29. červenec 2011

     Pruning vína je nenávratně za námi stejně jako další dva týdny na farmě. Minulý týden se holky vrhly na zvelebování zahrady Richarda a Christine, zatímco já jsem se věnoval úpravám stezky vedoucí zdejší buší. Na několika místech bylo nutné vykopat odvodňovací kanálky a společně s Glenem jsme některá podmáčená a prudká místa nahradili dřevěnými schody. Glen se, jakožto bývalý ranger pro DOC, mimo jiné věnoval i výstavbě turistických treků na Jižním ostrově, takže jsem se leccos přiučil. Některé rovné úseky zasypané pouze mulčem pak bylo nutné kompletně zrekonstruovat, což znamenalo odstranit původní vrstvu mulče s bahnem, nasypat několikacentimetrovou vrstvu štěrku pro důkladné odvodnění a štěrk opět zasypat mulčovací kůrou.

     V rámci oslavy zakončení pruningové sezóny jsme pak byli pozváni do domu majitelů na večeři. Večer se nakonec pěkně protáhnul a hezky jsme se všichni bavili jak jinak než nad sklenkou dobrého vína. Christine jako místní vinařský guru zhodnotila letošní pruningovou sezónu jako nejlepší v dosavadní historii.

     O víkendu jsme si prošli celou zdejší Sculpture Trail - sochařskou stezku a udělali také konečně několik fotek po farmě. Díky vydatným dešťům, které letos tento region postihly, je na stezce stále hodně podmáčených a kluzkých míst. Pouze na místech, na kterých mívali každoročně problémy s podmáčením je stezka vedena po dřevěných lávkách, vybudovaných na kůlech. Dle slov místních byl prozatím tento rok v porovnání s ostatními nadprůměrný co se srážek týče. Vzhledem ke stavu stezky na některých úsecích se dá předpokládat, co by mohlo být naší pracovní náplní pro další dny. Během neděle jsem také dokončil stavbu přístřešku k autu a tak už jen zbývá jej otestovat během našeho putování.

     Náš odhad byl správný a celý tento týden byl ve znamení oprav a rekonstrukcí celé řady podmáčených míst na stezce. Bylo nutné navozit několik kubíků štěrku a mulčovací kůry. Počasí nám však přálo a v pátek krátce po 14h bylo vše zdárně dokončeno. Byl to také poslední pracovní den pro Manu a Kate, které tak zakončili své dvouměsíční působení v Brick Bay. My jsme se s Brianem domluvili, že na farmě zůstaneme o něco déle a čekají nás tak ještě další dva týdny práce. Jsme rádi, že naší žádosti zůstat tu déle vyhověl. Zima je tu daleko mírnější než na Jižním ostrově a čím později na něj vyrazíme, tím lépe.     

30. červenec 2011

     Krásné a slunečné sobotní dopoledne doslova láká k nějakému výletu, a tak jsme se rozhodli vyrazit do nedalekého regionálního parku Tawharanui nacházejícího se na východním pobřeží.

     Krátce před 11h opouštíme farmu a vyrážíme přes Sandspit do vesničky Matakana. Jako každý týden se zde zrovna konají farmářské trhy, které jsou hojně navštěvované. Projíždíme Matakanu a po pár kilometrech odbočujeme na vedlejší cestu. Silnička se klikatí mezi farmami s pěknými výhledy na velkou zátoku Kawau. Přírodní park Tawharanui má rozlohu cca 600 hektarů a rozkládá se na úzkém poloostrově vybíhajícím do zálivu Hauraki.

     Po 15 kilometrech přijíždíme k hranici parku, kde se nachází vstupní brána. Tento park se od ostatních odlišuje speciálním plotem dlouhým 2,5 km, který svojí konstrukcí znemožňuje přístup jakýmkoliv predátorům ať již podhrabáním či přelezením. Byl postaven napříč poloostrovem v roce 2004 a následně byly za pomocí pastí a jedů vyhubeny krysy, divoké kočky, vačice, lasičky, fretky a další predátoři.

