18. říjen 2011

     Vstáváme po 6h a chvíli na to odjíždíme do přístavu. Máme to jen pár kilometrů a tak u trajektu ještě čekáme, než začnou odbavovat. Přibližně hodinu a půl před vyplutím parkujeme naše auto v útrobách lodi Kaitaki, která je jednou ze tří lodí patřící společnosti Interislander, která zajišťuje lodní spojení mezi Wellingtonem a Pictonem na Jižním ostrově. Délka lodi je 182 metrů a pojme 1650 pasažérů.

     Plavba na Jižní ostrov trvá něco málo přes tři hodiny, takže se usazujeme do pohodlných křesel jedné z restaurací a volný čas trávíme brouzdáním po internetu. Přibližně po dvou hodinách vplouváme do Tory Channel, a tak se přesouváme na horní otevřenou palubu. Právě plavba po Tory Channel a následně po Queen Charlotte Sound patří k těm nejlepším momentům celé plavby. Máme štěstí, počasí se dnes opravdu povedlo, a tak si užíváme parádních výhledů, které nám místy připomínají naše oblíbené Norsko. Mírně zvlněná hladina je doslova oázou klidu laděnou do zelené a modré barvy. Jaký to kontrast od často neklidných vod Cookova průlivu. Kocháme se panoramatickými pohledy na zalesněné zátoky a malé ostrůvky roztroušené podél pobřeží.

     Krátce po půl dvanácté připlouváme do města Picton, který je hlavním centrem regionu Marlborough. Jakožto první zastávka většiny návštěvníků Jižního ostrova dává představu o malebnosti celého jihu. Toto město, doslova schoulené na úpatí zalesněných kopců je také branou k průlivům Marlborough Sound.

     Nakupujeme pár věcí a na poště vyřizujeme registraci našeho autíčka na další tři měsíce. Po krátké návštěvě infocentra odjíždíme z města a napojujeme se na Queen Charlotte Drive. Tato malebná a dramatická, 40 kilometrů dlouhá silnice spojující Picton a Havelock se klikatí původními lesy a sleduje pobřeží Queen Charlotte Sound. Užíváme si jízdu a kocháme se výhledy po okolí. Míjíme celou řadu malebných zátok a v jedné takové nacházíme pěkné posezení, u kterého obědváme.

     Bludiště vodních cest, zálivů, zátok a ostrovů v průlivech Marlborough Sounds vzniklo díky tomu, že se oba hlavní novozélandské ostrovy po miliony let pohybují směrem k sobě. Jižní ostrov, který spočívá na Tichomořské desce, se pozvolna zasunuje pod australskou desku nesoucí Severní ostrov. Údolí přitom zaplavuje voda a nad hladinou zůstávají pouze horské vrcholy a hřebeny.

     Přibližně v polovině cesty odbočujeme na vedlejší silnici vedoucí ke Keneperu Sound. Klikatá a malebná silnička vede podél farem, lesů a zálivů až do vesničky Portage, odkud pokračujeme až na samotný konec průlivu do Keneperu Head. Cestou míjíme řadu DOC kempů a do jednoho vyhlídnutého se navečer vracíme přenocovat. Kempujeme jen pár metrů od vody a užíváme si výhledy na protější kopce osvětlené zapadajícím sluncem.     

19. říjen 2011

     Ráno je opět jako vymalované. Ven ze spacáků nijak nespěcháme. Máme před sebou přibližně dva měsíce cestování, a tak čas pro nás hraje tu minimální roli. Je to něco, o čem jsme během našich putování na kolech častokrát jen snili.

     Po snídani, kterou nám svojí přítomností zpestřoval drzý endemický pták Weka opouštíme kemp Nikau Cove a vracíme se zpět na Queen Charlote Drive. Po několika kilometrech zastavujeme na parkovišti u cesty a vydáváme se na procházku vedoucí na nedalekou vyhlídku. Kromě pěkných výhledů na Mahau Sound a okolní kopce nám opět dělají společnost drzí ptáci Weka čekající na něco dobrého k snědku.

     Silnice sjíždí zpět k vodě a po chvíli nás přivádí do ospalého přístavu Havelock, který je spolu s Pictonem branou ke zdejším průlivům. Město je také centrem novozélandské produkce slávek. Za Havelockem pokračuje silnice SH6 proti proudu křišťálově čisté řeky Pelorus, která je vyhlášená hojným výskytem pstruhů. V osadě Rai Valley odbočujeme na vedlejší silničku vedoucí do Okiwi Bay a dál do pobřežního městečka French Pass vzdáleného 60 kilometrů. Cestou stoupáme do sedla Ponga, odkud se nám naskýtají pěkné výhledy na vysoké kopce čnící přímo z vody, a také na pohoří Bryant.

