Putování Northlandem na Cape Reinga

7. srpen 2011

Náš pobyt na farmě Brick Bay se pomalu, ale jistě blíží ke konci. Máme za sebou předposlední týden práce, který stejně tak jako ostatní uběhl velmi rychle. V pondělí skončilo naše dlouhé čekání na jehňátka, jelikož se narodila první dvojčata. Dle slov Glena se dá očekávat, že každý den vždy nějaká nová jehňátka přibudou. Pro novozélanďany zcela běžná věc, avšak pro nás z Evropy je to něco s čím se běžně nesetkáváme. Zejména Hanka s Katie se těší, až se budou moci o nějaké jehně starat.

V průběhu týdne jsem z vinice odvozil veškeré ostříhané větve a poté společně s Glenem celou vinici ošetřil postřikem. V pátek se také vrátil Brian z dvouměsíční dovolené v Německu a ani nechtěl věřit, že je celá vinice připravená na další sezónu.

Hanka se přesunula na pár dní pracovat do Glasshouse, kde kromě obsluhování připravovala také spoustu dobrot pro návštěvníky. Nyní tak má spoustu nových receptů na řadu různých polévek, zákusků, pomazánek apod.

V sobotu ráno jsme vyrazili s Emou do Warkworthu na WOF inspekci. Auta na Novém Zélandu totiž musí každý půlrok projít WOFkou (Warranty of Fitness), která je něco jako naše STK. Při té příležitosti jsme ji nechali vyměnit olej a také udělat servisní kontrolu. Dle slov servisního technika je auto v dobrém stavu a jediným malým nedostatkem je menší díra ve výfuku. Domluvili jsme se, že se hned v pondělí stavíme, aby děravou část vyměnil za novou.

Po návratu z Warkworthu si Hanka odskočila ještě na pár hodin do Glasshouse a odpoledne jsme vyrazili do Aucklandu. Naším cílem byl stadion v Eden Park, kde se konalo ragbyové utkání mezi All Blacks a věčnými rivaly z Austrálie. Utkání v rámci poháru Tri Nations bylo také poslední domácí generálkou před nadcházejícím Mistrovstvím světa v ragby, které Nový Zéland letos pořádá.

Zaparkovali jsme na našem oblíbeném místě nedaleko Sky Tower. Už cestou k nádraží, které je nedaleko přístavu, jsme potkávali zástupy fanoušků mířící na utkání. Přes Queen Street jsme dorazili k Britomart Transport Centre, odkud byly v pětiminutových intervalech vypravovány speciální vlaky, jejichž cílem byl Eden Park. Samotnému utkání předcházelo slavnostní zahájení. Před návštěvou téměř šedesáti tisíc diváků zvítězili All Blacks nad Austrálií 30:14. Jednalo se o naše první utkání ragby, které jsme viděli živě a nutno podotknout, že to byl opravdu parádní zážitek.

14. srpen 2011

Týden, ve kterém jsem se převážně věnoval zvelebování rozsáhlé zahrady a okolí kolem domu Richarda a Christine měl být tím posledním. Naše dohoda s Brianem zněla na deset týdnů práce, avšak příjemní lidé a fajn prostředí zdejší farmy zapříčinili naší menší změnu plánu a rozhodli jsme se tu zůstat ještě jeden týden.

V pondělí a úterý Hanka opět pracovala v Glasshouse. Další dva dny jsme s ostatními prováděli generální úklid celé restaurace a přilehlého zázemí. V půlce týdne se k nám také připojila Zuzana, pro kterou zde bude mít Brian práci po následující dva týdny.

V pátek jsme se všichni přesunuli domů k Brianovi, u kterého společně s jeho kamarády proběhla oslava jeho návratu z dovolené a také narozenin Katie a kde jsme se všichni dobře bavili.

Původně jsme o víkendu měli v plánu začít balit a připravovat se na cestu. Avšak díky prodloužení pobytu na farmě zbyl dostatek času na dopisování našich cestovatelských zápisků a plánování dalšího putování. Tento týden také ukrojil půl roku z našeho pobytu na Novém Zélandu a když tak nad tím přemýšlím, zatím nám vše vychází přesně podle našich představ. Doufejme, že tomu tak bude i nadále.

21. srpen 2011

Říká se, že změna je život a proto jsme udělali ještě další změnu v termínu odjezdu z farmy Brick Bay a rozhodli se zůstat ještě další týden. Brianovi to rozhodně nevadilo, práce je na farmě vždycky dost a navíc je s námi velice spokojený.

Počasí je poslední dny parádní a pořádný déšť byl naposledy v době, kdy jsme prováděli rekonstrukci stezky. Také se potvrdilo to, co říkal Glen a každé ráno při projížďce farmou nacházíme nová a nová jehňátka. Kupodivu se rodí převážně dvojčata, ale výjimkou nejsou ani trojčata.

V tomto týdnu jsem také s Glenem stěhoval celé stádo ovcí na druhou stranu farmy, kde je dostatek trávy. Kupodivu to bylo docela jednoduché a největší fušku mi dalo chytnout jedno jehně, kterému matka při přesunu utekla. Jehně naštěstí matku neustále hlasitě volalo a po chvíli byli zase spolu.

Druhý den se však našlo jedno zatoulané a lehce pohublé jehně ve vinici, které se tak stalo prvním, o které bude nutné se starat a krmit ho. Jehně staré přibližně dva dny udělalo největší radost holkám, které tak měly o zábavu postaráno. Hanka ho pojmenovala Drobek, a jelikož to byla právě ona, která jehně 6x denně krmila, stala se pro něj náhradní mámou. S úsměvem jsme vždy pozorovali, jak Drobek reaguje a přiběhne na zavolání a všude Hanku následuje.

Dnes jsme všichni společně s Brianem vyrazili jeho dodávkou na výlet po okolí. Přes vesničky Matakana a Leigh jsme dorazili k mořské rezervaci Goat Island, kterou jsme s Hankou navštívili již během našeho předcházejícího putování. Dnes však bylo počasí o hodně lepší než minule, a tak jsme vůbec nelitovali, že jsme tu byli podruhé.

