Na jaře roku 2009 jsme opět začali spřádat plány na naší další letní cyklovýpravu. Nabízelo se hned několik destinací, které by stály za projetí na kole. Nakonec jsme zvolili opět Norsko - rozlehlou severskou zemi, která má vždy co nabídnout. Norsko je zemí s velmi malou hustotou obyvatel a díky své divoké nespoutané kráse si nás jako cestovatele doslova získala. Celé norské území je impozantní a velkolepé a mnohé jeho přírodní scenerie patří v Evropě k těm nejkrásnějším a nejobdivuhodnějším vůbec.

     Pro naše cykloputování jsme si tentokrát vybrali oblast jihozápadních fjordů. Tyto skutečně velkolepé a překrásné fjordy jsou považovány  za pravou perlu Norska.

     Mezi nejzajímavější, nejdivočejší, nejkrásnější a zároveň nejosobitější charakteristiky krajiny v Norsku patří fjordy. Obrovské trhliny v pevnině zasahující od mořského pobřeží hluboko do vnitrozemí, táhnoucí se až na daleký sever k ruské hranici. Norské fjordy jsou v podstatě zátoky vyhloubené před miliony let ledovci na západním pobřeží. Během ledových dob (poslední před 20 000 lety) byla celá nynější Skandinávie pokryta ledem. Pod obrovskou váhou pomalu se pohybujícího ledu se vyhlubovala dřívější říční koryta, a když se dal ledovec na ústup, zaplňovaly se mořskou vodou. Tak vznikly fjordy, které díky teplému Golfskému proudu nikdy nezamrzají. Tlak pevninského ledovce vlastně stlačil půdu na území fjordu hluboko pod mořskou hladinu. Např. Sognefjord dosahuje neuvěřitelné hloubky 1250m, což je asi desetkrát větší hloubka, než jakou lze naměřit na většině území Norského moře. Rozloha fjordů doslova bere dech, geologické procesy se zde opravdu vyřádily.

     Za krásou fjordů jsme však nemuseli cestovat až na samý vrchol Skandinávského poloostrova, stačilo se vypravit na západní břehy Norska. Pohled na divoké, obrovské a rozeklané zátoky je opravdu fascinující a omračující. Fjordy na jihozápadním pobřeží Norska jsou na seznamu památek UNESCO. Táhnou se v délce 500 kilometrů. Jsou to nejhlubší a nejdelší fjordy na světě. Břehy jsou skalnaté a v okolí fjordů jsou nádherné vodopády, horská jezera a divoké bystřiny. Ve zdejších vodách žije také spousta chráněných živočichů. Fjordy kolem pobřeží jsou velmi různorodé. Lysefjord poblíž Stavangeru je úzký a sevřený skalami sahajícími až do výšky 600m. Na mírných svazích Hardangerfjordu najdeme zase vrcholky hor se sněhem.

     To, co je však pro všechny společné, je překrásný kontrast mezi průzračnou barvou moře a divokými horami. Malebnosti a rozmanitosti místní přírody, jejíž charakter utvářelo moře a ledovce miliony let lze samozřejmě nejlépe vychutnat jízdou na kole. Cestování v této oblasti je snadné také díky dokonalému lodnímu spojení, které zajišťuje převoz přes fjordy.

     Naše třítýdenní cykloputování západními fjordy jsme začali ve Stavangeru a po téměř 1500km dlouhé cestě ho zakončili ve třetím největším městě Norska - Trondheimu. Nyní si můžete přečíst deník z naší cesty.

1. - 2. den: pátek - sobota 17. - 18. červenec 2009

PROSTĚJOV – PRAHA - STAVANGER - SANDNES – VATNE - IMS - LAUVVIK - OANES

     Je páteční odpoledne a před námi naše další cyklovýprava. Všechny bágle máme zabalené, kola spolu s dalšími věcmi uložené v krabicích a tak jen vyčkáváme na příjezd našich spolucyklocestovatelů. Krátce po 17h přijíždějí, všechny bágle a čtyři krabice s koly nakládáme do dodávky, se kterou Hanka zítra přijede na letiště. Já spolu s Petrem a Romčou pokračujeme autem do Prahy, kde přespíme u její kamarádky.

     Na letiště přijíždíme kolem 7h, zde na nás již čeká Hanka společně s rodiči, kteří odvezou dodávku zpět do Prostějova. Stejně jako posledně při odletu z Prahy, jsou z našich krabic s koly, trochu na rozpacích. Nejprve je chtěli naložit na pás, záhy však zjistili, že tak objemná zavazadla tudy neprojdou a tak někam volají a po chvíli se objevuje chlapík s vozíkem a bere kola někam sebou. Pevně doufáme, že se s nimi ve Stavangeru shledáme. Na druhou stranu měl tento menší zmatek také jedno pozitivum - opět po nás nikdo nechtěl ani korunu za přepravu nadrozměrných zavazadel. Let trvá 2h a v 11:30 již přistáváme ve Stavangeru. Norsko nás přivítalo pochmurným a deštivým počasím.

     S Petrem kompletujeme kola a holky zatím dávají do kupy bágle. Po dvou hodinách jsme hotovi a vyrážíme na našich „motorkách“, vstříc novým dobrodružstvím. Na letošní třítýdenní cykloputování jsou brašny opravdu narvané a chvíli si na jízdu s obtěžkaným kolem zvykáme. Zpočátku mírný deštík se kousek za Sandnes mění v pořádný liják. Naštěstí je poměrně teplo (16°C). Menší komplikace přichází za městem, kdy se marně snažíme najít alternativní cestu podél silnice č.13 vedoucí k trajektu v Lauvviku, na kterou je vjezd cyklistům zakázán. Po několika km bloudění nakonec najíždíme na cyklostezku, která vede souběžně s touto silnicí a v místě, kde již zákaz neplatí se na ni napojuje. Stále prší a temné mračna zakrývají okolní krajinu. Jen občas se na chvilku objeví některý ze skalnatých kopců, či průzračná voda jezera Lutsivatnet. Docela nás to mrzí, že si nemůžeme tohle vše vychutnat naplno, ale i tohle k cestování patří a nemůže být každý den posvícení.

     Kolem 17:30 přijíždíme do Lauvviku, kde se naloďujeme na trajekt míříci přes Høgsfjord do Oanes (96NOK/4os). Zde se potkáváme s polským cykloturistou projiždějícím jižní Norsko, dle jeho slov bylo do teď krásně a počasí se zkazilo až dnes.

     Za přístavem nacházíme odpočívadlo. Stojí zde několik karavanů a je zde i vhodný plácek hned u moře. Poprvé stavíme stany za lijáku. Ještě že jsme čtyři a můžeme si navzájem pomoci. Zalézáme do sucha do stanů a vaříme večeři. Petr ještě chvíli zkouší rybařit (bez úspěchu) a kolem 20:30 jdeme spát.

zážitek dne: bloudění za Sandnes, cesta v lijáku

délka trasy: 41km    maximální rychlost: 50km/h    čas jízdy: 2:58h    průměrná rychlost: 13,8km/h    nastoupané metry: 469

3. den: neděle 19. červenec 2009

OANES – LEVIK – BOTNE – JOSSANG – PREIKESTOLHYTTA – PREIKESTOLEN – PREIKESTOLHYTTA – JØRPELAND – TAU - BJØREIMSBYGGA

     Vstáváme po 6h, venku to vypadá podstatně lépe než včera. Občas vykoukne i sluníčko a tak necháváme oschnout nepromokavé oblečení. Vaříme snídani a Petr se vrací od moře opět s nepořízenou, no snad se zadaří příště.

     Kolem osmé balíme stany a vyrážíme do kopců. Po kilometru projíždíme vesnicí Levik. Vpravo před námi se nad Lysefordem tyčí mohutný most spojující obě strany fjordu. Po dvou kilometrech stoupání a průjezdu krátkého tunelu se dostáváme až těsně k němu. Pauzu na oddech vyplňujeme focením a obdivem nádherné okolní přírody. Po chvíli pokračujeme ve stoupání. Cestou překonáváme další dva tunely, ten první delší vede do kopce, ale sklon je celkem pohodový(cca 8%). Za ním ještě 2km do kopce a poté již následuje sjezdík až k moři do Botne. 

     Při sjezdu Petrovi začíná nějak plavat zadní kolo, vypadá to na defekt. Po kratičkém zdržení, při výměně duše opět začínáme stoupat. Na parkoviště k Preikestolhytta, výchozího místa ke kazatelně Preikestolen, je to 6km. Po trase však musíme překonat 300 výškových metrů. Hlavně zpočátku cesta nechutně stoupá a máme co dělat to s plně naloženými koly ušlapat. Brzy jsme ve 250m.n.m., následuje pozvolnější úsek a po 1,5km ještě jedno stoupání do 320m.n.m. Za ním už jen cca 0,5km sjezd k parkovišti. Dosušujeme oblečení a vaříme oběd. Počasí nám však není příliš nakloněno, začíná opět poprchat a tak mizíme pod přístřešek místního informačního centra.

     Déšť ustává a my pro jistotu vybaveni nepromokavým oblečení vyrážíme pěšky k Preikestolenu. Preikestolen je jedno z nejnavštěvovanějších a nejobdivovanějších míst nejen Lysefjordu, ale i celého Norska. Je to obrovský skalní blok vysunutý ze svislé skalní stěny. Cesta na něj trvá z parkoviště přibližně dvě hodiny. Turistická trasa nejdříve prudce stoupá bukovým lesem a záhy se ocitáme o přibližně 100m výše. Kromě nádherného výhledu na přilehlé stříbřité jezero Revsvatnet, se zde nachází několik piknikových stolů. My však na jídlo nemáme vůbec pomyšlení, a protože začíná opět pršet raději pokračujeme v cestě dál. Sklon se narovnává a pomocí dřevěných lávek překonáváme podmáčená a bahnitá místa. Následuje výstup skalnatým žlebem na planinu a odtud směrem doprava k zalesněnému svahu na Husefjellet. Míjíme řadu lesních jezírek a jsme dokonce svědky jak do jednoho z nich leze jeden otužilý seveřan.

     Kousek za jezírky se trasa rozdvojuje, my se vydáváme s davem vlevo a po cca 30 min přicházíme po úzké skalní římse až ke kazatelně. Ještě před chvíli byly výhledy jakž takž, což nám potvrzuje i Polák (cykloturista ze včerejška), kterého jsme cestou potkali. Teď je však okolí zahaleno do šedé mlhy a je vidět tak sotva na 10m. Po chvíli však jako mávnutím kouzelné hůlky mlha mizí a před námi se objevuje skalní plošina a o 600m níže pod ní Lysefjord, jeden z nejkrásnějších norských fjordů. Právě při jedné z plaveb ve vodách Lysefjordu byla v r.1901 skalní vyhlídka objevena a vytyčen první náročný chodník stoupající až na vrchol 604m vysokého útesu. Plošina není opatřena žádným zábradlím a tak se k okraji přiblíží jen ti odvážnější, netrpící závratí. Je zde poměrně rušno a není se čemu divit, vždyť Preikestolen je skutečný turistický tahák celého Norska.

     Stoupáme ještě kousek výš nad útes a fotíme celé místo ještě se shora. Poté pokračujeme druhou trasou vedoucí zpět k jezírkům. Počasí se vylepšuje vylézá sluníčko a v nepromokavém začíná být nesnesitelné vedro. Jsme na sebe naštvaní, že jsme si na tuto 4 hodinovou túru nevzali žádné pití. Úplně vyprahlí přicházíme ke kolům. Obsah lahví v nás mizí jen to zasyčí. Doplňujeme vodu a vyrážíme na kolech zpět k moři. Nejprve si však musíme vyjet to, co jsme si dopoledne sjeli k parkovišti. Poté následuje rychlý sjezd k moři.

     Další úsek dnešního putovaní je poměrně rovinatý, vedoucí kolem moře a tak cesta rychle utíká. Provoz na silnici je slabý a tak si cestu užíváme a kocháme se pohledy na okolní kopce a moře. Necháváme za sebou Jorpeland, Barka, Nag, Solbak a Tau. Pokračujeme stále po třináctce. Za Tau se cesta stáčí doprava a lemuje jezero Björeimsvatnet a po 3km pokračuje za vesnicí Bjereimsbygga další jezero Tysdalsvatnet.

     Síly začínají ubývat, následky pěší túry a prvního dne jízdy na těžko se pomalu projevují. Začínáme s hledáním vhodného místa na přespání. Po několika kilometrech zastavujeme a kousek od cesty stavíme stany. Místo je poměrně dobře chráněno křovinami a tak sem ze silnice není vidět. Ještě než stačíme uvařit padá pár kapek, ale moc toho nebylo. Kousek nad námi teče potůček, jehož využíváme k hygieně. Voda je sice ledová, ale přišla vhod. Kolem 21hod jdeme spát.  

zážitek dne: Preikestolen

délka trasy: 47km    maximální rychlost: 71km/h    čas jízdy: 3:15h    průměrná rychlost: 14,3km/h    nastoupané metry: 820

4.den: pondělí 20. červenec 2009

BJØREIMSBYGGA - TYSDAL – TVEIT - ÅRDAL – MJØLHUS – SANDE - HJELMELANDVÅGEN – NESVIK – VINDSVIK – HÅLANDSOSEN - LOVRAEIDET

     Po ránu vypadá počasí solidně. V místě, kam máme dnes namířeno sice leží těžké černé mraky, ale doufáme, že než do těchto míst dorazíme budou mraky zase o kus dál. Po snídani vyrážíme, silnice lemuje jezero Tysdalsvatnet ve velmi příjemném sklonu. Často zastavujeme a fotíme okolní kopce. Petr začíná litovat, že večer nezašel k jezeru zkusit své rybářské štěstí. Jeho vody jistě skrývají pěkné kousky.

     Za pár km jezero končí a my přes kopec stoupeme do vesničky Tveit a následně ještě výš, abychom si všechny těžce nastoupané metry postupně zase sjeli do Årdalu. Již při sjezdu jsme si nemohli nevšimnout svodidel vysoko v kopci nad městem. Je nám jasné, že co si sjedem si zase pěkně vyšlapem.. A skutečně, cesta se za Ardalem stáčí prudce vpravo, ještě kousek vede kolem jezera a následně začíná prudce stoupat. Do toho vykoukne ostré severské slunce a již po pár set metrech nám po tělech stékají první krůpěje potu. Sundáváme ze sebe oblečení a s Petrem pokračujeme jen v kraťasech. Šlape se mi vcelku dobře a tak si držím před ostatními menší náskok. Po chvíli silnice padá zase o několik metrů níž a na rozcestí nad jezerem Hetlandsvatnet čekám na ostatní.

