Podél západního pobřeží a přes Národní parky Egmont a Whanganui do Wellingtonu

2. říjen 2011

Od našeho návratu ze Samoi uběhly dva týdny. Těmi jsme měli zakončit naši práci na farmě Brick Bay. Během této doby nás však Brian několikrát žádal, aby jsme zůstali ještě jeden týden. Takže jsme mu nakonec vyhověli a náš odjezd o týden odložili. Společně s Royem a Dani z Berlína nám práce rychle ubíhala a společně jsme zažili spoustu srandy. Kromě práce na farmě jsme se také věnovali zkrášlování a upravování okolí domu Richarda a Christine, tak aby bylo vše hotové ještě před jejich příjezdem z měsíční dovolené po Evropě. Hanka pracovala několik dní v Glasshouse a já s Royem jsme se téměř týden věnovali čištění lotosových jezírek.

Společně jsme také shlédli celou řadu zápasů právě probíhajícího Mistrovství světa v ragby. Minulou sobotu jsme si společně s Brianem a Glenem zahráli na farmě golf, který byl čistě pánskou záležitostí. Glen nám také v týdnu ukázal na mapě nespočet zajímavých míst, které rozhodně nesmíme minout při naší návštěvě Jižního ostrova a svým vyprávěním nás už pořádně navnadil.

O víkendech jsme už žádné výlety nepodnikali, takže byl dostatek času na dopsání deníků a Hanka se mohla věnovala pracovním povinnostem, jelikož na Samoi nebyla ve spojení s domovem.

Jehňata Drobek s Uhlíkem už pořádně povyrostla, takže jsme je z ohrady vypustili ven na pastvu. Pořád jim však chutná mléko, a tak tráví celý den v blízkém okolí a ráno a večer se vehementně hlásí o svou porci mléka. Kromě nich však stále v ohradě zůstávají dvě dvojčata, které Roy s Dani pojmenovali Bolek a Lolek.

10. říjen 2011

Poslední dny uběhly jako voda. Začátek týdne jsme strávili na zahrádce majitelů a poslední dva dny jsme s Royem rekonstruovali podmáčené úseky turistické stezky. V pátek večer jsme pak všichni společně s Glenem a Brianem s Annette udělali rozlučkovou párty.

V sobotu jsme s Royem a Dani vyrazili na procházku po farmě do nedalekého Teehouse, ukrytého v malém kauri lesíku, kde jsme si vychutnali šálek čaje s čerstvým štrúdlem, který upekla Hanka. Náš poslední společný večer jsme pak strávili sledováním osmifinálových zápasů v ragby. V neděli po obědě pak nadešel čas loučení s Royem a Dani, kteří tak ukončili měsíční působení na farmě. Zbytek dne pak byl ve znamení balení a chystání věcí na naší cestu.

Máme tu den, na který jsme se dlouho těšili, ale zároveň věděli, že pro nás nebude nijak lehký. Čtyři měsíce sice nejsou nijak extra dlouhá doba, avšak díky velice příjemným lidem a prostředí, člověk těžko opouští místo, kde je mu dobře.

Dobalujeme věci do auta a se všemi se loučíme. Ve Snells Beach doplňujeme naší plynovou bombu k vařiči a vyrážíme do Warkworthu. V bance vkládáme na účet peníze z výplat za poslední týdny a na poště posíláme domů balík s pečlivě zabalenými hodinami ze dřeva kauri.

Krátce po 14h opouštíme Warkworth, napojujeme se na silnici SH1 a míříme směrem na Auckland. Projíždíme město a po pár kilometrech odbočujeme do malého městečka Pukekohe, které je jakýmsi farmářským střediskem okrsku Franklin.

Navštěvujeme zdejší turistickou kancelář a pokračujeme na západní pobřeží ke Karioitahi Beach. Kocháme se výhledy na Tasmanovo moře a po chvíli pokračujeme dál na jih do Waiuku Forest. Lesní cesta nás přivádí k vyhlídce s pěknými rozhledy na pobřeží s písečnými dunami, a také na ústí řeky Waikato.

Míříme pěknou venkovskou krajinou proti proudu řeky k Tuakau, kde se nachází nejbližší most přes řeku Waikato. Po cca 35 kilometrech přijíždíme k odpočívadlu, které se nachází jen pár set metrů od mostu. Kromě jednoho auta jsme tu sami, a tak se rozhodujeme, že tu přečkáme noc. Po chvíli se spouští pěkný liják, takže si docela libujeme, že jsme nepokračovali v cestě dál.

