Když jsme se začátkem roku 2012 vrátili z našeho ročního putování po Novém Zélandu, Austrálii a ostrovech Jižního Pacifiku, rozhodli jsme se, že na další cestu vyrazíme až v létě 2013. Netrvalo dlouho, rok se sešel s rokem a před námi vyvstala otázka kam vlastně vyrazit. Naše cestovatelské sny byly návštěvou těchto destinací vlastně naplněny a najednou jako bychom ani nevěděli kam vyrazit.

     Nakonec padla volba opět pro cestu na sever Evropy a po krátkém rozhodování jsme zvolili naše oblíbené Norsko. Zbývalo tedy pouze vybrat, do které části této nádherné severské země vyrazíme tentokrát. Vzhledem k našim předchozím třem návštěvám tak připadal v úvahu dálný sever či vnitrozemí středního Norska s majestátnými horami zdejších národních parků, pro které jsme se nakonec rozhodli.

     Nyní si můžete přečíst deník z naší cesty, během které jsme najeli přes 1100km.

      

1. den: sobota 13. červenec 2013

 

PROSTĚJOV – KRAKOW - TRONDHEIM (VÆRNES) - STJØRDAL - DRAVENG - SETNAN - ELVRAN - BRENNMOEN

 

     Pro cestu do Norska opět volíme tradičního a ověřeného přepravce, kterým je letecká společnost Norwegian. Ráno dobalujeme poslední věci a před 9h vyrážíme vstříc našemu dalšímu cykloputování. Krabice s koly pro tentokrát vezeme na zahrádce auta a doufáme, že cestu do Krakova přežijí bez úhony. Za Katowicemi se spouští pořádný liják, který nás doprovází až na letiště do Krakowa. Krabice, poctivě zabalené do streč fólie, však vydržely.

     Nevím, jak to děláme, ale poslední roky jsou naše příjezdy na letiště doslova na poslední chvíli. Při pohledu na frontu lidí v odbavovací hale začínám mít na chvíli pochybnosti, jak odlet stihneme. Hned na to však přichází jedna paní, která nás i s koly nasměrovává na prázdnou přepážku, kde jsme během chvilky i s koly odbaveni. Krátce před 14h se naše letadlo odlepuje z ranveje a po cca 2,5h letu přistáváme na letišti v Trondheimu, které je zahaleno do hustých a nízkých mraků. Lehce poprchá, a tak rychlým krokem mizíme do příletové haly, kde poměrně dlouhou dobu čekáme na svá zavazadla.

     Je až k nevíře, že jsou to tři roky, kdy jsme tu byli naposledy a vyráželi směrem na sever po silnici rv17 do Bødo. Usazujeme se před letištní halou a dáváme dohromady kola a brašny. Netrvá dlouho a ukrajujeme naše první metry z letošního cykloputování. Jsem zvědav, jak na tom budu, jelikož mám letos najeto jen pár kilometrů.

     Napojujeme se na silnici rv705, která nás bude první dny naší cesty doprovázet. Na benzínce u letiště dofukujeme pneumatiky na patřičný tlak a míříme k nedalekému nákupnímu centru, kde by měla být Rema. Musíme dokoupit nějaké zásoby, jelikož jsme se letos rozhodli netáhnout sebou kvanta jídla a sladkostí, ale postupně je dokupovat cestou. Díky tomu, že jsem letos připravil propracovaný itinerář naší cesty zahrnující mimo jiné i polohu všech obchodů a benzinek na naší cestě, neměl by to být žádný problém.

     Přijíždíme k nákupnímu centru a zjišťujeme, že Rema je zcela mimo provoz. Nevadí, o pár set metrů dál je Coop, kde nakupujeme naší tradiční sestavu - sušenky, 1kg marmelády, nugetu a chléb. Za osadou Hell se silnice stáčí od moře a my začínáme pomalou stoupat. Pokud půjde vše podle plánu, měli bychom za 2 týdny našeho putování do Osla urazit něco přes 1000km. Uvidíme, jak nám bude přát počasí, každopádně máme v záloze pár alternativ jak cestu zkrátit.

     Počasí nám však pro začátek přeje, po dešti ani památky, a tak již po suché silnici stoupáme údolím Leksdalen. V osadě Elvran, jehož dominantou je dřevěný kostel, děláme krátkou zastávku a po chvíli míříme k další osadě Brennmoen. Silnici již po obou stranách lemuje severský les a díky minimálnímu provozu si jízdu užíváme.

     Blíží se 20h, a tak se začínáme porozhlížet po nějakém pěkném plácku pro dnešní noc. Jeden takový nacházíme na pomezí krajů Nord a Sør Trøndelag. Zdá se, že se jedná o starou, jíž poměrně zarostlou cestu, jelikož kolíky od stanu nechtějí moc držet. Snad v noci nepřijde nějaký ragec. Co tu však nechybí jsou komáři, proto mizíme do stanu a po malé večeři uleháme ke spánku.

 

zážitek dne: opětovné setkání s Norskou přírodou

délka trasy: 21km   maximální rychlost: 37km/h   čas jízdy: 1:38h   průměrná rychlost: 12,9km/h   nastoupané metry: 513    maximální výška: 325m

 

 

 

 

2. den: neděle 14. červenec 2013

 

BRENNMOEN - TØMRA - SELBU - ROLLSET - FLAKNE - GRESSLI - AUNET - STUGGUDALEN

 

     Vstáváme kolem půl osmé a začínáme s balením. Říká se, že čert nikdy nespí a o komárech to platí dvojnásob. V mžiku jsem sbaleni a sedáme na kola, abychom těm potvorám ujeli.

     Silnice ještě chvíli stoupá k nějakému běžkařskému areálu, od kterého si to svištíme přibližně pětikilometrovým sjezdem údolím Tømmerdalen k jezeru Selbusjøen. Se svými téměř 60km² je největším jezerem v kraji a 17. v celém Norsku. Zastavujeme u jezera a děláme pár fotek. Je pod mrakem, takže oblohu zdobí fotografy velmi "oblíbený" šedivec.

     Silnice rv705 se vine kolem jezera, odkud se nám naskýtají pěkné výhledy po okolí. Tato silnice spojuje oblast Rørosu s mezinárodní silnici E6. Cestovatele vede kolem velkých jezer, řek hemžících se rybami, divokých hor, hlubokých lesů a malých vesniček. V městečku Selbu doplňujeme vodu a pokračujeme dál po pravém břehu proti proudu řeky Nea, která je největším přítokem jezera Selbusjøen a zároveň vyhlášeným místem pro lov pstruhů.

     Přibližně po 30km přijíždíme k pěknému odpočívadlu s výhledem na řeku a okolní kopce a vaříme polévku. Sem tam spadne nějaká kapka, ale není to nic hrozného. Právě sem jsem měl původně v plánu dojet včera a přespat. Hanka mi to také několikrát připomněla, že naplánovat na první den 50km, zvlášť když se z letiště vymotáme kolem 18h, není úplně ieální.

     Dáváme si pár sušenek s marmeládou a po chvíli vyrážíme dál. Za osadou Flora silnice v několika serpentinách vystoupá o cca 150m výš, odkud máme pěkné výhledy na řeku. Cestou nás předjíždí skupinka divočáků, jak označujeme motorkáře, abychom je po pár kilometrech potkali v jedné ze zatáček. Nějaký divočák zřejmě nezvládl řízení a zjistil jak chutná asfalt. S trošku škodolibým úsměvem na tváři projíždíme kolem motorky, která je chudší o nějaké ty plasty a pár deci oleje, který je všude kolem ní.

     Kolem půl čtvrté odbočujeme k řece Tya, kde pod rybářským přístřeškem svačíme. Také řeka Tya je ve zdejší oblasti vyhlášeným místem na lov pstruhů. Parádní flek je jako stvořený pro přenocování. Je však ještě brzy, a tak šlapeme dál. Míjíme přehradu Gressli a mírným stoupáním se dostáváme do vesničky Tydal, která se nachází přibližně v polovině cesty mezi Trondheimem a Rørosem. Okolí Tydalu ožívá zejména v létě, kdy ve zdejších chatách, kterých je zde údajně asi 1400 tráví Norové svoji dovolenou.

     Míjíme menší jezero Møsjoen a o pár km později přijíždíme k podstatně většímu jezeru Stuggusjøen. Najeto máme 80km, a tak se rozhodujeme, že objedeme jezero a na nějakém plácku to pro dnešek zakempujeme. Kolem jezera je to nakonec nějakých 8km a už z dáli vidíme, že si na závěr dne dáme ještě do těla. Silnice se stáčí od jezera a začíná prudce stoupat. Na pár kilometrech jsme rázem o 250m výš. Silnice stoupá dál, ale jelikož se obloha začíná zatahovat, rozhodujeme se postavit stan mezi stromy kousek u silnice. Však ono se nám jistě podaří zdolat magickou hranici 100km někdy jindy.

