Kréta na kole

Jako každý rok, i letos jsme na jaře začali spřádat plány na naše další cykloputování. O tom, že v létě opět navštívíme Norsko bylo rozhodnuto během pár dní. Stejně jako loni v zimě, kdy jsme si prodloužili cyklistickou sezónu návštěvou Azorských ostrovů jsme i letos chtěli vyrazit do míst, kde se dá v zimních měsících bez problému cestovat na kole. Naše volba padla na ostrov Madeira. Postupem času jsme však tuto destinaci začali přehodnocovat a na začátku října, jen pár týdnů před plánovaným odletem jsme si přebookovali letenky a vyrazili na jih, do Středomoří, na cykloputování po ostrově Kréta.

Kréta je se svojí rozlohou 8336km2 největší ostrov Řecka a pátý největší ve Středozemním moři. Ostrov podlouhlého tvaru měří od západu na východ 260km, ve své nejširší části pak 60km, naopak v nejužším místě (nedaleko Ierapetra) měří pouhých 12km. Ze severu je Kréta omývána Krétským mořem, z jihu pak mořem Lýbijským. Pobřeží Kréty je přes 1000km dlouhé, najdeme zde nejen písčité pláže, ale i skalnaté a členité břehy. Nachází se zde divoká pobřeží, dlouhé rozlehlé pláže, vysoké hory, malé zálivy, úrodné roviny, malebné rybářské vesničky a těžko dostupné vesnice vysoko v horách.

Charakteristickým znakem krétské krajiny jsou hory. Hlavní tři pohoří jsou Lefka Ori, Idi a Dikti. Lefka Ori (Bílé hory) jsou nejrozsáhlejším pohořím na Krétě, nachází se zde šest vrcholů, které přesahují 2000m.n.m. Nejvyšším vrcholem je Psiloritis v pohoří Idi (2456m.n.m.). Hory spolu s oblastí s nadmořskou výškou 200-400m pokrývají 3/5 ostrova. Pohoří bývá často rozdělené mohutnými roklinami a kaňony. Nejznámější a nejnavštěvovanější je soutěska Samaria. Řadí se mezi nejdelší (13km) a nejhlubší (300m) v Evropě. Místy je široká pouhé tři metry. Na Krétě se nachází také několik nížin, stejně jako řada náhorních plošin (Lasithi, Omalos a Nidha).

Žije zde 630 000 obyvatel, většina ve velkých městech. Hlavním městem je Heraklion (150 tis obyvatel), dalšími většími městy jsou pak Chania (60 tis.), která byla do roku 1971 hlavním městem Kréty, Rethymno (30tis.), Agios Nikolaos (10tis). a Sitia (9tis.). Zbytek ostrova je řídce osídlen s rozsáhlými plochami horských oblastí navštěvovaných jen farmáři.

Vzhledem k poloze ostrova se Kréta řadí mezi nejslunnější a nejteplejší místa v Evropě. V létě teploty mnohdy dosahují 40ºC. Zima je krátká a mírná. V lednu tu panuje prakticky jarní počasí s teplotami okolo 15ºC.

Naše dvoutýdenní, 730km dlouhé cykloputování po Krétě jsme začali v Chanii. Nyní si můžete přečíst deník z naší cesty.

1. den: středa 13. říjen 2010

PROSTĚJOV – VÍDEŇ - NORIMBERK - CHANIA - PLATANIAS - MALEME - MINOTHIANA

Po tolika absolvovaných cyklovýpravách je balení a příprava na cestu opravdu rutina. V jednom se však tato cesta přece jen odlišuje. Poprvé ji neabsolvujeme s našimi spolucyklocestovateli Petrem a Romčou.

Budíček máme na 4h, což není taková hrůza. Po chvíli už sedíme v autě a míříme na letiště do Vídně. Na zahrádce auta vezeme dvě velké krabice s koly, proto raději jedeme trošku pomaleji. Provoz je však v tuhle hodinu minimální a času máme dost, nic na tom nezmění ani krátká ranní zácpa na obchvatu Vídně, a tak po třech hodinách přijíždíme na letiště. Loučíme se s rodiči a jdeme k odbavení. Při našem posledním letu z Vídně na Azory byla kola podrobena důkladné kontrole detektorem na výbušniny či jiné zakázané látky a tak s napětím očekávám, kam budeme s koly posláni tentokrát. Paní za přepážkou zrovna mile nevypadala, ale důkladná kontrola u vyhodnocovacího přístroje se tentokrát nekoná. K mému překvapení nám však jde asistovat k předání kol na přepážce pro nadrozměrná zavazadla, kde si chce naše krabice převážit. Jsem chvíli na vážkách, jelikož díky nižšímu váhovému limitu (20kg) než mají např. Norwegiani (40kg) máme spoustu věcí v krabici u kola. Napětí opadá v momentě, kdy se váha zastaví na 28kg. Do povoleného limitu 30kg se vešlo i Hančino kolo (24kg). Hned si vzpomenu na Petra jak by asi dopadl, kdyby s námi jel. Jeho krabice bývá vždy zaručeně nejtěžší...

Odlétáme v 8.20 a po hodině letu přistáváme v Norimberku. Odtud po další cca hodině odlétáme směr Chania. Na nebi skoro ani mráček, a tak se nám při přeletu nad Alpami naskýtá pěkný pohled na již zasněžené vrcholy. Krátce před půl třetí přistáváme v Chanii, na jednom ze dvou mezinárodních letišť na řeckém ostrově Kréta, které se nachází asi 10 kilometrů od města Chania. Letiště není nikterak velké, pouze patrová budova a menší odletová hala. Marně hledám místo, kde by mohli vydávat nadrozměrná zavazadla. Jen co si vyzvedneme vozíky se rozjíždí pás a jako první na něm vyjíždějí naše krabice s koly. Výrazy a údiv ostatních cestujících ani není třeba popisovat.

Před letištní budovou kompletujeme kola a hned se stáváme středem pozornosti. Že by sem cykloturisti tolik nejezdili? Zanedlouho máme kola zkompletovaná a vyrážíme ukrojit první kilometry. Kréta nás přivítala příjemným počasím. Teploměr ukazuje 28ºC. Ještě, že je lehký opar a slunce tolik nepeče.

Naše první cesta směřuje do Chanie, toto druhé největší město Kréty bývalo až do roku 1971 také hlavním městem ostrova. Město má bohatou historii a spoustu míst, která stojí za prohlídku. Průjezd městem je zážitek sám o sobě. Tam kde jsou semafory to ještě jde, avšak pokud chybí, tak se jezdí jak to zrovna jde. Kréťané mají dopravní značky víceméně pro ozdobu, takovým koloritem zdejší dopravy je důsledné využívání klaksonu. Je zvykem troubit, když zrovna vjíždí do křižovatky i přesto, že jsou na hlavní. To aby ostatní věděli, že právě jedou. Pro nás značně chaotický systém zde kupodivu spolehlivě funguje. Výjimkou jsou autobusy, mají zde absolutní přednost a světe div se, každý to dodržuje. U jedné z benzínek dofukujeme pneumatiky, jelikož ruční pumpičkou se jen stěží dosáhne potřebného tlaku pro tak naložené kolo.

Pokračujeme dál směrem na západ. Projíždíme známá letoviska a komplexy Agia Marina a Platanias. Vše je zde podřízeno turistice, kromě celé řady hotelů, penzionů a studií zde najdeme vše, co takový turista potřebuje - taverny, obchody, bary, diskotéky, půjčovny aut a skútrů, obchody se suvenýry, ale i lékaře a banku a samozřejmě nádherné pláže. Vše na sebe doslova navazuje a jen díky dopravnímu značení člověk pozná, že je v jiném městě. Jsme tu na konci sezóny a tak turistický ruch není velký. Ovšem v hlavní sezónu to tu musí být pěkný marast.

V tuhletu roční dobu se již začíná brzy stmívat a tak se poohlížíme po nějakém plácku na přespání. Jeden takový nacházíme v olivovém háji kousek za Minothianou. Stavíme stan a vaříme večeři. Slunce rychle zapadá a o půl osmé je tma jak v pytli. O důkladný spánek zde tedy rozhodně nebude nebude, podobně jako loni na Azorech. Jakmile se setmí rozjíždí svůj velký koncert cikády. Naštěstí usínáme bez problému :).

zážitek dne: průjezd Chánií, pláže u letovisek

délka trasy: 40km maximální rychlost: 41km/h čas jízdy: 2:26h průměrná rychlost: 16,4km/h nastoupané metry: 170 maximální výška: 202m

2. den: čtvrtek 14. říjen 2010

MINOTHIANA - KALIDONIA - KISSAMOS - AGIOS GEORGIOS - PLATANOS - SFINARI - KAMBOS - KEFALI - ELAFONISSI

Vstáváme před 8h. Venku je pod mrakem, teploměr však ukazuje 22st., ideální podmínky. Balíme věci a pokračujeme dál na západ. Silnička se klikatí mezi olivovými háji a nabírá sklon. Provoz je tu minimální. Drtivá většina aut totiž jede po nově vybudované dálnici, která vede podél severního pobřeží, z Kissamosu na západě ostrova až do Agios Nikolaos na východě. Tuto silnici postavili ze 75% z evropských peněz a také na to poukazují různými cedulemi u cesty. Není to však dálnice jak ji známe u nás. Jedná se v podstatě o širokou silnici, směrově neoddělenou svodidly, ale dvojitou plnou čárou. Další zajímavostí je široká krajnice, která je od jízdního pruhu oddělena plnou čárou. Místní zde jezdí půlkou auta v krajnici a tím vzniká možnost dvou pruhů v jednom směru. Na dopravních značkách je označena jako "New National Road". Je zde také "Old National Road", která byla postavena po 2.světové válce za pomoci peněz z Marshalova plánu. Po té jedeme my, je to vlastně klasická silnice, místy úzká tak akorát pro náklaďák či autobus.

