1. červenec 2011

     Zdá se, že čas v Brick Bay ubíhá poněkud rychleji. Máme za sebou čtyři týdny práce a ani se nám tomu nechce věřit. Holky strávily uplynulý týden opět na vinici a já kromě vytrhávání a stříhání větví pokračoval s Paulem na stavbě sklepu. Náklaďák dovezl přes osm tun betonářské oceli, která poslouží jako výztuhy a armování pro budoucí podlahu, zdi a strop. V místech, kde bude sklep napojen ke Glass House se pak vybagrovaly základy pro nosnou zeď včetně čtyř hlubokých vrtů pro betonové pilony. Z oceli jsme vyrobili několik klecí a ve středu přijel opět náklaďák s betonem.

     Ve čtvrtek jsme všichni společně s holkami, co pracují v Glass House, vyrazili do nedaleké vesničky Leigh navštívit vyhlášenou pizzerii a taky se trochu poznat a poklábosit.

     Závěr pracovního týdne jsem pak strávil společně s holkami stříháním vína. Jelikož předpověď počasí na následující dny nebyla špatná, rozhodli jsme se vyrazit na víkendový výlet směrem na sever do oblasti jižního Northlandu.    

2. červenec 2011

     Po 10h odjíždíme z Brick Bay a vydáváme se směrem na sever. Projíždíme vesničkou Matakana a po 13 kilometrech děláme první zastávku u malebného přístavu ve vesnici Leigh. I když je dnes moře docela rozbouřené, díky pěkné a kryté zátoce se nespočet dřevěných rybářských člunů jen ladně pohupuje. 

     Pokračujeme dál a po čtyřech kilometrech odbočujeme opět k moři. Vydáváme se na krátkou procházku, která nás přivádí na vyhlídku několik desítek metrů nad pobřežím, odkud jsou pěkné výhledy na nedaleký Goat Island. Právě kolem tohoto ostrova, který je od pevniny vzdálen cca 300m, se nachází mořská rezervace o rozloze 550 hektarů. Byla zde zřízena v roce 1975 jako vůbec první na Novém Zélandu. Bohatý podmořský život a přítomnost korálů jsou ideálním místem pro potápění či šnorchlování.

     Vracíme se zpět na hlavní silnici, která po chvíli začíná pěkně stoupat. Rázem jsme téměř o 300m výš a před námi se otevírají výhledy na okolní kopcovité pastviny, moře a letovisko Omaha. Po pár kilometrech končí asfalt a úzká šotolinová cesta začíná pomalu klesat. Projíždíme osadu Pakiri, kde opět začíná asfaltka a vydáváme se na západ směrem na Wellsford. Překonáváme menší sedlo v Omaha Forest a klesáme do malebného údolí rozprostírajícího se kolem říčky Whangaripo.      

     Před osadou Waiteitei sjíždíme na šotolinovou silničku, která nás po chvíli přivádí k přírodní rezervaci Logues Bush. Vydáváme se na procházku touto malou, avšak velmi hezkou buší, plnou původních stromů. Kolem trasy se nachází nespočet cedulek s jednotlivými názvy těchto různorodých nativních stromů.

     Jedeme dál po klikatící se silničce mezi farmami a krátce po 14h přijíždíme k Mangawhai Forest, který se nachází v těsné blízkosti moře. Projíždíme borovicový les a zastavujeme na pěkném plácku s několika posezeními, který se nachází v těsné blízkosti bezplatného tábořiště.

     Po procházce k útesům Eyres Point, ze kterých jsou pěkné výhledy na moře a několik kilometrů dlouhou písčitou pláž, se přesouváme do oblíbeného letoviska Mangawhai Heads, nacházejícího se u ústí Mangawhai Harbour. V okolí se nachází několik pěkných vycházek k nedalekým útesům či Sentinel Rock.

     Odjíždíme z Mangawhai Heads a pokračujeme podél pobřeží dál na sever. Silnička se tu pěkně klikatí a po pár kilometrech přijíždíme do Lang`s Beach, kde se nachází vynikající surfařská pláž. Za vesničkou Waipu Cove, která je spíše jen shlukem domů odbočujeme do vnitrozemí, kde se po chvíli napojujeme na hlavní silnici SH1. Po ujetí několika set metrů z ní však sjíždíme na šotolinovou cestu vedoucí do soutěsky Waipu.

     Projíždíme přírodní rezervací a zastavujeme na malém parkovišti z něhož vede pěšina k nedalekým Piroa Falls, které se nacházejí na říčce Ahuroa. Vydáváme se proti proudu a po cca 10 minutách přicházíme k vodopádům. Přes říčku je vybudovaná malá lávka, která je však díky zvýšené hladině pod vodou a my se tak nemůžeme dostat do bezprostřední blízkosti vodopádu.