 

zážitek dne: okolí jezera Stuggusjoen a řeky Tya

délka trasy: 94km   maximální rychlost: 50km/h   čas jízdy: 6:52h   průměrná rychlost: 13,7km/h   nastoupané metry: 1161    maximální výška: 803m

 

 

 

3. den: pondělí 15. červenec 2013

 

STUGGUDALEN – STORELVVOLEN - MELA - BREKKEN - RØROS - ORVAS - KROKEN - NESVOLLAN

 

     Ranní pohled na oblohu je stejný jako ten včera večer. Kolem 8h balíme stan a šlapeme dál do sedla Langsvola, které dosahuje výšky téměř 900m. Sedlo je v řídké mlze, a tak výhledy na Švédsko a okolní hory docela ujdou. Je zde zaparkováno pár karavanů, jejich majitelé se teprve probouzí. Sjezd ze sedla je doprovázen lehkým mžením, ale na nepromok to není. Nasazujeme tedy jen rukavice, jelikož nás čeká přibližně 8km sjezd k jezeru Rien a po ránu není nijak zvlášť teplo.

     Od jezera pokračujeme víceméně po rovince kolem řady menších jezírek obklopených hustými lesy až do osady Brekken, kde se silnice rv705 napojuje na silnici 31, která vede z Rørosu dál do Švédska, jehož hranice jsou odtud pouhých 12km. Pár kilometrů před osadou Brekken na mě přichází nějaká krize, a tak čím dál častěji hypnotizuji tachometr a odpočítávám, kdy už tam budeme. Hanka jde navštívit místní Coop, a já odpočívám na posezení před obchodem. Ujídám trochu nugety, abych doplnil energii a pouštím se do bonbónů, které Hanka koupila.

     Na silnici do Rørosu je překvapivě mírný provoz. Sjíždíme k jezeru Botnet, za kterým nás zastihuje pěkná průtrž mračen. V dešti se nám jet nechce, a tak hned kousek od cesty na krytém místě u bývalého lomu stavíme stan. Máme najeto téměř 50km, a kdyby se počasí neumoudřilo, zůstaneme tedy. Všechny věci necháváme na kolech a do stanu bereme jen karimatky. Posloucháme jak kapky bubnují do tropika a odpočíváme.

     Probouzí náš až paprsky slunce, které se opírají do tropika stanu a stihly jej hezky vysušit. V mžiku máme sbalený stan a šlapeme dál. Cestou nás zastihuje ještě krátká přeháňka, kterou trávíme pod přístřeškem u pěkného odpočívadla studováním map a prospektů. V době, kdy projíždíme kolem jezera Djupsjøen již hezky svítí sluníčko. Do Rørosu to máme nějakých 10km a kocháním se na jezero a okolní hory nám cesta rychle ubíhá.

     V 17h přijíždíme do města, které se nachází na pusté horské plošině a jeho největším lákadlem je starobylá část města založená v roce 1644 ihned po objevení prvních nalezišť měděné rudy. Těžba zde probíhala plných 333 let až do roku 1977. Město Røros bylo v roce 1980 zapsáno na seznam světového dědictví UNESCO a nyní zde platí přísná regulace limitující přestavbu domů. Projíždíme historickým centrem až k místnímu kostelíku, který je jedním ze symbolů tohoto téměř čtyř tisícového města.

     U benzínky doplňujeme vodu a po silnici č.30 vedoucí na sever pokračujeme dál. Po pár kilometrech následuje parádní sjezd až k řece Glomma, která je se svými 598km nejdelší v celém Norsku. V nohách máme 80km, ale jelikož se silnice pohybuje stále kolem 600 m.n.m. jede se fajn. Poklidná cesta se klikatí pěknými lesíky a občas nás přivede do malých osad s několika roztroušenými farmami. Před osadou Nesvollan objevujeme kousek od cesty plácek obklopený břízkami, jako stvořený pro dnešní noc.

     

zážitek dne: putování podél jezer do města Røros

délka trasy: 94km   maximální rychlost: 52km/h   čas jízdy: 6:32h   průměrná rychlost: 14,5km/h   nastoupané metry: 829    maximální výška: 891m

 

 

 

4. den: úterý 16. červenec 2013

 

NESVOLLAN - ALEN - FLATBERG - HINDSVERK - SINGSAS - KOTSØY - KJELLBRUA

 

     Vstáváme chvíli před 8h. Po snídani začínáme balit věci a zjišťujeme, že předpověď počasí pro oblast Trondheimu nijak nelhala. Sluníčko uvidíme jen poskromnu. Za osadou Nesvollan přejíždíme železnici vedoucí z Rørosu do Trondheimu a chvíli na to následuje parádní 10km sjezd až do vesnice Alen. Svištím to dolů co to dá a chvíli čekám na Hanku, která přijíždí pěkně promrzlá. Ráno je ještě poměrně čerstvo, a tak se zahříváme šlapáním do mírného kopečku, po kterém však následuje další sjezd až k vodopádu Hyttfossen. Na pěkném posezení vaříme čaj a kocháme se výhledy na tento široký vodopád ležící na řece Gaula, která je největší ve středím Norsku. Řeka pramení kousek od masivu Kjølifjellet a po 145km se vlévá do Trondheimsfjordu.

     Po důkladném zahřátí horkým čajem pokračujeme dál po proudu řeky, která se klikatí údolím Gauldalen. Kousek za tunelem Svølgja, v místě kde se do řeky Gaula vlévá řeka Hesja, prochází silnice pěknou úzkou soutěskou, nad kterou se tyčí okolní zalesněné kopce. Za osadou Flatberg pokračuje silnice souběžně s železnicí a díky mírnému sklonu kilometry jenom přibývají. Před osadou Singsas, přibližně po 50km jízdy nacházíme pěkné odpočívadlo, kde vaříme oběd. Zpoza mraků vykouklo sluníčko, a tak se celou dobu pěkně vyhříváme.

Za osadou Singsas překonává silnice řeku Gaulu na její levý břeh a dál pozvolna klesá. Jsme již jen něco málo přes 200 m.n.m. Za dalších cca 15km přijíždíme do osady Kotsøy, kde se nachází benzinka a Coop. Na posezení dáváme krátkou pauzu a nad mapou přemýšlíme kam dnes dojedeme.

     Po chvíli pokračujeme dál a ani ne po 2km začíná pršet. Zatímco se schováváme pod stromy u silnice, déšť začíná houstnout. Když už to vypadá, že asi poprvé vytáhneme nempromok, všimne si Hanka malé nenápadné dřevěné cedulky ve tvaru ryby kousek od nás. Šipka pod ní jistě značí cestu k nějakému plácku u řeky. Přístřešek, který objevujeme kousek od řeky přichází právě vhod.

     Déšť neustává, a tak pozorujeme okolí, vlak, který tu občas projede, a také rybáře, kteří před chvílí přijeli zkusit štěstí. Po chvíli se s nimi dáváme do řeči a dle jejich slov toho za týden co tu jsou moc nenachytali. Počasí se nijak nelepší, a tak kousek bokem na rovném plácku pod stromy u řeky stavíme stan a poměrně brzy zalézáme do spacáků. V noci se párkrát budím, jak kapky bubnují na tropiko stanu. Pocit sucha a tepla je pak o to větší. Uvidíme zda se počasí zítra umoudří.

    

zážitek dne: vodopád Hyttfossen

délka trasy: 68km   maximální rychlost: 55km/h   čas jízdy: 3:51h   průměrná rychlost: 17,7km/h   nastoupané metry: 262    maximální výška: 658m

 

 

 

5. den: středa 17. červenec 2013

 

KJELLBRUA - STØREN - SOKNEDAL - GARLI - BERKAK - ULSBERG - OPPDAL - MJØA - ENGAN

    

     Ráno již neprší, ale nad okolními kopci se snáší nízké mraky. Vyčkáváme jestli se opět nerozprší a po 9h balíme stan. Silnice má stále pozvolný sklon a tak ani ne za hodinu přijíždíme do 18km vzdáleného městečka Støren ležícího na magistrále E6. Chvíli hledáme cestu kudy z města ven. Prochází tudy totiž čtyřproudovka, na kterou je vjezd cyklistů zakázán.

     Na již dvouproudou silnici E6 se napojujeme přibližně po třech kilometrech za městem. Naše trasa se právě zde stáčí směrem na jih. Využíváme široké krajnice a poměrně svižným tempem pokračujeme dál. Evropská silnice E6 začíná ve švédském Trelleborgu a končí v norském Kirkenesu u ruských hranic. Celá trasa měří 3 140 kilometrů.

     Je tu poměrně hustý provoz, ale ohleduplnost norských řidičů je všeobecně známa. Cestou si také pochvaluji zpětné zrcátko, které nám pomáhá se včas připravit na nějaký ten projíždějící kamion. Dvakrát nám lehce sprchne, ale v mžiku jsou naše fleesky suché.

