1. květen 2011

 

     Celý tento týden byl ve znamení lenošení a nicnedělání. Východní pobřeží Severního ostrova zasáhly deště, které trvaly bez přestání až do středečního večera. Jeden den dokonce napršelo přes 100mm a dle místních to byly největší deště za posledních 10 let. Mezi stromy stála voda, místy tak hluboká, že to bylo akorát na výšku gumáků, a tak o nějakém pokusu začít něco sbírat nemohla být ani řeč. Alespoň jsem konečně dopsal některé deníky, na které jsem se už několikrát chystal. Také se na sad vrátily holky z Prahy, které po cestování na Jižním ostrově ještě vypomůžou se sběrem.

     Počasí se po několika dnech konečně umoudřilo a nás opět čekala pracovní sobota, která však nebyla naším prvním pracovním dnem v tomto týdnu. Tím byl pátek a na řadě byl zbytek odrůdy Fuji Galaxy, kterou jsme měli původně sbírali na export, avšak díky dešťům, které jablkům zrovna neprospěly jsme sbírali vše pro Iana do obchodu. Odpadlo tak vybírání těch vhodných a sbíralo se vše co bylo na stromech.   

     V sobotu nás čekal jeden z posledních sběrů placených na kontrakt. Ian potřeboval nasbírat do obchodu 20 binů Breabernů. Byl to tak trochu menší závod, jelikož bylo jasné, že nenasbíráme všichni stejně a kdo bude rychlejší dostane tu možnost nasbírat víc. Tak jsme se do toho trochu opřeli a výsledkem bylo sedm binů. Tedy cca třetina celkového množství, což byl velice slušný výkon.

 

 

 

3. květen 2011

         

     Nový pracovní týden přinesl i změnu počasí. Konečně se obloha vyjasnila a zmizely těžké ocelové mraky, které nás s přestávkami provázely od velikonoc. Dnes jsme stejně jako v pondělí dosbírali téměř všechnu odrůdu Breaburn, která už nemířila do baličky, ale na džus. Trhalo se tak vše a na stromech nezůstávalo vůbec nic. Za dva dny jsme nasbírali 18 binů, což byl opět nejlepší výsledek :).

 

 

 

8. květen 2011

 

     Ve středu a ve čtvrtek jsme sbírali odrůdu Granny Smith. Tato odrůda, která je na Novém Zélandu velice oblíbená, by mohla neznalé na první pohled odrazovat, jelikož jablka jsou celá zelená, avšak chutnají znamenitě. Barva jablek způsobovala, že jsme je kolikrát museli v koruně stromu doslova hledat. Na druhou stranu díky velikosti rychle přibývaly v binu. Tentokrát jsme sbírali ve dvojicích v jedné řadě a za šest hodin jsme s Hankou posbírali 12 binů.

     Ve čtvrtek jsme dosbírali zbytek Granny Smith a pokračovali v Breaburnech na džus. V pátek jsme se vrhli na Pacific Rose, avšak po dvou binech jsme to kvůli dešti zabalili. Alespoň jsem se opět vrhnul na dopisování deníků.

     Slunečná neděle byla ve znamení odpočinku a relaxování. Včera měl Jonathan narozeniny, takže se pořádně slavilo a proto byl pro některé tento den dnem boje s kocovinou.

     Hanka si ještě udělala kratší pracovní neděli. Ian nám totiž nabídl, jestli bychom tu nechtěli zůstat ještě na sázení jahod. To jsme samozřejmě neodmítli. Před samotným sázením bylo třeba vyznačit vzdálenosti mezi rostlinkami, no a nikoho šikovnějšího si Ian prostě vybrat nemohl. 

     Jelikož se náš pobyt chýlí ke konci, začali jsme se poohlížet po nové práci. Během předchozích dvou týdnů jsme rozeslali pár emailů a zrovna dnes večer jsme měli telefonický pohovor. Z více jak 150 párů jsme byli vybráni mezi poslední 4 a zítra se dozvíme konečný výsledek.

 

 

 

10. květen 2011

 

     Včera začal náš poslední pracovní týden. Je až k neuvěření, že jsou to už tři měsíce co jsme vyrazili vstříc dobrodružství na Nový Zéland. Hanka byla dopoledne na jahodách a po obědě jsme společně dosbírali odrůdu Pacific Rose. Také jsme se včera dozvěděli skvělou zprávu, že jsme byli vybráni a máme další práci. A o co se vlastně jedná? To se brzy dozvíte. 

     Včera jsme se také rozloučili s Jamiem, který nastupuje do nemocnice a náš odjezd už nestihne. V tomto okamžiku si člověk uvědomil, že už se opravdu blíží konec sezóny. Naštěstí se s ním nevidíme naposledy. Jsme totiž s Ianem domluveni, že se sem na jaře po našem cestování Jižním ostrovem vrátíme. Dá se říci, že jsme si tu zvykli, lidi jsou tu moc fajn a tak není důvod hledat něco jiného. Přes zimu tu však práce není a tak jsme rádi, že se nám podařilo sehnat další. Ostatní co tu jsou s námi to štěstí zatím neměli.

