V době, kdy píšu tento článek je tomu téměř 5 let, kdy jsme vyrazili na naší první cyklovýpravu. V té době jsem ještě nevlastnil digitální fotoaparát, neexistoval tento web a ani jsem si nevedl žádné záznamy o průběhu naší cesty, tudíž není zdokumentovaná a nemůžu ji ani řádně popsat. Po tolika letech si ani nevzpomenu na přesné datum, kdy jsme se na naši první cestu vydali. Jedno je však jisté - cykloturistika mě tehdy očarovala na tolik, že jsem jí zůstal věrný do dneška. A jak to tedy všechno začalo? To jsem se snažil popsat v následujících řádcích, kdy jsem lovil v paměti, jak to vlastně všechno bylo.

     Psal se rok 2002. Je tomu již šest měsíců, co objíždím okolí Prostějova na novém horském kole a v hlavě mi koluje nápad vyrazit na delší cestu někam po republice. Je srpen, prázdniny v plném proudu a parta čtyř cykloturistů začátečníků - já, Hanka, Dan a Terka se vydávají na svoji první cyklovýpravu. Naším cílem jsou Jižní Čechy. Bez velkých příprav, tréninku, s pár stránkami ofoceného autoatlasu s vyznačenými kempy, s brašnou jídla a lepením s pumpičkou vyrážíme z Prostějova vstříc našemu prvnímu cyklodobrodružství.

     Vyrážíme v 7h z Prostějova směrem na Boskovice. Jedu poprvé na kole obtěžkaným brašnami a první kilometry mám pocit, že mě snad zezadu někdo drží za sedlo, jak to vůbec nejede. Při stoupání do Malého Hradiska pak funím jak parní lokomotiva a v hlavě mi kolují myšlenky na co jsem se to vlastně dal. Při prudkém a dlouhém sjezdu do Boskovic, kdy jsem poprvé fičel z kopce 70km rychlostí si říkám, že ta cykloturistika zase tak špatná nebude :). První větší zastávku děláme v Boskovicích, a doplňujeme energii svačinkou. Po chvíli pokračujeme dál a v pravé poledne projíždíme Kunštátem. Jedeme po klasické silnici, takže provoz je poměrně hustý. Silnice začíná opět stoupat a úsek do Rozteče nad Kunštátem nám dává pořádně zabrat. Silnice směrem na Štěpánov nad Svratkou je sice uzavřena, ale my se rozhodujeme, že po ní pojedeme. Jak později zjišťujeme, velká voda zde v několika místech strhla silnici. Na kolech se však projet dá a my pokračujeme dál. Následuje několikakilometrový sjezd. Projíždíme Bystřicí pod Pernštejnem, Nové město na Moravě a pokračujeme do Žďáru nad Sázavou. Zde navštěvujeme poutní kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře, který byl pro svou jedinečnost zařazen roku 1994 mezi památky zapsané do prestižního Seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. Po prohlídce odjíždíme do nedalekého kempu k Pilské nádrži. Na tachometru máme najeto 112km.

