1.-2. září 2011

 

     Vstáváme krátce po 4h. Do odletové haly to máme z parkoviště sotva dvě minuty chůze a nemůžeme si vynachválit náš plán přespat přímo u letiště. Jdeme se odbavit a po snídani vyplňujeme odletové karty. Máme před sebou další návštěvu exotické země, kterou je souostroví Samoa v Polynésii. Přesunujeme se k odletové bráně, která je stejná jako před třemi a půl měsíci, kdy jsme odlétali na Cookovy ostrovy. Bylo to právě na konci května, kdy jsme se vrátili z těchto překrásných ostrovů ležících v Jižním Pacifiku a začali spřádat plány na další dovolenou mimo Nový Zéland.

     Letíme se společností Polynesian Blue a v 6:45 se náš Boeing zvedá z ranveje a opouští letiště v Aucklandu. Kocháme se pohledy na město a jelikož míříme severovýchodním směrem naskýtají se nám výhledy na spoustu známých míst kolem Warkworthu, farmy Brick Bay, ale i poloostrova Coromandel.

     Během letu sledujeme pod námi nekonečný Pacifik a po necelých 4h konečně spatřujeme ostrůvky, které vypadají jako dva smaragdy v azurovém moři. Přistáváme na mezinárodním letišti Faleolo na ostrově Upolu. Už při výstupu z letadla nás doslova praští vedro, které zde panuje. Vítá nás živá kapela a také místní policie v sukních. Těmto sukním se zde na Samoi říká lavalava. V malé letištní budově dostáváme víza do pasů a po vyzvednutí zavazadla míříme vyměnit novozélandské dolary za místní Tala (1 Tala = 7,60Kč). Naše rozhodnutí nevyměnit peníze na letišti v Aucklandu se ukázalo jako správné a díky daleko výhodnějšímu kurzu máme o cca 4200 Kč víc.

     Je krátce před 12h, avšak díky přeletu přes datovou linii je zde 1.září, tedy o den méně. Jinými slovy, na Samoe jsme přistáli téměř o 20h dříve, než  jsme vyráželi.

 

     Samoa je souostroví v Polynésii, které je rovněž známo pod historickým názvem Plavecké ostrovy, objevené v roce 1722. Nachází se uprostřed jižního Pacifiku, cca 3000 kilometrů severovýchodně od Nového Zélandu. Celková rozloha této malé ostrovní země je 2944 km2 a žije zde cca 194 000 obyvatel. Z celkem deseti ostrovů jsou trvale obydlené pouze čtyři z nich - Upolu, Savai'i, Apolima a Manono. Civilizovaný ostrov Upolu a zelený ostrov Savai'i s neporušenými deštnými pralesy jsou dva hlavní ostrovy, na kterých žije drtivá většina populace a dohromady tvoří 99% rozlohy státu. Ostrov Savai'i  je také vůbec největším ostrovem v Polynésii. Na jižněji položeném Upolu se kromě mezinárodního letiště nachází také zhruba čtyřicetitisícová metropole Apia, která je vlastně jediným městem v zemi.

     Ostrovy Samoa jsou sopečného původu, lemované korálovými útesy. Dodnes lze zaznamenat aktivní vulkanismus na ostrově Savaii, kde došlo k poslednímu velkému výbuchu v roce 1700 a menší erupce byly zaznamenány v letech 1905–1911.

     Samoa se nachází pouhých 13° jižně od rovníku a celé souostroví tak leží v tropickém pásu jižní polokoule. Panuje zde teplé a vlhké tropické podnebí ovlivněné jihovýchodními pasáty z Tichého oceánu. Období sucha zde trvá od května do října, období dešťů pak od listopadu do dubna. Průměrná roční teplota v Apii je 26.2°C a rozdíly teplot během roku jsou naprosto zanedbatelné.

     Samoa je země kde prim hraje příroda ve svých nekonečných proměnách. Typické tropické klima nadržuje zejména banánovníkům, kokosům, papáje, a obrovskému množství tropických květin – sleziníky, krotony, tilancie, ibišky a břečťany se nachází všude, kam jen oko stačí dohlédnout. Vyskytuje se zde množství jak rostlinných tak živočišných endemických druhů, zejména plazů a obojživelníků a kromě třech druhů netopýra zde nežije žádný původní savec.

     Ostrovy bývají také terčem ničivých tajfunů či přírodních katastrof. K té poslední došlo 29. září 2009, kdy zemi zasáhlo zemětřesení o síle 8.1 stupně Richterovy škály a následné vlny tsunami zpustošily nejen Samou, ale i Americkou Samou a Tongu. Největší vlny byly až 14 metrů vysoké a největší počet obětí na životech byl právě na Samoi, především na jihovýchodě ostrova Upolu.

     Ekonomicky je Samoa chudou rozvojovou zemí. V zemědělství pracují dvě třetiny obyvatelstva a vyprodukují 90 % exportu. Z plodin se sklízí kokosové ořechy, kopra, kokosový olej, taro, banány, papája, ananasy, mango a kakao. Chovají se prasata, skot a drůbež. Významná je i těžba dřeva. Část obyvatel se věnuje rybolovu. Do země ročně přijede cca 88 000 turistů a turistický ruch představuje pro Samou 25 % HDP.

     Státní zřízení kombinuje prvky parlamentní demokracie a konstituční monarchie. Při vyhlášení nezávislosti 1. ledna 1962 zde vládli dva nejvyšší náčelníci, kteří se stali oficiálními doživotními hlavami státu a kteří tuto funkci zastávali při vyhlášení nezávislosti v roce 1962. Po roce 1963 zůstal jedinou hlavou státu Malietoa Tanumafili II. Po jeho smrti jsou jeho nástupci voleni už jen na období pěti let.

     Ostrovy Plavců jsou polynéským rájem uprostřed Pacifiku, v němž čas ukrajuje jen mořský odliv a kostelní zvony. Doba kanibalismu je už nenávratně pryč a z divokých zvyklostí zdejších válečníků zůstal jen válečný tanec, jímž místní udivují turisty a zastrašují protihráče v rugby.

