostáváme se do mraků a výhledy nejsou nic moc.

     Krátce před 13h přicházíme na Skyline Ridge. Výstup jsme nakonec zvládli o půl hodiny rychleji, než jak jsme byli informováni při koupi lístků na lanovku. Jsme sice v mracích, ty se však občas rozestoupí a nám se tak naskytnou pěkné pohledy do údolí i na vulkán Ruapehu. Značená trasa zde končí a drtivá většina turistů se odtud vrací zpět. Jelikož poslední lanovka dolů jede v 16h, rozhodujeme se, že budeme pokračovat dál ke kráteru Mt. Ruapehu.

     Díky všudypřítomnému sopečnému popelu, který v krátké době smaže veškeré stopy musí mít člověk dobrou orientaci v terénu a místy doslova hledat cestu kudy jít. Jen občas jde v dáli vidět jakoby vyšlapaná cestička od předchozích turistů. Je vlastně vcelku jedno kudy se vydat, jedná se o hromadu popela, lávy a kamení bez jakýkoliv známek života. Asi je zbytečné připomínat, že výšlap ke kráteru provádí každý na vlastní riziko a i přes to, že na okraji kráterového jezera jsou nainstalovány důmyslné výstražné systémy, může Ruapehu kdykoliv vybouchnout. Stejně jak tomu bylo v roce 1953, kdy se tento nejaktivnější vulkán v Národním parku Tongariro opět probudil k životu a láva valící se do údolí smetla železniční most u osady Tangiwai právě v okamžiku, kdy po něm přejížděl vlak. Tuto katastrofu přežilo pouhých 28 cestujících. Poslední erupce byly zaznamenány v roce 2006 a 2007.    

     Šlapeme přímo do vrstevnic, velice nestabilním terénem, tvořeným popelem a sutí. Člověk udělá tři kroky nahoru, zaboří se až po kotníky a následně sklouzne o jeden krok dolu. Místy kličkujeme mezi balvany a zdoláváme velmi příkrá stoupání. Míjíme sněhová pole a ve 14h jsme na okraji kráteru. Ve stejném okamžiku se mraky rozestoupily a my si tak mohli vychutnat nádherné výhledy na Summit Plateau, Cathedral Rocks, Dome, poblíž které se nachází bouda pro nouzové přenocování  a další vrcholy kráteru a celé okolí. Mount Ruapehu a jeho vrchol Tahurangi je se svojí výškou 2797m nejvyšší horou Severního ostrova a kromě celoroční sněhové čepice se zde nachází několik ledovců. My se nacházíme na druhé straně kráteru na vrcholu Te Heuheu v nadmořské výšce 2732m. Jedná se o náš nejvyšší zdolaný vrchol.

     Vracíme se zpět k lanovce. Po překonání několika skalisek sestupujeme ve zrádném sopečném štěrku. Sestup je však rychlejší než jsme předpokládali. Při pomalém sestupu, který jsme napřed zvolili často docházelo k podkluzování a vrávorání. Jako nejlepší se nakonec ukázalo sestupovat svižným tempem, dělat dlouhé kroky a našlapovat na paty. Nohy se sice téměř pokaždé zabořili až po kotníky do lávy a sjely o několik desítek centimetrů dolů, avšak bylo to rychlé, pohodlné a nenáročné.

     V horní stanici lanovky se už nachází jen obsluha a jsme posledními turisty, kteří dnes jedou dolů. Chvíli se ještě zdržujeme v Iwikau Village a poté pokračujeme po okružní silnici kolem Národního parku Tongariro do osady Rangipo a odtud zpět do míst, kde jsme trávili předešlou noc. Po koupeli v křišťálově čisté bystřině obklopené hustým lesem přijíždíme krátce před 18h do námi již známého kempíku. Dnes jsme tu však sami. Vaříme večeři a se setměním zalézáme do Emy.

 

 

 

14. březen 2011

 

     Ráno chvíli poleháváme a po snídani míříme přes Rangipo dál podél říčky Tongariro, která naskýtá výborné podmínky pro rybaření. Nachází se zde také National Trout Center, kde se návštěvníci mohou seznámit s životem pstruhů, vidět je ve svém přirozeném prostředí a získat další zajímavé informace o jejich životě. Po krátké procházce pokračujeme dál směrem na Turangi.

     Toto nyní poklidné městečko bylo postaveno v 60.tých letech minulého století a bydleli zde dělníci s rodinami, kteří stavěli dvě velké vodní elektrárny známé jako Tongariro Power Scheme. Obě elektrárny jsou úžasným způsobem zakomponovány do okolní přírody s minimálním dopadem na životní prostředí. Elektrárna Rangipo se dokonce nachází více jak 60m pod povrchem. Nachází se zde také celá řada podzemních tunelů, z nichž nejdelší měří téměř 20km.

     Kousek za Turangi odbočujeme na silnici vedoucí do sedla Te Ponanga. Zastavujeme na parkovišti u cesty a vydáváme se na procházku k nedotčenému jezeru Rotopounamu. Toto jezero leží na úpatí Mt. Pihanga, ukryté v úžasném původním lese, který je domovem nepřeberného množství zdejšího ptactva. Jezero vzniklo sesuvem půdy před více jak 10 000 lety a je devět metrů hluboké. Zajímavostí je, že má celkem čtyři přítoky, avšak žádný odtok.