Na vyhlídce za vesničkou Plakalona se nám naskýtá pohled na záliv Kissamo a mys Gramvousa. U nejzápadnějšího poloostrova Kréty se nachází na jednom z ostrůvků stará benátská pevnost. Dostat se tam je možné lodí, která vyplouvá z města Kissamos. Než dojedeme do Kissamosu, projíždíme několik malebných vesniček, ve kterých získáváme první dojmy o životě místních obyvatel. Lidé zde mají prostě své tempo, jako by se zdálo, že pro ně není čas důležitý. Chlapi vysedávají u taverny a popíjí nebo jen tak debatují. O kus dál zase hlouček ženských a tak to jde pořád dokola. Kréťané zkrátka nikam nepospíchají. Co jde udělat zítra, počká do pozítří.

Někollik km za Kissamosem se silnice stáčí na jih a pomalu stoupá. Obloha se vyjasnila a slunce nám dává docela zabrat. U jedné z benzínek doplňujeme vodu. Kolem 13h projíždíme vesničkou Platanos. Opět doplňujeme vodu v kašně kousek za vesnicí. V tomhle počasí je spotřeba opravdu značná. Ve stínu pod platanem děláme krátkou pauzu. Za Platanosem silnice ještě chvíli stoupá, postupně se dostáváme do cca 270m. Na jedné z vyhlídek se nám naskýtá pěkný pohled na západní břehy mysu Gramvousa a také na Falassarnu - několik km dlouhou písčitou pláž. Spolu s pláží Elafonissi se řadí mezi nejlepší a v minulých letech získala řadu ocenění. Jedná se o klidnou pláž, v blízkosti se nenachází žádné velké letovisko. Nachází se zde jen pár studií a apartmánů. Celkový dojem kazí jen řada velkých fóliovníků.

Po pár km se silnice narovnává a následuje 5km sjezd až do vesničky Sfinari. Tato poklidná, původně rybářská a zemědělská vesnička leží na úpatí hor na západním pobřeží u zátoky stejného jména. Celá je doslova obklopena olivovými háji. Vesnička si zachovala až do dnešních dnů tradiční charakter krétského venkova, aniž by byla příliš ovlivněna turistickým ruchem. Ve srovnání s rušnějším severem je opravdovou oázou klidu. Najdeme zde tradiční krétské taverny, rybí taverny, kafeniony a mini market. Vesničku Sfinari jen projíždíme. Jeden z místních nás láká do taverny, ale my pokračujeme dál.

Charakteristickým rysem venkova na Krétě jsou psi. Přivázaní nebo puštěni na volno polehávají ve stínu pod stromy, u domů nebo jen tak u cesty. Spolehlivě ignorují projíždějící auta, která je mnohdy jen těsně míjí, či procházející osoby. Jak jsme se však přesvědčili, situace se rapidně mění, jedete-li kolem nich na kole. Přívětivě se za celou dobu naší cesty choval jen jeden. Přivázaný pes začne agresivně dorážet, div nepřetrhne provaz. U volně pobíhajících psů je to poněkud horší a setřást je dá vždy pěkně zabrat. Zvlášť, když se jede do kopce. Kousek za Sfinari polehával jeden uprostřed cesty. Snažíme se ho objet po druhé straně silnice, ale už je na nás nachystanej. Několik desítek metrů na nás doráží, cení zuby a ze vzdálenosti pár cm hledá vhodné místo k zakousnutí. Pár prudších pohybů s kolem ho naštěstí odradilo pokračovat.

Za Sfinari silnice opět začíná stoupat. Na protějším svahu údolí krásně vidíme, kam až budeme muset vystoupat. Je však pod mrakem a cesta docela ubíhá. U malého kostelíčku nacházíme posezení a vaříme oběd. Silnice na Krétě jsou těmito kostelíčky doslova posety. Plní roli našich kapliček. Kostelíky různých velikostí jsou k zakoupení ve stavebninách. Dostáváme se do cca 400m, bohužel za vesničkou Kambos silnice prudce klesá a my ztrácíme nastoupané metry. Doplňujeme vodu a pokračujeme dál. Stoupání je však pozvolné a jede se fajn. Dostáváme se téměř do 600m, mraky jsou nízko a tak občas nejde vidět ani na moře. Za vesničkou Pappadiana následuje téměř 10km sjezd k moři.

O půl sedmé přijíždíme k Elafonissi, pláži popsané snad ve všech průvodcích. Mělká a písčitá pláž spíše připomíná nějakou lagunu v tichomoří. Moře je tu tak mělké, že je možné dojít až na stejnojmenný ostrůvek, který je od pevniny vzdálen cca 100m. Za doby turecké nadvlády na počátku 19.století se na něm odehrály masakry na místním obyvatelstvu. Vyvražděno bylo přes 800 žen a dětí, které se zde ukrývaly. V blízkosti se nenachází žádný hotel a v sezónu sem cestovky vozí turisty autobusy v rámci výletů. Každý den na pláž také připlová loďka s turisty z nedaleké Paleochory.

Slunce zapadá a my hledáme vhodné místo na přenocování. Cedule při vstupu na pláž varuje před zákazem stanování na pláži a tak jedeme hledat nějaké místo poblíž. Je zde sice pár karavanů, ale nebudeme zbytečně na sebe poutat pozornost. Vracíme se několik set metrů zpět a najíždíme na kamenitou cestu vedoucí do Sklavopouly a dál do Paleochory. Kousek na východ od Elafonissi se nachází další pláž, kde by měl být snad klid. Cesta se proplétá mezi fóliovníky a narozdíl od značení v mapě se od moře vzdaluje. Když dojedeme k místu, kde už nenávratně stoupá do hor, hledáme cestičku kudy by se k pláži dalo dostat. Rychle se však stmívá a tak raději stavíme stan na velkém rovném plácku, který bude pro dnešní noc naprosto dostačující. Za dnešní den toho máme docela plné kecky a tak sotva dojíme večeři a mizíme ve spacácích.

zážitek dne: krétské vesničky, cesta podél západního pobřeží

délka trasy: 79km maximální rychlost: 42km/h čas jízdy: 6:38h průměrná rychlost: 11,9km/h nastoupané metry: 1320 maximální výška: 541m

3. den: pátek 15. říjen 2010

ELAFONISSI - SKLAVOPOULA - KOUNDOURA - GIALOS - PALEOCHORA

Počasí ráno vypadá velmi slibně. Pobřeží je zalité sluncem a nad horami se drží pár mraků. Ty přijdou jistě vhod, čeká nás totiž 8km stoupání po kamenité cestě do horské vesničky Sklavopoula. Snídani si zpestřujeme pohledem na pár místních lovců se psy, kteří nedaleko od nás šmejdí po okolí. Občas zazní výstřel, těžko říci co loví, možná nějaké zajíce. Po snídani balíme stan a vyrážíme do hor. Míjíme lovce, kteří nás zdraví. Jejich úsměvy a pohledy na nás svědčí o tom, že nás nečeká nijak lehká cesta.

První kilometry nám dávají pořádně zabrat. Cesta je v poměrně špatném stavu a sklon je docela prudký. Kličkování mezi kameny na cestě ubírá sil. Děláme zastávky a kocháme se pohledy na hory a pobřeží. Po cca 3,5km, kdy jsme nastoupali do 360m se sklon cesty na chvíli srovnává. Cestu nám zpestřuje stádo koz, které si nás zvědavě prohlíží. Je pod mrakem a po chvíli začíná krátce pršet. Šlapu jen v šortkách, deštík je v tomhle teplém počasí příjemný. Kolem 12h přijíždíme ke starému kostelíku u cesty a v dáli ve svahu už vidíme Sklavopoulu. Čeká nás ještě pořádný kus cesty. Po krátké pauze pokračujeme dál. Cestou míjíme jediného přátelského pejska na naší cestě. Chudák celý pohublý je tady přivázaný u boudy v území nikoho. Vrtí ocasem a nejraději by šel asi s námi...

Krátce po půl druhé přijíždíme do Sklavopouly. Na 8km jsme nastoupali přes 650 výškových metrů. Snažíme se doplnit vodu, bohužel žádnou nenacházíme. Na pobřeží budeme jistě úspěšnější. Najíždíme na asfalt, před námi je 13km sjezd k moři. Sklon je opět pozvolný a tak je dostatek času pozorovat okolí. Opět míjíme stádo koz, které se v klidu povaluje na silnici a v příkrých svazích u cesty. Vozovka má nový povrch, po kterém je radost jet, zvlášť, když se nemusí šlapat. Po chvíli míjíme dva rozzuřené psy, kteří mají boudy naproti sobě na každé straně silnice. Jedeme tedy prostředkem, ke každému to máme necelý metr. Patrně je zde mají na zahnání koz.