     Pozvolným stoupáním se dostáváme do 15km vzdálené vesničky Soknedal, jejíž dominantou je, jak jinak než farní kostel. Nachází se zde Coop, Spar a benzínka. Kdo by to řekl do osady, která má sotva 700 obyvatel. Díky důkladnému itineráři nás to však nepřekvapuje. Nakupujeme chleba a nějaké dobroty, doplňujeme vodu a po již klidnější silnici stoupáme dál proti proudu říčky Ila.

     Po pár kilometrech si dáváme trošku do těla v delším stoupání do osady Garli. Na zdejším odpočívadle vaříme oběd. V nohách máme pro dnešek 40km, a tak není kam spěchat.

     Z Garli se silnice, téměř po rovině klikatí, hustým lesem a liduprázdnou krajinou. Po 10km, krátce před 15h přijíždíme do vesnice Berkak, která leží na křižovatce silnice E6 a 700, která se stáčí zpět na sever k Orkangeru a zpět do Trondheimu. Na jednom z posezení dáváme sváču a po chvíli zjišťujeme, že se tu nachází také sprchy, jejichž použití je grátis. Který cykloturista by tuto možnost nevyužil.

     Z Berkaku pokračujeme dál po E6, která vede vysoko nad údolím řeky Orkla. Původní plán byl jet toto údolí po druhé straně, ve snaze vyhnout se provozu na E6, avšak oproti očekávání zde již není tak rušno a i silnice vede výš s lepšími výhledy do údolí. Několikrát jsme četli o tom, jak je jízda po E6 přímo utrpením pro cyklisty, ale buďto máme štěstí nebo se to týká skutečně jen výpadovek z větších měst. Možná také až dálného severu, kdy po této magistrále míří turisté na Nordkapp.

     Zastavujeme na jedné z vyhlídek, ze které jsou doslova famózní rozhledy. V následujícím táhlém sjezdu míjíme křižovatku, ze které se odpojuje silnice č.3. Ta odtud vede také jižním směrem, souběžně s E6 a opět se potkávají po cca 300 kilometrech v Hamaru.

     Tachometr ukazuje najetých 65 kilometrů právě v místě, kde překonáváme soutok řek Orkla a Bynna. Na následujících 10km pozvolného stoupání se dostáváme opět nad hranici 500 m.n.m. Lesy se tu střídají s menšími pastvinami a my si říkáme, že norská příroda nám má pořád co nabídnout. V dáli se nám vynořují kopce vysoké kolem 1500m, mezi kterými se nachází město Oppdal.

     Téměř sedmitisícové městečko leží v místech, kde se potkávají tři údolí. Není proto divu, že je toto místo oblíbenou základnou pro výlety do hor a na své si, vzhledem k nedalekému lyžařskému středisku, přijdou i milovníci lyžování . Oblíbený je také rafting na řece Driva. Oppdal je také pomyslnou vstupní branou do Národního parku Dovrefjell.

     Kola nám skvěle jedou, takže se ani nenadějeme a po hodince přijíždíme do města. Černé mraky, které se ještě před chvíli vznášely nad městem, stáhlo jedno z údolí. Naštěstí to, do kterého nemáme namířeno. V Oppdalu se nijak nezdržujeme a nejkratší možnou cestou míříme ven z města. Nachází se zde celá řada farem a proto je nutné ujet ještě několik kilometrů než bude příležitost najít nějaký ten flek pro dnešní noc.

     Po deseti kilometrech začíná silnice stoupat a já pomalu začínám sledovat tachometr. Vypadá to, že dnes ta pověstná stovka kilometrů padne. Ve stejném okamžiku, kdy Hance hlásím zdolání této mety mi ona hlásí, že našla flek na spaní. V tom zápalu boje jsem si ho ani nevšimnul.

     V místě, kde souběžně vedoucí železnice nad námi mizí v tunelu se nachází pěkný plácek schovaný za svodidly, kolem kterých rostou mladé břízky. Mířím ho ihned omrknout. Krásné rovné místo tak akorát na náš stan je jasná volba. Kamenné patníky, za kterými ihned následuje slušný sešup k řece Driva jsou známkou toho, že tu kdysi dávno vedla nějaká cesta. Bude to hodně dávno, jelikož ze současné cesty sem není žádný přístup, jak to většinou bývá. Trošku zápasíme s koly, které je nutné i s bágly přehodit přes svodidla, avšak po chvíli už vaříme ve stanu večeři.  

    

zážitek dne: výhledy z cesty nad údolím řeky Orkla

délka trasy: 100km   maximální rychlost: 52km/h   čas jízdy: 6:26h   průměrná rychlost: 15,6km/h   nastoupané metry: 906   maximální výška: 597m

 

 

 

6. den: čtvrtek 18. červenec 2013

 

ENGAN - DRIVSTUA - KONGSVOLL - HJERKINN - FURUHAUGLIE - DOMBAS - DOVRE

     

     Ráno chvíli lenošíme ve stanu a s balením věcí začínáme až kolem půl desáté. Dny jsou zde v tuhle roční dobu opravdu dlouhé, slunce v této oblasti zapadá krátce po 23h na necelých pět hodin. Pokud tedy přeje počasí, dožene člověk navečer to, co případně ráno zameškal.

     Silnice stejně jako včera pozvolna stoupá a podle našeho itineráře tomu tak bude i následujících 35 kilometrů, než se dostaneme nad hranici 1000 m.n.m. Mírně se klikatící magistrálu E6 zde doprovází souběžně vedoucí železnice. Široké údolí Drivdalen nám po obou svých stranách nabízí parádní výhledy na okolní kopce. Cestou míjíme také několik lomů, kde se těží a láme mramor. V 11h míjíme malé nádraží Drivstua, kterému dominuje malebná železniční budova, jak jinak než se zatravněnou střechou.

     Dál stoupáme a z původně širokého údolí se nyní zvedají prudké kopce přímo od řeky. Místo je tu jen na silnici a železnici, která místy mizí v tunelech. Přijíždíme do Národního parku Dovrefjell.

     Národní park Dovrefjell rozděluje magistrála E6 a souběžně vedoucí železnice spojující jih a sever Norska. Právě díky tomu je tento národní park jeden z nejsnáze přístupných parků v Norsku vůbec. Jeho rozloha byla až do roku 2002 cca 265 km², pak byl však rozšířen o téměř 1500km² a nese jméno Dovrefjell–Sunndalsfjella.

     Park, kterým projíždíme se skládá ze dvou rozličných oblastí. Na východ od silnice E6 se táhnou močály, otevřená vřesoviště a zaoblené vrcholky hor charakteristické pro východní Norsko, zatímco na západní straně parku se tyčí ostré a zubaté vrcholy divoké oblasti Romsdal. Jen málo vrcholů však přesahuje nadmořskou výšku 2000 m.n.m. Nejvyšším vrcholem je Snøhetta (2286m) a velká část teritoria leží v nadmořské výšce mezi 1600 - 1800 m.n.m. Na území národního parku se nachází pouze drobné ledovce. Leží zde také mnoho menších jezer a zmokřených ploch, horské tundry, mnoho říčních údolíček, skalnatých roklí a soutěsek.

     Za osadou Nestasvollan, kterou tvoří jen pár domků, prodejna se suvenýry a odpočívadlo s pěkným posezením vjíždíme do pěkné soutěsky Dridval. Silnici tu lemují vysoká skaliska a železnice vedoucí po protějším břehu mizí z dohledu v celé řadě tunelů. Děláme krátkou zastávku u bezejmenného vodopádu a po výjezdu ze soutěsky přijíždíme k pěknému odpočívadlu s WC, které se nachází hned u řeky. Zrovna zde parkuje autobus turistů, a tak rychlostí blesku zabíráme jeden stůl. Vyhříváme se na sluníčku a vaříme oběd.

     S plnými žaludky sedáme na kola a dáváme si do těla při jednom z posledních prudších stoupání, po kterém přijíždíme do osady Kongsvoll. Právě toto místo, kde se mimo jiné nachází turistická chata, je hlavním výchozím místem pro pěší túry po národním parku.

     Za Kongsvollem přijíždíme na pustou horskou plošinu, po které se na postupně dostáváme do výšky 1000m.n.m. Nachází se zde malá vojenská základna zabedněná proti zimnímu sněhu. Po pár kilometrech přijíždíme do Hjerkinnu, kde se nachází významná dopravní křižovatka silnice E6 se silnicí č.29. V místech, kde se nyní nachází moderní chata s osmdesáti lůžky kdysi stávala útulna na tzv. Královské cestě v severním směru na Trondheim. Norský král ji zde dal vystavět již ve 12. století.

