Národní park Nelson Lakes a severní West Coast

24. říjen 2011

Ráno se vracíme zpět do Motueky a na posezení u parkoviště nedaleko pláže snídáme. Po menším nákupu v Countdownu opouštíme před 11h město a pokračujeme po málo frekventované silnici směrem do vnitrozemí. Cesta tu kopíruje tok řeky Motueka a malebným údolím míjíme řadu sadů a menších vinic a postupně se dostáváme až k nejsevernějším výběžkům Jižních Alp.

Zde se na cca 1000 čtverečních kilometrech rozprostírá Národní park Nelson Lakes, který je soustředěn kolem dvou velkých ledovcových jezer obklopených nádhernými horami a hustým bukovým lesem.

Krátce před 13h přijíždíme do malé horské vesničky St.Arnaud, která je jakousi vstupní branou do národního parku. Po návštěvě informačního centra DOC, kde zjišťujeme schůdnost některých treků v okolí, se přesouvám k nedalekému jezeru Rotoiti. Toto malebné jezero, které vymodelovaly ledovce během minulých dob ledových je patrně nejnavštěvovanější v celé oblasti.

V okolí se nachází několik krátkých procházek, a také naučných stezek. Vyrážíme na nedaleké molo a kocháme se výhledy na majestátné scenerie kolem nás a místy zasněžené vrcholky okolních hor, které se zrcadlí na hladině. Voda je nádherně čistá a tak si nelze nevšimnout velkého množství úhořů, kteří jen tak lenoší ve vodě pod námi. Někteří jsou opravdu výstavní kousky. Je nádherný den a břeh jezera je obklopen celou řadou návštěvníků. Také my si nacházíme pěkné místečko u vody a na sluníčku nasáváme zdejší pohodovou atmosféru.

Po dvou hodinách přejíždíme o kousek dál do zátoky West Bay, kde vaříme oběd. Tato zátoka je trošku mimo zájem turistů a navíc i kemp je v tuhle dobu ještě mimo provoz. Užíváme si samoty a opět se kocháme výhledy na tu krásu kolem nás. Bohužel předpověď počasí pro další dny již tak příznivá není, takže to s nějakým trekem po okolí vypadá dost bledě.

Kolem 17h odjížíme ze St.Arnaud a popojíždíme o 25 kilometrů směrem na západ do bezplatného tábořiště DOC. Celý kemp se nachází u bývalé železniční stanice Kawatiri v soutěsce řeky Hope River. Provoz byl na této trati zrušen již po pěti letech v roce 1931. Dochováno zůstalo jen malé nástupiště, kde se dnes nachází informační tabule, historický most, a také 185 metrů dlouhý Kawatiri tunel. Před večeří se tedy ještě vydáváme na krátkou procházku vedoucí podél řeky a skrze tunel zpět k tábořišti.

Zde se také poprvé setkáváme ve větším množství se sandflies - malými a nepříjemnými muškami, které se vyskytují převážně na Jižním ostrově. Tyhle dotěrné a krvežíznivé mušky jsou snad všude a jediným pozitivem je, že v noci na rozdíl od komárů spí. Vzhledem k jejich pomalému letu neútočí, když se člověk pohybuje, avšak bleskurychle využijí toho, když je někdo v klidu. Raději tedy před nimi mizíme do auta a jdeme si pustit nějaký film.

25.-26. říjen 2011

Po snídani zjišťujeme předpověď počasí, která nevypadá zrovna nejlépe. Vůle vyrazit na vícedenní trek je však silnější, a tak se vracíme zpět do St.Arnaud. Odbočujeme k West Bay a pokračujeme až na konec šotolinové cesty k parkovišti, které je výchozím bodem pro řadu treků po okolí. My volíme již předem vytipovanou trasu pro náročnější turisty vedoucí k chatě Angelus, ležící u stejnojmenného horského jezera.

