29. květen 2011

     Vstáváme krátce před 10 hodinou. Moc jsme toho nenaspali, ale i těch pár hodin docela stačilo. Na odpočívadle už panuje čilý ruch. Kousek od nás si dávají dostaveníčko motorkáři, kteří se patrně chystají někam na společný výjezd. Tankujeme plnou a vracíme se pár kilometrů zpět k Aucklandu do městečka Papakura nakoupit. Přestože jedeme naslepo, supermarket Countdown nacházíme během pár minut.

     Opouštíme Papakuru a pokračujeme směrem na východ. Je pěkný slunečný den a po chvíli se před námi objevuje pohoří Hunua, které se svými 14 000 hektary původních lesů tvoří nejrozlehlejší lesní porost v regionu Auckland. Členitý terén, nepříliš úrodná půda a obtížný přístup zapříčinili, že tato oblast byla v tomto regionu osídlena Evropany až jako poslední.

     Odbočujeme na vedlejší silničku, která po chvíli končí u říčky Waiora, která si zde razí cestu skrz kráter prastarého vulkánu. Právě na ní se nachází vyhledávané a velkolepé vodopády Hunua. Tyto třicet metrů vysoké vodopády jsou turistickou atrakcí již od Viktoriánských časů, kdy tehdejší návštěvníci pluli nejprve parníkem do Clevedonu, odkud se poté vydávali na celodenní výlet k vodopádům.

     Zastavujeme na parkovišti a vydáváme se na krátkou procházku proti proudu řeky. Po chvíli přicházíme k majestátným vodopádům, jejichž voda je patrně po minulých deštích lehce zakalená. To však nikterak neubírá na jejich kráse. V okolí se nachází několik treků a my si vybíráme ten, který vede na nedalekou vyhlídku. Po dřevěném mostíku překonáváme řeku Waioru a po stezce vedoucí buší přicházíme na vyvýšené místo s pěknými výhledy na vodopád.

     Vracíme se zpět k autu a po Hunua road, která zde kopíruje tok řeky Waiora, pokračujeme dál. Po chvíli odbočujeme na šotolinovou cestu vedoucí k přehradě Waiora. V pohoří Hunua, kde ročně spadne kolem 2300mm srážek, se kromě této přehrady nachází ještě další tři, které zásobují více jak polovinu města Auckland pitnou vodou. Přehrada Mangatangi pak patří se svým objemem 39 miliónů kubických metrů k vůbec největšímu rezervoáru vody na celém Novém Zélandu.

     Na malém parkovišti, které je výchozím bodem k dalším z mnoha treků vaříme něco k snědku. Po obědě vyrážíme malým údolím k přehradě. Začínáme stoupat a po chvíli přicházíme na korunu hráze. Přehrada Waiora byla postavena v letech 1971-1975 jako v pořadí devátá v regionu Auckland. V současné době je v provozu celkem deset rezervoárů pitné vody. Čtyři jsou v pohoří Hunua, jedna nedaleko městečka Papakura a zbylých pět se nachází v pohoří Waitakere západně od Aucklandu.

     Přecházíme po hrázi na druhou stranu přehrady a děláme menší výšlap na nedalekou vyhlídku, od které se nám naskýtají pěkné výhledy na přehradu a okolí. Ještě předtím je však nutné si důkladně desinfikovat obuv, jelikož v buši rostou stromy Kauri, které zde napadá choroba způsobující odumírání větví.

     Přejíždíme k druhé největší přehradě v regionu, kterou je Upper Mangatawhiri. Zastavujeme u tábořiště a vydáváme se na hráz. Přestože se jedná o rezervoár pitné vody, je zde možný rybolov. Po chvíli také přichází dva rybáři a zkoušejí muškařit.

     I tato přehrada leží v neobydlené oblasti zcela obklopena buší. Lesy, které pokrývají pohoří Hunua jsou domovem velkého množství rozmanitých rostlin, zvířat a ptáků. Nachází se zde 20% všech původních rostlin Nového Zélandu, více jak polovina všech druhů kapradin a přes 600 druhů hub. Toto pohoří je také útočištěm velice vzácného endemického ptáka Kokako, jehož čistý a nádherný zpěv připomíná varhany. Na Severním ostrově jeho populace čítá pouhých 400 párů. V roce 2007 pak DOC označil tohoto ptáka na Jižním ostrově jako vyhynulého.

     Dalším velice zajímavým druhem je pak žába Hochstetter, která patří mezí vůbec nejneobvyklejší žáby na světě. Nevydává žádný zvuk a dokonce ji chybí plovací blány. Řadí se tak mezi nejprimitivnější obojživelníky vůbec a biologové ji řadí k pozůstatkům kontinentu Gondwana.

     Vracíme se zpět k autu a rozhodujeme se co dál. Tábořiště je tu parádní, avšak vcelku logicky tu není pokrytí signálem. Jelikož máme dnes v plánu se po dvou týdnech pobytu na Cookových ostrovech ozvat domů, popojíždíme dál. Dle mapy vyvěšené u tábořiště by se na východní straně pohoří, kousek za vesničkou Whakatiwai, mělo nacházet parkoviště, které je také výchozím bodem pro další treky.

