1. listopad 2011

 

     Ráno je poměrně zataženo, ale již během snídaně začínají vykukovat zasněžené vrcholky okolních hor. Opouštíme tábořiště a po pár kilometrech sjíždíme na odpočívadlo, odkud vede neznačená cesta k nedalekým termálním pramenům Sylvia Flats.

     Od parkoviště míříme proti proudu řeky Lewis a po chvíli přicházíme ke dvěma vyhloubeným bazénkům, které jsou obehnány kameny, v bezprostřední blízkosti řeky. Čistá a průzračná voda velice příjemné teploty přímo vybízí k vykoupání, a tak se po chvíli již blaženě rochníme a prohříváme naše těla v termálním pramenu. Kocháme se výhledy na hory a divoce hučící řeku vedle nás. Jsme tu sami, a tak si to náramně užíváme. Občas nad námi proletí hustá mračna sandflies, která neustále dychtivě krouží nad vodou a čekají na svoji oběť.

     Do sytosti nabaženi horkou  koupelí opouštíme krátce před 11h toto nenápadné místo a pokračujeme v cestě dál. Silnice tu vede liduprázdnou oblastí, údolím řeky Waiau, která je druhou největší v severním Canterbury. Cestou několikrát zastavujeme na vyhlídkách s pěknými rozhledy po okolní krajině.

     Sjíždíme z SH7 a po deseti kilometrech přijíždíme do letoviska Hanmer Springs, nacházejícího se na okraji široké a úrodné roviny, schouleného v podhůří Jižních Alp. Odjakživa přitahuje návštěvníky, kteří se sem vydávají za léčivými vodami. Toto hezké městečko ve stínu stromů má přímo na hlavní ulici výjimečné horké lázně s celou řadou skalních bazénů, které zásobuje voda z podzemních pramenů o teplotě cca 35°C. Komplex, kde nechybí plavecké bazény a různé vodní atrakce patří k nejlépe udržovaným a nejrozsáhlejším lázeňským letoviskům Jižního ostrova. Naším původním plánem bylo tyto lázně navštívit, avšak díky koupačce v bezplatných pramenech Sylvia Flats od toho upouštíme.

     Po procházce po okolí a vydatné porci Fish&Chips pokračujeme v cestě dál směrem na Christchurch. Za Hanmer Springs pak ještě zastavujeme u soutěsky řeky Waiau a mostu, ze kterého se skáče velice populární bungee juming. Projíždíme Weka Pass a pomalu se přibližujeme k městečku Waipara. Přijíždíme do oblasti plné nově vysázených vinic, která je jednou z nejrychleji se rozvíjejících vinařských oblasti Nového Zélandu. Díky dlouhým a teplým dnům, půdy složené z kombinace naplavených štěrků a vápencového jílu a ochranou před chladnými větry od moře se ve Waipara Valley vyrábí kvalitní vína, a to zejména Pinot Noir, Ryzlink a Chardonnay.

     Napojujeme se na silnici SH1, ze které ve vesničce Amberley sjíždíme na poklidnou vyhlídkovou silnici - Inland Scenic Route 72. Po cca dvaceti kilometrech odbočujeme do venkovského městečka Rangiora, které je největším sídlem v severním Canterbury. Po natankování a nákupu pokračujeme v cestě dál. Silnice zde vede pěknou a strhující krajinou. Na jedné straně cesty zde velkolepé Jižní Alpy lemují horizont, zatímco na straně druhé se rozprostírají nekonečné planiny Canterbury Plains, kde úrodná pole střídají rozlehlé pastviny pro dobytek.  Pokračujeme podhůřím Jižních Alp směrem na západ.

     Na silnici panuje minimální provoz a tak si jízdu užíváme. Kousek před osadou Glentui odbočujeme na nezpevněnou cestu vedoucí do Mt.Thomas Forest, který se nachází v podhůří Jižních Alp. Po cca pěti kilometrech přijíždíme do pěkného kempu DOC, kde budeme dnes nocovat. K večeru se obloha zatahuje, a tak zalézáme do spacáků a díváme se na film.   

 

 

 

2. listopad 2011

 

     Počasí je ráno takové všelijaké, a tak ani nesnídáme a vydáváme se hned na cestu. Vracíme se zpět na asfaltku a přes soutěsku Ashley Gorge pokračujeme až do farmářské vesničky Oxford, kde dokupujeme čerstvé pečivo. Kousek za Oxfordem nacházíme pěkné posezení u cesty, kde snídáme.

