Když jsme začátkem srpna roku 2009 opouštěli Norsko po našem téměř 1500km dlouhém cykloputování

západními fjordy, bylo nám hned jasné, že se do této rozlehlé a překrásné severské země v nejbližší době opět vrátíme.

                                                                  Po několika  úvahách, do které oblasti Norska vyrazit tentokrát,

                                                              jsme se rozhodli začít tam, kde jsme loni skončili.

                                                          Náš plán byl tedy pokračovat z Trondheimu dál na sever. 

                                                Hned za městem Steinkjer, ležícím v samém srdci kraje Trøndelag

                                              totiž odbočuje z magistrály E6 křivolaká Kystriksveien - pobřežní

                                           cesta, označovaná jako silnice rv17, která se vine po západním

                                         pobřeží přes mnoho vesniček, kam se dá jinak dostat pouze z moře.

                                       Silnice vede až do Bodø, města ležícího za severním polárním kruhem.

                                   Jedná se o dvě největší města podél Kystriksveien, mezi kterými se nachází

                                několik menších měst, jako je Namsos, Brønnøysund či Sandnessjøen.

                              Tato pobřežní silnice patří mezi nejkrásnější turistické cesty na světě.

                             Cesta dlouhá 650km projíždí kolem nejhezčích scenerií norského

                           pobřeží, jako je ledovec Svartisen, pohoří Sedm sester, hora Torghatten

                          světově známý Saltstraumen, ostrov Donna či souostroví Vega.

                         Pestrá norská příroda však uchvátí natolik, že každý další den

                      na silnici nabízí nová a vzrušující dobrodružství, která lze samozřejmě

nejlépe vychutnat pouze ze sedla kola, jelikož pobřežní cesta je pro cykloturistiku

jako stvořená. Ať už se jedná o dramaticky měnící se krajinu, rybolov ve vodách

zdejších fjordů či jízdu kolem malebných jezer. Dech beroucí přírodní scenerie a

minimální provoz Vás budou provázet po celou dobu. Je to téměř neznámý a

a velmi odlehlý kout země.

     Cestou je nutné absolvovat několik přejezdů trajektem, avšak lodní spojení

je stejně jako jinde v Norsku naprosto dokonalé. Trajekty jezdí téměř každou

hodinu a doba plavby je od deseti do šedesáti minut.

     Během našeho dvoutýdenního putování jsme najeli téměř 800km. Nyní si

můžete přečíst deník z naší cesty.

 

 

 

 

 

 

1. den: sobota 17. červenec 2010

 

PROSTĚJOV – PRAHA - TRONDHEIM (VÆRNES) - STJØRDAL - VASSBYGDA - OKKELBERG - AUSET - RUNDHAUGEN - MARKABYGD - TOMTVATNET

 

     Rok se sešel s rokem a před námi je další cykloputování po naší velice oblíbené severské zemi. Budíček dáváme raději o něco dříve, abychom měli časovou rezervu. Cesta po D1 však probíhala bez komplikací, a tak krátce před 8h přijíždíme na letiště. Loučíme se s Hančiným bráchou a přesunujeme se do odletové haly.

     Hromada báglů a velké krabice s koly jsou opět středem pozornosti. Poprvé, za celou dobu co létáme z Prahy se společností Norwegian, nás posílají zaplatit poplatek za přepravu kol. Výsledná cena se nám moc nezdá a až při bližším přepočtu zjišťujeme, že tu mají doslova nemorální kurz norské koruny. Jelikož je to jediný způsob jak za kolo zaplatit, nedá se nic dělat. Na druhou stranu jsme nikdy předtím při odbavení "neupozornili" na to, že kola zaplacená nemáme.

     Po odbavení vezeme kola k přepážce pro nadrozměrná zavazadla. Jelikož v rámovce vezu olověný, gelový, hermeticky uzavřený akumulátor, s napětím očekávám jak dopadne kontrola na rentgenu. Obsluze samozřejmě neunikl a chtěli jej vidět. Naštěstí paní rozhodla, že v tom nevidí problém, jelikož je baterie odpojená.

     Letadlo odstartovalo včas a před námi byl 2,5h trvající let do 1500km vzdáleného Trondheimu. Obloha byla téměř bez mraků a zejména při klesání jsme se mohli kochat parádními výhledy na okolní hory a jezera.

     Norsko nás přivítalo překrásným slunečným dnem. Přesouváme se před budovu letiště, kde kompletujeme naše kola. Za ty roky praxe nám to trvá opravdu chvilku. Děláme společnou fotografii a loučíme se s Petrem a Romčou. Začátek cesty absolvují vlakem a na kole budou pokračovat až z městečka Grong vzdáleného cca 180km.

     Sedáme na kola a začínáme ukrajovat první kilometry naší cesty. Docela zvláštní pocit, je to vlastně poprvé kdy jedeme na zahraniční cyklovýpravě sami. Za pár dní však naše spolucyklocestovatele dojedeme a budeme pokračovat opět společně. Míjíme známá místa a vzpomínáme, jak jsme tady loni končili naše putování po západních fjordech.

     Projíždíme Stjørdal a na konci městečka odbočujeme do vnitrozemí. Po chvíli končí asfalt a nastupuje tradičně kvalitní norská šotolinka. Silnice nabírá na sklonu a stejně jako každý rok, i letos bude chvíli trvat, než si nohy na naložené kolo zvyknou. U jezera Liavatnet jsme již ve 200m a naskýtají se nám pěkné výhledy na okolní lesy i na nedaleké pohoří Skarvan, na jehož vrcholcích leží ještě zbytky sněhu.

     Míjíme několik farem a kolem 16h přijíždíme k jezeru Ausetvatnet ukrytého v hlubokém lese. Děláme krátkou pauzu a kocháme se pohledem na klidnou hladinu jezera, ve které se odráží okolní stromy. Je docela teplo, ale ve stínu stromů se šlape fajn. Projíždíme údolím Nerdalen a stoupáme k dalšímu jezeru Bulandsvatnet. V jednom prudkém úseku si dáváme pěkně do těla, a tak osvěžení u pramene nedaleko cesty přichází vhod.

     U jezera se sklon silnice narovnává a cesta tak ubíhá poměrně rychle. Po cca 7km začíná sjezd až k jezeru Movatnet. Děláme pár fotek a pokračuje do vesničky Markabygd. Míjíme několik farem, za vesnicí však pokračuje opět lesem. Pro dnešek již máme splněno, a tak se poohlížíme po vhodném plácku na přenocování. Po chvíli jeden takový nacházíme na břehu říčky Arengelvy. Stavíme stan a jdeme se vykoupat. Voda je příjemně osvěžující. Po večeři zalézáme do spacáků a jdeme spát.

 

zážitek dne: jízda kolem jezer

délka trasy: 47km   maximální rychlost: 48km/h   čas jízdy: 4:10h   průměrná rychlost: 11,1km/h   nastoupané metry: 746    maximální výška: 310m

 

 

 

 

2. den: neděle 18. červenec 2010

 

TOMTVATNET – OKKENHAUG - VERDAL - STIKLESTAD - HOFSTAD - VEKRE - STEINKJER - SKJEVIK

 

     Pohled na oblohu nevěstí nic dobrého. Okolní kopce jsou zahaleny do těžkých šedých mraků, ze kterých se každou chvíli musí spustit déšť. Raději balíme stan dokud je suchý a vyrážíme na cestu.

     Silnička k jezeru Tomtvatnet docela prudce stoupá. Po chvíli začíná lehce poprchat. Na rozcestí nedaleko jezera míjíme turistický přístřešek, kam se jdeme schovat před deštěm. V tu chvíli se spouští pěkný liják. Snídáme a pochvalujeme si, jak nám to hezky vyšlo. Šlapat v nepromoku se nám nechce, a tak sedíme a vyčkáváme dokud nepřestane.

     Počasí se nakonec umoudřuje a můžeme pokračovat dál. Projíždíme kolem chatek, kterými je okolí jezera doslova poseto. Tak tady by jsme si chajdu taky nechali líbit. Po pár km za jezerem začíná silnice pozvolna klesat až k moři.

     Kolem poledne přijíždíme do městečka Verdal. U jedné z benzínek doplňujeme vodu a vaříme oběd na přilehlém posezení. Občas sice vykoukne sluníčko, ale jinak to vypadá na zataženou oblohu po celý den. No hlavně, že neprší. Před odjezdem ještě dofukuji pneumatiky našich kol, jelikož ruční pumpičkou lze maximálního tlaku jen stěží dosáhnout. Na jízdě s naloženým kolem to jde hned znát.

     Napojujeme se na cyklostezku Innherredsruta, spojující Levager a Steinkjer  a pokračujeme východním směrem do vesničky Stiklestad. Stezka je lemována pěknou bukovou alejí, která patří se svojí délkou 3,5km k nejdelší v severní Evropě.

     Projíždíme Stiklestad a míříme k národnímu kulturnímu centru. Právě v těchto místech se v roce 1030 psala jedna z hlavních kapitol dějin Norska. V bitvě proti povstalecké armádě zde byl zabit král Olav Haraldsson. Bitva o Stiklestad znamenala konec vikingské éry, začátek středověké říše a vítězství křesťanství v Norsku. Smrt krále také přispěla ke konsolidaci Norska do jednoho království. Jeho smrt se tak vlastně změnila ve vítězství. Byl prohlášen za svatého a pohřben v Trondheimu, kde byla později na místě jeho hrobu postavena katedrála Nidaros. Norové si každoročně tuto významnou událost připomínají festivalem a divadelní hrou ve zdejším amfiteátru.

