Když jsme během zimy přemýšleli, kam vyrazíme tentokrát na naši jarní cyklovýpravu, měli jsme vcelku brzo jasno. Myšlenka vyrazit do Maďarska se nám honila hlavou již nějakou dobu, a když navíc holky čím dál častěji mluvily o místních termálech a my s Petrem zase o dobrém vínku nebylo vlastně co řešit.

     Maďarsko je země pro cykloturistiku přímo stvořená. Kolo je také v Maďarsku běžným dopravním prostředkem. Délka cyklostezek, která sice netvoří souvislou síť tu dnes činí 2000km. Nachází se zde také mnoho vedlejších silnic s minimálním provozem aut, které jsou pro cykloturistiku taktéž vhodné. Ikdyž je to země ležící v poměrně rovinaté oblasti Velké uherské nížiny, není tu nouze i o nějaký ten kopeček, zejména u východních hranic se Slovenskem. Za nejvyšší pohoří Maďarska lze považovat pohoří Mátra, kde se nachází i nejvyšší kopec jménem Kékes. Vysoké kopce najdeme i u města Miskolc v pohoří Bükk. Zejména tedy severní část Maďarska nabízí bohaté vyžití na kolech. Mimo jiné nás tu čekalo množství památek, lidové architektury, historická centra měst, termální prameny s koupáním, pořádné kopce, rozsáhlé lesy, cikánské vesničky a v neposlední řadě také výborná vína.

     Nyní si můžete přečíst deník z této cyklovýpravy

1. den: čtvrtek 1. květen 2008   

PROSTĚJOV - OLOMOUC - KOŠICE - SEŇA - GÖNC - KISHUTA - KÖKAPU - HÁROMHUTA - TOLCSTVA - TOKAJ

     Vstáváme krátce po půlnoci a necháváme se odvést do Olomouce, kde máme sraz s Petrem a Romčou. Naše cykloputování po Maďarsku začíná ve východoslovenských Košicích, kam se dopravíme lehátkovým vlakem. S hromadou báglů a čtyřmi koly vyčkáváme na vlak. Rychlík Šírava přijíždí do Olomouce pár minut po půl druhé a my zahajujeme zrychlený přesun do vlaku. Moc lidí tu nenastupuje a tak vlak čeká jen na nás, než všechny věci a kola naložíme. Průvodčí to při pohledu na naše bágle komentuje slovy „horší než cikáni“. Zabíráme své kupé a hasíme žízeň Gambrinusem, který je možné zakoupit ve vlaku, ovšem za nekřesťanských 29Kč. Drkocání vlaku pěkně uspává, a tak za chvíli všichni spokojeně spíme. Když nás průvodčí budí cca 15 minut před Košicemi, pohled z okna dává jasně najevo, že na ranní sluníčko si můžeme nechat zajít chuť.

     Vystupujeme z vlaku, připevňujeme bágle a převlékáme se do nepromokavého. Než však opustíme nádraží, přestává pršet. Zajíždíme do centra a v místní bagetárii snídáme. Z Košic pokračujeme směrem ke slovensko-maďarské hranici. Kousek za městem začíná vykukovat sluníčko a tak za chvíli šlapeme už jen v tričku a kraťasech. Pomalu se blížíme k hranicím a na obzoru se začínají objevovat obrysy pohoří Zemplén. Když míjíme bývalou celnici, je Petr mírně překvapen , že tu není žádná kontrola. Vysvětlujeme mu, že už nějaký pátek jsou oba státy v Schengenu. Pravda, Petr je z nás nejstarší, a tak chápeme jeho občasné slabší chvilky :).

     Projíždíme vesničkou Gönc, kde nás prověřuje první stoupání. V další vesnici Telkibánia  doplňujeme vodu  s místního hydrantu. Tyto modré nebo červené hydranty stojí kolem cest v téměř každé vesnici a tak po celou dobu našeho cykloputování nebylo o vodu nouze. Za vesnicí silnice opět nabírá na sklonu a po kratičkém sjezdu přijíždíme k altánku v blízkosti ledové jeskyně. Schováváme se před deštěm a vaříme něco malého k snědku.

     Dále pak pokračujeme přes vesnicí Bózsva a za ní odbočujeme vpravo na Kishuta. Silnička vede kolem nejstarší lesní železnice v Maďarsku, kterou postavil v roce 1888 hrabě István Karolyi. Dráha a rozchodu 700mm sloužila k obsluze pily v Palháze. Prázdné vozy nahoru tahaly koně, dřevem naložené soupravy sjížděly samotíží dolů. Přijíždíme k loveckému zámečku, který leží na břehu rybníka. Je tady poměrně rušno, kromě turistů a rybářů tu hraje parta cikánů fotbal. Chvíli se zastavujeme, děláme pár fotografií a vracíme se asi 1km zpět na rozcestí. Odbočujeme vpravo na parádní asfalku, na kterou  je k naší radosti, zakázán vjezd automobilů. Před sebou máme táhlé stoupání, které nás přivádí do centrální části Zemplénských vrchů. Odměnou za něj je parádní sjezd až do vesnice Erdöhorváti.