     Ráno balíme stan a odjíždíme z kempu. V nedalekém kiosku snídáme párky a vyrážíme dál. Vracíme se zpět do Žďáru a odtud pokračujeme směrem na Přibyslav, po pár km odbočujeme směrem na Polnou a dále pak na Jihlavu. Po chvíli bloudění po Jihlavě jedeme obhlédnout centrum a taky přikupujeme nějaké věci v supermarketu. Začínám pociťovat únavu a tak se porozhlížím v mapě po nějakém kempu. Nakonec však jedeme dál, avšak únava je znát. V obci Batelov pár km před Horní Cerekví však už sotva pletu nohami a tak zastavujeme a děláme pauzu. Jenom tak mimochodem zjišťuji příčinu mé únavy. Celou cestu ze Žďáru jsem se blbec nenapil ani doušku vody a tak na mě v tom vedru přišla pěkná dehydratace a s ní spojená únava. Asi hodinku odpočívám ve stínu pod stromem, doplňuji tekutiny a energii v podobě tatranek. Na kolo nasedám jako živou vodou politý a pokračujeme dál. Naším cílem jsou Žirovnice, kde by podle mapy měl být také kemp. Cesta docela rychle ubíhá, navíc do Žirovnic je to poměrně z kopce. Při průjezdu Žirovnicemi mávám při jízdě z kopce na ostatní, že pojedeme dál. Najeto máme zatím cca 80km. K večeru přijíždíme do Jindřichova Hradce a dáváme si tu pozdní oběd. Rozhodujeme se, že dnes dojedeme až do Třeboně. Pokračujeme tedy dál směrem na Stráž nad Nežárkou. Odtud již za tmy pokračujeme co nejrychleji to jde do Třeboně, jelikož každý už se vidí v kempu a tento den už toho máme všichni plné zuby. Během jízdy podél rybníků zjišťuji, že je všude nějak moc vody. Tehdy jsme ještě netušili, že bude srpen 2002 ve znamení velkých povodní, které zpustoší velkou část Čech. V Třeboni pak marně hledáme kemp, po chvíli popojíždění, vyptávání se ho konečně nacházíme a těsně před 21h přijíždíme do kempu u rybníku Svět. Stavíme stan, dopřávám si sprchy a taky točeného pivka. Dnes jsme najeli 132km. Celkem za dva dny 250km, což je pro nás cykloturisty nováčky pořádná porce kilometrů.

     Nad ránem se ze spacáku nikomu nechce a tak poleháváme a dospáváme předcházející náročné dny. Odpoledne se jedeme projet po okolí, navštěvujeme Schwarzenberskou hrobku, která se nachází v parku při jihovýchodní straně rybníka Svět. Začíná silně pršet a tak jedeme zpět do kempu. Přestává pršet až večer, kdy jdeme omrknout centrum města. Začíná opět lít a tak se vracíme do kempu. Prší celou noc a tak hustě, že přes podlážku stanu cítíme, jak stan leží na rozmočené a rozblácené zemi. Následující den přečkáváme celý ve stanu, jelikož bez přestání prší. Nikdo z nás vůbec nepředpokládal, co vše se teprve stane. Bez jakýchkoliv informací z TV, rádia či novin vše hodnotíme jako běžný déšť a naší smůlu, že nás liják postihl. Teprve další den v dopoledních hodinách přestává pršet. Balíme mokrý stan a vyrážíme dál. Projíždíme Třeboň a pokračujeme na Lomnici nad Lužnicí. Na silnici je poměrně hustý provoz a tak neotálíme a šlapeme bez přestávek dál. Pokračujeme přes Veselí nad Lužnicí a Soběslav. Obloha se začíná zatahovat a já vybírám nejbližší kemp, který je u Knížecího rybníku nedaleko Tábora. Pár km před Sezimovým Ústí se během několika sekund zvedá takový vítr doprovázený neuvěřitelným lijákem, voda doslova padá z nebe. Zastavujeme u cesty na benzínce, aby jsme se před lijákem schovali. Marně voláme na Terku, která jela snad jen sto metrů před námi. V takové větrné smršti nás vůbec neslyší. Snad hodinu čekáme, až déšť zeslábne. Nakonec pokračujeme dál a na další benzínce se setkáváme s Terkou, která na nás čekala. V takovém dešti nemá smysl ani stavět už tak mokrý a nevysušený stan, a tak si po příjezdu do kempu bereme chatku. Dnes jsme najeli 60km. Převlékáme se do suchých věcí co nám zbyli a jdeme se do restaurace, která je v areálu kempu navečeřet. Celou dobu pozoruji obsluhující personál, jak pravidelně nahlíží z okna restaurace. Při odchodu mi to nedá a podívám se taky. Naskýtá se mi pohled na vylitý rybník, jehož hladina hodně rychle stoupá. Jdeme zpět do chatky a usínáme. Prší, avšak my jsme v suchu a tak si starosti neděláme.