11. říjen 2011

Krátce po 7h opouštíme odpočívadlo a pokračujeme po druhém břehu řeky zpět k západnímu pobřeží. Po necelých třiceti kilometrech přijíždíme do malé vesničky Port Waikato. Hned na začátku děláme krátkou zastávku u Cobourne Reserve, kde se nachází pěkné zahrady. Port Waikato je místo, kde nejdelší řeka Nového Zélandu ústí do Tasmanova moře. Nedaleká Sunset Beach je ideální pro plavání či surfing. Své jméno dostala podle ideálního místa pro pozorování západu slunce.

My však máme celý den před sebou, a tak pokračujeme dál na po úzké silničce, která se brzy mění v šotolinu. Cestu na jih volíme schválně po vedlejší silnici, aby jsme neprojížděli místy, která jsme už navštívili. A nezvolili jsme vůbec špatně. Silnička se tu klikatí nekonečnými pastvinami a idylickou venkovskou krajinou, ve které nám dělají společnost jen stáda ovcí a skotu. Před osadou Limestone Downs projíždíme oblastí plnou rozličně velkých vápencových skal, které v kombinaci se zelenými pastvinami vytváří pěknou podívanou.

U osady Naike najíždíme na vedlejší asfaltku, která nás po cca 45 kilometrech přivádí k hlavní silnici SH23 vedoucí do Raglanu. Toto jediné přímořské letovisko v této oblasti je zejména v létě hojně navštěvováno turisty. Ty sem lákají nádherné pláže s klidnou vodou v zátokách a výborné podmínky pro surfování v Tasmanově moři. Tankujeme plnou a projíždíme městečko k Raglan Harbour, kde na pěkném posezení u moře snídáme.

Opouštíme Raglan a další zastávku děláme u Ngarunui Beach, která je nejlepším místem pro začínající surfaře. Na pěkné vyhlídce se kocháme pohledy na prudké pobřeží a moře, které je plné surfařů.

Pokračujeme dál podél pobřeží směrem na jih. Pěknou krajinou projíždíme úplně sami, jelikož drtivá většina turistů míří pryč z této oblasti po hlavní silnici SH23 směrem na Hamilton. Šotolinová cesta se tu pěkně klikatí a stoupá po vysokém pobřeží. Po pár kilometrech přijíždíme do malebné soutěsky Te Toto v lesoparku Pirongia. Zastavujeme u vyhlídky, ze které je nádherně vidět celá soutěska. Jedná se vlastně o dřevěnou plošinu, která je vysunutá do volného prostoru nad roklí. Nádherné výhledy dolů společně s pohledem na otevřené moře dávají člověku pocit, jakoby se doslova vznášel. Také nás z toho lehce řeže pod koleny.

Objíždíme Pirongia Forest Park a další zastávku děláme u Waireinga Falls. Vydáváme se na pěknou procházku buší, která nás po chvíli přivádí k vyhlídkové plošině, odkud padají do hloubky 55metrů vodopády Waireinga. Kocháme se výhledy a scházíme dolů k tůni, odkud si celou tu nádheru vychutnáváme ještě jednou.

Jedeme dál a objíždíme dva velké zálivy Aotea a Kawhia. Záliv Kawhia vytváří mohutná a mělká ramena, která jsou díky odlivu zcela bez vody. Za osadou Kinohaku se silnice vzdaluje od moře a začíná mírně stoupat. Následuje sjezd do osady Te Anga, ve které se silnice stačí směrem do vnitrozemí. Po pár kilometrech zastavujeme na malém parkovišti u cesty a vydáváme se na stezku vedoucí k vodopádům Marokopa. Procházíme les tvořený původními stromy tawa, pukatea a kohekohe a po chvíli přicházíme k 36 metrů vysokým vodopádům.

Vracíme se zpět k autu a míříme k nedaleké jeskyni Piripiri. Stezka vedoucí lesem plným zvětralých vápencových útvarů nás po chvíli přivádí k volně přístupné jeskyni, kde se mimo jiné nachází také velké zkamenělé ústřice.

Poslední zastávku děláme u Mangapohue Natural Bridge. Dřevěný chodník vedoucí podél malé říčky obehnané vysokými vápencovými stěnami nás po chvíli přivádí do malebné úzké soutěsky. Její horní části jsou navzájem spojeny pozoruhodným kamenným mostem, který byl vytvořen kolapsem dávné jeskyně.

Míříme dál na východ a po chvíli přijíždíme do Waitomo Caves, které jsou patrně největší turistickou atrakcí v tomto regionu. Jeskyně Waitomo je komplex podzemních krasových jeskyní dlouhý cca 45 kilometrů. Celkem je přístupných zhruba dva a půl kilometrů chodeb s bohatou krasovou výzdobou, výborným osvětlením a pěknými cestami. Většina jeskyní v oblasti však zůstává neprobádána. Kromě nádherných krasových útvarů nabízí Waitomo Caves i velice oblíbené adrenalinové sporty jako je například Blace Water Rafting, kde jsou účastníci vybaveni neoprénovými kombinézami, helmami a světly a plují ve tmě v nafukovacích duších po podzemní řece v jeskyni Ruakuri. Další z oblíbených sportů je slaňování do sto metrů hlubokého krasového komína – tzv. Lost World. Návštěva těchto atrakcí není zrovna levnou záležitostí, takže nás ani nemrzí, že již mají zavřeno. Navíc už se blíží večer, takže toto místo s radostí vynecháváme.