     Zempléni hegység (Zemplínské vrchy) jsou jižním pokračováním Zemplínských vrchů, které leží na Slovensku. Toto pohoří není známé ani tak svými turistickými možnostmi, jak spíše jedinečným tokajským vínem. Tomu se na jižních a východních svazích tvořených úrodnými půdami velmi daří. A když k tomu připočteme vydatné sluníčko, je o zdejší úrodu vína postaráno. Nejvýznamnějším obdobím tohoto kraje se tak stává vinobraní.

     Ve vesničce Tolcsva zastavujeme u místního sklípku, jehož obsluha nás pozvala na košt. Ochutnáváme 5ti putnové tokajské ročník 2000. Olizujeme se až za ušima a tak jedna lahvinka ročníku 1998 za 4000 forintů končí v brašně. Pokračujeme dál do Tokaje, cíle dnešního dne, kam to máme ještě dobrých 40km. Cesta podél řeky Bodrog však rychle ubíhá a navečer již přijíždíme do města. Chvíli hledáme kemp, až po domluvě s majitelkou jednoho místního pensionu jsme nasměrováni na správné místo.     

     Přejíždíme most přes řeku Tisu a rázem si  můžeme vybrat ze dvou otevřených kempů. Bereme ten  vpravo. S recepčním se domlouváme rukama nohama. Snaží se nám vnutit bungalov a nevěřícně kouká na naše kola. Nakonec se přeci  jen nějak domluvíme. Cena je docela příznivá v přepočtu 90Kč na osobu. Po dnešních 115km jsme natolik unaveni, že po večeři zalézáme do stanů a brzy na to usínáme. 

zážitek dne: pohoří Zemplén, ochutnávka Tokajského

délka trasy: 115km    maximální rychlost: 57km/h    čas jízdy: 7:16h    průměrná rychlost: 15,9km/h

2. den: pátek 2. květen 2008

TOKAJ - TARCAL - PRÜGY - TAKTAHARKÁNY - ÚJSISKA – GASZTELY – ONGA – MISKOLC – MISKOLC-TAPOLCA

     Ráno se probouzíme do deštivého dne. Pomalu snídáme, Petr mění prasklou špici a začínáme s balením vlhkých stanů, které však v Miskolci doschnou. Po desáté opouštíme kemp a vyrážíme na obhlídku centra Tokaje - hlavního turistického střediska tohoto pohoří. V jeho blízkosti, nad soutokem řeky Bodrog s Tisou, stával pevný hrad, který byl v minulosti centrem hnutí za svobodu v Maďarsku. Zastavujeme se u sklípku na ochutnávku 3 a 5ti putnového Tokaje. Romča s Hankou kupují vedle u stánku palačinku s nutelou (15Kč za kus). Na cestu si bereme 2L Zemplínského Furminta (240Kč).

     Celé tajemství tokajského spočívá v tom, že z vysušených, extrémně sladkých cibeb vylisuje vinař ještě sladší šťávu, kterou přidává do běžně vykvašeného vínka. Když přidáte do 136 litrů, což je objem tradičního sudu, 25 kilogramů cibeb, tedy jednu putnu, vyrobíte jednoputnové víno. Když přidáte dvě putny, dostanete dvojputnové a tak dále až do šestiputnového. Platí také zákon, že hrozny a cibéby musí pocházet ze stejného roku sklizně. Byly stanoveny i odrůdy, které se smí při výrobě tokajského používat: Furmint, Lipovina, Muškát žlutý a Ryzlink vlašský. Tokajské víno má tedy jenom bílé odrůdy, v sudech musí zrát nejméně tři roky a jednou z podmínek jsou i dobré sklepy vykutané v sopečném podloží Zemplína. Nejkvalitnějším vínem je Tokajský výběr (Tokaji Azsú). Jedná se o těžká, sladká vína s vyšším obsahem alkoholu.    

     Slunce se nám mezitím vyklubalo z mraků (jak se za chvíli ukázalo ne nadlouho) a my pokračujeme přes Tarcal do vesničky Prűgy. Před vesnicí nás zastihuje bouřka, před kterou se marně snažíme ujet. Schováváme se na autobusové zastávce. Na tachometrech máme 20km a podle mapy je to do Miskolce ještě 55km. Déšť pomalu ustává, sundáváme ze sebe nepromokavé oblečení, ale jen co opět nasedneme na kola,  začíná pršet. První odjezd nevyšel, naštěstí mají ve vesnici další zastávku, která nám poskytuje přístřeší na další půlhodinku, kterou vyplňujeme vařením oběda. Stále prší a vyhlídky na lepší počasí nejsou vůbec růžové. Oblékáme se zpět do nepromokavého a vyrážíme vstříc větru a vodě. Šlape se velmi špatně, vítr fouká přímo proti nám a chrlí na nás proudy dešťové vody. Ještě že máme dokonalé nepromokavé oblečení.    

     Pokračujeme přes Újsiska, Gesztely, Onga do Miskolce. Jedeme stále po vedlejších silničkách, které jsou prakticky prázdné a máme je téměř sami pro sebe. I proto byl pro nás průjezd třetího největšího města Miskolce šok. Doprava otřesná, navíc na hlavní silnice vedoucí do města většinou kola vůbec nesmí a cyklostezky nikde. Projíždíme centrem a na samém okraji Miskolce nacházíme cyklostezku mířící až do Tapolcy. Projíždíme kolem termálních koupališť a v dáli vidíme ceduli kemp 1500m. To, že celou délku pojedeme do pěkného krpálu, tam už zapomněli dodat.