     Nedaleko odtud se odehrála ještě jedna událost, která se však do norských dějin zapsala černým písmem. V roce 1893 zde nejvíce smrtící lavina v moderní norské historii pohřbila 116 místních obyvatel. Zasypáno bylo na 100 farem a pod sněhem našlo smrt 500ks dobytka.

     Ze Stiklestadu pokračujeme na sever k jezeru Leksdalsvatnet, které leží asi 2km odtud. Silnička se vine podél břehu a cesta rychle ubíhá. Po cca 15km jízdy necháváme jezero za sebou a začínáme pomalu sjíždět moři. Kousek před Steinkjerem pozorujeme, jak se k nám ženou velkou rychlostí černá mračna. Schováváme se pod přístřešek u jednoho domu, když v tom přichází větrná smršť doprovázená lijákem. Tak toto nám opět vyšlo. Po cca 10min je po dešti a můžeme pokračovat dál.

     Přijíždíme do Steinkjeru, hlavního města a správního centra kraje Nord-Trøndelag. U benzínky doplňujeme vodu a míříme do infocentra věnovaného pobřežní silnici rv17. Začíná lehce poprchat, a tak se přesouváme pod kryté posezení u McDonaldu. Po svačince si jedeme prohlédnout město. Steinkjer není nijak velký, po chvíli již opouštíme město a pokračujeme směrem na západ podél fjordu.

     Silnice Kystriksveien začíná 6km severně od Steinkjeru, kde odbočuje z hlavní silnice E6 a pokračuje směrem na Namsos. V tomto úseku je poměrně velký provoz a tak jsme se již před odjezdem do Norska rozhodli, že tuto část vynecháme a na silnici rv17 najedeme až za Namsosem.

     Po obloze se stále prohání mraky, které nevěstí nic dobrého. Sázíme na jistotu a začínáme hledat místo na přespání. Kousek před Skejvikem, na jednom ze stromů u cesty, visí klíče od volně přístupné chaty. Je však vzdálená přes 3km, a tak tato varianta padá. Jdu omrknout okolí a po chvíli nacházím parádní plácek přímo v lese cca 100m od silnice. Počasí je takové všelijaké, a tak raději mizíme do teploučka spacáků.

 

zážitek dne: okolí jezera Tomtvatnet a Stiklestadu

délka trasy: 76km   maximální rychlost: 51km/h   čas jízdy: 5:35h   průměrná rychlost: 13,7km/h   nastoupané metry: 612    maximální výška: 324m

 

 

 

3. den: pondělí 19. červenec 2010

 

SKJEVIK – BEITSTAD - VELLAMELEN - DORRAS - LIASETRAN- SETERDALEN - ROMSTAD - EFRI HALFA

 

     Ráno to s počasím vypadá daleko lépe. Po snídani balíme věci a kolem 10h pokračujeme dál v našem putování. Za Skjevikem odbočujeme na vedlejší silnici vedoucí do Beitstadu. Asfalt sice skončil, ale po kvalitní šotolince se jede fajn. Pár km za Beitstadem se napojujeme na silnici rv17. Provoz je tu pořádný, naštěstí nás čekají pouze 2km jízdy do nedalekého Vellamelenu.

     V malém marketu na kraji dědiny nakupujeme pár věcí a pokračujeme dál. Přejíždíme řeku Moldelva a s velkou radostí opouštíme rušnou rv17. Míříme na sever, do hornaté oblasti Overhalla, kterou pokrývají hluboké a nekonečné lesy se spoustou řek, potoků a jezer. Čeká nás nefalšovaná divočina. V důsledku lesnických prací zde byla v šedesátých letech vybudována síť lesních cest, které jsou jak stvořené pro cykloturistiku. A právě kousek za Vellamelenem začíná Villmarksruta - stezka divočinou.

     Cesta začíná po pár set metrech pořádně stoupat. Kamenitá šotolina zde není zrovna nejlepší a kola nám často prokluzují. Pár úseků je sice vybetonovaných, avšak ty patří k těm nejprudším. Funíme jak lokomotivy a s každým ujetým kilometrem jsme cca o 100m výš. Odměnou za tu námahu jsou však pěkné výhledy na fjord a okolní hory. Krátký deštík přišel vhod a schovaní pod hustým stromem nabíráme síly na další úsek. Po cca 3,5km jízdy jsme ve výšce 400m a silnice konečně mění sklon. 

     Silnice pozvolna klesá a my si naplno vychutnáváme tu pravou divočinu. Po chvíli se silnice rozdvojuje, a tak raději vytahuji GPSku a ověřuji zda je směr, který jsme si vybrali ten správný. Přijíždíme k malému, mělkému jezírku Kvinnvatnet na jehož břehu se nachází pár chatek.

     Pokračujeme dál, krajinou lesů a močálů. Z kochání se po okolí mě najednou vyruší Hanka, která mi zvěstuje, že je před námi něco na cestě. Instinktivně beru za brzdy a zastavuji na kraji cesty. Už před chvílí jsem si všimnul, že je šotolina rozrytá od kopyt nějakých zvířat, patrně losů, kteří zdejší opuštěnou cestu využívají pro přesun v hustém a těžko přístupném lese. Přímo proti nám však běží liška. Zastavuje se sotva dvacet metrů před námi a upřeně na nás zírá. Snažím se ji odehnat, avšak jakmile udělám pár kroků směrem k ní, přiblíží se ještě víc. Za normálních okolností bych čekal, že uteče, ale nedaří se mi ji zahnat ani pomocí kamenů. Nezbývá nic jiného, než to projet. Sedáme na kola a svižným tempem jedeme přímo na ni. Liška nás však pěkně doběhla, jakmile jsem byl od ní tak na dva metry, zvedla se a důležitě odkráčela do křoví. Tak tomu se říká zpestření jízdy :).

     Přijíždíme na rozcestí u Dorras, odkud vede cesta do města Namdalseid, zpět na rv17. My však pokračujeme směrem na východ k nedaleké farmě, za kterou následuje krátké, prudké stoupání a následný sjezd k jezeru Rorvatnet. U posezení kousek od chaty Liasetra, která leží na staré lesní stezce, vaříme oběd.

     Doplňujeme vodu ze studánky a pokračujeme dál podél malebného jezera Langvatnet. Na jeho konci leží Bogn - malá rekreační oblast s několika chatkami, které pronajímají Státní lesy. Nachází se zde také plácek pro stany s jednoduchým zázemím jako je WC či gril.

     Po krátké přestávce projíždíme údolím Seterdalen a zastavujeme až u dřevěného mostu, který překonává dravou říčku Bongna. Jen pár metrů odtud se na vyvýšeném místě nachází dřevěný přístřešek s posezením. Ideální místo na přenocování. Je však teprve 17h, a tak po krátké pauzičce jedeme dál.

     Napojujeme se na místní silnici vedoucí k rv17. Po pár km přijíždíme do vesničky Romstad a odbočujeme opět na šotolinovou cestu, vedoucí po pravém břehu řeky Sandaa. Ačkoliv jedeme proti proudu, drží si mírný sklon. Cesta tu kopíruje tok řeky a klikatí se malebným údolím jako had. V zimě na běžkách to tu musí být paráda.

     Kolem půl osmé přijíždíme k jezeru Vesteråvatnet. Pokračujeme ještě další 2km podél jezera a nedaleko místa, odkud z něj vytéká řeka Vesteråa, nacházíme příhodný plácek na spaní. Navíc tu máme dřevěné posezení, co víc si přát. Jdeme se vykoupat do jezera a vaříme večeři. Začíná docela foukat, a tak míříme do stanu. Na dnešek jsme byli s Petrem domluveni, že si navzájem napíšeme sms o naší poloze. Ta jeho mi přišla už odpoledne, my jsme však bohužel v místě kde signál není. No v takové divočině se tomu ani nedivím. Snad nebude mít s Romčou obavy co s námi je.       

     

zážitek dne: jízda divočinou

délka trasy: 74km   maximální rychlost: 51km/h   čas jízdy: 6:17h   průměrná rychlost: 11,8km/h   nastoupané metry: 1336    maximální výška: 401m

 

 

 

4. den: úterý 20. červenec 2010

 

EFRI HALFA - HOMSTAD - OVERHALLA - SKOGMO - VASSBOTNA - HØYLANDET - FLOTT - KONGSMOEN - FOLDEREID

 

     Po snídani balíme věci a krátce před 9h již opět sedíme v sedle našich kol. Cesta vede dál pěkným lesem, po pár km se vzdaluje od říčky Vesteråa a začíná klesat. Před námi je 7km dlouhý sjezd k řece Namsen. Kolem půl desáté přijíždíme do Homstadu ležícího na levém břehu řeky. Píšu Petrovi SMS kde jsme. Odhaduji, že budou tak 80km před námi, takže je dnes asi nedojedeme.

     Pokračujeme již po asfaltové silnici dál proti proudu řeky. Vítr fouká pěkně do zad, tachometr ukazuje 20km/h a cesta rychle ubíhá. Projíždíme kolem několika kempů, nacházejících se přímo u řeky. Míjíme také plácky na chytačku, z nichž je drtivá většina bezbariérových. Jenom se potvrzuje, že 200km dlouhá řeka Namsen patří mezi ty nejlepší vyhlášené lososí řeky v celém Norsku.