Jižně od Waitomo Caves se napojujeme na silnici SH3, která nás po pár kilometrech přivádí do městečka Te Kuiti. Je 19h a naše žaludky se už nějakou chvíli ozývají. Zajíždíme tedy do centra a dáváme si každý pěknou porci Fish&Chips.

Městečko Te Kuiti je často označováno jako světová metropole stříhání ovcí. Je také domovem pětinásobného mistra světa v této disciplíně. Jeho čas, kdy dokázal ostříhat jehně za 16 sekund je stále nepřekonaný. Tuto tradici ve městě připomíná také sedm metrů vysoká a sedm a půl tuny vážící socha muže stříhajícího ovci.

O tom, že je Nový Zéland zemí ovcí není pochyb. V roce 1982 se zde chovalo rekordních 70,3 miliónů kusů. Současná produkce činí cca 213 000 tun vlny, což představuje 25% v celosvětovém měřítku. Z dospělé ovce lze průměrně získat okolo pěti kilogramů vlny. Rozloha všech farem v zemi činí cca 8,3 miliónů hektarů.

Z Te Kuiti pokračujeme po silnici SH30 směrem na jih a za osadou Mangapehi sjíždíme na vedlejší silnici vedoucí k Pureora Forest Park. Pomalu se stmívá a začíná pršet. Už za tmy přijíždíme k tábořišti DOC, kde se nachází několik aut. Zrovna u jednoho si dva páry staví stany a v tom lijáku jim to vůbec nezávidíme. To my to máme daleko jednodušší. Přelézáme sedačky do naší ložnice a v mžiku mizíme ve spacácích a za bubnování kapek v usínáme.

12. říjen 2011

Celou noc prší a ani raní pohled na oblohu nevěstí nic dobrého. Po snídani opouštíme tábořiště a vracíme se zpět na asfaltku. Silnice pokračuje malebným údolím říčky Ongarue.

Napojujeme se na silnici SH4, ze které po pár kilometrech odbočujeme směrem k západnímu pobřeží na vedlejší silnici, která vede doslova územím nikoho. Hned vedle cesty je také značka, která nás upozorňuje, že po následujících 150 kilometrů nenarazíme na čerpací stanici. Projíždíme malými osadami, které tvoří shluk několika domů a cestou nepotkáváme jediné auto.

Za malou vesničkou Ohura končí asfalt a úzká šotolinová cesta začíná stoupat do chráněné oblasti Waitaanga. Pořád sice lehce mží, ale výhledy na okolní krajinu stále stojí za to. Po cca 25 kilometrech odbočujeme v osadě Kotare směrem k vodopádům Mt. Damper. Opět se rozpršelo, a tak se cestou poohlížíme po nějakém fleku na přespání. Po chvíli přijíždíme k parkovišti, odkud vede stezka k Mt. Damper Falls. Počasí vypadá všelijak, a tak se rozhodujeme procházku k vodopádům vynechat. Flek na přespání tu také není, a tak se vracíme zpět do Kotare a pokračujeme v cestě dál.

Krátce před 13h přijíždíme do osady Ahititi, která leží na silnici SH3 vedoucí podél západního pobřeží. Napojujeme se na hlavní silnici a míříme pár kilometrů směrem na sever do Tongaporutu, kde se u ústí řeky do moře nachází pěkné skalní formace. Zastavujeme na malém odpočívadle vedle útesů, kde už stojí dva obyťáky. Evidentně zde mají v plánu přenocovat, a tak se k nim s radostí přidáváme.

Vydáváme se na procházku podél strmých útesů do míst, kde řeka ústí do moře. Po pár set metrech však nemůžeme pokračovat dál díky zvýšené hladině řeky po deštích. Jeskyně a skalní formace jsou totiž přístupné pouze za maximálního odlivu a za normálního stavu vody v řece. Po mnoho let byla tato pobřežní cesta jedinou spojnicí mezi Waikato a Taranaki a jeskyně byla Maory využívána jako úkryt během jejich putování.

Vracíme se k autu a vaříme večeři. Od moře se pomalu, ale jistě sunou další mračna a po chvíli začíná opět poprchat. Tou dobou jsme však již po večeři a v autě plánujeme cestu pro zítřejší den.