     Objíždíme pohoří Hunua z jihu a už za šera přijíždíme do vesničky Kaiaua ležící na západní straně velké zátoky Thames. Na konci vesničky míjíme loděnici, u které se nachází několik posezení a veřejné toalety. Už tu stojí dva obyťáky, a tak se rozhodujeme, že zde zůstaneme taky. Po skypování s rodiči mizíme do spacáků dospat včerejší let.

30. květen 2011

     Ráno si chvíli pospáváme a po snídani vyrážíme z Kaiaua směrem na jih. Přes zátoku Thames se nám naskýtají pěkné výhledy na poloostrov Coromandel, jehož nejvyšší vrcholky jsou ještě ukryty v mracích. Právě tato zátoka, která tvoří rameno zálivu Hauraki odděluje Jižní Auckland od poloostrova Coromandel, kam máme dnes namířeno. Jedeme podél moře a po cca deseti kilometrech přijíždíme do malé vesničky Miranda. 

     Úchvatné a často větrem bičované západní pobřeží zátoky Thames, známé jako Seabird Coast se rozprostírá od Regionálního parku Tapapakanga na severu až po mangrovníkové lesy nedaleko Mirandy.

     Právě tato mělká zátoka, která při odlivu odhaluje velkou plochu mořského dna je spolu s rozsáhlými mokřady doslova rájem pro obrovské množství brodivých ptáků a celosvětově velice důležitým místem pro ptačí migraci. Průměrný počet zhruba osmdesáti druhů ptáků během roku dosahuje 25 000, přičemž celkový počet se během letních měsíců blíží ke 40 000. Díky celoročnímu satelitnímu sledování některých druhů jsou zaznamenány případy, kdy ptáci migrující na Aljašku zvládli tuto 15 000km dlouhou pouť na jediný zátah.  

     Kousek za Mirandou se napojujeme na silnici SH25. Objíždíme zátoku Thames a nalevo od nás se rozprostírají nekonečné a dokonale rovné planiny Hauraki. Silnice tu vede téměř přímým směrem a cesta rychle ubíhá.

     Po cca dvaceti kilometrech přijíždíme k řece Waihou, kterou zde překlenuje historický most Kopu postavený v roce 1928. Se svojí délkou 463m se jedná o nejdelší a nejstarší jednosměrný most v síti státních silnic SH - State Highways.  V současné době však již není kapacita tohoto mostu dostačující a probíhá výstavba nového. Ten bude ještě o 120m delší a díky měkké bažinaté zemi budou jeho základy až 50m hluboké.

     Za řekou se silnice stáčí na sever a po cca 5km nás přivádí do malebného městečka Thames, které je jakousi vstupní branou na poloostrov Coromandel. Historie tohoto města, spojená zejména s těžbou zlata a stromů kauri, na nás dýchá téměř ze všech stran. Zejména zlatá horečka, která zde vypukla koncem 19. století, se zasloužila o největší rozmach města, které se brzy stalo větším než Auckland. Nacházelo se zde přes sto hotelů, hospod, a také tři divadla. Jak však začalo zlato ubývat, tak se počet obyvatel snižoval. V současné době jich zde žije necelých sedm tisíc. Také hospody by se zde dali spočítat na prstech jedné ruky.

     Po návštěvě infocentra, kde nám ochotná paní sdělila spoustu užitečných informací se přesunujeme do parku Victoria. Po dřevěné lávce vedoucí skrz mangrovníky, rostoucí v mělčinách zálivu, se dostáváme ke krytému posezení, odkud lze zblízka pozorovat mnoho druhů brodivých ptáků.  

     Vracíme se zpět k autu a míříme kousek za město, kde se nachází proslulé Motýlí zahrady. V této unikátní zahradě se nachází kolem 250 druhů překrásných tropických motýlů a nespočet exotických rostlin a orchidejí,  včetně vzácných druhů helikonií. Postupujeme po klikatící se cestičce kolem jezírek s lekníny až k malému vodopádu. Všude kolem nás se to jen hemží pestrobarevnými motýly, mezi kterými nerušeně poletuje několik drobných ptáčků. Zdejší tropické mikroklima se ihned projevuje na naší kameře a foťáku. Zejména masivnímu objektivu trvá téměř půl hodiny, než se odmlží. Nikam však nespěcháme, jsme tu jedinými návštěvníky, a tak si můžeme v klidu vychutnat tuto nádhernou atmosféru. 

     Míříme zpět do Thames a na pěkném posezení u Kuranui Bay obědváme. Po obědě a krátké zastávce ve městě míříme údolím Kauaeranga do nitra pohoří Coromandel. Silnice se za posledním obydlím mění v šotolinovou cestu a začíná pozvolna stoupat. Krátce před 16h zastavujeme u kanceláře DOC. Máme štěstí, za chvíli totiž zavírají. Vyzvedáváme několik brožur s mapkami a informacemi o trecích v okolí a pokračujeme dál až na konec cesty, kde se nachází jeden z mnoha jednoduchých kempů v tomto údolí. Po večeři zalézáme do spacáků a plánujeme trasu na zítřejší den.   