     Celí vyšťavení přijíždíme k bráně. Naštěstí mají otevřeno. Za pár vteřin je u nás týpek a než se nadějeme jsme o 600Kč chudší (dal nám slevu 60Kč). To jsme ještě nemohli tušit za jakou hrůzu jsme mu vlastně zaplatili. Kemp už má asi nejlepší léta za sebou. Celý areál neupravený, budovy zchátralé. Tekoucí pouze studená voda je tu vlastně luxus. Večer se snažíme vypít včerejší Tokaj, leč marně. Zapomněli jsme doma vývrtku a tak nastává otázka „Jak dostat Tokaj z láhve ven?“. Nožem ven korek nejde, zatlačit jde jen kousek, pak už naráží na nestlačitelný mok. Romča obchází kemp a snaží se sehnat vývrtku. Veškerá snaha je však marná, budeme muset počkat a koupit ji v nějakém obchodě. Taková chyba odjet do země termálů a vína bez vývrtky. No aspoň, že ty plavky všichni máme. Na suchu jsme nakonec nezůstali. Vaříme večeři, popíjíme Furmint a kolem 21:30 jdeme spát.

zážitek dne: oblast Tokaje

délka trasy: 75km    maximální rychlost: 35km/h    čas jízdy: 5:01h    průměrná rychlost: 15,0km/h

3. den: sobota 3. květen 2008

MISKOLC-TAPOLCA – BÜKKSZENTKERESZT – HOLLÓSTETŐ – REPÁSHUTA – FELSŐTARKÁNY – EGER

     Po ránu doháníme včerejší zmeškané termály. Věci si necháváme v kempu a na lehko sjíždíme ke koupališti. Otevírají v 9 hodin, ale než stačíme zamknout kola stojí venku taková fronta, že se ke kase dostáváme kolem 9:30hod.

     Termální prameny Miskolc-Tapolca se nacházejí při jihovýchodním úpatí pohoří Bükk, 200 km od Budapešti a pouze 6 km od třetího největšího maďarského města Miskolce. Jedinečná přítažlivost těchto lázní je dána tím, že v témže místě jsou termální koupele, jezero a koupele v jeskyni. Podzemní jezero Várhegy je zásobováno mírně teplými prameny, které jsou nasyceny plynem.

     První dojmy z vody nic moc. Teplota 28°C nás nějak neoslnila. Postupně však prolézáme celý areál a narážíme i na příjemných 38°C. Po hodině toho máme všichni dost a jdeme se slunit ven. Zpátky do bazénů se nám již nechce a tak po dvou hodinách opouštíme areál a zastavujeme se u stánků s občerstvením. Objednáváme si langoš extra (45Kč) a nato ještě palačinku (12Kč). Začíná pršet, naštěstí je to však jen kratičká přeháňka.

     V kempu balíme věci a mezitím nám dosychají promoklé stany. Vracíme se do Miskolce a začínáme stoupat směrem na Bűkkszentlászló. Projíždíme Národním parkem Bükk - nejrozlehlejším maďarským pohořím velikostí zhruba 50x60 kilometrů, které má charakter náhorní planiny. Podobně jako planiny na Slovensku ve Slovenském krasu.

     Cesta plynule stoupá. Kolem nás je plno nádherně zeleně probarvených stromů, téměř žádný provoz, prostě cykloturistická idylka. Cestou potkáváme zájezd české cestovky, jedou opačným směrem než my a na lehko. Nahoru je to prý ještě asi 3km, tak to není zase taková hrůza. Následuje krátký sjezd do Bűkkszentkereszt, pak ale nečekaně zase stoupáme (asi 1km). Cesta se pomalu narovnává, ochlazuje se a začíná pršet. Zase stoupáme a nemůžeme to stále pochopit, vždyť podle mapy by jsme měli již dávno klesat. Po chvíli konečně odhalujeme příčinu, šipky na Petrově mapě jsou zaznačeny naopak než bývá zvykem a tak místo klesání stále stoupeme.    

     Po několika úmorných kilometrech začínáme konečně klesat. Není však o co stát. Je pěkná zima a povrch vozovky se také o dost zhoršil. Po pár kilometrech toho máme až po krk. Vyklepaní jak řízky a promrzlí ze sjezdu až na kost přijíždíme do vesnice Felsötárkány. Posilňujeme se oplatkami a teď už po rovince jedeme až do Egeru. Snažíme se najít kemp, leč marně. Ptáme se místních na cestu, ale posílají nás do míst kde dříve asi něco bylo, ale zjevně to tady už několik let nefunguje. Nálada není zrovna nejlepší, každý se už viděl ve sprše v kempu. Je 19 hod, za hodinku už bude tma a kufrovat tady ve městě není zrovna to pravé ořechové. Jedeme směrem do centra. Projíždíme kolem krásných historických budov, ale není čas ani nálada se na chvíli zastavit a něco třeba i vyfotit.