13. říjen 2011

Ráno je opět zataženo. Opouštíme Tongaporutu a míříme podél západního pobřeží směrem na New Plymouth. Pár kilometrů před městem se spouští pořádný liják, že je sotva vidět na cestu.

New Plymouth je hlavním městem regionu Taranaki a je průmyslovým, obslužným i finančním centrem. Významný je také zdejší přístav, který je jediným hlubinným přístavem na západním pobřeží Nového Zélandu.

Parkujeme u nábřeží, které lemuje zdejší ulice a kde se nachází turisticky atraktivní Wind Wand. Tato 48 metrů vysoká pohyblivá plastika, vyrobená z uhlíkových vláken je jednou z hlavních ikon města. Počasí se stále nelepší, a tak nejprve míříme do Puke Ariki, rozsáhlého komplexu, který tvoří návštěvnické informační centrum, muzeum a knihovna. Nachází se zde spousta zajímavých expozic a tak není divu, že zde trávíme téměř dvě hodiny.

New Plymouth je také městem mnoha překrásných parků, a jelikož se počasí umoudřilo, nic nám nebrání jeden takový navštívit. Pukekura Park byl založen v roce 1876. Je vzdálen deset minut od centra města a v současné době se rozkládá na 52 hektarech. Hlavním prvkem parku je voda. Jezírka a vodní toky pak obklopují pěkně upravené cestičky. Malebné mosty zde několikrát překonávají klidné říčky plné vodních ptáků. Umělé kaskádové vodopády a fontány pak jen celou krásu umocňují. V parku se nachází celá škála domácích a exotických rostlin i hustá původní buš. Od Vánoc do počátku února zde probíhá Festival světel, při kterém se park promění v říši barevných světýlek, rozmístěných podél pěšin.

S parkem Pukekura těsně sousedí Brooklands Park, který je anglického typu. Původně soukromý pozemek byl městu New Plymouth odkázán v roce 1934. Nejzajímavějším aspektem parku je 2000 let starý strom puriri. Kromě tohoto vzácného stromu je zde k vidění okolo 300 druhů rododendronů a za návštěvu stojí i dětská zoologická zahrada.

Po velice pěkné procházce, při které konečně vykouklo sluníčko, opouštíme park a míříme k přístavu. Právě zde se v těsné blízkosti nachází osamocená, 200 metrů vysoká skála Paritutu Rock. Zastavujeme na přilehlém parkovišti a začínáme stoupat na vrchol. Pohodlný chodník po chvíli končí a poslední metry zdoláváme pomocí několika řetězů natažených podél prudkých skalisek. Cestou se nám naskýtá parádní pohled na 2518 metrů vysoký vulkán Mt.Taranaki, který doposud zakrývaly mraky. Zasněžený sopečný kužel, který patří k nejsymetričtějším na celém světě, se nám jeví jako pocukrovaná homole. Díky jeho podobě s japonskou Mount Fuji byla tato hora použita jako kulisa ve filmu Poslední Samuraj.

Na vrcholu Paritutu Rock se kocháme výhledy na přístav, město i oceán s přilehlými ostrovy, a po chvíli sestupujeme zpět k autu. Projíždíme městem na opačný konec k jezeru Rotomanu, kde se nachází několik vycházkových tras. Cestou se opět kocháme pohledy na Mt.Taranaki a po příjezdu k jezeru se vydáváme na procházku k pobřeží. Dominantou zdejší trasy je bělostný most Te Rewa Rewa velice zajímavého tvaru, který zde překonává řeku Waiwhakaiho.

Při pohledu na vulkán se rozhodujeme, že se ještě dnes vypravíme do Národního parku Egmont. Dle sněhové pokrývky je jasné, že výstup na vrchol je nereálný, a tak alespoň navštívíme turistické centrum, které se nachází v North Egmont. Času máme ještě dost a navíc se zde u jezera Rotomanu dá pohodlně přenocovat, takže se můžeme vrátit až za šera.

Vulkán Mount Taranaki byl v roce 1865 vládou zabaven i přes jasné důkazy o tom, že byl nepoužitelný pro zemědělství či jinak neobyvatelný. Maorům byl navrácen až v roce 1978, avšak ve stejném roce byl předán zpět vládě jako dar národu. V roce 1881 byla kruhová oblast o poloměru cca deseti kilometrů prohlášena jako chráněná rezervace. O devět let později byla celá tato oblast spolu se staršími sopečnými pozůstatky Pouakai a Kaitake vyhlášena Národním parkem Egmont, druhým na Novém Zélandu.