     Samoa je však stále především pestrým koncertem barev, v němž zlaté písečné pláže střídá azurová barva moře, na mnoha místech přeťatá hlubokou černí rozeklaných lávových útesů, které jinde pohlcuje zelená hradba pralesa. Na pobřeží jsou roztroušeny malé vesnice a střed ostrova střeží aktivní vulkány.

 

     Opouštíme příletovou halu a ihned se stáváme lovnou kořistí pro místní taxikáře. O tom, kdo je turista není na Samoi vůbec pochyb a nutno podotknout, že jsme si doposud nikde nepřipadali tak zcela odlišní, jako právě tady. Jdeme do turistické kanceláře vyzvednout pár brožur a map a řešíme, jak se přepravit do přístavu Mulifanua ležícího na západním cípu ostrova Upolu. Náš původní plán dojít ty čtyři kilometry pěšky vzal za své ihned po příletu. V takovém vedru se nám s naloženou krosnou rozhodně vláčet nechce. Nakonec se s jedním taxikářem domlouvám na vcelku rozumné ceně a vyrážíme.

     Po chvíli přijíždíme do přístavu, a jelikož loď vyplouvá až ve 14h jdeme navštívit zdejší občerstvení. Opět se stáváme doslova středem pozornosti a nelze si nevšimnout ustavičných pohledů místních. Po chvíli si přisedává kluk s holkou přibližně v našich letech a dávají se s námi do debaty. O České republice samozřejmě nemají ani ponětí, a tak jsou pěkně zvědaví a neustále se na něco vyptávají. Také my si nenecháváme ujít příležitost setkání s domorodci a dozvídáme se řadu užitečných rad a postřehů.

     S plnými žaludky, kdy naše útrata činila pouhých 10 Tala se přesunujeme do čekárny a kupujeme lístky na trajekt (12 Tala/osoba). Krátce před 14h pak nastupujeme na malou loď Fotu-O-Samoa společnosti Samoa Shipping, která zajišťuje spojení mezi ostrovy Upolu a Savai'i. Ostrovy jsou od sebe vzdáleny cca 33 kilometrů a plavba přes průliv Apolima Strait trvá 90 minut. Trvá pěknou chvíli, než se na nekrytou palubu naštosuje pár náklaďáků a dodávek. Poté, co všechna nákladní auta pevně zafixují k palubě silnými řetězy, je nám jasné, že můžeme očekávat docela divokou plavbu.

     Přibližně v polovině trasy potkáváme loď Lady Samoa III, která společně s tou naší pendluje mezi ostrovy. Plavba na této o dost větší lodi, vyrobené před pouhým rokem je zajisté klidnější. Mohutné vlny s naší lodí místy pěkně cvičí, stejně jako s ukotvenými náklaďáky. Dvakrát se dokonce vlna přelije přes bok lodi a pokračuje po celé palubě. Na rozdíl od některých, kteří nestihli včas zvednout svá zavazadla, náš batoh zůstal bez úhony.

     Připlouváme do přístavu Salelologa, který je už v obležení ziskuchtivých taxikářů. Naštěstí už z lodi vidíme nespočet autobusů na nedalekém parkovišti, a tak si to míříme přímo k nim. Procházíme doslova kordonem taxikářů, na kterých je vidět, že by si nás nejraději vtáhli do svého auta. My však volíme daleko levnější dopravní prostředek, kterým je místní autobus.

     Na příjezd trajektu tu čeká celá řada autobusů, které míří do různých vesnic na ostrově. Všechny autobusy mají jméno, avšak patrně jen místní ví kam který jede. Ptáme se tak jednoho z domorodců na bus do vesničky Manase a k našemu štěstí je to hned ten první.

     Místní autobusy jsou pak kapitola sama pro sebe a kromě příznivé ceny nabízí i zážitek, na který cestovatel jen tak nezapomene. Všechny autobusy na Samoi jsou krásně pomalované, s celodřevěnou konstrukcí na vysokém podvozku, patrně z nějakého náklaďáku s charakteristickým čumákem vpředu. Dřevěné jsou i lavice pro cestující. Autobusy se přepravuje neuvěřitelné množství lidí, avšak zde platí pravidlo, že turista musí sedět. Ihned po vstupu do autobusu se nám tak uvolňují dvě místa.

     Po pár minutách je autobus narvaný až po střechu a vyrážíme po jediné zpevněné cestě vedoucí kolem celého ostrova do 50km vzdálené vesničky Manase. V přecpaném autobuse však stojí jen pár lidí. Zbytek sedí navzájem na sobě, místy dokonce až tři lidé. Je tu zvykem, že si každý bere někoho k sobě na klín a to i lidé, co se očividně neznají. V autobuse plném Samojců jsme jediní turisté. Téměř ve stejném okamžiku začíná s obrovskou hlasitostí vyhrávat místní hudba. Jak jsme později zjistili, nedílnou výbavou každého autobusu je i pořádná reprosoustava s pořádným subwooferem. Až to vypadá, že se řidiči navzájem předhání, čí autobus hraje hlasitěji.

     Autobus často zastavuje a pokaždé probíhají neskutečné přesedající manévry. Platí se vždy při výstupu a znamení o zastavení se dává zataháním za provázek který je natažený pod střechou. O tom, že tento dřevěný autobus už leccos pamatuje se dá přesvědčit už letmým pohledem na palubní desku, kde žádný přístroj ani budík nefunguje.

     Projíždíme mnoha vesnicemi, pozorujeme zdejší velice specifická obydlí a kocháme se výhledy na tyrkysové vody Pacifiku doprovázené oslňující bělostí plážového písku. Zdejší vesnice nejsou nijak zvlášť značeny, a tak jen podle mapy odhaduji, kde bychom asi mohli být.

     Po hodině a půl jízdy však vidím ceduli našeho resortu a dávám řidiči pokyn k zastavení. Platíme celkem 10 Tala, což je velice příjemná cena. Míříme na recepci do Vacations Beach Fales, kde máme přes email provedenou rezervaci. Ubytováváme se na sedm nocí a díky tomu dostáváme jednu noc grátis. Už naše první pohledy naznačují, že jsme si nevybrali vůbec špatně. Krásná písčitá pláž  a přímo na ní stojící fale - tradiční samojské obydlí se střechou z palmových listů, bez pevných stěn, které nahrazují ručně vyráběné vytahovací rohože. To vše v bezprostřední blízkosti Pacifiku a v příjemném stínu kokosových palem.