     Když už tak bezradně stojíme nad plánkem města a snažíme se najít nějaký ten kemp, přichází k nám jeden místní a plynulou angličtinou nás navádí přímo až k bráně kempu. Naši radost nám kazí cedulka na bráně - otevírají až od 15. května. Nezbývá než pokračovat dál směrem na Egerszalók a hledat nějaký flek na divoko. Město opouštíme už za šera. Asi 2 km za Egerem nacházíme hned vedle silnice příhodný plácek pro naše dva stany. Po večeři a pár doušcích Furmintu jdeme spát.

zážitek dne: národní park Bükk

délka trasy: 83km    maximální rychlost: 45km/h    čas jízdy: 5:45h    průměrná rychlost: 14,5km/h

4. den: neděle 4. květen 2008

EGER – EGERSZALÓK – VERPELÉT – KISNÁNA – DOMOSZLÓ – MARKAZ – ABASÁR – MÁTRAFŰRED - SOTÓ

     V noci a taky ráno vydatně prší. Když déšť na chvíli ustává, nemeškáme a balíme mokré stany. Vracíme se zpět do Egeru. Toto kouzelné město s historickou atmosférou, ležící mezi pohořím Mátra a vrchovinou Bükk, ve vzdálenosti 120 km od Budapešti, je dobře známé jako lázeňské středisko a skutečné turistické centrum. V několika kilometrů dlouhé řadě sklepů táhnoucích se pod městem, zraje slavné egerské víno (včetně Býčí krve - Egri Bikaver, kterou já osobně vůbec nemusím).

     Je zima a cestou začalo mrholit. Většina obchodů je dnes zavřená, takže nám dá pěknou práci něž seženeme pekárnu. Pochutnáváme si na marmeládových šátečcích a skořicovém úlu. Z prohlídky města nemáme v tomto špatném počasí vůbec nic. Zajíždíme k termálnímu koupališti, ale po zjištění, že nás dovnitř s koly nepustí, odjíždíme z města. Nechat kola i s báglama před branou se nám moc riskovat nechtělo.

     Vracíme se stejnou cestou a pokračujeme na Egerszalók. Tato vesnice je známá díky svému vínu a hlavně díky svým léčivým termálním pramenům. Hlavní pramen byl objeven během těžby nafty v roce 1961. Obsažená sůl a její usazeniny tak vytváří ojedinělý přírodní útvar, jehož zářivě bílá homole je úžasným kontrastem k okolním temným borovicovým lesům.    

     Kolem půl desáté přijíždíme k termálům. Probíhá tady rozsáhlá rekonstrukce, ale kupodivu mají pro veřejnost otevřeno. Venkovní část se skalisky je z větší části uzavřena, nové jsou vnitřní bazény a k nim navazují venkovní. Máme ještě 30 minut do otevření. Opět řešíme problém co s koly a hlavně co s tolika bágly. Vjíždíme na parkoviště pro personál a zamykáme kola k betonovému pilíři. Chvilku nás sice pozoruje ochranka, neboť do těchto míst je vstup zakázán, ale když po chvíli zjistí náš úmysl nechávají nás být. Alespoň máme kola pod ochranou a navíc je budeme mít pod dozorem i přímo z bazénů. Bereme jen ručník, plavky a přední brašny s cennostmi, vše ostatní zůstává na kolech. Vstupné je celkem přijatelné, okolo 240Kč na 3hod za osobu. Voda je příjemně teplá okolo 33-38°C. Zkoušíme všelijaké atrakce a pak znaveně uleháme na lehátka. Čas strávený v tomto příjemném areálu uběhl nečekaně rychle, nám to však bohatě stačí.

      Vycházíme ven a k naší nelibosti stále prší. Bereme kola a přesouváme se kousek dál k altánku, kde vaříme oběd. Mezitím déšť ustává. Vracíme se do vsi a zastavujeme u sklípku na košt. Kromě ochutnávky kupujeme sebou 2l bílého vína za příznivých 120Kč.    

     Pokračujeme v jízdě pod pohořím Mátra. Projíždíme Verpelét a vesničku Kisnána, pokračujeme na Domoszló a Abasár. Odtud začínáme pomalu stoupat k nejvyšší hoře Maďarska Kékes. Kousek za vesnicí nalézáme ceduli značící kemp. Máme to sice ještě 8 km, ale teplá koupel by docela bodla, už jsme celí propocení. Uvidíme, jestli bude otevřený. Projíždíme vesnicí Mátrafűred. Chceme se zastavit v některé z několika restaurací a ochutnat pravý segedín. Bohužel v žádném z jídelních lísků jsme nic podobného nenašli. Do kempu nám podle cedule u cesty zbývají 3km, tak už to nějak vydržíme a docpeme se Dobrým hostincem (jedno s nejčastějších jídel na našich cestách).

     Do kempu přijíždíme po 19 hodině. Naštěstí  je otevřeno. Ihned u brány se nás ujímá dědula, se kterým se domlouváme německy. Domluva v Maďarsku je strašně složitá. Většina lidí neovládá žádný světový jazyk, takže nezbývá než zapojit ruce a nohy. Pouze malé procento (většinou starší lidé) umí německy.    