     Po cca 10km svižné jízdy přejíždíme přes úzký most do městečka Ranemsletta, které je správním centrem oblasti Overhalla. Míjíme středověký kostel Ranem z 12.stol a napojujeme se na silnici rv17. Provoz je tu daleko mírnější než před Vellamelenem. Projíždíme vesnicí Skogmo a děláme krátkou pauzu u zdejší benzínky kde doplňujeme vodu. Dávám se do řeči s jedním Norem, který je zvědavý kam jedeme. Obdivuje naše kola s bágly i plán naší cesty.

     Ze Skogmo pokračuje také silnice do Grongu, kde se napojuje na hlavní tah E6. Provoz na rv17 je tak ještě mírnější než předtím a jede se fajn. Na odpočívadle u jezera Eidsvatnet vaříme oběd. Směrem k nám se žene hradba černých mračen a po chvíli začíná pršet. Naštěstí jsme v suchu. Jakmile přestává, jedeme dál. Přijíždíme do městečka Hoylandet. Tato oblast je doslova rybářským rájem. Nachází se zde přes 200 jezer a řek, které jsou vyhlášené svojí osádkou lososů. Po dalších 10km přijíždíme k většímu jezeru Øyvatnet. Silnice pomalu mění sklon a my začínáme po cca 30km jízdy do mírného kopce konečně klesat.

     Lehce před 17h přijíždíme do vesničky Kongsmoen, která leží na samotném konci 50km dlouhého fjordu Innerfolda. Právě tady včera někde v okolí nocovali Petr s Romčou. V nohách už dnes máme přes 80km, ale na stavění stanu je ještě brzo, a tak šlapeme dál podél fjordu. Okolní hory vysoké přes 500m zde spolu s klidnou hladinou fjordu vytváří pěkné scenérie. Cesta rychle ubíhá a kousek před Foldereidem nám na tachometru naskakuje magická stovka.

     Jdu se porozhlédnout po plácku pro dnešní přenocování. Pár desítek metrů od silnice nacházím klidné místo hned u řeky - ideální stav. Dostávám SMS od Petra o jejich poloze, jsou cca 18km před námi. Chvíli se rozhodujeme, zda pokračovat dál. Nakonec však zůstáváme zde, a tak se naše setkání odkládá na příští den. Po večeři a koupačce v řece zalézáme do stanu a jdeme spát.

 

zážitek dne: řeka Namsen, jezera podél rv17

délka trasy: 101km   maximální rychlost: 52km/h   čas jízdy: 6:09h   průměrná rychlost: 16,3km/h   nastoupané metry: 824    maximální výška: 202m

 

 

 

5. - 6. den: středa - čtvrtek 21. - 22. červenec 2010

 

FOLDEREID - BOTNET - KJELLA - HOLM - VENNESUND - SANDE - VIK - BERG

 

     Vstáváme po 8h, ven ze spacáků se nám moc nechce, a tak chvíli trvá, než se odhodlám k balení věcí. Počasí dnes vypadá vcelku obstojně. Přejíždíme přes 300m dlouhý most Follabrua na druhou stranu fjordu. Právě probíhá rekonstrukce jedné z jeho části. Tento důležitý most byl postaven v roce 1969 v rekordním čase jednoho roku. O významu tohoto spojení svědčí i fakt, že již od roku 1891 pendloval mezi břehy Innerfolda parník. Mostovka je zde cca 45m nad hladinou moře, a tak na chvíli zastavujeme a kocháme se výhledy po okolí.

     Projíždíme vesničku Foldereid, za kterou začíná silnice poměrně prudce stoupat. Během 2km jsme v cca 150m. Prudké stoupání po chvíli vystřídá příkrý sjezd až k jednomu z ramen Sørfjordu. U posezení na křížení silnic rv17 a 801 děláme krátkou pauzu.

     Podél fjordu se jede fajn a cesta rychle ubíhá. Krátce po 11h projíždíme kolem místa, kde nocoval Petr s Romčou. Byli jsme domluveni, že u cesty nechá znamení o jejich přítomnosti, pro případ, kdyby jsme ráno vyjeli dřív než oni. Nám se však moc nechtělo, a tak není divu, že už jsou pryč. Na naše setkání si tak budeme muset ještě nějaký ten kilometr počkat.

     Po pár km začíná silnice pomalu stoupat po úbočí hory Heilhornet (1053m). V jednom potůčku doplňujeme vodu a po chvíli jsme na vrcholu dnešního stoupání. Po návštěvě vyhlídky nedaleko silnice pokračujeme dál. Téměř pětikilometrovým sjezdem se dostáváme až na samotný konec Lysfjordu. Na útulném místě kousek od moře vaříme oběd.  

     Projíždíme řadou krátkých tunelů a míříme do Holmu, kde se nalodíme na první z řady trajektů, které je nutné absolvovat cestou po Kystriksveien. Do přístavu přijíždíme právě včas, trajekt odplouvá za pět minut. Doba plavby je 20minut a cena 29NOK za osobu. Kola jsou zdarma.

     Krátce po půl třetí přirážíme k molu ve Vennesundu, který je jakousi pomyslnou vstupní branou do Helgelandu - nejjižnějšího okresu kraje Nordland. Doplňujeme vodu u zdejšího kempu a pokračujeme v cestě. Počasí je tu o dost horší než na druhé straně Bindalsfjordu. Vyfukuje tu studený vichr a mokrá silnice svědčí o pořádném dešti, který nás patrně jen o chvíli minul. 

     Pokračujeme mírně zvlněnou pobřežní nížinou Strandflaten, která je zde hojně využívána k zemědělství. Míjíme řadu farem a pastvin a kolem 16h přijíždíme do Viku, administrativního centra územního celku Sømna. V obci s necelými čtyřmi stovkami obyvatel se nachází farmářské muzeum, základní a střední škola, zdravotní středisko, sportovní hala, stacionář a poměrně solidní supermarket. Zde se setkáváme s našimi spolucyklocestovateli. Obchod přišel právě vhod a dokupujeme pečivo, ovoce a další drobnosti.

     Dál již pokračujeme společně jak jsme všichni zvyklí. Všude kolem je to samá farma a najít plácek na přenocování bude asi pěkný oříšek. Objíždíme záliv Sørbotnet a projíždíme obcí Berg, ve které se nachází největší mlékárna v severním Norsku patřící známé firmě Tine.

     Necelé 3km za Bergem nacházíme příhodný travnatý plácek na přenocování. Je dokonale maskovaný hustými křovinami, a tak ani na chvíli neváháme. Okolí je sice podmáčené, ale dva stany se sem akorát vejdou. Docela se podivuji, že je tu tak mokro, zatím jsme se dešti úspěšně vyhýbali. Jakmile postavíme stany, začíná pršet. Asi jsem ten déšť přechválil.

     Petr má od včerejška naložené dvě tresky, a tak se snaží rozdělat oheň. Bohužel dřevo je všude v okolí pěkně navlhlé a moc se mu to nedaří. Chvíli trvá, než se vytvoří to správné žhavé a ryby se udělají. Obě ryby se sice snědly, ale opět se potvrdilo, že na makrely holt tresky nemají.

     Po večeři si do pozdních hodin vyprávíme naše zážitky z předcházejících dnů. Počasí se zhoršuje a za bubnování kapek do našich stanů usínáme.

     Déšť pokračuje po celou noc až do rána a stále neustává. Válíme se ve stanech a čekáme až se počasí umoudří. V poledne déšť na chvíli ustává, Petr s Romčou využívají situace a vydávají se na cestu. Jelikož pořád lehce mrholí a mokrý stan se mi balit nechce, rozhodujeme se, že s Hankou zůstaneme na místě a zítra je dojedeme. Asi po hodině se opět spouští pěkný ragec, navíc je docela zima a nepříjemně fouká. Snad těm dvěma cesta ubíhá v pohodě.

     Čas si krátíme hraním her na mobilu a hlavně plánováním naší velké cesty, o které zatím nemá vůbec nikdo ani ponětí. Počasí se na chvíli umoudřuje, a tak začínáme pomalu balit. Netrvá to ovšem dlouho a vše začíná na novo. No ještě, že jsme nezabalili stan. Mizíme zpět do spacáků a snažíme se usnout. Věci máme již zabalené, a tak si ráno přivstaneme, aby jsme stihli ranní trajekt.

    

zážitek dne: cesta podél fjordů

délka trasy: 74km   maximální rychlost: 52km/h   čas jízdy: 5:01h   průměrná rychlost: 14,7km/h   nastoupané metry: 990   maximální výška: 193m

 

 

 

7. den: pátek 23. červenec 2010

 

BERG - RODAL - SKILLE - SYLTREN - HORN - TJØTTA - HAMNES - SANDNESSJØEN - LELAND - LEIRA

 

     Vstáváme krátce po půl šesté. Polojasná obloha slibuje daleko přívětivější počasí než včera. Balení je otázkou chvilky a v 6h již sedáme na kola. Narozdíl od včerejška máme dnes pěkný výhled na nedalekou horu Torghatten, která leží na druhé straně fjordu. Tato hora je známá pro svou charakteristickou díru, jakýsi přírodní tunel v jejím středu. Tunel o délce 160m, šířce 35m a výšce 20m byl vytvořen během doby ledové.