Jedeme po jedné ze tří přístupových cest do parku a začínáme pomalu stoupat. Přibližujeme se k dřímajícímu vulkánu a po pár kilometrech zastavujeme na parkovišti, u velkého informačního centra DOC, které právě zavírá. Vydáváme se na krátkou procházku vedoucí na nedalekou vyhlídku s pěknými rozhledy na pobřeží a hlavně na majestátnou horu.

Vracíme se zpět k autu a rozhodujeme se přespat přímo na parkovišti. Zákaz tu není a navíc WC v infocentru zůstává přes noc otevřené. Během večeře se kocháme pohledy na horu a užíváme si posledních slunečných paprsků dnešního dne. Se setměním zalézáme do tepla spacáků, stejně jako další dvě posádky auta parkující opodál.

14. říjen 2011

Vstáváme krátce před 8h a vyrážíme na prohlídku infocentra. Nachází se zde celá řada pěkných expozic o Národním parku, a tak není divu, že zde trávíme téměř hodinu. Jedna z expozic se věnuje také Novozélanďanovi Siru Edmundu Hillarymu, který Mt. Taranaki několikrát zdolal v rámci přípravy výstupu na Mt. Everest. Zakupujeme zde také Hut Pass, opravňující nocovat v horských chatách pod správou DOC, kterých je po celé zemi přes 950.

Opouštíme park a ve vesničce Egmont se napojujeme na silnici SH6 vedoucí do New Plymouth. Po pár kilometrech odbočujeme k malebnému jezeru Mangamahoe, kde snídáme.

Po snídani pokračujeme směrem na New Plymouth a na předměstí zastavujeme u pěkných zahrad Tupare a vyrážíme na jejich prohlídku. Od Tupare Gardens pokračujeme po úzké vedlejší silničce vedoucí zpět k hranici Národního parku Egmont. Právě tady se nachází další okrasné zahrady Pukeiti. Mezinárodně uznávané zahrady byly založeny v roce 1951 a rozkládají se na ploše 360ha. Vyhlášeny jsou zejména sbírkou rododendronů.

Právě v okamžiku, kdy se vracíme zpět k autu začíná lehce poprchat. Sjíždíme zpět k moři, kde není po zatažené obloze ani památky. Zajíždíme na pobřeží a vyrážíme na krátkou procházku k vraku lodi Garlock.

Pokračujeme dál po silnici SH45, která je také označována jako Surf Highway. Vyhlídková silnice vedoucí podél pobřeží Taranaki začíná v New Plymouth a končí v městečku Hawera. Právě v těchto místech se bez ohledu na směr větru dají najít pláže s nejlepšími podmínkami pro surfing v zemi. Oblasti jako Kumara Patch, Fitzroy Beach či Arawhata se staly doslova legendárními na celém Novém Zélandu a jsou vyhledávány surfaři z celého světa.

V osadě Pungareu odbočujeme na vedlejší silničku vedoucí ke Cape Egmont. Na nejzápadnějším místě regionu Taranaki se nachází litinový maják vyrobený v Anglii, který zde stojí od roku 1881. Další zastávku děláme v městečku Opunake. Kocháme se výhledy na zdejší prudké útesy svažující se k pěkným písčitým plážím jako stvořeným pro surfing.

Sjíždíme ze Surf Highway na vedlejší silnici vedoucí do Elthamu, která vede klidnou zemědělskou oblastí nacházející se jižně od Mt.Tarnaki. Eltham je kolébkou mlékárenského průmyslu ve zdejší oblasti. Bylo to také první místo, odkud se exportovalo máslo do Anglie. V současné době je toto místo spojeno s výrobou velice kvalitních sýrů.

Z městečka Eltham pokračujeme směrem na sever a po deseti kilometrech přijíždíme do Stratfordu ležícího pod východními svahy hory Taranaki. Stratford je výchozím místem pro návštěvu východní části Národního parku Egmont. V roce 1877 byla tato osada pojmenovaná po rodišti Williama Shakespearea. Bylo to v době, kdy byl trend pojmenovávat města po místech narození prominentních britských mužů. Také 67 zdejších ulic nese jména shakespearovských postav z jeho 27 her. V místní věži s hodinami se nachází jediná zvonkohra na Novém Zélandu, kde se čtyřikrát denně odehrává scénka z hry Romeo a Julie.

Zastavujeme u místního parku, kde si dáváme delší pauzičku. Po pořádné porci Fish&Chips pokračujeme dál v cestě a napojujeme se na silnici SH43. Právě tady začíná nejstarší vyhlídková silnice v zemi - Forgotten World Highway, která končí po 155 kilometrech ve městečku Taumarunui nacházejícím se na centrální náhorní plošině.