     Řešíme, zda-li pokračovat přes kopec po třináctce, nebo odbočit k moři do Fisteru a následně podél pobřeží dojet do Hjelmelandsvågenu. Druhou variantu, pohodovější, avšak o 4km delší se mi nepodařilo prosadit, a tak pokračujeme po silnici č.13. Silnice nabírá na sklonu a další 3km jedeme stále do kopce. Dostáváme se až do 300m.n.m. Naštěstí kopec končí a následuje očekávaný sjezd k moři do Hjelmelandsvågenu. Při sjezdu Petrovi opět uniká zadní kolo. Je pěkně naštvaný, protože neví čím by to mohlo být. Včera zkontroloval plášť i ráfek a vše bylo v pořádku, jen v duši byla díra a dnes to samé. Mění ji a po 15min pokračujeme dál.

     Zajíždíme k přístavu a trajektem se přesouváme přes Jøsenfjord na protější břeh do Nesviku(96NOK/4os). Z Nesviku, ostatně skoro jako z každého dalšího přístavu nejdříve několik výškových metrů stoupáme, dále však již silnice opět lemuje břeh fjordu. Brzy na to zastavujeme na chytačku a vaříme oběd. Zpočátku moc neberou, Romča se učí zacházet s prutem a jak má nahazovat. Spolu s Hankou se tím docela bavíme. Po několika neúspěšných náhozech však na to konečně přišla. Hned na to má první záběr, vypadá to na pěknou makrelu, než se ji však Petrovi podařilo vylovit z vody na břeh, uvolnila se z háčku a míří zpět do hlubiny. Další záběry na sebe nenechaly dlouho čekat a tak během několika minut máme s Petrem na prutech další makrely. Petrovi nakonec uniká, moji úspěšně vylovujeme. Romča nastupuje opět do funkce podběráku. Hance, aby ji to nebylo líto, byla přidělena funkce kucháče.

     Jedna makrela, i když je pěkně macatá pro 4 osoby asi stačit nebude, proto popojíždíme a za dalších 8 km u mola zkoušíme opět naše rybářské štěstí. Kousek od nás leží kruhové sádky na umělý chov Lososů. Rybolov je povolen ve vzdálenosti minimálně 100m od zařízení, což bohatě splňujeme. Zrovna tady zastavují 2 mladí Češi. Dávám se s nimi do řeči. Mají namířeno autem až na Lofoty a v Trondheimu chtějí být za 4 dny. To my budeme mít co dělat, aby jsme se tam dostali za 3 týdny. Tady je místo pro rybolov podstatně lepší než to předešlé. Ryby berou od prvního náhozu a samé makrely. Romča svůj úkol podběráku bere v takovém zapálení, že si roztrhla cyklokraťasy a má na zadku pěknou díru. Bereme ještě další dvě makrely sebou, ostatní pouštíme zpět do moře a pokračujeme v cestě dál. Silnice začíná stoupat a po 7 kilometrech a průjezdech několika menších tunelů opouštíme fjord. Opět se musíme přehoupnout přes hřeben s následujícím sjezdem k moři. Okolní krajina a hlavně charakter vysokohorské silnice nám nějak moc připomíná sjezd z Gávie - silničního sedla v Itálii.

     Další úsek je již celkem po rovince až do Halandsosenu. Zde se snažíme dokoupit chleba, ale jediný obchůdek těsně před chvilkou zavřeli, no ještě chvíli vydržíme a nakoupíme až zítra v Sandu. Pomocí mostu překonáváme temné vody Tassefjoru a kousek za osadou Vik neodoláme záplavě megaborůvek. Rostou zde na stráni, kousek od cesty a je jich tu požehnaně. Za chvíli od nich máme zamazané snad skoro vše. Po absolvování dalšího stoupání vedoucího kolem jezera sjíždíme k hrázi, která odděluje jezero Lovravatnet od Lovrafjordu. Několik stovek metrů od břehu se před námi na malém ostrůvku objevuje dřevěná chatka, jako z pohádky. Jo, její majitel, ten se má - romantika v takové divočině. Podle mapy by cesta měla vést podél fjordu, realita je však taková, že pořád stoupáme. No ono mapě s rozlišením 1:250000 bez vrstevnic není radno moc věřit. Po třech kilometrech úmorného bušení do pedálů a průjezdu dvou tunelů zastavujeme u vyhlídky. Hodin je jak na kostele, trajekt ze Sandu už nestihneme a musíme ještě upéct ryby. Stavíme proto stany přímo zde, i když zrovna moc prostoru tu není. Z půlky stojíme na borůvčí a z půlky padáme zase z kopce.

     Obloha se nějak zatahuje a padá i pár kapek, ale brzy je po dešti. Petr chystá oheň a rošt na ryby, ostatní dávají do kupy věci ve stanech. Potom všichni společně večeříme u stolu s překrásnou vyhlídkou na fjord s ostrůvkem a červenou chatičkou pod námi. Dřevo je mokré, ryby se dělají poměrně dlouho a díky studenému větru nám začíná být chladno. Vytahuji dokonce rukavice a čepici. Z vyhlídky se dalekohledem kochám pohledy na okolní kopečky.

     Zaléháme s plnými bříšky po makrelách, dobře naložených v koření a potíraných másličkem (úplně něco jiného, něž mražená makrela zakoupená v Čechách). Opět začíná pršet, teď však již pořádně.

zážitek dne: chytačka na fjordech, jízda přes kopce

délka trasy: 70km    maximální rychlost: 67km/h    čas jízdy: 4:35h    průměrná rychlost: 14,1km/h    nastoupané metry: 1348

5. den: úterý 21. červenec 2009

LOVRAEIDET - SAND - ROPEID - SAUDA - HELLANDSBYGGA - LIASTOLEN

     Vítr po ránu rychle vysouší nočním deštěm promočené stany. Po snídani balíme věci a pokračujeme ve včerejším stoupání kolem Lovrafjordu. Naštěstí po kilometru jsme na vrcholu s další vyhlídkou a pěkným pláckem pro stany. Jak tady by se spalo, pěkně na rovince, ale člověk přece nemůže být vševědoucí a taky by třeba dalších 10km nemusel být jediný vhodný flek na spaní.

     Pozvolným sjezdem přijíždíme na křižovatku poblíž Sandu. U benzínky doplňujeme vodu a Romča jde zjistit cenu lihu (55NOK/l), pro případ že by jim nevyšly zásoby z domu. Taky řešíme, kterou cestou pokračovat. V plánu byla horská trasa ze Saudy do Hary, bez tunelů a poklidným provozem. Obloha je však zatažená a každou chvíli to vypadá na déšť, takže se nabízí varianta pokračovat po třináctce přes Suldal. Nakonec se držíme té původní trasy a jak se později ukázalo, udělali jsme dobře, byla to jedna z nejpěknějších vysokohorských silnic sevřená příkrými svahy okolních hor a divokou nedotčenou přírodou. V Sandu se zastavujeme v marketu a dokupujme zásoby jídla.

     Plavba do Ropeid nezabírá více jak 15 minut a stojí opět stejně jako ty předešlé (96NOK/4os.). Všichni až na Petra, který zůstává u kol využíváme závětří uvnitř trajektu a z okénka pozorujeme cestu v kopcích nad fjordem, po které se zřejmě za chvíli budeme šplhat. Naše domněnky se potvrdili a kousek za přístavem prudce nabíráme výšku. Naštěstí se po 1km sklon zvolňuje a je pro nás daleko příznivější. Postupně s občasným meziklesáním se dostáváme přes 200m.n.m. Poté již klesáme, nebo jedeme docela po rovince. Po trase míjíme několik pěkných vodopádů, hlavně ten těsně před Saudou, s vyhlídkovou plošinou, stojí k navštívení. Vedou k němu desítky prudkých schodů a než se vyškrábeme úplně nahoru, dá to pěkně zabrat.

     Popojíždíme do města, kde využíváme přístavního mola k odpočinku a k vaření obědu. Čekání, než se jídlo uvaří, vyplňujeme rybolovem. Dneska berou pro změnu samé tresky a to od prvního náhozu. Na našich prutech nakonec uvízlo celkem pět pěkných kousků (největší kolem 65cm). Holanďané, parkující svůj obytný vůz kousek od nás to nevydrželi a jdou taky rybařit. Za celou dobu co jsme jedli však nic nechytili. Bohužel jsme taky utrpěli ztráty. Nejprve si Petr vysypal na zem pracně uvařený oběd a poté Romča, při focení své první ulovené ryby, nechtě šlápla na prut a ten se nalomil. Snad se nám jej ještě nějak podaří opravit. Petr tomu moc nevěří a pěkně brble.

     Za Saudy na nás čeká opět prudší stoupání, naštěstí je to jen několik stovek metrů a sklon se zase mírní. Silnice se klikatí kolem horské bystřiny sevřené v hlubokém kaňonu. Jedna z těch opravdu pravých divočin, kterou si všichni celou cestu užíváme. Provoz zde není takřka žádný, což ještě více umocňuje naše pocity. Pozvolna se dostáváme do 350m.n.m.. Pod sebou vidíme jezero Storlitvatnet, po jehož břehu vede i naše silnice. Začíná pršet a během chvilky jsme všichni v nepromokavém. Při sjezdu do Helandsbyggy opět ztrácíme těžce nastoupané metry. Cestou potkáváme dalšího z běžkařů na kolečkových lyžích. Jede před námi a nějak ho pořád nemůžeme dohnat, spíše má tendenci se vzdalovat a pak kde Norové berou tak dobré závodníky. Déšť zeslabuje a ve vesnici střídá zataženou oblohu zase polojasno.

     Za vesničkou, kde snad dávají vlci dobrou noc, spatřujeme ceduli „Konec hlavní silnice“ a vyměňovací ceduli „ Nyní průjezdná cesta do Røldalu“. Stoupání je více než příkré a pohybuje se od 12-14%, což je s plně naloženými koly docela problém. S děsem v očích koukáme na svodidla, někde vysoko ve svahu nad námi. Pravidelně zastavujeme a dáváme pauzičky na vydechnutí. Stoupání nemá konce a trasa ubíhá jen velmi pomalu. Pohledy na okolní přírodu jsou však odměnou za všechnu tu námahu a utrpení.

Ve výšce lehce nad 500m.n.m. zastavujeme u posezení. Je kolem 19:30, čas se poohlédnout po nějakém vhodném místě na přespání. Tady by to šlo, i když je kolem spousta kozích bobků, ale nejsme přeci žádné fajnovky. Stavíme stany a vybalujeme věci. Opět začíná pršet. Nejprve tedy večeříme ve stanech a poté co déšť ustane, jdeme do říčky smýt všechen slaný pot. Voda je osvěžující, ne tak ledová jako ta před dvěmi dny.

zážitek dne: jízda podél fjordu, příroda kolem silnice za Saudou

délka trasy: 60km    maximální rychlost: 60km/h    čas jízdy: 4:53h    průměrná rychlost: 12,2km/h    nastoupané metry: 1227

6. den: středa 22. červenec 2009

LIASTOLEN – BREIBORG – HÅRA - JØSENDAL - SKARE - VETRHUS - GRØNSDAL - HILDAL

     Probouzíme se kolem sedmé hodiny a do nového dne nás vítá jasně modrá obloha. Že by se konečně počasí umoudřilo a začaly pěkné dny?

Pokračujeme ve stoupání a kousek nad naším nocovištěm, u kozí farmy, míjíme odbočku k jezeru Forsandvatnet. Mečení jde slyšet ze všech stran a od příkrých skal přechází v ozvěnu. Po 3km přijíždíme do Breiborgu, chatové osady v malebném horském prostředí. Tady by si musel vybrat tu svou určitě každý. Využíváme záchodků kousek u cesty, přece jen je to větší pohodlí než v podřepu ve volné přírodě. Vše čisté, udržované, bez stop vandalství, u nás něco nepochopitelného.

     Silnice stále stoupá, ale její sklon je podstatně mírnější než zrána. Všude kolem se pasou ovce, vybírají si většinou ty nejhůře přístupná místa na příkrých skalnatých úbočích. Nevím co tam mají, asi tam roste výběrová tráva nebo co. Občas je po cestě před sebou kousek popoženeme. Postupně se dostáváme do výšky kolem 900m.n.m.. Sklon silnice se narovnává, kolem je spousta jezer a jezírek, která jsou navzájem propojena říčkou. V jednom malém spatřujeme ryby. Petr neváhá a hned zkouší štěstí s prutem v ruce. První nához a bere mladý siven, další pokusy jsou však již bez odezvy.

     Nezdržujeme se a pokračujeme dále. Opět stoupáme, tentokráte se však již konečně dostáváme až do sedla. Jsme ve výšce 1005m.n.m, zastavujeme a užíváme jedinečných výhledů na zasněžené okolní vrcholy, nezkrotnou a nedotčenou přírodu nezasaženou lidskou činností. Tohle je totiž jeden z důvodů, proč tyto výpravy podnikáme a co nás na nich snad nikdy nemůže omrzet. Toho se snad ani nejde nabažit do sytosti.

     Tok řek najednou mění svůj směr a sklon a my společně s nimi ztrácíme těžce vydřenou výšku. Serpentinami klesáme až do Håry, lyžařského střediska, ležícího v 630mn.n.m. Okolí je poseto dřevěničkami (hotely a penziony) s tradičními travnatými střechami. Před křižovatkou napojující se na silnici E134 vaříme oběd, kocháme se pohledy na okolní hory a nabíráme síly k další cestě. Než však stačíme všechno sníst, přichází déšť. V nepromokavém oblečení stoupáme serpentinami směrem k tunelu. I když jízdu tunelem moc nemusíme a tyto dva jsou navíc nechutně dlouhé (celkem 7km), rozhodujeme se, že v tomhle nečase to bude lepší volba, než se štráchat někde okolo přes hory. O to větší máme radost, že zde není žádná značka zakazující vjezd cyklistům do tunelu. Těsně před ním však vedle nás zastavuje auto a řidič nás upozorňuje, že do tunelu na kolech nesmíme.