     Je poměrně chladno, a tak raději sedáme na kola, aby jsme se zahřáli. Silnice podél Skillbotnfjordu si drží mírný sklon a cesta rychle ubíhá. Po 20km přijíždíme k odbočce do města Brønnøysund, které je se svými pěti tisíci obyvateli významným administrativním a komerčním centrem celého okolí. Každý den zde zastavují Hurtigruty a dva km od města se nachází letiště.

     Do přístavu v Hornu to máme zhruba 11km. Časovou rezervu máme dostatečnou, a tak není kam spěchat. V přístavu jsme jako první. Vybaluji tropiko a suším ho na slunci. Lehce fouká a během chvilky je jako pepř. V dáli nad mořem pěkně prší, snad se nám to vyhne. Snídáme na lavičkách u mola a pozorujeme probouzející se přístav. Po chvíli přijíždí první auta, a také pár cykloturistů. Po včerejším dešti mají vše mokré a jedou jen v sandálech a kraťasech. Brrr, takové teplo zase není. Vypadá to, že mají navlhlé snad vše, jelikož se jim nedaří zapálit ani vařič.

     Naloďujeme se na trajekt a v 9:35 odplouváme. Naší první zastávkou je ostrov Ylvingen. Počasí je fajn a celou plavbu trávíme na otevřené palubě trajektu. Výhledy jsou parádní. Udělali jsme dobře, že jsme vyrazili až dnes. V tom včerejším počasí by z výhledů asi moc nebylo.

     Po chvíli se blížíme k ostrovu Igerøya, kde trajekt svou plavbu končí. Tento ostrov je součástí souostroví Vega, které čítá na 6500 ostrovů, ostrůvků a útesů. V roce 2004 bylo souostroví zapsáno na seznam UNESCO. Místní naleziště svědčí o osídlení těchto nehostinných ostrovů již od pravěku. Lidé tu vlastně žijí nepřetržitě již od doby kamenné. Nachází se zde svérázné rybářské vesničky, jejichž obyvatelé se kromě rybolovu živí také chovem kachen a krocanů.

     Přesedáme do druhého trajektu, který již kotví v přístavu a čeká na cestující z Hornu. Jakmile jsou všichni na palubě trajekt odplouvá. Opět trávíme cestu na horní palubě a kocháme se pohledy po okolí, které umocňuje masiv pohoří Sedm sester.

     Po hodině plavby připlouváme do Tjøtty. Na posezení asi 3km za vesnicí děláme pauzu na oběd. Po obědě jdeme navštívit válečný hřbitov. Po 2.světové válce norská vláda rozhodla, že všichni sovětští vojáci co padli během války v Norsku budou přesunuti z původních hrobů na společný hřbitov. Nedaleko pomníku se tak nachází hrob se 6725 vojáky a opodál 826 jednotlivých hrobů.

     Nachází se zde také mezinárodní válečný hřbitov obětí největší lodní katastrofy v dějinách lidstva. Na konci roku 1944 zaútočili spojenci na loď Rigel v domnění, že převáží německé vojsko. Na palubě však bylo 2248 sovětských zajatců a řada Srbů, Poláků, Čechoslováků a Norů. Kapitán navedl loď na mělčinu u ostrova Rosøya, ležícího jen kousek od Tjøtty, aby byla větší šance na záchranu. Britové však poté z letadel stříleli i na záchranné čluny. Katastrofa, která v počtu obětí předčila i zkázu Titanicu, byla britskou vládou označená zkrátka za omyl.

     Sedáme na kola a pokračujeme dál. Silnice vede po ostrůvcích jen pár metrů nad mořem a cesta rychle ubíhá. Za osadou Hamnes se silnice stáčí na západ a vyhýbá se tak horskému masivu Sju Søstre (Sedm sester). Za dalších 7km projíždíme kolem vesničky Alstahaug, jejíž dominantou je kostelík ve kterém působil známý kněz a básník Petter Dass. Nachází se zde také jeho muzeum.  

     Po mírném stoupání sjíždíme opět k moři a přes vesničky Søvika a Lund se dostáváme až k letišti Sandnessjøen, za kterým silnice opět nabírá na sklonu. Dostáváme se až k samotnému úpatí masivu Sedm Sester. Toto pohoří je vysoké 910-1072m, po jeho hřebenu vede značená turistická stezka a všechny vrcholy je možné zdolat bez speciálního vybavení.

     Pár km před Sandnessjøenem vidím v dáli dvě kola obtěžkaná bágly. To musí být určitě Petr s Romčou. Zrovna si dávali pauzu na oběd a chystali se k odjezdu. Petr nám sděluje, že včera jen pár km před Hornem prodřel plášť, a že dnes musí ve městě koupit nový. Zrovna jak na potvoru si letos do Norska náhradní nebral. Naštěstí se mu to stalo cestou do kopce a i s náročnou opravou stihli trajekt do Tjøtty.

     Společně pokračujeme dál a na kraji města dokupujeme v supermarketu zásoby pro další dny. Po nákupu jede Petr s Romčou omrknout cykloprodejny a my s Hankou míříme kousek za město, kde na odpočívadle vaříme oběd a čekáme na naše souputníky. Po chvíli přijíždějí, byli úspěšní a dokonce zde prodávají stejnou značku plášťů, které používáme.

     Před námi je impozantní, 1065m dlouhý most Helgelandsbrua, který překonává Leirfjord a spojuje tak ostrov Alsta s pevninou. Most byl otevřen v roce 1991 a do roku 2005 se za jeho využití platilo mýto. Zajímavý je také tím, že mostovka je tlustá pouhých 40cm. Zrovna zde probíhá nějaká oprava a průjezd je řešen kyvadlově. Stoupání je od Sandnessjøenu pěkně prudké a než most přejedeme, dvakrát nás míjí auta v protisměru. Naštěstí je vždy kam uhnout.

     Začínáme se poohlížet po nějakém plácku na přespání, nejlépe s přístupem k moři. Postupně se dostáváme až do Lelandu a vhodný flek žádný. Ubylo farem, ale okolí u cesty je dost podmáčené. Nakonec jsme úspěšní kousek za osadou Leira. Stavíme stany, sice jen pár metrů od silnice, ale jsme v suchu. Provoz je tu minimální, jen místní farmáři sváží posekanou trávu z pastvin a jezdí pořád sem a tam. Najeto máme skoro 100km, a tak brzo míříme do stanů a jdeme spát.

 

zážitek dne: plavba do Tjøtty, pohoří Sedm sester 

délka trasy: 97km   maximální rychlost: 50km/h   čas jízdy: 5:35h   průměrná rychlost: 17,3km/h   nastoupané metry: 758    maximální výška: 114m

 

 

 

8. den: sobota 24. červenec 2010

 

LEIRA - LEVANG - NESNA - KVASSNESET - HERSET - HELLASEN

 

     Ráno je docela chladno a nikomu se z vyhřátých spacáku nechce ven. Až před 9h vylézáme a začínáme balit. Dnes to vypadá na pěkný den, obloha je jak vymetená a sluníčko už nabírá na síle.

     Pokračujeme v mírném stoupání údolím Lavongsdalen. Výhledy na okolní hory jsou díky počasí parádní. Po necelých 5km začínáme klesat k moři. V 10:30 přijíždíme do přístavu v Levangu, kde již čeká několik aut a motorkářů na trajekt do Nesny. Do odjezdu trajektu zbývá zhruba 40minut, a tak bereme pruty a jdeme s Petrem zkusit něco chytit. Bohužel kromě dvou malých tresek ani záběr.

     Plavba trvá přibližně 30 minut a téměř celou ji trávíme na horní palubě. Kocháme se a fotíme okolní zelené kopce. Tyto pohledy nás snad nikdy neomrzí. Plavbu nám zpestřuje přes 120m dlouhá Hurtigruta Kong Harald, které před chvíli opustila přístav v Nesně.

     Městečko Nesna je správním centrem celého poloostrova. Je také dopravním uzlem této oblasti. Zastavují tu Hurtigruty a také trajekty na okolní ostrovy. Kromě oblíbené maríny se zde nachází dvě nákupní centra, muzeum, ale i např. velký kemp s tobogánem.    

     Po krátké prohlídce kolem maríny míříme do obchodu. Kromě pečiva a dalších drobností kupujeme také zmrzlinu. Na posezení nedaleko starého mola vaříme oběd a poté se již pouštíme do zmrzky. Tu zde mají opravdu znamenitou. Po obídku jdeme zkusit rybařit. Kromě pěkné tresky, kterou chytil Petr to nestálo za nic. Makrela žádná, a tak to dnes večer vypadá opět na těstoviny.

     Z Nesny pokračujeme po klidné silničce podél moře. Jedeme téměř po rovině a cesta pěkně ubíhá. Slunečné počasí dává vyniknout okolním kopcům, tyčícím se nad úžinou Litlsjona.

     Za odbočkou k osadě Longset začíná silnice pěkně stoupat. Navíc slunce pěkně pálí, a tak postupujeme docela pomalu. Cestu nám znepříjemňují všudypřítomné a otravné mouchy. Po cca 4km zastavujeme na vyhlídce kousek od silnice. Ihned po příjezdu nám padnul do oka pěkný plácek, od cesty chráněný skalním valem. Během chvilky je rozhodnuto, že zde zůstaneme na noc. Je zde zatím docela rušno a na přilehlém parkovišti co chvíli zastavuje nějaké auto.