     Projíždíme automatickou bránou, za kterou se nachází 350 hektarů pobřežních nížinných lesů a mokřadů, které vytváří ideální podmínky pro původní živočichy a rostliny. Bez hrozby dravců se v parku daří i ptáku kiwi. Nejvýznamnější lesy se nachází v centrální oblasti východní části parku. Na hřebenech dominují stromy kauri a rimu, v údolích se pak vyskytují puriri, taraire, tawa či palmy nikau.

     Hned za branou se nachází dům rangera a také několik tabulí s mapami a informacemi o parku. Vyzvedáváme si brožuru s vyznačenými treky a pokračujeme na konec cesty, kde se nachází parkoviště.

     Vyrážíme na tři kilometry dlouhou Ecology Trail, která vede z parkoviště podél písečných dun v zátoce Anchor Bay k rozeklaným útesům. Příboj moře je zde vytvaroval do roztodivných tvarů a vytvořil zde i pár miniaturních jeskyní. Jednou takovou procházíme na druhou stranu zátoky a pokračujeme podél rozeklaného pobřeží až na její konec. Odtud se stezka stáčí do vnitrozemí a po delším stoupání přicházíme na pěknou vyhlídku, která nabízí panoramatické výhledy na záliv Hauraki, Kawau Island a ostrov Little Barrier.

     Procházíme kolem pastvin a začínáme klesat zpět k parkovišti. Ještě před odjezdem děláme krátkou zastávku u vstupní brány, kde se nachází pěkná laguna. Pozorujeme zdejší ptáky a po chvíli opouštíme park.

     Vracíme se zpět na hlavní silnici a zajíždíme k Omaha Beach. Projíždíme nedaleké letovisko, na kterém byl ještě před pár lety pouze malý resort a zastavujeme u bělostné pláže, jejíž čisté vody jsou vyhledávané surfaři, potápěči či rekreačními rybáři.

     Procházkou na pláži zakončujeme dnešní pěkný den a stejnou cestou přes vesničku Matakana se vracíme zpět na farmu. Čeká nás poslední společný večer s holkami, jelikož zítra Manu a Kate odjíždějí.

31. červenec 2011

     Dopoledne se loučíme s holkami a krátce před obědem vyrážíme na další výlet po okolí. Ve Warkworthu se napojujeme na silnici SH1 po které pokračujeme směrem na jih.

     Po 15 kilometrech odbočujeme do malého údolí, kde se nachází vesnička Puhoi. Člověk ihned po příjezdu zjistí, že se toto místo od ostatních v zemi něčím odlišuje. Hned vedle cesty stojí malý křížek s Ježíšem a nedaleko kostelíku svatého Petra a Pavla vlaje na budově Bohemian Museum vlajka České republiky. Člověk jako by se na okamžik ocitnul zpět doma na druhé straně zeměkoule. Vesnička Puhoi má velice zajímavou historii a rozhodně stojí za to se o ní trochu více rozepsat.

     Říkali si „Bohemians“ - osadníci z Čech, kteří se v devatenáctém století usadili v Puhoi. Pohromadě je držela víra v boha a sousedská soudržnost. Zkoušeni trýzní a chudobou si během tvrdé práce za přežití utvořili pevná pouta. Od té doby se mnohé změnilo a současná generace má o zemičce uprostřed Evropy už jen mlhavé povědomí. Tradice přenesené ze vzdálené země a udržované předky po několik generací tu však stále žijí. Každý rok se o víkendu nejblíže k 29. červnu sjíždějí potomci „Bohemians“ ze všech koutů Nového Zélandu do Puhoi na oslavy. Místní kapela hraje na harmoniky a tančí se polka a valčík. Všichni jdou navštívit muzeum se vzpomínkou na první osadníky, kteří sem do Puhoi na Novém Zélandu dorazili 29. června 1863.

     Byli potomky Němců, kteří se v Čechách usadili ve 13. století. Mluvili německým dialektem, ale považovali se za Čechy. V tehdejším Rakousku-Uhersku vlastnili většinou malá rodinná hospodářství, která početnou rodinu nemohla uživit. Muži tedy doplňovali příjem prací v dolech, někteří z nich byli také kováři a ševci. Všichni toužili po vlastní půdě a zprávy o tom, že novozélandská vláda nabízí každému dospělému přistěhovalci 40 akrů a dítěti 20 akrů půdy, jim zněly jako sen. Představovali si široká pole, úrodná a zkultivovaná jako doma v Čechách, bohatství a prosperitu.