     Chvíli čekáme, jestli se počasí přece jen neumoudří, a když se ani poté nic nemění, míříme opět do kopců. V tom nepromokavém se nejede zrovna moc příjemně. Oblečení je sice daleko prodyšnější než běžná pláštěnka, ale v tak prudkých kopcích, jako jsou tady, se člověk stejně zapotí. Silnice nese název Haukelivegen a v nejvyšším místě dosahuje výšky 1086m.n.m. Do roku 1968 to bylo jedno z nejdůležitějších spojení mezi východem a západem země. V tomto roce byla otevřena dvojice tunelů, pomoci kterých se cesta vyhýbá tomuto, hlavně v zimě, těžce udržovanému úseku.

     První, přibližně 4km část vede serpentinami do kopce a přestože sklon vypadal ze spodu dost prudce, není to nakonec tak strašné, zřejmě si už naše těla zvykla na námahu a už tolik neprotestují jako v počátcích. Jen kdyby jsme se nemuseli pařit v tom nepromokavém, jenže déšť ještě zesiluje a zřejmě jen tak brzy neskončí. Naštěstí teplota na sedle klesá k 8°C, což je naopak při sjezdu v druhé části docela málo. Když se k tomu přidá ještě silný protivítr, tak je naopak chladno. Po 8km se za tunely napojujeme zpět na hlavní silnici E134. Docela nás mrzí, že nevyšlo počasí. Starý úsek Haukelivegen stojí každopádně za projetí. A to nejen pro krásu okolních, sněhem pokrytých hor, kamenných můstků a svodidel na klikatící se silničce, ale hlavně taky pro téměř nulový provoz. Vždyť po celou dobu jsme potkali pouze jediné auto.

     Jsme celí promrzlí a déšť neustává. Měníme plány a míříme do nejbližšího kempu. Ten se ale nachází až o 20km dále, naštěstí je to stále z kopce. V Jøsendalu silnice pomoci docela úzkého mostu překonává řeku. Při průjezdu se mi zachytává jedna z předních brašen o svodidlo a strhává mě ze sedla. Končím na silnici těstě před koly protijedoucího automobilu. Naštěstí jelo pomalu a zastavuje na fleku. Vše dobře končí a mě ani fotoaparátu, který mi při této nepříjemné události vypadává z řidítkové brašny, se nic nestalo.

     Kousek za Skare míjíme dvojici vodopádů Latefosen. Soudě podle množství turistů, patří bezesporu k hlavním lákadlům této oblasti. Zastavuje a pořizujeme několik snímků, jejichž kvalita je však značně ovlivněna nepřízní počasí.

Konečně vjíždíme do Hildalu, vesničky s kempem. Až sem jsme spadli z 1086 na 140m.n.m.. Recepce je prázdná a docela nás zaráží cedule s nápisem „Vyberte si chatu, která je volná a chovejte se jako doma. Recepce je otevřena denně od 19-21hod“. Na Norské poměry docela běžné, u nás však bohužel nereálné...

     Stavíme stany a míříme do sprch. Teplá voda po 4dnech, takový luxus. Následuje velké praní, ani to už všechno nemáme kam pověsit.

Petr opravuje zadní střed svého kola. Nějak se zadrhuje a ozývají se zněj divné zvuky. Náhradní osu s ložisky a vazelínou, jak se ukázalo, sebou nevezl úplně zbytečně. Vaříme večeři a na recepci zjišťujeme počasí pro další dny. Déšť, déšť a zase déšť.  

zážitek dne: jízda přes hory, Haukelivegen

délka trasy: 55km    maximální rychlost: 58km/h    čas jízdy: 4:22h    průměrná rychlost: 12,3km/h    nastoupané metry: 1121 

7. den: čtvrtek 23. červenec 2009

HILDAL - ODDA - TYSSEDAL - ESPE - LOFTHUS - KINSARVIK - ULSNES - RINGØY

     Prší a prší. Několikrát utíráme stany, aby rychleji uschly, ale marně. Postupně snídáme, sušíme nad vařiči promočené mapy a pak obědváme. Ještě krátká siesta ve stanu a znovu balíme. Tentokrát jsme to, než začalo znovu pršet, stihli tak tak. Ale co z toho, že máme zabaleno, když se stejně nedá vyjet. Zastřešená terasa recepce kempu nám poskytuje útočiště před největším lijákem. Zůstali jsme zde jako poslední, jinak je kolem klid, jen uklízečka dává do kupy sociálky.

     Petr s Romčou mají o práci postráno, postrádají zadní blikačku, měli ji přichycenou na popruhu brašny a teď není k nalezení. 2x  vše obchází - sprchy, místo kde stál stan, řidítkové brašny, ale marně. Dokonce i stan znovu zbytečně rozbalují. Já jako bordelář se jen potutelně usmívám. Déšť konečně zeslabuje a my ve 14:30 opouštíme Hildal. První zastávkou je Mega Coop v 11km vzdálené Oddě. Pochutnáváme si na marmeládě se sladkými rohlíky, Petr s Romčou na čerstvém chlebu s paštikou. Vše baštíme přímo před výlohou docela plného rychloobčerstvení sousedícího s marketem. Vzájemně na sebe pokukujeme, my na jejich plné talíře, oni zase na nás. Musí to pro ně být docela zajímavý pohled. Hlavně na Petra s bochníkem a dýkou v ruce.

     Pokračujeme podél Sørfjordu. Velice mile nás překvapuje mírně zvlněná silnice, díky níž docela rychle naskakují ujeté kilometry. Cestou se setkáváme s několika tunely, ale všechny, až na jeden objíždíme pohodovou původní boční silničkou vytesanou ve skále přímo nad mořem. Všude kolem nás je to samý ovocný sad. Hlavně třešní jsou zde mraky. Stromy jsou překryté plachtami, aby díky častému dešti a ostrému slunci nepopraskala bohatá úroda. Kolem cest se střídá jeden prodejní stánek za druhým, avšak prodávající nikde. Na stolíku je jen kasička, kelímky s ovocem a cedulka kolik stojí jedna miska. Stačí si jen vzít a hodit dovnitř patřičný obnos. Vše je založeno na naprosté důvěře, vůbec nikdo to nehlídá. Opět se nám honí hlavou myšlenky, jak by to asi vypadalo u nás v ČR. Romča s Hankou tento fjord přejmenovávají na třešňový. Myslím, že se k němu více hodí a hlavně daleko více vystihuje okolní prostředí.

     Projíždíme Lofthusem, malebnou vesničkou s křivolakými uličkami a úzkými kamennými zídkami. Nachází se zde také hrstka starých stavení se střechami ze slaměných došků, které se skrývají mezi ovocnými sady. Stejně jako z Kinsarvíku vede z této vesnice, nahoru k plošině Hardangervidda, příkrá turistická stezka.

     Čas pokročil a my pomalu začínáme s hledání vhodného místa pro nocleh. Kempů je v okolí několik, ale o ty dnes nestojíme. Ale najít mezi samými farmami a sady plácek pro naše dva stany však bude asi problém. Navíc tam, kde by to šlo je cedule se zákazem. Kolem 19:30 necháváme za sebou Kinsarvik, další možnost využít služeb kempu. Rozhodujeme se, že pojedeme dál, a když to nepůjde tak po 15km vezmeme kemp ve vesničce Bu. Kolem 20h bereme zavděk boční cestou za závorou z řetězu. Nic tady není, tak nám to snad na jednu noc projde a nikdo nás nevyhodí. Stavíme stany a začíná opět poprchávat. Zalézáme do stanu a vaříme večeři, Petr se jal opět opravovat kolo. Zpočátku to vypadalo, že se včerejší oprava zdařila, ale po absolvování 15km se ze zadního středu znovu začaly ozývat všelijaké zvuky. Kleje při tom, hlavně to odnáší jeho brácha, který mu zatáhl matice s kónusy na ose a on to v těch bojových podmínkách nemůže povolit. Po cca 30min má opraveno a mizí do stanu i on. Jak jsme se ráno dozvěděli, při hledání věcí na spaní Petr vyštrachal z brašny i nezvěstnou blikačku na kolo. No jó no,  bordelář :).

Usínáme za bubnování deště kolem 22hod.

zážitek dne: jízda podél Søfjordu

délka trasy: 61km    maximální rychlost: 46km/h    čas jízdy: 3:47h    průměrná rychlost: 16,2km/h    nastoupané metry: 357 

8. den: pátek 24. červenec 2009

RINGØY – BU - BRIMNES - ERDAL - EIDFJORD - FOSSLI - GARDEN - MAURSET - DYRANUT

     Ráno opět prší. Využíváme chvilky, kdy déšť slábne a balíme mokré stany. Po 10km přijíždíme do Brimnes. Petr zkouší rybařit, ale kromě jedné malé tresky bez úspěchu. Kousek od našeho stanoviště jede trajekt do Bruraviku, my však pokračujeme dalších 11km po silnici č.7. až do Eidfjordu. Přestalo pršet, ale obloha je pořád zatažená.

     Po příjezdu do městečka se konečně ukazuje sluníčko. Toho je třeba využít a zatímco Petr opět rybaří, roztahujeme na molu stany a sušíme je. Taky dokupujeme potraviny, kdo ví, kdy bude zase možnost něco nakoupit. Po hodině pokračujeme směrem k Øvre Eidfjordu. Hlavní silnice lemuje jezero Eidfjordvatnet a po 5km mizí v 3km dlouhém tunelu. My se mu však vyhýbáme po staré silnici, sloužící jak pro cyklisty tak pro chodce. Projíždíme řadou malých plně osvětlených tunýlků a užíváme si je jen sami pro sebe.

     V Øvre Eidfjordu najíždíme zpět na hlavní. Provoz zesiluje, na Norské poměry až nějak moc. Také cedule s 8% stoupáním nevěstí nic dobrého. Začíná opět dřina. Občas to jde velmi ztuha. Překrásné pohledy do údolí Måbødalen a na okolní kopce, jsou však pro nás dostatečnou motivací k další jízdě.

     Těsně před Måbø míjíme nějakou odbočku. Není nijak označená, tak se mylně domníváme, že vede asi jen k nějaké chatě. Po kilometru však přijíždíme před tunel, odtud jde vidět ona klikatící se silnička i to, jak se mu zdárně vyhýbá. Teď už je nám jasné, že je to původní silnice, vracet se a znovu nabírat ztracenou výšku se nám však již nechce. Zapínáme osvětlení a projíždíme tunelem. Moc dobré pocity však z toho nemáme. Automobily se kolem nás řítí docela velkou rychlostí a hlavně dva kamióny s návěsy projíždějí kolem nás docela na těsno. Ke všemu tunel vede do kopce, takže se doslova vlečeme jako šneci. Ihned za ním uhýbáme na starou silnici, opět jen pro cyklisty a pěší. Je to najednou úplně jiný požitek z jízdy. Sice pořád stoupáme, ale celkové převýšení je stejné jako by jsme jeli přes tunely.

     Po 30 minutách, v místech kde stará silnice kříží novou, zastavujeme u posezení. Ústí zde další z několika tunelů, za kterým se nachází i malé parkoviště. Zde taky začíná stezka vedoucí až těsně pod vodopád Voringsfossen, hlavní atrakcí oblasti a taky celého Norska.

 Vaříme oběd a nabíráme síly na další kopce. Sklon staré silnice se ještě víc přiostřuje. Po chvíli přijíždíme k první vyhlídce na vodopád. Ono ve skutečnosti jde vidět pouze jeho kousek. Taky se nám nezdá ničím extra. Po naší trase jsme jich viděli spousty a myslím, že mnohdy daleko pěknějších a bez davů turistů. Na druhou vyhlídku, od hotelu ve Fossli, ani nezajíždíme a pokračujeme stoupáním do Gardenu, střediska zimních sportů, což potvrzují svahy s množstvím vleků a taky osvětlená běžecká trasa.

     Silnice se na chvíli narovnává, ale po 3km opět stoupáme. Od vodopádu Voringfossen, ležícího v 650m.n.m.,  se postupně dostáváme do 1000m.n.m. Těsně před překročením této pomyslné mety nás však zastihuje déšť. U cesty zrovna stojí opuštěná polorozpadlá chajda. Využíváme jejího přístřeší a ukrýváme se před deštěm. Pohráváme si s myšlenkou tady zůstat přes noc. Z údolí se žene hustá mlha a zatažená obloha nevěstí nic dobrého. Zatím vyčkáváme, Petr už má dlouhou chvíli a mezitím zkouší rybařit v okolní řece (bez úspěchu).

     Nakonec se přece jen trochu vyčasilo a my vyrážíme ukrojit ještě nějaký ten kilometr. Ráz krajiny se mění. Stromy zmizely někde v údolí, kolem nás se teď rozprostírají nekonečné pláně největší evropské náhorní plošiny Hardangervidda. Hardangervida je taky se svou rozlohou 7500km2 největším národním parkem Norska. Celý povrch plošiny leží v nadmořských výškách 1100-1300m.n.m. a protože je pokryt pouze lišejníky, prakticky bez souvislého lesního porostu, může nám připomínat měsíční krajinu. Celá náhorní plošina je mezi turisty a sportovci velmi populární díky skvělým podmínkám pro běžkaře, kterým se zde naskýtá možnost putovat od jedné turistické chaty k dalším.

     Kolem 19:30 dosahujeme sedla Dyranut (1250m.n.m.), výchozího místa pěších a běžeckých túr. Kromě parkoviště, zde stojí taká velká turistická chata. Sjíždíme a po 4km od sedla se rozhodujeme přenocovat u jezera. Ze všech stran fouká nepříjemný studený vítr, brzy na to klesá i teplota na 9°C. Ihned po postavení stanů zalézáme dovnitř a vařím večeři. Jediný chudák Petr v tom větru venku obětavě vaří a vše servíruje Romče až přímo pod nos. Jo stan bez předsíně je velká nevýhoda. Na koupel v jezeře při této teplotě nemá nikdo ani pomyšlení. Navíc sem jde vidět z cesty ze všech stran a provoz stále nepolevuje. Po večeři jdu s lahví becherovky na návštěvu do sousedního stanu, na oplátku je mi nabídnuta griotka. Poté zalézáme do spacáků a usínáme.

zážitek dne: okolí Eidfjordu, stoupání na Hardangerviddu

délka trasy: 61km    maximální rychlost: 45km/h    čas jízdy: 5:30h    průměrná rychlost: 11,2km/h    nastoupané metry: 1443

9. den: sobota 25. červenec 2009

DYRANUT – HALNE - FAGERHEIM - HAUGASTØL - FINSE

     Naděje na krásný den uhasíná ihned co vystrkujeme hlavy ze stanů. Po obloze se valí těžké černé mraky, jen v dáli je vidět kousek jasnějšího nebe. V noci i nyní se teplota pohybuje kolem 8°C. Pořádně se navlékáme a na řadu přicházejí i zimní doplňky v podobě čepice a rukavic. Vítr se neutišil a stále nechutně fouká, což ještě více umocňuje pocit chladu.