     Vaříme večeři a kocháme se nádhernými pohledy na fjord Sjona a na protější skalnaté hory. Za soumraku stavíme stany a mizíme ve spacácích. V noci se párkrát budím díky zvědavým ovcím, které se prochází kolem stanů a svými zvonci nám zpestřují noc.

      

zážitek dne: městečko Nesna, vyhlídky na Sjonu a okolí

délka trasy: 30km   maximální rychlost: 49km/h   čas jízdy: 2:20h   průměrná rychlost: 12,7km/h   nastoupané metry: 354    maximální výška: 294m

 

 

 

9. den: neděle 25. červenec 2010

 

HELLASEN - MYKLEBUSTAD - MÆLA - BREIDVIKA - NORDFJORDEN - FLOSTRAND

 

     Počasí je od samého rána příjemné. Sluníčko se opírá do celt našich stanů a než se vyhrabeme ze spacáků, jsou suché jak pepř. Po snídani tak můžeme hned balit. Zvědavé ovce se občas přiblíží ke stanům a okukují nás. Na parkovišti stojí obyťák, jehož posádka zde patrně také strávila noc. Norsko je zkrátka k tomuto způsobu cestování nakloněno.

     Krátce před 9h jsme již v sedlech našich kol. Silnice se ještě párkrát zhoupla a nakonec opět nezadržitelně klesá k moři. Kocháme se pohledy po okolních kopcích a fjordu, ve kterém se nachází lososí farma. Před závěrem klesání projíždíme kratší tunel, po jehož stranách polehává několik ovcí. Raději ani nepřemýšlet jak by to dopadlo, kdyby se v tunelu některé splašila a došlo ke střetu.

     Šlapeme kolem farem a pastvin až na konec Sørfjordu, odkud začíná silnice č.12 do Mo i Rany. My však pokračujeme dál po rv17 a dostáváme se na druhou stranu fjordu.

     Po 5km přijíždíme k dalšímu tunelu. Zapínáme světla a vydáváme se na téměř 3km pouť. Tunel vede téměř po rovince a po chvíli jsme z něj venku. Po necelém km, před dalším kratším tunelem sjíždíme ze silnice na úzkou pěšinku vedoucí k moři. Pěkný plácek mezi dvěma červenými rybářskými dřevěničkami je ideálním místem k pauze na oběd. Než stačíme dovařit, zjevuje se majitel jedné z nich. Zrovna se chystá s manželkou na loďku. Naše přítomnost mu evidentně vůbec nevadí. S přátelským úsměvem nás zdraví a přeje dobrou chuť.

     Po obědě se s pruty přesouváme jen pár desítek metrů od chat, na malý vyvýšený skalnatý útes prudce padající do moře. Dle charakteru pobřeží by tady mohla být hloubka, což je jeden ze základů úspěšného rybolovu. Je skoro poledne a slunce neskutečně peče. Makrely neberou, avšak po pár treskách se na Petrově prutu objeví pořádný záběr. Přesně jeden metr dlouhou tresku tmavou zdolával 15 minut. Dala mu pořádně zabrat, nechybělo moc a pláchla by i se silonem, kterého na malém navijáku moc není. Po několika fotografiích míří zpět do moře.

     Plni dojmů z pěkné chytačky pokračujeme dál v cestě podél fjordu. Projíždíme osadami Nordfjorden a Flostrand, které jsou ve skutečnosti jen seskupením několika farem.

     Tři km za Flostrandem míjíme odpočívadlo s parkovištěm a odbočujeme ze silnice. Máme v plánu krátkou pěší túru k tůňkám a koupacím jezírkům ukrytých v horách. Úzká asfaltka se po chvíli mění v kamenitou cestu, která po několika desítkách metrů končí ve vřesovišti.

     Kola ponecháváme ukrytá v nedalekém křoví a dál pokračujeme jen s pár věcmi. Stezka vede kousek lesem a poté po holých skaliskách. Pro lepší orientaci je značená, stejně jako většina turistických tras v Norsku, pomocí naskládaných kamenů, tzv. Trollů. Cestou míjíme několik malých rašelinových jezírek a po cca 30 minutách přicházíme k malé chajdě Tortenkotta, u které se nachází celá řada křišťálově čistých jezírek a tůní. Voda zde má příjemnou teplotu, jelikož potůčky, které napájí tato jezírka stékají z hor po sluncem ohřátých skalách. Po několika dnech přichází koupačka vhod. Pro zpestření lze využít i několika přírodních skluzavek, které jsou díky tekoucí vodě dokonale hladké.

     Po dvou hodinách koupačky a zaslouženého odpočinku se vracíme zpět ke kolům. Popojíždíme k dalšímu nedalekému odpočívadlu, které jsme viděli včera z vyhlídky. Severní úsek pobřeží kraje Helgeland patří do projektu národních turistických cest, a zdejší odpočívadlo Hellåga je pěkně zrekonstruované. Nachází se zde toalety umístěné v betonové stavbě dekorované pískovaným sklem, hezké kamenné stoly a lavičky, technické zázemí pro obytná auta, ale také schodiště, které vede po příkrém břehu až do moře. Zkoušíme rybařit, ale bez úspěchu. Je tu dost mělko.

     Bohužel pro stan zde není žádný příhodný plácek, a tak se vracíme zpět na odpočívadlo u odbočky k jezírkům. Zdejší rovné travnaté plochy spolu s dřevěným posezením jsou tím správným místem pro dnešní noc. Slunce je ještě vysoko, a tak odpočíváme a vyhříváme se. Po večeři stavíme stany a mizíme do spacáků.

 

zážitek dne: jízda podél fjordu, koupání v jezírkách

délka trasy: 37km   maximální rychlost: 57km/h   čas jízdy: 2:25h   průměrná rychlost: 15,2km/h   nastoupané metry: 344    maximální výška: 346m

 

 

 

10. den: pondělí 26. červenec 2010

 

FLOSTRAND - SILA - STOKKVÅGEN - HAUGLAND - ASVIK - LIA - ØRESVIK - KILBOGHAMN - JEKTVIKA

 

     Ráno nás vítá zatažená obloha. Na déšť to sice nevypadá, ale raději balíme suché stany a hned po snídani vyjíždíme. Po krátké pauze na nedalekém odpočívadle pokračujeme dál po rv17, kde takhle po ránu panuje téměř nulový provoz.

     Silnice vede dál podél fjordu a cesta rychle ubíhá. Po 5km přijíždíme k tunelu Sila dlouhému 2882m. Celý jeho úsek je téměř rovný, takže průjezd netrvá dlouho.

     V 10h přijíždíme do vesničky Stokkvågen. Zdejší přístav zajišťuje spojení s několika okolními ostrovy a je poměrně důležitým dopravním uzlem. Po dalších cca 2 km zastavujeme u infocentra a na sociálkách doplňujeme vodu. Hned v sousedství se nachází stará pobřežní dělostřelecká baterie Grønsvik, která byla částečně restaurována a přeměněna na muzeum. Vstupné je zdarma, bohužel však mají dnes zavřeno. Posádku tehdy tvořilo přes 200 německých vojáků a pevnost byla postavena válečnými zajatci z Ruska a Polska.

     Následujících 12km silnice lemuje pobřeží podél úžiny Aldersundet. Jedeme téměř po rovině, jen pár metrů nad mořem. Na druhé straně ční do výšky téměř jednoho kilometru ostrůvek Aldra. Prudké svahy jeho dvou hor, oddělených malým údolím, zde padají téměř kolmo do moře. Jen na jednom z úbočí je u pobřeží rozeseto pár domků. Na posezení u silnice vedle autobusové zastávky vaříme oběd.

     Po pár km se silnice stáčí od moře a začínáme stoupat k jezeru Olvikvatnet. Silnice se začíná nepříjemně vlnit. Zdoláváme řadu krátkých, avšak prudkých stoupání a následných sjezdů. Ke všemu se zvedá docela silný vítr a začíná mrholit. Není proto divu, že v přístavu Kilboghamn raději zalézáme do tepla čekárny. Do odjezdu trajektu máme 45min. Petr nezahálí a jde zkusit něco chytit. Bohužel je tu opět docela mělko.

     Hodinu trvající plavbu do Jektviku trávíme v pohodlných sedačkách lodi. Občas jdeme na venkovní palubu omrknout okolní hory a moře. Právě na tomto úseku budeme protínat severní polární kruh. Na nedalekém skalním výběžku toto místo symbolicky připomíná ocelový glóbus na podstavci.

     V Jektviku míříme do místního marketu doplnit zásoby. Naposledy jsme nakupovali v Nesně a na 90km dlouhém úseku je to teprve první obchod. Jak vidno, pro místní to není žádný problém. Někteří jezdí do obchodu dokonce lodí, místo aby zdlouhavě objížděli fjord po silnici. Jak vidno i v takových odlehlých končinách se dá bez problému žít. Asi by se těmto lidem těžko vysvětloval fakt, že u nás v Česku někteří nachází smysl života trávením volného času v nákupních a obchodních centrech.

     V malé zátoce kousek od obchodu jdeme s Petrem rybařit. Holky nás popichují, že jsme stále nic nechytili, a tak je raději posíláme zpět do obchodu pro zmrzlinu. Sice není nějak teplo, ale výborná pistáciová přišla vhod.