     Nakonec se těch, kteří si mohli zaplatit drahou lodní dopravu, sešlo třiaosmdesát. Když se za chladné únorové noci loučili s příbuznými a známými, vládlo veliké vzrušení. Z Prahy jeli vlakem do Hamburku a pak lodí do Gravesendu, kde se konečně nalodili na War Spirit, zaoceánskou loď, která je za sto šest dnů přeplavila přes oceán. Všichni viděli poprvé moře, obávali se mořské nemoci, skličujících stísněných lodních prostorů a hrozby ztroskotání. Během plavby však došlo jen k jediné nehodě. Zahynul otec pěti dětí, zato dvě děti se narodily.

     Zoufalství, rozčarování a beznaděj, to byly jejich pocity po příjezdu do Aucklandu. Místo úhledného evropského města tu našli blátivé chodníky, dřevěné kůlny a chatrče. Ale to byl jenom začátek. Za dva dny se vydali na cestu po moři, na palubě malé plachetnice, k ústí řeky Puhoi. Maorský kmen, který tu obýval opevněnou vesnici, odvezl přistěhovalce v kánoích proti proudu řeky do vnitrozemí do jejich budoucího domova. Cestou se jich zmocňoval děs - žádná pole, žádná kultivovaná krajina, jen strmé kopce a hluboký, neproniknutelný prales. Krajina na hony vzdálená jejich upraveným políčkům a vesničkám, které zanechali na druhé straně zeměkoule.

     Kánoe je vysadily na malé mýtince, na území, které jim vyčlenila novozélandská vláda. Místo slíbených domů zde našli jen dvě chatrče z kmenů a listů palem nikau, které pro ně připravil kapitán Krippner. Uprostřed novozélandské zimy trochu málo pro 83 lidí. Návrat zpět do rodné země však nebyl možný. Veškeré úspory utratili za cestu, a teď neměli ani na nářadí a zbraně, které zoufale potřebovali na boj s místní přírodou. Když si totiž prohlédli přidělenou půdu, zjistili, že stěží najdou aspoň jediný akr rovné půdy. Navíc vše bylo zarostlé neproniknutelným pralesem.

     Te Hemera Tauhia, náčelník maorského kmene z ústí řeky, jim pro začátek přivezl kánoe s nákladem melounů, sladkých brambor kumar a masa. Maoři je naučili, jak jíst některé rostliny - střed kmene palem nikau chutnal po uvaření jako zelí. Také jedli jádro kapradin ponga, lovili velké novozélandské holuby a divoká prasata, v řece chytali kraby a úhoře. Sbírali med divokých včel.

     Přes všechnu trýzeň a problémy museli osadníci psát příbuzným nadšené dopisy. Jak jinak si vysvětlit, že se k nim v roce 1866 přidala druhá skupina přistěhovalců.

     Mladá země nabízela i další možnosti obživy. Mnoho svobodných mužů následovalo kapitána Krippnera a bojovalo v koloniálních válkách o půdu. Za to byli vládou odměněni, každý dostal 50 akrů půdy na dobytém území v Ohaupo u Hamiltonu. Většina z nich se rozhodla odejít z Puhoi a zabydlet se v Ohaupo. Další se vydali těžit ze země zkamenělou pryskyřici stromů kauri nebo pracovat do zlatokopeckého Thames. Ale největší příležitost k výdělku poskytl osadníkům nový projekt ministerského předsedy Vogela. Ten se rozhodl vynaložit ohromné množství peněz na stavbu nových komunikací - silnic a železnic. Kapitán Krippner, který měl na svědomí příliv osadníků z Čech na Nový Zéland, tehdy vynaložil veškeré úsilí, aby získal veřejné zakázky pro pracovníky z Puhoi. Nové silnice tak ukončily izolaci vesnice Puhoi a navíc přinesly významné příjmy.