Opouštíme Stratford, který je na mnoho dalších kilometrů posledním místem, kde lze natankovat a míříme směrem na východ. Silnice zde kopíruje staré maorské obchodní stezky a cesty prvních farmářských průkopníků v této oblasti. Projíždíme zelenou krajinou nekonečných pastvin a po několika kilometrech přijíždíme do malé osady Douglas. V osadě se nachází historické pece, ve kterých byly kdysi dávno páleny tašky a cihly z místní hlíny.

Silnice začíná stoupat a po chvíli přijíždíme do sedla Strathmore, prvního ze čtyř, které je nutné cestou překonat. Ve stejnojmenné osadě odbočujeme směrem na Makahu. Úzká silnička začíná stoupat do sedla Kirai, pod kterým je vyhlouben 166m dlouhý tunel postavený v roce 1907. Tunel široký tak akorát pro jedno auto byl v roce 1998 rekonstruován a silnice byla snížena o 1,4 metru, tak aby byl umožněn průjezd vysokých, třípatrových nákladních aut převážejících dobytek.

Za osadou Makahu odbočujeme na šotolinovou cestu, která vede doslova územím nikoho k chráněné oblasti Whangamomona. Projíždíme izolovanými údolími, kde se před více jak stoletím snažili hospodařit první osadníci. Byli však doslova poraženi zdejší izolací a neustále se rozrůstající buší.

Po cca třiceti kilometrech přijíždíme už téměř za šera k Bridge to Somewhere (most někam). Masivní betonový most postavený v tak odlehlé oblasti v roce 1937 připomíná ambice místních osadníků. Pár kilometrů odtud, v oblasti přístupné pouze pěšky, se na severním břehu řeky Whanganui nachází ještě odlehlejší Bridge to Nowhere (most nikam). Na pěkném plácku u cesty parkujeme a míříme do pelechu.

15. říjen 2011

Vracíme se zpět na World Forgotten Highway a pokračujeme v cestě. Silnice se vine dál doslova zapomenutou krajinou a naší další zastávkou je sedlo Pohokura, ze kterého se nám nabízí pěkné pohledy do údolí. V roce 1880 byla údolím postavena železnice vedoucí ze Stratfordu do osady Okahukura, která leží na hlavní trati.

Projíždíme sedlem Whangamomona, které rovněž nabízí nádherné výhledy na okolní krajinu. Následuje malá osada Whangamomona, jejíž vznik se datuje od roku 1895. Kdysi rušná vesnička s téměř 300 obyvateli byla úzce spjata s farmáři, kteří v této oblasti sváděli boje s rozrůstající se buší. Velká povodeň v roce 1924 skoncovala s expanzí vesnice a od té doby klesl počet obyvatel na cca třicet. V roce 1989 došlo k překreslení hranic regionů a obec se měla přesunout z regionu Taranaki do Manawatu-Wanganui. Jako nesouhlas pak místní 1.11.1989 vyhlásili samostatnost a ustanovili Republiku Whangamomona s vlastním prezidentem. Každý druhý rok je pak slaven Den republiky, kterého se účastní tisíce návštěvníků.

Poslední sedlo se nachází nedaleko osady Tahora, za kterou projíždíme 180 metrů dlouhým jednosměrným tunelem Moki. Byl postaven v roce 1936 a místní ho nazývají Hobití díra. Krátce za osadou Tahora najíždíme na 12 kilometrů dlouhý úsek nezpevněné silnice, která zde projíždí malebnou soutěskou Tangarakau. U cesty se nachází hrob Joshuu Morgana, který navrhnul trasu pro cestu skrz soutěsku. Jeho hrob je také památkou na mnoho dalších farmářů, kteří hledali své štěstí v této vzdálené a nehostinné oblasti.

Opouštíme soutěsku a opět projíždíme malebnou krajinou, které vévodí zelená barva v rozličných odstínech. Cestou míjíme pozoruhodné Herlihy's Bluffs, 1300 metrů silné vrstvy hrubých pískovcových hornin. Jejich stáří bylo odhadnuto na cca 15-25 miliónů let, tedy na dobu, kdy tato oblast Nového Zélandu ležela na mořském dně.

Přijíždíme do městečka Taumarunui, která leží na soutoku řek Whanganui a Ongarue. Zde končí Forgotten World Highway a také pěkné počasí, které nás dnes celou cestu doprovázelo. Pěkně se rozpršelo, a tak se ve městě nijak nezdržujeme a po nákupu jedeme dál.