     Z Hjekrinnu si to pěkně svištíme z kopce na široké horské plato, které je většinou tvořeno vřesovišti a nízkými stromy. Ze silnice odbočuje celá řada cestiček vedoucích k nespočtu chatek. Otevřená, ničím nekrytá silnice je jak stvořená pro nepřítele většiny cyklistů, kterým je vítr. Murphyho zákon se uplatňuje v plné parádě a my bušíme do pedálů přímo proti větru. O tom, že tu nefouká poprvé nás utvrzuje několik na pevno umístěných dopravních značení, která informují na nebezpečí silného větru. Naštěstí na to, co jsme zažili na Islandu to ještě nemá.

     Projíždíme kolem dvou větších jezer a u toho druhého si na jednom z odpočívadel dáváme menší sváču. Silný vítr dělá na hladině solidní vlny. Máme však štěstí, že neprší a není kosa.

     Chvíli ještě brblu a nadávám na vítr, avšak po cca 20 kilometrech, kdy silnice vedla ve výšce lehce nad 900m přichází za osadou Fokstugu vytoužený téměř deset kilometrů dlouhý sjezd do Dombasu, při kterém ztrácíme 300 výškových metrů.

     Městečko Dombas leží asi 45 km na sever od Otty a významné je snad jen tím, že nabízí odpočinek cestovatelům nebo řidičům na dlouhých trasách. Leží na křižovatce silnic E6 a E136, která zde začíná a vede do Andalsnes a dále do Alesundu.

     Do Dombasu přijíždíme krátce po 17h. Na jedné z benzínek doplňujeme vodu a děláme menší pauzu. Pozorujeme zdejší mumraj a chvíli na to pokračujeme dál na jih. Sedmikilometrovým sjezdem klesáme na nějakých 450m.n.m. k řece Lagen. Těmito dvěma sjezdy jsme pěkně pohnuli s kilometry, kterých prozatím tachometr ukazuje rovných 75. Za vesničkou Dovre přijíždíme k pěknému odpočívadlu s WC, které se nachází přímo u řeky. Na jeho konci pak nacházíme ideální flek se stolkem, takže neváháme ani chvíli a dnešní den končíme právě tady.

 

zážitek dne: Národní park Dovrefjell

délka trasy: 86km   maximální rychlost: 55km/h   čas jízdy: 5:44h   průměrná rychlost: 15,2km/h   nastoupané metry: 740   maximální výška: 1028m

 

 

 

7. den: pátek 19. červenec 2013

 

DOVRE - SEL - SANDBU - SJØA - SORPEROA - GRAUPE - SKABU - SLANGEN

 

     Probouzíme se do pěkného dne. Po snídani začínáme balit a o půl deváté již sedíme v sedle. Silnice pokračuje dál po rovině podél řeky. V okolí se nachází několik osad a farem, a tak často pokračujeme po místní cestě či cyklostezce vedoucí souběžně s E6. Sice tu není nijak zvlášť velký provoz, ale když tu ta možnost je, tak proč toho nevyužít. V okolí Dombasu se setkáváme také s tím, že bílý souvislý pruh na kraji silnice je namalován do vyfrézovaného pruhu v asfaltu. Cesta po tomto povrchu je tedy občas zážitek.

     Po ránu si to pěkně svištíme a rázem máme v nohách 20km. Přijíždíme do vesničky Sel, kde definitivně opouštíme magistrálu E6 a pokračujeme po druhém břehu řeky dál na jih. Provoz rázem utichl, na silnici jsme téměř sami a tak se šlape o to líp.

     Za dalších 15km přijíždíme do městečka Otta, které leží na soutoku řek Otta a Lagen v severní části údolí Gudbrandsdalen. Je také výchozím bodem při návštěvě Národního parku Rondane, který se nachází východně od města.

     Národní park Rondane je nejstarší norský národní park rozkládající se na pomezí krajů Oppland a Hedmark. Rondane je typická vysokohorská oblast s rozsáhlými náhorními plošinami a celkem deseti vrcholy přesahujícími výšku 2000 metrů. Nejvyšší horou je Rondeslottet (2178 m n. m.). Kvůli nízké vlhkosti neexistují v Rondane žádné trvalé ledovce. V některých údolích se však drží sníh i přes léto. V mnohých částech parku se nacházejí drobná ledovcová jezírka a morény, které jsou pozůstatky doby ledové.

     Po nákupu a malé svačině opouštíme městečko Otta. Začíná zde silnice E15 vedoucí do Lomu a dále do Strynu. My však pokračujeme dál po vedlejší, která nás po 10 km přivádí k osadě Sjøa. Zastavujeme u mostu, který překonává řeku Lagen a sledujeme její divokou hladinu zdobenou mnohamáme peřejemi. Voda jako stvořená pro rafting. Není proto divu, že o kousek dál její pravý přítok - řeka Sjøa nabízí pro rafting prvotřídní podmínky.

     Chceme pokračovat dál po vedlejší silnici podél proudu řeky Lagen, ale nějakou chvíli hledáme ten správný směr. Překonáváme řeku Sjøa a na pěkném plácku přímo u jejího soutoku s řekou Lagen vaříme oběd. Odpočíváme a pozorujeme rychlost, s jakou řeka teče. Na lodi to musí být opravdu fofr.

     Následujících 20 kilometrů podél řeky do osady Sorperoa je doslova cestovatelskou lahůdkou. Úzká silnička vedoucí na kraji lesa s minimálním provozem a výhledy na kopce na protější straně údolí.

     V nohách máme 65km a největší stoupání dnešního dne teprve před námi. Cesta vede naštěstí lesem, pěkně ve stínu. Na čtyřech kilometrech jsme rázem o 300m výš. Město Vinstra máme pod námi jako na dlani. Výhledy na řeku Lagen a okolní kopce jsou parádní. Stoupáme dál po silnici, kde je opět minimální provoz. Nedávno byla také zcela uzavřena, kdy po velkých deštích došlo na mnoha místech k sesuvu půdy. Nyní je provoz regulován v jednotlivých směrech, avšak pro kolaře to samozřejmě neplatí. Míjíme celou řadu těžké techniky, která se podílí na opravě a úklidu této poškozené silničky.

     Po deseti kilometrech přijíždíme do osady Kvikne. U místního kostelíku doplňujeme zásobu vody a děláme krátkou pauzu. Opět se kocháme výhledy po okolí. Počasí nám opravdu přeje. Silnice se klikatí po úbočí údolí řeky Vinstry, která se nachází hluboko pod námi.

     Kolem 18h přijíždíme do Skabu ležící ve výšce 870 m.n.m.. Tato vesnice se šesti sty obyvateli je nejvýše položenou, trvale obydlenou osadou v Severní Evropě. Nachází se zde obchod, benzínka, několik hospůdek, ale také škola či plavecký bazén. Na posezení za vesničkou vaříme večeři.

     Máme najeto 90km, a tak se začínáme dívat po nějakém fleku na spaní. Za Skabu nás čeká pětikilometrový sjezd do Slangen, kde se u pěkného jezírka nachází oplocené posezení. Tady by se nocovalo. Je to tu však jak pěst na oko, a tak po krátké prohlídce okolí pokračujeme dál. Ve Slangen končí asfalt a začíná pověstná norská šotolinová cesta. Po chvíli přijíždíme na pěkný plácek porostlý mechem, ze kterého nás však vyhání doslova mračna komárů. Tak tady stan určitě stavět nebudu.

     Nakonec kempujeme pár set metrů odtud, kousek od cesty. Komáři jsou tu také, ale není to taková hrůza. Sepisuji si nějaké poznámky z cesty a plánuji, kam bychom zítra mohli dojet. Dnes jsme ujeli slušných 99km.

 

zážitek dne: okolí Sjøa, stoupání ze Sorperoa

délka trasy: 99km   maximální rychlost: 51km/h   čas jízdy: 6:53h   průměrná rychlost: 14,4km/h   nastoupané metry: 1218    maximální výška: 897m

 

 

 

8. den: sobota 20. červenec 2013

 

SLANGEN - JOTUNHEIMVEGEN - BYGDIN - BESSHEIM - HINDSETER

 

     Ráno nás vítá krásný slunečný den. Po snídani balíme stan a rychle sedáme na kola, abychom ujeli těm krvelačným potvorám, které snad nikdy nespí. Cesta však začíná záhy stoupat, a tak nešlapeme dostatečně rychle, takže se na nás řada komárů pěkně vyřádila. Blížíme se však na hranici lesa a komáři kupodivu mizí. Dáváme si hned po ránu pěkně do těla, ale odměnou jsou nám pěkné výhledy na okolní krajinu podpořené výborným počasím. 