Z parkoviště vyrážíme krátce po 11h po Pinchgut Track a pěkným bukovým lesem začínáme pomalu stoupat. Počasí nám zatím přeje, včerejší jadran to sice není, avšak na výšlap ideální. Po chvíli přicházíme na kraj lesa a před námi se otevírají pěkné výhledy na okolní kopce a na jezero Rotoiti pod námi. Zde už si začínáme dávat pěkně do těla, jelikož stezka vede cik-cak přímo do kopce. Během hodinky a čtvrt přicházíme k prvnímu přístřešku Bushedge a rázem jsme o půl kilometru výš. V dáli vidíme přibližující se mraky, a tak chvíli vyčkáváme co se z toho vyklube.

Nakonec dáváme krátkou pauzu na vydechnutí a míříme k nedalekému přístřešku Relax, který by od nás měl být vzdálen asi půl kilometru. Dostáváme se na Mt. Robert (1421m) a po chvíli přicházíme k přístřešku, kde si dáváme svačinu. Docela se rozfoukalo, takže přichází vhod bunda a rukavice.

Za Relax Shelter se nachází rozcestí stezek Pinchgut a Paddys, ze kterého odbočujeme na hřeben Robert Ridge (profil trasy), po kterém vede cesta značená jen železnými tyčemi. Stoupání je již pozvolnější a postupně se dostáváme až na vrchol Flagtop s nadmořskou výškou 1690m. Místy bojujeme s docela silným větrem, avšak jinak počasí přeje. Díky vysoké oblačnosti máme možnost se kochat výhledy na horské masivy a pohledy do údolí. Cestou překonáváme řadu sněhových polí, které u nejvyššího vrcholu před Julius Summit (1794m) zakrývají i tyče značící cestu. Ve stejnou chvíli zahalují cestu a vrchol mraky, takže dál postupujeme jen podle intuice. Za Julius Summit stezka klesá přibližně o sto metrů a po chvíli již před námi vidíme rozcestí vedoucí k chatě.

Od rozcestí ještě kousek stoupáme a zanedlouho se pod námi objevuje zamrzlé jezero Angleus s přilehlou chatou. Sestupujeme k jezeru a krátce před 18h jsme již na chatě. Máme štěstí, na chatě je již jeden turista, takže přicházíme do příjemně vytopené místnosti.

Chata Angleus, která pojme 28 lidí se nachází ve výšce 1650m a její stavba byla dokončena v dubnu roku 2010. Jedná se o jednu z nejlepších chat v zemi a stála v přepočtu cca 11 milionů Kč. Nahradila starou chatu, která již nestačila náporu turistů, kterých do této překrásné oblasti zavítá kolem pěti tisíc ročně. Máme štěstí, jelikož přes hlavní sezónu, která začíná za měsíc, zde neplatí průkazky DOC a je nutné si chatu předem zabookovat.

Vaříme večeři, během které se nádherně vyčasí a okolní zasněžené kopce s jezerem ještě více vyniknou. Mraky však odvál silný vítr, který chatu místy pěkně bičuje. Jelikož jsou kamínka pouze ve společenské místnosti s kuchyní, rozhodujeme se přespat právě zde, pěkně v teplíčku, místo v ložnici.

Ranní pohled z okna nevěstí nic dobrého. Hustý déšť a zatažená obloha nás odrazuje pokračovat zpět k autu. Cesta na parkoviště trvá přibližně šest hodin, a tak čekáme jestli se počasí nezlepší. Po snídani přichází promoklý turista, který včera včas nestihnul dorazit na chatu a tma ho zastihla ještě na hřebenu, kde také přenocoval. Dáváme se s ním do řeči a zjišťujeme, že je z Aljašky, takže si máme o čem povídat.