     Z Okiwi Bay pokračujeme podél Croisilles Harbour a odbočujeme do Elaine Bay, která se nachází necelých dvacet kilometrů před French Pass. Přímo u vody se nachází další z velkého množství kempů DOC v této oblasti. Konečně přichází čas vyzkoušet naši stříšku, kterou jsme k autu dodělávali na farmě. Postavenou ji máme během pár minut a nemůžeme si ji vynachválit. Poskytne nám dostatečné zázemí během deštivých dnů, kterým se během našeho cestování rozhodně nevyhneme.

20. říjen 2011

     Vracíme se zpět na SH6 a po snídani na pěkném odpočívadle začínáme stoupat do sedla Rai, přes které překonáváme Bryant Range. Před sjezdem zpět k moři se tak kocháme výhledy na zasněžené vrcholky hor v dáli.

     Po pár kilometrech jízdy přijíždíme krátce před 12h do města Nelson, které je zároveň správním centrem regionu Nelson-Tasman. Slunečný a úrodný kraj v severozápadním výběžku Jižního ostrova je obklopen horami a omývají jej klidné mořské vody. Na pozadí zelených kopců a omývaný azurovým mořem se rozkládá také Nelson, kde děláme zastávku ve zdejším pěkném infocentru.

     Projíždíme centrem města a vydáváme se na procházku pěkným parkem ke zdejší katedrále postavené ve stylu art deco. Po návštěvě katedrály popojíždíme kousek od centra a vyrážíme na hodinovou procházku na nedaleký kopec Botanic Hill, který je zároveň geografickým středem Nového Zélandu. Z přilehlé vyhlídky se nám pak naskýtají parádní panoramatické výhledy se skvělou dohledností.

     Opouštíme Nelson a v Richmondu se napojujeme na silnici vedoucí na sever. Je čas oběda, a tak odbočujeme na Rabbit Island, který je vyhlášeným místem pro piknik. Rozsáhlý borovicový háj je zde lemovaný nádhernou písčitou pláží, která přímo vybízí k odpočinku.

     Po dobrém obídku a procházce po pláži pokračujeme podél zátoky Tasman do městečka Motueka, které je centrem zdejší úrodné oblasti s ovocnými sady. Pěstují se zde jablka, hrušky, drobné ovoce či kiwi. Cestou míjíme celou řadu jablečných sadů a vzpomínáme na to, jak jsme před osmi měsíci začínali v Napieru právě na jablkách. Po natankování a nákupu pokračujeme v cestě dál, prohlídku města si necháváme na jindy, jelikož se budeme přes Motueku ještě vracet.

     Míjíme celou řadu ovocných sadů a po chvíli začínáme stoupat na Takaka Hill. Právě tento mohutný kopec odděluje Golden Bay od zbytku regionu Nelson, do kterého vede jediná silnice. Krátce před půl osmou zastavujeme na pěkné vyhlídce nacházející se vysoko nad údolím řeky Riwaka. Na poměrně nenápadném parkovišti se nachází i WC a chvíli si pohráváme s myšlenkou tu přenocovat. Po chvíli se však rozhodujeme pokračovat dál.

     Projíždíme sedlem, které se nachází téměř v 800 metrech a začínáme klesat do osady Upper Takaka. Silnice se tu v klasických vracečkách pěkně klikatí, několikrát zastavujeme a kocháme se výhledy do údolí a na zapadající slunce za Devil Range. Kousek před osadou odbočujeme na vedlejší silnici, která vede do Cobb Dam Valley.

     Projíždíme kolem farem a po chvíli začíná úzká, klikatá silnička pozvolně stoupat. Místy je doslova zařezaná ve skále a celé to ještě umocňuje bouřící řeka pod námi. Pokračujeme dál proti proudu a po cca 15 kilometrech přijíždíme k malé vodní elektrárně, u které končí asfalt. Silnice se ještě více zužuje a začínáme pořádně stoupat. Ema sice do některých zatáček občas prohrábne, avšak silnici určenou zejména pro auta s pohonem všech čtyř kol zvládá celkem hravě.

     Už za tmy přijíždíme do sedla na Cobb Ridge, které se nachází v 1040 metrech. Převýšení od elektrárny bylo tedy cca 800 metrů. V přístřešku prohlížíme turistickou mapu a hledáme přesné místo, kde se nachází bezplatný kemp DOC. Už to naštěstí není daleko, a tak pokračujeme v cestě dál. Silnice ze sedla prudce klesá do údolí, ve kterém se nachází přehrada Cobb. Po sedmi kilometrech jízdy podél přehrady přijíždíme k parkovišti u Trilobite Hut a během chvilky mizíme ve spacácích.

