3. březen 2011

     Po návratu z našeho víkendového výletu do Kaweka Forest Parku následovalo opět zapojení do pracovního procesu. Ian potřeboval zlikvidovat jahody, takže jsme se přesunuli na sousední sad, který leží hned u jeho domu. Na jahodových plantážích se zde nachází cca 25 tisíc rostlin. Každý rok zde koncem dubna vytvoří speciální stroj řádky pro jahody, které zakryje černou fólií a zároveň pod ni umístí zavlažovací hadice. Nyní je po sezóně a naším úkolem je právě tuto fólii spolu s hadicemi odstranit, tak aby vše bylo připraveno k zaorání.

     V úterý následuje poslední sběr odrůdy Royal Gala a ve středu pak sběr broskví Ianovi do obchodu. Broskve nejsou ještě všechny zralé, a tak bude nutné na další sběr pár dní počkat. Stejně jako na sběr jablek, který bude následovat až koncem března, kdy začnou dozrávat pozdní odrůdy. Volno nám však přichází vhod. Před námi jsou čtyři dny volna, pro které jsme si naplánovali cestu po východní části Severního ostrova jejíž cílem bude East Cape.

     Dopoledne opouštíme Napier a vydáváme se po nám již známé silnici směrem k jezeru Tutira, kde děláme pauzu na oběd. Ten nám "zpestřuje" jedna oprsklá černá labuť, která neustále škemrá o něco k jídlu. Pokaždé, když se ji snažím zahnat, tak se naježí a škaredě syčí.

     Po obědě pokračujeme dál po silnici SH2, která zde vede téměř souběžně s železnicí z Gisborne do Palmerston North. Ta se dnes již používá pouze pro nákladní přepravu. Přeprava osob byla ukončena před dvěma roky pro velice nízkou vytíženost. Není se čemu divit, většina obyvatel na Zélandu využívá vlastní dopravu případně letadlo. Až poté přichází na řadu autobus. Železnice je také díky členitému terénu ve srovnání s ostatními možnostmi přepravy velice pomalá .

     Krajina je tu pěkně zvrásněná a železnice několikrát mizí do tunelu. Naproti tomu se silnice klikatí jak had menšími soutěskami a údolíčky zdejších řek. Krátce před 13h překonáváme široký a hluboký kaňon řeky Mohaka. O mnoho metrů výše se nachází také ocelový železniční most, který je se svojí výškou téměř 100m nejvyšší na celém Zélandu. Kousek od silnice, vysoko nad řekou se nachází pěkné tábořiště. Ideální místo na přenocování. My však máme dost času a pokračujeme dál. Možná přijde vhod při naší cestě zpět do Napieru.

     V malém městečku Wairoa děláme krátkou zastávku . Se svými cca 4500 obyvateli je to nejsevernější město regionu Hawke’s Bay. Odbočujeme na silnici č.38 vedoucí k jezeru Waikaremoana, ale kousek před Frasertownem z ní sjíždíme na Tiniroto road, která vede do 100km vzdáleného města Gisborne. Jedeme proti proudu řeky Wairoa, silnici tu lemují lesy a farmy. Na první pohled by se zdálo, že je to krajina stejná jako jinde, avšak pokaždé zdejší okolí nabízí něco nového a neokoukaného.

     Po cca 20km zastavujeme u vodopádů Te Reinga. Krátkou procházkou se dostáváme na vyhlídku nabízející pěkný výhled na sérii 35 vysokých vodopádů obklopených soutěsku tvořenou vápencovými srázy. Naše další cesta pokračuje přes osadu jménem Tinorito, která v Maoršitně znamená mnoho jezer. Není proto divu, že se kolem nachází celá řada větších či menších jezer, které vznikly při sesuvech půdy před několika tisíci lety.      

     Pokračujeme dál údolím řeky Hangaroa a začínáme pomalu stoupat. Přijíždíme na Gentle Annie Summit, nejvyšší bod této silnice nabízející pěkné výhledy na město Gisborne a celou Poverty Bay. Odtud už silnice jen klesá do úrodných nížin. Míjíme ovocné sady a nekonečné vinice. Pár km před Gisbornem odbočujeme na sever a pokračujeme proti proudu řeky Waipaoa. Ve stejnojmenné vesničce se napojujeme na silnici SH2, po které pojedeme až do Opotiki nacházející se u moře ve výhodní části Bay of Plenty.