Další zastávku jsme udělali na nedaleké poklidné a písčité pláži Pakiri Beach, kde jsme strávili podstatnou část odpoledne relaxováním u moře. Na závěr výletu jsme se zajeli podívat do vesničky Mangawhai, kde jsme navštívili rodinnou továrničku různých výrobků a pamlsků z čokolády. Všude to nádherně vonělo a při pohledu na rozličné čokoládové bonbóny se nám pěkně sbíhaly sliny. Chuť nás však přešla v momentě, kdy jsme se podívali na cenovky. V pracovní dny je zde také možnost přímo sledovat výrobu čokolád přes prosklenou stěnu.

28. srpen 2011

Máme za sebou poslední pracovní týden na farmě Brick Bay. Tedy alespoň prozatím. Už předem jsme měli naplánováno, že po skončení práce vyrazíme na dálný sever, do regionu Northland ke Cape Reinga. Už delší dobu jsme však opět pokukovali po nějaké dovolené mimo Nový Zéland. V týdnu jsme se proto rozhodli zakoupit letenky na další dvoutýdenní výlet. S Brianem jsme se domluvili, že se poté vrátíme na následující dva týdny zpět na farmu. Celkově tak posuneme náš odjezd na Jižní ostrov o více jak měsíc, což vůbec nevadí. Ba naopak, počasí by mělo být ještě o něco lepší, teploty vyšší, dny delší a celkově je probíhající jaro na jihu dle slov místních opravdu pěkné.

Holky strávili většinu týdne na zahradě u Richarda a Christine a já jsem se věnoval čištění jejich tenisového kurtu. V umělé trávě se rozrostl nepěkný mech, a tak přišla na řadu motorová a vysoce výkonná vapka, kterou jsem kousek po kousku tento neřád odstranil.

Také Drobek pořádně povyrostl a bylo nutné pro něj vybudovat bytelnější a větší ohradu, ve které by se pomalu učil žrát trávu. V úterý pak k němu přibylo další jehňátko, které jsme díky jeho černé barvě pojmenovali Uhlík. Byl nejmenší z trojčat, a jelikož matka neměla dost mléka pro všechny, rozhodli jsme se jí ho odebrat. Z počátku byl poměrně plachý, avšak všude následoval Drobka a po pár krmeních si bez problému na flašku zvyknul.

V pátek jsme všichni společně udělali u Briana rozlučkovou párty, jelikož i Katie bude za dva týdny farmu po dlouhých 11 měsících opouštět. Sobota pak byla ve znamení balení a příprav na cestu.

Dopoledne se loučíme s ostatními a vyrážíme směr Warkworth. Napojujeme se na silnici SH1, po které se vydáváme směrem na sever do 100km vzdáleného města Whangarei. Převážnou část této cesty máme již projetou z předchozí návštěvy Northlandu začátkem července, a tak první zastávku děláme až na předměstí Whangarei, kde sídlí společnost Ancient Wood Creations známá také jako The Kauri Clock Factory.

Právě zde se vyrábí světově proslulé hodiny ze dřeva stromu Kauri, které je až 40 000 let staré. Po vstupu do patrové prodejny jsme doslova uchváceni obrovským množstvím hodin rozličných tvarů, kterých se zde nachází kolem 3500 kusů. Hned je nám jasné, že mít takové hodiny doma by byl ideální suvenýr z naší návštěvy Nového Zélandu. Výběr to však nebude vůbec jednoduchý, jelikož jsme informováni, že každé hodiny jsou jedinečné a nikdy nejsou stejné.

Jsou to právě obří Kauri, které se staly nejslavnějšími nativními stromy Nového Zélandu a patří mezi vůbec největší stromy na Zemi. Nádherné dřevo těchto stromů bylo velice cenné a drtivá většina byla exportována do evropských zemí. V současné době však v zemi platí přísné právní předpisy zakazující kácení všech rostoucích stromů Kauri.

Jak je tedy možné, že se právě zde prodávají tyto překrásné hodiny jejichž celý výrobní proces zabere několik týdnů? Odpověď je nutné hledat v dávné minulosti, kdy díky obrovské přírodní katastrofě na Novém Zélandu byly lesy doslova srovnány se zemí a pohřbeny v bažinách. Bylo to právě v oblasti Northlandu, kde kdysi dávno stály tyto masivní lesy. Po jejich poměrně nedávném objevení v neprostupných bažinách bylo zjištěno, že dřevo je dokonale zachovalé. A právě zde tým pracovníků vdechuje život do těchto pozůstatků minulosti a vytváří tak jedinečnou řadu individuálně navrhovaných a ručně vyráběných předmětů. Radiokarbonovou metodou pak bylo zjištěno, že toto unikátní dřevo je až 45 000 let staré.

Trávíme téměř hodinu vybíráním z nepřeberného množství hodin různých tvarů a barev až konečně nacházíme ty pravé, které se jistě budou vyjímat v našem obývacím pokoji.

Spokojeni s nákupem se loučíme s personálem a vyrážíme k informační kanceláři, kde vyzvedáváme několik mapek a prospektů. Město Whangarei již máme z části projeté, a tak míříme pouze na nábřeží k řece Hatea, kde se nachází různé kavárny, muzea, umělecké galerie, obchody. Hlavním lákadlem je pak je malebný přístav, populární pro zaoceánské jachty, zejména v období kdy v jižní části Tichého oceánu řádí cyklóny.

Přejíždíme na druhý břeh řeky a po Memorial Drive vyjíždíme k vyhlídce na Mount Parihaka, odkud se nám nabízí rozsáhlé výhledy na celé okolí a město. Počasí nám dnes přeje a dohlednost je opravdu dobrá.