     O půl desáté přijíždíme k malé mýtnici, kde se platí za vjezd na horskou cestu Jotunheimvegen. Vjezd na tuto 45 km dlouhou silnici, která je otevřená jen v létě, je pro cyklisty samozřejmě zdarma. Projíždíme mýtnicí a krátce na to překonáváme hranici lesa. Otevírají se nám parádní panoramatické výhledy, kterým dominuje masiv Veslfjelkampen. Na pěkném posezení děláme krátkou zastávku a vychutnáváme si tu okolní nádheru.

     Na cca 6 kilometrech se dostáváme do 1000 m.n.m. Silnice, kterou teď máme jen pro sebe, tu po vrstevnici objíždí jezero Øyangen, a my se tak nerušeně kocháme horskými sceneriemi. Počasí nám na přejezd této silnice opravdu přeje. Na řadu přichází další stoupání, kterým se dostáváme na 1200 m.n.m., odtud se nám otevírají další výhledy na zasněžené hory Národního parku Jotunheimen.

     Jotunheimen je snad nejznámějším národním parkem v Norsku vůbec a zároveň jednou z nejpopulárnějších turistických oblastí v zemi. Jotunheimen lze do češtiny přeložit jako Domov obrů, což velmi dobře vystihuje ráz tohoto území. Tento masiv je nejvyšším horským masivem Norska a celé Skandinávie, ve kterém převládá alpinský vysokohorský reliéf.

     Panoramatu národního parku vévodí stovky rozeklaných vrcholů, z nichž více jak dvě stovky dosahují nadmořské výšky přes 1900 m.n.m. Krajina je zde velmi rozmanitá. Lze zde spatřit rozlehlé ledovce, hluboká říční údolí, skalnaté rokle, vodopády, prudké bystřiny, ale i malé náhorní plošiny z tundrovou vegetací. Rozloha parku čítá 3900 kilometrů čtverečních. Nachází se zde také nejvyšší vrchol Skandinávie - Galdhøpiggen a nejvyšší norský vodopád Vettifossen (275m).

     Silnice mění sklon a my začínáme po pěkné šotlince klesat zpět do cca 1000 m.n.m. Cestu nám občas zkříží pasoucí se stádo krav a po chvíli již přijíždíme k jezeru Vinstre, u kterého vaříme oběd. Vyhříváme se na sluníčku a přibližně po hodince pokračujeme dál. Jezero Vinstre obklopené zelenou krajinou nám dělá společnost následujících 20km. Stezka tu kopíruje jeho břehy, na kterých se rozprostírá celá řada pěkných chatek. Jede se nám skvěle, zvlášť když nám do zad fouká mírný větřík.

     Před 15h je naše putování po Jotunheimvegen u konce. Zdoláváme závěrečné stoupání k mýtnici, nacházející se u silnice č.51. Již z dáli jsme viděli tuto silnici stoupat mezi horskými masivy. Stále s větrem v zádech dál stoupáme a zastavujeme až na vyhlídce, odkud máme jezero jako na dlani. Po krátké svačince pokračujeme dál.

     Silnice si udržuje rozumný sklon ve stoupání na náhorní plošinu Valdresflye. Kocháme se výhledy na okolní dvoutisícovky a postupně se dostáváme až k turistické chatě, která leží na nejvyšším bodě této silnice v 1389 m.n.m. Odměnou za tu námahu je nám téměř 15km dlouhý sjezd, ve kterém ztrácíme téměř 500 výškových metrů. Po silnici s novým povrchem je sjezd jedna radost. Cestou několikrát zastavujeme a vychutnáváme si parádní výhledy na okolní přírodu.

     Krátce před půl šestou přijíždíme do osady Maurvangen, která je doslova narvaná zaparkovanými auty. Právě tady ze silnice 51 odbočuje úzká silnička ke Gjendesheim, kde začíná snad nejznámější jednodenní turistická trasa vedoucí přes hřeben Besseggen a táhnoucí se nad jezerem Gjende. Toto jezero je jedno z nejpopulárnějších vůbec. Jezero, jehož vody zásobují ledovce, je osmnáct kilometrů dlouhé a vytéká z něj řeka Sjøa. Hodně návštěvníků míří k úpatí masivu Besseggen, odkud se jim naskýtají výhledy na jezero Gjende a Bessvatnet. Pohled na dvě vodní hladiny s výškovým rozdílem 500m je úchvatný.

     Jelikož nijak zvlášť nestojíme o masovou turistiku, spokojujeme se s pohledem na tyto jezera pouze z prospektů a průvodců a pokračujeme dál na sever. Zastavujeme za dalších deset kilometrů u jezera Sjodalsvatnet, kde děláme krátkou pauzu. Pořád je docela teplo, a tak jdu do jezera alespoň zchladit nohy.

     Pokračujeme dál podél řeky Sjøa a porozhlížíme se po nějakém pěkném plácku. Za osadou Hindseter se silnice vzdaluje od řeky a pokračuje pěkným severským lesem. Fleků na přespání je tu několik, a tak si nakonec vybíráme ten, u kterého teče horská bystřina. Koupel v průzračné vodě přichází po dnešním dnu vhod.

     

zážitek dne: jízda po Jotunheimvegen

délka trasy: 80km   maximální rychlost: 54km/h   čas jízdy: 6:18h   průměrná rychlost: 12,7km/h   nastoupané metry: 1277   maximální výška: 1389m

 

 

 

 

9. den: neděle 21. červenec 2013

 

HINDSETER - RANDSVERK - TESSAND - FOSSBERGOM - LOM - FLA - RØYSHEIM - LEIRA BRU - ELVESAETER - NORDLI

 

     Ráno nás stejně jako včera vítá slunečný den. Vidíme se už opět v sedle a tak hned po snídani sedáme na kola a vyrážíme. Na silnici je touhle dobou minimální provoz. Po cca deseti kilometrech pohodové jízdy pěkným hustým lesem se silnice stáčí vlevo a my se definitivně loučíme s řekou Sjøa. Pozvolným klesáním přijíždíme do Randsverku, ležícího ve výšce 750 m.n.m., na křižovatce silnic 51 a 257. Tuto osadu tvoří jen kemp, obchod a malá kavárna. Toto pěkné místo je ideálním výchozím bodem pro různé treky a výlety po okolí.

     Po krátké pauze pokračujeme dál. Za Randsverkem silnice mění sklon a my začínáme pozvolna stoupat k jezeru Lemonsjoen. Toto jezero leží v nádherném podhorském prostředí na východní straně pohoří Jotunheimen. O tom, že je tato oblast populární svědčí množství krásných chatek rozesetých ve stráních kolem cesty. Na okolních svazích se tu také nachází lyžařské středisko a my si hned vybavujeme naší návštěvu Norska v zimě. I zde musí být v zimě nádherně.

     Objíždíme jezero a po šesti kilometrech silnice prudce mění sklon. Parádním sjezdem padáme na deseti kilometrech o 500 výškových metrů a přijíždíme k jezeru Vagavatnet. Tachometr ukazuje najetých 40km a to jsme dnes vlastně ani nezačali.

     Napojujeme se na silnici č.15 vedoucí z Otty a míříme dál na západ podél jezera. U pěkného posezení, v místě kde silnice míří do jednoho z tunelů, děláme pauzu na obídek. Vyhříváme se na sluníčku a kocháme se výhledy na okolní kopce. Na řadu přichází také běžná prohlídka a seřízení našich kol.

     Provoz začíná houstnout. Silnice je sice dostatečně široká, avšak když se nám osadě Garmo naskýtá možnost odbočit na vedlejší ani na chvíli neváháme. Stará šotolinová cesta se vine podél jezera a objíždí kopec Lomskolen, zatímco hlavní silnice jej překonává úbočím po druhé straně. Za celých deset kilometrů potkáváme pouze jednoho místního cyklistu, a tak si pochvalujeme, jak se nám tato malá zajížďka vyplatila.

     Napojujeme se zpět na hlavní silnici a po třech kilometrech přijíždíme do Lomu. Toto městečko je vlastně jakousi křižovatkou cest. Již po staletí platilo toto místo za obchodní a transportní centru, prosperující díky farmám roztroušeným po okolních údolích. V dnešní době je to velice dobře vybavené středisko uprostřed turisticky velmi atraktivní oblasti.

     V místním supermarketu dokupujeme zásoby a na řadu díky nádhernému počasí přichází také zmrzlina. Celé městečko dnes doslova žije, je neděle a okolí je plné lidí. Vysedáváme na jednom z posezení a pozorujeme okolní dění. Najeto máme přibližně 65 kilometrů, a tak není kam spěchat.  

     Kolem půl páté sedáme na kola a opouštíme Lom. Provoz jako mávnutí proutku utichá. Většina aut pokračuje dál po silnici č.15 vedoucí do Strynu, zatímco my míříme po silnici č.55 zpět do hor. Hned za Lomem začínáme stoupat, avšak silnice si udržuje pohodový sklon. S mírným větrem do zad si udržujeme rychlost lehce pod 20 km/h, až se sami divíme jak nám to parádně jede. Za necelou hodinku přijíždíme do osady Roysheim, kterému dominuje malebný dřevěný hotel.