     Ráno, když jdu před chatku zjistit situaci nevěřím vlastním očím. Všude v okolí je voda a jen díky tomu, že jsme měli chatku na vyvýšeném místě jsme v suchu. Většina chatek v kempu je nekompromisně pod vodou. Balíme věci a brodíme se vodou pryč z kempu. Míříme na nádraží a pokračujeme vlakem do Benešova. Z nádraží v Benešově míříme na prohlídku zámku Konopiště. Nedaleko Konopiště je i kemp, který je naším dnešním cílem. Kemp zeje prázdnotou, všehovšudy snad dva stany. V tomhle počasí to asi každý rychle zabalil. Když však zjišťujeme cenu, kterou by jsme zaplatili za 1 noc, balíme to i my a na řadu přichází náhradní plán. Pojedeme do Prahy - na strahovské koleje, kde mám ubytování. Z domova přichází zprávy, že situace vzhledem k neustálému dešti začíná být kritická a ať raději jedeme domů a hlavně nejezdíme do Prahy, na kterou se žene tisíciletá voda. Chvíli přemýšlíme jak dál. Domů se nám nechce a já ostatní ujišťuji, že na Strahově rozhodně žádné povodně nehrozí. Je rozhodnuto, odjíždíme zpět na nádraží a sedáme na vlak směr Praha. Ve vlaku se nám průvodčí diví, že jedeme do Prahy, když každý míří z Prahy pryč. Také cestující ve vlaku se na nás nechápavě dívají, když s trochou nadsázky hodnotíme situaci. Na otázku, zda vůbec čteme noviny či sledujeme zprávy v TV je snad zbytečné odpovídat :). Z hlavního nádraží v Praze přejíždíme na kole k Muzeu a metrem odjíždíme směr Hradčanská. Že je situace opravdu kritická zjišťujeme až v metru, kdy neustále z reproduktorů zní informace o blížící se velké vodě a o dalších pokynech o evakuaci určitých částí města. Později se ukázalo, že jsme jeli jedním z posledních souprav metra. Vystupujeme na Hradčanské a pokračujeme směr Strahov. Na kolejích si dopřáváme teplé sprchy a hlavně pocitu sucha :).

     Při ranní procházce po Petříně se nám naskýtá pohled na rozvodněnou Vltavu. Dnešní noc řeka kulminovala. Všechny mosty přes Vltavu jsou uzavřeny a hlídány. Jediné spojení je možné po železničním mostě ze Smíchova. Odjíždíme tedy na Smíchovské nádraží a odtud vlakem na hlavní nádraží. Při přejezdu rozbouřené Vltavy, jejíž hladina je jen pár metrů pod úrovní mostu člověka lehce zamrazí. Naše další cesta povede vlakem do Kolína a dále již pak na kole. Jak zjišťujeme, Masarykovo nádraží a celý Karlín je pod vodou a všechny vlaky odjíždí z hlavního nádraží. Bohužel směrem na Kolín zrovna nejede žádný vlak, který by bral kola. Asi po 2 hodinách nasedáme do osobáku, který bere kola, ale jen do Českého Brodu. Z Českého Brodu pak pokračujeme jiným osobákem do Kolína. To, že jsme přerušili cestu přesednutím do jiného vlaku se vůbec nelíbí průvodčímu. Chvíli smlouváme, argumentujeme povodněmi a tím, že v této situaci by na sebe lidé mohli být trošku tolerantnější. Nakonec jsme ho ukecali a žádná pokuta se nekonala.

     Z Kolína pokračujeme směrem na Kutnou Horu a Čáslav. Odtud pak po silnici do Heřmanova Městce. Místy jsou silnice uzavřeny z důvodu zatopení vodou. My však nedbáme zákazu a úseky projíždíme v domnění, že na kole se to vždy nějak dá přejet. Za obcí Vrdy teče řeka Doubravka a už z dálky vidíme, že tento přejezd bude trošku akčnější :). Ptáme se místních, jaký sklon má silnice a zda se to dá přejet. Neradi by jsme projížděli nějakým dolíkem, kde by mohlo být třeba metr vody. Silnice je údajně rovná a tak se rozhodujeme zaplavený úsek silnice projet. Držíme se středu silnice a bojujeme s proudem vody, který nás málem strhnul ze silnice pryč. Všichni jsme tento úsek projeli bez úhony. Po chvíli začínáme stoupat po silnici vedoucí přes Železné hory. Před Heřmanovým Městcem odbočujeme do nedalekého kempu Konopáč. Dnes jsme najeli 50km. S Danem jdeme omrknout kemp. V místní hospůdce dáváme dvě pivka a jdeme zpět za holkami, které už na nás netrpělivě čekají. Chválíme je, že postavili stan bez naší pomoci, mezitím co my jsme "obhlíželi" kemp. Po večeři jdeme navštívit místní hospůdku všichni čtyři. Pozdě večer zaleháme do spacáků a usínáme.