Sjezd nám zabral necelou půlhodinku. Narozdíl od hor, které jsou zahaleny do lehkých mraků je na pobřeží jasno. Nejvyšší čas najít nějakou pláž. U vesničky Gialos se nachází malý poloostrůvek. Z jedné strany je mělká písčitá pláž, my volíme tu druhou oblázkovou, kde nám přijde voda čistější a taky odpadá tlačení kol v písku. Je po sezóně a na celé pláži je nás pět. Tomu se říká pohodička. Také moře má velice příjemnou teplotu. Relaxujeme na lehátkách, která tu asi nechávají celý rok a ani se nám nechce pokračovat dál. Na plážích také nechybí sprchy se sladkou vodou.

Do Paleochory už to máme jen pár km a tak jedeme dorazit poslední porci kilometrů dnešního dne. Paleochora - městečko na jihozápadním konci Kréty má 2000 obyvatel. Pro svoji poněkud horší dostupnost je klidnější než např. letoviska na severním pobřeží. Hluboký a široký písečný záliv Paleochory patří k nejlepším plážím na Krétě. Na východ od Paleochory se nachází pláž oblázková. Míříme do kempu, který leží kousek za městem. Do kvality kempů jaké známe např. z Norska má daleko, ale nám to postačí. Na recepci nám chlapík sděluje ať si napřed postavíme stan a pak přijdeme zaplatit. Když se tam asi po hodině vracím, leží na gauči a říká, ať přijdu později, že se musí trošku prospat. Za jednu noc pro dvě osoby a stan nakonec platím 10 €.

K večeru jedeme na prohlídku městečka. Cestou se zastavujeme v kanceláři lodní společnosti Anendyk a kupujeme lístky na zítřejší plavbu do Sfakie (16€ /os., kolo zdarma). Nakupujeme v místním supermarketu a vracíme se k písčité pláži, kde chvíli pozorujeme západ slunce. Cestou zpět do kempu navštěvujeme jednu z taveren, dáváme si gyros v pitě (2€) a pozorujeme večerní mumraj. Střed města je také centrem nočního života. Ulice jsou lemovány bezpočtem barů, kaváren a taveren. Stolky vybíhají až do silnice, která se večer pro vozidla uzavírá. Do kempu se vracíme už téměř za tmy.

zážitek dne: cesta přes hory do Sklavopouly, večerní Paleochora

délka trasy: 35km maximální rychlost: 41km/h čas jízdy: 3:30h průměrná rychlost: 10,1km/h nastoupané metry: 590 maximální výška: 658m

4. den: sobota 16. říjen 2010

PALEOCHORA - CHORA SAFAKION - KOMITADES - FRANGOKASTELLO - ANO RODAKINO - SELLIA - PLAKIAS

Loď do Sfakie odplouvá v 9:30, takže ráno máme dostatek času na lenošení ve stanu, snídani a balení věcí. Do přístavu přijíždíme asi 15min předem. Loď Samaria, kterou poplujeme není trajekt jaký známe třeba z Norska. Jedná se o 48m dlouhou loď s kapacitou 40aut. Také má pouze jeden vjezd, takže každé auto se po najetí do lodi otáčí. Asi se jim holt nechce couvat. Na molu se dáváme do řeči s jedním chlapíkem, který se nás ptá na naši cestu po Krétě. Také se nám snaží vymluvit naše crossové pláště, protože podle něj jsou nejlepší ty široké na horském kole. My však o tom víme své. Jen co se nalodíme, spustí se krátký, ale vydatný déšť.

Plavba lodí trvá 3h a během své cesty zastavuje na několika místech. První zastávkou je Sougia, klidná vesnice rozložená podél oblázkové pláže lemované tamaryšky s několika tavernami, kavárnami a malými obchody. Obloha se vyjasnila a nám se naskýtají překrásné pohledy na pohoří Lefka Ori. Toto pohoří je velmi těžce prostupné, nejvyšší vrchol Pachnes měří 2452m. Nevede tu žádná silnice, nejblíže se horám přibližuje ta z Chanie, přes náhorní planinu Omalos právě do Sougie. Krátce po 11h připlouváme do Agia Roumeli. Vesnička ležící na pobřeží je vlastně vstupní branou do soutěsky Samaria. Silnice sem nevede, Lze se sem dostat pouze pěšky či lodí. Nad vesničkou pak leží zbytky veneziánského opevnění, které jde z lodi pěkně vidět.

Prohlídku Samarie (vstup 5€) si lze objednat prakticky kdekoliv na Krétě. Autobus doveze turisty na planinu Omalos do Xiloskalo (v překladu dřevěné schody), kde začíná sestup do údolí soutěsky. Pro turisty je zde připravena celá řada míst k odpočinku ve stínu. Jelikož potok, který teče soutěskou se brzo ztrácí pod zem, bylo pro žíznivé turisty vytvořeno několik občerstvovacích míst a voda k nim dotažena. Samozřejmostí je i řada WC. Nejfotografovanějším místem soutěsky jsou železná vrata - místo, kde je soutěska široká pouhé 3m a okolní skalní stěny sahají až do výšky přes 300m. Loď, kterou plujeme má na zpáteční cestě v Agia Roumeli několikahodinovou pauzu, aby se i ti poslední opozdilci dostali zpět. V Sougii či Paleochoře na ně čekají opět autobusy.

Poslední zastávkou před Sfakií je Loutro, vesnička s pláží, hotely a vším co je potřeba k uspokojení turistů. Pár km před Sfakií míjíme pláž Glika Nera známou také jako Sweet water beach. Pláž je široká jen několik metrů a hned jak skončí následuje téměř kolmý několik set metrů vysoký skalní sráz. Zvláštností této pláže, podle které také dostala jméno je, že zde vyvěrá pitná voda. Stačí vyhloubit v písku malou díru a po chvíli je plná sladké vody. Dostupná je jen pěšky od silničky vzdálené cca 1km nebo lodním taxi ze Sfakie.

Krátce před 13h připlováme do Chory Sfakion nebo zkráceně jen Sfakie. Tato malá, půvabná vesnička leží přímo na pobřeží, obklopená vysokými horami, jejichž stíny se odrážejí od mořské hladiny a vydávají nádherné odlesky. Místní pláž je z hrubého písku. Za dob veneziánských bývala Chora Sfakion bohatou metropolí s čilým obchodním ruchem. Dnes zde žijí necelé čtyři stovky stálých obyvatel.

Slunce pěkně peče a tak se pro jistotu mažeme krémem. Hned od přístavu začíná silnice pěkně stoupat. Na jedné z vyhlídek nad přístavem pozorujeme okolní hory, ale také tornádo vznikající pár km od pevniny, které zanedlouho dosahuje až k vodní hladině.

Postupně nastoupáme až do 200m a po dalším víceméně rovném úseku pomalu sjíždíme zpět k moři do vesničky Frangokastello, jejíž dominantou je stará benátská pevnost ze 14.stol, která je volně přístupná. Patří mezí nejstarší na ostrově. Poblíž se nachází dlouhá písčitá pláž, která přímo pobízí k návštěvě. Ve stínu kousek od pevnosti vaříme oběd.

Z Frangokastella vede silnice téměř po rovině a až před vesničkou Skaloti začíná stoupat. Sklon je však mírný a jede se fajn. Škoda jen, že za vesnicí Ano Rodakino ztrácíme přes sto výškových metrů. Silnice se tu doslova klikatí ve svahu a posléze překonává menší roklinu přes malý a úzký kamenný most. Začínáme opět stoupat a otevírají se nám další překrásné pohledy na okolní hory a pobřeží. Poslední část stoupání nám však dává pěkně zabrat. Na 1km jsme rázem o 100m výš. Poté následuje velice pozvolný sjezd do Sellie. U místního kostela doplňujeme vodu a po velice úzké silničce sjíždíme do Plakias. Sešup je to pořádný, na 5km o 300 výškových metrů.

Původně byla Plakias malá rybářská osada, dnes se právem řadí mezi nejkrásnější letoviska jižní Kréty. Přímořské středisko se rozkládá v jedinečné přírodě a jeho prosluněné dlouhé písčité pláže jsou velice známé. Nenachází se zde žádný velký hotelový komplex, naopak taveren, kaváren a barů je tu dostatek. Plakias na nás působí pěkným dojmem. Při průjezdu kolem jednoho z domů z něj vyběhne tetka a snaží se nás u ní ubytovat. S díky odmítáme a pokračujeme ke kempu. Cestou kupuji pivko v supermarketu a dávám ho téměř na ex. Kemp však vypadá opuštěně. Patrně mají mimo sezónu zavřeno. Na recepci nikdo, bazén vypuštěn, stoly a zařízení uklizeno. Začíná se stmívat a tak se vracíme kousek za město, kde jsme již měli vyhlédnutý flek na přespání. Cestou opět míjíme tetku vnucující ubytování, která v domnění, že jsme si to rozmysleli haleká radostí. Ze srandy se ji ptám na cenu, ale než se mi dostane odpovědi šlapeme dál. Stan stavíme na malém plácku jen pár metrů od vody. Vaříme večeři a za svitu měsíce se jdeme okoupat. Za šplouchání vln o břeh se usíná na to tata.

zážitek dne: plavba podél jižního pobřeží, spatření tornáda

délka trasy: 49km maximální rychlost: 54km/h čas jízdy: 4:12h průměrná rychlost: 11,7km/h nastoupané metry: 990 maximální výška: 342m

5. den: neděle 17. říjen 2010

PLAKIAS - LEFKOGIA - KOXARE - SPILI - AKOUMIA - AGIA GALINI - KOKKINOS PIRGOS - TIMBAKI

Probouzíme se před 8h. Jelikož na sebe nechceme moc poutat pozornost, balíme stan a vyrážíme na cestu. Než jsme vyrazili na Krétu, často jsem četl, že v neděli jsou obchody všude zavřeny. Opak byl pravdou. Velké supermarkety typu Lidl či Inka, na které jsme později natrefili na severním pobřeží možná mají zavřeno, ale místní sámošky a konzumy (zde na Krétě také nazvané supermarket) měli vždy otevřeno. Na nábřeží snídáme a pozorujeme probouzející se Plakias. O tom, že toto středisko je u Čechů oblíbené svědčí vývěsky v češtině u některých taveren či informace o možnosti příjmu českých televizí a pouštění večerních zpráv.