     Za osadou Matawai vjíždíme do rozlehlé rezervace Waioeka (400km2). Silnice SH2 je tu označována jako Waioeka Scenic Highway a vine se soutěskou a divokou krajinou podél horního toku řeky Waioeka. Překonáváme řadu prudkých stoupání. V některých místech je cesta doslova zaříznutá ve skále. Tento úsek byl s velkou slávou otevřen teprve v roce 1962. Do té doby se zde jezdilo po velmi nebezpečné, prudké a zrádné štěrkové cestě. Mnohdy se ani dvě auta nemohla vyhnout a sesuvy půdy či padající skály byly na denním pořádku. Velkolepé výhledy na okolní hory porostlé neprostupnou buší a na průzračné vody zdejší řeky nám kazí lehký deštík. Zdejší okolí je také velice oblíbené pro lov, tramping či rybaření.

     Je krátce po 18h, když přijíždíme ke kempu Manganuku, který provozuje DOC. Cena za přenocování je tu 7.10$ za místo. Chvíli se rozhodujeme zda tu přenocujeme, ale nakonec pokračujeme dál. Před Opotiki odbočujeme na Otara road a vracíme se zpět do hor. Po cca 15km, na konci silnice, sjíždíme na úzkou šotolinovou cestu širokou tak akorát pro naše auto. Překonáváme dva menší brody a po chvíli přijíždíme k malebnému tábořišti Boulders, který leží na břehu říčky Tutaetoko. Vše ještě umocňuje přítomnost palem Nikau a endemických novozélandských stromů Rimu a Tawa. Jsme tu naprosto sami, tak tomu se říká ta pravá divočina. Takové pobyty mimo civilizaci máme rádi.

     Začíná se pomalu šeřit, tak vaříme večeři ať nezatmíme. Po chvíli se přidává lehký déšť, před kterým raději zalézáme do Emy a jdeme spát

4. březen 2011

    Krátce po 9h opouštíme tábořiště a vracíme se zpět do Opotiki. Město se 4000 obyvateli leží v zátoce u soutoku řek Otara a Waioeka v bezprostřední blízkosti Pacifiku. Děláme krátkou zastávku v informačním centru a doplňujeme naftu. Většinu obyvatel zde tvoří Maorové a nám připadá, jako by se tu zastavil čas. Opotiki nás moc nenadchlo, a tak se tu moc nezdržujeme a jedeme dál.

     Napojujeme se na silnici SH35 označovanou jako Pacific Coast Highway. Úžasnou 335km dlouhou pobřežní silnici, procházející nádherným východním pobřežím Severního ostrova, nabízející velkolepé scenerie. Zastavujeme cca 3km za Opotiki u Hukuwai Beach, táhnoucí se několik km na východ. Tato oblíbená písčitá pláž je jak stvořená pro surfing a plavání, stejně jako pláž Waiotahi nacházející se západně od města.

     Po pár km projíždíme Tirohangou. Pobřeží Pacifiku je stále lemováno nedotčenými plážemi s písečnými dunami. Na útesu čnícím nad pláží se nachází staré Maorské opevnění. Následuje osada Omarumutu jejíž dominantou je War Memorial Hall s Maorskou výzdobou patřící mezi nejlepší v celé zemi. Dá se říci, že právě rozlehlý a řídce osídlený East Cape je jakýmsi centrem maorské kultury. Také podél této silnice se nachází mnoho malých maorských osídlení. Drtivá většina půdy je zde ve vlastnictví Maorů. Stará legenda praví, že první maorský mořeplavec Kupe doplul na Zéland v polovině 8.století. Od 9.století následuje období velkého stěhování Maorů na Nový Zéland. Později však britská koruna zbavila tento národ pozemkových práv, což vytvořilo dlouholeté spory, které ustaly teprve až  koncem 80.let 20. století, kdy byly uznány nároky Maorů a byla jim vrácena půda společně s finančním odškodněním.