     Opouštíme vesničku a snažíme se najít vhodný flek pro přenocování. Okolí je tu dost podmáčené, ale po chvíli jsme přece jen úspěšní. Plácek krytý křovinatým porostem jen několik desítek metrů od silnice je ideálním místem. Ihned stavíme stany a vaříme večeři. Začíná se zvedat vítr, který sebou přináší hradbu černých mračen. Na zítřek však hlásí pěkné počasí, tak se necháme překvapit.

 

zážitek dne: okolí Aldersundet, protnutí severního polárního kruhu

délka trasy: 46km   maximální rychlost: 52km/h   čas jízdy: 2:53h   průměrná rychlost: 15,9km/h   nastoupané metry: 458    maximální výška: 143m

 

 

 

11. den: úterý 27. červenec 2010

 

JEKTVIKA - MÆLEN - STROMDAL - REPPA - BREIVIKA - ÅGSKARDET - FORØY

 

     Obloha je zatažená stejně jako včera večer. Kousek od nás již prší, a tak vyčkáváme jak se počasí vyvine. Naštěstí nás to obchází a raději balíme suché stany.

     Po 2km zastavujeme a jdeme s pruty k vodě. V těchto místech se úzkou průrvou vlévá do moře sladkovodní jezero Kista. Nádherné místo pro rybaření. Nemeškáme ani minutu a jdeme zkusit štěstí. První nához a makrela je na háčku. U břehu se jí však podařilo setřepat. Následuje několik náhozů bez odezvy. Co chvíli se však nad hladinou objevují skákající nádherné kousky. Přidáváme k pilkru ještě několik návazců s barevnými peříčky. Ukazuje se to jako správná volba a postupně vytahujeme tři pěkné kousky. Hanka s Romčou se dávají ihned ihned do práce, zabít, vykuchat, okořenit a osolit. Nejsme si však jistí, jestli lze rybařit tak blízko přítoku a raději balíme. Tři kousky nám budou bohatě stačit.

     Silnice začíná stoupat a před námi se opět objevují tunely. Ten první, sotva 400m dlouhý však vede do kopce. Po cca jednom km přijíždíme k tunelu Straumdal, který je svojí délkou 3200m naším nejdelším letošním tunelem. Naštěstí vede pořád mírně z kopce, a tak jsme po chvíli na druhé straně.

     Za tunelem zastavujeme u posezení a pod dřevěným altánkem vaříme polévku. Kocháme se pohledy na okolní hory tyčící se nad zálivem Reppa a odpočíváme.

     Další km vedou opět podél moře a cesta rychle ubíhá. Po 8km přijíždíme do Tjongu, kde se stáčíme na sever. Přibližně dva km před přístavem nás míjí v protisměru kolona aut. Je jasné, že trajekt již dorazil. S Petrem nabíráme rychlost a snažíme se jej stihnout. Z důvodu polední pauzy jede další až za hodinu a půl. Na vrcholku posledního stoupání bohužel spatřujeme jen vzdalující se záď trajektu mířící na druhou stranu fjordu.

     Čas si opět zkracujeme rybařením. Nejprve berou jen samé malé tresky, poté však Romča vytahuje hned tři pěkné makrely naráz. Necháme si je na zítřek, kdy jistě přijdou vhod.  

     Pomalu se přesouváme k trajektu, který se už dávno vrátil z protější strany. Podle hodin by jsme už měli vyplout, avšak posádka stále posedává u svého stolíku, popíjí kávičku a očividně nemá snahu někam vyrazit. Jsme tady jediní čekající na převoz. Po chvíli přijíždí pošťačka a my konečně odplouváme. Tak na ni jsme celou tu dobu čekali.

     Plavba do Forøy trvá pouhých deset minut. Z přístavu míříme do nedalekého kempu. Po několika dnech přijde teplá sprcha vhod. Stavíme stany a zabíráme místní kuchyňku. Večer máme v plánu opékání makrel v grillhytě. Malá dřevěná chajda šestiúhleníkového půdorysu se nám velmi zamlouvá. S Petrem podrobujeme grilovací chatu důkladnému rozboru. Taková chatka by se mi docela zamlouvala u nás na zahradě.      

     Makrely se pozvolna dodělávají na ideálním žáru vnitřního krbu. Posedáváme v kruhu kolem něj a netrpělivě vyčkáváme, až budou hotové. Čerstvé ryby jsou vynikající, úplně něco jiného než na co jsme zvyklí u nás doma.

     Navečer se k nám přidávají dva Němci. Pracují tady několik týdnů na nedaleké elektrárně. Také oni neodolali kouzlu mořského rybolovu a každou volnou chvíli zkouší své štěstí. Při skleničce červeného vína s nimi do pozdních hodin probíráme zážitky a poznatky získané při pobytu v této nádherné zemi.  

 

zážitek dne: chytání a příprava ryb v grillhytě

délka trasy: 28km   maximální rychlost: 60km/h   čas jízdy: 1:45h   průměrná rychlost: 15,9km/h   nastoupané metry: 318    maximální výška: 125m

 

 

 

12. den: středa 28. červenec 2010

 

FORØY - HALSA - MYRA - KJELDDAL - STRANDA - SAURA - ENGA - VASSDALSVIK - ØRNES - REIPÅ

 

     Vstáváme po půl osmé. Následuje každodenní rituál v podobě snídaně a balení věcí a stanu. Přízemní mlha se pomaloučku rozpouští a místy již vykukuje jasná obloha. Z kempu míříme do vesničky Halsa, kde děláme zastávku u obchůdku s potravinami. Chleba tu mají jen ten dražší, a tak jej dokoupíme jinde. Kneipbrot za 5-8NOK je totiž naprosto dostačující a není třeba brát jiný, někdy až 3x dražší. 

     Za Halsou odbočujeme na vedlejší silnici č.452. Rv 17 totiž po 20km mizí v sedmi kilometrovém tunelu pod ledovcem Svartisen, do kterého je vjezd cyklistům zakázán. Nezbývá nic jiného, než pokračovat do Vassdalsviku a odtud trajektem do Ørnes.

     Silnice na naprosto rovném 3km dlouhém úseku zvolna stoupá do cca 100m. Zastavujeme na vyhlídce a kocháme se pohledy na Bjaerangfjord a okolní hory. Na druhé straně zpoza kopců vykukuje blankytně modrý ledovec Svartisen, který v kontrastu s okolím vytváří pěknou podívanou.

     Dostáváme se na druhou stranu fjordu, a jak už bývá zvykem, cesta podél moře rychle ubíhá. Po 12km přijíždíme do vesničky Enga, kde v místním marketu dokupujeme pečivo. Tady již mají náš oblíbený chleba a cena je více než příjemná. U posezení naproti obchodu, kterému dominuje šachovnice s téměř metrovými figurkami, vaříme oběd.

     Poslední kilometry do přístavu rychle ubíhají. Pořád se nemůžeme dosytnosti nabažit té pohody a klidu, který zejména z této oblasti vyzařuje. Do sytosti si užíváme výhledů na tuto nádhernou přímořskou krajinu obklopenou četnými ostrůvky. Do Vassdalsviku přijíždíme s dostatečným předstihem. Volný čas trávíme sluněním a rybolovem. 

     Trajekt nakonec připlouvá s malým zpožděním. Paluba je narvaná k prasknutí. Berou jen několik osobních vozů. Náklaďák co stál ve frontě má smůlu, bude muset čekat na další spojení nebo se vrátit téměř 30km do Halsy a dál pokračovat přes tunel.

     Krátce po 15h přijíždíme do Ørnes, správního centra magistrátu Meloy. Kromě hotelů se tu nachází velké množství obchodů, pečovatelské domy či zdravotnické centrum, ale i např. obchod Vinmonopolet, který je pod státním dozorem a má monopol na maloobchodní prodej vína, lihovin a silného piva. Pro nákup zboží s obsahem alkoholu více jak 22% je věková hranice 20 let.

     Z přístavu míříme rovnou do obchodu pro zmrzlinu. Vedro je úmorné, tak alespoň nějaké zchlazení. Nějaké zahrádky, kde by si člověk mohl dát chlazené pivečko zde prostě nejsou. Posedáváme v kruhu kolem dvoulitrové vaničky a ládujeme do sebe vynikající čokoládovo-vanilkovou dobrotu.

     Do Bodø, místa našeho odletu, to máme už docela blízko. Nemusíme se nikam honit, a tak se poohlížíme po nějakém vhodném plácku na přenocování. Okolí je tu však docela osídlené. Před vesničkou Reipa se nachází pěkná písčitá pláž, ale je tady hodně větrno a zatím taky poměrně živo. Dnes potřebujeme něco zapadlejšího, kde budeme moci rozdělat oheň a opéct ryby.

     Přibližně 5km za Reipou jsme konečně úspěšní. Zapadlý travnatý plácek ukrytý v hustém porostu křovin je téměř ideálním místem. Stavíme stany, vybalujeme věci a chystáme oheň na makrely. Po dvou dnech jsou dobře proleželé. Také nový druh koření se ukázal jako dobrá volba. Po rybách se jen zapráší.     

     Slunce pomalu zachází za nedaleké hory a znatelně se ochlazuje. Míříme do stanů do tepla spacáků. Z nenadání sem z nedaleké prašné silničky prudce vjíždí automobil s mladým norským párem. Jeli úplně na jistotu. Jakmile nás zahlédli, zařadili zpátečku a s úsměvem na rtech odjíždějí. Pro dnešek si hold na to budou muset najít jiné místo.