     Stavíme stany a pereme pár věcí. Petrovi pro změnu zase praskla špice, ale opravu nechává až na ráno. Po večeři jde Romča s Hankou spát. Já s Petrem ještě sedíme na lavičkách pod přístřeškem a popíjíme vínko. Vedeme chlapské řeči a do stanů zalézáme až kolem jedné hodiny noční. Holky z nás budou mít zajisté radost, ze dvou litrů vínka nezbyla ani kapka :).

zážitek dne: termály Egerszálok

délka trasy: 57km    maximální rychlost: 50km/h    čas jízdy: 4:21h    průměrná rychlost: 13,2km/h

5. den: pondělí 5. květen 2008

SOTÓ – MÁTRAHÁZA – KÉKES – PARÁD – PARÁDFŰRDÖ – RACSK – MÁTRADERECSKE – MÁTRATERENYE - KAZÁR

     Ráno je zamračené. Petr dává do kupy své zadní kolo a my mezitím balíme všechny věci. Romča je na balení sama a tak ve spěchu ani nezpozorovala, že společně se stanem sbalila také cedulku s číslem stanu. K vůli tomu se trochu chytla s Petrem a tak vztekle vyráží směrem na Kékes. Nahoru to máme kolem 9km. Ze včerejšího furmintu máme s Petrem trošku ztuhlé nohy, a tak chvíli trvá než to rozšlapeme. Vypil jsem ho asi o něco méně než Petr, protože mu do kopce pomalu ujíždím. Rozparáděnou Romču však nemám šanci dohnat. Hanka je tak hodná a šlape s ním, když už mu Romča ujela :). 

      V Mátraháze dojíždíme Romču, která už na nás nějakou chvíli čeká, že ji ten Petr umí ale rozpálit :). Společně ukrajujeme posledních 5km. Stoupání je mírné, ostatně jako všechna tady v Maďarsku. Kolem 11hod přijíždíme na vrchol, na kterém je mimo televizního vysílače (postaveného roku 1960) umístěna také rozhledna. Dnes je zavřená, ale nám to moc nevadí. Pro tu mlhu co tady nahoře panuje, by jsme toho stejně moc neviděli.

     Pohoří Mátra je součástí Severomaďarského středohoří. Nejvyšším vrcholem nejen celého tohoto pohoří, ale zároveň celého Maďarska je Kékes (1 014 m). Celé pohoří je sopečného původu, o čemž svědčí nejen řada rudných ložisek, ale také několik teplých minerálních pramenů, z nichž se řady využívá k léčebným účelům (Parád). Povrch pohoří Mátra je pokryt hustými, zejména listnatými lesy. Z nejvyšších vrcholů se otevírají fantastické rozhledy nejen na velkou část jižního Maďarska směrem k Tise, ale také hluboko do slovenského vnitrozemí, zejména na Slovenské rudohorie. Nejvyhledávanějšími turistickými středisky v oblasti jsou Mátraháza, Mátraszentitsván, Gyöngyöz a Parád. Z nich je nejznámější právě Mátraháza, neboť v její blízkosti se nacházejí nejlepší lyžařské terény celého Maďarska.

      Před sebou máme parádní sjezd. Kilometry na tachometru jen přibývají. Zastavujeme až v obci Parád, kde nakupujeme chleba (22Kč) a jen tak pro chuť vynikající šátečky (11Kč).

      Pokračujeme do vesnice Recsk a odbočujeme vlevo na Matraderecske, kde máme v mapě zaznačené koupání. Přijíždíme k bráně a už na první pohled je nám jasné, že tady se dnes kopat nebudeme.  Vypadá to jen na letní koupaliště a na to je tady ještě brzy.

      Za vesnicí zastavujeme na odpočívadle a vaříme oběd. Obloha se zatahuje a nakonec spadne i pár kapek . Při pohledu na Mátru to vypadá na pořádnou bouřku,  která se nám naštěstí obloukem vyhýbá.

      Pokračujeme přes Mátraballa a Mátraterenye do vesnice Kazár, kde se nachází tzv. Bílá roklina. Tento zvláštní geologický útvar je ukryt v kopcích nad vesnicí. Celá trasa je dobře značená již od hlavní cesty. Vyjíždíme s koly kam až se dá, dále už musíme po svých. Nejprve vyrážím na obhlídku já s Hankou. Cesta k roklině trvá cca 30minut, při cestě zpět nás zastihuje pěkný slejvák a ke kolům se vracíme pěkně promočeni. Po nás vyráží Petr s Romčou, i je po cestě zastihuje několik bouřek, takže se vrací ještě ve zuboženějším stavu než my.

                Stále prší. Nikdo už nemá náladu někam pokračovat dál a tak stavíme mezi křovím stany. Terén je trošku hrbolatý a z kopce, ale není tady vidět z cesty a to je hlavní. Zalézáme do stanu a vaříme večeři. S plnými žaludky usínáme.

zážitek dne: pohoří Mátra, sjezd z Kékesu

délka trasy: 63km    maximální rychlost: 60km/h    čas jízdy: 4:09h    průměrná rychlost: 15,1km/h

6. den: úterý 6. květen 2008

KAZÁR – KISHARTIÁN – SÁGUJFALU – KARANCSSÁG – SZÉCSÉNY – NAGYLÓC – ZSUNYPUSZTA – HOLLŐKŐ – FELSŐTOLD – ALSÓTOLD - PÁSZTÓ

     V 5 hodin ráno nás budí zvony místního kostela. Vzhledem k tomu, že jsme šli spát před osmou hodinou, jsme už docela čilí. Ještě se chvíli povalujeme a kolem 6h začínáme s balením. Snídáme až ve vesnici pod altánkem v parku. Teplota se pohybuje kolem 10°C, žádné teplo. Je kolem půl osmé a děcka jdou zrovna na autobus. Většina na nás nevěřícně hledí a nechápou, kde jsme se tady tak brzy vzali.