31. květen 2011

     Po snídani se vydáváme na celodenní túru údolím Kauaeranga až na vrchol Pinnacles. Od parkoviště na konci silnice začíná pěkná stezka, odkud se nám naskýtají výhledy na nedalekou Stolovou horu a okolní kopce. Přes visutou lávku překonáváme řeku Kauaeranga a pokračujeme podél Webb Creek, kde stezka kopíruje historickou cestu využívanou dřevorubci ve dvacátých letech 20. století.

     Kauaeranga Valley bylo kdysi plné nádherných a mohutných stromů kauri, avšak v letech 1870 v této oblasti začala intenzivní těžba těchto velkých stromů, která trvala téměř šedesát let. Dnes se tu nachází už jen pár obřích stromů.

     Po chvíli začíná cesta pěkně stoupat a místy je doslova zaříznutá ve skále. Výstup nám však ulehčují různé schůdky a stupy, které zde byly vytesány do skály, aby usnadnily chůzi dřevorubcům se soumary do vyšších poloh v údolí. Několikrát překonáváme Webb Creek a krátce po 10h přicházíme k rozcestí u Hydro Camp. Právě zde se nacházelo jedno z mnoha tábořišť pro dřevorubce, kteří zde v posledním období těžby(v letech 1918-1928), bydleli až šest měsíců.  

     Po krátké pauze odbočujeme na stezku vedoucí k chatě Pinnacles. Stoupání je již pozvolnější, a tak netrvá dlouho a po chvíli přicházíme do malého sedla, odkud se nám otevírají nádherné výhledy do údolí a na robustní sopečné útvary Tauranikau a Pinnacles.

     O půl dvanácté přicházíme k chatě Pinnacles, kterou zde spravuje DOC. Útulná chata pro 80 lidí je ideálním místem pro přenocování v případě vícedenních výšlapů po okolí. Ještě před samotným výstupem na Pinnacles odbočujeme ke staré malé přehradě Dancing Camp Dam, která byla postavená v roce 1921 a byla druhou největší v údolí.

     Právě díky přehradám bylo možné těžit dřevo v jinak nepřístupných částech údolí. Od roku 1920 zde pak bylo postaveno přes 40 přehrad, jejichž řízeným odpouštěním docházelo ke splavování dřeva dolů do údolí. Během největšího rozmachu těžby ve vyšších polohách údolí bylo pokáceno několik tisíc stromů, které byly nařezány na určitou délku a dopraveny do potoků a řek pomocí soumarů, různých skluzavek či primitivních železnic. Zde pak pokácené dřevo leželo od tří měsíců do jednoho roku, než bylo splaveno dolů. Při tom největším vůbec se dalo do pohybu 28 000 obrovských kmenů, které byly splaveny během 35minut.

     Začíná lehce poprchávat, a tak využíváme zázemí chaty, kde přečkáváme krátkou přeháňku. Jakmile déšť ustává vyrážíme na vrchol. Stezka je od chaty velice pěkně upravená a až téměř pod vrchol jsou vybudovány dřevěné schody. Posledních několik desítek metrů je nutné zdolat strmé skalní stěny pomocí několika žebříků a kramlí. Po necelé hodině jsme na vrcholu, který tvoří úzká skalní římsa. Místa na vrcholu moc není a možná proto byla hned vedle vybudována malá vyhlídka. Kocháme se výhledy na okolní vrcholy, buš a východní pobřeží poloostrova Coromandel.

     Stejnou cestou se vracíme zpět k chatě a k rozcestí u Hydro Camp. Sluníčko hezky hřeje, a tak děláme krátkou pauzu na svačinu. Odtud odbočujeme na Billygoat track a začínáme slušně stoupat. Po půl hodině přicházíme do sedla s pěknými výhledy do údolí Kauaeranga a na planiny Hauraki.

     Začínáme klesat do menší kotliny a po překonání říčky přicházíme do míst, kde se nachází malé tábořiště pro stany. Dříve se zde se nacházel tábor pro dřevorubce, kteří v této oblasti prováděli v 80. letech 19.století první pokusy těžby dřeva. Ta však byla záhy přerušena, jelikož splavování dřeva přes 140m vysoké vodopády mělo destruktivní účinky. Teprve až po roce 1920, kdy zde byla vybudována malá železnice, došlo k velké těžbě v této oblasti.

     Opouštíme Billygoat Basin a vydáváme se podél bývalé železnice dolů do údolí. Cesta je tu místy zasekána v téměř kolmých skaliskách, které mizí hluboko pod námi v údolí. Z jednoho místa se nám pak naskýtá výhled na vodopád. Míjíme několik pozůstatků kolejí, které zde zůstali, aby připomínaly dávné časy.

     Klesáme dál do údolí a po chvíli již vidíme tábořiště, kde jsme dnes spali. Krátce před 17h jsme u řeky Kauaeranga, kterou opět překonáváme po visuté lávce. Vracíme se k autu a přejíždíme na nedaleké tábořiště Totara Flat, které se nachází přímo u řeky a kde máme v plánu přenocovat.    

1. červen 2011

     Ráno vyrážíme dál a první zastávku děláme u informačního centra DOC. Krátkou procházkou buší se dostáváme do míst, kde byla vybudována v třetinové velikosti funkční replika přehrady ke splavování dřeva. Vracíme se zpět k infocentru a míříme do městečka Thames nakoupit.