Vracíme se zpět a odbočujeme na silnici vedoucí kolem nám známých Abbey Caves, která nás přivádí k A. H. Reed Memorial Kauri Park. Vydáváme se na krátkou procházku parkem, který je vlastně pozůstatkem původního lesa stromů Kauri. Stezka tu místy vede neprostupnou buší a dvakrát překonává bublající potůček Waikoromiko. Hlavním lákadlem pak je Canopy Boardwalk - impozantní lávka vedoucí vysoko nad zemí, na jejímž konci lze z bezprostřední blízkosti obdivovat mohutné Kauri staré nejméně 500 let.

Naší poslední zastávkou ve městě jsou populární Whangarei Falls nacházející se pět kilometrů severovýchodně od centra. Tyto malebné vodopády padající z čedičového útesu vysokého šestadvacet metrů bývají díky svému celoročnímu stabilnímu průtoku považovány za nejfotografovanější vodopády v zemi.

Opouštíme Whangarei a napojujeme se na vyhlídkovou silnici Twin Coast Discovery Highway, která začíná v Aucklandu a vede až na mys Reinga. Míříme směrem na východ a po cca dvaceti kilometrech přijíždíme k moři. Zastavujeme na malé vyhlídce s pěknými panoramatickými výhledy, mimo jiné také na skupinku ostrovů Poor Knight Islands, které patří mezi vyhlášenou přírodní rezervaci a vstup na ně je dovolen pouze pro vědecký výzkum. Okolní subtropické moře obtékající tyto ostrovy, s unikátními a rozmanitými rybami a živočichy, je pak velice populární pro vyznavače potápění.

Silnice se začíná klikatit podél členitého pobřeží a za osadou Woolleys Bay se stáčí zpět do vnitrozemí, aby se následně po 25 kilometrech napojila na silnici SH1. Po hlavní se nám však jet nechce, a tak po ujetí 13 kilometrů sjíždíme na vedlejší šotolinovou cestu. Silnice vede poklidnou farmářskou krajinou a za osadou Opuawhanga začíná pomalu stoupat do Kaiikanui Forest. Místy je doslova zařezaná ve svahu a vrak auta ve strži hluboko pod námi jen dosvědčuje, že opatrnosti není nikdy dost. Po chvíli přijíždíme do malého sedla, odkud se nám nabízejí pěkné výhledy na oceán a okolní kopce, které jsou pěkně zabarvené zapadajícím sluncem.

Sjíždíme k moři a začínáme se poohlížet po místě na přespání. Odbočujeme ze silnice do zátoky Ngahau Bay, kde sice nacházíme pěkný plácek, avšak nedaleko stojí pár domů, a tak se vracíme zpět. Po pár kilometrech, v osadě Helena Bay, se situace opakuje. Cestou do další vesničky Mokau však nacházíme příhodný plácek kousek od silnice, nedaleko starého lomu. Máme čas, a tak ještě zajíždíme omrknout situaci do Mokau, zjišťujeme však, že silnice nevede až k moři, a tak se vracíme zpět na náš vyhlédnutý flek. Menší vzrůšo pak obstarává patrně zatoulaný kůň, který si to v naprosté tmě kráčí v protisměru po silnici téměř uprostřed jízdního pruhu.

29. srpen 2011

Vstáváme krátce před 8h a po chvíli pokračujeme dál po silnici Old Russell Road, klikatící se podél nádherného pobřeží zálivu Whangaruru. Za osadou Ngaiotonga překonává silnice úzkou šíji pevniny a po pár kilometrech přijíždíme do Bay of Islands. Tato zátoka patří mezi nejoblíbenější rekreační oblastí Nového Zélandu, zejména díky přibližně sto padesáti ostrovům roztroušených v akvamarínových vodách. Pobřeží pak nabízí nádherné pláže, od rovných se zlatavým jemným pískem až po strmé útesy čnící z moře. Kromě celé řady vodních sportů je v této oblasti velice rozšířen také sportovní rybolov, který lze provozovat po celý rok. Turisté si Bay of Islands oblíbili již ve třicátých letech minulého století, kdy vznikla silnice spojující Northland s Aucklandem.

Přibližně po dvaceti kilometrech přijíždíme do malebného městečka Russell, které vzniklo počátkem 19.století jako vůbec první evropská osada. Tato velrybářská osada pak byla svého času vůbec největší na Novém Zélandu. V současné době žije Russell převážně z turistického ruchu a vzpomínkou na jeho historii jsou staré anglikánské domy. Zajímavostí je, že se zde také nachází nejstarší kostel v zemi.

Projíždíme Russell a po prohlídce pláže ve Waitata Bay pokračujeme směrem na sever k útesům u Tapeka Point. Zastavujeme u posezení nedaleko pěkné písčité pláže, u kterého rostou 180 let staré borovice Norfolk. Místo jako stvořené pro dnešní snídani. Sluníčko už pěkně hřeje, a tak skoro hodinu lenošíme a kocháme se výhledy na moře.

Cestou zpět do městečka děláme krátkou zastávku na vyhlídce Flagstaff Hill, odkud se nám otevírá pohled na celou Bay of Islands. Vlajkový stožár, který se nachází na vrcholu hrál významnou roli v prvotních vztazích mezi Maory a britskými kolonizátory. Poté, co byla v roce 1840 podepsána smlouva z Waitangi se vztahy mezi Maory a Brity začaly opět zhoršovat. Byli to právě Maoři, kteří na důkaz toho několikrát stožár s britskou vlajkou skáceli.

Zastavujeme v Russellu a vyrážíme na krátkou prohlídku městečka včetně zdejšího přístavu, který zajišťuje pravidelnou lodní přepravu osob přes Veronica Channel do městečka Paihia. Cestující s autem však musí použít trajekt, který překonává průliv v jeho nejužším místě. Opouštíme městečko a po cca 4km odbočujeme na Okiato, kde se nachází přístav. Okiato, neboli Old Russell bylo kdysi dávno prvním hlavním městem Nového Zélandu. Poté tento status získal v roce 1841 Auckland. Také toto rozhodnutí přispělo ke konfliktům u Flagstaff Hill.