     Usínáme kolen 22 hodin. Do tiché letní noci se ozývá pronikavý zvuk střelby přicházející z místa s příznačným názvem Rota, ležícím na nedalekém poloostrově Kunna. Během několika minut je však zase klid a my můžeme bezstarostně snít až do rána.  

    

zážitek dne: okolí u Bjaerangfjordu, ledovec Svartisen

délka trasy: 44km   maximální rychlost: 55km/h   čas jízdy: 3:01h   průměrná rychlost: 14,6km/h   nastoupané metry: 380    maximální výška: 98m

 

 

 

13. den: čtvrtek 29. červenec 2010

 

 REIPÅ - MEVIK - STORVIK - SVARTHAMMAREN - SUNDSFJORDEN

 

     Během noci se docela ochladilo. Na rozdíl od včerejška je dnes obloha zatažená a fouká studený vítr. Váháme zda posnídat ve stanech či popojet k nedaleké vyhlídce, kde by mohlo být posezení. Nakonec volíme první možnost a v 8:30 pokračujeme dál.

     Silnička kopírující kamenité pobřeží má příjemný sklon, jen kdyby tak nefoukalo. V Meviku doplňujeme vodu a kousek za vesničkou projíždíme kolem parádního gapahuku stojícího u písčité pláže. Co to vlastně je ten gapahuk? Jedná se o dřevěný srub, který je z jedné strany otevřený a chrání jeho obyvatele před nepřízní počasí. Střecha je pokrytá drny, které izolují nejen od zimy, ale i od deště. Uprostřed je umístěno ohniště, které je tak dokonale chráněno před větrem. Na dřevěných lavicích leží kožešiny a nafukovací sedáky. Tak tohle by u nás v Česku nevydrželo ani týden. Škoda, že jsme včera nedojeli až sem, bylo by to ideální místo na přenocování.

     Na odpočívadle před tunelem u vesničky Storvika děláme krátkou pauzu. Díky nízkým mračnům měníme původní plán pokračovat po staré cestě a chystáme se na cestu tunelem. Z výhledů by stejně nic nebylo. Silnice 3,2km dlouhým tunelem nejprve mírně stoupá a poté nezadržitelně míří až k Sørfjordu.

     Následujících 10km je jako na horské dráze a silnice se skoro v pravidelných intervalech vlní nahoru a dolů. Na posezení u osady Skauvoll, u odbočky vedoucí do Inndyru, správního centra Gildeskålu, vaříme oběd. Obloha se začíná protrhávat a vypadá to, že se počasí přece jen umoudří.

     Silnice začíná prudce stoupat a po vydatném obědě se nešlape nejlíp. Ve 12:30 přijíždíme k prvnímu kratšímu tunelu. Odměnou za tu námahu nám jsou parádní výhledy na malebný Sørfjord obklopený hornatým pobřežím. Za tunelem nás vítá modrá obloha s krásným slunečným počasím. Do Bodø to máme kolem 80km, a tak se poohlížíme po nějakém vhodném místě na přenocování.

     Po krátké zastávce u vodopádu na řece Skaugvolellva projíždíme téměř kilometr dlouhý tunel Vindvik. Začíná vytoužený sjezd a po průjezdu 750m dlouhého tunelu Sundfjord zastavujeme u stejnojmenného fjordu. Po chvíli hledání nacházíme pěkný plácek u říčky vlévající se do moře. Je tu však mělko a rybařit se nedá. Odpočíváme a vyhříváme se na skále porostlé měkoučkým mechem. Po chvíli mě nerad zahálející Petr lanaří na projížďku po okolí. Jsem neoblomný, a tak nakonec jede sám.

     V našem původním plánu bylo pokračovat od Sundfjordu po příkré šotolinové cestě hluboko do hor a za jezerem Langvatnet dosáhnout volně přístupné chaty Fellvasstua. Zde pak jeden den zůstat a udělat menší túru po okolí. Vzhledem k Romčinému těhotenství jsme však museli naše plány trošku pozměnit.

     Při odpoledním lenošení spatřujeme vydru plující směrem do moře. Využívá přicházejícího přílivu a jde si naplnit pupek rybičkami. Postupem času vaříme večeři a stavíme stan. Petr si s návratem dává načas, Romča ho netrpělivě vyhlíží. Zkouší mu volat, jestli se náhodou něco nestalo, ale buď má mobil vypnutý nebo nahoře není signál. Snad je vše v pořádku.

     Po večeři, zrovna když se chystáme zalézt do stanů, přijíždí Petr. Sděluje nám své zážitky a ukazuje pěkné fotky. Výlet stál opravdu za to. 

 

zážitek dne: okolí Sørfjordu a Sundfjordu

délka trasy: 32km   maximální rychlost: 44km/h   čas jízdy: 2:13h   průměrná rychlost: 14,4km/h   nastoupané metry: 462    maximální výška: 162m

 

 

 

14. den: pátek 30. červenec 2010

 

 SUNDSFJORDEN - BREIDVIKA - KJØPSTAD - SAURA - SKJÅGAN - VALNES - GJÆLEN

 

     V noci lehce pršelo. Ráno je pod mrakem, teploměr ukazuje 20°C a je neskutečné dusno. Prvních 15km je pohodových. Silnička kopíruje Holmsundfjord a jen ojediněle se setkáváme s menším stoupáním. Ve vesnici Kjøpstad míjíme odbočku vedoucí na most, jedinou suchou spojnici s ostrovem Sandhornøya. Za další 3km po projetí krátkého tunelu překonáváme po 660m dlouhém visutém mostě úžinu Kjellingsundet.

     Vypadá to na pořádnou hloubku, a tak jdeme zkusit rybářské štěstí. Záběr bohužel žádný a ještě k tomu jsme moři darovali další tři pilkry. To je tedy bilance. Po necelé hodině raději zvedáme kotvy a pokračujeme v jízdě.

     Další zastávku děláme u malé benzínky, pár km za vesničkou Saura. Ve stejnou dobu sem z opačné strany přijíždějí také dva cykloturisté z Polska. Potkali se v Norsku cestou na Nordkap. Jeden míří na letadlo do Trondheimu a ten druhý až do jižního Kristiansandu, kde ho za pár dnů čeká trajekt do Dánska. Má docela šibeniční termín, s denními dávkami kolem 140km. Tak to mu vůbec nezávidíme, hlavně tady v hornatém terénu si dá pěkně do těla. O požitku z takové jízdy by se také dalo spekulovat. Využíváme posezení k vaření obědu, při kterém si společně vyměňujeme poznatky kudy jet, co nevynechat, kdy jezdí ten který trajekt a další. Hlavně pro ně jsou tyto informace důležité, my to máme do cíle naší letošní výpravy už opravdu kousek.

     Po obídku pokračujeme dál. Před námi je zhruba čtyřkilometrové stoupání do sedýlka ve výšce 240m.n.m. Sklon je naštěstí docela pozvolný, takže to máme brzy za sebou. Odměnou nám je dlouhý sjezd k moři. Projíždíme kolem několika jezer hojně využívaných k rybolovu. Míjíme také turistickou stezku přes pohoří Gjelfjellet. V mapě jsme nedaleko stezky objevili volně přístupnou chatu, ke které máme dnes v plánu dojet.

     Sjíždíme z rv17 směrem na Valnes a po 6km jsme na malém parkovišti. Zítra se budeme muset stejnou cestou vrátit, avšak zajížďka je to minimální. Odtud pokračuje krátká příkrá silnička k dalšímu parkovišti, které je již za závorou a patří majitelům okolních chat.

     S Hankou jedu na obhlídku. Po upraveném turistickém chodníku jsme po pár set metrech na místě. Chata je otevřená a tak ji jdeme obhlídnout. Jsou zde dvě ložnice s palandami, vybavená kuchyňka a přilehlý obýváček s kamínky. Vše v pěkném norském stylu. Píšu Petrovi SMS ať s Romčou přijedou. Při odchodu z chaty však nacházím ceník, který visí na zdi v zádveří. Ceny nejsou sice nijak závratné, avšak platit se nám nechce. Na travnatém plácku u chaty proto stavíme stany.

     Je teprve něco po půl čtvrté, a tak vyrážíme na procházku po okolí. Po stezce se dostáváme až k moři k další turistické chatě Gjælentunet. Okolní skalnaté břehy jsou tu od vody zajímavě vymleté. Chvíli posedáváme na břehu a kocháme se pohledy na hory a moře.    

     Vracíme se ke stanům a vaříme večeři. K vedlejší chatě dorazila rodinka s dětmi, která sem přijela na člunu. Zřejmě vyrazili na víkend. Pokud jsou členy norského turistického spolku DNT mají na ubytování 50% slevu. Kolem 21h zalézáme do stanů.

 

zážitek dne: pohoří Gjelfjellet a okolí

délka trasy: 41km   maximální rychlost: 55km/h   čas jízdy: 2:45h   průměrná rychlost: 14,9km/h   nastoupané metry: 816    maximální výška: 240m

 

 

 

15. den: sobota 31. červenec 2010

 

 GJÆLEN - VALNES - FJELL - STOKKJORD - TUV - SALTSTRAUMEN

 

     Vyspaní do růžova vylézáme ze stanů. Člověk toho poslední dny moc nenajel a přesto v noci spí jak zabitý. Totéž se však nedá říct o osádce druhého stanu, které prý až do půlnoci budili pobíhající děcka kolem stanu. Počasí se rychle zhoršuje a začíná pršet. Celé dopoledne bez přestání lije. Už nevím jak bych si lehnul, a tak jdu s Hankou po obědě do chajdy umýt nádobí. Opět se pozastavujeme nad tím, jak tu taková perfektně zařízená a útulná chata slouží svému účelu, a jak by to asi vypadalo u nás v Česku.