     Jedeme dál po Inland Scenic Route, která se v Sheffieldu napojuje na silnici SH73, která je nejkratší a zároveň nejdramatičtější cestou vedoucí z Christchurchu přes Jižní Alpy na pobřeží West Coast. State Highway zde vede souběžně se železniční tratí postavenou v roce 1923, a která také cestou na West Coast překonává mohutné pohoří.

     Za Springfieldem se železnice stáčí dál na severozápad, zatímco silnice začíná pomalu stoupat přes Torlesse Tussocklands Park, který patří mezi nejstarší chráněná území v zemi. Silnice nabírá na sklonu a během chvíle přijíždíme do průsmyku Porters s nadmořskou výškou 942 metrů. Za sedlem silnice mírně klesá a po pár kilometrech zastavujeme u malebného jezera Lyndon, které je vyhlášené svojí osádkou pstruhů duhových.

     Za jezerem se silnice stáčí směrem na sever a po deseti kilometrech přijíždíme k rezervaci Kura Tawhiti, známe také jako Castle Hill. Zatažená obloha sice nevěstí nic dobrého, ale i přesto se vydáváme na procházku k impozantním a rozsáhlým vápencovým formacím a skalním blokům, které zde nádherně kontrastují se zelenými pastvinami v okolí.

     Právě v okamžiku, kdy přicházíme zpět k autu se spouští pěkný liják. Pokračujeme dál a po dalších 15 kilometrech děláme krátkou zastávku v Craigieburn Forest Park. Stále lehce prší, a tak jedeme dál. Cestou kolem jezer Pearson a Grasmere přijíždíme k řece Waimakariri. Tato řeka je se svojí délkou 151 kilometrů největší na Jižním ostrově. Pramení na východním úbočí Jižních Alp, osm kilometrů od Arthur`s Pass. Na celém toku řeky Waimakariri jsou vybudovány pouze čtyři mosty, z toho jeden železniční.     

     Odbočujeme na nezpevněnou cestu vedoucí k Hawdon Shleter, kde se nachází bezplatný kemp DOC. Cestou pozorujeme široké koryto řeky Waimakariri, které má místy až 500 metrů. Voda zde teče úzkými pramínky a vytváří nespočet různých ostrůvků. V kempu se moc dlouho nezdržujeme, jelikož je zde dost podmáčených míst, a tak se vracíme zpět na hlavní silnici, která nás přivádí až do Arthur`s Pass Village nacházející se přibližně čtyři kilometry jižně od průsmyku.

     V této malé horské osadě, žije pouhých padesát obyvatel, ale každoročně ji navštíví okolo čtvrt milionu turistů. Opět se pořádně rozpršelo. Není divu, vždyť jen zde spadnou v průměru čtyři metry srážek za rok. Místo procházek po okolí tak navštěvujeme místní infocentrum DOC. Máme štěstí, jelikož za chvilku budou zavírat. V pěkném infocentru se spoustou zajímavých expozic se dozvídáme řadu užitečných informací o okolí a hlavně o zdejším Národním parku Arthur`s Pass.

     Národní park Arthur´s Pass je šestým nejrozlehlejším parkem Nového Zélandu a zaujímá plochu o rozloze 1170 kilometrů čtverečních. Na západní straně je díky častým srážkám pokryt hustým deštným lesem s množstvím potůčků a vodopádů, na sušší východní straně se objevují lesy tvořené pabuky s travnatým porostem. Díky této rozmanitosti flory je zde i rozmanitost fauny, zejména z říše ptáků. Zdejší oblast obývá také velice vzácný kiwi skvrnitý. Národní park Arthur´s Pass má na svém území celkem šestnáct horských štítů dosahujících výšky 2000m a proto je též častým cílem horolezců. Kromě pěší turistiky a horolezectví je také výborným místem pro milovníky lyžování, díky svému velice pěknému lyžařskému terénu.

     Počasí se nijak nelepší, a tak opouštíme vesničku a vracíme se zpět do předem vyhlídnutého tábořiště u silnice, které se nachází jen tři kilometry odtud. Rozděláváme stříšku a vaříme večeři. Déšť neustává, a tak zalézáme do auta pustit si nějaký film. Za bubnování kapek deště pak usínáme.