     První kilometry dnešního dne vedou mírně z kopce nebo po rovině. Po 10km při příjezdu do Haltne se počasí rázem zlepšuje a chvilkami zpoza mraků vysvitají i sluneční paprsky. Najednou je nám až nějak moc teplo a během chvilky ze sebe sundáváme několik vrstev oblečení. Okolní krajina je na chlup stejná jako ta včerejší, mírně zvlněné kopečky porostlé zelenohnědými mechy a lišejníky, čas od času zdobeny stříbřitě zbarvenými jezery a jezírky. Po dalších 13km jízdy zastavujeme u jezera Ørteren. Jeden z břehů je doslova posetý kamennými mohylami. Stavíme si taky jednu a po kratičkém oddychu pokračujeme v putování. Výraznějšího klesání se dočkáváme cca 4km před Haugastølem a postupně sjíždíme až do 1000m.n.m. Počasí se ještě vylepšilo a my nadšeně koukáme na modré nebe.

     Haugastol, jedno z výchozích míst silnice Rallarvegen, je doslova plné cyklistů. Valná většina však využívá služeb zdejší cyklopůjčovny a na cyklostezku spojující Haugastøl s Vossem či Flåmem vyrážejí nejen se zapůjčenými koly, ale i dalším vybavení jako jsou brašny či helmy.

Po krátké pauze spojené s doplněním vody a využitím WC najíždíme také my na trasu Rallarvegen, neboli starou nádenickou cestu, která je v současnosti nejpopulárnější cyklostezkou Norska. Vznikla na přelomu 19. a 20.století a vede po trase zásobovací cesty, potřebné při stavbě železnice Bergenbanen, linoucí se neuvěřitelně složitým terénem mezi Oslem a Bergenem. Po dvanácti letech nepředstavitelné dřiny, byla v r.1909 bergenská železnice norským králem otevřena. Původní trasa vedla v té době téměř celá na povrchu, vystavená drsným okolním podmínkám. V současnosti se však stále více zavrtává do tunelů, kde je daleko více chráněna před záplavou sněhu. Dodnes zde můžeme spatřit staré kamenné mosty, původní chaty dělníků, sněhové zátarasy a další pozůstatky z výstavby železnice. Stezka vede divokou horskou krajinou, která je většinou až do příchodu léta pod souvislou vrstvou sněhu. Povrch silnice je šotolinový, s asfaltem se setkáme až při klesání k moři. Slunce sice pěkně svítí a v závětří i příjemně hřeje, studený protivítr nás však brzdí a ochlazuje. Znovu na sebe oblékáme bundy, pouze nejotužilejší Hanka pokračuje dále jen v tričku.

     Až do Finse, nejvyššího místa železnice (1222m.n.m.) a současně nejvýše položené železniční stanice Norska, je trasa plná cyklistů. Zde většina z nich nocuje a na další úsek vyráží až druhým dnem. Cestou nasáváme atmosféru nezkrotné divočiny kolem nás. Zvláště pohledy na sluncem ozářený, modře zabarvený ledovec Hardangerjokulen jsou velice překrásné. V dalším úseku pokračujeme už téměř sami. Počasí se zhoršuje a cestou spadne i pár kapek. Koleje mizí v černém tunelu, my však musíme překonat tuto část přes okolní hory. Zde se taky poprvé setkáváme se sněhovými poli, přes které postupně tlačíme naše naložené stroje. Zpočátku z toho máme legraci, když však stále narážíme na další a další sněhové jazyky, úsměv z našich tváří mizí a pomalu začínáme klít.

     Okolní krajinou zahalenou do bílého závoje se kromě nás prohání už jen vítr, na jezerech tiše plují kry, jinak je všude pusto a prázdno.  Staré úseky železnice leží rovněž pod hromadou sněhu. Až tady si uvědomujeme jak těžké to muselo být pro tisíce „rallare“, mužů, kteří tuto železnici vlastníma rukama v těchto nehostinných podmínkách stavěli. Po 10km dosahujeme nejvyššího bodu Rallarvegen (1343m.n.m.), pořizujeme několik snímků s dřevěnou cedulí s názvem a výškou v pozadí a poté již pomalu sjíždíme z kopce. Cestou potkáváme běžce. Právě probíhá nějaký závod. Včele je samozřejmě černoch. Některé opozdilce potkáváme až těsně před Hallinskeid. Nevíme kam mají namířeno. Pokud až do Finse tak mají, při jejich tempu, do noci co dělat. Na setkání s běžci se váže ještě jedná usměvavá vzpomínka. Při překonávání sněhového pole, kdy už toho máme všichni dost, nám jeden z nich s úsměvem na rtech říká „Takhle vypadá Norské léto“.

     Kousek za Halligskeid u jezera, v blízkosti malého vodopádu, nacházíme velice pěkné místo na kempování. No ono těch pěkných a příhodných míst pro stanování je po trase nepřeberné množství, takže nemusíme ani dlouho hledat a stačí si jen vybrat to svoje nej. Stavíme stany a vaříme večeři. Je krátce po 20hodině, když kolem nás projíždějí dvě cykloturistky a jejich dvě malé děti (5-6let). Jak se zdá, mají tvrdou cykloturistickou výchovu už od malička a evidentně je to baví. Holčička si kromě vlastních báglů veze v košíku na řidítkách svého plyšového králička. Usínáme kolem 22hod za zvuku hučícího vodopádu linoucího se z venčí jinak tichého a pustého koutu země.

zážitek dne: Rallarvegen

délka trasy: 75km    maximální rychlost: 51km/h    čas jízdy: 6:01h    průměrná rychlost: 12,5km/h    nastoupané metry: 858 

10. den: neděle 26. červenec 2009

FINSE - MYRDAL - BEREKVAM - FLÅM - BALESTRAND - ESEBOTN - DRAGSVIK

     Vyjíždíme kolem 9hod a stejně jako včera od Finse, máme Rallarvegen jen sami pro sebe. Kousek od našeho nocoviště kempuje mladý norský pár. Soudě podle klidu ve stanu mají na rozdíl od nás ještě půlnoc. Norky s děcky potkáváme po dalších 5km. Děti už vesele skotačí před stanem a s úsměvem nás zdraví a mávají.

            S velkou úlevou překonáváme poslední sněhové pole. Ještě však nemáme vyhráno, cestu nám pro změnu znepříjemňuje čím dál častější sjezd po kamení. Je to hlavně v prudších sjezdech, nebo v místech kde stezku křižují potoky. Prudké přívaly vody v období tání zřejmě vyplavily šotolinu a na cestě tak zůstal pouze hrubý kamenitý podklad.

     Po 12km jízdy začínají jedny z nejkrásnějších přírodních scenérií celé cesty. Potok vytékající z jednoho z jezer, protéká kaskádovitě mezi skalisky a vytváří tak četné vodopády a peřeje. Zastavujeme každých pár metrů, fotíme a fotíme. Také hlavní kameraman a rejža Petr má se svou kamerou plné ruce práce. Těsně před Myrdalem se ještě musíme poprat s větším stoupáním. Silnice je opět samý balvan, takže nám nezbývá než kola tlačit. V Myrdalu, ležícího v 870m.n.m., se nachází zastávka a taky křižovatka železničních tratí. Zde se naskýtá možnost pokračovat dále po trase do Vossu, my se však stáčíme vpravo a kopírujeme nejslavnější železniční větev Flåmsbana. Jedná se přibližně o 20 kilometrový úsek, kde se vlaky „řítí“ do hloubky 900m dolů do Flåmu. Trvalo celé čtyři roky než byla tato část ve třicátých letech minulého století dokončena. Trasa je jednou z nejpříkřejších na světě, která není vybavena ozubnicí. Každá vlaková souprava je vybavena pěti samostatnými brzdnými okruhy, které jsou vždy před nadcházející sezónou důkladně kontrolovány, tak aby byla zabezpečena naprostá bezpečnost cestujících. Zvláště první 2km cyklostezky jsou velmi exponované. Cesta padá serpentinami do údolí Flåmsdal a ztrácí minimálně 150 výškových metrů. K naší nelibosti je doslova poseta kameny, takže máme co dělat, abychom se vůbec udrželi v sedle. V údolí se sklon silnice mírní a my si můžeme konečně vychutnat jízdu s výhledy na železnici Flåmsbana, okolní kopce, vodopády a všechnu tu krásnou okolní přírodu. Do cesty se nám staví početné stádo koziček. Očividně jsou na turisty zvyklí, bez váhání jdou přímo k nám, otírají se o bágle a některé mají snahu je i konzumovat.

     Cca 11kilometrů před Flåmem přechází šotolina v asfalt a dále už to fičí až k moři. Dáváme si pauzu na oběd a řešíme co dál. Kvůli časovému skluzu bereme místo plánovaného přejezdu vysokohorské silnice, trajekt do Balestrandu. V přístavu kupujeme lístky (956NOK/4os+kola). Máme štěstí, loď jede jen 1x denně a vyplouvá už za hodinu. Petr nezahálí a zkouší rybařit. Dle obrovské zaoceánské lodě kotvící u mola usuzuje, že bude fjord velmi hluboký. Jenže to ještě neznamená, že budou brát. A taky že jo, po 45minutách přichází zklamaný a bez úlovku. Vyplouváme a po 1,5 hodinové rychloplavbě Sognefjordem, nejhlubším a nejdelším norským fjordem, přirážíme k molu v Balestrandu. V místní pekárně dokupuje Petr chleba a pokračujeme po silnici č.55 kolem fjordu do 9km vzdáleného Dragsviku.

     Přijíždíme do kempu(140NOK/4os) a stavíme stany. Konečně po několika dnech zase teplá voda. Pereme pár věcí a po večeři jde Petr s Romčou zase zkusit rybářské štěstí. Bohužel je odliv a ryby jsou dále od břehu. Poprvé dnes posedáváme navečer venku před stany a užíváme si tepla a bezvětří. Povídáme si o tom co jsme již zažili a těšíme se, že to ještě nekončí, a že máme před sebou ještě 14 dní putování touto nádhernou zemí. V noci nás ze spánku budí divný šramot a funění, přicházející z naší předsíně. Po chvilce zjišťujeme příčinu - ježci si uspořádali hostinu na zbytcích z večeře, u Petra se pustili dokonce do chleba.  

zážitek dne: Flåmská železnice, plavba Sognefjordem

délka trasy: 48km    maximální rychlost: 45km/h    čas jízdy: 3:37h    průměrná rychlost: 13,1km/h    nastoupané metry: 346

11. den: pondělí 27. červenec 2009

DRAGSVIK – FARNES - ULVASTAD - MELAND - MJELL - ELDALEN - VALLESTAD - RØRVIK - FLETENE - VISKEDALEN

     Ještě před snídaní vyráží Petr opět na ryby. Po chvilce se však vrací s nepořízenou. Je sice příliv, ale ryby stejně neberou. Začátek dnešní etapy vede kolem moře a kopíruje Vetlefjorden. Několikrát po cestě zastavujeme na chytačku, výsledek je však pořád stejný. Jedinou rybu co jsme viděli byla ta v tlamičce mořské vydry.

     V Ulsvadu opouštíme fjord a táhlým stoupáním míříme do hor. V dáli se objevuje část ledovce Jostedalsbreen. Míříme směrem k jeho modravému splazu, po chvíli nám však mizí někde za hradbou okolních hor. Po chvilce stoupání nemůžeme odolat záplavě megaborůvek, všichni do jednoho končíme v příkopu mezi borůvčím a ládujeme do sebe co se vejde. Po 20 minutách, dostatečně nasycení a modří po celém těle, pokračujeme v cestě. Pohodový sklon silnice se mění v 8-10% stoupání. Naštěstí si už nohy na tu námahu zvykly a taky váha naších báglů, je postupným ujídáním čím dál tím nižší. Nebe nad námi se pěkně vyjasnilo a slunce se pěkně z ostra opírá do našich zad. Po chvíli se všichni převlekáme do „letního“ a mažeme krémem s pořádným UV filtrem. S Petrem jedem jen kraťasech.

     Silnice se klikatí jako v Alpách a pěkně pozvolna stoupe. Kolem 12:30 hod přijíždíme do sedla (700m.n.m.), vaříme oběd a užíváme si pěkných výhledů do údolí a taky na okolní hory. Obloha se náhle zatahuje a brzy na to se zase oblékáme do teplejšího oblečení. Slunce je zde na severu velice ostré, když se však schová za mraky okolní teplota okamžitě klesá. Dojídáme poslední zbytky pečiva, chtělo by to narazit cestou na nějaký obchod. Jenže v těchto končinách, kde vesnička na mapě je ve skutečnosti jen jedna či dvě farmy, to bude zřejmě problém. Pokračujeme silnicí kolem jezera s několika chatičkami na břehu. Jinak je všude pusto a prázdno. Také provoz je zcela minimální, auto potkáváme spíše jen výjimečně.

     Po 3km míjíme Nystølen a začínáme poměrně rychle ztrácet nastoupanou výšku. Už teď je nám jasné, že si to později zase budeme muset někde vystoupat. V Mjell se nakrátko zastavujeme u menšího vodopádku a po chvíli zase pokračujeme ve sjezdu. Mezitím se rozpršelo, déšť houstne a my poblíž jednoho ze zdejších jezer vyčkáváme, než se počasí opět umoudří. Petr nezahálí a využívá času k seštelování brzd. Špalky jsou z častých sjezdů už pořádně sjeté a brzy je budeme muset zřejmě všichni vyměnit. Po 20 minutách pokračujeme. Míjíme Eldalen a silnicí vedoucí kolem jezera Viksdalsvatnet se dostáváme do Víku. Je to opět seskupení několika farem, ale světe div se mají tu Joker (jeden z místních marketů). Vyrážíme na nákup chleba, nugety, marmelády, sušenek, rohlíčků a dalších dobrot.