     Po snídani v parku Victoria a po krátké zastávce na pěkné vyhlídce u velkého válečného památníku, míříme dál na sever po silnici SH25. Pobřežní silnice se tu klikatí jako had podél šedého skalnatého pobřeží, které je lemováno krásnými stromy Pohutukawa. Míjíme nespočet malých a písčitých zátok, u kterých se nachází malé osady tvořené převážně pár domy či menším kempem. Dramatickou jízdu pak dokreslují prudké kopce a příkré útesy na druhé straně silnice.

     Za osadou Kereta začíná silnice stoupat do vnitrozemí a po necelých 6km zastavujeme na pěkné vyhlídce, odkud se nám otevírají parádní výhledy na nedaleké zátoky a na severní část poloostrova, kterému dominuje impozantní pohoří Moehau. Díky dobré dohlednosti vidíme i vzdálený Great Barrier Island se svými charakteristickými, doslova svislými útesy.

     Krátce po poledni přijíždíme do poklidného městečka Coromandel. Byla to právě královská loď Coromandel, která sem v roce 1820 připlula do přístavu a dala tak městečku i celému poloostrovu jméno. V roce 1852 nastal díky objevu zlata v Driving Creek velký rozmach města. Dá se říci, že historickou atmosféru si město dochovává díky budovám, různým artefaktům a atmosféře dodnes.

     Coromandel je také znám pro svůj uvolněný životní styl, který sem přivedl spousty talentovaných umělců a řemeslníků. V čistých pobřežních vodách zálivu Hauraki se také nachází nespočet farem s mušlemi a měkkýši a tyto plody moře jsou pak exportovány do různých koutů světa. Nikam nespěcháme, a tak v malém parku trávíme skoro dvě hodiny a relaxujeme.

     Z Coromandelu se silnice následujících 20km klikatí podél moře, odkud jsou pěkné výhledy na nedaleké ostrůvky, které jsou roztroušeny jen kousek od pobřeží. Před 16h přijíždíme do Colville. Toto, kdysi dávno významné místo pro zpracování dřeva ze stromů kauri, je nyní poklidná osada nacházející se v malebném zeleném údolí.

     Pár kilometrů za Colville odbočujeme na slepou šotolinovou cestu, která po cca 35km končí ve Fletcher Bay na samotném cípu poloostrova. Krajina severně od Coromandelu je ještě členitější než zbytek poloostrova. Okolní zelené kopce, kterým vévodí pohoří Moehau pozvolna klesají k čistému modrému moři, kde přecházejí ve zdánlivě nekonečné a bílé pláže. To celé pak umocňují starověké stromy Pohutukawa, které tuto silničku lemují. V této oblasti se nachází několik kempů pod správou DOC a právě do jednoho z nich máme dnes namířeno.

     Kousek za Fantail Bay začíná silnička stoupat a překonává strmé pobřeží. Během chvilky jsme tak téměř o 200m výše a před námi se otevírají pěkné výhledy na Great Barrier Island a na malou osadu Port Jackson, kterou tvoří vlastně jen tři domy. Zastavujeme kousek u cesty a kocháme se pohledy na okolní zelené kopce, které jsou nasvíceny zapadajícím sluncem a na nedalekou chráněnou zátoku s téměř kilometrovou písčitou pláží, u které se nachází kemp, kde budeme dnes nocovat.

     Sjíždíme opět k moři a po chvíli již parkujeme v kempu jen pár kroků od vody. Všechny kempy DOC v této oblasti se nachází v chráněné oblasti Cape Colville Farm Park, která se rozkládá na téměř 2800 hektarech. Země byla vládou zakoupena v roce 1970 k ochraně přírodního charakteru pobřeží a zajištění přístupu veřejnosti.          

2. červen 2011

     Krátce po 7h odjíždíme z kempu a míříme do Fletcher Bay, která se nachází na samotném konci šotolinové cesty. Po pár set metrech jízdy překonáváme brod přes potok Muriwai a začínáme stoupat na malou vyhlídku s pěknými rozhledy na Cape Colville, Greeat Barrier Island a okolní členité pobřeží.

     Úzká silnička doslova zaříznutá ve svahu pozvolně klesá a po chvíli přijíždíme do pěkné zátoky Fletcher Bay. Nachází se zde jeden z kempů DOC a toto místo je také výchozím bodem k oblíbené pobřežní túře Coromandel Walkway, která končí v 10km vzdálené Stony Bay.

     Vracíme se zpět a děláme ještě jednou krátkou pauzu na vyhlídce. Projíždíme Port Jackson a u kempu ve Fantail Bay snídáme. Míříme zpět směrem na Colville a krátce před 10h na chvíli zastavujeme u starého žulového mola, které je symbolem dávné těžby kamene v nedalekém údolí.

     V osadě Whangaahei se napojujeme na silnici vedoucí na východní pobřeží poloostrova. Asfalt brzy končí a my pozvolna stoupáme po šotolinové cestě obklopené neprostupnou buší. V malém sedle děláme přestávku a kocháme se pohledy na okolní kopce.