     Ani nevybaluje věci a hned míříme do průzračné laguny šnorchlovat. Oceán má velice příjemnou teplotu, a tak ještě dlouhou dobu relaxujeme ve vodě a lenošíme.

     Po koupačce pak míříme na večeři, která je spolu se snídaní v ceně ubytování. K našemu překvapení jsme v celém resortu prozatím jediní. To nám však nevadí, ba naopak. Seznamujeme se s obsluhujícím personálem, starající se o chod celého resortu a hlavně si pochutnáváme na velice dobré místní kuchyni v čistě domorodém stylu. Třešničkou na dortu je pak místní osvěžující pivko Vailima, ve sklenici o objemu 750ml. Po večeři míříme do našeho fale a za příboje moře usínáme.

 

     Po snídani míříme na procházku po zdejší dlouhé pláži, která je lemována dalšími resorty nabízejícími ubytování v turisty tolik žádaných fale. Ty jsou zpravidla vlastněny mnohdy rozvětvenou rodinou, která se také stará o celý provoz a chod. V sousedním resortu Janes Beach Fales pak zjišťujeme možnost pronájmu auta, které se jeví jako ideální volba k výletu kolem ostrova. Kupujeme zde také kredit pro přístup na internet a posíláme domů pár emailů.

     Samoa, stejně jako všechny ostatní ostrovy Pacifiku, je přímo stvořena k válení na pláži, lenošení v moři či šnorchlování. Není proto divu, že přesně takhle jsme strávili celý zbytek dne. Dnes také dorazil do vedlejšího fale postarší pár Tui a Mona z Apie, který zde bude trávit pár dnů dovolené. U večeře jsme pak společně vedli debatu o našich domovech a opět se dozvěděli mnoho různých zajímavých informací.    

   

 

 

 

3.-4. září 2011

         

     Ráno je obloha opět jak vymetená, a tak se rozhodujeme navštívit nedalekou vesnici Satoalepai a její pověstné želvy. Autobus odjel sice před malou chvílí, ale Tui se nám nabídl, že nás tam odveze. Cestou nás zastavuje místní policie, která zde především kontroluje řidičské průkazy. Na Samoi totiž nestačí vlastnit pouze klasický mezinárodní řidičák, ale je nutné si jej nechat ověřit. Využíváme tedy naskytnuté příležitosti a ptáme se, kde si je možné nechat vystavit toto potvrzení. Bohužel ho nevystavují policisté, ale je nutné zajít na dopravní úřad v Salelologa.

      Krátce po 10h přijíždíme k ústí malé říčky, kde se v tamní zátoce mísí sladká a slaná voda a nachází se zde rezervace s mořskými želvami. Chlápkovi platíme 10 Tala za vstup a míříme k jezírku obehnanému lávovými kameny, kde se nachází nespočet želv, mezi kterými nechybí ani pořádně velké kousky. Chvíli je pozorujeme jen tak ze břehu a po té jdeme za nimi do vody. Zážitek z pobytu v bezprostřední blízkosti těchto pěkných živočichů nám nekazí ani poněkud zakalená voda. Želvy jsou tu na lidí zvyklé a neustále plavou kolem nás. V momentě, kdy se je snažíme chytit však střelhbitě odplouvají. Nakonec se nám podaří pár větších kousků chytit a nutno podotknout, že to jsou skutečně pěkní mackové. Želvy jsou velice zvědavé a párkrát nás lehce ťuknou hlavou do nohy.

     Ještě před odchodem pozorujeme jejich krmení papájou a míříme zpět do vesničky. Jsme necelých 100m od hlavní silnice, když vidíme jak právě odjíždí jeden autobus. Jelikož na Samoi neexistují jízdní řády a autobusy tu vždy jezdí podle uvážení řidiče, vydáváme se do Manase pěšky. Téměř okamžitě však u nás přibrzďuje jedno auto s dotazem kam máme namířeno. Nastupujeme na korbu dodávky a poklidnou jízdou jsme za chvíli zpět u našeho fale.   

     Po procházce po pláži míříme opět do vody a zbytek celého dne je opět ve znamení lenošení a šnorchlování. Pobřeží obou ostrovů je až na malé úseky kompletně lemováno korálovým reefem – podélným útesem těsně pod hladinou v různé vzdálenosti od břehu, který je přirozenou bariérou před vlnobitím a vytváří tak poklidnou, mělkou a průzračnou lagunu. Právě zde se pak nachází prostor pro objevování pestrobarevných korálových zahrad a podmořského života. Kromě šnorchlování je to také ideální příležitost se nechat rozmazlovat teplými vlnkami dorážejícími na skvostně bílé písky místních pláží.

 

     Dnes je neděle, která má pro místní velký význam. Samojci jsou totiž velice pobožní a v každé vesnici najdeme i několik kostelů. Často bývají doslova architektonickými skvosty a hlavně je každý jiný. Samoa, stejně jako většina polynéských ostrovů, byla v osmnáctém a devatenáctém století násilně obrácena evropskými misionáři na křesťanství. Dnes je tu zvykem, že se před kázáním vybírají od věřících peníze na kostel a církev a tento obnos často tvoří nemalou část rodinného rozpočtu. Příspěvky jednotlivých rodin se zapisují a jejich výše se navíc veřejně čte po nedělní mši. Často je tedy výše příspěvku jakousi rodinnou ctí a lidé se tak často zadlužují. Těžko může někdo dát úplně nepatrný obnos, když všichni ostatní dávají mnohem víc.

     Samojci jsou po celý den nastrojeni do těch nejlepších oblečků a neděle je skutečně ve znamení nicnedělání. Čas, který tu normálně nijak nepospíchá, jakoby se zastavil. V neděli je dokonce i zakázáno projíždět místními vesnicemi či vyplouvat na moře. Obchody jsou zavřené, autobusy nejezdí a pouliční ruch se téměř zastaví.