 

 

 

3. listopad 2011

 

     Ráno je počasí stejně nevlídné jako včera. Nikam nespěcháme, a tak po snídani chvíli vyčkáváme, jak se počasí vyvine. Kolem 10h přestává pršet, a tak balíme stříšku a vydáváme se na cestu.

     Projíždíme vesničkou Arthur`s Pass a začínáme stoupat do sedla. Se svojí výškou 920 metrů je Arthur`s Pass nejvyšší z hlavních průsmyků Jižních Alp. Po mnoho let byl také nejzrádnější, protože zde hrozily sesuvy půdy a laviny. Byl také nejhůře sjízdný díky řadě ostrých zatáček za vesničkou Otira. Od roku 1999 zde nejnebezpečnější úsek překlenuje působivý 440 metrů dlouhý Otira viadukt.

     Odbočujeme na starý úsek cesty, který po chvíli končí u pěkné vyhlídky právě na tento viadukt. Cestou ze sedla zastavujeme ještě na jedné vyhlídce u cesty, kde poprvé spatřujeme papouška Keu. Tento zvědavý a dotěrný papoušek žije ve vysokých polohách Jižních Alp. Živí se hmyzem, lesními plody a jinými rostlinami a nepohrdne ani zdechlinami ovcí. Toto chování jim přineslo nezaslouženou reputaci zabijáků ovcí a farmáři je proto až do roku 1986, kdy začali být chráněni, často stříleli.

     Je to nebojácný pták a jako spousta zvířat se naučil dojídat zbytky po turistech. Nenechá se dlouho pobízet, když ho lidé lákají nějakou dobrotou, aby si ho mohli vyfotografovat. V turistických oblastech mají přebytek potravy, jsou rozmlsaní a klovou do různých věcí jen tak pro radost. Bohužel jim například velmi chutná guma a podobné plasty. Již mnohokrát zničili gumové rámy předních oken automobilů, těsnění dveří, sedadla motocyklů a jízdních kol a podobně. I ten, kterého potkáváme dostává své pověsti a svým roztomilým kukučem žebrá o něco dobrého. Po chvíli přelétává až přímo k nám a usazuje se na zpětném zrcátku. Vypadá opravdu mohutně, a tak raději zatahujeme okno. Přeci jen nechceme riskovat případné klovnutí.

     Opět se lehce rozpršelo, a tak pokračujeme dál směrem na West Coast. Cesta lemovaná třpytivými štíty bere dech. Pěkného zážitku se návštěvníkům dostává také z vyhlídkového vlaku TranzAlpine, který tudy projíždí. Ve vesnici Arthur`s Pass pak vlak zajíždí do tunelu Otira, který vede pod průsmykem. Díky své délce 8 km patřil při otevření v roce 1923 k nejdelším tunelům na světě. Díky své délce musel být tento úsek elektrifikovaný, protože nahromaděný kouř z lokomotivy by jinak ohrožoval zdraví cestujících.

     Projíždíme dál širokým údolím řeky Otira směrem na západ a krátce před 13 hodinou přijíždíme již za pěkného počasí do městečka Hokitika. Nachází se 40 kilometrů jižně od Greymouth a pouhých 20 kilometrů od Jižních Alp. Ty pak vytváří téměř neprostupnou hradbu pro vlhké západní větry, které mají za následek téměř třímetrový srážkový úhrn. Na horním toku řeky Hokitika byl zaznamenán úhrn srážek 14 100mm, což tohle místo řadí k nejdeštivějším na celém světě.  

     Městečko prosperovalo za zlaté horečky v roce 1864. Z australských nalezišť se sem hrnuli tisíce zlatokopů a desítky lodí ztroskotali při vjezdu do zrádného přístavu v ústí řeky Hokitika. Koncem roku 1866 již Hokitika patřila k největším městům na Novém Zélandu a o sedm let později se stala centrem krátce existující provincie Westland. Ve 20. století pak došlo k úpadku města. Zachovaly se však široké ulice lemované výstavními starými budovami a typickými řemeslnými dílnami, zejména těmi na opracování nefritu. Novozélandský greenstone, pounamu, neboli zelený kámen je tmavě zelený nefrit, který se liší od světlejšího a vzácnějšího jadeitu ceněného v Číně. Kusy nefritu se nacházejí zejména v řekách Arahura a Taramakau blízko Hokitiky, a také na plážích na West Coast. Tento tvrdý kámen představoval hlavní obchodní artikl, který místní Maoři vyváželi na Severní ostrov. Používali jej pro výrobu rydel, kyjů a šperků. Na základně smlouvy z Waitangi dostal roku 1997 právo kontrolovat těžbu pounamu v oblasti West Coast zdejší kmen Ngai Tahu.