     Snídáme kousek od stanu a poté odjíždíme z kempu směrem na Chrudim. Projíždíme Chrudimí a pokračujeme na Hrochův Týnec. Silnice je nově zrekonstruovaná, pár dní před otevřením. Míjíme zákaz vjezdu a po pěkném a novém asfaltu si to svižně šlapeme dál. Nikde žádný provoz a tak cesta rychle ubíhá. Z Chrudimi pokračujeme do Vysokého Mýta, kde děláme pauzu na obídek. Dále pak pokračujeme směrem na Litomyšl. Pár km před Litomyšlí mi praskl zadní drát a tak míříme do centra najít nějaký cykloservis. Naštěstí mi na počkání za 50kč mění špici a centrují kolo. Z Litomyšle pokračujeme po velice frekventované cestě směrem na Svitavy. Po pár km v dědině Gajer odbočujeme na vedlejší cestu. Po této málo frekventované silnici pokračujeme až do Moravské Třebové. V mapě nacházíme vyznačený kemp jen pár km severně od Třebové. Přijíždíme do Starého Města na letiště, kde by měl být kemp. Nikde nikdo, pouze pár prázdných chatek. Po chvíli přichází správce a my se ptáme na kemp. Ukazuje na plochu letiště, kde si můžeme postavit stan. Za místo na stan a použití sprch chce od každého 10Kč. Stavíme stany a poté jdeme ochutnat speciality do místní restaurace.

     Spíme tvrdě a budí nás až start jednoho z letadel. Balíme věci a šlapeme zpět do Třebové kde snídáme. Pomalu, ale jistě se přibližujeme zpět k domovu. Projíždíme Městečko Trnávka, kde se loučíme s Terkou, která pokračuje přes Bouzov do Olomouce. Před Dzbelem opravuji několikrát defekt mého zadního kola, až po chvíli zjišťuji, že mám prasklý plášť a tak ho podlepuji záplatou na duše. Ve Dzbelu navštěvujeme Danovu babičku s dědou. Posilněni klobáskou pokračujeme po chvíli dál. Při prudkém sjezdu do Přemyslovic raději ani nemyslím na to, co by se stalo, kdyby záplata povolila a zadní kolo bylo během vteřiny prázdné. Naštěstí se nic nestalo. Za chvíli již vidíme v dohledu Prostějov a naše první cyklovýprava se blíží ke konci. Po této cyklovýpravě mám jasno - stává se ze mě cykloturista. Tento článek píši téměř po pěti letech od doby, kdy jsem poprvé šlápl do pedálů kola obtěžkaného bágly. Za tu dobu jsem najel další tisícovky kilometrů, vyměnil kolo a také vybavení a hlavně načerpal spoustu cykloturistických zkušeností. Už jen s úsměvem vzpomínám, jak nezkušený cykloturista jsem byl. Možná to bylo částečně ovlivněno tím, že se jezdilo po republice, kdy můžete kdykoliv nasednout do vlaku a odjet bez problému domů.

     Při pohledu na délku toho co jsem zde zpětně napsal přemýšlím, že nějaké ty vzpomínky mi v hlavě zůstaly. Právě toto je jedna z výhod cykloturistiky - být v přímém kontaktu s přírodou a okolím, kterým projíždím. Různé zážitky, vzpomínky a zkušenosti Vám zůstanou na dlouho možná i napořád v paměti, než kdyby jste tu samou trasu absolvovali autem, či leželi na jednom místě někde na přeplněné pláži u moře. Cykloturistika má prostě svoje kouzlo.