     Stoupáme dál údolím Leirdalen a kocháme se výhledy na okolní dvoutisícovky, které jsou pěkně nasvíceny podvečerními paprsky. Následujících deset kilometrů je stoupání zase o něco prudší, a tak v momentě, kdy máme najeto 90 kilometrů se začínáme porozhlížet po nějakém místě na přespání. Míjíme několik farem roztroušených podél řeky Leira, když se před námi objeví odbočka k poměrně velkému odpočívadlu, které je doslova ukryté v lese hned u řeky. Příjezdová cesta mezi stromy je tak akorát pro jedno auto.

     Jdeme omrknout okolí a zjišťujeme, že se zde již nachází několik stanů. Nacházíme si místo v bezprostřední blízkosti řeky, dál od ostatních. U záchodů teče teplá voda, takže pro dnešek se koupel v ledové řece nekoná. Po večeři vysedáváme u ohně a hodnotíme dnešní skvělý den. Tento rok nám počasí v Norsku opravu přeje, snad nám vydrží ještě pár dní, kdy nás čeká přejezd přes hory.

 

zážitek dne: okolí Lomu

délka trasy: 94km   maximální rychlost: 67km/h   čas jízdy: 6:10h   průměrná rychlost: 15,2km/h   nastoupané metry: 890    maximální výška: 921m

 

 

10. den: pondělí 22. červenec 2013

 

NORDLI - BØVERKINN - JOTUNHEIMEN FJELLSTUE - BØVERTUN - KROSSBU - TURTAGRØ - BERDALSETER

 

     Ranní pohled ze stanu nám vykouzlil úsměv na rtech. Obloha jako vymetená bez jediného mráčku. Po snídani opět balíme věci a nadšeně usedáme na kola ukrajovat první kilometry naší dnešní cesty.

     Začínáme opravdu z ostra. Po pár set metrech přijíždíme k pořádnému krpálu a hned po ránu si dáváme pěkně do těla. V místě, kde doposud souběžně tekoucí říčka Leira odbočuje do jednoho z údolí, děláme na pěkné vyhlídce krátkou pauzu. Výhledy na údolí a okolní zasněžené kopce jsou tou nejlepší odměnou za tu dřinu.

     U jezírka Hjalstatjoen se silnice konečně trošku narovnává. Na pěti kilometrech jsme rázem o 300m výš. Tomu se říká rozcvička takhle po ránu. Po chvíli přijíždíme k horské chatě Jotunheimen Fjellstue, která právě prochází rekonstrukcí. Potkáváme pár cykloturistů mířících z opačné strany. U chaty se nachází pěkná vyhlídka odkud se kocháme pohledy na okolní hory a ledovce.

     Následným sjezdem ztrácíme necelých sto výškových metrů a podél malebného jezera sevřeného okolními skalisky přijíždíme do osady Bovertun, kterou tvoří farma a menší kemp s chatkami. Silnice pokračuje dál proti proudu říčky Bovre a opět nabírá na sklonu. Na jednom z posezení tak děláme pauzu na sváču.

     V době, kdy máme za sebou 15 kilometrů překonáváme hranici 1000m.n.m. Před námi se otevírá táhlé údolí a silnice vedoucí vysoko nad námi. Ukrajujeme jeden výškový metr za druhým a krátce před 13h přijíždíme do osady Krossbu, které dominuje velká turistická chata. Ta je se svými téměř sto lůžky výchozí základnou pro výšlapy na okolní hory, z nichž přes dvacet je vyšších jak 2000m.

     Po krátké pauze pokračujeme dál ve stoupání po vyhlídkové silnici Sognefjellsvegen. Za Krossbu se několika vracečkami dostáváme k nádherné vyhlídce, odkud je vidět celé naše stoupání z Bovertunu.

     Po chvíli přijíždíme do sedla Fantesteinen, které je nejvyšším silničním sedlem v Severní Evropě. Cestou často zastavujeme a kocháme se okolní přírodou. Silnici zde lemují sněhová pole a není proto divu, že vjezd je sem možný zpravidla až v květnu. Pochvaluji si panoramatické výhledy na majestátné hory a rozeklané vrcholy, ale také zejména počasí, které nám naprosto vyšlo. Hanka, která teprve za Lomem zjistila, že ji čeká výjezd na nejvyšší sedlo mi několikrát opakuje, že mám obrovské štěstí, že je takové počasí. Je mi jasné, co by asi následovalo, kdybychom tento výšlap absolvovali v dešti.

     Následující kilometry po "střeše" Severní Evropy rychle ubíhají, silnice se tu vlní přes malé kopečky a pomalu klesá. Cestou potkáváme bajkery s dodávkou a dáváme se s nimi do řeči. Po chvíli zjišťujeme, že jsou z Prostějova, svět je opravdu malej. Na posezení u jednoho z jezer dělám oběd a odpočíváme.

     Máme za sebou třicet kilometrů, když přichází dlouhé a prudké klesání se závěrečnými serpentinami až do osady Turtagro. Vše co jsme si přes den vyšlapali tímto sjezdem téměř ztrácíme. Na protější straně údolí vidíme silničku, po které za chvíli pojedeme. Vine se jak nitka a pohled na ni nám jasně říká, že nás čeká další stoupání.

     V Turtagru tak opouštíme silnici č.55, která dál klesá až k Lustrafjordu - jednoho z ramen nejdelšího norského fjordu Sognefjord, a napojujeme se na horskou silnici Tindevegen. Tato úzká a pro motoristy zpoplatněná silnička je někdy také označována jako zkratka přes Jotunheimen (nejkratší varianta cesty z Bergenu do Trondheimu bez použití trajektu).  

     Po přibližně sedmi kilometrech nepřetržitého stoupání přijíždíme do malého sedla a zjišťujeme, že nás čeká další sjezd, ve kterém ztrácíme dobrých 200 výškových metrů. Za celou dobu jsme od odbočky z Turtagra potkali snad tři auta a nyní na večer jsme tu téměř sami. Společnost nám dělají jen volně se pasoucí krávy podél silnice.

     Přibližně v polovině dnešního posledního stoupání na mě přichází menší krize, kterou osvědčeně zažehnávají sušenky s pořádnou porcí nutely. Po 19h přijíždíme na poslední sedlo na této silnici, míjíme automatickou mýtnici, za kterou již následuje vytoužený sjezd. Jsme daleko nad hranicí lesa a tak je jasné, že dnes se přes noc nijak neschováme. Na pěkném plácku u malého potůčku kousek od cesty stavíme stan.

     Večer trávíme před stanem a kocháme se výhledy na sluncem osvětlené a zasněžené kopečky.

 

zážitek dne: výjezd na nejvyšší sedlo Severní Evropy

délka trasy: 55km   maximální rychlost: 65km/h   čas jízdy: 5:07h   průměrná rychlost: 11,1km/h   nastoupané metry: 1596   maximální výška: 1434m

 

 

 

11. den: úterý 23. červenec 2013

 

BERDALSETER - ASETE - ØVRE ARDAL - MOA - TYINOSEN - TYIN - NEDRE DALEN - ØYE

 

     Krásné počasí je předzvěstí dalšího pěkného dne. I když už sluníčko svítí, oblékáme se do teplého. Před námi je lahůdka v podobě parádního, téměř 18 kilometrového sjezdu do Øvre Ardal. Na silnici jsme sami a o to více si sjezd užíváme. Během několika minut jsme rázem o 1200 výškových metrů níže, téměř na úrovni hladiny moře. Městečko leží na severním konci jezera Årdalsvatnet jen pár kilometrů od fjordu.

     Dokupujeme zásoby, doplňujeme vodu a na posezení u benzínky snídáme. Zatímco se vyhříváme na sluníčku projíždí kolem nás celá řada cyklistů na silničkách. Nějaký místní závod vede přes město rovnou na horskou silničku, ze které jsme přijeli. Měli jsme štěstí, že jsme tento několik set metrů dlouhý zástup cyklistů nepotkali ve sjezdu.

     Napojujeme se na silnici č.53, která za městem začíná prudce stoupat. Silnice je zde doslova zaříznuta do prudkého a nepřístupného svahu. Prostoru je zde tak málo, že stavitelé této silnice museli serpentiny vystřílet ve skále, a tak každou zatáčku projíždíme tunelem. Po pár kilometrech máme celé město i jezero jako na dlani. Takové výhledy na okolní kopce se snad nikdy neokoukají. Za poslední serpentinou silnice dál stoupá údolím Tyedalen. Slunce už pěkně peče, ale my naštěstí jedeme skoro pořád ve stínu.