     Po návštěvě zdejší pláže a procházky kolem ústí řeky míříme obhlídnout centrum města, kde si nenecháváme ujít bezplatnou prohlídku jedné řemeslné dílny zabývající se výrobou šperků z nefritu. Po nákupu v supermarketu si dáváme pěknou porci Fish&Chips a jdeme navštívit zdejší National Kiwi Center. Kromě expozice, kde konečně spatřujeme kiwiho zde mají také celou řadu akvárií a terárií. Návštěvu tohoto komplexu jsme si naplánovali tak, aby nám neuniklo krmení obřích úhořů, kteří se zde nachází ve velkých nádržích. Zdejší dvoumetroví mackové, kteří váží okolo 20 kilogramů jsou původními druhy na Novém Zélandu a stáří těchto exemplářů se pohybuje mezi 85-100 roky. Tito úhoři také rostou velice pomalu a to 15-25mm za rok.

     Odpoledne pak přejíždíme k jezeru Kaniere, nacházející se přibližně 20 kilometrů od městečka Hokitika. Toto malebné a osm kilometrů dlouhé jezero je místy až 200 metrů hluboké a patří mezi nejhezčí jezera na West Coast. Po chvíli přijíždíme k pěknému kempu DOC, který se nachází přímo u jezera a kde máme dnes v plánu přenocovat.   

 

 

 

4. listopad 2011

 

     Ráno chvíli lenošíme a na cestu se vydáváme až po 9h. Pokračujeme po šotolinové cestě vedoucí kolem jezera a první zastávku děláme u pěkných vodopádů Dorothy Falls nacházejících se hned u silnice. Od vodopádu se vydáváme na procházku k jezeru, kterou však po chvíli rušíme, jelikož se žene pěkný déšť.

     Pokračujeme dál podél jezera a po pár kilometrech odbočujeme na silnici vedoucí farmářskou oblastí Kowhitirangi až k soutěsce Hokitika. Přes pěknou stezku vedoucí deštným lesem přicházíme na vyhlídkovou plošinu nabízející parádní výhledy po okolí a řeku tekoucí pod námi. Po dřevěném chodníku, zkonstruovaném na téměř kolmých skalách, se dostáváme na lanový most přes řeku Hokitika. Cestou přes most se nám naskýtají výhledy na modrozelené vody divoké řeky, která si tu razí cestu skrze soutěsku.

     Vracíme se k autu a pokračujeme zpět směrem k moři. Pár kilometrů před Hokitikou odbočujeme na vedlejší cestu, která nás přivádí zpět na silnici SH6. Zajíždíme k jezeru Mahinapua, kde snídáme. Toto mělké jezero bylo kdysi pobřežní lagunou, avšak díky nahromadění pobřežních dun je nyní půl kilometru od Tasmanova moře.

     Po snídani, kterou nám zpestřil krátký, ale za to vydatný déšť, pokračujeme dál po SH6 vedoucí podél pobřeží. Projíždíme starou zlatokopeckou osadu Ross, kde byl objeven největší novozélandský zlatý nuget Honourable Roddy s váhou 2,81kg. Ke své korunovaci ho roku 1911 dostal král Jiří V., který jej posléze roztavil na královskou čajovou soupravu.

     Silnice SH6 pokračuje dál v blízkosti pobřeží a v okolí venkovských sídel a přibližně v polovině trasy mezi vesničkou Ross a ledovcem Franz Josef vede po východním pobřeží jezera Ianthe. U jezera, lemovaného kolem dokola hlubokým lesem se nachází pěkný kemp DOC. Chvíli si pohráváme s myšlenkou zde přenocovat, ale jelikož máme ještě dost času, pokračujeme dál.

     Za jezerem Ianthe se silnice stáčí směrem do vnitrozemí k Poeura Forest a prochází malou osadou Hari Hari. Zastavujeme u malého muzea, ve kterém se nachází historický dvouplošník, na kterém australský pilot Guy Menzies v roce 1931 jako první podnikl přelet Tasmanova moře ze Sydney. Původně měl v plánu přistát v Blenheimu, ale díky chybě v kurzu se ocitnul na West Coast. Při přistání pak havaroval, když si spletl zdejší bažiny s pastvinami pro dobytek. Navzdory nehodě však vyvázl nezraněný. Projíždíme dál malebnou krajinou a kocháme se výhledy na okolní kopce. Za osadou Whataroa pak přijíždíme do Westland National Park.