     Pokračujeme po šotolinové silničce, která zde objíždí přírodní rezervaci Mareretu Forest a začínáme se pomalu poohlížet po nějakém místečku na přespání. Bohužel se tu však nachází jen samé farmy, pastviny a nepřístupná buš. Rozhodujeme se, že dojedeme až k jeskyním Waipu Caves, kde se jistě bude nacházet nějaké parkoviště, kde by se dalo přespat.        

     Už za soumraku přijíždíme na parkoviště, odkud začíná trek k nedalekým jeskyním. Jelikož se nejedná o profláknutou turistickou atrakci, je i parkování omezeno jen na pár míst v těsné blízkosti silničky. Dnes už nemáme v plánu nic dalšího, a tak zajíždíme ještě na opačnou stranu kopce, kde se také nachází výchozí místo pro výlet do jeskyní.

     Zde je však ještě méně místa na parkování než před tím, a tak se vracíme zpět. Zastavujeme jen pár metrů od silničky, po které však neprojelo jediné auto a také nejbližší dům se nachází na poměrně vzdálené farmě. Přenocování zde není zakázáno a navíc se hned vedle nachází WC. S klidem tak zalézáme do spacáků a během chvilky usínáme.

3. červenec 2011

     Celou noc prší a teprve k ránu konečně přestává. Návštěvu jeskyní Waipu Caves odkládáme, jelikož se sem vstup právě po vydatných deštích nedoporučuje. Opouštíme parkoviště a sjíždíme k moři směrem na Springfield, za kterým se napojujeme na silnici SH1.

     Po pár kilometrech přijíždíme do čtyřicetitisícového města Whangarei, které bývá také někdy označováno jako hlavní město subtropického regionu Northland. Jelikož máme v plánu Whangarei ještě jednou navštívit při dalším výletu, příliš se zde nezdržujeme a po nákupu v Pak'n Save odjíždíme kousek za město navštívit systém jeskyní Abbey Caves.

     Zastavujeme na malém parkovišti u cesty a vydáváme se po stezce vedoucí k jeskyním. Cesta je místy pěkně rozbahněná, a tak ani nepředpokládáme, že se do nich podíváme. Po necelém kilometru přicházíme k největší jeskyni, kterou je Organ Cave. Podzemní říčka je rozvodněná, a tak se dle předpokladů dostáváme jen na pár metrů do jeskyně.

     Pokračujeme dál k ostatním jeskyním, kterými jsou Middle Cave a Ivy Cave. Cestou míjíme nespočet vápencových skal různorodých tvarů, které obzvlášť v kontrastu s okolní buší vytváří pěknou podívanou. Situace je tu stejná jako v první jeskyni, a tak se vracíme k autu a jedeme zpět do města.

     Napojujeme se na silnici SH14 a po zastávce na benzínce jedeme směrem k západnímu pobřeží. Míjíme celou řadu sadů se subtropickým ovocem a za osadou Whatitiri odbočujeme na vedlejší silničku, která se po několika kilometrech mění v šotolinovou cestu. Projíždíme malebnou krajinou a objíždíme rozlehlý les Tangihua tvořený převážně stromy kauri a podokarpy.

     Přijíždíme k řece Wairoa, která je se svými 150 kilometry nejdelší řekou Nového Zélandu. Silnička se zde stáčí směrem k moři. Přes Windy Hill se dostáváme do osady Arapohue, za kterou se nám na obzoru pomalu zjevuje další cíl naší dnešní cesty, kterým je Maungaraho Rock. Tento zajímavý prvek (skalnatý ostroh) v jinak rovinaté krajině je vlastně jádro vyhaslé sopky, které zde ční do výšky přes 200 metrů.

     Zastavujeme na menším parkovišti na úpatí Maungaraho Rock a vydáváme se po stezce vedoucí kolem dokola. Cesta není nijak značená a navíc je v některých úsecích poměrně zarostlá. Možná proto se nám nedaří najít odbočku vedoucí až na vrchol, a tak se cestou zpět k autu zastavujeme alespoň na menší vyhlídce.

     Sjíždíme k moři a kousek před městečkem Ruawai se napojujeme na silnici SH12. Ruawai je významným centrem pro pěstování sladkých brambor kumara a je považováno za světovou metropoli této plodiny.

     Silnice pokračuje dál skrze úrodné nížiny a po chvíli přijíždíme do vesničky Matakohe, kde se nachází muzeum o stromech kauri a všem co je s nimi spojené. Jelikož jsme se toho o kauri dozvěděli dost již při našem putování poloostrovem Coromandel a navíc zdarma, prohlídka se nekoná a jedeme dál.

     Ještě před napojením na hlavní silnici SH1 sjíždíme na šotolinovou cestu vedoucí kolem rezervace Maungaturoto. Začíná lehce poprchat, a tak se rozhodujeme, že zbylých 50km do Warkworthu sjedeme na jeden zátah. Cestou se nachází ještě několik zajímavých míst, ale my tímto směrem rozhodně nejedeme naposledy.