     V Opape končí písečné pláže uprostřed skalnaté zátoky. Silnice se vzdaluje od oceánu a překonává zde prudké útesy, které nabízejí pěkné výhledy na moře a na pohoří Raukumara. Po několika km opět klesáme k velké a hluboké zátoce u Torere, která je na každé straně obklopená vysokými skalisky. Po krátké zastávce u pěkné vyřezávané Maorské vstupní brány do místní školy opouštíme zátoku a pokračujeme do osady Hawai. Strmé oblázkové pláže jsou tu plné naplaveného dřeva, které sem přináší řeky pramenící v pohoří Raukumara.

     Začínáme opět stoupat, silnice šplhá do výšky téměř 200m a překonává prudce se svažující ostroh Maraenui. Odtud se nám naskýtají pěkné pohledy, jak na pobřeží směrem k Opotiki, tak na osadu Te Kaha a Cape Runaway. Silnice se zde zrovna opravuje a v některých místech projíždíme jen kousek od prudkého srázu.

     Míjíme pláž Maraeneui, jejíž kamenité břehy se prudce svažují do oceánu a přijíždíme do široké delty mohutné řeky Motu. Silnice pokračuje pár km do vnitrozemí, kde tuto řeku překonává. Poté se stáčí a pokračuje po pravém břehu řeky až k jejímu ústí do oceánu. Řeka Motu je nejvýznamější ve východní části Severního ostrova. Pramení na úbočí Maungahaumi na jižní straně pohoří Raukumara a protéká hornatými a neobydlenými oblastmi pokrytými nedotčenou buší. V polovině 20.století zde byl plán postavit sérii několika přehrad, které by sloužily jako vodní elektrárny, avšak záhy byl zamítnut právě pro zachování této izolované a nedotčené krajiny.    

     Opouštíme deltu řeky Motu a přijíždíme do Whitiangy, krásné a hluboké zátoky s členitým skalnatým pobřežím. Blíží se čas oběda, a tak v osadě Omaio, ležící u široké a dobře chráněné zátoky, odbočujeme z pobřežní silnice a po chvíli zastavujeme v rezervaci Hoana Waititi. Nachází se zde malé tábořiště, místo jako stvořené pro dnešní oběd. Cestou zpět doplňujeme vodu a děláme krátkou zastávku u krásně vyřezávané vstupní brány do místního marae. Marae je posvátné místo sloužící náboženským a společenským účelům v polynéské společnosti.

     Po cca 15km přijíždíme do Te Kaha. Tato osada byla kdysi centrem místního velrybářského průmyslu. Nyní je to hlavně populární místo pro rekreaci a odpočinek. Okolo se nachází spousta nádherných pláží a malých zátok, které jsou ideálním místem pro plavání, vodní sporty či rybaření. Nachází se zde také nádherně zdobené marae.

     Přes malebné a klidné zátoky Maraehako a Whanarua se přesouváme do Raukokore, kde se nachází jedno z nejvíce fotografovaných míst na East Cape. Tím je starý anglikánský kostel stojící na ostrohu u moře. Další zastávku děláme na pláži Oruaiti, jedné z nejbezpečnějších písečných pláží na východní straně mysu.

     V maorské osadě Whangaparaoa silnice na dalších 40km opouští pobřeží Pacifiku a pokračuje vnitrozemím pár km od moře až do Hicks Bay. Whangaparaoa je pro Maory historické místo, právě sem v roce 1350 připluli kánoe z Hawaiiki.  

     Po krátké návštěvě klidné a osamocené zátoky Onepoto a nedaleké vyhlídky přijíždíme do osady Te Araroa. Právě zde začíná 22km dlouhá, částečně asfaltová cesta na East Cape - nejvýchodnější bod novozélandské pevniny. Odtud může člověk jako první vidět východ slunce. Silnička vede zpočátku kousek od pobřeží, kde protíná několik farem a pastvin. Později se začíná zařezávat do příkrých útesů a pozvolna stoupat. Zanedlouho se před námi objevuje bělostná věž majáku posazená na nedalekém kopci. Zastavujeme na parkovišti a vydáváme se na 140m vysoký kopec k majáku. Cestou je nutné dle průvodce zdolat 755 schodů. Okouzlen zdejší přírodou a výhledy jsem je však přestal počítat, takže kolik jich bylo doopravdy nevím.