     Po téměř deseti kilometrech nepřetržitého stoupání přijíždíme k jezeru Holsbruvatnet nacházejícím se v 730 m.n.m. Pár kilometrů jízdy po rovince tak přichází vhod. Neuplyne ani pět kilometrů a přijíždíme k dalšímu jezeru. Jsme již nad hranicí lesa a sluníčko pěkně pálí. V dáli na horizontu vidíme, že stoupání bude za chvíli u konce.

     U jezera Torolmen, jehož břehy jsou doslova poseté pěknými chatkami se silnice konečně narovnává. Na dvaceti kilometrech jsme tak nastoupali lehce přes 1000m. Krátce před 16h přijíždíme k dalšímu jezeru Tyin, u kterého vaříme pozdní oběd. V roce 1869 Norský spolek horské turistiky (DNT) postavil na břehu jezera první turistickou chatu. Dnes chaty DNT v okolí jezera tvoří na jihu Jotunheimského národního parku jednu z nejlepších turistických oblastí v Evropě.

     Silnice pokračuje podél jezera dál na východ a poté se stáčí směrem na jih. Tento desetikilometrový úsek tak hravě zvládáme za půl hodiny. Z jižního cípu jezera, kde se zrovna staví nějaký nový hotel se nám naskýtá pěkný výhled na Jotunheimen a jeho majestátné hory.

     Od jezera pokračujeme dál na jih a tříkilometrovým sjezdem se dostáváme do vesnice Tyinkrysset. Tato vesnička ležící přibližně 900 m.n.m. nám připomíná jednu velkou chatovou osadu. Míst na sportovní vyžití je zde opravdu dost.

     Napojujeme se na silnici E16 a pokračujeme dál ve sjezdu. Je krátce před 18h, a tak se pomalu začínáme poohlížet po nějakém fleku na přespání. Jelikož nám doposud počasí celou dobu přálo, nemáme žádný skluz oproti itineráři a nemusíme tak nikam spěchat. Na břehu jezera Vangsmjosi nacházíme ideální flek tak akorát pro náš stan. Po koupeli v jezeře vaříme večeři a zalézáme do spacáků.      

 

zážitek dne: cesta z Øvre Ardal k jezeru Tyin

délka trasy: 72km   maximální rychlost: 64km/h   čas jízdy: 5:17h   průměrná rychlost: 13,7km/h   nastoupané metry: 1213   maximální výška: 1215m

 

 

 

12. den: středa 24. červenec 2013

 

ØYE - VANG - KVAM - RYFOSS - LOME - SLIDRE - FAGERNES - LEIRA - AURDAL - BJØRGO

 

      

     Krátce po 9h balíme věci a vyrážíme dál podél jezera Vangsmjosi, na jehož klidné hladině se zrcadlí okolní kopce. Cestou dokupujeme pár věcí a pohodovým tempem pokračujeme po E16 směrem na východ. Definitivně opouštíme horské oblasti a poslední vysoké koce necháváme za sebou. Projíždíme celou řadou různých farem a poklidných vesniček. Společnost nám dělá také celá řada jezer. Bez větších kopců nám najednou přijde, jako by kola jela doslova sama. I při tak svižné jízdě se však stačíme kochat okolní krajinou. Farmy zde lemují kopce porostlé hustými lesy. Krajina dokonale charakterizující střední Norsko.

     Krátce před 14h přijíždíme do městečka Fagernes, které je významným turistickým centrem s dobrým spojením do Osla. Fagernes leží na křižovatce silnice E16 a 51, která pokračuje dále na sever do NP Jotunheimen. Na tuto silnici jsme se u Bygdinu napojili z Jotunheimvegen.

     Ve městě to žije a dokonalé letní počasí vytáhlo doslova davy lidí na pláže k jezeru Stondafjorden. Také my míříme k vodě a v horkém počasí se chladíme pořádnou porcí zmrzliny. V nohách máme 60km, a tak není kam spěchat.

     Po přibližně dvou hodinách lenošení zvedáme kotvy a pokračujeme dál. Provoz na E16 pěkně zhoustl a tak jsme rádi za cyklostezku, která vede z Fagernes podél jezera do nedaleké vesnice Leira.

     Projíždíme vesnicí a úplně náhodou objevujeme cyklostezku, která vede po zrušené železniční trati, která zde fungovala od roku 1906 až do roku 1991. Právě díky pohodlnému silničnímu spojení s Oslem tato dráha upadávala až bylo rozhodnuto o jejím zrušení. Jsme doslova unešeni parádní cyklostezkou s dokonalým povrchem a sklonem. Stezka se klikatí malebnou krajinou, některá návěstidla a železniční značení jsou doposud zachována stejně jako kilometrovníky. V osadě Aurdal doplňujeme u kostela vodu a pokračujeme po cyklostezce dál až do Bjørgo, kde tato parádní cyklostezka končí. Odstavené vagony jsou důkazem smutného osudu této železnice.

     V Bjørgo se rušná silnice E16 stáčí na jih, zatímco my se napojujeme na daleko klidnější silnici č.33 vedoucí do Dokky. Začínáme stoupat, a když po pár kilometrech přijíždíme k pěknému odpočívadlu s několika posezeními, je o místě pro dnešní noc rozhodnuto. 

 

zážitek dne: cyklostezka po zrušené železniční trati z Fagernes

délka trasy: 86km   maximální rychlost: 48km/h   čas jízdy: 5:05h   průměrná rychlost: 17,1km/h   nastoupané metry: 605    maximální výška: 599m

 

 

 

13. den: čtvrtek 25. červenec 2013

 

 BJØRGO - TONSASEN - SANDMOEN - BARDALEN - MAELUM - RØEN - HOV - FALL - TREVATN

 

     Jak jsme včera skončili, tak dnes pokračujeme. Hned po ránu si dáváme pěkně do těla. Stoupání naštěstí není nijak dlouhé, po pár kilometrech přijíždíme k jezeru Tonsvatnet (730 m.n.m.), za kterým začínáme klesat. Po chvíli přichází přes deset kilometrů dlouhý sjezd po široké silnici, který si doslova užíváme. Ve sjezdu míjím cyklistu, který si to pěkně dává proti nám do kopečku. Rázem jsme o 500m níže a o 20 kilometrů dál.

     Odbočujeme ze silnice č.33 na vedlejší a po druhém břehu řeky Etny pokračujeme dál směrem na Dokku. Silnice tu vede střídavě lesem a podél malých farem. Po 15 kilometrech přijíždíme k mostu vedoucímu do města. Návštěvu Dokky vynecháváme a raději sjíždíme k řece, kde děláme pauzu na jídlo.

     Pokračujeme dál a silnice nás po chvíli přivádí k jezeru Randsfjorden, které je čtvrtým největším v zemi a druhým největším v kraji Oppland. Jeho délka činí 77km a hloubka se pohybuje kolem 130m. V místě kde se řeka Etna vlévá do jezera se nachází mělká delta, která je díky každoročnímu výskytu stěhovavých ptáků vyhlášena za přírodní rezervaci.

     Po deseti kilometrech jízdy překonáváme jezero přes 360m dlouhý visutý most a pokračujeme po druhém břehu do městečka Hov, kde nakupujeme pár věcí a děláme menší pauzu.

     Míříme směrem na Fall, kde odbočujeme z hlavní silnice na vedlejší, která vede kolmo do prudkého kopce. Přehazuji na nejlehčí převod a buším do pedálů co to dá. Krpa je to tady pořádná. Po pár set metrech zjišťuji, že občas prošlápnu jako by na prázdno. V mžiku se však stává kolo nepojízdným. Sundávám zadní kolo a zjišťuji, že převodník vůbec nezabírá a lze s ním volně otáčet oběma směry. Vypadá to na stržené praporky v ořechu a na to je můj vercajk krátký.

     Nasazuji kolo zpět, přezouvám tretry za tenisky a pokračuji dál v tlačení plně naloženého kola. Ani si neuvědomuju, jak je to na letiště do Osla ještě daleko. Vlastně opak je pravdou, je to jen nějakých 140km. Představa, že by se mi tento defekt stal někde na Jotunheimvegen nebo jinde v horách, raději nedomýšlet. Zdá se, že jsem magnetem na různé extra defekty. Zatímco jsem píchnul snad jednou, stačil jsem ještě na starém horském kole vylágrovat střed cestou na Grossglockner, na Islandu jsem zase urval přehazovačku a nyní strhnul zadní náboj.

     S Hankou se střídáme v tlačení kola, a když se konečně po třech kilometrech, kdy nastoupáme 200m, umoudří sklon silnice, začínáme vymýšlet co provedeme, abychom z posledních dnů neměli pochodové cvičené. Máme sice časovou rezervu, ale tlačit kolo až do Gardermoenu se mi skutečně nechce.