Spokojení pokračujeme v dalším putování. Teď už je nám jedno, kde dnes zakempujeme, hlavně že máme co do žaludku. Silnice se stáčí doprava a kopíruje jezero Lauvavatnet v jehož hladině se odrážejí okolní pastviny a farmy. Voda je až neuvěřitelně čistá, ne jako jsme zvykli z našich rybníků a přehrad.

     Pomalu začínáme zpět nabírat své ztracené výškové metry. Míjíme další z vodopádů a po překonání dvou serpentin se ocitáme ve Vallestadu, vesničky u jezera Haukedalsvatnet. Ještě několik kilometrů pokračujeme pozvolna podél jezera, poté však začínají opět serpentiny. Na sedle v Rørviku jsme se vyšplhali do 570m.n.m. Ochladilo se na 13°C a jelikož je kolem 20hod snažíme se najít vhodné místo na nocleh. Tady nahoře je však všechno strašně podmáčené a najít vhodný flek bude asi problém. Popojíždíme kousek dolů ke střelnici, tady by to i šlo, jenže Petrovi se to moc nezdá, přece jen by se nechtěl probudit za svištění kulek nad hlavou.

     Pokračujeme tedy ve sjezdu do údolí k jezeru Holsavatnet. Postupně se dostáváme do nadmořské výšky kolem 170m. Po cestě je to však samá farma. Pomalu litujeme toho, že jsme nezůstali u té střelnice, hlavně Petr je na sebe pořádně naštvaný, že nám vzdoroval v rozbalení stanů. Kousek za Viskedalen se na nás usmálo štěstí v podobě krátkého úseku staré silnice, kde soudě podle hustého křoví už rozhodně nikdo nejezdí. Místa tu zrovna moc není, ale dva stany za sebou se vlezou. Stavíme stany a večeříme. Kolem nás je to samá borůvka, tak si jich před spaním pár zobneme.

zážitek dne: stoupání do hor za vesnicí Mel

délka trasy: 81km    maximální rychlost: 60km/h    čas jízdy: 5:47h    průměrná rychlost: 14km/h    nastoupané metry: 1669

12. den: úterý 28. červenec 2009

VISKEDALEN - MOSKOG - VASSENDEN - ÅRDAL - SKEI - HÅHEIM - EGGE - BYRKJELO - SVODA

     Celou noc pršelo a ani po ránu déšť neustává. Balit vodou napité stany se nám moc nechce, a tak raději poleháváme a mlsáme dobroty ze svých zásob. Takřka ve stejném rytmu probíhá celé dopoledne. Po obědě déšť na chvíli ustává, nemeškáme a rychle balíme všechny věci. Stany jsou sice pořád vlhké, ale do večera je snad cestou dosušíme.

     Po ujetí necelých 5km však přichází takový ragec, že máme co dělat se před ním schovat. Útočiště nám poskytuje zastřešená terasa bývalého kiosku poblíž vesničky Moskog. Petr rozbaluje tropiko a snaží se je vysušit. Po cca 45min se počasí přece jen vylepšuje a my můžeme popojet zase o nějaký ten kilometr dále. Silnice vede kolem řeky Jolstra vytékající ze stejnojmenného jezera. Je to hlavní tah vedoucí do Forde, což se ihned projevuje daleko hustším provozem. Po 7km přijíždíme k benzínce a supermarketu. Dokupujeme potraviny a v přilehlém kempu doplňujeme vodu. Konečně se na obloze objevuje i sluníčko. Sundáváme bundy a už na lehko pokračujeme v jízdě.

     Ve Vassendenu přijíždíme k jezeru Jolstravatnet jehož břeh kopíruje i naše silnice. Je to více méně rovinka takže to docela sviští. S Petrem nasazujeme trošku svižnější tempo a tachometr málokdy ukáže rychlost pod 20km/h. Po 24km jízdy přijíždíme do Skei, kde u posezení před obchodem doplňujeme opět nějaké kalorie, aby pak těla do kopců měla zase z čeho brát. Naše odhady, že silnice do Byrkjelo povede do kopce se však nepotvrzují. Až k rozcestí v Klageggu silnice sice trochu nastoupala, poté však již fičíme pořád mírně z kopce. Je to příjemné překvapení pro nás pro všechny. Alespoň doženeme ztrátu z dnešního dopoledne. Malebné údolí Våtedalen sevřené hradbou strmých hor, jehož osou protéká modrozelenkavě zabarvená Storeelva, má skutečně co nabídnout. A tak zatímco jedeme téměř bez šlapání, užíváme si výhledů na všechnu tu okolní krásu.

     V Byrkjelo nás dohání bouřka. Zastavujeme u marketu a schovaní pod altánkem čekáme, až se zase černé mraky přeženou. Déšť se po chvíli přehnal a na obloze se objevuje zase sluníčko. Pokračujeme do kopců. Tentokráte se jim už nevyhneme, na mapě jsou jasně vidět vrásy, ale snad to nebude tak hrozné. Je krátce po 18hodině a máme v plánu dojet někam do sedla a tam se poohlédnout po vhodném místě pro přenocování. Neradi bychom zase kufrovali, podobně jako včera večer při hledání fleku v údolí mezi farmami.

     Stoupáme a mokrá vozovka se nyní na slunci leskne jako zrcadlo. Všichni mžouráme a pravděpodobně stejný problém mají i projíždějící řidiči automobilů. Mezi okolními horami na nás vykukuje jeden ze splazů ledovce Jostedalsbreen, druhého největšího ledovce Evropy, hned po islandském Vatnajokulu. Je to pěkný pohled a všichni pevně věříme, že zítra bude ještě lepší, v plánu je totiž zajížďka až přímo k němu. Po pár km se konečně silnice stáčí vpravo a slunce už neblýští do očí, ale pro změnu osvětluje zasněžené vrcholy hor a ledovec. Stoupání je nakonec delší než jsme počítali. Ze 100m.n.m. jsme se nakonec vyšplhali do 600.

     Je kolem 20:30, nejvyšší čas postavit stany. Na sedle je sice velké parkoviště s několika karavany, ale přímo u nich stany stavět nechceme. Okolí je hodně podmáčené, podobně jako včera na sedle v Rørviku a tak po delším hledání nakonec zahýbáme na boční silničku, kde na vyvýšenině kousek od ní nacházíme krásné suché místečko akorát pro naše dva stany. Šňůry od stanů musíme sice vzájemně propojit, aby jsme se vešli, ale to vůbec nevadí. Obloha zase zčernala a než stačíme uvařit a sníst večeři, začíná opět pršet.

zážitek dne: jízda údolím Våtedalen

délka trasy: 67km    maximální rychlost: 48km/h    čas jízdy: 4:10h    průměrná rychlost: 16km/h    nastoupané metry: 915

13. den: středa  29. červenec 2009

SVODA - KARISTOVA - UTVIK - INNVIK - SKARSTEIN - OLDEN - AVLEIN - LOEN - HØGRENNING - BØDAL - HØGRENNING - STRYN

     Po ránu jsou stany úplně suché, takže je můžeme hned složit a vyrazit. Petr ještě vyměňuje prasklou špici na zadním kole. Když už má vše téměř hotové, zjišťuje že je prasklá ještě jedna. Opakování matka moudrosti :). Pěkně u toho kleje, že to nezkontroloval spíše, než ho tam nasadil. Pořádně se oblékáme. Před sebou máme více než 10km sjezd k fjordu do Utviku. Cestou několikrát zastavujeme, koukáme a fotíme. Pohledy na fjord a okolní tisícovky, stojí opět za to.

     Další úsek vede po rovince kolem Nordfjordu. Brzy za sebou necháváme Innvik a po 22km přijíždíme do Oldenu. Zrovna zde kotví jedna z lodí, ze svých útrob vypustila davy turistů, kteří téměř okamžitě obsazují veškeré obchody a restaurace v celé vesničce. Někteří z nich nasedají do vláčku, kterým se přesouvají o 25km dále až těsně k ledovci. My pokračujeme do Loen, kde odbočujeme vpravo a najíždíme na vedlejší silničku vedoucí také k jednomu z ledovcových splazů nazývaný Kjenndalsbreen. Na prvních 2km stoupáme do cca 50m.n.m. a poté již mírně do kopečka nebo po rovince kopírujeme jeden ze břehů jezera Lovatnet. Jeho hladina má až neuvěřitelně zelenostříbrnou barvu. Spíše nám to tady připomíná Plitvická jezera než Skandinávii. Po 14km za odbočkou na Bodalsaetra na nás čeká opět kratičké stoupání, ale pak zase sjíždíme až k jezeru. Ti kdo se sem nechtějí štráchat na kole nebo autem, můžou využít lodní přepravy po jezeře. Závěrečných 5km opět mírně stoupáme. Povrch silnice se mění z asfaltu na šotolinu, ale jede se dobře. Jen kdyby se tu nemotaly karavany a sem tam nějaký autobus, bylo by to ještě pohodovější. Podle ukazatele u hlavní silnice to mělo být až k ledovci 14km, ve skutečnosti je to však rovných 20. U malého parkoviště s několika stoly a lavičkami vaříme oběd a poté jdeme cca 400m pěšky k ledovci. Pohled na jeho modrou barvu s dvěma vodopády po stranách, patří rovněž k těm, na které se jen tak nezapomíná.

     Vracíme se stejnou cestou do Loenu, kde v marketu dokupujeme nějaké potraviny. Pruty už taky dlouho zahálí, ale v přístavu je moc málo vody, proto popojíždíme o několik kilometrů dále. Tady je hloubka dostatečná, ale ryby zřejmě někam odpluly a neberou. Po 30 minutách tedy pokračuje dále. Několik kilometrů před Strynem se nám do cesty staví další z tunelů, ale i tady ostatně téměř jako u všech vede kolem starý úsek silnice, v současnosti sloužící jako cyklostezka. Zastavujeme, s Petrem scházíme po strmém břehu k moři a zkoušíme rybařit. Holkám jsme pro tentokrát dali za úkol komplet postavit stany. Je sice ještě poměrně brzy (16hod), ale v nohách už dnes máme 90km a taky místo na kempování je zde pěkné. Rybka zase žádná, jen jedna mořská hvězdice uvízla Petrovi na háčku. Večeříme a odhadujeme, kam se zítra asi dostaneme. Každopádně se zapotíme, protože silnice ze Strynu opět míří do hor. Dnes, na rozdíl od včerejška to vypadá na brzký spánek.

zážitek dne: jízda podél jezera Lovatnet ke splazu ledovce

délka trasy: 93km    maximální rychlost: 62km/h    čas jízdy: 5:10h    průměrná rychlost: 17,9km/h    nastoupané metry: 673

14. den: čtvrtek 30. červenec 2009

STRYN - DISPEN - GRØNFOR - ERDAL - HJELLE - FOLVA - SKORA - VIDESÆTER - GROTLI

     Ráno následuje rutina jako každý den -  snídaně, zabalit věci, složit stan, pak všechny brašny naložit na kola a můžeme vyrazit. Do Strynu je to jen 3km a to ještě mírně z kopce. Na benzínce doplňujeme vodu a Petr dokupuje pro jistotu ještě líh 1l(55NOK). Při průjezdu městečkem se ještě zastavujeme v marketu a doplňujeme zásoby potravin. Před obchodem narážíme na Čechy (Pražáky), cestují autem, jedou však opačným směrem než my a pochvalují si jak jim celou dobu vychází počasí. No nám zatím moc nepřálo, ještě záleží na tom, jestli se jim to jen nezdálo a ve skutečnosti nebylo škaredě, když většinu času tráví pod střechou svého vozu.

     Opouštíme Stryn a začínáme mírně stoupat. Silnice vede po pravém břehu říčky Stryneelva, řeky s bohatým výskytem lososů. Taky co kousek stojí v proudu, po pás ve vodě, nějaký rybář zkoušející štěstí při královské disciplíně - lovu na umělou mušku. Přijíždíme k jezeru Strynevatnet a po jednom z jeho břehů pokračujeme do Erdalu. Těsně před ním na chvilku zastavuje u odpočívadla naproti budovy muzea Jostedalsbreen National Parku. Do oka nám padly keříky lesních malin, doslova obsypané svými růžovými plody. Nemůžeme odolat a ládujeme se do sytosti. Kousek za Erdalem se hlavní silnice č.15 zavrtává do tunelu. My jej však objíždíme po staré silnici přes Hjelle a za tunelem se na ní zpět napojujeme. Stoupání začíná nabírat sklon, do Skory to však ještě jde. Je kolem poledne, zastavujeme proto kousek od silnice a vaříme něco k snědku.

     Po obědě pokračujeme v jízdě. Jede se ztěžka a to nejen proto, že máme plná břicha, ale také sklon silnice je daleko prudší než doposud. Ve svahu před námi se objevuje Hotel, podle mapy by někde u něj měla silnice pokračovat několika tunely, my však máme v plánu projet mnohem krásnější silnici a sice Gamle Strynejellsveg. Počátky výstavby této vysokohorské silnice se datují k roku 1881. Na stavbě 39km dlouhého úseku mezi osadami Hjelle a Grotli se podíleli spolu s místními obyvateli taky švédští dělníci. Jelikož se na výstavbě silnice mohlo pracovat pouze v letních měsících, protože po zbytek roku byla celá oblast pod sněhem, bylo potřeba k práci využít téměř celý den. K obzvlášť velké dřině patřilo vynášení kamenných patníků na zádech. Tyto je možno spatřit kolem okrajů silnice dodnes. Po třinácti letech těžkých prací byla tato chlouba silničního stavitelství otevřena. Využívat se však dala jen v létě, když roztál všechen sníh a na podzim, kdy se o odklízení případné nadílky staraly dvě stovky mužů s lopatami. Kousek před odbočkou na vysokohorskou silnici se ukrýváme pod stříškou před deštěm. Ten sám o sobě by nebyl tak strašný, ale k němu se přidává dost nepříjemný protivítr.

     Po 20 minutách déšť slábne a můžeme opět pokračovat. Automobily mizí v prvním ze tří tunelů a my odbočujeme vpravo na Gamle Strynejelsveg. Po vystoupání několika vraceček se ocitáme o 140 výškových metrů výše ve Videsaeter. Využíváme posezení u hotýlku s terasou a nabíráme síly k dalšímu výstupu. Počasí nám stále moc nepřeje, chvilkami poprchává a za chvíli je zase po dešti a tak pořád do kola. Několikrát na sebe navlékáme nepromokavé oblečení a za chvíli je zase sundáváme. Výhledy dolů do údolí jsou však úžasné a za krásného počasí to musí být ještě větší nádhera. Vrcholky hor jsou zdobeny bílou čepicí a hluboko v údolí se občas objevuje tyrkysově zelená hladina jezera Strynevatnet.