Do přístavu přijíždíme právě v době, kdy jsou už všechna auta na trajektu. Najíždíme tedy na loď a v momentě odplouváme. Plavba na druhou stranu do vesničky Opua je pak otázkou pěti minut.

Od trajektu pokračujeme směrem na sever a po chvíli přijíždíme do městečka Paihia, které je jakýmsi turistickým centrem Bay of Islands. Po krátké prohlídce centra a přístavu míříme do historické osady Waitangi.

Právě tady se v roce 1840 začaly psát moderní dějiny Nového Zélandu, když byla podepsána historická smlouva z Waitangi. Ta zaručovala Maorům právo na jejich půdu a zároveň také přednostní právo Angličanů na její odkup. Smlouvu podepsali zástupci britské koruny a většina maorských náčelníků ze Severního ostrova. I přes dvojsmyslný překlad do maorštiny je smlouva z Waitangi základem maorsko-evropských vztahů. Maorové jakožto původní obyvatelé, mají na Novém Zélandu i přes všechna příkoří nejlepší pozici ve společnosti ze všech bývalých kolonií na světě. Až do sedmdesátých let 20. století ji navíc soudy a politici prakticky ignorovali. Teprve tehdy se maorským aktivistům podařilo přitáhnout pozornost veřejnosti k porušování smlouvy bílými kolonisty. Byl ustaven zvláštní Waitangiský tribunál, který se těmito záležitostmi dodnes zabývá a domorodcům byly v mnoha případech vyplaceny náhrady či poskytnuty omluvy za porušení smlouvy.

Celá historická rezervace je velkým turistickým lákadlem a ve zdejším informačním centru se návštěvníci mohou dokonale seznámit s tímto historickým okamžikem. Věrnou kopii smlouvy lze pak shlédnout v Treaty House, kde došlo k podpisu.

Nám se však nechce platit poměrně vysoké vstupné, a tak pokračujeme v cestě k vodopádům Haruru Falls. Po krátké procházce jedeme dál na západ do vnitrozemí a u jezera Omapere odbočujeme k Puketi Forest. Lesy Puketi společně se sousedním Omahuta tvoří jednu z nejrozsáhlejších souvislých ploch lesa kauri na Severním ostrově.

Šotolinová cesta nás přivádí na kraj lesa, kde se nachází pěkný DOC kemp a kde máme v plánu poobědvat. Jen co dovaříme oběd, začíná lehce mžít, a tak raději mizíme do Emy a v klidu baštíme.

Po obědě popojíždíme o kus dál k jedné z mnoha turistických stezek v okolí. Dřevěný chodník nás přes bažiny přivádí k celé řadě mohutných stromů kauri a informační tabule přibližují zdejší lesní ekosystém.

Opouštíme Puketi Forest a míříme zpět k moři do Kerikeri, které je zároveň největším městem okresu Far North. První zastávku děláme u Rainbow Falls, které patří mezi nejnavštěvovanější turistické atrakce. Vodopád vysoký 27 metrů je zde situován na tvrdém čedičovém podloží, obehnaný kolem dokola nativní buší. Vydáváme se po pěšině k nedaleké vyhlídce, odkud pak pokračuje až dolů k vodopádu.

Ještě před návštěvou samotného centra zastavujeme u řeky Kerikeri, na jejímž druhém břehu se nachází historická budova Stone Store. Dříve sloužila jako sklad a je nejstarší kamennou stavbou na Novém Zélandu.

Město Kerikeri leží v subtropickém podnebním pásu a díky tomu se zde velice daří plodinám jako jsou mandarinky, pomeranče, tamarilos, feiojas a ostatním citrusovým plodům. Možnost práce je v této oblasti téměř po celý rok, a tak je Kerikeri vyhledávanou destinací sezónních pracovníků a backpackerů.

Projíždíme město a jelikož nás centrum nijak neoslovilo, tankujeme plnou a mizíme pryč. Projíždíme zrovna osadou Waipapa, když se spouští pořádný liják. Po pár kilometrech sjíždíme z hlavní silnice a míříme opět k moři. Pohled na oblohu nevěstí nic dobrého, blíží se však večer a tak se začínáme poohlížet po místě na přespání. V malebné zátoce Matauri Bay, která by za příznivého počasí jistě stála za prozkoumání, bohužel nenacházíme vhodný flek, a tak pokračujeme dál.

Silnice se stáčí od moře do vnitrozemí a po projetí Tauranga Valley objevujeme u Waiapu Creek plácek tak akorát pro naše auto. Opět se docela silně rozpršelo, a tak po večeři zalézáme do spacáků a doufáme, že se počasí zítra umoudří.

30. srpen 2011

Naše přání bylo vyslyšeno, je sice zataženo, ale neprší. První dnešní zastávku děláme v malé rybářské vesničce Whangaroa ležící u stejnojmenného zálivu. Je to právě Whangaroa Harbour, který bývá často označován za menší dvojče oblasti Bay of Islands. Úzké zátoky obehnané strmými kopci a skalisky si však dodnes nenašly tak velkou přízeň turistů a i dnes ráno jsme v přístavu úplně sami.

Kousek za Whangaroa se napojujeme na silnici SH10 a podél rozsáhlých mangrovníkových bažin pokračujeme směrem na východ. Po cca 25 kilometrech odbočujeme do poněkud staromódního městečka Mangonui, rozkládajícího se kolem malého zálivu vybíhajícího z Doubtless Bay. Nábřeží je lemované dvoupodlažními budovami s dřevěnými verandami, ve kterých se nachází řemeslné obchody, kavárny či hotel. Návštěvníka také zaujme menší supermarket posazený na chůdách nad vodou nedaleko továrničky na zpracování ryb.

Za městečkem Mangonui zastavujeme v Coopers Beach u pěkného posezení a snídáme. Pokračujeme dál a po pár kilometrech odbočujeme na poloostrov Karikari, jehož zakřivené rameno odděluje Doubtless Bay od zálivu Rangauna Harbour. Skalnatá pevnina poloostrova Karikari, který byl kdysi dávno ostrovem, je spojena s poloostrovem Aupouri nízkým písečným pásem dlouhým 13 kilometrů. Projíždíme téměř neobydlenou krajinou až k severní části poloostrova, kde se nachází pláž Puwheke tvořená bělostným křemičitým pískem a pěknými dunami.