Počasí se ani po obědě nijak nelepší, a tak se rozhodujeme zůstat na chatě ještě jednu noc. Nemáme kam spěchat, takže za každou cenu do deště nemusíme. Zůstává tu také turista ze včerejška, Švýcar, který se na Nový Zéland přistěhoval před asi deseti lety. Společně pak všichni debatujeme o horách a obecně o cestování a krátíme si tak odpoledne. Z debaty nás vyruší až další dva příchozí turisté. Se setměním mizíme do spacáků a jdeme spát.

27. říjen 2011

Dnešní ráno je daleko lepší než včerejší. Po snídani opouštíme chatu a vracíme se zpět k rozcestí. Po ránu je sice trošku čerstvo, ale do prudkého kopce se člověk rychle zahřeje.

Krátce po 9h přicházíme na rozcestí, které je nejvyšším bodem naší cesty pro dnešní den. Sestupujeme do údolí (profil trasy) a opět překonáváme řadu sněhových polí. Stezka je opět značená železnými tyčemi a několikrát překonává přítoky Speargrass Creek, které je nutné přebrodit. Po včerejším celodenním dešti jsou potůčky lehce rozvodněné, a tak nám občas chvíli trvá než najdeme to správné místo pro překonání.

Okolo 12h přicházíme na rozcestí, odkud vede stezka k chatě Speargrass a říčku překonáváme pomocí malého mostu. Zbytek cesty pokračujeme po pravém břehu Speargrass Creek vedoucí pěkným lesem a po přibližně dvou a půl hodinách přicházíme zpět na parkoviště.

U jezera Rotiti, kde jsme měli v plánu uvařit, docela silně vyfukuje. Rozhodujeme se proto popojet až na DOC tábořiště v Kawatiri. Parkujeme na stejném místě jako minule a opět čelíme nájezdu krvelačných sandflies. Vzpomínáme na Glena, který nám o velkých mračnech těchto potvůrek říkal. Při první možné příležitosti budeme muset koupit repelent. Cesta na West Coast, kde se jim daří nejvíce nás totiž teprve čeká.

28. říjen 2011

Vstáváme krátce před půl osmou a během pár minut opouštíme Kawatiri. Po pěti kilometrech odbočujeme na vedlejší silnic, která nás po chvíli přivádí k jezeru Rotoroa. Jezero je zcela obklopeno bukovým lesem a jeho největší hloubka je 145m. Děláme krátkou zastávku u mola, od kterého právě odplouvá Water Taxi, které je zde velice populární zejména u pěších turistů. Stezka vedoucí do hor tu totiž vede podél jezera a právě plavbou přes jezero se dají ušetřit až tři hodiny chůze.

Nechce se nám vracet zpět na SH6, a tak od jezera pokračujeme po šotolinové cestě vedoucí přes Breaburn Range. Je zde sice doporučení, vzhledem k přítomnosti několika brodů, vlastnit auto s náhonem na všechny čtyři kola, avšak naší Emě věříme.

Úzká cesta se vine malebnou krajinou, kterou po chvíli střídá hustý les. Několikrát překonáváme potok Te Wiriki a to bez jakýchkoliv problémů. Po dalších několika kilometrech projíždíme farmářskou krajinou a za osadou Tutaki projíždíme údolím Mangles, kterým vede silnička zpět na SH6.

Před 11h přijíždíme do malého městečka Murchison ležícího na soutoku řek Buller a Matakitaki. V malém parčíku děláme zastávku na jídlo a pokračujeme dál soutěskou řeky Buller, kde si nenecháváme ujít možnost projít se po 110m dlouhém lanovém mostu, který je nejdelší na Novém Zélandu. Chůzí po mostě nad jednou z největších soutěsek v zemi, ve výšce cca 17m nad řekou Buller, se dostáváme na druhý břeh, kde vede krátká naučná stezka zdejším okolím. Ta nás mimo jiné přivádí do míst, kde jsou dodnes patrné sesuvy a zlomy půdy způsobené zemětřesením.