     Po hodince a půl máme nejprudší úsek za sebou. Přijíždíme k zimnímu středisku pod ledovcem Tystigbreen. Jsme ve výšce kolem 1070m.n.m., do sedla (1139m.n.m.) už nám moc nechybí. Teplota klesá k 9°C, vytahujeme čepice a rukavice a na chvíli využíváme závětří u občerstvení. Přímo naproti leží sjezdovka s lanovkou jejíž svahy jsou až na pár holých míst ještě pokryty sněhem. Sezóna zde skončila zřejmě asi nedávno a jednoho lyžaře vracejícího se od svahu dokonce vidíme. Vítr ještě zesílil, a když se chceme znovu rozjet, vrací se nám živé vzpomínky na Island a tamní vichry. Nyní jedeme téměř po rovině, či jen mírně stoupáme a přesto šlapame na lehké převody a pohybujeme se rychlostí maximálně do 10km/hod. Okolní divoká příroda, zelená jezera, sněhem pokryté skalnaté kopce, to vše však za tu námahu stojí. Jen ta fotodokumentace a natáčení na kameru jsou obtížné. Nelze skoro ani rovně stát, natož v tom vichru udržet kameru bez třepání.

     Povrch silnice se mění z asfaltu na šotolinu, ale je to taková ta udusaná tvrdá po které se jede docela dobře. Díky windstoperovým čepicím jde v tom větru dost špatně slyšet a projíždějící auta slyšíme až když jsou těsně za námi. Řidiči jsou však velmi ohleduplní, netroubí a jedou za námi klidně i několik stovek metrů než nás předjedou. Po několika kilometrech dosahujeme nejvyššího místa silnice(1139m.n.m.). Konečně začínáme klesat a můžeme trochu uvolnit svaly a šlapat s menším odporem. Ale i z toho kopce kola samy nejedou a šlapat se musí. Až v úplném závěru těsně před Grotli je sklon prudší a sviští to samo. Od odbočky u tunelů až do Grotli jsme našlapali rovných 27km.

     Najíždíme na silnici č.15 a měníme směr jízdy. Vítr nám pro změnu fouká do zad a to se panečku najednou jede. Jenže je 20hodin, čas pomalu najít nějaký flek na spaní. Romče s Hankou se ale ještě moc nechce, mají strach, že by se zítra mohl zase otočit vítr a tak chtějí ještě dnes trochu popojet, což se mně s Petrem moc nelíbí, jelikož se už vidíme pěkně v závětří stanu.

     Po 10km nakonec zastavujeme u jednoho z odpočívadel kolem jezera Breidalsvatnet. Kousek od břehu stavíme stany. Dnes je to v tom větru trošku problém, máme co dělat aby nám při tom neodletěly. Ještě ke všemu Petrovi chybí 5 kolíků, které někde zašantročil a tak mu nezbývá než napnout špagáty pomocí větších kamenů. Jo není nad to, když si jich vezme člověk pár do zásoby. Po večeři ještě měním zadní plášť na mém kole, který je už totálně na odpis. Jsme ve výšce 950m.n.m. a připravujeme se opět na chladnou noc.

zážitek dne: vysokohorská silnice Gamle Strynejelsveg

délka trasy: 80km    maximální rychlost: 38km/h    čas jízdy: 6:22h    průměrná rychlost: 12,5km/h    nastoupané metry: 1320

15. den: pátek 31. červenec 2009

GROTLI - DJUPVASSHYTTA - FLYDAL - HOLE - GEIRANGER - GRANDE - EIDE - SOLVANG

     K ránu se pořádně rozpršelo. Takřka celé dopoledne mrholí a nám nezbývá něž vyčkat ve stanech, až se počasí umoudří. Zajížďka na vyhlídku Dalsnibba (1500m.n.m) je zřejmě pasé, mraky jsou dnes moc nízko a z výhledů by stejně moc nebylo.

     Kolem 10:30 naštěstí déšť ustává a díky čerstvému větru jsou stany během několika minut suché. Teplota se pohybuje jen kolem 10°C,  dnes to na kraťasy a tričko rozhodně nebude. Pokračujeme po patnáctce kolem jezer Breiddalsvatnet a Langevatnet. Po 10km přijíždíme na křižovatku, vlevo se vrací patnáctka přes tunely zpět do Strynu, my však pokračujeme vpravo po silnici č.63 směřující ke Geirangeru. Cestou překonáváme menší stoupání a v sedle u odbočky na Dalsnibu se dostáváme do 1030m.n.m. V hloubi duše si ještě pořád pohráváme s myšlenkou vyjet na vyhlídku. Na chvíli dokonce vylézá i slunce a ozařuje okolní zasněžené kopce. Když však během chvilky těžké černé mraky znovu zahalí oblohu, je rozhodnuto. Před námi je 20km sjezd k moři do nulové nadmořské výšky, a i když počasí dnes není úplně nejlepší, v hloubce pod námi je vidět nejen fjord, ale i Orlí stezka na protějším svahu, po které se budeme za nedlouho šplhat. Po 15km zastavujeme na jedné z fantastických vyhlídek na uzounký fjord s obrovskou zaoceánskou lodí kotvící na jeho hladině. Vaříme oběd a kocháme se výhledy. Vše by bylo perfektní, kdyby se znovu nerozpršelo.

     Po chvilce sjíždíme až dolů k moři. V přístavu se ani nezdržujeme, davové turistice jsme doposud nějak nepřišli na chuť. Stačilo jen se motat v těch nekonečných vracečkách za kolonou automobilů a autobusů. Pokračujeme podél moře a po chvilce se silnice prudce zvedá Orlí stezkou vedoucí přes hory. Déšť nabírá na síle a jede se čím dál tím hůř. Několik autoturistů na nás uznale troubí, mává nebo povzbuzuje potleskem. Alespoň nějaké povzbuzení, ale jinak psychika nic moc, člověkovi neustále šrotuje v hlavě, co tady vlastně dělá a jaké má tohle trápení vlastně smysl. Situace je o to horší, že jsme se roztrhali a jedeme každý sám, takže si nemáme s kým promluvit a přijít tak na jiné příjemnější myšlenky. V jedenácté vracečce je nádherná vyhlídka na fjord a vodopád Sedm sester, dělám krátkou pauzu a jdu se trošku porozhlédnout, i když v tom lijáku není vůbec nálada.

     Stále stoupáme, sklon se však pomalu mírní a po několika kilometrech jsme konečně v sedle (620m.n.m.). Těsně před ním míjíme pěkný vodopád. V travnatém svahu je vidět klikatící se pěšina vedoucí až nad něj. Na sedle se chystá nějaký festival, zrovna připravují pódium. Ale naše myšlenky se ubírají jiným směrem. Ochlazuje se na 12°C a protože jsme durch je nám pěkná zima. Pomalu sjíždíme k jezeru Eidsvatnet, kde se schováváme pod stříškou zastávky a čekáme na Petra s Romčou. Jeden pohled stačí a jsme domluveni na dalším postupu - bereme první kemp po cestě, což je jen cca 2km odsud.

     Stavíme stany a míříme hned do sprch. Platí se 10NOK a mince se hází do plastového kelímku přímo v kabince. Dopřáváme si opravdu horkou vodu a postupně nahříváme deštěm a zimou zkřehlá těla. S Petrem stavíme stany a holky perou prádlo. Kemp je vybaven i ždímačkou, tak snad bude prádlo potom rychleji suché. Poté zalézáme do kuchyňky, vaříme a jíme nějaké dobroty. Stále prší a nám se z teplé kuchyňky vůbec nechce. Sedíme, dělíme se o zážitky a pozorujeme příchozí ubytované jak myjí nádobí. Předpověď počasí není také zrovna dobrá - v následujících třech dnech zataženo, déšť. Jenže zdejším předpovědím se nedá moc věřit, stačí přejet přes kopeček a počasí je úplně odlišné. Tak snad se předpověď nevyplní. Hodiny dnes nějak rychle běží. Je 21:30, čas jít na kutě. 

zážitek dne: Geirangerfjord

délka trasy: 46km    maximální rychlost: 48km/h    čas jízdy: 3:16h    průměrná rychlost: 14km/h    nastoupané metry: 749

16. den: sobota 1.srpen 2009

SOLVANG - EIDSDALEN - LINGE - SYLTE - HOL - ALSTAD - GRØNNING - TROLLSTIEGEN - ANDALSNES - INNFJORDEN - SEVIK

     Probouzíme se do ledového rána(7°C). Nebe jako vymetené a zpoza kopců pomalu pronikají sluneční paprsky. Takhle krásně jsme zde ještě neměli. Přemýšlíme, zdali se vrátit nalehko na vyhlídku na Orlí stezce. Máme toho však ještě hodně před sebou a s počasím to tady je velmi nejisté. Za hodinu může být úplně jinak a my bychom zbytečně ztratili drahocenný čas. Holt všude nemůžeme mít krásně.

     Chvilku ještě trvá. než sluneční paprsky dopadnou přes okolní kopce na naše stany, ale pak již to jde ráz na ráz. Prádlo kupodivu přes noc taky docela uschlo. Vyrážíme krátce po deváté hodině a po 10 kilometrovém sjezdu přijíždíme do přístavu v Eidsdalen. Trajekt zrovinka vypustil protijedoucí kolony a my se můžeme pohodlně nalodit na jeho palubu. Počasí vypadá stále slibně, proto sundáváme svršky chránící před ledovým větrem při sjezdu a zůstáváme v kraťasech a tričku. Plavba přes uzounký fjord do Linge (96NOK/4os) zabírá sotva pár minut. Kousek za přístavem zkoušíme po dlouhé době opět naše rybářské štěstí. No spíše smůlu, opět neberou a tak neztrácíme čas a pokračujeme Trolí stezkou. Do Andalsnes to máme ještě kolem 37km. Naštěstí je výjezd do téměř tisícového sedla z téhle strany daleko pozvolnější. Silnice se vine údolíčkem kolem horské říčky. Pohledy na okolní majestátné hory jsou fascinující, zvláště v tomhle nádherném počasí, které dnes panuje. 8km před vrcholem zastavujeme u jednoho z odpočívadel, vaříme oběd a nabíráme síly k další jízdě.

     Po jídle se jede o poznání hůře. Také sklon silnice se malinko přiostřuje a ke všemu začíná foukat nepříjemný protivítr. Ale jinak si dnes na počasí nemůžeme stěžovat. Kolem 13 hodiny dobýváme sedlo (858m.n.m.). Hlavně v závěrečné části si dáváme pěkně do  těla. Při pohledu na klikatící se silničku na opačné straně, však nezbývá než konstatovat, že jsme opět jeli z té lepší strany. Sjíždíme o pár desítek metrů níže k vyhlídce na Žebřík trolů, bohužel je kvůli stavebním pracím zavřená. A jelikož jsou zde opět návaly turistů, ostatně jako na všech turisticky profláknutých místech, raději po chvíli odjíždíme. Užíváme si nádherný sjezd serpentinami a zastavujeme až na kamenném mostě těsně pod vodopádem. Fotíme okolní hory, klikatící se silničku a snažíme se pomocí samospouště zachytit nás všechny na jednom snímku.

Po rychlém sjezdu pokračujeme zvlněným terénem do Andalsnes. Zajíždíme k obchodu, kde kupujeme první letošní norskou zmrzlinu. Bereme tu osvědčenou s karamelovými kousky. K tomu si dopřáváme kávičku, která je k dispozici zdarma při vstupu do marketu. Během chvilky jsme všichni zchlazeni a na řadu opět přicházejí softschelové bundy. Sluníčko sice ještě pořád svítí, ale takhle navečer už nemá takovou sílu.

     Pokračujeme po E136 směrem na Alesund. Po třech km přijíždíme k 8km dlouhému tunelu. Obavy z jeho průjezdu byly zbytečné. Norové, jelikož zde nevede žádná boční cesta ani pruh pro cyklisty, to vyřešili po svém. Jezdí zde speciální autobus pro transport cyklistů a jejich kol. Protože je dnes sobota, jezdí jen 4x denně. Naštěstí ale jede za dvě hodiny. Čekání vyplňujeme rybolovem (bez  valného úspěchu, pouze tři menší tresky). Blíží se čas příjezdu autobusu. Netrpělivě začínáme přešlapovat na zastávce a přemýšlet jaký vůz asi přijede a jak tam ty naše kola se vší tou bagáží naložíme. Jistě znáte ten pocit, kdy vám netrpělivostí začne vibrovat celé tělo a pomalu vás polívá horko. Jenže autobus stále nikde. Po dvou hodinách čekání to vzdáváme, vytahujeme blikačky a světla a vjíždíme do tunelu. Naštěstí je zde v tuto pokročilejší hodinu (21:30) docela minimální provoz. Tunel v první části stoupá, poté se jeho sklon narovnává a od půlky už zase klesáme. Ani to ve skutečnosti nebylo tak dlouhé jak jsme si původně mysleli („jen“ 6,6km). Zato nás zase hřeje pocit ušetřeného obnosu za transport (21NOK/os + 16NOK/kolo), místo toho bude ještě spousty zmrzliny.

     Po 20 minutách jsme z tunelu venku, dalo se to přežít a ani dopravní kolaps jsme nezpůsobili. Teď jen co nejrychleji najít příhodný flek na spaní. Jenže v okolí Infjordenu je pobřeží samá farma či chatka, takže najíždíme dalších 7km do Seviku. Na zarostlém úseku staré lesní cesty nebudeme určitě nikým rušeni. Dnes usínáme až po 23hodině a ustláno máme doslova na mechu a kapradí.

zážitek dne: Trollstiegen

délka trasy: 85km    maximální rychlost: 54km/h    čas jízdy: 5:14h    průměrná rychlost: 16,1km/h    nastoupané metry: 1372

17. den: neděle 2.srpen 2009

SEVIK - VOLL - REISTAD - GJERMUNDNES - VIKEBUKTA - TRESFJORD - HATLEN - SJØHOLT - SVORTA - UTVIKA - NØRVASUND - ÅLESUND

     Po snídani balíme věci a vyrážíme dál. Pokračujeme ze Seviku směrem do Voll, kde narážíme opět na tunel, ten je však možno objet po původní cestě vedoucí kolem pobřeží. Toho se musí využít, zastavujeme a rybaříme. Po 20 minutách usilovného snažení odjíždíme opět s nepořízenou. Po 5km projíždíme kolem jedné z mnoha zátok, když vtom se několik málo metrů od břehu objevuje na hladině něco tmavého. Původně se domníváme, že se jedná o nějakou kachnu či potápku, která během chvilky zmizela pod hladinou. Za chvíli se objevuje znovu a ještě blíže k nám, ale teď už krásně rozeznáváme delfína. A hned vedle další a ještě jeden. Plavou v kruhu  a kolem nich voda jen vře, vypadá to, že vyrazili na lov. Chvilku je pozorujeme a nemůžeme se vynadívat na tu krásu, ještě více umocněnou okolní divokou přírodou.