     Výjimkou je však ráno, kdy místní připravují slavnostní oběd. Máme tu čest být na tento tradiční oběd pozvání a ochutnáváme věci, které jsme před tím nikdy nejedli. Po obědě pak vždy následuje siesta, kdy místní spí a odpočívají. Přizpůsobit se zdejší siestě nám nečiní žádný problém a po krátkém zdřímnutí v našem fale pokračujeme lenošením na pláži a ve vodě. Odpoledne pak jdou místní na druhou mši, což jen dokazuje, že se tu náboženství bere opravdu vážně.

     V pátek také přijela holčina z Austrálie, která tu bude pár dní pobývat. Získali jsme tak řadu dalších zajímavých informací o této zemi a společně s párem z Apie jsme po večeři poseděli u pivka.

    

 

 

5. září 2011

 

     Dnes máme v plánu jet do vesnice Salelologa a nechat si ověřit mezinárodní řidičák. Autobus by měl jet mezi 8 až 8:30, a tak vyrážíme na snídani sbaleni, aby nám autobus neujel. Nakonec však máme spoustu času, protože Hillary jede dnes na výlet stejným směrem a nabídla se, že můžeme jet s ní.

     Vyjíždíme krátce po 9h a podél východního pobřeží míříme do Salelology. Na Samoi je maximální povolená rychlost 55km/h a tak si vychutnáváme jízdu a cestou pozorujeme dění ve vesnicích. Tradiční obydlí místních jsou otevřené domy různých pastelových barev, po obvodu se sloupovím a uvnitř jen s podlahou pokrytou rohožemi.

     Na místních silnicích se jezdí vlevo tak jako např. na Novém Zélandu, avšak nebylo tomu tak vždy. V září roku 2009 se po několika desetiletích stala prvním státem světa, který k této změně přistoupil. Naposledy tomu bylo v šedesátých a sedmdesátých letech v Jižním Jemenu, Švédsku či na Islandu. To byla ale opačná změna - v těchto zemích se původně jezdilo vlevo a po změně se začalo jezdit vpravo.

Vláda, která změnu na Samoi provedla, měla totiž výhrady k dosavadnímu přílivu drahých aut na ostrov, zejména pak k americkým modelům s vysokou spotřebou. Díky sladění pravidel silničního provozu s Novým Zélandem či Austrálií tak přibyla možnost dovozu levných ojetých aut právě z těchto zemí. Jako krok proti chaosu pak vláda vyhlásila dvoudenní státní svátek a třídenní zákaz prodeje alkoholu. Lidé pak dostali také požehnání od církve při tradiční nedělní mši.

     Obyvatelé souostroví nepřijali změnu nijak nadšeně. Už poté, co ji vláda schválila, vyšlo do ulic asi 30.000 demonstrantů, což je vzhledem k celkovému počtu obyvatel šestina populace. Mezi těmi, kteří změnu tvrdě odmítali, byli i majitelé autobusů. Stěžovali si, že jim zůstane mnoho nepoužitelných autobusů, protože budou mít dveře na špatné straně. Někteří pak chtěli na protest staré autobusy zapálit. Jiní pak požadovali, aby jim vláda zaplatila přemístění dveří z pravé strany na levou, aby pasažéři nemuseli nastupovat ze silnice. Podobné to bylo i s montáží volantu napravo.

     Vystupujeme u přístavu a loučíme se s Hillary. Zrovna kolem nás projíždí policejní auto, a tak jej zastavuji a ptám se na cestu k dopravnímu úřadu. Policista nám nejprve vysvětluje cestu a poté se začíná zvědavě vyptávat odkud jsme a jak se nám na Samoi líbí. Po družném rozhovoru se s ním loučíme a vyrážíme na úřad. Malá oprýskaná budova nevypadá nijak přívětivě, zato uvnitř je díky klimatizaci parádně. Ani se nám odtud nechce odcházet. Paní za přepážkou chvíli nevěřícně studuje můj mezinárodní řidičák a hned se ptá, kde že se ta Česká republika nachází. Na moji odpověď, že v Evropě, se ještě ptá jestli je to někde poblíž Německa. Moje kladná odpověď je pro ní dostačující a potvrzení je na světě.

     Vracíme se k přístavu a pozorujeme přijíždějící trajekt z Upolu. Při čekání na autobus se dáváme se do řeči s jedním Novozélanďanem a krátce před 12h opouštíme Salelologua. Míříme zpět do Manase, kde trávíme zbytek dne na pláži a ve vodě. Dnes také přijel jeden postarší novozélandský pár žijící v Christchurchu a po večeři s nimi dlouho do noci diskutujeme. Mimo jiné se také dozvídáme spoustu informací ohledně ničivého zemětřesení, které tuto metropoli na Jižním ostrově zasáhlo.

 

 

 

6. září 2011

 

     Po snídani si jdeme do sousedního resortu vypůjčit auto, se kterým máme dnes v plánu objet celý ostrov Savai'i. Z Manase vyrážíme naší známou trasou podél východního pobřeží. Pár kilometrů za osadou Satoalepai projíždíme oblastí, která vypadá doslova jako měsíční krajina. Nekonečná lávová pole, která vznikla v období 1905-1911 jsou pozůstatkem mohutné erupce sopky Matavanu. Láva tehdy kompletně pohřbila vesnici Saleaula. Ta dnešní stejného jména je kompletně postavena na vrstvách černé lávy, zpod které místy stále vykukují trosky kostelů. Lávová vyvřelina má místy mocnost až 150 metrů.

     Projíždíme malebné vesnice lemované bílými plážemi, u kterých se také nachází celá řada tradičních fale pro turisty. Zejména pak u vesničky Lano, která je oblíbeným místem pro surfaře a Faga s ideálními podmínkami pro šnorchlování.

     Po cca hodině jízdy přijíždíme do Salelology, která je největší vesnici na ostrově. Nachází se zde několik obchodů a dokonce i banka. Navštěvujeme jediný supermarket, který je na rozdíl od ostatních obchůdků s pultovým prodejem klasická samoobsluha. Patrně se zde dost krade, jelikož je hned u vchodu nutné odložit do úschovy všechny tašky a kabelky. Dokonce jsem musel odložit i moji brašnu s foťákem, kterou jsem potom celou dobu nákupu bedlivě střežil.