Po snídani se vydáváme směrem k Lefkogii. Míjíme kemp, kde to kupodivu docela žije. Pod širým nebem je prostřeno několik stolů, ale možná se jedná o nějakou hostinu místních. Cestou doplňujeme vodu u jedné z benzínek. Projíždíme Lefkogii, kde zrovna probíhá ranní modlitba, která zní všude kolem z amplionů. Za vesničkou Asomatos přijíždíme do soutěsky Kourtaliotis, která odděluje Plakias od okolního světa. Protéká zde říčka Megapotamos, která je výrazným zdrojem pitné vody pro celou oblast a okolí. Pořád stoupáme, ale silnice si udržuje mírný sklon.

Za vesničkou Koxare doplňujeme vodu a napojujeme se na hlavní silnici vedoucí z Rethymna do Agia Galini. Provoz tu však není velký jak jsem čekal, což vůbec nevadí. Projíždíme městečko Spili, které je vlastně tvořeno jednou silnicí, kolem které je spousta obchůdků, taveren a kaváren. V místním obchodě nakupujeme nějaké věci a i nějaké to pivko přijde vhod. Cesta dál stoupá. Potkáváme teprve první turisty s obytným přívěsem. Projíždíme olivovými háji, okolní krajina je pěkně zelená. Nalevo od nás se tyčí pohoří Oros Kedros s nejvyšším vrcholem 1777m. Za vesnicí Akoumia nás čeká první větší sjezd a po vyjetí dalšího kopce silnice nenávratně klesá k moři. Ve stínu jedné z oliv vaříme oběd a kocháme se výhledy po okolí.

Po obědě si užíváme 10km sjezd do Agia Galini. Dál však bohužel silnice díky strmým skalám nevede podél pobřeží, a tak následuje opět nějaký ten kopeček, 200 výškových metrů před námi a následně sjezd opět k moři. Alespoň je tu pěkný výhled na Mesarskou nížinu, který kazí jen všudypřítomné foliovníky. Odbočujeme do Kokkinos Pirgos, kde se nachází dlouhá pláž. Koupačka v moři přišla vhod. Voda byla skvělá, ale kromě nás zde nikdo nebyl. Což nám samozřejmě vůbec nevadilo.

Před 17h opouštíme pláž. Naše další cesta vede do Timbaki. Město na nás působí velice špinavým dojmem a tak jen doplňujeme vodu a mizíme pryč. Asi 5km za městem nacházíme v olivovém háji příhodné místo na přespání. Sice by jsme ještě několik km zvládli, zvlášť když se jede po rovině, ale volíme jistotu. Vaříme večeři a jakmile se zešeří stavíme stan. Cikády nám opět hrají na dobrou noc.

zážitek dne: jízda soutěskou, krajina u pohoří Oros Kedros

délka trasy: 68km maximální rychlost: 57km/h čas jízdy: 5:10h průměrná rychlost: 13,1km/h nastoupané metry: 867 maximální výška: 498m

6. den: pondělí 18. říjen 2010

TIMBAKI - PLATANOS - VAGIONIA - STERNES - CHARAKAS - PIRGOS - MESOCHORIO - KATO KASTELLIANA

Ráno se na obloze honí mraky. Po snídani balíme věci a pokračujeme směrem na Míres. Provoz je sice mírný, ale i tak raději sjíždíme po pár km z hlavní cesty a dál pokračujeme přes Messarskou nížinu po vedlejší cestě.

Nedaleko odtud se nachází Agia Triada, což jsou vykopávky minojského paláce. Na stejném masivu kopce jako Agia Triada leží daleko známější naleziště Festos. Festos je druhý největší minojský palác Kréty, jeho vznik se datuje kolem r. 1900 př. n. l. Na rozdíl od paláce Knossos zde bylo provedeno jen málo restaurátorských prací. V r. 1908 zde byl nalezen nejzáhadnější minojský předmět - faistský disk. Jde o hliněný disk o průměru asi 15 cm, na jehož obou stranách je záhadný nápis z hieroglyfů vytlačených razítky do spirály. Tento disk je považován za největší záhadu v oblasti nerozluštěných písem. Nebyl totiž nalezen žádný jiný vzorek písma než tento jediný disk, což nejen ztěžuje rozluštění.

Cestou přes Messaru míjíme celou řadu sadů s pomeranči, mandarinkami, vinohradů, olivových hájů, foliovníků se zeleninou, ale i květinami. Do oka nám padne strom s granátovými jablky, který roste u silnice. Několik jablek nám mizí v brašnách. Silnice pozvolna stoupá a jede se fajn. Jedinou kaňkou je dopravní značení, které až doposud bylo bezproblémové a to i v horách. Do vesničky Vagionia se tak dostáváme oklikou přes vesničku Vasiliki. Stálo nás to sice 4km a 100 výškových metrů navíc, výhledy na okolní hory a nížinu nám to však vynahradili. Zastihuje nás krátká, ale vydatná přeháňka a tak poprvé na našem putování oblékáme na pár minut nepromokavou bundu.

Ve vesnici Vagionia kufrujeme podruhé. Z malého rádoby náměstíčka vybíhá několik úzkých uliček. Vydáváme se jednou z nich, vodítkem nám je stará ošuntělá cedule s nápisem Pirgos, kam máme také dnes namířeno. Jak jsme však zjistili, do Pirgosu cesta vede, ale oklikou přes Loukii, která leží na úpatí pohoří Asterousia. Takže opět do kopce a pak zase pěkně z kopce. V Charakas nás zastihuje krátká přeháňka. Do Pirgos přijíždíme kolem 16h. Projíždíme hlavní třídu s velkým množstvím obchůdků a taveren a na konci vesničky u posezení vaříme něco k jídlu.

Pokračujeme směrem na Mesochorio, silnice tu pozvolna klesá a kilometry rychle ubíhají. Lehce poprchá a po chvíli se objevuje parádní duha. Po asi 15km jsme kousek před Demati, odkud silnice začíná stoupat do hor. Co nevidět se začne stmívat a tak se poohlížíme po nějakém fleku na spaní. Už po několikáté přichází vhod plácek v olivovém háji. V noci se začíná blýskat a následuje pořádná průtrž mračen. Přidává se pořádný fičák, který pěkně lomcuje se stanem. Na udusané půdě však drží jako přibitý. V noci se díky větru často budím, holt vzpomínky z Azor asi hned tak nezmizí.

zážitek dne: kufrovačka u Vagionia

délka trasy: 60km maximální rychlost: 49km/h čas jízdy: 4:53h průměrná rychlost: 12,2km/h nastoupané metry: 570 maximální výška: 334m

7. den: úterý 19. říjen 2010

KATO KASTELLIANA - DEMATI - SKINIAS - MARTHA - ANO VIANNOS - MIRTOS - IERAPETRA - KOUTSOUNARI

Modrá obloha a sem tam mráček věstí pěkný den. Na vyhlídce u vesničky Demati se nám naskýtá široký pohled na okolní krajinu. Nekonečné olivové háje z nichž sem tam vykukuje nějaká víska lemují okolní hory. Sjíždíme k řece Anapodaris, silnice zde mění sklon a my začínáme pomalu stoupat. Za vesničkou Skinias doplňujeme vodu z netěsnícího vodovodního rozvaděče.

Než jsme na Krétu vyrazili, měli jsme jisté obavy o dostupnosti vody, avšak ukázalo se, že zcela zbytečně. Téměř na každé benzince byla hadice s vodou, také různých kašen bylo poměrně dost. Často jsme narazili na netěsnící vodovod, jako zde u Skinias. Na Krétě ho totiž nemají v zemi, ale volně položený ve škarpě či podél silnice. Pak se zde nachází rozvaděče s velkým počtem vodoměrů a směsicí hadic vedoucích do domů či jako závlaha do sadů. Vodu jsme tedy nabírali na různých místech a nutno podotknout, že žádné střevní problémy nenastaly.

Za Skinias nabírá sklon silnice na síle, avšak stále se šlape fajn. Jen to sluníčko by se mohlo schovat za mrak a jelo by se ještě líp. Po půl jedné přijíždíme do klidné podhorské vesničky Martha. Silnice se tu klikatí v několika vracečkách a tak rychle nabíráme výšku. Za další necelé 4km jsme již v téměř 650 metrech. Následným sjezdem ztrácíme přes 100m a před námi se v dáli objevuje horské městečko Ano Viannos ležící na jižních svazích pohoří Dikti. Nad městečkem vidíme klikatící se silnici. Než začneme klesat moři tak si dáme ještě trochu do těla. V Ano Viannos děláme krátkou pauzu a nakupujeme pár věcí. Většina horských vesniček v oblasti Viannos si stále drží starý architektonický styl. Hlavním produktem této oblasti je jedinečný a slavný olivový olej.