     Pokračujeme podél pobřeží. Silnice je mírně zvlněná a šlape se fajn. Jen kdyby se to kolem Tresfjordenu tak netáhlo. Také další chytačka je ohrožena, fjord je nejen dlouhý a úzký, ale i poměrně mělký, což velice snižuje pravděpodobnost úspěšného lovu. Kolem poledne přijíždíme do Tresfjordu. Zastavujeme u benzínky a na lavičkách vaříme oběd. Řešíme kudy pokračovat. Kromě hlavní silnice je zde ještě jedna možnost, po vedlejší šotolince přes sedlo. Bude to asi trošinku záběr, ale kilometrově to vychází lépe a taky provoz tu bude minimální.

     První dva kilometry jedeme po asfaltu. Silnice pokračuje do Kjersem, my však odbočujeme vpravo na šotolinku a začíná první prověrka naší kondičky. Silnice se prudce zvedá, máme co dělat to vůbec ustát. Srdce buší na poplach a plíce pomalu ztrácejí dech. Po kilometru se naštěstí sklon mírní a už to jde. Postupně se dostáváme výš a výš a po 10km dobýváme sedlo (382m.n.m.m). Dalších pár kilometrů vede silnička po vrstevnici nádhernou oblastí s množstvím chatiček. Kolem nás blahodárný klid, úplný balzám na duši. Přesně podle našeho předpokladu  potkáváme po celé trase jen asi tři automobily.

     Začínáme pomalu ztrácet výškové metry až přijíždíme do Vagsviku kde se dostáváme téměř na nulu. Slunce začíná opět ukazovat svou sílu a nezbývá, než se znovu namazat krémem. Najíždíme na hlavní silnici s citelně větším provozem. Idylka nám skončila. Kilometry přibývají, horko je však čím dál větší. V Sjøholt zastavujeme u benzínky a chladíme se zmrzlinou. Díky kopcovitému terénu však pocit chladu netrvá dlouho. Čím víc se blížíme k Ålesundu, tím nesnesitelnější je provoz. Ve Svortě tedy opět uhýbáme z hlavní na poklidnou boční silničku lemující severní břeh poloostrova. Daní za klid jsou nám opět střídající se kopečky a sjezdy. Čas pokročil, musíme se poohlédnout po nějakém nocležišti. Kolem silnice je to však nereálné, samé farmy nebo chaty a to už pomalu vjíždíme na předměstí. Rozhodujeme se tedy pro kemp v centru. Ještě chvíli to sice trvá než se nám jej daří nalézt, ale kolem 20hod již stavíme stany.

     Po sprše a večeři vyráží Petr s Romčou kolem 22hod na lehko do centra nafotit večerní město, já s Hankou zalehám do stanů a brzy mám půlnoc. Ålesund je známý svými překrásnými stavbami. Původ těchto budov je však opředen tragickou událostí. V r. 1904 zachvátil přístav požár, při němž přišlo o střechu nad hlavou kolem 10 000 obyvatel. Celé historické centrum bylo nadobro zničeno. Během tří let hektické snahy tyto škody nahradit, byla většina města přebudována v secesním stylu. Císař Vilém II., který často trávil volný čas v Alesundu, poskytl městu část peněz a architekti se mohli pustit do díla. Vytvořili tak křížence mezi místní architekturou a zahraničními architektonickými prvky.

zážitek dne: jízda údolím Kjersemdalen

délka trasy: 106km    maximální rychlost: 57km/h    čas jízdy: 6:48h    průměrná rychlost: 15,6km/h    nastoupané metry: 1378

18. den: pondělí 3.srpen 2009

ÅLESUND - HAMNSUND - GÅMLEM - BRATTVÅG - DRYNA - MIDSUND - OPSTRAD - SOLHOLMEN - MORDAL - HOLLINGEN - AURE - MOEN

     Ráno to vypadá opět na pěkný den. Kolem 8:30 opouštíme kemp a míříme nejkratší cestou k vyhlídce Aksla. Jelikož je to vyhlídka, tak samozřejmě musíme do kopce. Hlavně zpočátku je stoupání prudší (12%), po 2km už se jede zase o něco lépe. Až na samotnou vyhlídku to je po silnici kolem 5km. Existuje však ještě jeden způsob a to pomocí 418 schodů přímo z centra města. Vyhlídka na město a jeho okolí z ptačí perspektivy je fantastická. Škoda jen, že dnes slunce osvětluje jen malinkatou část města. Ke všemu se tady ve stejnou dobu nahrnuly dva autobusy s dotěrnými turisty. Dole u mola spatřujeme kotvicí Hurtigrutu, mohla by to být ta naše jedoucí do Molde, musíme si pospíšit.

     Sjezd dolů do centra nám zabírá jen několik málo minut. Míříme hned do přístavu zjistit jak je to s odjezdem lodi. Jenže loď právě odplouvá. Naštěstí v informacích zjišťujeme, že se sice jednalo o naší loď, ale protože je letní sezóna tak nejprve zajíždí do Geirangeru, poté se vrací zpět do Ålesundu a v 18:45 odplouvá do Molde. Jenže to je zase až moc pozdě. Tak dlouho se nám čekat nechce. S pracovníci v infocentru řešíme jak se nejlépe dostat z města. Kombinujeme různé trajekty a nakonec nám vychází celkem slušné spojení. První trajekt nám však odplouvá už za 35minut, takže máme co dělat. Rychle nakoupit a než se nadějeme jsme na palubě rychlolodě zajišťující spojení mezi okolními ostrovy a pevninou.

     Po 20 minutách vystupujeme (jako jediní pasažéři) v přístavní vesničce Hamnsund. Teď již máme dostatek času na přejetí k dalšímu přístavu. Spojení mezi Brattvåg a Dryna je zajišťováno pravidelnou linkou jezdící přibližně každou hodinu. Silnice kupodivu vede téměř po rovince, přestože je okolní terén velice hornatý. Po necelé hodině přijíždíme do přístavu v Brattvåg. Dobu čekání na trajekt vyplňujeme vařením oběda. Plavba netrvá moc dlouho a tak přibližně po 15minutách přistáváme na ostrově Otterøya. Takřka ihned jde poznat rozdíl mezi pevninou a ostrovem. Téměř nulový provoz, žádní turisté s karavany čí přívěsy a hlavně božský klid. I místní obyvatelé zde žijí jinak - pomaleji, bez stresů, v pohodě. Tak trochu jim tu pohodu závidíme, hlavně při vzpomínce na život u nás, kde takřka všichni kolem stresují a úplně zbytečně se pořád za něčím honí. Jinak poklidnou jízdu po jižní vedlejší ostrovní silničce nám začíná znepříjemňovat silnější protivítr. V Midsundu, hlavním městečku ostrova, zkoušíme z přístavního mola opět rybařit. Zase bez záběru byť jen sebemenší rybky a tak neztrácíme čas a po 15 minutách pokračujeme dál. Volíme opět vedlejší silničku lemující jižní pobřeží. Terén je pohodový, mírně zvlněný. Obloha se úplně vyjasnila, ani moc nefouká, takže už nám nic nebrání si celou trasu pořádně vychutnat. Výhledy přes fjord na pevninu jsou překrásné. Majestátné zelenohnědé hory se táhnou kolem celého pobřeží a vytvářejí tak jakousi nepropustnou hradbu.

     Do přístavu v Solholmenu přijíždíme na čas. Trajekt zrovinka dorazil, takže se ani nezdržujeme, nasedáme a během pár minut opouštíme tento nádherný ostrovní kout Norska. Po 10 minutách přirážíme k přístavnímu molu v Julneset, které leží jen 11km od Molde. My však pokračujeme po západním pobřeží, protože za Molde by na nás čekal bombónek v podobě přejezdu horského masívu. Profil silnice je obdobný jako na předešlém ostrově Otterøya, takže kilometry poměrně rychle ubíhají. Jelikož je stále vedro, dostáváme čím dál větší chuť na pořádnou porci ledové zmrzliny. Když tak o ní společně mluvíme, zjevuje se před námi z nenadání Joker. Tak tady v téhle pustině, by jsme jej opravdu nečekali. Tentokráte vybíráme pistáciovou, je výborná, ostatně jako všechny druhy co jsme zde zkusili. Posedáváme před marketem na travnatém plácku a ládujeme do sebe tuto dobrotu.

     Z Jendem pokračujeme stále po pobřeží do Aure. Síly pomalu docházejí, čas pokročil a je třeba se poohlédnout po nějakém nocležišti. Jenže všechna okolní místa jsou moc na očích a tak stále pokračujeme přes Sande až do Malme, kde se silnice napojuje na hlavní vedoucí z Molde. Tady je situace ještě horší, kolem je to samá farma a rodinné domy. Nakonec bereme za vděk louce kousek za vesnicí Moen. Očividně je to soukromý pozemek a z cesty je sem taky vidět, takže jsme z toho tak trochu nervózní. Hlavně chudák Petr je celý nesvůj. Korunu tomu dává místní farmář na projížďce s koněm a bryčkou. Naštěstí nás asi neviděl a nebo z toho nedělal žádnou vědu. Hned kousek od stanů teče potůček, takže o hygienu je dnes postaráno. Po večeři posedáváme před stany a čekáme až zapadne slunce, abychom nebyli tak nápadní. Jenže to by jsme nemohli být na severu, kde se zešeří až kolem 23 hodiny a to stejně jen tak malinko.

zážitek dne: jízda po ostrovech Midøyaq a Otterøya

délka trasy: 94km    maximální rychlost: 58km/h    čas jízdy: 6:07h    průměrná rychlost: 15,4km/h    nastoupané metry: 933

19. den: úterý 4.srpen 2009

MOEN - EIDE - LYNGSTAD - VEVANG - KÅRVÅG - BREMSNES - KRISTIANSUND - LEIRVAG - TØMMERVÅG - ENGVIKA - LINVÅGEN

     V noci pršelo, avšak stany stačily do rána doschnout. Jenže než jsme je stihli sbalit, zkropil je opět deštíček. Vyrážíme poměrně brzy (8:00, nechceme tu zbytečně na sebe upozorňovat. Obloha je pokryta černými mračny, zem a bohužel taky my jsme neustále zavlažováni hustým mrholením. Pokračujeme stále po 64 směřující do Kristiansundu.

     V Eide zastavujeme u benzínky, doplňujeme vodu a když už jsme tady tak bereme za vděk WC. Přeci jen prkýnko je prkýnko :). Mrholení ustává a hned se jede veseleji. Silnice je sice jako na houpačce, ale bez většího převýšení a tak cesta poměrně rychle ubíhá. Obloha se opět zatahuje do černa, což nevěstí nic dobrého. Ve vesničce Gaustad nás zastihuje prudký slejvák, naštěstí je hned u cesty zastřešená zastávka autobusu, pod kterou se můžeme schovat a počkat, než se počasí umoudří. Po 20 minutách déšť ustává. Mraky se přesunuly směrem k Eide a nad námi se pomalu vyjasňuje. Po 3km přijíždíme do Vevangu, kde začíná Atlantická cesta, jedna z nejmalebnějších silniček Norska, propojující ostrůvky soustavou mostů a hrází.

     Zastavujeme a rybaříme. Jelikož se konečně dostáváme na širé moře, je naděje na úlovek daleko větší, nežli v uzavřeném fjordu. Kromě pilkru navazujeme na silon ještě další nástrahy (háčky s peříčky pro mořský rybolov). Tím by se měla šance na úspěch mnohonásobně zvětšit. To se projevuje již po několika náhozech. Petrovi zabrala treska a když se ji pokoušel vyháknout, zabodly se mu do stehen dva volné ostré háčky. Treska sebou hází ze strany na stranu a háčky se zabodávají čím dál tím hlouběji do kůže. Pohled na rozkročeného Petra s háčky v obou stehnech a zmítající se tresku těsně pod jeho koleny nás přivádí k smíchu (bohužel jen nás, Petr začíná zelenat). Nezbývá než háčky uřezat ze silonu a protáhnout je přes kůži ven. Jiná cesta není, zpětné hroty se totiž zabodávají do kůže což bolí jak čert, chudáci ryby, alespoň víme jaké to pro ně musí být.

     Popojíždíme k prvnímu z mostů, na kterém rybaří několik desítek lidí. Je to zřejmě dobré a hojně navštěvované místo, protože před mostem je velká cedule s nápisem „rybaření na mostě“. My zkoušíme štěstí opodál, bez davů. Mě se daří chytit pěknou macatou makrelu, ostatní mají na prutu tresku a několik drobných rybek. Svým protáhlým tvarem nám připomínají úhoře, ale jinak jsme o nich nenašli nikde ani zmínku, co jsou vlastně zač. Jenže měří sotva 15cm, což na večeří nestačí, takže míří zpět v moři.

     Počasí se rapidně mění k lepšímu. Nebe je pro změnu modré a slunce začíná žhnout. Na řadu opět přichází opalovací krém, chránící kůži před jeho spalujícím žárem. Popojíždíme k odpočívadlu a u posezení vaříme oběd. A co jsme dnes měli dobrého? Každý den je to vesměs to samé: Dobrý hostinec, chleba se salámem a s paštikou a nakonec se dojídáme marmeládou a nugetou s kulatými sušenkami. Chutnají jako naše bebe sušenky, jenže mají kruhovitý tvar. Mezi dvě sušenky mažeme vrstvu nugety, takže z toho vycházejí jakési čokoládové disko sušenky, chutnají skvěle.