     Národní park Westland (Tai Poutini) je největším lákadlem v oblasti West Coast. Leží západně od národního parku Aoraki (Mt.Cook) a sahá od nejvyšších hor Jižních alp až po pláže na břehu Tasmanova moře. Nachází se zde majestátné horské štíty, ledovce, husté deštné lesy, jezera a řeky. Především se však proslavil svými ledovci Franz Josef a Fox, které jsou snadno dostupné a nacházejí se překvapivě blízko moře. Park rozděluje na západní straně Jižních Alp Alpský zlom, díky kterému zde vyrůstá přes 3000 metrů vysoký řetězec hor. Díky intenzivním srážkám se na zdejší hory snáší spousty sněhu, které přikrmují 140 zdejších ledovců. Zdaleka největší z nich jsou však ledovce Franz Josef a Fox, které obsahují dvě třetiny glaciální hmoty celého parku. Národní park Westland byl v 60. letech 19. století atakován hledači zlata díky zlaté horečce, i přesto však v parku zůstala nedotčená panenská příroda.

     Přijíždíme k jezeru Mapourika, které patří mezi největší v regionu West Coast. Obloha se začíná opět zatahovat, a tak se rozhodujeme pro dnešek zůstat v přilehlém kempu DOC. Na další dny je předpověď počasí již lepší, a tak si návštěvu ledovců necháváme na zítra. Vaříme večeři a krátce před 18h přichází pořádná bouřka s kroupami. Všude okolo je během chvilky lehce bílo a citelně se ochlazuje. Zalézáme proto po zbytek večera do auta a jdeme zase zkouknout nějaký ten film.

 

 

 

5. listopad 2011

  

     Probouzíme se krátce po 7h do pěkného slunečného dne. Auto je však ještě ve stínu a po chladné noci máme pěkně namrznuté přední sklo. Také při rolování stříšky nám pěkně mrznou ruce. Opouštíme kemp a vracíme se cca dva kilometry zpět a odbočujeme na vedlejší silnici vedoucí k pobřeží, k laguně Okarito. Se svojí rozlohou cca 12 kilometrů čtverečních je největším mokřadem na Novém Zélandu a je obehnaná nádhernými deštnými lesy, kterým dominuje kahikatea a rimu. Laguna je domovem mnoha druhů brodivých ptáků, především mimořádně vzácného Kotuku (Volavka bílá), která se na Novém Zélandě nevyskytuje v žádné jiné oblasti.

     Vracíme se zpět na silnici SH6 a cestou se nám naskýtají parádní výhledy na zasněžené vrcholky mohutných hor. Kolem 8h přijíždíme do vesničky Franz Josef a míříme k největšímu lákadlu této oblasti, kterým je stejnojmenný ledovec. Překonáváme řeku Waiho, kterou napájí tající ledovec a po pár kilometrech přijíždíme na velké parkoviště, odkud začínají turistické stezky po okolí.

     Jsme tu mezi prvními, a tak toho využíváme a ihned vyrážíme na cestu k ledovci. Stezka tu vede bujnou vegetací a po chvíli přicházíme na pěknou vyhlídku, od které to je k čelu ledovce ještě pěkný kus cesty. Pokračujeme nelehkým terénem morénového pole ledovce. Terén a koryto řeky, která z ledovce vytéká se neustále mění, a tak neexistuje žádná oficiální cesta k ledovci. Trasa je zde sice místy vytyčená zaměstnanci DOC, avšak ani to neznamená, že se k ledovci každý bez problému dostane. Cestou potkáváme rangera, který zde každý den sleduje oblast kolem čela ledovce. Oblast těsně u ledovce je ohrazena a dnes se dostáváme 100 metrů od něj. Z tající koncové stěny totiž padají bez varování až tunové bloky ledu. Přímo na ledovec se pak lze dostat s některou exkurzí vedenou zkušeným průvodcem.