Po cca 45 kilometrech přijíždíme do osady National Park, která leží na samém okraji Národního parku Tongariro. Tuhle oblast již dobře známe, jelikož jsme ji navštívili v polovině března při našem výstupu na vulkán Mt.Ruapehu. Tenkrát jsme však nenavštívili velké informační centrum ve vesnici Whakapapa a tak to jedeme napravit. Trávíme zde pěknou chvíli a dozvídáme se spoustu zajímavých informací o zdejší oblasti. Jak už tomu bývá u infocenter pod správou DOC, i tohle je opravdu povedené. Dozvídáme se také, že zrovna nepanují dobré podmínky pro uskutečnění vícedenní túry, jelikož ve vyšších polohách stále leží sníh. Nezbývá tedy než odložit náš výšlap k vulkánům Tongariro a Ngauruhoe na prosinec, kdy touto oblastí budeme projíždět při našem návratu z Jižního ostrova.

Opouštíme Whakapapa Village a míříme do DOC kempu nacházejícího se jen pár kilometrů odtud. Na obloze se stále drží hustá mračna, a tak poprvé rozbalujeme náš přístřešek k autu, který jsem před časem vyrobil. Během přípravy večeře skutečně přichází déšť, a tak hned zjišťujeme, jaká je to výhoda mít tuto stříšku.

16. říjen 2011

Ráno chvíli vyspáváme a krátce po půl desáté odjíždíme z kempu. Ve vesničce National Park se napojujeme na silnici SH4, která objíždí Národní park Tongariro ze západu. Po cca 30 kilometrech sjíždíme v Raetihi na vedlejší silnici vedoucí do osady Pipiriki, která leží na levém břehu řeky Whanganui.

Po snídani se v Pipiriki napojujeme na starou Whanganui River Road. Tato téměř 80 kilometrů dlouhá, místy nezpevněná silnice kopíruje tok majestátné řeky Whanganui a nabízí fascinující podívanou na okolní krajinu. Cesta byla otevřena v roce 1934 po téměř třicet let trvající výstavbě, kterou brzdily povodně a různé sesuvy půdy.

Projíždíme několika malými historickými osadami, které člověka doslova vtáhnou do prvních koloniálních časů. Před výstavbou této silnice byl veškerý přístup k těmto vzdáleným osadám možný pouze po řece. Osady mají také zajímavé názvy, po pár kilometrech projíždíme Jerusalem, poté Korint, Atene či London.

Cestou děláme několik zastávek a kocháme se výhledy na okolní kopce a řeku meandrující v hlubokém kaňonu pod námi. Míjíme také místo, kde je pořádný sesuv půdy a máme štěstí, že na úzké silnici je místo na projetí přesně pro naše auto. Vracet se tolik kilometrů na hlavní silnici by se nám jistě nechtělo.

Podél toku této 290 kilometrů dlouhé a třetí nejdelší řeky se rozkládá Národní park Whanganui. Byl založen v roce 1987 a jeho střed tvoří hustý a neprostupný jehličnatý les. Nachází se tu také spousta turistických cest a velice populární je také sjíždění řeky na kánoích a lodích. V parku se nachází také jeden z největších nížinných lesů na severu ostrova, rostoucí na měkkém pískovcovém podloží. Právě zde příroda postupem času vytvořila hluboké soutěsky, ostré hřebeny, strmé útesy a vodopády.

V závěrečných kilometrech šplhá cesta na kopec Aramoana, odkud se impozantními výhledy na řeku a okolí loučíme s touto oblastí a míříme do města Wanganui. Vydáváme se na krátkou procházku podél nábřeží a užíváme si pěkného slunečného dne.

Přejíždíme na druhý břeh řeky a míříme na oblíbené turistické místo, kterým je Durie Hill. To proslavil zejména unikátní výtah, který vede uvnitř kopce a vyveze návštěvníky na 66 metrů vysoký vrchol, kde se nachází Memorial Tower. My však volíme cestu autem a po chvíli již šplháme po točitém schodišti na vyhlídku nacházející se na vrcholu této 34 metrů vysoké věže. Užíváme si pěkných výhledů na město i ústí řeky do Tasmanova moře a po chvíli pokračujeme v cestě dál.

Za Wanganui najíždíme na silnici SH3, ze které později sjíždíme v malém městečku Bulls na SH1, vedoucí na jih. Silnice tu projíždí regionem Rangitikei, jehož západní část tvoří nekonečné zelené pastviny. Cesta tak rychle ubíhá a další zastávku děláme až ve dvacetitisícovém městě Levin, které je servisním střediskem okolní venkovské oblasti a centrem lehkého průmyslu. Tankujeme Emě plnou a se dvěma pořádnými porcemi Fish&Chips pokračujeme v cestě dál.

Pár kilometrů za Levinem odbočujeme z hlavní silnice a míříme na okraj Tararua Forest Park, kde se nachází bezplatný DOC kemp. Po večeři skypujeme domů a poté vyrážíme do nedalekého městečka Otaki najít nějakou hospůdku. Dnes se totiž hraje semifinále Mistrovství světa v ragby a to si nemůžeme nechat ujít, zvlášť když hrají domácí All Blacks s věčným rivalem z Austrálie.