Stoupání za městečkem není tak prudké, jak to na první pohled z dálky vypadalo a po několika km dosahujeme nejvyššího bodu dnešní cesty. Až k moři to máme 20km. Silnice se ještě párkrát zhoupne a následuje vytoužený sjezd. Krajina je tu rozmanitá a výhledy na hory a moře stojí za to. Projíždíme několik malých vísek. V jedné z nich, kde se zrovna silnice na chvíli narovnává, na mě startuje od jednoho baráku pes. Už z dálky je mi jasné, že se nebude jednat o pouhé očichání. Zuřivě se řítí proti mě a tak se mu rychlou myškou vyhýbám. Za hlasitého štěkotu a vrčení mě začíná pronásledovat. Začínám bušit do pedálu co to jen dá, silnice naštěstí mírně klesá a tak to rozjíždím lehce přes 40km/h. Za sebe se raději neotáčím, ale rozdivočelého psa stále cítím těsně za sebou vedle zadního kola. Po cca 500m pes konečně odpadá. Uff, tak tomu se říká rozcvička. Zastavuji a s obavou čekám co Hanka, která jela kus za mnou. Po chvíli přijíždí, naštěstí psa míjela v době, kdy se vracel zpět k baráku. Asi byl tak vyřízenej, že se na druhé kolo necítil :).

Pokračujeme ve sjezdu, během kterého se nám naskýtají úchvatné výhledy na pohoří Dikti. Kolem 15h přijíždíme do Mirtosu. Do Ierapetry to máme 12km. Silnice vede podél pobřeží a tak cesta docela ubíhá. Netrvá dlouho a přijíždíme do nejjižněji položeného města na Krétě, které je zároveň nejjižnějším městem Evropy. V místním Carrefouru dokupujeme nějaké věci (pivo 1,19€, chleba 1,38€, pár banánů, kilo za 1,38€). Projíždíme historické centrem a míříme dál na východ. Naším dnešním cílem je kemp, který by se měl podle mapy nacházet asi 4km za městem. Cestou míjíme řadu hotelů, studií a apartmánů. Řadu z nich tu využívají české cestovky. Východně od města se totiž nachází pěkná dlouhá pláž. Co nám tu však chybí je nějaká cedule informující o kempu. Místo, kde by podle mapy měl být jsme dávno přejeli a nikde nic. Fleků na spaní jsme cestou moc nepotkali a dál na východ se nám už moc jet nechce, jelikož naše zítřejší cesta povede zpět do Ierapetry.

Přijíždíme k vesničce Koutsounari. Mezitím co nadávám nad "přesností" mapy mi Hanka ukazuje jeden z domů, na kterém je nápis Camping. Mapa se tedy sekla o nějaké 3km. Kemp vypadá docela opuštěně, při jeho prohlídce jsme však objevili dva stany a německé turisty s obytným přívěsem, které jsme potkali předevčírem za Spili a tak tu zůstáváme taky. Plácky pro stany, karavany a obytné vozy jsou rozděleny takovými dřevěnými ploty se střechou tvořenou palmovými listy (celé to vypadá jako kozí chlívky). Stín je tu v létě potřeba, teploty kolem 40st. v této nejjižnější oblasti Evropy nejsou nijak výjimečné. Recepce má otevřeno od 18-20h, tak se mezitím jdeme vykoupat do moře. Černá, oblázková pláž s příznačným jménem Long Beach je opravdu dlouhá.

Po koupačce a nezbytné sprše přichází na řadu večeře. Jako v každém kempu, se při vaření večeře schází pár koček a žebrají něco k jídlu. Celkem 4x se snažím zaplatit za dnešní noc, bohužel pokaždé je v recepci tma a zavřeno. No uvidíme zítra ráno. V noci přichází lehký deštík.

zážitek dne: cesta přes hory, vesnička Ano Viannos

délka trasy: 72km maximální rychlost: 60km/h čas jízdy: 4:59h průměrná rychlost: 14,4km/h nastoupané metry: 930 maximální výška: 736m

8. den: středa 20. říjen 2010

KOUTSOUNARI – IERAPETRA - KATO CHORIO - AMMOUNDARA - AGIOS NIKOLAOS - CHOUMERIAKOS

Ráno nás opět přivítá modrá obloha. Po snídani začínáme balit stan a věci. Balení nám zpestřuje zdejší pes, který se snaží vždy nepozorovaně něco ukrást z našich otevřených báglů. Nakonec se mu to jednou povedlo, bohužel sáček vitacitu byla tentokrát špatná volba. Stejně jako večer, tak i dnes ráno na recepci nikdo není. Sedáme tedy na kola a míříme zpět do Ierapetra.

Při pohledu na okolí města je nám jasné, že se dnes do žádných kopců nezapotíme. V tomto nejužším místě ostrova je silnice dlouhá cca 15km. Stoupání je tu velice mírné a v přibližné půli cesty jsme ve výšce kolem 120m. Silnici zde z obou stran lemují hory vysoké i 1000m. V táhlém sjezdu směrem k moři zjišťuji, že mi nějak plave zadní kolo. Hanka s lehce škodolibým úsměvem na tváři to komentuje slovy, že už i na mě konečně došlo. Za celou dobu co mám tohle kolo, tedy cca 6 let se jedná o můj první defekt. Slunce už pěkně peče a tak míříme do stínu oliv u cesty. Bez odstrojování brašen z kola je výměna duše otázkou pár minut. Stopa po nějakém trnu či skle v plášti však není.

Pokračujeme dál ve sjezdu, po cca 1km míjíme benzínku a tak dohušťuji zadní kolo. Ve 12h přijíždíme k severnímu pobřeží. V tomhle počasí bez mraků má moře pěknou azurovou barvu. Také pobřeží je tu poměrně strmé a tak často zastavujeme a kocháme se výhledy po okolí. Naše cesta se stáčí směrem na západ. Nedaleko odtud se nachází ruiny minojského neopevněného města Gournia. Po chvíli se silnice rozšiřuje a dle všeho to vypadá, že jedeme po nově vybudovaném úseku krétské dálnice. Provoz je tu však minimální, zákaz vjezdu cyklistům nikde, stejně jako případné značení či sjezd na "old national road".

Při překonávání jedné soutěsky přes dlouhý most však tuto cestu pod námi vidíme. Na mostě pořádně fučí až to málem Hanku shazuje z kola, naštěstí ten vangl ustála. Po chvíli zjišťujeme, že by se stará cesta stejně nedala použít, jelikož končí zasypaná kamením asi 10m pod touto hlavní silnicí. Pobřeží je tu poměrně členité s mnoha malými zálivy, které se přímo nabízí ke koupání. K vodě se však nedá nijak dostat.

Silnice naštěstí klesá do vesničky Istro, u které se nachází parádní pláž. Je však lehce po 13h a naše žaludky by rády něco dobrého. Naproti odbočky na pláž se nachází pěkná tavernička a tak jdeme napřed okusit místní kuchyni. Místní pikolík se nás hned ujímá a vede nás ke stolu s pěkným výhledem na moře. Obdivuje naše kola a fyzičku. Objednáváme si gyros a další tradiční jídlo - souvlaki, což je opečené maso na špízu. Pivko mají pouze lahvové, ale i to se dá. K tomu namraženená sklenice, v tomhle teplu ideální kombinace. Jako předkrm dostáváme půl bochníku čerstvě upečeného, teplého chleba se dvěma druhy pomazánek. Chutnal opravdu znamenitě, stejně tak jako hlavní chod. Jako zákusek pak byla miska s tvarohově-smetanovým krémem, třešní a marmeládou. Za to vše jsem se práskl přes kapsu a dal mu 50 centů dýško :).

Narvaní jak tašky se přesouváme na opuštěný kout pláže a vegetíme na lehátkách. Moře je tu nádherně čisté, dno pozvolné s jemným pískem. Škoda jen, že se sluníčko schovalo za mraky. Kolem půl čtvrté opouštíme pláž a pokračujeme směrem na Agios Nikolaos. Toto hlavní město nejvýchodnější krétské provincie Lassithi je relativně mladé, bylo založeno roku 1869 na troskách bývalé pevnosti Mirabello. Město patřilo mezi první turistická střediska a hoteliérství zde má dlouhou tradici. Typické pro město je jezero Voulismeni, na jehož březích je hlavní turistická zóna s řadou restaurací barů a diskoték.

Z Agios Nikolaos pokračujeme již po staré cestě, která vede téměř souběžně s dálnicí do Iraklia. Projíždíme vesničku Xirokambos a začínáme pomalu, ale jistě stoupat. Úzká silnička se tu klikatí ve svahu okolních kopců. Dálnice, na které je poměrně silný provoz vede pod námi v údolí. Pomalu se poohlížíme po fleku na spaní. Silnice je tu však zaříznutá ve svahu, a tak žádné vhodné místo nenacházíme. Naštěstí do soumraku času dost.