      Vracíme se zpět a po krátké zastávce na vyhlídce, naskýtající pěkné pohledy na jezero Taupo, se přesunujeme do nedaleké osady Tokaanu. Zastavujeme u menšího lázeňského komplexu a vydáváme se na procházku vedoucí přes zdejší termální oblast. Procházíme kolem řady horkých tůní, jezírek s bublajícím bahnem, míjíme statné stromy Manuka, které mají své kořeny v horké vodě a spokojeně zde rostou. Po více jak 500 let byly zdejší geotermální zdroje využívány místním maorským kmenem pro koupání, vaření jídla a trávní volného času.

     Pokračujeme zpět na Turangi a napojujeme se na silnici SH1, která vede v těsné blízkosti jezera. Nedá nám to a zastavujeme na jednom z odpočívadel přímo u jezera a děláme menší přestávku.

     Jezero Taupo je se svojí rozlohou 616km2 největším jezerem v Australasii. Má obvod přibližně 193km a v nejhlubším bodě dosahuje 186m. Do jezera ústí několik přítoků, vytéká z něj však jediná řeka, Waikato – nejdelší řeka Nového Zélandu, dlouhá 425 kilometrů. V jezeře je také mimořádně čistá voda a vyskytují se zde obrovští pstruzi, kteří zde byli uměle vysazeni. Menší zajímavostí je, že je velké přibližně jako Singapur, který má zhruba stejně obyvatel jako Nový Zéland. Jezero vzniklo zhruba před 26 500 lety výbuchem supervulkánu Taupo, který je považován za vůbec největší výbuch. Tento výbuch byl pravděpodobně tak silný, že zdevastoval celý Severní ostrov. Tato gigantická erupce vyvrhla do vzduchu neuvěřitelných 1170 kubických kilometrů materiálu. Celkové množství vyvrženého materiálu při této erupci předčilo i objem posledního yellowstonského výbuchu. Po tomto výbuchu, tzv. erupci Oruanui se stovky kilometrů čtverečních povrchu doslova propadly do země a vyvržený materiál pak spadl zpátky na zem a doslova pohřbil většinu Severního ostrova. Takto vzniklá obrovská kaldera byla zaplněna vodou, čímž vzniklo jezero Taupo. Erupce z roku 181 n.l. pak toto jezero ještě značně rozšířila. Vulkanická zóna Taupo, pojmenovaná podle jezera, je dlouhá 250 kilometrů a široká 30–80 kilometrů. Termální aktivita pod jezerem v současnosti neustále pokračuje, a tak je Taupo označován za spící nikoliv vyhaslý vulkán.

     Ještě před návštěvou města Taupo odbočujeme směrem na Aratiatia Rapids. Zastavujeme na parkovišti u hráze přehrady Aratiatia, která je nejmenší a zároveň první hydroelektrárnou na řece Waikato. Právě zde se každý den odehrává pozoruhodná událost. Úzká soutěska, kterou za normálních okolností protéká malý potůček se mění v nádhernou podívanou. Stává se tak čtyřikrát denně v okamžiku, kdy přehrada začne upouštět obrovské množství vody. Míříme na jednu ze dvou vyhlídek a vyčkáváme na sirénu, která oznámí začátek. Pohled na hlubokou soutěsku s obrovskými balvany a na tmavý pruh od vody, snad deset metrů výš působí docela nepochopitelně. Po chvíli se začínají přepadová vrata zvedat a dochází k vypuštění cca deseti miliónů litrů vody. Soutěska se rázem mění a obrovská masa vody vytváří úchvatné peřeje a vodopády. Průtok místy dosahuje až 90 tisíc litrů za sekundu.

     Vracíme se směrem do města a po pár kilometrech zastavujeme u Huka Falls. Kousek od parkoviště je přes řeku postaven malý mostík. Několik set metrů odtud se řeka Waikato zužuje do 100m dlouhé soutěsky, která je široká pouhých 15 metrů. Objem vody, který zde často dosahuje průtoku 220 000 litrů za sekundu zde opět vytváří pěknou podívanou. Kromě pár menších vodopádů je nejpůsobivější závěrečná fáze, kde vodopád dosahuje výšky 11m. Pokles terénu je sice jen šest metrů, ale obrovská masa vody vytváří výškový rozdíl ještě o pět metrů vyšší. Máme štěstí a potkáváme zde populární Jetboat - rychločlun, který doveze turisty do bezprostřední blízkosti vodopádu.

    Přijíždíme do Taupa a po krátké prohlídce Riverside Parku a přístavu se napojujeme na silnici SH5 vedoucí do Napieru. Do konce našeho putování nám chybí sice jen cca 150km, ale rozhodujeme se, že přenocujeme v dalším z bezplatných kempů DOC. Přibližně 30km za Taupem odbočujeme na slepou silnici Clements Mill vedoucí do lesa Kaimanawa. Tento rozlehlý, téměř 700km2 velký, původní les je populární pro kratší procházky, lov, rybaření či noční výpravy.

     Asfalt po chvíli končí a my pokračujeme po nezpevněné cestě, široké tak akorát pro naše auto. Kolem nás je všude hustý a neprostupný les. Po několika kilometrech přijíždíme na místo, kde dnes přespíme. Opět se jedná o velice jednoduché tábořiště s posezením, ohništěm a záchodem. Jsme tu sami, avšak během přípravy večeře přijíždí jeden německý pár. Trávíme společně večer u ohně a debatujeme o našich cestovatelských zážitcích.

     Ráno pokračujeme dál po námi známé cestě do Napieru. Na vyhlídce kousek od vodopádů Tarawera snídáme a na sad přijíždíme krátce před obědem a zakončujeme tak další velice povedený výlet.