     Klesáme k řece Waikawau, kde se silnice rozdvojuje. Na sever pokračuje slepá silnice zpět k mysu Colville, do Port Charles a Stony Bay, my však míříme opačným směrem na Coromandel, oklikou přes vesničku Kennedy Bay. Silnička se stáčí od moře zpět do kopců a přes 400m vysoké sedlo překonává hřeben zdejšího pohoří.

     Kousek před Coromandelem se napojujeme na pěknou silnici SH25, po které opět překonáváme menší sedlo a dostáváme se skrz původní lesy zpět na východní pobřeží. Objíždíme Wangapoua Harbour a míjíme řadu izolovaných a půvabných pláží s kempy. V osadě Kuaotunu se silnice stáčí na jih a po 15km nás přivádí do města Whitianga, které leží v malebné zátoce Mercury.

      Projíždíme pěkné městečko a jelikož se nám nechce vařit, děláme u zdejšího přístavu zastávku na Fish&Chips. Právě v tomto místě je druhý břeh vzdálen sotva sto metrů a úzký průliv zde odděluje Whitianga Harbour od Mercury Bay. Jelikož se tu nenachází žádný most, spojení na druhou stranu zajišťuje malá loď. Tento trajekt je však pouze pro pěší. Alternativou k dvouminutovému trajektu je pak téměř 45minut dlouhá jízda autem.

     Z Whitiangy pokračujeme dál na jih a po 10km odbočujeme v osadě Kaimarama na nezpevněnou cestu mířící na západní pobřeží. Pomalu začínáme přemýšlet, kde přečkáme dnešní noc, když v tom okamžiku nacházíme nenápadnou odbočku ze silnice vedoucí k pěknému posezení s WC přímo u řeky Mahakirau.

     Jedinou vadou na kráse je chybějící pokrytí mobilním signálem, jelikož si Hanka potřebuje vyřídit nějaké pracovní záležitosti. Vracíme se tedy kousek směrem k hlavní silnici a zpět se vracíme už za šera. Po pořádné porci ryby nemáme na večeři ani pomyšlení, a tak se setměním mizíme ve spacácích. 

3. červen 2011

     Ráno se po obloze honí mraky a počasí moc vlídně nevypadá. Po snídani se jdeme vykoupat do řeky a již během balení věcí začíná poprchat.

     Pokračujeme dál na západ po malebné silničce, která se jmenuje Road 309. Nese označení podle doby, která byla nutná k jejímu překonání pro koňmi tažené dostavníky z Whitiangy do Coromandelu. Byly to právě 3h a 9minut. 

     Úzká šotolinová cesta se vine malebným údolím a nabízí úžasné přírodní scenerie. Zanedlouho přijíždíme do 306m vysokého sedla a začínáme klesat do údolí řeky Waiau obklopeného borovými lesy a rozsáhlými oblastmi nativní buše. Nedaleko této silnice se nachází také několik turistických zajímavostí jako jsou vodopády Waiau Falls, vyhlídka Castle Rock či několik velkých stromů Kauri.

     Pár kilometrů před Coromandelem zastavujeme u zábavního parku Waterworks, který je však dle našich předpokladů zavřený. Nachází se zde nespočet různých udělátek, která jsou poháněna pouze vodou. 

     Jižně od městečka Coromandel se opět napojujeme na silnici SH25 a pokračujeme podél západního pobřeží zpět na Thames. Po 30km však v osadě Tapu odbočujeme na vedlejší silničku, která vede skrz pohoří zpět na východní pobřeží. Po pár kilometrech končí asfalt a klikatící se úzká silnička nás opět přivádí do neobydlených oblastí s pěknými sceneriemi.

     Přijíždíme do 450m vysokého sedla a začínáme klesat do malé osady Coroglen. Odtud pokračujeme po silnici SH25 a ve Whenuakite odbočujeme směrem na oblíbené a vyhledávané letovisko Cooks Beach, u kterého se nachází pěkná, tři kilometry dlouhá pláž s jemným zlatým pískem. 

     Zastavujeme na pěkném odpočívadle u Cooks Bay a po chvíli přejíždíme na nedalekou vyhlídku nacházející se na Shakespeare Cliff. Od parkoviště pokračujeme na krátkou procházku vedoucí po vrcholu tohoto pěkného útesu. Panoramatické výhledy po okolí nám trošku znepříjemňuje poměrně silný vítr přicházející od moře.

     Vracíme se zpět a za řekou Purangi odbočujeme směrem na Hahei. Hlavní atrakcí této malé vesničky je bezesporu Cathedral Cove. Máme štěstí, počasí se vylepšilo, a tak se přesouváme na západní konec vesnice, kde se nachází parkoviště a začíná tu stezka vedoucí k impozantnímu vápencovému oblouku.

     Od parkoviště klesáme malým údolím až ke Gemstone Bay, kde se nachází mořská rezervace, kterou zde zřídila DOC a je ideálním místem pro šnorchlování. Odtud začínáme stoupat na malý kopec, ze kterého se nám otevírají pěkné výhledy na pobřeží. Přes louky a křoviny se dostáváme do borovicového lesa, kterým sestupujeme až na pláž ke Cathedral Cove. Krásná písčitá pláž je doslova obklopena strmými bílými útesy, kterým dominuje právě impozantní skalní oblouk. Procházíme pod mohutnou skalní klenbou, která je jediným přístupovým místem na další malebnou pláž.