Psal se rok 1929, když tuto oblast zasáhlo zemětřesení o síle 7,8 stupňů, které bylo cítit na celém Novém Zélandu. Dunivý zvuk tohoto zemětřesení byl pak slyšet i v 250km vzdáleném New Plymouthu. Zemětřesení následně vyvolalo sesuvy půd, které vytvořily 38 nových jezer, z nichž 21 dodnes stále existuje.

Po krátké zastávce v Lyell, kde se nachází pozůstatky historické zlatokopecké osady pokračujeme po SH6 až do vesničky Inangahua. Zde odbočujeme směrem na jih a po cca třiceti kilometrech přijíždíme do malého městečka Reefton, které stejně jako jiná města vzkvétalo v polovině 19.století díky objeveným nalezištím zlata. V roce 1888 se stal Reefton prvním městem na Novém Zélandu a na jižní polokouli, kde bylo zprovozněno elektrické pouliční osvětlení. Po nákupu vyrážíme na procházku po hlavní ulici, kterou zdobí historické domy. Před 15h pak opouštíme Reefton a míříme do nedalekého kempu Slab Hut Creek.

29. říjen 2011

Probouzíme se do lehkého deštíku, a tak po chvíli opouštíme kemp a míříme dál na západ. Silnice SH7 tu vede nížinami podél řeky Mawheranui, kterou lemují rozsáhlé pastviny pro skot.

Projíždíme osadou Ngahere, kde odbočujeme na Nelson Creek. Také toto místo má bohatou a pestrou historii těžby zlata. V nejrušnějších dobách zde pracovalo přes 1200 zlatokopů. Parkujeme u řeky a po historickém visutém mostě přecházíme na druhý břeh, kde se nachází několik pěkných procházek po okolí.

Po snídani se vracíme zpět na hlavní silnici a krátce po 11h přijíždíme do města Greymouth ležícího u ústí stejnojmenné řeky. Se svými 14ti tisíci obyvateli se jedná o největší město regionu West Coast. Zde a v nedalekém městě Hokitika žije polovina obyvatel tohoto regionu.

Když roku 1846 dorazil první Evropan Thomas Brunner do míst, kde se nyní nachází Greymouth, rozkládala se zde velká maorská osada Mawhera. Základy města byly položeny v roce 1865 v době velké zlaté horečky. V pozdějších dobách nabyly na významu těžba uhlí, dřeva a rybolov. V současné době představuje také západní konečnou stanici slavného vyhlídkového vlaku TranzApline, který umožňuje zažít mimořádně působivou jízdu z města Christchurch přes Jižní Alpy. Po nákupu a procházce po městě trávíme nějaký čas surfováním na internetu a kolem 15h pokračujeme podél pobřeží na sever.

West Coast se nachází na západním pobřeží Jižního ostrova a patří mezi nejodlehlejší a nejřidčeji osídlený region. Táhne se 600 kilometrů od severu k jihu a není širší jak 30 kilometrů. Pobřeží je od zbytku Jižního ostrova odděleno Jižními Alpami a díky neustálým a vydatným dešťům z Tasmanova moře je stále zelené. Vyznačuje se drsnou krajinou, hustými lesy, jezery a divokými plážemi. Dramatické scenerie tak dodávají této oblasti punc divokého a drsného pobřeží.

Kocháme se výhledy na tu neskutečnou krásu, kterou nám nekazí ani poněkud zatažená obloha, natolik typická pro tuto oblast. Kolem 16h přijíždíme do Národního parku Paparoa, jehož součástí jsou působivé skalní formace. Kromě skalnatého pobřeží je součástí parku i subtropický deštný prales. V malé osadě Punakaiki se nachází patrně největší atrakce parku, kterou jsou Pancake Rocks. Tyto vápencové skály, oddělené vrstvou jílovce byly po staletí narušovány mořskou vodou, větrem a deštěm. Díky této činnosti vznikly různé tvary – vývěrové otvory, kaverny nebo skalní mosty, které jsou snadno přístupné. Národní park Paparoa protíná také mnoho turistických stezek.