     Za Salelologou se silnice stáčí a pokračuje podél jižního pobřeží. Před vesnicí Palauli nás staví policie a dle předpokladů ji zajímá pouze ověření řidičského průkazu. Opět následuje klasická konverzace ve stylu kde je Česká republika, jak se nám tu líbí, jak tu jsme dlouho apod.

     Po pár kilometrech odbočujeme na nezpevněnou cestu vedoucí k vodopádům Afu Aau. Hned u cesty se nachází fale, ve kterém vysedává několik postarších chlapíků. Kromě hraní karet a kouření mají také na starost zkásnout každého projíždějícího turistu. Platíme 10 Tala a pokračujeme v cestě. Cesta končí hned vedle vodopádů, které jsou dle našeho očekávání bez vody. Stále totiž na Samoi panuje období sucha a první pořádné deště se dle slov místních dají očekávat příští měsíc.

     Nachází se zde však křišťálové čistá hluboká tůň obehnaná neprostupným deštným pralesem.  Voda je tak čistá, že to vypadá, jako by tam vůbec ani nebyla. V parném dni je to ideální místo na osvěžení, a tak neváháme a míříme do vody. Potápíme se v průzračné vodě a zjišťujeme, že dno je v hlubších místech plné raků.

     Po výborné koupačce pokračujeme dál. Za vesničkou Gautavai se silnice stáčí směrem do vnitrozemí, a tak máme příležitost si prohlédnout rozsáhlé kokosové plantáže, které jsou jedním z hlavních zdrojů obživy pro místní. Další zastávku děláme až ve vesničce Taga, odkud vede krátká šotolinová cesta k patrně největší atrakci na jižním pobřeží, kterou je Alofaaga Blohwoles. Opět platíme 10 Tala a po chvíli přijíždíme k nádhernému pobřeží lemovanému vysokými palmami. Právě v těchto místech chybí korálový útes, a tak rozbouřenému oceánu nestojí nic v cestě. Sílu valící se masy vody tu člověk pozná hned při kontaktu vln s tvrdým lávovým pobřežím. Máme štěstí, jelikož je právě příliv a příboj moře je nejsilnější.

     Parkujeme v malém palmovém hájku a jdeme si prohlédnout největší blowholes v Pacifiku. V lávovém pobřeží se tu totiž nachází tunýlky, které ústí až na povrch, mnohdy několik metrů od moře. V okamžiku, kdy do nich vnikne mohutný příboj se za hlubokého dunění vytvoří obrovský gejzír vody, který dosahuje výšky až šedesáti metrů. Místní pak demonstrují sílu gejzíru vhozením kokosového ořechu, který je pak vystřelen do pořádné výšky. Voda se tu tříští i nárazem do ostatních míst na pobřeží a rozstřikuje se daleko od břehu. Ve stínu palem se kocháme výhledy na rozbouřené moře a po chvíli pokračujeme dál.

     Jihozápadní pobřeží je zde lemováno roztroušenými vesničkami a silnička se klikatí kousek od moře po vysokých útesech odkud je pěkný výhled na moře. Projíždíme vesničkami a ani zde neunikneme pozornosti místních, kteří vždy když uvidí cizince lehce zpozorní. O tom, že jsme turisté není pochyb ani za volantem.

      Na Samoe v podstatě stále panuje rodové uspořádání. Rodiny žijí pohromadě a mají často i kolem třiceti členů. Každá rodina pak má svého šéfa, kterému se říká matai. Matai jsou voleni všemi dospělými členy rodiny, těší se velké úctě a mají mnoho výsad a privilegií – největší dům, prominentní místa v kostele a po smrti hrobku přímo před domem. Rozhodují také o všech rodinných věcech, členové rodiny jim odevzdávají svůj výdělek a oni určují jak bude s penězi naloženo. Tedy kolik se např. přispěje na kostel, kolik na školu, komu z rodiny se zaplatí cesta „do světa na zkušenou", apod. V každé vesnici pak matai vytvářejí něco jako radu, která jedná o různých důležitých otázkách vesnice. Mimo jiné také soudí i různé vesnické spory. Stát se tak nemusí starat o nižší soudnictví, což dosti zlevňuje státní administrativu. V případě většího deliktu, který je řešen soudem v Apii je pak vždy bráno na zřetel právě vyjádření rady. Pouze matai mohou být v současnosti zvoleni do samojského parlamentu.   

     Projíždíme kolem západního cípu ostrova a zastavujeme u Falealupo Rainforest Reserve, kde máme v plánu navštívit zdejší Canopy Walkway. Platíme 40 Tala a s průvodcem se vydáváme do nitra deštného pralesa. Po několika minutách přicházíme ke třicet metrů vysoké věži, ze které pokračujeme po zavěšeném provazovém mostě v korunách stromů k prastarému Banyan tree (fíkovník bengálský). Odtud pak po vachrlatém schodišti stoupáme až na vyhlídkovou plošinu nacházející se vysoko nad deštným pralesem, která nabízí parádní výhledy na centrální část ostrova, kterému vévodí Mount Silisili (1858 m.n.m.).

     Vracíme se zpět k autu a chlapík nám radí navštívit nedaleké místo zvané Moso Footprint. Tedy místo kde mystický Moso došlápl na Samou. Do ruky nám pak dává účtenku, kterou se máme prokázat, aby jsme nemuseli platit dvakrát.

     Popojíždíme tedy přibližně o jeden kilometr a zastavujeme u jednoho z domů. Ihned se nás ujímá mladší holka, která se nám představila jako náš průvodce a lámanou angličtinou žádá 20 Tala. Ukazuju ji tedy naše účtenky, na které jen nevěřícně kouká. Po chvíli z ní vypadne, že je to tedy v pořádku, ale že budeme muset zaplatit 20 Tala za parkovné. Patrně omámeni zdejším horkem na to přistupujeme. Dávám ji tedy 50 Tala a chci hned vrátit. Peníze ale ve mžiku mizí v její kapse a na děcko povalující se a verandě volá, aby přineslo drobné na vrácení. Ptá se nás jestli jsme připraveni vyrazit a plni nadšení nějaké procházky v pralese vyrážíme.