Krátce před 10h opouštíme pláž a vracíme se stejnou cestou zpět s menší zajížďkou k Tokerau Beach, která se nachází na východní straně poloostrova. Širokou písčitou pláž tu lemuje borovicový les a i zde nepotkáváme jediného turistu.

Ještě před napojením zpět na hlavní silnici projíždíme kolem močálů, které byly kdysi dávno částečně vysušeny. Stalo se tak díky objevu přes 45 000 let starých stromů kauri, pohřbených pradávnou obří přírodní katastrofou, tedy přibližně 25 000 let před nástupem poslední doby ledové.

Zastavujeme nedaleko močálů u historických míst, která jsou také spojena se stromy kauri. Podobně jako borovice, avšak v daleko větším množství, produkují stromy kauri pryskyřici k zacelení jizev po ulomených větvích a vytváří také velké nánosy pryskyřice okolo kmene či v blízkosti základny stromu. Tato pryskyřice pak po kontaktu se vzduchem ztvrdne a spadne na zem.

Maorové používali pryskyřici dávno před příchodem Evropanů jako hořící pochodně, které v noci přitahují ryby. Spálená prášková pryskyřice pak tvořila pigment pro tradiční tetování a čerstvá se používala jako náhrada žvýkačky.

Zpočátku byla pryskyřice snadno dostupná, jelikož ležela na zemi či byla pod tenkým nánosem zeminy. Postupem času byla sice všechna sesbírána, avšak záhy se zjistilo, že další naleziště pryskyřice se nachází jeden až čtyři metry pod povrchem, v bažinách pak až kolem osmi metrů. V místech, kde se nacházely a byly vytěženy stromy kauri pak koncem devatenáctého a počátkem dvacátého století pracovalo až dvacet tisíc kopáčů včetně žen. Pryskyřice ze stromů kauri byla v té době velmi žádanou surovinou pro výrobu linolea, lakování nábytku, zubních protéz a dodnes je používána jako jeden z nejlepších laků pro hudební nástroje. Stejně jako např. jantar, našla zkamenělá pryskyřice ze stromů kauri uplatnění pro výrobu šperků, suvenýrů či dekorativních předmětů.

Po krátké procházce vedoucí kolem hlubokých děr, které jsou pozůstatkem těžby pryskyřice pokračujeme dál. Po 15 kilometrech se v osadě Awanui, která je jakousi vstupní branou na poloostrov Aupouri, napojujeme na silnici SH1 vedoucí až k mysu Reinga. Právě v Awanui se nachází další velice zajímavé místo spojené se starověkými stromy kauri, které byly nalezeny v bažinách a rašeliništích severního Northlandu.

Zastavujeme u Ancient Kauri Kingdom a vydáváme se do budovy této společnosti, která se zabývá zpracováním tohoto velice vzácného dřeva, které se jinde na světě nenachází. Zdejší prodejna nabízí návštěvníkům prohlédnout si a případně zakoupit celou řadu různých předmětů. Ty jsou do posledního ručně vyráběny místními řemeslníky v dílnách, kam také může člověk nakouknout.

Mezi výrobky tak najdeme různé salátové mísy, lžíce, boxy na chléb, vyřezávané krabičky na různé cetky, ale i jídelní sady, konferenční stolky či rovnou sedačku. Nejvíce však každého zaujme obří točité schodiště, které je vyřezáno v kmenu největšího stromu, který byl kdy v bažině nalezen. Váha schodiště je okolo 50 tun a celková váha stromu byla odhadnuta na 140 tun. Dle letokruhů pak bylo určeno, že strom byl 1087 roků starý, než byl pohřben před více jak 45 000 lety. Byl nalezen v roce 1994, kdy ležel v bažině pod úhlem 30 stupňů s pařezem i kořeny. Extrakce tak obrovského kmene z velmi složitého terénu pak byl malý strojírenský zázrak.

Opouštíme Awanui a vydáváme se po silnici SH1 dál na sever. Poloostrov Aupouri by se dal označit jako poloostrov na poloostrově. Jedná se totiž o 100 kilometrů dlouhý pás pevniny široký pouhých 10 kilometrů. Vystupuje z masivního poloostrova North Auckland Peninsula, který tvoří téměř jednu dvanáctinu rozlohy Nového Zélandu.

Po cca 7 kilometrech odbočujeme na západ, kde se nachází patrně nejnavštěvovanější místo Northlandu, Ninety Mile Beach. Tato pláž, se i přes své nesprávné pojmenování (ve skutečnosti je dlouhá 64 mil, tedy cca 103 kilometrů) rozkládá téměř po celé délce západního pobřeží poloostrova Aupouri a řadí se tak k nejdelším na Novém Zélandu. Při letmém pohledu vypadá jako zcela normální pláž. Díky povětrnostním podmínkám je ale velmi tvrdá a za odlivu se z ní stává populární dráha pro auta, výletní autobusy či kola. Je také oficiální součástí silniční sítě a často slouží pro turisty jako alternativa k silnici SH1 nebo v případě, kdy je hlavní silnice uzavřena z důvodu sesuvů půdy či záplav.

Přijíždíme k pláži a zjišťujeme, že voda je docela nízko. Pro jistotu ještě kontrolujeme na internetu čas přílivu a odlivu a vyrážíme vstříc doposud nepoznanému dobrodružství, kterým je jízda po pláži. Obecně se doporučuje vyrážet na cestu pouze s autem, které takovou cestu zvládne. Je důrazně doporučeno mít pohon na všechny čtyři kola a obecně platí, že auta z půjčoven zde mají vstup zakázán. Ne všechna místa jsou totiž ztvrdlá a po cestě lze narazit na řadu vraků, jejichž naivní řidiči si sem troufli.