Pokračujeme dál podél pobřeží a pomalu se poohlížíme po nějakém místě na přespání,jelikož se v okolí nenachází žádný kemp DOC. Po 15 kilometrech se silnice stáčí lehce do vnitrozemí a cestou nacházíme pár vhodných plácků. Pokračujeme až do Charlestonu, který kdysi dávno patřil mezi výstavní města díky bohatým nalezištím zlata. Zajíždíme do nedaleké zátoky Constant Bay a vaříme večeři. Nachází se tu pěkný plácek, avšak přenocování je tu zakázáno. Vracíme se tedy přibližně dva kilometry zpět za Charleston, kde jsme si již předtím vybrali jedno vhodné místo.

30. říjen 2011

Ráno pokračujeme dál na sever a pár kilometrů za Charlestonem odbočujeme na vedlejší silnici vedoucí do malebné zátoky Tauranga Bay. Právě zde začíná stezka vedoucí na Cape Foulwind, která vede k pěkným rozeklaným útesům, které jsou domovem velké kolonie tuleňů. Z vyhlídkové plošiny pozorujeme tuleně lenošící na skalách a skotačící mláďata opodál.

Po krátké zastávce u majáku na mysu Foulwind přijíždíme do pětitisícového městečka Westport ležícího u ústí řeky Buller a nacházejícího se na křižovatce mezi severem a východem Jižního ostrova. Hlavní přístav regionu West Coast nejprve vzkvétal díky nalezištím zlata, v dnešní době však hrají prim uhelné doly nacházející se severně od města. Dodnes mají největší podíl na novozélandské těžbě.

Projíždíme městem a míříme až k samotnému ústí řeky Buller to Tasmanova moře. Břehy této řeky, stejně jako celé řady ostatních tady na West Coastu jsou doslova v obležení rybářů. Právě v tomto období je ta nejlepší chvíle pro lov novozélandské speciality whitebait - malý potěr, který se loví doslova ve velkém do speciálních sítí. Na pěkném plácku kousek od pláže pak snídáme.

Vracíme se zpět do města a v pěkném parku chvíli vysedáváme na internetu. Kolem 11h opouštíme Westport a pokračujeme dál směrem na sever. Silnice SH67 zde prochází řidce osídlenou krajinou, která často zůstává mimo zájem turistů. Projíždíme přes staré důlní osady, která jsou již pouze stínem své někdejší slávy. Za Mokihinui odbočuje silnice do vnitrozemí a začíná šplhat kolem malebné zalesněné hory Karamea Bluff. Za View Hill Saddle začíná silnice klesat zpět k pobřeží k izolované a malebné vesničce Karamea, které je vstupní branou do Národního parku Kahurangi.

Národní park Kahurangi je druhým největším národním parkem na území Nového Zélandu. Byl založen v roce 1996 a zaujímá plochu o rozloze 4510 kilometrů čtverečních. Na jeho území žije velké množství původních druhů zvířat a rostlin, například alpínská flóra nebo vzácní šneci a pavouci. Jedná se o rozlehlou oblast divoké přírody, která je z větší části nepřístupná. Bohatá vegetace parku se zde mění od hustých jehličnatých lesů a krásných tropicky vyhlížejících palem nikau až po bukové lesy na východě. Park Kahurangi je umístěn v krasové oblasti, která je jednou z nejrozsáhlejších na jižní polokouli. Na jeho území se nachází velké množství jeskynních systémů například pod Mount Owen, kde stále ještě zůstává mnoho neprobádaných chodeb. Tento park jsme navštívili již při našem výletu k přehradě v Cobb Dam Valley, avšak díky jeho rozloze je tato část zcela odlišná.