21. říjen 2011

     Probouzíme se krátce před 8h do dalšího slunečného dne. První dny na Jižním ostrově si na počasí rozhodně nemůžeme stěžovat. Kocháme se výhledy na okolní kopce a po chvíli pokračujeme po pravém břehu jezerní nádrže zpět do sedla na Cobb Ridge. Cestou děláme ještě krátkou zastávku u hráze přehrady, která byla postavena v roce 1955. Se svojí nadmořskou výškou 800 metrů je nejvýše položeným vodním rezervoárem na Novém Zélandu. Na sedle zastavujeme u vyhlídky a ještě jednou se kocháme pohledy na celé údolí a přehradu pod námi. Cobb Valley je jedno z mála míst, nacházející se hluboko v horách, které lze navštívit autem.

     Kousek za elektrárnou, která je s přehradou propojena čtyřkilometrovým potrubím, zajíždíme k řece Takaka a na pěkném plácku snídáme. Sluníčko už pěkně hřeje a po krátké koupeli v řece se vracíme zpět na hlavní silnici.

     Po zastávce v městečku Takaka a návštěvě infocentra pokračujeme k nedalekým pramenům Te Waikoropupu Springs. Právě tady z podzemního jeskynního systému vyvěrají prameny s neobyčejně průzračnou vodou. Tento jeskynní systém je propojen s jeskyněmi na kopci Takaka Hill a Riwaka Resurgence. V minulosti byla tato rezervace oblastí pro vykonávání maorských obřadů. Prameny leží v nádherném lese, ke kterým vede několik turistických stezek. Jedna taková nás přivádí k vyhlídkové plošině, kde pomocí velkého periskopu pozorujeme dění pod hladinou. Vydatnost pramenů je úctyhodná - 14 000 litrů za sekundu a řadí tento pramen s konstantní teplotou 11,7 °C k největšímu v Australasii. Naměřená dohlednost v takto čisté vodě je neskutečných 63 metrů, což je světový rekord pro sladkou vodu. Svojí čistotou je srovnatelná pouze s vodami pod Rossovým šelfovým ledovcem v Antarktidě.

     Pokračujeme v cestě dál podél téměř padesát kilometrů dlouhé zátoky Golden Bay, na jejímž obzoru vidíme písečný výběžek Farewell Spit. V osadě Puponga odbočujeme na šotolinovou cestu, po které pokračujeme až na její konec a vydáváme se na procházku k Wharariki Beach. Turistický chodník zde vede přes soukromou farmu a po asi dvaceti minutách přicházíme k písečným dunám, přes které se dostáváme až na pláž. Tato dva kilometry dlouhá a pozvolná pláž je lemována nespočtem útesů, skalních oblouků, mostů, jeskyní, ostrůvků a masivních dun. Celou tuto nádheru zde během dlouhých věků vytvořil silný vítr a nekonečná síla burácejícího moře. I teď pořádně fučí a jemná zrníčka písku nás štípou do tváří.

     Po procházce po pláži se vracíme zpět k autu a popojíždíme k nedalekému parkovišti, odkud je to už jen pár minutek chůze k mysu Farewell, který je nejsevernějším bodem Jižního ostrova. Z pěkné vyhlídky na vrcholu vysokého útesu se kocháme výhledy na oceán a po chvíli se vracíme zpět do osady Puponga odkud popojíždíme k Farewell Spit.

     Farewell Spit je přírodní rezervace, která byla vyhlášena mokřadem mezinárodního významu. Je to nejdelší písečný výběžek na Novém Zélandu. Písečné duny se táhnou v délce 26 kilometrů a dalších šest kilometrů se nachází pod hladinou moře. Díky neustálému pohybu písku mají duny tvar půlměsíce a předpokládá se, že se výběžek rozroste o další dva kilometry v průběhu následujících pěti let. Šířka písečné kosy je okolo 800 metrů a písečné duny zde dosahují výšky dvaceti metrů.