Naše Ema sice nemá náhon 4x4, ale přece si nemůžeme nechat ujít tento nevšední zážitek. Ninety Mile Beach je téměř všude lemována písečnými dunami, a tak najíždíme na pláž ve Waipapakauri, které je jedním z mála míst, kde se dá na pláž dostat. Jízda po tvrdém písku je pro nás něčím neobvyklým a zážitek nám nekazí ani lehký opar, který se vznáší nad pláží.

Držíme si stopu ve vlhkém písku, kde je jízda nejbezpečnější a míříme směrem na sever do 25 kilometrů vzdáleného Hukatere, kde se nachází nejbližší výjezd. Cestou několikrát zastavujeme a kocháme se okolím. Při jedné taková zastávce, kdy jsme auto nechali dobrých dvacet metrů od vody, přichází z nenadání vlna vysoká pouze okolo deseti centimetrů, která však putuje až k autu a pak ještě dál. V momentě kdy se vlna vrací vidíme, jak nám Ema klesla až po ráfky do písku.

Snažím se odjet, ale v momentě, kdy začínají prokluzovat kola toho nechávám. Je jasné, že by se auto zahrabalo ještě víc. V tomto okamžiku se nám promítá hlavou nemilá zkušenost Pavla a Míši, kterým auto na této pláži vypovědělo službu při průjezdu menším potůčkem. Tenkrát patrně navlhlá elektroinstalace způsobila nepojízdnost jejich dodávky a nastartovat se jim ji podařilo až s blížícím se přílivem s téměř vyšťavenou baterkou.

Odhrabujeme písek kolem zadních kol a posílám Hanku sednout za volant. Snažím se auto vytlačit, avšak naše dvoutunová Ema není žádný drobeček a obzvlášť v písku to dá docela zabrat. Naštěstí se nám hned napodruhé daří dát auto do pohybu a můžeme si oddechnout. V té době jsme tu totiž sami a až o několik kilometrů později míjíme jediné auto.

V Hukatere sjíždíme z pláže a vracíme se zpět na silnici SH1. Rozsáhle borové lesy na západní straně poloostrova Aupouri byly vysázeny z důvodu zabránění dalšího posunu písečných dun do vnitrozemí.

Po pár kilometrech projíždíme rybářskou vesnicí Pukenui, kde u pěkného přístavu obědváme. Pukenui je spolu s nedalekou Houhora největší osadou na poloostrově Aupouri. Ten je velice řídce osídlen a celkový počet obyvatel čítá kolem 1600.

Krátce po 14 hod. odjíždíme z Pukenui a po cca 15 kilometrech, za osadou Ngataki, odbočujeme na šotolinovou cestu vedoucí na východní pobřeží k Rarawa Beach. Zastavujeme nedaleko DOC kempu a vydáváme se na procházku k pláži, která patří mezi jednu z nejpopulárnějších v této oblasti. Unikátní je právě díky svému zářivě bílému písku, což je hlavní důvod, proč se stala tak velice oblíbeným turistickým cílem. Rarawa Beach je přibližně 28 kilometrů dlouhá a moře nabízí křišťálově čistou vodu s pozvolným vstupem do vody. Krásná okolní příroda společně s příznivou teplotou vzduchu po celý rok pak návštěvu tohoto místa ještě umocňují. Podobně jako jiné pláže v této oblasti, Rarawa Beach i Ninety Mile Beach jsou díky své délce vhodné pro milovníky samoty v divoké přírodě.

Liduprázdnou krajinou pokračujeme dál na sever. Silnice se tu přibližuje k zálivu Parengarenga, který se zařezává hluboko do poloostrova Aupouri. Zastavujeme na malé vyhlídce u cesty a kocháme se pohledem na moře. Právě zde se mezi mořem a zálivem nachází místo zvané Kokota, kde leží duny z nejčistšího křemičitého písku na světě. Je sice pod mrakem, ale toto místo doslova září.

Projíždíme osadou Waitiki Landing, kde ještě nedávno končil asfalt a dál museli cestovatelé pokračovat po úzké a prašné farmářské cestě, která nikdy nebyla koncipována jako státní silnice. Právě každoroční nárůst návštěvníků byl jedním z hlavních důvodů rekonstrukce 19 kilometrů dlouhého úseku, který byl dokončen v dubnu 2010. Mračna prachu, která trápila řidiče mířící na mys se tak stala minulostí a silnice SH1 má nyní v celé své délce 2047 kilometrů asfaltový povrch.

Po pěti kilometrech odbočujeme nedaleko farmy Te Paki z hlavní silnice a míříme po šotolinové cestě k západnímu pobřeží. Po chvíli se nám naskýtají nečekané pohledy na obrovské písečné duny, které z těchto míst doslova vystupují z neprostupné buše. Zastavujeme u malého potůčku a vydáváme se k dunám, které dosahují až neuvěřitelné výšky přes 100 metrů. Míříme k nejvyšší duně a připadáme si jako někde na Sahaře. Ne nadarmo se písečné duny Te Paki nazývají pouště Nového Zélandu.

Vyškrábat se až na vrchol duny, která má neuvěřitelně prudký sklon nám dává pořádně zabrat, avšak výhledy po okolí stojí opravdu za to. Od Briana máme půjčený bodyboard, takže nám nic nebrání vyzkoušet si zdejší populární aktivitu, kterou je sandboarding (jízda na písku).

Vracíme se zpět na hlavní silnici a ukrajujeme poslední kilometry z cesty na Cape Reinga. Večer se nezadržitelně blíží, a tak se cestou porozhlížíme po nějakém fleku na přespání.

Doslova jako mávnutím proutku se počasí kousek před mysem mění k horšímu. Zatažená obloha a vytrvalý déšť nevěstí nic dobrého. Přijíždíme na velké parkoviště, které zeje prázdnotou a vydáváme se po stezce k majáku. Po pár desítkách metrů zjišťujeme, že nejde vidět ani moře, a tak to balíme a vracíme se k autu.