Po několika km se sklon silnice narovnává, podjíždíme dálnici a pokračujeme směrem na Choumeriakos. Začínají se objevovat olivové háje a po krátkém hledání nalézáme ideální flek několik desítek metrů od silnice. Poprvé začíná být večer poměrně chladno a tak po večeři mizíme ve spacácích.

zážitek dne: koupačka na pláži u vesničky Istro, návštěva taverny

délka trasy: 53km maximální rychlost: 55km/h čas jízdy: 3:58h průměrná rychlost: 13,4km/h nastoupané metry: 640 maximální výška: 218m

9. den: čtvrtek 21. říjen 2010

CHOUMERIAKOS - NEAPOLI - VRACHSI - MALIA - CHERSONISSOS - KATO GOUVES

Ze spacáků vylézáme před půl devátou. Během snídaně zastavuje u cesty jeden z místních a jak na potvoru jde shrabovat staré ořezané větvičky přímo do míst kde stanujeme. Nechci dělat mrtvého brouka a tak vylézám ze stanu a pěkně řecky ho pozdravím. Chlapík je v pohodě a zdá se, že mu naše přítomnost nijak nevadí. I tak raději začínáme s balením věcí. Než se nadějeme tak je pryč. Že by měl pro dnešek odpracováno? Rozhodujeme se, že nepojedeme do hor na planinu Lassithi, ale užijeme si trošku moře a koupačky.

Projíždíme úzkou hlavní silničkou v Choumeriakos, kde na nás místní hledí jak na zjevení. Cesta se dál klikatí olivovými háji a než se nadějeme přijíždíme do městečka Neapoli. Ani se nezastavujeme a pokračujeme dál. Za vesnicí Latsida začíná silnice pořádně stoupat. Na necelých 3km nastoupáme přes 150 výškových metrů. Šlapeme převážně ve stínu stromů a tak se jede fajn. Nejvyššího bodu dnešní cesty dosahujeme v 11h.

Za Vrachasi následuje téměř 8km dlouhý sjezd. Ve sjezdu zjišťuji, že mám opět defekt na zadním kole. Ukazuje se, že místo i díra v duši je naprosto totožná s prvním defektem. Po chvíli zjišťuji příčinu - ostré hrany sváru na pásce na ráfek pro krytí niplů a na maximum nahuštěná pneumatika, jejíž tlak se ještě zvýší brzděním ve sjezdu. Zalepit předchozí duši jsem samozřejmě zapomněl, takže následuje delší pauzička. Hanka mi samozřejmě nezapomene několikrát připomenout, že mi o té duši několikrát říkala. Alespoň se potvrdilo, že pneumatiky, které používáme jsou opravdu maximálně odolné proti klasickým defektům.

Pokračujeme ve sjezdu a po pár km přijíždíme do letoviska Malia ležícího cca 40km od Heraklionu. Nachází se tu několik km dlouhá pláž, celá řada hotelových komplexů. Bary, kavárny a diskotéky jsou snad na každém rohu. I v tuhle tu dobu je zde docela slušný nával turistů. Jedná se o jedno ze dvou nejvyhledávanějších míst na Krétě těmi, kteří sem míří za zábavou. Jedná se o první krétské město, kde se ve dvacátém století rozvinula moderní turistika a hoteliérství, turisté to tu zkrátka vzali útokem a dneska je Malia jeden velký neonový mumraj. Zejména proto na nás Malia nechala docela špatný dojem. Osobně "obdivuji" lidi, které takový způsob trávení dovolené baví, ale proti gustu žádný dišputát.

Nakupujeme v místním supermarketu (500g marmelády 1,37€, pivko Mythos 1,21€, chleba 0,90€) a rychle odtud mizíme pryč. Pokračujeme dál, projíždíme další letovisko Chersonissos, což je vlastně Malia v bleděmodrém. Je to naprostý opak letovisek jako je Plaikas či Paleochora, které se nám velice zamlouvali. Odbočujeme k pláži Anissara, kde by podle mapy měl být kemp. Po krátkém popojíždění a marném hledání pokračujeme raději dál podél moře směrem na Kato Gouves. Kemp sice na mapě zaznačený nemáme, ale víme, že tam je. Snad budeme v jeho hledání úspěšnější.

Přijíždíme do Kato Gouves a po jakémkoliv značení kempu samozřejmě ani památky. Ptám se jednoho taxikáře, který radí na první křižovatce sjet směrem k moři na cestu, která nás přímo přivede ke kempu. U moře po kempu ani památky a tak pokračujeme dál směrem na západ. Po asi 1,5km přijíždíme konečně ke kempu, jehož označení je opět minimální. V kempu potkáváme opět německé turisty s přívěsem. Stavíme stan a jdeme se vykoupat na pláž. Po večeři vysedáváme u stanu a pozorujeme letadla létající přímo nad kempem na nedaleké letiště v Heraklionu.

zážitek dne: stoupání před Vrachsi, letovisko Malia

délka trasy: 51km maximální rychlost: 41km/h čas jízdy: 3:51h průměrná rychlost: 13,2km/h nastoupané metry: 390 maximální výška: 387m

10. den: pátek 22. říjen 2010

KATO GOUVES - HERAKLION - AROLITHOS - DAMASTA - DROSIA - MOURTZANA

Před 10h opouštíme kemp a míříme směrem na Iraklio. Cestou míjíme krétské akvárium. Ve více jak 1,6 miliónech litrů mořské vody lze spatřit přibližně 200 druhů mořských ryb. Krétské akvárium využívá budovu bývalé americké vojenské námořní základny a rozkládá se na pěti tisících metrech čtverečních. Pokračujeme dál, míjíme mezinárodní letiště a krátce před 10h přijíždíme do hlavního města Kréty - Heraklionu.

Město je centrem kultury, zábavy i obchodu na ostrově. Heraklion byl ve starověku přístavem královského města Knossos, původní název získalo město podle mystického hrdiny Herakla, v římském období měl arabské jméno Chandak. Arabové proměnili město na tvrz, kde svého času probíhaly největší trhy s otroky v oblasti Středozemního moře.

Jelikož jsou historické památky v Irakliu pěkně pohromadě, rozhodli jsme se, že si historické centrum alespoň projedeme. Stačilo však pár set metrů jízdy a bylo jasné, že to bude pěkně náročné. Doprava ve městě je doslova šílená. V centru panuje hustý silniční provoz, všude se troubí a chaotickou atmosféru dotváří úzké uličky, obrovské množství jednosměrek, stávkující semafory a neuvěřitelné množství skútrů, které jsou doslova všude. Neustálé troubení je na denním pořádku. Když přestane fungovat semafor, všichni se nahrnou do středu křižovatky a je to v háji. Křižovatky jsou pro středoevropské řidiče doslova očistec. Přikázaný směr jízdy tady znamená doporučený směr, doprava se zahýbá i na červenou, místo přednosti zprava zde platí přednost drzejšího. Jednosměrky jsou řeckými řidiči obzvláště pečlivě ignorovány. Téměř v každé ulici jsou zákazy zastavení, ale auta prostě parkují všude.

Po krátkém tápání se nám alespoň podařilo najít pěší zónu. Kromě zkouknutí benátského přístavu s pevnůstkou Koules, hradeb, Benátské lodžie, kostelíku a několika historických domů nebylo z prohlídky města nic. Zdejší doprava nás opět pohltila. Abychom se někam vůbec dostali, začal jsem jezdit jako místní. Na křižovatkách vždy trochu drzosti, prokličkovat se mezi skútry a auty vždy až ke světlům, u křižovatky bez světel vždy nebojácně najet tam kam potřebuji. S kolem ověšeným brašnami jsme možná působili trošku mohutně a tak se nám po čase podařilo centrem konečně vykličkovat. V letovisku Ammoundara odbočujeme na dlouhou písečnou pláž. Jdeme se koupat a vaříme oběd. Pozorujeme jak nad Heraklionem a nad horami na západ od nás řádí krátká bouřka. Na pláži však ani kapka.

Kolem 14h opouštíme pláž a míříme směrem na západ do hor. Silnice začíná pěkně stoupat. Jelikož z Heraklionu vede směrem na západ dálnice, provoz na staré silnici je mírný. Jakmile jsme za odbočkou do Tilissosu je provoz minimální. Naskýtají se nám pěkné výhledy na město, jeho okolí a hlavně na hory. Silnice se tu zařezává do svahu a klikatí po úbočích hor. Na mnoha místech nejsou svodidla a tak není divu, že občas v roklině spatříme vrak auta. Na 10km nastoupáme téměř do 500m. Poté silnice začíná pozvolna klesat. Přijíždíme do vesničky Marathos kde doplňujeme vodu. Ihned budíme pozornost u dvou menších kluků, kteří se tu prohánějí na starých kolech. Cosi na nás mluví, ale nerozumíme jim ani slovo. Se zájmem si prohlíží naše kola. Počítají zadní převody a obdivují tachometry a vybavení kola.

Po 5km dlouhém sjezdu, kdy jsme ztratily 200 výškových metrů začínáme opět stoupat. Lehce poprchá a tak se jdeme schovat pod jeden ze stromů. Po chvíli však přestává a pokračujeme dál. Stoupáme až do vesničky Damasta, kde zrovna podle všeho probíhá pohřební hostina. Na následujících 15km téměř pořád klesáme a cesta rychle ubíhá. Projíždíme řadou vesniček, které mnohdy tvoří jen shluk pár obydlí.