     Podle svého tvaru se nazývá písečnou kosou Nového Zélandu. Každé jaro sem přilétají desítky tisíc stěhovavých ptáků ze severní polokoule. Odliv na Farewell Spit může ustoupit až o sedm kilometrů a odkrýt tak 80 kilometrů slaných bažin, které jsou bohatým lovištěm pro spoustu mořských ptáků, ale zároveň i smrtelná past pro velryby, které zde můžou uvíznout. Jelikož je Farewell Spit chráněnou oblastí, je vstup na písečnou kosu povolen pouze s organizovanou výpravou s průvodcem. Department of Conservation se rozhodlo zakoupit farmy přilehlé k Farewell Spit a krásným plážím na severu a vytvořit přírodní park Puponga. Farmy zůstaly zachovány, DOC je pronajala a stanovila podmínky, za kterých na nich noví majitelé mohou chovat dobytek. Byly vytvořeny stezky, které spojují nejkrásnější pláže s nejbližšími vrcholky, odkud jsou na pláže nádherné výhledy.

     Opouštíme Farewell Spit a po stejné silnici se vracíme zpět směrem na Takaka. Kousek za Collingwoodem ještě odbočujeme k osadě Rockville, za kterou se nachází neobvyklá vápencová formace, kterou místní nazývají Devil`s boots - ďáblovy boty. Převisy vápencových skal zde skutečně připomínají boty, jakoby trčící ze země.

     Vracíme se zpět na hlavní silnici a po chvíli odbočujeme k malé osadě Milnthorpe, kde se nachází pěkný park a kousek od moře i pěkný piknik plácek. Navíc je tu i WC a jelikož tu není nikde zákaz kempování, rozhodujeme se, že dnešní noc strávíme právě tady.

22. říjen 2011

     Včerejší pěkné počasí jsem asi přechválili, jelikož se probouzíme do zataženého dne. Pokračujeme směrem na Takaka a po pár kilometrech odbočujeme směrem k moři do osady Patons Rock. Docela se rozpršelo, a tak na procházku k nedalekým útesům nemáme ani chuť.

     Za městečkem Takaka odbočujeme na silnici Abel Tasman Drive, která je vstupní branou do nejmenšího národního parku na Novém Zélandu. Národní park Abel Tasman zabírá plochu o velikosti 225 kilometrů čtverečních. Patří však mezi nejznámější a to zejména díky svým pobřežním zátokám, lagunám, zlatým plážím, tichým a čistým vodám. Park zahrnuje také mramorové, žulové a vápencové kopce, rozlehlé bukové lesy a deštný prales, který sahá až ke břehu moře. Park je pojmenován po holandském objeviteli Abelu Tasmanovi, který roku 1642 jako první Evropan spatřil Nový Zéland. Národní park proslavila zejména stezka Coast Track, která je dlouhá 51 kilometrů a patří mezi Great Walk treky.

     Pokračujeme po Abel Tasman Drive až k Tata Beach, kde snídáme. Počasí se zatím moc nelepší, a tak přejíždíme do zátoky Ligar a dopoledne trávíme brouzdáním po internetu. Po asi dvou hodinách přestává pršet a míříme na nedalekou vyhlídku, kde se nachází památník mořeplavce Abela Tasmana. Kocháme se výhledy na Ligar Bay a přilehlé ostrůvky Tata a po chvíli se vracíme zpět do Takaka. Silnička tu lemuje členité pobřeží, nad kterým ční rozeklané a vysoké vápencové útesy.

     V Cliftonu odbočujeme na vedlejší silničku, která nás po pár kilometrech přivádí do Grove Scenic Reserve. Vyrážíme na pěknou procházku vedoucí neprostupnou buší s mohutnými palmami nikau a stromy rata. Po chvíli přicházíme k další z celé řady vápencových formací v této oblasti. Přes skalní trhliny a úzké prostupy mezi vápencovými bloky přicházíme na vyhlídkovou plošinu, odkud se nám naskýtají výhledy na Golden Bay.

     V městečku Takaka si dáváme pořádnou porci Fish&Chips a pokračujeme zpět po hlavní silnici směrem na Motueku. Silnice se za Upper Takaka klikatí a stoupá na Takaka Hill, označovaný také jako Marble Mountain (mramorová hora). Pár kilometrů za sedlem odbočujeme na nezpevněnou cestu Canaan Road, která je jakýmisi méně používanými zadními vrátky do Národního parku Abel Tasman. Po 11 kilometrech jízdy po úzké, místy pěkně prudké a kluzké cestě přijíždíme do Canaan Downs, kde se nachází pěkný DOC kemp a kde máme dnes v plánu přenocovat.

23. říjen 2011

     Vstáváme krátce před 8h a ještě před snídaní vyrážíme na procházku po Harwoods track, jedné z mnoha turistických stezek vycházejících z Canaan Downs. Tato oblast se značně liší od zbytku národního parku a návštěvníci se zde mohou setkat s mramorovými soutěskami, vápencovými výchozy, závrty a podzemními říčkami.