     Krátce před 17h jsme konečně u majáku, který zde stojí od roku 1922, ten předcházející z roku 1900 stával kousek opodál. Postupem času byl maják modernizován, původní reflektor, který se otáčel kolem 1000W žárovky byl v roce 2002 demontován a vystaven ve spodní části majáku. V současné době je zde umístěn světelný zdroj o výkonu 50W, který bliká každých 10s a lze jej spatřit až na vzdálenost 35km. Kromě výhledů na oceán a nedaleký ostrůvek je zde také pěkný pohled na pohoří Raukumara.

     Vracíme se do Te Araroa a pokračujeme dál. Silnice zde dalších 80km vede mimo pobřeží Pacifiku. Stáčíme se na jih a míříme do kopců. Po několika km silnice opět klesá a my tak překonáváme roh East Capu. Za osadou Tikitiki pokračujeme nížinou proti proudu řeky Waiapau. Začínáme se poohlížet po vhodném místě na přespání. Jedno takové nacházíme kousek za Rotokautuku. Kousek před mostem přes řeku Waiapau sjíždíme ze silnice a po úzké cestičce zastavujeme na plácku u řeky. Večerní idylku nám znepříjemňují všudypřítomní komáři, takže rezignujeme a po večeři mizíme do spacáků.

5. březen 2011

     Ráno chvíli poleháváme a před 8h vyrážíme dál. Naší první krátkou zastávkou je malá osada Te Puia Springs kde doplňujeme vodu. Měli by se tu nacházet také termální prameny, nám se je však nechce hledat. V Tokomaru Bay zastavujeme na pěkném piknik plácku kousek od moře. Místo pro snídani jak stvořené. Osm kilometrů dlouhá písčitá pláž ohraničená z obou stran skalisky je ideální pro plavání a surfing.

     Po snídani pokračujeme dál. Silnice po chvíli prudce stoupá a rázem jsme téměř o 200m výš. Z vyhlídky máme celou zátoku jako na dlani. Další km se silnice vine podél farem a vyhýbá se zeleným kopcům, na kterých se pase dobytek a ovce.

     Kolem 10h přijíždíme do Tolaga Bay. Malá vesnice a její ulice jsou pojmenovány po posádce lodi kapitána Cooka. Zde se však nezdržujeme a pokračujeme o 1km dál, kde odbočujeme na silničku vedoucí k moři. Tady se nachází Tolaga Bay Wharf - 660m dlouhé přístavní molo, které je také nejdelší na jižní polokouli. Otevřeno bylo v roce 1929 a umožnilo tak větším obchodním lodím připlouvat do této oblasti. Ironií osudu bylo to, že většina nákladu, který prošel přes toto molo byl stavební materiál pro výstavbu silnice do Gisborne, která později poskytla alternativu v podobě rychlejší přepravy osob a zboží, než-li tomu bylo v případě použití lodí. V roce 1968 bylo molo pro lodě uzavřeno a v současné době probíhá jeho rekonstrukce, aby bylo zachováno jako historická památka. Po procházce, kdy nám místní pracovníci dovolili navštívit i samotný konec mola, který byl uzavřený právě z důvodu rekonstrukce, se vracíme k autu a pokračujeme dál.

     U pozvolné a písčité pláže Pouawa děláme kratší zastávku a jdeme na menší procházku. Krátce před 12h přijíždíme do města Gisborne ležícího v úrodné nížině zátoky Poverty. Díky jeho blízké poloze k datové hranici je se svými více jak 30 tis. obyvateli nejvýchodnějším městem světa. Město si stále udržuje venkovské kouzlo a je populárním rekreačním místem. Gisborne se také někdy nazývá městem řek, jelikož leží na soutoku tří řek, z nichž jedna je se svými 1200m nejkratší na celém Zélandu.