Po 10 kilometrech odbočujeme za Karamea na vedlejší nezpevněnou cestu vedoucí 15 km do vnitrozemí do údolí Oparara. Právě zde se nachází celá řada vápencových útvarů, jeskyní a kanálů, které zde po miliony let vytvořila říčka Oparara. Zastavujeme na konci silničky a vyrážíme na procházku vedoucí malebnou přírodou až k Oparara Arch. Tento obrovský skalní oblouk je 219m dlouhý, 40m široký a cca 37metrů vysoký. Portál tohoto oblouku má výšku téměř 150 metrů. Díky uvolňujícímu se taninu z tlejících listů je voda řeky zbarvená do hněda.

Vracíme se zpět na parkoviště a popojíždíme ke Crazy paving a Box Canyon Caves - dvojici jeskyní, které jsou volně přístupné. V jedné z nich nacházíme u stropu zavěšená vajíčka velkých pavouků, kteří zde žijí a v druhé nám návštěvu zpestřují světélkující glowworms.

Po krátké procházce k jezírku Mirror Tarn, na jehož klidné hladině se zrcadlí zdejší husté lesy, se vracíme zpět k pobřeží. Po pár kilometrech přijíždíme do Kowhaihai, kde silnice končí u kempu DOC. Právě tady začíná Heaphy Track - nejslavnější stezka v parku Kahurangi. Tato trasa patřící mezi Great Walks měří 82 kilometrů a její zdolání trvá přibližně pět dní. Vede do údolí Aorere poblíž Colingwoodu u města Nelson. Vaříme večeři a od dotěrných sandflies máme konečně pokoj díky účinnému repelentu, který jsme zakoupili v městě Greymouth. Vaření nám svojí přítomností zpestřuje drzý pták Weka, který je zde na přítomnost turistů zvyklý.

31. říjen 2011

Probouzíme se do pěkného dne a rozhodujeme se vyrazit na krátkou procházku po okolí. Napojujeme se na Heaphy Track a míříme k mostíku přes řeku Kohaihai. Přicházíme na druhý břeh odkud začíná pěkná procházka podél nádherného pobřeží ve stínu mohutných palem Nikau.

Před 9h jsme zpět u auta a vracíme se po stejné silnici do Westportu. Cestou ještě snídáme v osadě Hector a další zastávku děláme opět až v parku ve Westportu. Zde se napojujeme na silnici SH6 vedoucí směrem na Nelson a kopírující řeku Buller při jejím průtoku pěknou soutěskou Buller Gorge. Přibližně 20 kilometrů od Westportu se klikatá cesta zařezává do hor a v jednom pruhu vstupuje do úchvatného zářezu pod skalním převisem.

Přijíždíme do osady Inangahua, odkud pokračujeme po nám již dobře známé cestě do historického Reeftonu. Po krátké zastávce ve městě se napojujeme na silnci SH7. Tentokráte však nemíříme na západ do Greymouthu, ale směrem na východ, do hor. Silnice tu vede pěkným údolím proti proudu říčky Inangahua, nad kterým se tyčí nespočet vrcholů s výškou okolo jednoho a půl kilometru.

Silnice stoupá až do sedla Rahu, za kterým klesáme do malé osady Springs Junction. Po krátké zastávce pokračujeme údolím řeky Maruia a projíždíme kolem malého letoviska Maruia Springs s horkými prameny. O půl páté pak přijíždíme do průsmyku Lewis Pass (864m.n.m.), který je nejsevernější ze třech hlavních spojnic obou stran Jižních Alp. Kdysi dávno tudy procházela maorská stezka obchodníků s nefritem, kteří termální prameny také dobře znali a s oblibou po cestě přes Lewis Pass u Mauria Springs tábořili.

Zastavujeme na sedle a vydáváme se na menší procházku k nedalekému jezírku, odkud se nám naskýtají pěkné výhledy na zasněžené vrcholky Spenser Mountains a Freyberg Range. Po chvíli se vracíme k autu a míříme do tábořiště Deer Valley, které se nachází jen tři kilometry odtud, v bezprostřední blízkosti Lewis River. K večeru se spouští lehký deštík, a tak si opět pochvalujeme naši stříšku k autu.