     Dnes byl náš poslední den na jablkách. Dopoledne jsme dosbírali poslední Breaburny a odpoledne pak Fuji. Vše pak vyvrcholilo jabkovou válkou. Kluci z Francie si to pak rozdali extra se starými a nahnilými jablky a byla to doslova kompotová válka :).  

      A kolik jsme toho za celou sezónu vlastně nasbírali? Celkem to bylo 326 binů jablek. Váha jednoho binu je cca 400kg, takže nám rukama prošlo zhruba 130 400 kg jablek. Do jednoho binu se vleze přibližně 2600 kusů a suma sumárum se jedná zhruba o neuvěřitelných 847 600 jablíček.

 

 

 

15. květen 2011

 

     Sběr jablek se stal definitivně minulostí a před námi bylo posledních pár dnů práce. Jak už jsem kdysi zmínil, Ian má kromě sadů s ovocnými stromy také velkou plantáž s jahodami. Tu starou jsme na začátku března likvidovali a v dubnu pak speciální stroj vytvořil řádky pro nové sazenice. Těch je každoročně potřeba zasadit 25 000ks.

     Od středy do pátku jsme tak sázeli a sázeli. O tom, co obnáší práce v předklonu ví Ian své, a tak nikoho nenechal dělat více než 1000 sazenic (dvě bedýnky) denně. My s Hankou jsme dohromady těch 2000ks zasadili vždy za cca čtyři hodiny. Vyjádřeno v číslech - 4 sazenice za minutu a 350 Kč/hodinu :). No já osobně, i když jsem kupodivu neměl žádné problémy se zády, bych tohle pořád dělat nemohl. U mě zkrátka vítězí jablka.

     V sobotu jsme ještě šli každý pár zasadit jednu bedýnku a udělali tak pomyslnou tečku za prací u Iana. Večer proběhla samozřejmě rozlučková párty, kdy každý připravil něco dobrého a pak společně popíjeli a přecpávali se. Jonathan se Sylvainem mě vyhecovali, a tak jsem se nakonec ke kuchyňské lince postavil i já. Můj mrkvový koláč měl úspěch. Pravdou ale je, že se jednalo o recept Jonathana, který mi také dělal dozor :). Nutno také podotknout, že Hančiny bramboráky stály za to a frantíci, kteří je neznali se po nich mohli doslova užrat. Byl to dlouhý a fajn večer a nikomu se nechtělo jít spát.

     Neděle je ve znamení úklidu a balení. Až se mi nechce věřit, že tu máme tolik věcí. Ještě že má Ema dostatek úložného prostoru. Po obědě si s ostatními vyměňujeme fotky a kontakty. Pak následuje tolik neoblíbená věc, kterou je loučení. Zvlášť, když se jedná o fajn partu lidí, kteří společně trávili téměř každý den předcházející tři měsíce. Holky odjíždí shánět další práci a Jonathan s Julii a Sylvain s Gretou vyráží na procházku do Napieru.

     Krátce před 15h opouštíme sad a jedeme k Ianovi vrátit klíče od chatky. Jelikož se za pár týdnů chystá do Evropy a také do ČR, tak mu vezu pár spojů do míst, která chce navštívit. Po krátké debatě se s ním s příslibem opětovného setkání koncem října loučíme a odjíždíme. V Napieru tankujeme plnou a vydáváme se směrem na Taupo.

     Už před odjezdem na Nový Zéland jsme měli v plánu, pokud to bude možné, navštívit také některý z překrásných ostrovů Jižního Pacifiku. Byl by hřích toho nevyužít, když už jsme tady. Ještě tehdy v ČR padla volba na Cookovy ostrovy, které se odtud nachází cca 3,5h letu. Letíme sice až zítra, ale pro jistotu se chceme přiblížit Aucklandu už dnes, to pro případ, kdyby náhodou nastal nějaký problém s autem. Ema sice doposud šlapala jako hodinky, ale člověk nikdy neví.

     Přibližně na půli cesty mezi Napierem a Taupem začíná pořádný liják. Naštěstí za Taupem déšť ustává a jede se tak lépe. Cestou vzpomínáme jak jsme tudy před čtvrt rokem jeli při naší první cestě z Aucklandu do Napieru. Před osadou Kinleith nedaleko městečka Tokoroa zastavujeme na pěkném velkém odpočívadle u přírodní rezervace. Ideální místo k přespání. Zítra nás čeká už jen 200km na letiště. Už několik měsíců před odletem na Nový Zéland jsme se totiž rozhodli, že navštívíme některý z ostrovů v Jižním Pacifiku. Netrvalo dlouho a naše volba padla na Cookovy ostrovy.