     Vracíme se zpět k autu a v dáli vidíme jak se od moře žene pořádný déšť. Naštěstí se před nim schováváme v autě a pokračujeme dál v cestě. Krátce před 15h přijíždíme k dalšímu zajímavému místu, kterým je Hot Water Beach.

     Tato pěkná písčitá pláž je proslulá tím, že se na ní nachází místo, kde prosakuje na povrch termální voda. Tento zajímavý přírodní úkaz má na svědomí dávná vulkanická aktivita na poloostrově Coromandel před 5-9 miliony let. Právě díky ní vznikl téměř dva kilometry pod povrchem obrovský rezervoár horké minerální vody, která se díky dvěma termálním pramenům o teplotě kolem 60°C dostává na povrch. Při odlivu je tak možné si v písku vyhrabat svůj vlastní termální bazén a relaxovat v něm.

     Odjíždíme z Hot Water Beach a v osadě Whenuakite se opět napojujeme na SH25. Po cca 16km přijíždíme do malého městečka Tairua, které leží jakoby schoulené mezi borovicemi a zalesněnými kopci u ústí stejnojmenné řeky. Jdeme vyzkoušet místní Fish&Chips, které opět nezklamalo. Já se snad na tom Zélandu naučím jíst ryby (:)).

     Začíná se stmívat a opět se rozpršelo. Opouštíme město Tairua a pokračujeme dál podél úzkého zálivu, na jehož druhé straně se nachází další městečko Pauanui, které je spíše resortem a prázdninovou destinací aucklandské smetánky. Uvádí se, že průměrná cena dobře situovaných domů s výhledem na oceán je přes jeden milion dolarů.

     Po 15 kilometrech odbočujeme na vedlejší silnici do osady Puketui, za kterou pokračujeme po šotolinové cestě proti proudu řeky Tairua. Pokračujeme až na samotný konec cesty, kde se nachází pěkný kemp pod správou DOC a kde máme v plánu přenocovat.     

4. červen 2011

     Počasí ráno vypadá téměř na chlup stejně jak včera, zatažená obloha a chvíli po snídani začíná opět pršet. Naštěstí se jednalo jen o krátkou přeháňku, avšak okolní kopce Broken Hills jsou stále zahaleny v mracích. Stejně jako na jiných místech v Coromandelu byla i tato oblast kdysi dávno spjata s těžbou zlata a stříbra a v okolí se nachází několik pěších tras.

     My však máme v plánu navštívit jinou historickou oblast, a tak se vracíme zpět na hlavní silnici, ze které po 13 kilometrech odbočujeme směrem na Opoutere. Silnička lemovaná stromy Pohutukawa vede podél Wharekawa Harbour. Přivádí nás k malé osadě, u které se nachází opuštěná, čtyři kilometry dlouhá písčitá pláž. Zastavujeme na parkovišti a vydáváme se na krátkou procházku.

     Po dřevěné lávce překonáváme mokřady, které jsou ideální místem pro pozorování různých druhů ptactva. Vydáváme se oklikou přes pěkný les na pláž, ze kterého přicházíme k chráněné písčité duně, která slouží jako místo pro rozmnožování ohroženého druhu kulíků. Tento druh drobného ptáčka se nachází pouze na Novém Zélandu a jeho počet se odhaduje na pouhých 1400 kusů. Zpět k autu se vracíme opět přes les, kterému vévodí mohutné stromořadí z borovic. Jen co nasedneme do auta, spouští se pořádný liják.

     Další zastávku děláme v nedalekém městečku Whangamata. Toto dlouhé a táhle letovisko na jižním konci poloostrova Coromandel je ohraničeno ze třech stran oceánem, a proto není divu, že během hlavní sezóny vzroste počet obyvatel díky turistům téměř desetinásobně. Čtyři kilometry dlouhá Ocean Beach ve tvaru srpku měsíce s bílým pískem se tu rozkládá od přístavu až k ústí řeky Otahu.

     Pokračujeme dál a kolem 12:30 přijíždíme do asi nejslavnějšího města těžby zlata na Novém Zélandu. Zlato zde bylo objeveno v roce 1878 a o čtyři roky později zde již začalo fungovat první zařízení na drcení zlatonosné skály z dolu Martha. Ten se později stal jedním z nejvýznamnějších světových zlatých a stříbrných dolů vůbec. Důl byl uzavřen v roce 1952 a do této doby se z cca 12 milionů tun rudy vyprodukovalo celkem 174 160kg zlata a 1 193 180kg stříbra. Během této doby bylo proražena 175km dlouhá síť tunelů v kopci Martha Hill. Vzhledem ke stoupajícím cenám zlata byla v roce 1987 těžba obnovena a z kopce Martha se postupně stal obrovský otevřený důl o hloubce kolem 600m. V současné době je již těžba definitivně ukončena a plány hovoří o zatopení dolu, regeneraci okolí a vytvoření rekreační oblasti s jezerem.