     Vydáváme se na asi 45 minutovou procházku, která končí u Harwood Hole. Tato 50 metrů široká a cca 183 metrů hluboká kolmá šachta vede přímo do jeskyně Sarlight Cave a je velice oblíbená a navštěvovaná speleology. Díky absenci jakýkoliv zábran je pohyb kolem okraje propasti značně rizikový. Usedáme na vyvýšené místo a pozorujeme sestup několika jeskyňářů, kteří k Harwood Hole vydali brzy ráno. Se svojí celkovou hloubkou téměř 360m patří mezi nejhlubší propast na jižní polokouli.

     Vracíme se zpět na parkoviště stejnou cestou vedoucí hustým nepropustným lesem. Tmavé, lišejníkem porostlé stromy, které nepropustí téměř žádné sluneční paprsky vytváří doslova děsivou atmosféru. Není divu, že si právě okolní lesy vybrali filmaři Pána prstenů pro Chetwood Forest.

     Opouštíme kemp a míříme zpět na hlavní silnici. Cestou se kocháme pěknými výhledy na moře a okolní kopce, které byly včera díky počasí zahaleny do mraků. Pár kilometrů před Motuekou odbočujeme na vedlejší silnici vedoucí do vesničky Marahau, která je hlavní vstupní branou do národního parku. Zastavujeme na velkém parkovišti, které je výchozím bodem pro Abel Tasman Coastal Track. Po prohlídce přilehlého okolí a obídku v nedalekém parku pokračujeme podél pobřeží směrem na jih.

     Další zastávku děláme u Towara Bay a vydáváme se na pěknou procházku k pláži, kterou zde lemují rozeklané útesy. Hlavní atrakcí je zde Split Apple Rock (rozkrojené jablko) - neobvyklá skalní formace nacházející se jen několik metrů od břehu. Vracíme se k autu a popojíždíme k pláži Kaiteriteri, která je velice oblíbená díky pozvolnému vstupu do moře.

     Přijíždíme do města Motueka a vyrážíme na prohlídku tohoto velice populárního místa, do kterého se sjíždí sezónní pracovníci z celého světa. Zároveň také hledáme nějakou hospůdku, kde bychom mohli sledovat dnešní finále Mistrovství světa v ragby mezi All Blacks a Francií. V infocentru zjišťujeme, že tuto významnou sportovní událost bude možné sledovat ve speciálně zřízené fanzone na velkoplošné obrazovce. Plán pro dnešní večer je tedy jasný.

     Přesouváme se k Motueka Beach, jejíž dominantou je zrezivělý vrak parníku Jammie Seddon. Hned u pláže se nachází parkoviště na kterém je dle cedule povoleno přespat jednu noc. Nachází se zde i WC, takže by v tom neměl být žádný problém. Vaříme večeři a po telefonátu domů odjíždíme s předstihem do fanzone.

     Vstup do haly je zdarma a už teď je tu spousta lidí. Naštěstí se nám daří obsadit dva fleky na provizorní tribuně přímo naproti plátna. V dramatickém finále porazil favorizovaný domácí tým Francii 8:7 a ragbisté Nového Zélandu se tak po 24 letech stali podruhé mistry světa.

     Pozdě v noci se vracíme na parkoviště a chystáme se usnout, když v tom okamžiku na nás kdosi klepe. Otevírám dveře a pán policajt nám oznamuje, že zde nemůžeme nocovat. Na moji otázku kde je problém mi odpovídá, že naše auto není vybaveno WC a tudíž tu nemůžeme zůstat. Vysvětluji mu, že cedule u vjezdu nic takového nevyžaduje a WC se nachází tak deset metrů od našeho auta, avšak je neoblomný. Vysvětluje nám cestu do nejbližších kempů a s přáním dobré noci odjíždí.

     Nám se však už takhle pozdě v noci nechce platit za kemp, a tak odjíždíme na parkoviště u vyhlídky, které jsme si vyhlídli už cestou do sedla na Takaka Hill. Výjezd z města je uzavřen a policie provádí testy na alkohol. Asi očekávají bujaré oslavy po zisku titulu a proto ta kontrola. Testery na alkohol tu mají poněkud odlišné, a tak jsme se všichni pobavili, když jsem se snažil nejprve do přístroje foukat. Ve skutečnosti stačí do přístroje mluvit jak do mikrofonu a napočítat do pěti. Výsledkem je 0,0 promile a my můžeme konečně opustit Motueku. Po cca 10 minutách přijíždíme na parkoviště, kde během chvilky usínáme.