Na parkovišti se nám přespávat nechce, a tak se vracíme pár kilometrů zpět k odpočívadlu, které jsme si před tím vyhlédli. Zalézáme do spacáků a návštěvu mysu odkládáme na zítra.

31. srpen 2011

Vstáváme krátce po 7h a počasí vypadá o mnoho lépe než včera. Vracíme se zpět na mys a je až k neuvěření, že se situace opakuje jako včera. V mžiku je zataženo a prší. Po příjezdu na parkoviště déšť ustává, a tak vyrážíme k majáku.

Mys Cape Reinga se nachází dvanáct stupňů pod obratníkem Kozoroha a patří mezi nejnavštěvovanější místa Nového Zélandu. Někdy bývá také mylně označován za nejsevernější bod země. Toto prvenství však patří místu označovanému jako Surville Cliffs. Nachází se o 30 kilometrů dál na východ a leží o tři kilometry severněji než Cape Reinga. Velká část Surville Cliffs je však veřejnosti nepřístupná uzavřená vědecká rezervace, která má za cíl chránit unikátní flóru a faunu v této malé endemické oblasti. Dalším mysem v blízkém okolí je pak Cape Maria van Diemen, který je pro změnu nejzápadnějším bodem Nového Zélandu a nachází se jen pár kilometrů od Cape Reinga.

Přicházíme k majáku postavenému v roce 1941, od kterého se nám naskýtá okouzlující pohled na moře hluboko pod námi. Právě zde, na nejzazším severu Severního ostrova na sebe narážejí dva oceány - Tasmanovo moře a Tichý oceán. Zelená a modrá voda se zde mísí v mohutné vodní tříšti. Zdejší vody se nikdy neuklidní, protože tu na sebe naráží dva různé rytmy přílivu a odlivu obou zmíněných oceánů. Člověk má pocit jakoby stál na konci světa. Děsivý, nezapomenutelný, magický a zároveň okouzlující, takový je mys Reinga.

Cape Reinga je také posvátné místo pro Maory. Na úplném konci Mysu Reinga lze spatřit 800 let starý a osamělý kmen stromu Pohutukawa, jehož kořeny podle maorské legendy ukrývají vstup do podsvětí, kudy duše zemřelých opouští svět živých.

Vracíme se na parkoviště a vydáváme se na cestu zpět na jih. Po cca třiceti kilometrech odbočujeme na šotolinovou cestu vedoucí k zálivu Parengarenga. Podle mapy by právě tady mohly být pěkné výhledy na křemičité duny Kokota. Po několika kilometrech jízdy však přijíždíme k oplocené farmě, kde cesta končí. Vracíme se tedy zpět na hlavní silnici a zastavujeme stejně jako včera na posezení v rybářské vesnici Pukenui, kde tentokrát snídáme.

Odbočujeme ještě jednou k Ninety Mile Beach udělat pár fotek a přes Awanui pokračujeme do Kaitaia, které je největším městem v okrese Far North. Po 14 kilometrech sjíždíme ze silnice SH1 do vesnice Ahipara nacházející se na jižním konci Ninety Mile Beach. Po procházce po pláži se za vesnicí Ahipara napojujeme na šotolinovou cestu, která prudce stoupá od moře na náhorní plošinu, kde se také těžila pryskyřice stromů kauri. Také zde se setkáváme s menšími písečnými dunami obklopenými buší. Pohled na svahy, kde kontrastuje zlatavá barva písku s tmavozeleným porostem, vypadá opravdu zajímavě. Cestou zpět děláme zastávku na pěkném posezení u moře, kde obědváme.

Projíždíme vesnici Ahipara a soutěskou Herekino se dostáváme ke stejnojmennému zálivu. Jelikož máme docela časovou rezervu, rozhodujeme se trošku pozměnit naší trasu. Od Herekino Harbour pokračujeme necelých deset kilometrů východním směrem a v osadě Awaroa odbočujeme na šotolinovou cestu mířící do hlubokých lesů mezi rezervacemi Orowhana a Raetea. Silnička, mnohdy široká tak akorát pro jedno auto se zde klikatí malebnou a neobydlenou krajinou. Překonává několik říček a po 25 kilometrech se napojuje zpět na hlavní silnici.

Nyní to máme už jen kousek do malé osady Mangataiore, u které se na břehu pěkného potoku nachází tábořiště DOC, kde máme v plánu přenocovat.

Krátce před 16h překonáváme brod a přijíždíme do kempu, kde jsme jedinými návštěvníky. Do večera máme ještě dost času, a tak se po koupeli v potoce vracíme zpět k hlavní silnici najít místo, kde bychom si mohli přečíst nějaké novinky z internetu . Tábořiště DOC totiž bývají v drtivé většině situovány v odlehlejších oblastech bez pokrytí mobilním signálem. Zpět do kempu se vracíme až za tmy.

1.září 2011

Po snídani opouštíme kemp a pokračujeme dál v cestě. Silnice se zde klikatí a stoupá soutěskou do malého sedla Mangamuka, kde překonává sopečné pohoří Maungataniwha. Byla postavena v roce 1920 a vyasfaltována před 50 lety. Právě tento úsek silnice SH1 patří k nejklikatějším a nejprudším v celé svojí délce.

Projíždíme osadou Mangamuka Bridge, ze které vede odbočka ke trajektu přes Hokianga Harbour. My však pokračujeme dál a za osadou Rangiahua odbočujeme na vedlejší silničku objíždějící celý záliv. Záliv Hokianga zde zasahuje hluboko do vnitrozemí a jeho dlouhá a úzká ramena tvoří převážně mangrovníkové močály.

Asfalt se mění v šotolinovou cestu stáčející se od zálivu směrem na jih, po které po pár kilometrech přijíždíme do malého údolí, kde se nachází Wairere Boulders. Jedná se o neobvykle velké seskupení čedičových balvanů obklopených subtropickým deštným pralesem. Je to jediné údolí na světě, tvořené právě čedičovými balvany nacházejícími se na hliněném podloží. Balvany v údolí Wairere jsou erozní zbytky lávového proudu ze sopky v blízkosti jezera Omapere, které je přibližně 2,8 miliónů let staré. Geologickou výjimečnost pak ještě umocňuje povrchová eroze, dosahující místy až jednoho metru, která je právě u čediče velmi neobvyklá.

