26. únor 2011

     Na tento víkend jsme si naplánovali návštěvu termálních pramenů Mangatutu v Kaweka Forest Parku. Dopoledne ještě jedeme do infocentra v Napieru pro pár prospektů. Nakonec jsme zde strávili pěknou chvíli a s několika kily brožur jsme konečně vyrazili směr Kaweka.

     Za Napierem odbočujeme na Puketitiri road, která vede až na samotný okraj Forest Parku. Silnička se pěkně klikatí a začínáme pomalu stoupat. Nedá se jet moc rychle, ale to nám vůbec nevadí. Jedeme pozvolným tempem a kocháme se okolím. Míjíme poslední obydlí a před námi jsou jen zelené kopce a pár farem.

     Po cca 20km přijíždíme do malé osady Rissington. Přes starý ocelový most z roku 1930 překonáváme řeku Mangaone. Mnoho mostů na Novém Zélandu je jednosměrných a ani tento není výjimkou. Tento má navíc velice nízký profil, takže se už nejednou stalo, že krávě, která byla převážena na farmářském autě, byla setnuta hlava. Po dalších několika km děláme krátkou pauzu na vyhlídce nedaleko Patoky, odkud se naskýtají parádní pohledy na údolí řeky Tutaekuri a horské hřebeny Wakarara a Ruahine.

     Projíždíme Patokou, menší vesničkou se školou, u které se nachází pěkný háj s eukalypty a akáciemi. Míjíme dvě menší přírodní rezervace a přijíždíme do Puketitiri, kde se mimo jiné nachází oblastní kancelář DOC.

     Department of Conservation (DOC) je státní organizace, která na Novém Zélandu spravuje národní parky, státem vlastněné lesy, přírodní rezervace, stezky a rozsáhlou síť horských chat. Organizace DOC také vydává mapy a celou řadu brožur s informacemi o příslušných trecích či národních parcích. V informačních kancelářích DOC také dostanete vždy ty nejpřesnější a nejaktuálnější informace z daného regionu či oblasti.

     Silnice po které jedeme se různě větví, avšak všechny odbočky jsou slepé. Po několika desítkách km končí buďto u farem, v horách nebo v údolích. Nás však zcela bez problému navádí GPS. Za Puketitiri odbočujeme na Pakaututu road a děláme krátkou pauzu u přírodní rezervace Balls Clearing. Zde již asfalt končí a začíná štěrková cesta. Projíždíme kolem různých pastvin s dobytkem a ovcemi rozprostírajících se na svazích hor. Po několika km odbočujeme na úzkou Makahu road. Tato silnička je sjízdná pouze v létě a vjezd na ní je na vlastní nebezpečí. Po překonání brodu přes řeku Makahu jedeme několik km po soukromém pozemku zdejší farmy. Při tomto průjezdu je nutné dodržovat několik zásad jako je např. nevystupovat z auta pokud to není nezbytně nutné a všechny brány nechávat v takovém stavu, v jakém je najdeme.

     Úzká silnička, tak akorát pro naše auto, se klikatí kolem kopců a připomíná doslova visutou horskou cestu. Na jedné straně skaliska a na druhé prudký sráz. Cesta tu traverzuje po stráních, padá do údolí a opět v serpentinách stoupá. Přitom se pomalu, ale jistě zužuje. Překonáváme další říčku, tentokrát po velice úzkém dřevěném mostíku a zastavujeme v místech, kde začíná trek k chatě Middle Hill. Opět nám pěknou chvíli trvá, než se pokocháme parádními pohledy na okolní hory a můžeme jet dál. Cesta v těchto místech začíná prudce stoupat do menšího sedla a my teprve pořádně zjišťujeme výhody automatické převodovky naší Emy.