Pokračujeme na Szcécsény, kam přijíždíme před jedenáctou. Zastavujeme se opět v pekárně pro něco dobrého. Po čtvrt hodince jsme zpět v sedle. Měníme směr a míříme na jih na Nagylóc a Zsunypuszta. Odbočujeme vpravo a po dvou kilometrech za pravého poledne přijíždíme do Hollökö, vesnice s lidovou architekturou a pestrými lidovými kroji, která je od roku 1987 součástí Světového kulturního dědictví. Leží uprostřed pohoří Cserhát a stále si zachovává svoji středověkou podobu. Vesničku tvoří celkem 65 domů (dětská školka, poštovní úřad, tkalcovna, lázně) a bílý kostelík.

     Pěkně se nám vyčasilo a sluníčko dává znát svou sílu. Toho je třeba využít. Vytahujeme mokré a vlhké věci a sušíme je na slunci. Vypadáme jako kočovní cikáni, ale za chvíli je vše suché. Vyrážíme na prohlídku hradu a vesničky. Před druhou hodinou opouštíme tuto malebnou vísku a vracíme se zpět na rozcestí. Máme namířeno do Pásztó, kde by měl být podle naší mapy kemp. Před městem nás zastihuje bouřka, zastavujeme na autobusové zastávce a převlékáme se do nepromokavého. Vše špatné je i k něčemu dobré. V blízkosti nalézáme zapomenutou flašku hruškovice. Je ještě neotevřená a zakolkovaná, bereme ji sebou třeba se bude někdy hodit.

     V Pásztó se nám opět potvrzuje, že nemůžeme všemu věřit i když je to zaznačené v mapě. Po kempu není vidu ani slechu, ani na poště o něm nic nevědí. Ještě se snažíme najít alespoň nějakou hospůdku, kde by vařili, ale ani to se nám nedaří. Podle několika barů se tady snad jen chlastá. Vyrážíme tedy dál směrem na Budapešť. Po sedmi kilometrech nacházíme celkem slušný plácek na spaní. Sluníčko nás dnes prověřilo dokonale, všichni máme pěkně opálené obličeje. Já asi nejvíce, protože Petr pořád opakuje, jakou že mám pěknou barvu. Asi jsem ho zapomněl pochválit, že to byl právě on, kdo se stihnul namazat krémem :). Vaříme večeři z  vlastních zásob a poleháváme ve stanu. Kolem osmé hodiny jdeme spát. 

zážitek dne: vesnička Hollökö

délka trasy: 77km    maximální rychlost: 54km/h    čas jízdy: 4:43h    průměrná rychlost: 16,4km/h

7. den: středa 7. květen 2008

PÁSZTÓ – JOBBAGYI – PALOTÁS – VERSEG – KARTAL – ASZÓD – IKLAD – GALGAMÁCSA – VÁCEGRES – VERESEGYHÁZ - FÓT – BUDAPEST

     Dnes po ránu je obzvláště chladno, teploměr ukazuje pouze 9°C. Sluníčko se teprve pomalu dere zpoza kopců a vše nasvědčuje tomu, že bude nádherný den. Jen aby to vydrželo. Balíme vlhké stany a vyrážíme směr Budapešť. Cíl dnešního dne je jasný dostat se co nejblíže centru města a ubytovat se v některém z kempů. Popravdě řečeno z toho máme trochu obavy. Vjet do téměř tří miliónového města na kolech, bude jistě tvrdým oříškem. Snažíme se vyhnou hlavním tahům a většinu trasy jedeme po vedlejších cestách. Projíždíme přes Jobbagyi, Verseg a Kartal do Aszódu. Zastavujeme u marketu  a střídáme se v nákupu. Petr zjišťuje že se mu stále povolují špice zadního kola. Po dotáhnutí a ujetí 20 km jsou zase volné. Mezitím se s námi dává do řeči místní babča, která postává před obchodem. Když vidí že se s námi maďarsky nedomluví, přejde na docela srozumitelnou slovenštinu.

     Po chvíli pokračujeme přes Iklad a Galgamácsa do Verecegyházu. Je kolem poledne a žaludky se začínají ozývat. Zastavujeme v blízkosti termálních koupelí. Dáváme si něco k snědku a mezitím dosušujeme stany. Již v předchozích výpravách jsme zjistili, že je lepší sbalit ráno vlhké, nebo i mokré stany a dosušit je až v poledne při obědě. Na rozdíl od rána, kdy schnou celou věčnost jsou na přímém slunci za pár minut suché. Do hlavního města je to jen kousek, což se hned projevuje na hustotě dopravy. Projíždíme přes Fót a snažíme se vjet do Budapeště. Ale co to, vjezd cyklistům zakázán. Jiná cesta tu nevede, nezbývá než porušit pravidla a doufat, že nás nikdo nezastaví a nebude pokutovat. Naštěstí zákaz platí jen přes viadukt a za ním už opět můžeme. Začíná nám pravé peklo. Kolem nás to švihá jedno auto za druhým. Nedaří se nám nalézt nějakou cyklostezku, podle mapy to však Dunaji není moc daleko a tam se snad napojíme na Podunajskou.