     Vydáváme se na procházku k dolu, kde se nachází také historická budova Cornish Pumphouse z roku 1904 - čerpací stanice, která sloužila k odvodňování podzemních prostor. Původně parní pohon byl v roce 1914 nahrazen elektrikou. V roce 2004 byla tato 1840 tun vážící ikona městečka Waihi, z důvodu narušeného podloží dávnou těžbou, přesunuta o 300m.

     Tato otevřená obrovská jáma působí opravdu giganticky a například velká důlní auta, která zde byla ponechána, vypadají jako malé hračky. Po prohlídce se přesunujeme do nedalekého infocentra, ve kterém se nachází interaktivní museum důkladně popisující historii těžby zlata ve Waihi.

     Opět se pořádně rozpršelo, a tak raději mizíme do občerstvení na Fish&Chips. Déšť neustává, takže přemýšlíme, kde strávíme dnešní noc. Neradi bychom vynechali návštěvu Karangahake Gorge a v tomto psím počasí se nám tam rozhodně nechce. Po chvíli zjišťujeme, že se pár kilometrů za Waihi nachází tábořiště DOC.

      Opouštíme město a podél historické železnice pokračujeme směrem na 5km vzdálené Waikino. Kousek před soutěskou Karangahake pak odbočujeme na Dickey Flat, kde se nachází kemp. Stále prší, a tak poleháváme v Emě a plánujeme cestu na další den. Zítra snad bude počasí lepší a budeme se moci vydat na pěší výlet do soutěsky.         

5. červen 2011

     Vstáváme v 7h a počasí vypadá daleko lépe než včera. Ještě před odjezdem z kempu se jdeme projít k řece Waitaheta, podél které vede jedna z pěších cest do soutěsky.

     Odjíždíme z kempu a první zastávku děláme u vodopádů Owharoa. Od vodopádů sjíždíme k řece Ohinemuri a pokračujeme proti proudu k Victoria Battery, kde snídáme.

     Sluníčko už po ránu pěkně hřeje, a tak neotálíme a jdeme na prohlídku tohoto historického místa. Victoria Battery byla postavena v roce 1897 za účelem zpracování rudy z dolu Martha ve Waihi. Ve své době se jednalo o největší a nejmodernější zařízení v zemi se dvěma sty drtiči používaných k drcení zlatonosné rudy a její kapacita byla až 800 tun rudy denně. V roce 1952 byla Victoria Battery uzavřena a postupně zbourána.

     Vracíme se zpět na hlavní silnici a po pár kilometrech přijíždíme do nádherné soutěsky Karangahake, která je plná historie a spousty zajímavých míst přístupných prostřednictvím různých procházek.

     Zastavujeme na parkovišti u informací a přes visutou lávku se dostáváme na druhý břeh řeky Ohinemuri. Po pěkné pěšině nabízející výhledy na okolní kopce se dostáváme ke Crown Battery, která taktéž sloužila na drcení rudy.

     Přicházíme k malému mostu přes řeku pro pěší, odkud cesta pokračuje jeden kilometr dlouhým tunelem, který byl kdysi součástí železničního spojení Waihi - Paeroa, na kterém začali jezdit vlaky od roku 1905. V roce 1978 byl otevřen tunel Kaimai, který je se svými téměř devíti kilometry nejdelším na Novém Zélandu a provoz na této trase byl ukončen.

     Za tunelem pokračujeme zpět k parkovišti podél řeky malebným úsekem s výhledy na celou rokli. Dostáváme se k soutoku řek Waitawheta a Ohinemuri a po úzké lávce přecházíme k Woodstock and Talisman Batteries. Všude se rozprostírá nekonečné ticho a jen stěží si lze představit dobu, kdy zde 24 hodin denně bušily obrovské drtiče zlatonosnou rudu. Tato oblast patřila mezi tři nejdůležitější naleziště zlata a do roku 1918, kdy zde byla těžba ukončena, bylo z okolních kopců získáno celkem 85 tun zlata.

     Odbočujeme do soutěsky Waitawheta, jejíž kopce jsou protkány nekonečnými chodbami a tunely. Míjíme starou a primitivní úzkorozchodnou železnici a dostáváme se do hlavního tunelu. K tažení vagónků s rudou byli používáni převážně koně, a tak je tunel cca 2,5m vysoký. Tmu zde přerušuje světlo dostávající se dovnitř skrze malá okna, kterými kdysi horníci shazovali hlušinu do řeky, která se nachází 35m pod námi. Výhledy do soutěsky stojí opravdu za to.

      Postupujeme dál a před námi se rozprostírá nekonečná tma. Na rozdíl od jedné skupinky turistů jsme vybaveni svítilnou, a tak nemáme jediný problém pokračovat dál. Odbočujeme prozkoumat jednu z bočních chodeb, která se brzy rozděluje. Volíme tu levou a po chvíli docházíme na další křižovatku. Raději neriskujeme ztrátu orientace a pomalu se vracíme zpět. Jistě se tu nachází několik desítek kilometrů chodeb v několika úrovních.