     Po příjezdu do sedla se pod námi objevuje údolí řeky Mohaka, která pramení pod vrcholem Kaweka. Po necelých třech km přijíždíme k tábořišti, kde budeme nocovat. Na Zélandu jsou kromě klasických kempů také kempy které spravuje DOC, ty jsou podle vybavení rozděleny do několika kategorií. Tento je kategorie basic - kromě stolků a ohnišť je tu už jen WC. Návštěvník tak musí být zcela soběstačný. Výhodou je, že kempy této kategorie jsou zdarma. Také voda bývá v těchto tábořištích dostupná buď z pramene, řeky nebo z rezervoáru. Jelikož jsme zvyklí z našich cest na kolech být zcela soběstační jsou pro nás tato místa naprosto ideální.

     Na plácku u jednoho z posezení parkujeme auto a vyrážíme k nedalekým termálním pramenům. Voda zde vyvěrá z hloubky kouřícím otvorem ve svahu a malý potůček je sveden do dvou laminátových bazénků. Nikde ani živáčka, a tak máme termály o teplotě 50°C jen pro sebe. Asi po hodině, když už jsme pěkně prohřátí jdeme zpět k autu a po chvíli ještě na krátkou procházku k řece Mohaka. Navečer listujeme v různých prospektech a turistických brožurách a plánujeme naše další výlety. Jdeme brzy spát, jelikož se zítra chystáme na trek po okolí.

27. únor 2011

    Po snídani vyrážíme na náš první vícehodinový trek na Novém Zélandu. Pár set metrů od kempu, kde končí Makahu road se nachází menší parkoviště a odtud vede značená cesta k chatě Te Puia. Turistické cesty jsou na Zélandu značeny velice jednoduše pomocí plastových trojúhelníků oranžové barvy připevněných převážně na stromech. V mnoha případech je tohle značení i zbytečné, jelikož v hustém porostu místních lesů zkrátka ani jinam uhnout nejde.

     Cesta zpočátku prudce stoupá a chvílemi si dáváme pěkně do těla. Odměnou jsou nám však parádní výhledy do údolí řeky Mohaka a na okolní kopce. Poté klesáme zpět k řece a dále pokračujeme po rovném travnatém břehu. Cestou míjíme dva rybáře, zdejší řeka je totiž velice oblíbená pro přítomnost duhových pstruhů. Mohaka tu pěkně meandruje a některé srázy je nutné obcházet, a tak několikrát opět stoupáme nahoru a poté opět klesáme k řece.     

      Krátce před 12h přicházíme k chatě Te Puia Lodge, která se nachází v severovýchodní části Kaweka Forest Parku na malebném plácku jen pár metrů od Mohaky. Původní chata byla postavena v roce 1973, avšak vyhořela krátce po dokončení. O dva roky později byla postavena nová a v roce 1994 proběhla její poslední rekonstrukce. Chata pro 26 osob je populární jak pro víkendové výlety tak pro vícedenní přechody pohoří Kaweka. Zapisujeme se do návštěvní knihy a děláme pauzu na oběd.

     Po obědě pokračujeme dál proti proudu řeky Mohaka. Po několika minutách přicházíme na rozcestí vedoucí k termálním pramenům Mangatainoka. My však míříme směrem k chatě Makino a začínáme prudce stoupat. Tento úsek je nejprudší v celém dosavadním putování. Cesta tu vede jak se říká přímo do vrstevnic. Vše je však opět vykoupeno pěknými pohledy do údolí a na okolní hory. Postupně se dostáváme až nad hranici lesa a výhledy jsou ještě krásnější. Po necelé hodině a půl zdoláváme náš první vrchol. Jsme ve výšce 996m.n.m. Nyní nás čeká pohodový úsek po hřebeni, kdy budeme jen pozvolně klesat. Krátce po tom, co míjíme jeden bivak na hřebenu začíná lehce poprchat. Párkrát déšť sice zesílí, ale hustá koruna některého ze stromů je nám dobrým úkrytem.

     Po cca půl hodině se počasí umoudří, a tak pokračujeme poměrně prudkým sestupem na Makahu road. Naštěstí se jedná jen o přibližně sto výškových metrů. Máme před sebou poslední tři km do kempu u Mangatutu Hot Springs. Cestou zpět do Napieru nás kousek před Puketitiri zastihuje pořádná bouřka. No alespoň se nám zaprášená Ema trošku umyje.