     Na řadu tedy přichází prádelní šňůra, kterou dáváme moje kolo do vleku. Cestou kolem jezera Trevatn zjišťujeme, že po rovince či do mírného kopce lze jet takto v závěsu. Člověk sice buší do pedálů jako by zdolával bůhvíjaké kopce, ale lepší jet rychlostí kolem 10-12 km/h než tlačit. Fyzička nabraná z předchozích dvou týdnů se nyní opravdu hodí. Místní na nás z verand svých chat trošku nechápavě hledí, ale po chvíli si na ty pohledy zvykáme.

     Na konci jezera přijíždíme k rekreačnímu areálu s velkým krytým posezením a několika stolky přímo u jezera. Blíží se večer a dost místních tu právě končí svůj piknik. Vaříme večeři a s posledním soustem přichází pořádná průtrž mračen. Míříme proto pod střechu a pozorujeme jak se areál rychle vylidnil. Hřmí všude kolem nás a bouřka nepřestává. Hledat flek se nám i díky defektu na kole už nechce, a tak stavíme jen ložnici a nocujeme přímo pod přístřeškem.

 

zážitek dne: destrukce zadního náboje

délka trasy: 79km   maximální rychlost: 55km/h   čas jízdy: 5:25h   průměrná rychlost: 14,7km/h   nastoupané metry: 818    maximální výška: 766m

 

 

 

14. den: pátek 26. červenec 2013

 

 TREVATN - SANGNES - DOTSET - DYRUD - EINAVOLL - SKIMTEN - SKABLAND - TANGEN

 

     Ráno jsme rychle sbaleni a vyrážíme vstříc dobrodružství v podobě jízdě na laně. První kilometry to jde v pohodě, avšak když odbočujeme na lesní stezku, kterou si o pár kilometrů zkrátíme naši cestu k jezeru Einavatnet, musím tlačit. Přijíždíme na několik křižovatek lesních cest a chvíli se hledáme. Poté co zbytečně tlačím kolo několik set metrů do pěkného krpálu raději vytahuji GPS abychom se zorientovali.

     Cesta podél jezera kupodivu pěkně ubýhá. Není to až taková hrůza jak jsme si nejprve mysleli. Párkrát to s námi pořádně cukne, to když se prudce napne lano, ale i to máme za chvíli naučené.

     Na konci jezera Einavatnet děláme krátkou pauzu. Máme za sebou 20km a je nám jasné, že k tomu letišti prostě nějak dojedeme, aniž bychom potřebovali cizí pomoc.

     Napojujeme se na rušnou silnici č.4 vedoucí z Gjøviku do Osla. Táhlé stoupání nám bohužel neumožňuje jet ve vleku, a tak nezbývá než kolo tlačit. Krajnice je docela široká, i tak je ale hustý provoz nepříjemný. Ten kilometr, který musím kolo tlačit k odbočce na lesní cestu je nekonečný.

     Jízda po pěkné šotolince vedoucí liduprázdným údolím Helgedalen je naprosto pohodová. Cesta vede kolem jedné farmy a mizí v hustém lese. V jednom z úseků, kdy tlačím kolo mě přes nos praští vůně lesních jahod. Svah u cesty je zde doslova poset těmito lahodnými plody. Je to snad poprvé a naposledy, kdy můžu říci, že jsem se přejedl lesními jahodami.

     Poslední tři kilometry je sklon tak prudký, že tlačíme kola oba. Ne, že by to Hanka neušlápla, ale drží basu s pomalejším. Začíná lehce mžít, a tak se na chvíli schováváme pod stromy. Ještě než se napojíme na vedlejší silnici č.180, potkáváme lehce zraněnou krávu stojící přes cestu. Chvíli na sebe civíme, ale naštěstí odkráčí pryč.

     Najíždíme na asfalt a přichází vytoužený sjezd. Odpojuji se z vleku a pouštím kolo z kopce co to dá. V jedné ze zatáček se ozve taková pecka, že mě to leknutím málem shodí z kola. Blesk, který v tu chvíli udeřil musel být sakra blízko. Krátce na to přichází menší bouřka, kterou opět přečkáváme pod stromy. Po pár minutách už ale opět sedíme v sedle kola a pokračujeme dál.

     Silnice neustále klesá a téměř desetikilometrový sjezd přichází vhod. Přijíždíme k jezeru Skrukkelisjoen, u kterého děláme pauzu a svačíme. Kousek od posezení nacházíme pěkný plácek, a také WC. Najeto máme téměř 50km a přibližně stejná vzdálenost nás ještě čeká. Navíc bychom takovýto flek už nemuseli najít i vzhledem k mému nepojízdnému kolu. Relaxujeme na břehu jezera a pozorujeme přistávající letadla, která nad námi přelétají. Provoz je tu sice minimální, ale i tak stavíme stan až k večeru.

 

zážitek dne: jízda s druhým kolem na laně

délka trasy: 47km   maximální rychlost: 48km/h   čas jízdy: 4:05h   průměrná rychlost: 11,6km/h   nastoupané metry: 534    maximální výška: 593m

 

 

 

15. - 16. den: sobota - neděle 27. - 28. červenec 2013

 

 TANGEN - KLOKKERMOEN - RUSTADBRUK - GATA - SESVOLL - RISEBRU - LI - JESSHEIM - GARDERMOEN - PRAHA - PROSTĚJOV

 

     Před námi je poslední den letošního cykloputování. Dnes máme v plánu dojet do kempu nedaleko Gardermoenu a zítra nás čeká jen přejezd na letiště. Dle profilu trati bychom cestou neměli mít větší problémy. Kousek za místem, kde jsme dnes spali se silnice svažuje a my se pětikilometrovým sjezdem dostáváme až k jezeru Hurdalssjoen.

     Zde beru Hanku do vleku a pokračujeme po klidné silnici podél jezera. V osadě Rustadbruck děláme krátkou pauzu a nakupujeme v Coopu nějaké dobroty. Za jednou z farem, kde se silnice vzdaluje kousek od jezera a vede po kraji lesa, objevujeme místo, které je doslova obsypáno zralými malinami. Takovým dobrotám se nedá odolat.

     Po téměř dvaceti kilometrech ve vleku chce Hanka mermomocí vystřídat. Za jezerem se silnice stačí směrem na osadu Dal a nízko nad námi začínají přelétávat letadla. Letiště je již opravdu kousek.

     Přejíždíme železnici vedoucí z Gardermoenu na sever do Hamaru a kousek před Dalem odbočujeme směrem k malému jezeru Hersjoen, kde se nachází kemp. K našemu nemilému zjištění je však uzavřen. Chaty i okolí je celé opuštěné, takže není ani možnost se někoho zeptat, zda bychom tu nemohli přenocovat. Škoda, ráno bychom to měli opravdu kousek.

     Pokračujeme dál po vedlejší silnici vedoucí souběžně s E6. Na benzínce nám radí pokračovat po jedné z cyklostezek, která by nás měla dovést k dalšímu kempu. Po pár kilometrech přijíždíme k jakémusi přírodnímu parku v městečku Jessheim, kde je sice spousta míst pro piknik, ale nocování je tu výslovně zakázáno. Přichází krátká přeháňka, a tak zalézáme do autobusové zastávky a svačíme.

     Míříme dál do centra a mezitím co jde Hanka nakoupit se dávám do řeči s jedním místním. Ten mě utvrzuje v tom, že jediný kemp poblíž je ten u jezera Hersjoen. Vracíme se tedy zpět a rozhodujeme se co dál. Míst, kde by se dal postavit stan je sice kolem letiště dost, avšak vidina teplé sprchy po dvoutýdenním putování je silnější. Ubytováváme se tedy v Quality Hotel Gardermoen, který jsme si už vyhlédli a trávíme zde zbytek dne.

 

     Po vydatné snídani, kdy jsme se narvali k prasknutí jsme rádi, že nemusíme nikam pospíchat. Odlet máme ve 13:05, což je naprosto pohodový čas. Před 10h opouštíme hotel a vyrážíme k terminálu, kam to máme osm kilometrů. V Oslu jsme již poněkolikáté, ale poprvé přijíždíme k letišti na kole. Demontáž, zabalení kol a báglů je pro nás již rutinou.

     Po odbavení stojíme docela velkou frontu na bezpečnostní kontrolu. Nijak zvlášť nekontrolujeme čas a zcela náhodou při placení v duty free slyšíme naše jména pro poslední výzvu k nástupu do letadla. Sprintujeme na příslušnou odletovou bránu, kde na nás již čeká plné letadlo. Sedíme až úplně vzadu, takže si můžou cestující alespoň prohlédnout na koho to čekali.

     Do Prahy přilétáme na čas. I zde zrovna panují pěkná vedra a tak se cestou do Prostějova v autě pěkně pečeme.

 

zážitek dne: teplá sprcha po dvou týdnech v Quality Hotel Gardermoen

délka trasy: 62km   maximální rychlost: 50km/h   čas jízdy: 4:55h   průměrná rychlost: 12,2km/h   nastoupané metry: 403    maximální výška: 330m