     Tunel po chvíli končí a začínáme sestupovat dolů k řece. Přicházíme na rozcestí, odkud vede pěšina ke kempu Dickey Flat. My však míříme na opačnou stranu po lávce na druhý břeh řeky. Po návštěvě zbytků podzemní čerpací stanice přístupné skrze sérii tunelů se vracíme zpět k parkovišti. Chodník tu vede po úzké skalnaté římse zasekané v prudkém svahu, ze kterého jde opět krásně vidět celá soutěska.

     Opouštíme Karangahake Gorge a po pár kilometrech přijždíme do městečka Paeroa. Dnes poklidné městečko bylo v době těžby zlata rušným místem s důležitým přístavem pro nedaleké doly Karangahake, Waikino a Waihi. Od roku 1895 mělo město také železniční spojení a od roku 1905 se stalo jedním z nejdůležitějších železničních uzlů v zemi. Po ukončení těžby zlata se město stalo centrem farmářství ve zdejší oblasti. Paeroa je také známá díky lahodnému nápoji Lemon&Paeroa, který byl původně vyráběn z místního minerálního pramene.

     Projíždíme městem a zastavujeme na malém odpočívadle u křížení silnici SH26 a SH2, kde se nachází sedm metrů vysoká replika L&P, která nadále zůstává ikonou města i přesto, že výroba tohoto nápoje byla přesunuta do Aucklandu.

     Opouštíme město a odbočujeme směrem na Te Aroha. Před námi se nyní rozprostírají nekonečné planiny Hauraki. Na těchto úrodných planinách se kdysi nacházeli bažiny, močály, mangrovníkové lesy a naplaveniny z řek. Většinu půdy tvořila rašelina o mocnosti až dvacet metrů a některé části byly až dva metry pod úrovní moře. Právě díky rozsáhlé síti odvodňovacích kanálů, stavidel a přečerpávacích stanic byly tyto močály přeměněny na výbornou půdu pro zemědělství.

     Objíždíme mokřady Kopuatai, které se svojí rozlohou přes 10 000 hektarů patří mezi největší na Novém Zélandu a jsou také unikátní v celosvětovém měřítku. Od roku 1987 je tato oblast pod ochranou DOC.

     Na odpočívadle u osady Mangatarata vaříme jídlo a při pohledu na vzdálené hory odpočíváme. Naše další cesta vede po silnici SH25, která nás přivádí k zátoce Thames. Napojujeme se na námi dobře známou silničku vedoucí přes Mirandu do vesničky Kaiaua, kde jsme nocovali po prvním dnu našeho putování po návratu z Cookových ostrovů.

     Je zde docela rušno. Všude je plno aut s přívěsy a rybáři čekají na příliv, aby mohli naložit svoje čluny. Moře je tu opravdu mělké a voda je zatím přes sto metrů daleko. Jeden Maor zde zmateně pobíhá a až po chvíli zjišťujeme, že jeho auto se nachází daleko od břehu po kola ve vodě. Patrně si chtěl zkrátit čekání na příliv a s vozíkem si pro loď zajel. Bohužel však zapadnul a i když se jedná o velký terénní vůz tak nemůže na břeh. Voda nezadržitelně stoupá a před zraky mnoha přihlížejících začíná boj s časem. Po chvíli přijíždí jeden traktor, avšak ten s autem ani nehne. Teprve až v době, kdy jsou téměř celá kola pod vodou se pomocí dvou traktorů a ještě jednoho dalšího terénního auta daří zapadlé auto vyprostit.

     Vysedáváme na posezení a pozorujeme západ slunce nad Coromandelem. Přístaviště se postupně vylidňuje a se setměním jsme tu už sami. Zalézáme do auta, kde trávíme zbytek večera.

6. červen 2011

     Ráno lehce mrholí, takže se nijak nezdržujeme a krátce po probuzení vyrážíme na cestu. Z vesničky Kaiaua míříme na sever podél pobřeží nazývaného Seabird Coast. Silnička se tu pěkně klikatí a pěknými výhledy přes záliv Thames se loučíme s Coromandelem.

     Přestalo pršet, a tak po pár kilometrech odbočujeme do regionálního parku Tapapakanga, kde snídáme. Velkou část tohoto parku tvoří pastviny, ale nechybí tu ani původní buš a pláž ideální pro koupání. Nachází se zde také pěkná místa pro piknik, grilování, kempování či rybaření.

     Silnička se vzdaluje od pobřeží a začíná se klikatit do kopců. Projíždíme několik pěkných lesů a míjíme řadu farem. Za vesnicí Whitford ubývá farem a rázem se ocitáme v Aucklandu. Ve čtvrti Botany projíždíme kolem Pak'n Save, a tak děláme velký nákup a tankujeme plnou.

     Jelikož je dnes na Novém Zélandu státní svátek, zejí silnice v Aucklandu prázdnotou. Není proto divu, že městem projíždíme jako nůž máslem a pokračujeme po dálnici dál na sever. Kousek za Silverdale začíná krátký placený úsek, a tak sjíždíme z dálnice a jedeme směrem k moři do letoviska Orewa. Po chvíli nám volá Brian, náš nový šéf, jak to s námi vypadá, a zda dnes dorazíme.

     V městečku Warkworth odbočujeme směrem na Snells Beach a po cca 9km přijíždíme na farmu Brick Bay, která bude naším druhým "domovem" na Novém Zélandu.