Po 15 kilometrech se napojujeme na hlavní silnici SH12, která pokračuje až k ústí zálivu Hokianga do moře. Nacházejí se zde dvě menší osady, které jsou jakýmsi střediskem zdejšího okolí. Silnice tu vede přímo podél pobřeží a nám se tak naskýtají pěkné výhledy na další velké písečné duny nacházející se na protějším břehu.

Za osadou Omapere odbočujeme na slepou silničku, na jejímž konci se nachází parkoviště, které je výchozím bodem pro několik treků po okolí. Na jeden z nich se vydáváme a po pěkné pěšině přicházíme k jižnímu výběžku u ústí zálivu, odkud se nám otevírají panoramatické výhledy na okolní moře, písečné duny a hory ve vnitrozemí.

Vracíme se zpět na silnici SH12, která se stáčí do vnitrozemí a začíná pěkně stoupat. Přibližně po 20 kilometrech, právě v okamžiku kdy přijíždíme do lesa Waipoua, začíná pořádný liják. Po chvíli přijíždíme k menšímu parkovišti a vyčkáváme až déšť ustane.

Je to právě Waipoua Forest, ve kterém se společně s Trounson Forest nachází téměř tři čtvrtiny všech vzrostlých stromů kauri. Kdysi dávno byl Northland, společně s Aucklandem a poloostrovem Coromandel pokryt smíšeným lesem, kterému dominovaly právě tyto stromy. Bylo tomu tak až do počátku 20. století, kdy nenasytní Evropané tuto oblast doslova vykáceli. Právě při průjezdu místy nekonečnými zemědělskými oblastmi si je často obtížné představit, že tato krajina byla kdysi pokryta neprostupným lesem.

Po chvíli přestává pršet, a tak se od parkoviště vydáváme po stezce vedoucí k jednomu z gigantických stromů kauri, který se nachází právě v lese Waipoua. Dřevěný chodník se klikatí buší a zanedlouho přicházíme k nejvyššímu známému kauri - Tane Mahuta (Pán lesa). Tento strom je pozůstatkem starého subtropického deštného pralesa, který kdysi rostl na severu poloostrova Auckland. Jeho věk není znám, ale odhaduje se v rozmezí 1.250 až 2.500 let. Byl objeven v roce 1920, během průzkumu terénu budoucí silnice SH12. Jeho rozměry jsou úctyhodné, výška stromu je 51,5m, obvod kmene 15,5m a objem tohoto kmene vysokého 17,8m je 255m^3. Celkový objem stromu je pak neuvěřitelných 517m³. Nedaleko odtud se nachází také druhý největší kauri, kterým je Te Matua Ngahere (Otec lesa). I když není tak masivní jako Tane Mahuta, překonává ho délkou obvodu kmene, která je 16,8m.

Silnice se klikatí hustým lesem a člověk si místy opravdu připadá jako v pralese. Ještě před tím, než po téměř dvaceti kilometrech jízdy opustíme les, zajíždíme na vedlejší šotolinovou cestu vedoucí k malé rozhledně s pěknými výhledy na nekonečný les.

Za osadou Maropiu odbočujeme na vedlejší cestu, která nás přivádí k Kai Iwi Lakes. Malebná sladkovodní jezera s křišťálově čistou vodou, lemovaná bílým pískem zde obklopují borové lesy zdejší zelené zvlněné krajiny. Jezera nemají žádné přítoky, a tak jejich hladina v průběhu roku kolísá v závislosti na srážkách.

Od jezer Kai Iwi pokračujeme po nezpevněné cestě Babylon Coast Road vedoucí malebnou venkovskou krajinou s nádhernými výhledy do vnitrozemí. Po cca 25 kilometrech se napojujeme na již asfaltovou silnici vedoucí do letoviska Baylys Beach, které se nachází u pláže Ripiro. Je zrovna odliv, a tak si můžeme vychutnat procházku po ztvrdlém písku této pěkné pláže lemované zlatavými písčitými dunami. Svojí délkou 107 kilometrů je pak nejdelší pláží vůbec a překonává tak i mnoho slavnější Ninety Mile Beach.

Po procházce po pláži pokračujeme dál do nedalekého města Dargaville. Toto město na nás působí poněkud ospalým dojmem, a tak pouze tankujeme plnou a jedeme dál. Za městem překonáváme řeku Wairoa a po nekonečně rovné silnici vedoucí po jejím levém břehu přijíždíme po cca dvaceti kilometrech do osady Tokatoka. Dál v cestě pokračujeme již námi dobře známou oblastí, jelikož jsme tudy jeli začátkem července při našem putování jižním Northlandem.

V osadě Brynderwyn se napojujeme na silnici SH1, která nás po cca čtyřiceti minutách přivádí do Warkworthu. Po zastávce v našem oblíbeném Take Away pro Fish and Chips pokračujeme zpět na farmu Brick Bay. Jelikož je teď před námi dvoutýdenní dovolená, necháváme na farmě nějaké věci a dobalujeme vše potřebné. Také se loučíme se Zuzanou a Katie, které již po našem návratu na farmě nezastihneme.

Kolem 20h opouštíme farmu a míříme na letiště. Nakupujeme v Countdownu něco dobrého k zítřejší snídani a pokračujeme k letišti. Rozhodli jsme se totiž přenocovat přímo v autě. Zdálo se nám to lepší, než se nad ránem plahočit z farmy na letiště. Po příjezdu na parkoviště slyšíme hromadný zpěv odněkud poblíž příletové haly. Patrně se začínají sjíždět fanoušci na blížící se Mistrovství světa v Rugby, které letos Nový Zéland hostí. Téměř okamžitě usínáme.