     Do Puhoi přicházelo stále více Čechů. V roce 1872 přicestovalo 18, v roce 1875 dalších 12 a v roce 1876 velká skupina 31 osadníků z Čech. Již roku 1869 otevřeli první školu, zatím v chatrči vytvořené z palem nikau. Státní škola byla vybudována v roce 1872 a kapitán Krippner se stal jejím principálem. V roce 1881 byl v Puhoi postaven kostel, zasvěcený svatému Petru a Pavlovi, který je tu dodnes.

     Když v roce 1914 vypukla válka, mladí muži se nechali naverbovat do expedičních sil a osadníci přispívali do vlasteneckého fondu. Ale v zemi vládl všeobecný odpor ke všemu, co mělo něco společného s Rakouskem-Uherskem a Německem. Roku 1917 byl v parlamentu podán návrh celou vesnici Puhoi internovat. Naštěstí tehdejší ministerský předseda Massey tento nápad odrazil, poukazujíc na vyspělost a patriotismus osadníků.
     Ve dvacátých a třicátých letech byla již osada Puhoi v rozkvětu. Mnoho pozemků bylo přeměněno na farmy s chovem skotu. Dokonce i velkou hospodářskou krizi přečkala v relativní prosperitě. Tou dobou se také začala osada stávat pevnou součástí novozélandské společnosti. Po skončení základní školy bylo mnoho dětí posláno studovat do Aucklandu. Zatímco většina z této generace stále ještě doma mluvila původním německým dialektem, mimo domov již běžně hovořili anglicky. Někteří se oženili mimo komunitu, a tím přiblížili rodiny běžným Novozélanďanům.

     Ještě po druhé světové válce, možná i v šedesátých letech, žila ve vesnici pouze čtvrtina lidí jiného původu. Místní jim říkali „cizinci“, zvláště šlo-li o lidi protestantského vyznání nebo s vyšším vzděláním, než měli místní.

Nyní tu žije potomků původních osadníků už jen poskrovnu. Přesto obyvatelé v Puhoi každoročně tančí v českých krojích a tradici se snaží udržovat i lidé, kteří přišli do Puhoi v relativně nedávné době a nemají žádné české kořeny.

     Po krátké procházce po vesnici míříme k místu nedaleko řeky, kde se dnes konají farmářské trhy. Máme docela štěstí, jelikož se zde trhovci schází vždy poslední neděli v měsíci.

     Hned vedle mostu přes řeku začínají dvě turistické stezky po okolí. Vybíráme tu vedoucí na vyhlídku a začínáme stoupat lesem. Asi po půl hodině přicházíme na místo, odkud se naskýtají pěkné výhledy na Puhoi a okolí. Člověkovi až připadne, že se skutečně dívá na nějakou českou kotlinu.

     Vracíme se zpět do vesničky a jdeme posedět na zahrádku místní taverny. Příjemná hospůdka připomínající ty u nás je stylově vyzdobená a na zdech se nachází nepřeberné množství vzkazů od různých cestovatelů převážně z Čech. Posedáváme před hospůdkou a nad sklenicí vychlazeného 12° Budvaru vzpomínám, že už je tomu půl roku co jsem naposledy pil české pivo.

     Z vesničky Puhoi se vracíme zpět na silnici SH1, ze které po pár kilometrech odbočujeme k přírodnímu parku Mahurangi. Cestou se zastavujeme na malé vyhlídce, odkud se nám naskýtají pěkné výhledy na okolní zátoky i poloostrov Coromandel v dáli na obzoru. Pěšina k vyhlídce vede přes menší pastvinu, kde potkáváme ovci s čerstvě narozeným jehňátkem. Asi jsou zde na lidi zvyklí, a tak je chvíli pozorujeme z poměrně krátké vzdálenosti. Na naší farmě už mají ovce také pořádné pupky a první jehňátka by se měla narodit co nevidět.

     Z vyhlídky sjíždíme k moři, kde parkujeme u nedalekého tábořiště. Je pěkný den a tak je tu poměrně rušno. Tábořiště je také výchozím místem pro řadu treků v přírodním parku Mahurangi.

     Po krátké procházce po okolí se vracíme zpět na hlavní cestu a kousek před Warkworthem děláme naši dnešní poslední zastávku v Honey Center. Zdejší obchůdek nabízí nespočet výrobků z včelích produktů. Kromě celé řady různých medů je zde možné zakoupit řadu kosmetických přípravků či svíček.