     Přijíždíme k řece a přejíždíme část po železničním mostě. Dostáváme se tak na ostrov, na kterém by měl být kemp. Po pár minutách přijíždíme k bráně, bohužel je ještě zavřeno. Pokračujeme dále k mostu a přejíždíme na pravý břeh. Podle mapy by další kemp měl být něco kolem 5km směrem ven z města. Netrvá to dlouho a vidíme první ceduli s karavanem a ukazatelem. Projíždíme rekreační čtvrtí, kolem nás samé hotely, penzióny a vilky. Cedule se značeným kempem se pravidelně objevují kolem cesty. Zdá se ale, že jedeme nějak moc dlouho. A taky že jo. Po cca 8km přijíždíme k minikempu, který je pro změnu taky zavřený. Co teď. Všichni jsou z toho věčného hledání očividně otrávení. Už nás napadají i takové varianty, že zavoláme domů, aby nám zjistili, který z kempů je vlastně otevřený. Nakonec se rozhodujeme, že koupíme na benzínce podrobnější mapu a zeptáme se obsluhy.  Mapu se zaznačenými kempy bohužel nemají. Obsluha nás však posílá asi 2 km zpět do centra. Na otázku, zdali je kemp otevřený, odpovídá, že určitě ano. A skutečně - kemp je otevřený a to celoročně. Na bráně nikdo není. Po chvíli však ze dveří restaurace vychází tetka. Bere si od nás pas s tím, že zítra se s námi majitel vyřídí. Stavíme stany a užíváme si po delší době teplé sprchy. Po dvou dnech spaní na divoko již byla zapotřebí. Na prohlídku večerního města se nikomu moc nechce. Raději odpočíváme a popíjíme pivko, zakoupené v nedalekém marketu. Se setměním jdeme spát.

délka trasy: 105km    maximální rychlost: 54km/h    čas jízdy: 6:11h    průměrná rychlost: 17,0km/h

8. den: čtvrtek 8. květen 2008

BUDAPEST

     Po ránu je obloha jak vymetená. Vše necháváme v kempu a vyrážíme na kolech do centra. Držíme se cyklostezky lemující levý břeh Dunaje. Na rozdíl od automobilů, které se pomalu posouvají v tvořících se kolonách, projíždíme městem plynule a po 45 minutách bez velkých potíží přijíždíme k Parlamentu. Těsně před ním nás upozorňuje chlapík v reflexní vestě na probíhající demonstrace, a abychom si dávali pozor. Celá budova je obehnána mřížemi a kolem dokola hlídkují policajti.

     Pokračujeme prohlídkou Pešti s Náměstím Svobody. Na chvíli se zastavujeme také u Basiliky. Od místní agentury nabízející okružní cestu po městských památkách získáváme plánek města s fotkami a popisy památek. Nejprve zajíždíme k Židovské synagóze. V přilehlém krámku kupujeme nějaké suvenýry pro rodinu. Do oka nám padly dárkové balení pravé Maďarské papriky, což jistě bude pěkná vzpomínka. Podle mapy se snažíme najít infocentrum, kde chceme získat nějakou mapu, ve které by byla zaznačena Podunajská cyklotrasa. Místo klasického infocentra, nalézáme budovu místního úřadu. Romča to jde omrknout a za chvíli se vrací alespoň s mapou budapešťských cyklostezek.

     Přejíždíme most přes Dunaj a přijíždíme do Budy. Jedeme k dalšímu zastavení na naší trase kterou je zámek a Rybářská bašta. Bašta je opravdu nádherná, bohužel se některé části v současné době opravují, takže ji nemůžeme obdivovat v celé své kráse.

Po cyklostezce lemující pravý břeh se vracíme zpátky do kempu. Nutno podotknout, že cyklostezky v Budapesti jsou opravdu dobře značené a jejich současná délka je přes 100km.

     Cestou se zastavujeme v marketu a utrácíme zbytek peněz za jídlo. V kempu vaříme dlabanec a chystáme se na láhev Tokajského. Snažím se někde sehnat vývrtku. Nakonec mi vypomůžou dva údržbáři a pomocí vrutu vytahují korek ven. Víno je výborné. A i ta troška, která na každého z nás vyšla, nás zmáhá natolik, že po chvíli zaleháme ve stanech.  Večer se zatahuje a spadne i pár kapek. Chvíli posedáváme u stanů a popíjíme pivka. Se setměním jdeme spát.

zážitek dne: památky v Budapesti

délka trasy: 34km    maximální rychlost: 29km/h    čas jízdy: 2:56h    průměrná rychlost: 11,7km/h

9. den: pátek 9. květen 2008

BUDAPEŠŤ – SZENTENDRE – VISEGRÁD – ESZTERGOM - ŠTÚROVO

     Vstáváme po šesté hodině. Počasí se vybralo a vypadá to opět na pěkný den. Jelikož opouštíme kemp poměrně brzy, chvíli čekáme, než se otevře recepce a platíme za kemp. Cesta podél Dunaje rychle ubíhá a za chvíli zastavujeme v Szentendre u Lidlu a nakupujeme. Zajíždíme také do centra tohoto pěkného starobylého městečka. Proplétáme se malebnými uličkami s obchůdky a hledáme nějakou pekárničku. Šátečky dnes zřejmě nebudou, kromě suvenýrů a restaurací, tady snad žádný jiný obchod není. Po chvíli pokračujeme dál.