      Zůstáváme v chatě a u partičky karet si krátíme dlouhou chvíli. Po chvíli přichází tři motorkáři, a tak raději mizíme zpět do stanu. Naštěstí déšť po chvíli ustává. Sušíme stany a balíme věci. Jdu do chaty doplnit vodu a dávám krátkou řeč s motorkáři, kteří se šli také schovat před deštěm a uvařit si oběd. Jedou ze severu a pokračují dál na jih.

     Moc kilometrů nás dnes nečeká. Do Saltstraumen to máme 20km. Vracíme se zpět na rv17 a poté již pokračujeme po lehce zvlněné silnici podél zálivu Fjellvika. Před vesničkou Tuv přichází menší stoupání, a také přejezd přes most na ostrov Straumøya.

     Na křižovatce před Saltstraumen zastavujeme u supermarketu a dokupujeme pečivo a pár dalších věcí. Zítra je neděle a většina obchodů bude zavřená.   

     Sjíždíme po vedlejší silničce dolů k moři. Je zrovna příliv a příroda nám tu ukazuje velkolepou podívanou. Mohutná masa vody valící se úzkou průrvou do fjordu vytváří obrovské víry. Svým charakterem připomíná spíše velkou řeku s mohutným průtokem než moře. Úžina je zde tři km dlouhá, 31 metrů hluboká a v nejužším místě jen 150 metrů široká. Mezi fjordy se každých 6 hodin vymění téměř 400 milionů kubických metrů mořské vody. Proud vody dosahuje rychlosti až 40 km/h a je tak silný, že lodě sem mohou jen asi 2 hodiny po vrcholu přílivu nebo odlivu, kdy jsou proudy nejslabší. Výškový rozdíl mezi hladinou moře a uvnitř fjordu může být až jeden metr. Saltstraumen je také velice oblíbený u rybářů. Mořské proudy tu vyhledávají totiž i vzácné druhy ryb. Chytit tu můžete halibuta, vlkouše, okouníka, tresky a další.

     Zkoušíme rybařit, ale bez valného úspěchu. Po chvíli se přesouváme o kousek dál. Nedaleko břehu zde stojí dřevěný přístřešek s grilem. Nebylo by špatné se tady utábořit přes noc. Třeba i něco chytneme a můžeme využít gril. Jde vidět, že na rybáře se tady pamatovalo. Hned u vody lze  využít nerezový dřez s odkládacím stolkem pro čištění svých úlovků. Soudě podle zaschlých krvavých skvrn jsme tady správně.

     Vytahujeme nádobíčko, navazujeme pilkry a po chvíli už vlasce sviští vzduchem. Oproti předešlému místu je to tady daleko lepší. Berou hned od začátku. Bohužel jen samé menší kousky tresky tmavé. Petrovi se podařilo vytáhnout i čtyři kusy najednou. Po chvilce se k nám přidávají tři norské „rybářky“. Pozorovat jejich počínání je vskutku zážitek. Hlavně styl rybolovu je velice komický. Také vlasec průměru kotevního lana, velikánské teleskopy a těžké pilkry působí v porovnání s našimi párátky dost nepřirozeně. Jak se později ukazuje, tak jim to docela jde. Chytají stejně jako my jen menší tresky a po hodině jich mají plný plastový box. Zítra z nich připraví patrně chutný nedělní oběd.

     Po dlouhém čekání na záběr makrely to nakonec balíme. Začíná odliv doprovázený ledovým větrem. Vzhledem k těmto okolnostem se rozhodujeme raději popojet dál. Přístřešek je z jedné strany otevřený, takže by do něj stejně foukalo a na dva stany tady není dostatek místa. V rychlosti ještě vaříme polévku a teplý čaj, kterým se alespoň na chvilku zahříváme.

     Vracíme se k marketu, kde jsme si už odpoledne všimli docela pěkného travnatého plácku ukrytého v křovinách. Hned kousek za rohem u malého parkoviště stojí WC, co víc si ještě přát.

     Po večeři se jdeme projít po 768 metrů dlouhém mostě přes úžinu, kde lze z výšky 40 metrů přehledně sledovat pohyb vodních mas v Saltstraumenu. Také pohledy na večerním sluncem zalité zasněžené vrcholky vzdálených hor jsou parádní.

 

zážitek dne: Saltstraumen

délka trasy: 21km   maximální rychlost: 52km/h   čas jízdy: 1:28h   průměrná rychlost: 14,5km/h   nastoupané metry: 340    maximální výška: 88m

 

 

 

16. den: neděle - pondělí 1. - 2. srpen 2010

 

SALTSTRAUMEN - GODØYA - ØYJORD - GODØYNES - LØDING - HOPEN - VALLE - BODØSJØEN - BODØ - OSLO - VÍDEŇ - PROSTĚJOV

 

     Ráno nás sluníčko tahá ze stanů. Počasí dnes vypadá opravdu slibně. Petr se z ranního rybolovu vrací s prázdnou. Braly zase jen tresky. Balíme věci a vyrážíme vstříc poslední etapě tohoto cykloputování. Ještě jednou se zastavujeme na mostě a pozorujeme vodní víry. Do Lødingu to máme 15km. Přejíždíme na druhou stranu na ostrov Knaplundsøya. Za vesničkou Godøya se přes malý průliv dostáváme již na pevninu.

     Projíždíme kolem automatické mýtnice, za kterou musí cyklisté z rv17 sjet a do Lødingu pokračovat po vedlejší  silnici přes Godøynes. Nám to však nevadí, provoz na ní je naprosto minimální a člověk  si tak lépe vychutná požitek a výhledy po okolí z této klikatící se cesty podél pobřeží.

     Tato silnička již přestala vyhovovat, a proto byla v září 2007 zahájena výstavba nového 7,5km dlouhého úseku rv17. Tato silnice, na které se nachází dva tunely, z nichž delší měří 1300 metrů, byla dokončena v roce 2009. Na silnici č.80 vedoucí z Fauske do Bodø se napojuje kousek před Lødingem. Není proto divu, že když jsme tu v létě roku 2007 končili naší první norskou cyklovýpravu, nebylo po silnici ani památky. V porovnání se stavbou komunikací u nás je jejich tempo úchvatné a cenu tohoto úseku je myslím naprosto zbytečné komentovat.

     Najíždíme na cyklostezku, která vede podél silnice č.80 až do Bodø. Úzká silnička tu objíždí zátoku Hopen, nad kterou ční vysoké skály vystupující téměř kolmo z moře. Dokonce i železnici tu museli vést několika tunely. Také zde se brzy začne stavět a cestu přes zátoku zkrátí nový 700m dlouhý most.

     Pokračujeme dál a plně se nám vybavují živé vzpomínky, když jsme se tudy vraceli z Lofot a Vesterálů. Poslední km jedeme podle GPS, která nás spolehlivě přivádí až do kempu Bodøsjøen ležícího jen 3km od letiště.

     Po obědě vyrážíme už na lehko na letiště, kde na informacích vyzvedáváme igelitové pytle na zabalení kol. Poté míříme k přístavnímu molu, kde ještě naposledy zkoušíme rybařit. Strašně tu vyfukuje, takže to po půlhodině neúspěchu balíme a vyrážíme na menší prohlídku města. Cestou do kempu se zastavujeme v krámku, kde kupujeme poslední zmrzlinu. Zbytek odpoledne trávíme v kempu přerovnáváním báglů a balením věcí. Během toho pozorujeme přistávací manévry letadel. Kolem 21h mizíme ve stanech.

 

     Vstáváme ve 4:30. Věci máme již přichystané, a tak zbývá zabalit pouze stan a spacák s karimatkou. Po chvíli již ukrajujeme poslední kilometry naší cesty. Na letiště přijíždíme s dostatečným předstihem. Brašny omotáváme strečfólií, rozkládáme kola a dáváme je do pytlů. Před 6h jsme již zabalení a po snídani se jdeme odbavit.

     Dle předpokladu nezůstalo moje kolo bez povšimnutí. V rámovce mám totiž gelový akumulátor, který je nyní středem zájmu dvojice zaměstnanců. Chci je ušetřit zbytečného papírování, a tak jim jdu baterii z rámovky vyndat. Odchází s ní kamsi pryč a po chvíli mi jeden z nich oznamuje, že ji tu musím nechat. Na mou otázku, zda si skutečně myslí, že je tato hermetická baterie velmi nebezpečná mi odpovídají, že by mi ji nechali, ale že je vše snímáno kamerou a měli by problémy u nadřízených. S něčím takovým jsem však počítal, a proto ztráta již dosluhujícího akumulátoru tak nevadí.

     Letíme na čas a v 6:50 se naše letadlo odlepuje od země. Po 1,5h letu přistáváme v Oslu, kde máme 2,5h času na přestup. Krátce před 11h již míříme směr Vídeň, kde přistáváme v 13:15. Zde na nás čeká Petrův brácha, který nás odváží domů.

 

zážitek dne: jízda po staré silničce

délka trasy: 44km   maximální rychlost: 45km/h   čas jízdy: 3:08h   průměrná rychlost: 12,9km/h   nastoupané metry: 212    maximální výška: 57m