     Ledovec Franz Josef je dlouhý 12 kilometrů a dostal své jméno od německého geologa Julia von Haasteho podle rakousko-uherského císaře, který zdejší oblast v roce 1865 zkoumal. Firnové pole tohoto ledovce má plochu 20 kilometrů čtverečních a leží vysoko v Jižních Alpách. Koncová stěna tohoto strmého ledovce starého 7000 let leží 19 kilometrů od moře, ale pochází ze staršího ledovce, který sahal až k moři. Mezi lety 1940 a 1980 ledovec ustoupil o několik kilometrů. Ale od roku 1984 opět narůstá a to neuvěřitelnou rychlostí, která je zhruba 10x vyšší než u jiných ledovců. Průměrně naroste ledovec Franz Josef o 70 cm za den. Vědci však předpokládají, že do roku 2100 ledovec ztratí přibližně 40% svého objemu a ustoupí až o pět kilometrů. Čelo ledovce se nyní nachází v nadmořské výšce okolo 300 metrů, uprostřed zeleně a svěžího deštného pralesa.

     Vracíme se zpět do vesničky a cestou míjíme cedulky, které informují o poloze ledovce v dávných dobách. Navštěvujeme zdejší infocentrum, které má již otevřeno. Chvíli studujeme poutavé informační panely a zdejší expozice a po nákupu pokračujeme dál v cestě. Silnice se tu klikatí podhůřím Jižních Alp, které máme díky pěknému dnu doslova jako na dlani. Přes sedla Omoeroa a Cook projíždíme vesničkou Fox Glacier, která leží 20 kilometrů jižněji od Franz Josef a pokračujeme po šotolinové cestě k dalšímu ledovci v této oblasti.

     Ledovec Fox nepřitahuje tolik návštěvníků jako Franz Josef, ačkoliv je procházka k němu snazší a výhledy nejsou o nic méně dramatické. Tento třináctikilometrový ledovec vzniká spojením čtyř alpských ledovců a na své pouti po svazích Jižních Alp klesá o 2600 metrů. Své jméno dostal podle Williama Foxe, bývalého předsedy novozélandské vlády.

     Z parkoviště se napojujeme na stezku vedoucí údolím, která nás po třiceti minutách přivádí ke koncové stěně ledovce vzdálené cca 50 metrů. Podobně jako většina ledovců ve světě ustupují i ledovce Franz Josef a Fox. Přesně řečeno je část ledovce vždy na cestě dolů po svahu, kde klouže po vodě z tajícího ledu. Ledovce zde na West Coast patří mezi ledovce mírného pásma a spočívají na podkladu, který je teplejší než v případě jiných ledovcových oblastí. Při základně ledovce proto vzniká tavná voda, která působí jako mazadlo a pomáhá při jeho klouzání po svahu hory. Při tom dochází ke tření, které dále podporuje tání. Proto se také zdejší ledovce pohybují až desetkrát rychleji než ostatní ledovce na světě.

     Vracíme se do vesničky Fox Glacier, která je jedním z mála míst, kde je pokrytí mobilním signálem a zjišťujeme počasí na další dny. Chvíli brouzdáme po internetu a zajíždíme k nedalekému jezeru Matheson. Jedná se o jedno z karových jezer, které vzniklo před 14 000 lety během ústupu ledovce Fox. Jezero Matheson se zde leskne jako perla, uprostřed prastarého lesa borovic Rimu a Kahikatea. Vydáváme se na procházku kolem jezera, jehož klidná hladina často vytváří pěkný odraz Jižních Alp. Způsobují to organické látky, které jsou rozpuštěny ve zdejších vodách. Dokonalé podmínky pro focení však nastávají jednou za čas a ani v době naší návštěvy nejsou zcela ideální. Navíc tu dnes docela fouká a hladina se neustále vlní.

     Času máme dnes ještě dost, ale jelikož chceme zítra zavolat domů, rozhodujeme se přenocovat u nedaleké pláže Gillespies, kde se nachází bezplatné tábořiště DOC. Vaříme něco dobrého k snědku a vydáváme se na krátkou procházku po oblázkové pláži, která je pokryta naplaveným dřevem kam jen oko dohlédne. Zbytek dne pak trávíme v kempu. K večeru opět přichází na řadu déšť, tolik typický pro zdejší oblast.    