     Podunajská cyklostezka nás svou kvalitou příliš nenadchla. Asfaltový povrch je hrbolatý, jako by ho uplácávali lopatami. Rychleji než 16km za hodinu se jet nedá. Místy je taky zarostlá a z větší části vede po okresní silnici. V některých částech započala výstavba nové stezky, ale její dokončení je zatím v nedohlednu. Celá část kterou jsme projeli vede po rovince, což pro nás milovníky kopců a dalekých rozhledů, není taky to pravé ořechové.

     Přijíždíme do Visegrádu, města maďarských králů s pevností na Hradním vrchu a palácem, ležícího na nejužším místě Dunaje severně od Budapešti. V dobách existence římské říše byla oblast dnešního Visegrádu severní hranicí impéria, navíc těžce zkoušenou útoky různých germánských i jiných kmenů, v té době proto Římané na skalní vyvýšenině postavili pevnost. V roce 1330 zde byl dokončen nový královský palác. O pět let později se zde setkali český král Jan Lucemburský, uherský král Karel Robert a polský král Kazimír III. Veliký, aby zde uzavřeli antihabsburské spojenectví. Moderní dějiny si vzali ze 14. století příklad a roku 1991 se zde zástupci ČSFR, Maďarska a Polska dohodli na spolupráci při vstupu do EU. Vznikla tak Visegrádská skupina.

     Něco po 13h přijíždíme do Esztergomu. Zastavujeme se na náměstíčku s fontánkou a také se vydáváme na poslední nákupy. Přejíždíme přes most Mária Valéria, který byl roku 1944 zničen ustupující německou armádou a po druhé světové válce nebyl obnoven kvůli napjatým vztahům mezi Slováky a Maďary. Celých 57 let byl zničený most symbolem napětí mezi formálně spřátelenými zeměmi. Dopravu po Dunaji tak zajišťoval provizorní přívoz. Most byl obnoven až v roce 2001. Přejezdem přes řeku Dunaj tak po deseti dnech definitivně opouštíme Maďarsko.

     Kolem 14 hodin vjíždíme do Štůrova. Míříme na vlakové nádraží, kde kupujeme lístky a rezervace pro kola na zítřejší EC do Brna. Poté se vracíme zpět do centra a přijíždíme do termálních koupelí jejíž součástí je i kemp. Cena je příznivá, v přepočtu asi 170kč za osobu. V ceně jsou samozřejmě i bazény, kromě perličkového, za který se připlácí. Stavíme stany a na střídačku se chodíme koupat. Poleháváme u stanů a užíváme si posledních příjemných chvilek naší jarní dovolené. Jelikož zítra vstáváme v 5hodin ráno, kolem 21hodiny zalézáme  na kutě.

zážitek dne: Visegrád a Esztergom

délka trasy: 75km    maximální rychlost: 33km/h    čas jízdy: 4:40h    průměrná rychlost: 16,0km/h

10. den: sobota 10. květen 2008

ŠTÚROVO – BRNO – PROSTĚJOV

     Vstáváme v 5 hodin. Moc se nám z těch vyhřátých pelíšků nechce, ale co naplat, musíme na vlak. Snídáme, balíme věci a po šesté hodině odjíždíme na nádraží. Máme ještě trochu času, vlak nám jede až za 30 minut. S Hankou jdu nakoupit nějaké bagetky na snídani a kolem sedmé hodiny odjíždíme. Vlak je pohodlný, kola jsou pověšeny na hácích přímo v našem vagóně, takže je máme celou cestu na dohled.

     Před desátou přijíždíme do Brna. Další vlak nám jede až za hodinu, což má bezesporu velkou výhodu vtom, že se nemusíme honit a máme dostatek času na nákup jízdenek a taky něčeho dobrého na zub.

Po jedenácté odjíždí Petr s Romčou směr Bohumín. Nám jede přímý vlak do Prostějova 5 minut po nich. Po 12h přijíždíme do PV. Sedáme na kola a hurá domů.

     Naše jarní cyklovýprava je za námi. Projeli jsme část pro nás dosud neznámé země, polenošili jsme u termálů, popili trochu vínka, ale taky našlapali nějaký ten kilometr. Naše cykloputování měřilo 685km. A i když se říká, že Maďarsko je rovina, tak na tohle máme trochu odlišný názor. Alespoň trasa, kterou jsme si naplánovali a projeli, vedla z větší části přes kopce.

 Zase jsme bohatší o nové zážitky a již teď se těšíme na nová poznávání a dobrodružství, které nás čekají za dva měsíce na dalekém severu.