     To co však následovalo byla směs vzteku, smíchu a zoufalství zároveň. Ušli jsme sotva pár kroků a přibližně pět metrů od auta nám místní baba ukazála tři metry dlouhou lávovou prohlubeň ve tvaru nohy, která se nacházela mezi záhonky. Tedy otisk chodidla bájného Moso, jehož druhý otisk je prý ve vesnici Viti Levu na Fidži. Pořádně rozzuřený fotím Moso Footprint a dožaduji se peněz. To co si však tato zlodějka dovolila následně byla pomyslná třešnička na dortu. Pěkně v poklidu mi zpět vrátila pouze 20 Tala s tím, že dalších 10 Tala bylo za použití fotoaparátu. Slova, která se následně linula z mých úst nelze ani publikovat. Pořádně naštváni, a to je slabé slovo, nastupujeme do auta a odjíždíme pryč. Alespoň doufáme, že těch cca 200 Kč použije pro své děti.

     Naším posledním dnešním cílem je nejzápadnější část poloostrova Falealupo, kde máme v plánu shlédnout západ slunce. Máme však ještě dvě hodiny čas, a tak se vracíme zpět na okružní silnici a pokračujeme dál prozkoumat část severního pobřeží. Sjíždíme do přístavní vesničky Asau a míříme do hor. Úzká asfaltová silnička se klikatí směrem do vnitrozemí a po pár kilometrech stoupá podél masivního lávového proudu vzniklého erupcí Mt.Silisili  v roce 1760.

     Kousek před vesnicí Aopo se otáčíme a vracíme se zpět. Krátce po 17h přijíždíme na Cape Mulinuu, který je nejzápadnějším bodem na Samoi a zároveň nejzápadnějším místem pevniny na zemi. Parkujeme kousek od pěkných fale, které se nacházejí na pobřeží. V jednom z nich sedí tři chlápci a my už jen očekáváme kolik si řeknou. S 20 Tala jsme tak nějak počítali, a tak opět odlehčujeme naší peněžence a vyrážíme k nedalekým útesům. Do západu máme ještě chvíli čas, kocháme se pohledem na moře a užíváme si pocitu, že jsme dnes poslední na Zemi, kdo uvidí zapadat slunce. Tam daleko v dáli už totiž mají zítra.

     Po chvíli přichází chlápek a ptá se jak se nám tu líbí. Kouká na náš nachystaný fotoaparát s kamerou a dožaduje se dalších 10 Tala. Nemám v plánu mu už nic víc platit, ale abych se ho zbavil, oznamuji mu, že peníze dostane až se vrátíme k autu.

     Vychutnáváme si pohled na západ slunce a na tmavé bouřkové mraky které z poloviny zakrývají horizont. Jedna polovina oblohy je doslova tmavá a pocit nadcházející tmy je ještě více umocněn.

     Vracíme se k autu, kde už netrpělivě čeká chlápek na svůj obnos. Mým původním plánem bylo nasednout a odjet, avšak poté, co se postavil přímo před auto raději vytahuji dalších 10 Tala. Přece jen nemá cenu riskovat nějaké případné poškození auta rozzuřeným domorodcem.

     Odjíždíme z poloostrova Falealupo a už za tmy míříme po severním pobřeží zpět do Manase. Cestou přemýšlíme, proč právě v této oblasti jsou místní natolik zkažení a za zdejší atrakce si účtují více než obvyklých 5 Tala. Patrně zde na konci světa mají ještě jakýsi turismus v rané fázi a žijí v domnění, že turisti jsou zkrátka bohatí lidé a snaží se z nich vytahat co se dá. 

     Po hodině jízdy přijíždíme do Manase a míříme na pozdní večeři, kterou pro nás mají připravenou. Chvíli si ještě vykládáme s ostatními a míříme do hajan.

 

 

 

8. září 2011

    

     Po včerejším dni, který byl ve znamení lenošení na pláži a balení věcí nadešel čas odjezdu z Vacations Beach Fales. Chceme stihnout trajekt v 8h, a tak jsme si museli trošku přivstat. Dostáváme brzkou snídani a krátce po 6h již čekáme u silnice na autobus.

     Po cca 20 minutách konečně jeden téměř prázdný přijíždí. Tou dobou jede několik autobusů stejným směrem po jediné silnici do Salelology a ten náš staví vždy jen v některých vesnicích. Cesta tak rychle ubíhá a až ve vesnici Patamea začíná trošku tlačenice. Kromě dětí do školy míří spousta lidí patrně někam na trh. Jak jinak si vysvětlil obrovské množství košů a tašek z palmového listí plné kokosových ořechů.

     Do přístavu přijíždíme krátce před 8h a na čas vyplouváme zpět na ostrov Upolu. Plujeme stejnou lodí jako minule, a tak to opět docela houpe. Po hodině a půl plavby je tak člověk rád, že stojí zpět na pevné zemi.

     Zrovna přijíždí jeden autobus a začíná pěkná tlačenice. My turisté však máme své místo jisté. Jedeme podél severního pobřeží a kocháme se výhledy na lagunu. Cestou do Apie vzdálené cca 40 kilometrů projíždíme jednou vesnicí za druhou. Menší ostrov Upolu je často přirovnáván k Tahiti v menším měřítku, díky vysokým zelenajícím se horám na pozadí Apie a přímořskému bulváru obklopujícímu přístav. Také vesnice podél severního pobřeží připomínají ty na Tahiti, stejně jako údolí a černé pláže. Upolu je však mnohem divočejší a tradičnější než Tahiti s daleko menším vlivem mezinárodního cestovního ruchu.

     Vystupujeme na autobusovém nádraží, které je doslova přelidněné. Cena jízdenky za oba je opravdu lidová - 6 Tala. Proplétáme se mezi davy a jdeme do banky směnit ještě nějaké novozélandské dolary. Po návštěvě supermarketu se přesunujeme na druhé stanoviště autobusů, nacházející se hned u moře, ze kterého by měl jet náš autobus do východní části ostrova. Značení tu žádné nemají, a tak chodíme od autobusu k autobusu a ptáme se, kam že to mají namířeno.