    

 

 

6. listopad 2011

 

     Ráno se vracíme zpět do vesničky Fox Glacier, kde skypujeme domů. Od ledovce Fox pokračuje hlavní silnice dál na jih podél údolí Copland. Zde se nachází velice oblíbený trek, který vede údolím řeky Copland a na jehož konci se u turistické chaty nachází přírodní termální prameny. Možná právě proto na této chatě neplatí naše hutpassy, a tak se rozhodujeme tento trek vynechat. Navíc se jedná o 17 kilometrový trek, který je jednosměrný a je nutné jej tedy absolvovat dvakrát.

     Krátce po 10h přijíždíme do Bruce Bay, kde se silnice opět vrací k moři. Nacházíme zde pěkné místo kousek od písčité pláže s výhledy na okolí. Místo jako stvořené pro dnešní snídani. 

     Za Bruce Bay se silnice opět stáčí kousek do vnitrozemí a další zastávku děláme u menšího jezera Paringa nacházejícího se v pěkné zalesněné krajině.  Po pár kilometrech se silnice stáčí zpět k moři a za jezerem Moeraki vyrážíme na procházku k Monro Beach. Přes lanový most se dostáváme do hustého deštného a nížinného lesa tvořeného vysokými kapradinami a stromy Rata a Kahikatea. Po cca 45 minutách chůze podél zurčícího potoku, doprovázené ptačím zpěvem, přicházíme k písčité pláži situované v malebné zátoce. Vydáváme se prozkoumat okolí, jelikož by se tu měli nacházet tučňáci chocholatí, kteří zde od června do prosince hnízdí. Patrně jsme tu ve špatnou dobu a všichni jsou někde na moři za potravou. Chvíli se kocháme výhledy na bouřící moře a vracíme se zpět k autu.

     Silnice se začíná klikatit podél divokého pobřeží a zanedlouho přijíždíme na Knights Point, kde se nachází parádní vyhlídka. Počasí nám přeje, a tak jsou výhledy na moře a okolní rozeklané útesy opravdu impozantní. Nachází se zde také památník připomínající výstavbu této silnice v nelehkém terénu tohoto regionu. V 50.létech minulého století nastal na Novém Zélandu velký rozmach infrastruktury a významným projektem byla také stavba silnice z východního pobřeží Jižního ostrova přes průsmyk Haast a dále pak podél západního pobřeží směrem na sever až do zlatokopeckého městečka Ross. Výstavba započala z obou stran a právě tady na Knights Point se tyto dva týmy setkaly.

     Pokračujeme dál v bezprostřední blízkosti moře a cestou se kocháme pěknými výhledy po okolí. Zastavujeme až u Ship Creek, kde vyrážíme na pěknou procházku vedoucí podél klidné říčky až k bažinám, přes které vede pěkný dřevěný chodník. Obdivujeme zdejší nepřeberné množství rostlin a také stromy kahikatea, které zde rostou přímo z bažiny. Kahikatea je endemickým podokarpem, který se nevyskytuje nikde jinde na světě a se svojí výškou okolo 60 metrů se jedná o nejvyšší nativní stromy na Novém Zélandu.

     Jedeme dál podél pobřeží a kolem 15h přijíždíme k řece Haast, jejíž široké koryto zde těsně před ústím do moře překonává nejdelší jednosměrný most, který je se svojí délkou 737m sedmým nejdelším v zemi.

     Překonáváme most a přijíždíme do vesničky Haast, která leží 118 kilometrů od ledovce Fox a představuje jižní bránu do regionu West Coast. Navštěvujeme zdejší vyhlášené infocentrum nabízející podrobné informace o celém regionu a pokračujeme dál na jih. Poslední opuštěný pruh pobřeží zde leží podél 50 km dlouhé slepé cesty do Jackson Bay. Tato původně velrybářská stanice plánovala v roce 1875 přitáhnout osadníky a vybudovat přístav, který by konkuroval městu Hokitika. Tyto snahy však nakonec vyzněly naprázdno kvůli odlehlosti tohoto místa a zdejším neustálým lijákům.

     Před 17h tak přijíždíme do Jackson Bay, která je v současnosti ospalou rybářskou vesničkou a stojí za zmínku díky svým vyhlášeným humrům a šprotům. Začíná se zatahovat, a tak se po krátké zastávce vracíme stejnou cestou zpět. Po několika kilometrech odbočujeme na nezpevněnou cestu k jezeru Ellery, které leží v opravdové divočině. Nachází se zde pěkný plácek přímo ideální na přespání, který jsme si vyhlédli již cestou do Jackson Bay. K večeru začíná lehce pršet, a tak po večeři zalézáme do spacáků.