Kousek před vesničkou Mourtzana nalézáme příhodný plácek na přespání kde jinde než v olivovém hájku. Vaříme večeři a zalézáme do spacáků.

zážitek dne: průjezd hlavním městem, horská silnička za Heraklionem

délka trasy: 66km maximální rychlost: 39km/h čas jízdy: 4:56h průměrná rychlost: 13,4km/h nastoupané metry: 868 maximální výška: 476m

11. - 12. den: sobota - neděle 23. - 24. říjen 2010

MOURTZANA - DAFNEDES - PERAMA - CHANI ALEXANDROU - PLATANIAS - RETHIMNO

Ráno nás vítá zatažená obloha. Teplota akorát tak pro jízdu na kole. Stan je suchý stejně jako každý den, a tak jsme po chvilce zabaleni. Kolem 9h u posezení za vesničkou Mourtzana snídáme. Následujících 10km silnice pozvolna klesá, jedeme nížinou podél koryta vyschlé řeky Geropotamos. V městečku Perama u benzínky dohušťuji pneumatiku opět na maximální tlak. Stejně jako na celém ostrově i zde míjíme celou řadu domů, z jejichž střech ční tlusté ocelové pruty, které tvoří konstrukci domu. Kréťané jsou totiž velice mazaní. Právě tyto pruty značí, že dům ještě není zcela dostavěn a tím pádem se z něj platí daleko menší daně. Naoko to vypadá, že se bude přistavovat ještě další patro, ve většině případech k dalšímu dostavění však už nikdy nedojde.

Před závěrečným sjezdem k moři zdoláváme ještě menší stoupání. Ve sjezdu ve vesničce Viranepiskopi zjišťuji, že mi opět uchází zadní kolo. Že já blbec to kolo vůbec dofukoval. Duši jsem opět nezalepil, takže lepím rovnou obě dvě. Svár krycí pásky na ráfek mám od předchozí opravy překryt záplatou, takže tím to nebude. Tentokráte je na vině malá dírka v již velmi opotřebovaném plášti, kterou se duše cvakla o ráfek. Po dvou výpravách v Norsku a na Azorech má holt již za zenitem. Náhradní plášť sice vezu sebou, ale na tomto to už naše putování po Krétě dojedu. Hlavně ho už nehustit na maximum :).

Přijíždíme k moři a pokračujeme podél pobřeží směrem na Rethymno. U Platanes míjíme několik policejních antonů, mnoho policistů a také řadu vyšších šarží. Asi tu mají nějaké oslavy. Kolem půl jedné přijíždíme do kempu Elizabeth, který se nachází asi 3km před Rethymnem. Kemp leží přímo u moře a tak máme v plánu zde zůstat dvě noci. Recepce je mimo sezónu zavřená a majitel se nachází v taverně, ke které patří kemp. Za dvě noci platíme 33 euro. Ptám se paní domácí na počasí a údajně má být od zítřka opět jasno.

V kempu jsme skoro sami, stavíme stan a jdeme se mrknout na pláž. Stále je lehce pod mrakem a fouká silný vítr. Moře je dnes rozbouřené a platí zákaz koupání. Po obědě proto jedeme na prohlídku města.

Rethymno leží na severním pobřeží, zhruba uprostřed Kréty pod svahy pohoří Ida. Je kulturním centrem ostrova a společně s Chanií patří k nejkrásnějším městům ostrova. Stejně jako v Chanii je i v Rethymnu architektura ovlivněna lety benátské a turecké nadvlády. Dominantou Rethymna je benátská pevnost na vyvýšenině vystrčené do moře. Najdeme zde řadu architektonických památek - mešity, které umocňují orientální dojem, pár velkých kostelů, tureckou školu či turecké lázně nebo novoklasicistní budovu prefektury. Staré město je spletí úzkých uliček i větších náměstí zaplněných tavernami, kavárničkami a nepřeberným množstvím obchůdků nabízející ještě nepřebernější množství různého zboží. Kromě archeologického muzea je zde i muzeum dějin a lidového umění Rethymna.

Naši prohlídku začínáme u benátského přístavu a postupně procházíme celé historické centrum. Krátkou zastávku děláme u kašny Arimondi z roku 1629 v centru starého města, jejíž lví hlavy chrlí vodu do kašny zdobené korintskými hlavicemi. Byla postavena jako konkurenční stavba k Morosiniově kašně v Heraklionu. Od pevnosti, která stojí na mírném návrší se nám naskýtá pěkný rozhled na celé město. V jedné z taveren si dáváme gyros v pitě a pokračujeme na prohlídku městského parku.

Cestou potkáváme celou řadu mladých lidí, kteří svou vizáží vypadají jak účastníci CzechTeku. Po chvíli přijíždíme na jedno náměstí, kde se to těmito lidmi jen hemží, všude samé transparenty s hesly, které nám nic neříkají. Odbočujeme proto do klidnější ulice a jedeme směrem k parku. V tom však přijíždíme před kordon tvořený desítky těžkooděnců s obušky a velkými štíty z plexi. Chystá se tu patrně nějaká demonstrace a už je nám jasné to velké množství policajtů, které jsme potkali dopoledne. Odbočujeme tedy raději hned do další uličky a po chvíli jsme před parkem. Organizuje se zde celá řada akcí a mezi nejdůležitější patří festival vína.

Po prohlídce míříme do přístavu a odtud podél moře zpět do kempu kam přijíždíme po 17h. Cestou se zastavujeme v jednom ze supermarketu a dokupujeme pár věcí ( např. Mythos 1,2€, marmeláda 1,46€). V kempu potkáváme teprve druhého cykloturistu za celou naší cestu. Se stmíváním se poměrně ochlazuje a poprvé během našeho putování vytahuji z báglů ponožky. Vařím večeři a popíjím pivko. Jakmile padne tma mizíme ve spacácích.

Ráno se sice ještě honí mraky, ale vypadá to na pěkný den. Dáváme se do řeči s cykloturistou, který stanoval kousek od nás. Je to Holanďan, dle jeho slov jel z domu přes Benátky do Řecka, odtud lodí na Krétu do Kissamosu, z Heraklionu jede lodí na Rhodos a přes Turecko pokračuje až do Jeruzaléma. Docela obdivuji lidi, co se na takové štreky vydávají sólo. Seznamujeme ho s tím co jsme projeli a informujeme ho, kde přesně je kemp v Kato Gouves.

Z kempu si bereme lehátka a přesouváme se pár metrů přímo k moři. Celý zbytek dne trávíme opalováním na pláži a koupačkou v moři. Tomu se říká pohodička.

zážitek dne: prohlídka Rethymna, koupačka v moři

délka trasy: 45km maximální rychlost: 42km/h čas jízdy: 3:32h průměrná rychlost: 12,8km/h nastoupané metry: 189 maximální výška: 187m

13. den: pondělí 25. říjen 2010

RETHYMNO - GONIA - KOUFLI - EPISKOPI - KOURNAS - GEORGIOUPOLIS - VAMOS - KALIVES

Vstáváme kolem půl osmé. Obloha je jak vymetená. Jdu na pláž udělat pár fotek. Naskýtá se zde pěkný pohled na hory za Rethymnem, které ještě nejsou zahaleny v oparu. Po snídani balíme věci a vyrážíme dál. Cestou do Rethymna nakupujeme opět nějaké věci. Tentokrát míjíme historické centrum a po hlavní silnici projíždíme město. Takhle v pondělí ráno tu panuje pěkný mumraj. Pár km za městem začíná silnice pomalu stoupat. Přejíždíme přes dálnici a pokračujeme po staré cestě směrem na Gonia.

Stoupání je pozvolné a jede se fajn. Na 7km nastoupáme cca 250m. Projíždíme přes vesničky, míjíme olivové háje a kocháme se pohledy na okolní hory. Silnice klesá až do nějakých 40m a cesta rychle ubíhá. Za vesnicí Episkopi odbočujeme směrem k jezeru Kournas. Silnice prudce mění sklon a dáváme si pěkně do těla. Na necelých 4km nastoupáme lehce nad 200m. Poté následuje sešup až k jezeru, které leží jen pár desítek metrů nad mořem. Kournas je největší sladkovodní jezero Kréty, na délku měří cca 1km a hloubka vody dosahuje několik desítek metrů. Při pohledu na vodní hladinu obklopenou hřebeny hor si člověk připadá jako někde v Alpách.

Po 13h přijíždíme do letoviska Georgioupolis ležícího cca 25km od Rethymna. Patří mezi největší turistická střediska v této oblasti, pyšní se téměř desetikilometrovou písečnou pláží. Mnoho hotelů se nachází přímo u hlavní silnice, která kopíruje pobřeží. V kontrastu s ostatními přímořskými letovisky na východním pobřeží není toto letovisko tvořeno jen hotely, ale má také své vlastní centrum. Kouzelnou atmosféru tohoto střediska, dokresluje kulisa Bílých Hor. Ústí řeky, kaplička v moři, vysoké eukalyptové stromy, rybářský přístav, kostel, kolonády, pláž a nádherné panoráma jsou hlavní věci, které se návštěvníkům Georgioupolis vryjou do paměti.

V jedné z taveren si kupujeme gyros v pitě a pod eukalypty v přístavu odpočíváme. Další krátkou zastávku děláme nedaleko kapličky, která je jen pár metrů nad mořem a vede k ní jen úzký chodník tvořený náspem z kamení. Po chvíli pokračujeme dál směrem na Vamos. Silnice se klikatí ve svahu a pěkně stoupá. Na 8km jsme opět v cca 250m. Otevírají se nám pěkné pohledy nejen na oblast kolem Georgioupolis, ale i na Bílé hory. Do vesnice Vamos si to už frčíme opět pěkně z kopce. Z jednoho domu vybíhá menší pes a zuřivě na nás doráží. Není moc vysoký a tak odkládám nohy na přední brašny, aby na ně nemohl a nechávám jet kolo volně z kopce. Chvíli běží podél kola a zakusuje se mi do zadní brašny. Moc mu nechutná a tak ji nechává být.