     Po chvíli nacházíme konečně ten pravý a ptáme se řidiče, kdy bude odjíždět. Dostáváme odpověď, že asi tak za půl hodiny. Máme čas, a tak míříme k nedalekému občerstvení něco pojíst. Za 17 Tala dostáváme každý pořádnou porci Fish&Chips s pěti kousky ryby. Vracíme se k autobusu a řidič nám oznamuje, že by jsme mohli do deseti minut vyjet. Zde se nám opět potvrdilo, že na Samoi skutečně žádné jízdní řády neexistují, a že je jen na řidiči kdy se rozhodne vyjet. Po půl hodině náš řidič usoudil, že je autobus již dostatečně naplněn a konečně vyrážíme. Snad pro jistotu, jestli by ještě někoho nenabral, zajíždí na hlavní autobusovou stanici a poté se ještě vrací zpět.

     Pokračujeme podél severního pobřeží a další zastávku děláme kousek za městem na benzínce. Pár místních si tankuje několik kanistrů a zbytek si jde nakoupit do přilehlého obchodu. Chvíli čekáme na ostatní a po cca čtvrt hodině jedeme dál. Za vesničkou Falefa se silnice stáčí do vnitrozemí a začíná pomalu stoupat. Ještě jednou zastavujeme, to když řidič dostal chuť na mango, které zde spolu s ostatním ovocem prodávají místní u cesty.

     Přejíždíme na jižní pobřeží a po cca 10 kilometrech vystupujeme ve vesničce Saleapaga u FaoFao Beach Fales, kde budeme trávit následujících pět nocí. Paní domácí na nás už čeká, a tak chvíli klábosíme a vyřizujeme ubytovací formality. Je opět pěkně teplo, a tak hasím žízeň velkou Vailimou. Velice potěšující je také fakt, že dostáváme slevu 100 Tala oproti původně domluvené částce. Člověka tak vyhozených 30 Tala za Moso Footprint už tolik nemrzí.

     Právě tato jižní oblast Upolu byla koncem září 2009 zasažena mohutnou vlnou tsunami, kterou vyvolalo zemětřesení s epicentrem pouhých 190 kilometrů od ostrovů. Zemětřesení trvalo přibližně tři minuty a krátce na to dorazila vlna k pobřeží. Paní domácí nám vypráví o osudném ránu, kdy chystala děti do školy a kdy moře ustoupilo natolik, že byl odhalen celý korálový útes. Holé životy si zachránili jen díky tomu, že se zde sto metrů od moře nachází prudké svahy zdejších hor. Vlny u pobřeží dosahovali výšky až čtrnácti metrů. I dnes lze stále spatřit dílo zkázy, které vlny způsobili. Drtivá většina obyvatel se pak přestěhovala do nově vybudovaných vesnic v horách. Někteří, jako např. zdejší rodina, vybudovali u pobřeží vše znovu a doufají, že taková katastrofa už nepřijde.

     Jdeme se ubytovat do našeho fale a omrknout pláž, která je vzdálená jen několik metrů. Také fale je velice pěkně udělané a stěny tvoří jen proutěné rohože z palmového listí.

      Krátce před 18h pak spolu s ostatními ubytovanými odjíždíme na večeři, která je výjimečně uspořádána na zahradě domu majitelů v horách. Právě dnes totiž proběhne v Aucklandu slavnostní zahájení Mistrovství světa v ragby, které Nový Zéland letos hostí. Jelikož je ragby i na Samoi velice populární, celá rodina se chystá tuto událost sledovat v televizi. Při večeři se dáváme do řeči s ostatními a zjišťujeme, že jeden kluk je z Norska. Téma naší další debaty je tak jasně dané. Po večeři sledujeme ceremoniál, a také zahajovací utkání All Blacks - Tonga.

 

       

 

12. září 2011

 

     Předchozí tři dny jsme strávili lenošením na pláži, koupáním a šnorchlováním v moři s nepřeberným množstvím rozmanitých, pestrobarevných hejn rybek. Užili jsme si žhnoucího sluníčka, tyrkysové vody a záplavy tropického ovoce.

     V sobotu jsme si pak užili pěkný večer s místní rodinou a pan domácí nám se svými syny zahrál na kytaru a zazpíval tradiční samojské písničky. Včera jsme pak byli pohoštěni svátečním nedělním obědem. Kromě tradičních jídel jsme mohli ochutnat také mořského úhoře či tropickou rybku, která silně připomínala jeden pestrobarevný druh, který jsme během našeho šnorchlování několikrát spatřili. Jediné na co jsme neměli odvahu byla chobotnice naložená v kokosovém mléce.  

 

     Máme před sebou předposlední den našeho pobytu na Samoi, a tak jsme se rozhodli prozkoumat další části ostrova. V okolí se sice nenachází žádná půjčovna aut, avšak domluvili jsme se s paní domácí, že si můžeme půjčit její.

     Vyrážíme krátce před 9h a hned po pár kilometrech zastavujeme ve vesničce Vavau. Sjíždíme ze silnice a po chvíli přijíždíme k patrně největšímu turistickému lákadlu na jižním pobřeží. Platíme vstupné 30 Tala a skrze nádherně upravené zahrady přicházíme k To Le Sua. Jedná se o cca 20 metrů hlubokou díru, jakousi jeskyni beze stropu, která je spojena tunelem s další jeskyní To Sua Trench. To Sua Trench je však plný vody, jelikož je s oceánem propojen podmořským tunelem. Procházíme se zahradami, které končí u příkrých útesů s pěknými výhledy na moře. Nedaleko se nachází menší pláž a také rozeklané pobřeží vytvářející menší blowhloes.

     Kocháme se výhledy a vracíme se k To Sua Trench. Čistá mořská voda mísící se se sladkovodními prameny přímo vybízí k osvěžení, a tak sestupuji dolů po příkrém dřevěném žebříku, který je jediným přístupem do propasti. Hloubka je zde okolo dvou metrů a díky propojení s oceánem jsou zde poměrně silné proudy.

     Pokračujeme dál směrem k severnímu pobřeží, neobydlenými horami pokrytými neprostupným deštným pralesem. Stoupáme do sedla Le Mafa Pass a odbočujeme na úzkou cestu vedoucí na nedalekou vyhlídku. Kocháme se výhledy na okolní hory i nedalekou zátoku Fagaloa pod námi.