     Zastavujeme u jedné z benzínek doplnit naftu. Zrovna u této to chodí tak, že nejprve jdete zaplatit a lze tak natankovat jen předem zaplacený počet litrů. Stojan tak nevydá ani o kapku více. Systém je dobrý tak možná proti těm co ujíždějí bez placení. My, jelikož tankujeme tzv. do plna jsme částku trochu navýšili, aby jsme nemuseli tankovat nadvakrát no a samozřejmě se nám veškeré zaplacené palivo do nádrže nevešlo. Obsluha benzínky napřed dělala, že nám nerozumí, ale nakonec jsme z něj těch 7$ vytřískali a můžeme jet dál.

     Po krátké zastávce v infocentru se přesouváme na cca 1km vzdálenou Midway Beach ležící u odpočinkového centra. Posezení kousek od moře s výhledem na právě probíhající závod jachet je ideální pro dnešní oběd. Také se tu nabízí pěkný pohled na vysoké bílé útesy Young Nick's Head na druhé straně Poverty Bay. Právě tuto část novozélandské pevniny uviděla posádka lodi Endeavour kapitána Jamese Cooka jako první a byla pojmenována po mladém stevardovi, který ji uviděl ze stěžně lodi nejdříve. V Gisborne se také nachází památník na místě, kde 8.října 1769 kapitán Cook poprvé vstoupil na pevninu.

     Napojujeme se na silnici SH2 a pokračujeme směrem na jih. Silnice tu vede podél železnice do Palmerston North kousek od pobřeží. Míjíme Young Nick's Head a po několika dalších km mizí železnice v soustavě několika tunelů, z nichž ten nejdelší Tikiwhata je téměř 3km dlouhý. Silnice se začíná klikatit a prudce stoupat. Po pár km jsme rázem o 500m výše. Naskýtají se nám opět parádní výhledy. Zastavujeme na vyhlídce u cesty a kocháme se okolím na hory a celou Poverty Bay.

     Silnice začíná klesat a my pokračujeme dál lesem Wharerata a zastavujeme po cca 10km v osadě Morere. Kromě 364ha velké přírodní rezervace, ve které se nachází jedny z posledních zbytků původní nížinné buše na východním pobřeží Nového Zélandu, jsou tu také termální prameny s  bazénky. Tyto prameny byly evropskými přistěhovalci objeveny už v roce 1884 a v roce 1897 zde již stál jednoduchý hotel. Vše bylo později rozšířeno a od roku 1913 zde stojí velké lázně se zahradami, tenisovými kurty apod.

     Odbočujeme z hlavní silnice na vedlejší štěrkovou cestu mířící do hor. Dostáváme se opět o téměř 300m výše, projíždíme liduprázdnou oblastí, kde nám společnost dělá jen pár stád s ovcemi. Jako na dlani teď máme celý poloostrov Mahia. Kdysi to býval ostrov, ale díky nahromadění písku byl vytvořen val (největší na Zélandu), který spojuje ostrov s pevninou. Sjíždíme k moři směrem na Mahia Beach. Cestou míjíme dvě velké ohrady s velkými stády vysoké zvěře. Působí to trochu komicky, že se tu pasou v ohradě jak ovce bez možnosti úkrytu v nějakém porostu. Počasí se lehce kazí a začíná mrholit. Od návštěvy pláže tedy opouštíme a vracíme se zpět na hlavní silnici.

     Jedeme podél úrodných nížin ležících v okolí řeky Nuhaka. Tato oblast ohraničená ze třech stran horami má své mikroklima, kterého místní dokáží náležitě využít. Projíždíme kolem jezera Whakaki, které se nachází jen kousek od oceánu a je obklopeno rozsáhlými mokřady. Po pár km přijíždíme do námi známého městečka Wairoa, kde jsme se zastavovali první den našeho putování. Nyní nás čeká cca 120 km do Napieru. Míjíme tábořiště u řeky Mohaka, které jsme si už dříve vyhlídli jako vhodné místo pro přenocování. Vidina teplé sprchy je však silnější, a tak jedeme až na sad, kam přijíždíme už za tmy.