Netrvá nám to dlouho a nacházíme pěkný sportbar, kde přenos promítají na plátně. Společně s místními, v doslova rodinné atmosféře, sledujeme jasné vítězství Nového Zélandu a postup do finále, které je na programu za týden. Po zápase se pak vracíme zpět do kempu.

17. říjen 2011

Ráno se vracíme zpět na silnici SH1 a pokračujeme dál směrem na jih. Po cca 20 kilometrech odbočujeme ve Waikanae k pobřeží, kde se nachází pěkná pláž lemovaná písečnými dunami. Vydáváme se na krátkou procházku po pláži s pěknými výhledy na nedaleký Kapiti Island. Tento ostrov je přírodní rezervací a je domovem mnoha domorodých ptáků. Turistické výlety jsou na tento ostrov omezeny na 50 lidí denně.

Přes osadu Paekakariki se dostáváme do města Porirua, odkud v dáli na horizontu spatřujeme zasněžené vrcholky hor Jižního ostrova. Provoz už patřičně zhoustl a po chvíli přijíždíme do Wellingtonu, který je hlavním městem Nového Zélandu. Rozkládá se na jihovýchodním cípu Severního ostrova a na pobřeží Cookova průlivu. Wellington je nejjižnější hlavní město na světě, leží na břehu zálivu a na strmých svazích okolních kopců. Žije v něm okolo 180 000 obyvatel a společně s okolními městy Lower Hutt, Upper Hutt a Porirua tvoří třetí největší aglomeraci Nového Zélandu s celkovým počtem okolo 386 000 obyvatel.

Wellington je město mnoha tváří. Vedle mohutných staveb z betonu a skleněných mrakodrapů stojí původní dřevěné stavby a vše je obklopeno zelení. Ve městě jsou pěkné stavby z viktoriánského období, např. budovy parlamentu, Victoriina univerzita a kostel a katedrála sv. Pavla.

Novozélandský parlament ve Wellingtonu poprvé zasedal 7. července 1862, avšak tou dobou ještě nebyl oficiálně hlavním městem. V listopadu 1863 navrhl při zasedání parlamentu v Aucklandu tehdejší premiér Alfred Domett usnesení, podle kterého „se stalo nevyhnutelným, že sídlo vlády by mělo být přeneseno do vhodnější lokality u Cookova průlivu“. Panovaly totiž obavy, že jižní oblasti Nového Zélandu, kde se vyskytovala naleziště zlata, by se mohly odtrhnout a vytvořit samostatnou kolonii. Pro výběr nejvhodnější oblasti byli kvůli své nezávislosti zvoleni komisaři z Austrálie. Ti za vhodnou lokalitu zvolili Wellington, zejména díky jeho poloze a strategickému přístavu.

První zastávku děláme na parkovišti u Botanické zahrady nedaleko horní stanice lanovky. Z nedaleké vyhlídky se nám naskýtají pěkné výhledy na Wellington a okolní kopce. Po návštěvě muzea lanovky se vydáváme k nedaleké Carterově observatoři, kde trávíme téměř dvě hodiny prohlídkou různých audiovizuálních a interaktivních prezentací, včetně promítání v planetáriu. Vystaveno je zde také několik meteoritů, které si lze vzít do ruky a dokonce si tu návštěvníci mohou sáhnout na vzorek horniny z Měsíce.

Po návštěvě observatoře pokračujeme v prohlídce malebné Botanické zahrady, která se zde rozkládá na ploše 26 hektarů. Funguje od roku 1868 a mimo jiné se zde nachází velká růžová zahrada lady Norwoodové se třemi tisíci druhy růží.

Krátce po 15h odjíždíme z Botanické zahrady a míříme k pobřeží do Te Papa - muzea Nového Zélandu. Jedná se o rozlehlý moderní komplex a muzejní expozice je věnována historii země, vulkanické činnosti a fauně a flóře. Te Papa Tongarewa, v překladu "naše místo", je největším muzeem postaveným v posledních desetiletích. Mimo jiné si tu návštěvníci mohou vyzkoušet simulátor zemětřesení v malém domečku. Většina Novozélanďanů považuje Te Papa za truhlici národních pokladů, symbol národní identity a pojítko mezi Maori a Pakeha (bílými evropskými osadníky).

Po prohlídce muzea jedeme nakoupit a cestou nacházíme pěkný plácek na přespání přímo u nábřeží. Stojí tu již několik dodávek, jelikož se jedná o jedno z mála míst, kde se dá přímo ve městě přenocovat. Po nákupu parkujeme na posledním volném místečku a po večeři zalézáme do spacáků. Zítra si totiž musíme přivstat, jelikož nás čeká plavba na Jižní ostrov.