     Sjíždíme k moři a podél malebného pobřeží míříme do hlavního města Apia. Projíždíme centrem a pokračujeme na poloostrov Mulinuu, kde se kromě několika historických památníků nachází také budovy starého a nového parlamentu.

     Vracíme se k přístavu, u kterého se nachází Palolo Deep Marine Reserve. Nedaleko od břehu je tady místo, kde se dno prudce svažuje do hloubky. Právě toto místo je domovem pestrého mořského života, plného exotických korálů a nespočetného množství tropických ryb. Je zrovna odliv, a tak plaveme k rezervaci ve velice mělké vodě, sotva pár centimetrů nad korály. Všude okolo nás je mnoho ryb, včetně jedné, která na nás neustále doráží a štípe do nohou. Dlouho se nemůžeme nabažit šnorchlování a odjíždíme až ke 14 hodině.

     Opouštíme Apii a míříme zpět k jižnímu pobřeží. Silnice opět stoupá do hor a po pár kilometrech zastavujeme u Bahai Temple. Tento chrám perského náboženského směru je jedním z osmi na planetě. Další se nachází např. v Indii, Chile, Panamě, Ugandě či Austrálii. O jeho výstavbu se zasloužila bývalá hlava státu Malietoa Tanumafili II. Jeho smrt v roce 2007 vzbudila pozornost světa hlavně proto, že byl v té chvíli třetím nejdéle panujícím monarchou světa (po thajském králi Bhumibolu Adulyadejovi a britské královně Alžbětě II.). Procházíme pěkně upravené zahrady kolem chrámu a pokračujeme dál.

     Cestou k jižnímu pobřeží ještě zastavujeme u nedaleké vyhlídky s pěknými pohledy do hlubokého kaňonu, kterému dominuje 100 metrů vysoký vodopád Papapapai. Vzhledem k suchému období je však téměř bez vody.

     Jedeme podél jižního pobřeží s roztroušenými vesničkami, a také projíždíme pěkným Národním parkem Le Pupu-Pu'e, kde deštný prales sestupuje z vnitrozemí až na samotný okraj rozeklaných lávových útesů. Napojujeme se zpět na silnici vedoucí do sedla Le Mafa a po Richardson Road míříme k východnímu cípu ostrova. Míjíme přehradu Afulilo, jejíž elektrárna zásobuje téměř polovinu ostrova elektrickou energií.

     Silnice na východní část ostrova Upolu vede přímo po pobřeží s pěknými výhledy na nedaleké ostrůvky. Střediskovou obcí je pak Lalomanu s vyhlášenou pláží.

     Právě tato východní oblast bude od 29. prosince toto roku ještě více přitahovat zájem turistů. Právě tehdy Samoa skočí v čase o den dopředu, aby se ocitla na západní straně mezinárodní datové hranice. V podstatě tak přeskočí předposlední den roku, který pro ně bude trvat jen jednu hodinu. Nyní je Samoa 21 hodin za Austrálií a 23 hodin za Novým Zélandem, po posunu bude hodinu před Wellingtonem a o tři hodiny před Sydney. Posun bude mít pozitivní dopad na ekonomiku, která je hlavním důvodem této změny. Svůj význam tak ztratí Cape Mulinuu, který je doposud místem, kde lze jako poslední spatřit západ slunce. Po změně tomu bude právě naopak a toto místo bude prvním na Zemi, kde lidé budou moci pozorovat vycházející slunce.

     Pokračujeme zpět po jižním pobřeží do FaoFao a projíždíme několika místy, kde lze stále spatřit následky ničivé tsunami. Po večeři ještě chvíli debatujeme s místními a připravujeme se na zítřejší odjezd.

    

    

 

13-14. září 2011

 

     Krátce před 7h čekáme u silnice na autobus, který po chvíli přijíždí. Jízda je velice podobná té předchozí na ostrově Savai'i. Řada dětí jede do školy a několik místních táhne spoustu krámů, pytlů a tašek na trh.

     U nádraží baštíme Fish&Chips a po prohlídce blešího trhu se přesunujeme na druhé autobusové nádraží. Přicházíme právě včas, jelikož autobus na letiště se zrovna chystá k odjezdu.

     Po cca 40 minutách jízdy vystupujeme před letištěm a jdeme se odbavit. Utrácíme poslední Tala za pár sendvičů a dobrot do letadla a krátce před půl jednou se naše letadlo odlepuje z ranveje a náš pobyt na Samoi je definitivně u konce.

     Samoa nám zůstane v paměti jako velice příjemné místo s přátelským a pohostinným přístupem místních, s maximální přívětivostí a nehranou úctou, s pestrobarevnými autobusy drkotajícími se po jedněch z mála místních komunikací či se stále usměvavými vesnickými dětmi. Nezapomenutelná bude také krajina tohoto tichomořského souostroví ležícího těsně pod rovníkem, stejně jako pohoda u fale v bezprostřední blízkosti moře, s vůní oceánu neustále ve vzduchu.

     Po hodině letu přelétáme nad souostrovím Tonga a pohledem na tento malebný státeček z výšky se definitivně loučíme s rájem v Pacifiku. Kdo ví, jestli se sem ještě někdy v životě podíváme.

 

     Na letiště v Aucklandu přistáváme krátce před 16h. Cestou jsme opět přeletěli datovou hranici, a tak je tu o den více. Kocháme se pohledy na obří Airbus A380 společnosti Emirates, který stojí u vedlejší brány a míříme na imigrační. Úředník nás po pár prohozených větách o naší dovolené a následujících plánech vítá zpět na Novém Zélandu a míříme pro zavazadlo. Biosecurity je doslova přeplněno Korejci, kteří téměř všichni končí u důkladné prohlídky obsahu zavazadel. My však kontrolou procházíme jak nůž máslem a o pár minut později už sedíme v Emě.

     Cestou ještě v Albany nakupujeme a navečer přijíždíme na farmu. Vítáme se s Brianem a jeho přítelkyní, a také s německým párem, který tu pracuje od začátku týdne. Vybalujeme věci a hurá na kutě. Ještě před víkendem nás totiž čekají dva dny práce.