Sjezd končí až v Kalives, kam přijíždíme krátce po 16h. U této vesničky na kraji zálivu Souda se nachází příjemná a klidná pláž, která přímo nabádá k odpočinku a koupání v moři. Voda je tu sice místy trošku chladnější, ale osvěžující. V nedalekém přístavu se nachází maketa torpéda a mořských min. Vysedáváme na pláži, užíváme si posledních hřejivých paprsků dnešního dne a plánujeme, kde přečkáme noc.

Projíždíme Kalives a nakupujeme v místním supermarketu. Míjíme několik olivových hájů, máme čas a tak pokračujeme do cca 1,5km vzdáleného Kalami. Vedlejší cesta se zde napojuje na dálnici, která vede do Chanie. Všude jsou prudké svahy a najít nějaký rovný flek bude asi těžké. Vracíme se proto zpět k olivovému háji, kde jsme si před chvílí jeden flek vytipovali. Vaříme večeři a se soumrakem stavíme stan. Cikády nám hrají na dobrou noc.

zážitek dne: výhledy nad Georgoupolis, koupačka v Kalives

délka trasy: 68km maximální rychlost: 45km/h čas jízdy: 4:57h průměrná rychlost: 13,7km/h nastoupané metry: 914 maximální výška: 261m

14. - 15. den: úterý - středa 26. - 27. říjen 2010

KALIVES - KALAMI - SOUDA - KOUNOUPIDIANA - KALATHAS - CHORAFAKIA - STAVROS - CHORAFAKIA - LETIŠTĚ CHANIA

Ráno nás vítá opět fajn počasí. Balíme věci a jedeme do Kalami. Do Soudy odtud žádná vedlejší silnice nevede, a tak následujících 5km jedeme po zdejší "dálnici". Provoz je však mírný, krajnice široká a po pár km silnice až do Soudy klesá. Jedeme do přístavu, který je velice významný nejen pro tuhle oblast, ale je to nejvýznamnější přístav na Krétě a využívá ho i NATO jako strategický přístav ve Středozemí. Zrovna zde kotví téměř 200m dlouhá loď společnosti Anek Lines plující do Pireusu. V těsné blízkosti přístavu se nachází vojenská základna a všude jsou cedule upozorňující na zákaz focení.

Jedeme nakoupit, kupodivu zde ještě nemají pečivo, a tak navštěvujeme ještě další obchod. V přístavu, kde kotví rybářské bárky nacházíme pěkný plácek kde snídáme. Ještě než opustíme Soudu míjíme vojenský hřbitov, kde je pochováno kolem 1500 spojeneckých vojáků padlých při bojích na Krétě během 2. světové války. Mnohým z nich nebylo víc než dvacet let.

Silnice začíná stoupat. Na následujících 4km jsme rázem v cca 200m. Celý přístav máme jako na dlani. Začíná být pěkný pařák a tak se už vidíme na pláži u moře. Přijíždíme k silnici vedoucí z letiště do Chanie. Tady jsme před dvěma týdny ukrajovali naše první kilometry. My však odbočujeme k moři a po necelých 5km přijíždíme do Kalathas, kde se nachází parádní a klidná písečná pláž v chráněné zátoce. Je krátce po 11h a rozhodujeme se, že zde strávíme zbytek dne. Tlačíme kola pár metrů pískem a necháváme je u zavřeného kiosku na pláži. Jsou zde ještě dvě taverny, ta větší má již zavřeno.

Na pláži je jen pár lidí, dno je tu z jemného písku a velmi pomalu se svažuje. Na několik desítek metrů vzdálený ostrůvek lze téměř dojít po dně. Slunce je sice schované za lehkým oparem, ale je teplo. Zkrátka ideální den. Přijel majitel kiosku, ale zdá se, že naše kola mu nevadí. Vypadá to, že sem přijel strávit polední siestu u novin a cigárku. Prodá pár káv a za necelou hodinku odjíždí.

Kolem půl čtvrté se opouštíme pláž a jedeme na sever do 5km vzdáleného Stavrosu. Vesnička postrádá historické zázemí a atmosféru romantických vesniček, protože se jedná vlastně o shluk větších či menších ubytovacích kapacit postavených převážně v posledních 25ti letech. Vše ve Stavros je vybudované na plochém výběžku pouštního charakteru, který vytváří dva velké zálivy a několik menších zátok s křišťálově čistou vodou.

Po prohlídce zdejší pláže jedeme zpět na pláž u Kalathas. Cestou se poohlížíme po nějakém fleku na spaní. Žádný vhodný však nenacházíme a tak se rozhodujeme, že zůstaneme přes noc na pláži. Ještě než zamíříme opět do moře, projíždíme krátký úsek rokle, která ústí přímo u pláže. Nacházíme příhodný flek, který máme v záloze, kdyby to náhodou na pláži nešlo. Koupání nám kromě přistávacích letadel zpestřuje cvičení vojenských stíhaček, které hřmí doslova nad námi.

Opět přijíždí majitel kiosku a tak se ho jdu zeptat, jestli mu nezbylo nějaké pivko. Bohužel už žádné nemá a tak mi nabízí limonádu. V tomhle počasí však i studené nealko přijde vhod. Přináší rovnou dvě i pro Hanku a zve mě ke stolu. O placení nechce ani slyšet, že prý to je na něj. Vehementně mi nabízí kuřivo a strašně se diví, když odmítám. Klábosíme o všem různém, o naší cestě po Krétě, životě u nás i na Krétě atd.. Dle jeho slov o víkendu ukončil sezónu, která byla opravdu hektická. Když zjišťuje, že dnes máme v úmyslu přespat na pláži či někde poblíž přichází s nápadem přesunout se k němu domů. Kromě kiosku má totiž také dům, který v sezónu pronajímá. Nyní má však volno a tak nám nabízí výbornou večeři, ubytování a večer strávený u dobrého vínka, rakije a muziky. Na letiště to prý budeme mít ještě blíž než teď. S velkým díky však toto velkorysé pozvání odmítám. Hned mi probleskne hlavou jméno jednoho cestovatele, který by nad touto nabídkou neváhal ani vteřinu. Chlapík se se mnou loučí a jede domů.

Začíná se šeřit a poprvé na Krétě na nás útočí komáři. Spaní pod širákem raději měníme za stan a míříme na vyhlídnutý flek na kraji rokliny jen pár set metrů odtud. Plácek je rovný, ale podloží tak tvrdé, že se nedaří zapíchnout ani jeden kolík. Tropiko proto zatěžujeme kameny, snad v noci nepřijde nějaký silný vítr. Padá tma a stíhačky pokračují v nočním cvičení, během přeletů není slyšet vlastního slova. Po chvíli je však klid. Dojídáme večeři a jdeme spát.

Kolem 7h se zvedá vítr a začíná lomcovat se stanem. Raději vstáváme a balíme věci. Obloha je zatažená a začíná lehce pršet. Zabaleno máme právě včas. Popojíždíme pod malou stříšku ke kiosku na pláži kde snídáme. Déšť zesiluje, a tak se přesouváme pod střechu místní taverny. Jakmile déšť ustává vyjíždíme směrem na letiště ukrojit poslední km tohoto cykloputování. Po 10h jsme již před letištní budovou. Míříme na nedaleké posezení, kde přerovnáváme bágle a balíme věci k odletu. Vaříme ještě oběd a přesunujeme se do haly, kde rozmontovávám kola a připravuji je k přepravě letadlem.

Odbavit se v Chanii je nutné hodinu před odletem, takže se po chvíli otevírají přepážky. Odbavení zde probíhá poněkud odlišně - bágle se musí dát postupně na pás, kde jsou zváženy a nalepeny na ně cedulky, poté si je člověk musí vzít zpět na vozíček. Jakmile vám vydají palubní lístky tak se přesunujeme k další ženské, která kontroluje jak palubní lístky tak i čísla zavazadel. Poté se bágle i kola vyskládají na jiný pás, který je posílá do rentgenu. Jakmile všechny projedou dostáváme info, že je vše ok a můžeme jít. No zajímavý to systém.

Odlétáme přesně načas v 15:10 a po 3 hodinách letu přistáváme v Norimberku. Máme zde cca 1h na přestup. Nakupujeme pár drobností a po chvíli už sedíme v letadle do Vídně. Na let je nasazen turbovrtulový stroj Dash Q400 pro 74 osob, který je zhruba z poloviny obsazen. Přistáváme krátce po 20h. Při příchodu do haly už nám po páse jezdí naše zavazadla. Než stačím dojít pro vozík jsou vychystány i kola. Tomu se teda říká fofr. Rodiče Hanky na nás již čekají u haly. Vybaluji kola, dávám je na nosič auta a po chvíli si to již frčíme směr Prostějov. Cesta domů nám trvá 2h15min.

Naše další cestovatelské putování je za námi. Kam bude následovat to další? Na to jsem sám zvědav.

zážitek dne: pláž v Kalathas

délka trasy: 42km maximální rychlost: 42km/h čas jízdy: 3:32h průměrná rychlost: 11,9km/h nastoupané metry: 543 maximální výška: 197m