     Pokračujeme do Karvag. Rybolovem na Atlantické cestě jsme „ztratili“ nejméně tři hodiny a jelikož dnes máme v plánu dojet někam za Kristiansund, musíme se zase pohnout. Jenže vedro je stále větší, což ještě více prohlubuje chuť na ledovou zmrzlinu. Zastavujeme u marketu a dopřáváme si smetanovo-čokoládovou. Nejprve se sice handrkujeme kde sednout, ale nakonec bereme zavděk rampou příjmu zboží. Cesta po silnice č.64 ubíhá docela rychle. Až na některé krátké úseky je kolem ní vedena souběžná cyklostezka, o čemž se nám může u nás jen zdát.

     Do přístavu v Bremsnes přijíždíme právě na čas. Během několika minut připlouvá trajekt spojující Kristiansund s pevninou. Tak tohle již bude za rok minulostí, protože linku nahradí 6km dlouhý podmořský tunel. Po 15 minutách přijíždíme do města, ležícího na třech skalnatých ostrůvcích. Kristiansund byl založen v 18.století jako rybářský přístav a dějiny města se točí kolem klippfisk - sušené nasolené tresky. Tato technologie je po dlouhé časy používána ke konzervaci ryb a pravdou je že 80% tresek pochází z oblasti mezi městy Kristiansund a Ålesund.

Město je to pěkné, jenže na prohlídku není dostatek času, do hodiny se musíme dostat na opačný konec města do dalšího přístavu. Ono se řekne, že 11km za hodinu je v pohodě, jenže v hustém městském provozu nám to vychází jen tak tak. Zastavujeme až na palubě trajektu, který během několika málo minut odráží od břehu.

     Po 20 minutách připlováme do Tømmervågu, přístavu na ostrově Tustna. Pokoušíme se chytit ještě alespoň dvě makrely, k té mojí z rána, jenže štěstěna nám nepřeje. Hodiny ukazují krátce po 19hodině. Musíme popojet dále od obydlí a najít nějaký příhodný flek na spaní. Dnes se musíme opravdu dobře zašít, abychom nebyli s ohněm na očích. Záměr se daří po ujetí 5km od přístavu, kde kempujeme u vedlejší silničky vedoucí ke skládce. Jedna makrela (i když je velká) nebude pro 4 osoby k večeři stačit. Proto ještě než rozděláváme oheň ohříváme nějaké jídlo na trangii. Petrovi došel líh a tak zkouší ten nový, zakoupený tady v Norsku, bohužel nehoří a smrdí spíše jako nějaký benzínový čistič. Po několika minutách snažení mu raději dávám ze svého, doufám, že s tím zbývajícím lihem několik dní vydržíme.

     Po večeři rozděláváme oheň a opékáme makrelu, po dobré rybičce se na nás vrhá hejno krvelačných Mochniček a proto před nimi zbaběle prcháme do stanů. Jen co usínáme, probouzí nás divné zvuky přicházející z předsíně. Nijak tomu nevěnuji pozornost. Až ráno mi Petr vykládá, jak zbytky makrely přilákaly lišku, kterou se marně snažil v noci zahnat.

zážitek dne: jízda po Atlantické cestě

délka trasy: 76km    maximální rychlost: 50km/h    čas jízdy: 4:35h    průměrná rychlost: 16,4km/h    nastoupané metry: 997

20. den: středa 5.srpen 2009

 LINVÅGEN - LEIRA - GULLSTEIN - ESPSET - ÅNES - EIDET - ÅRVÅGEN - SVANEM - ÅSTAD

     Slunce žhne od samého rána. Vstáváme kolem 7:30 a díváme se na tu spoušť po nočním řádění lišky. Kolem stanů se válí rozházené odpadky, ale po zbytcích z ryby ani vidu ani slechu. Na slunci dosušujeme stany jen tak přehozené přes závoru, když v tom přijíždí automobil s odpadem. Moc velkou radost z toho nemáme. Jsme radši, když o nás nikdo neví, ještě že jsme pomalu na odjezdu. Chlapíci na nás koukají, kde jsme se tu vzali, vypínají motor, ale zůstávají v autě. Zřejmě čekají až přijede někdo otevřít závoru. Po chvilce skutečně přijíždí další automobil. Z něj vyskakuje Nor a  s úsměvem na rtech nás zdraví, poté otvírá závoru a oba automobily mizí před našimi zraky za první zatáčkou.

     Po 15 minutách odjíždíme i my, ale před tím se ještě mažeme krémem proti slunci. Je kolem deváté hodiny a jede se dobře. Okolní zvlněná krajina, s množstvím borovic vyrůstajících přímo na skalnatém podkladě, je zvláště v tomto nádherném počasí opravdovým balzámem na duši. Je stále na co se koukat a co obdivovat. Zastavujeme v Leira, první osadě po cestě a dokupujeme chleba. Celkem nás udivuje, že v takové díře mají hned dva markety. Pokračujeme v cestě do Gullsteinu, kde přejíždíme na další ostrov Stabblandet. Jednotlivé ostrůvky a ostrovy jsou propojeny mosty. Ty jsou většinou dosti vysoké, aby byl pod nimi umožněn průjezd i větších lodí. Po 20km přijíždíme do Tukan, kde začíná placený úsek silnice (pro kola zdarma). Ještě donedávna zajišťoval jediné spojení do Sørvågen trajekt. Ten již nejezdí a byl nahrazen novou silnicí. Jakmile se náklady spojené s výstavbou a údržbou silnice vrátí, bude i tento úsek osvobozen od mýta. Stejné je to v Norsku i s tunely.

     Zastavujeme pod mostem a rybaříme. Začíná náš dosud nejúspěšnější rybolov na norském území. Přibližně 20m od břehu u prvního pilíře to jen vře. Makrely berou jako divé, sem tam uvízne na háčku i nějaká ta menší treska. Bereme první tři makrely k večeři a zbytek pouštíme zpět do moře. Dnes poprvé se do rybolovu konečně zapojuje i Hanka a učí se nahazovat. Pózy spojené s prvními náhozy jsou hlavně pro ostatní velice zábavné, ale po chvilce už ji to jde stejně dobře jako Romči.

     Po 2,5 hodinách chytačky, kdy jsme se ani jeden nezastavili, ať už z důvodu rybaření, podebírání, focení či natáčení na video, pokračujeme v našem putování. Moc daleko se však neposunujeme. Jelikož je kolem poledne, zastavujeme po 8km u posezení před obchůdkem těsně před Espset a vaříme oběd. Petr ještě zkouší naředit koupený líh v poměru 1:1 s dovezeným z Čech. Sice už to hoří, jenže zase mají celý ešus černý od kouře. Další zastávkou je benzínka na rozcestí u Aure, kde doplňujeme vodu a opět se mažeme proti pálícímu slunci. Krajina kolem Aure dostane svou pestrostí snad každého návštěvníka této oblasti. Množství malých ostrůvků doslova posetých kolem pobřeží, obklopených azurově zabarvenými fjordy s nepřeberným počtem rybí populace, jsou také hlavní důvody, proč je tato oblast tak hojně navštěvována rybáři z celého světa.

     Pokračujeme přes Eidet do Vean, kde na čas opouštíme hlavní silnici. Cesta vede kolem fjordu až  do Arvagen, kde začínáme stoupat do sedla. 12% stoupání nám dává pěkně do těla. Každou chvíli zastavujeme a ve stínu pod stromy se snažíme alespoň na chvilku schovat před sluncem. Záda už máme červená jako raci. Po 45 minutách jsme konečně v sedle (250m.n.m.) s nádhernou vyhlídkou na fjord a siluetou mostu přes něj. Na druhé straně se pro změnu odráží modrá hladina jezera Djupsetervatnet. Všichni se už vidíme v jeho osvěžující vodě. Jenže při sjezdu se ochlazujeme až až a po při příjezdu k jezeru se nám do vody už nějak nechce. Pokračujeme tedy dále. Po několika kilometrech se napojujeme zpět na hlavní silnici č.680. Průjezdem přes sedlo jsme si sice trochu mákli, ale zase jsme si ušetřili několik km.

     Po 7km zastavujeme u odpočívadla  v blízkosti vesničky Astat. Místo je díky hustému křoví dobře chráněno, takže zde ze silnice prakticky není vidět. Ještě by jsme dnes sice měli několik km popojet, ale kdo ví jak to bude vypadat za 10km a tak zůstáváme. Nejdříve se jdeme vykoupat do jezera, kde smýváme všechen pot a prach za celý den a poté rozděláváme oheň a pečeme ranní úlovky. Během dne do sebe natáhly všechnu sůl a koření, kterými jsme je posypali. Maso je vynikající. Prostě nemá chybu. Stany stavíme až kolem 21 hodiny, kdy už snad nebudeme nikým rušeni.       

zážitek dne: chytačka na fjordu

délka trasy: 75km    maximální rychlost: 55km/h    čas jízdy: 4:25h    průměrná rychlost: 16,9km/h    nastoupané metry: 1109

21. den: čtvrtek 6.srpen 2009

 ÅSTAD - KYRKSETERØRA - YTRE SNILLFJORD - SNAUSEN - ORKANGER - VIGGJA - BUVIKA - BREKKA - ØYSANDAN

     Slunce je dnes schováno pod mraky. Po včerejší výhni je to pro nás vítaná změna. Vstáváme po sedmé hodině, snídáme a pomalu balíme věci. Petr ještě mění další prasklou špici na svém zadním kole. Zatím se smůla lepí jen na jeho stroj. Před devátou opět nasedáme na naše oře. Prvních cca 7km vede do sedla. Sklon je sice pozvolný, ale i tak se člověk zapotí. Před námi je sjezd do městečka Kyrkseterøra. V rozjezdu nás však zastavuje práce na silnici. Zrovna pokládají nový asfalt, tak alespoň můžeme sledovat jak jim to jde. Nevíme v kolik začali, ale na to že je jen 9hod už mají hotový úsek o délce 2km. Takovým tempem kdyby se tak pracovalo u nás. Je radost se dívat jak jim to jde pěkně od ruky. Po chvilce přijíždí doprovodné vozidlo a můžeme pokračovat v cestě.

     V městečku se zastavujeme v marketu a doplňujeme zásoby potravin a taky vody u přilehlé benzínky. Po 30 minutách pokračujeme podél pobřeží po vedlejší silnici směrem do Orkanger. Provoz je téměř nulový a my si můžeme vychutnávat jedny s posledních dnů na severu. Po 10km zastavujeme při krajnici a vybalujeme rybářské nádobíčko. Po pár náhozech je nám však jasné, že jsme nezvolili zrovna nejvhodnější místo pro rybolov. Je zde velmi mělko a ještě ke všemu je to u břehu samá řasa.

     Pokračujeme přes Berdal a Forra do Selnes, kde se odkloňujeme od pobřeží a začínáme stoupat do sedla. Nejprve se dostáváme do 150m.n.m., poté následuje kratičký sjezd do 100m.n.m. a následně opět stoupáme do 416m.n.m. Sklon silnice je pozvolný, žádné brutální úseky a tak to nakonec nebylo tak hrozné jak jsme odhadovali předešlý den na základě vrás v naší mapě. Sjíždíme k jezeru Vavatnet ležícího v nadmořské výšce 300m. Zastavujeme na odpočívadle s posezením a protože je čas obědu začínáme s přípravou jídla. Těstoviny už nikdo z nás nemůže ani vidět. Jo takhle řízeček to bylo jiné kafe, no ještě to budeme muset chvilku vydržet. Pokračujeme ve sjezdu k dalšímu z jezer Gagnasvatnet. Na mapě je zaznačeno několik krátkých tunelů. Už by jsme měli být někde v těchto místech, jenže po tunelech ani vidu ani slechu. Nám to ale vůbec nevadí, vlastně není o co stát.

     Kousek za jezerem potkáváme v protisměru cyklistu tlačícího kolo. Při pohledu na prázdný zadní plášť je nám jasný důvod jeho počínání. Zastavujeme a pokoušíme se duši zalepit. Má tam díru jako vrata, kterou tak tak zakrývá naše největší záplata. Snad to vydrží, alespoň než dorazí domů. Pokračujeme pozvolným sjezdem do Orkangeru. Slunce začíná nabírat na síle. Zastavujeme u marketu a osvěžujeme se zmrzlinou. Baštíme u posezení před benzínkou a koukáme do mapy kudy dál. Kluci od vedlejšího stolu nás upozorňují, že na hlavní silnici je vjezd na kole zakázán a pokuty jsou velmi vysoké. Ani v nejmenším jsme tohle neměli v plánu, silnice totiž vede řadou tunelů a taky provoz s přibližujícím se Trondheimem začíná pěkně houstnout. Volíme vedlejší silnici lemující pobřeží. Vede téměř po rovince a kilometry zase jen ubíhají. Cestou se zastavujeme ještě jednou zkusit rybářské štěstí. Můj první nához a je po prutu. Izolepa nevydržela nápor při odhozu a prut je na dva díly, ale i tak vydržel více než jsme čekali a zítra už možná nebude ani kde chytat. Petr je bez záběru a tak po 20 minutách odjíždíme s nezdarem.

     Do kempu v Øysandan (220NOK/4os), ležícího na pobřeží s přilehlou písčitou pláží, přijíždíme kolem 18 hodin. Několik děcek se dokonce koupe, ale je tu strašně mělko a ještě ke všemu je odliv. Voda asi taky nebude nic moc teplá. Stavíme stany a po sprše vaříme večeři. Začíná poprchávat a proto během chvilky mizíme ve stanech. Kolem 21hod jdeme spát.

zážitek dne: jízda liduprázdnou norskou divočinou

délka trasy: 95km    maximální rychlost: 62km/h    čas jízdy: 5:42h    průměrná rychlost: 16,7km/h    nastoupané metry: 1196

22. - 23. den: pátek - sobota 7. - 8.srpen 2009

 ØYSANDAN - KLETT - HEINDAL - TRONDHEIM - RANHEIM - MIDTSAND - HOMMELVIK - MÆLAN -STJØRDAL - PRAHA- PROSTĚJOV

     Po ránu nás vítá mlhavé počasí. Jde vidět sotva na pár metrů. Dokonce i moře je ukryto před našimi zraky a to kempujeme jen kousek od něj. Balíme stany a pokračujeme po vedlejší silnici směrem do Trondheimu. Je to paráda míjíme veškerý provoz a to až do centra města, kde přijíždíme až těsně před katedrálu Nidaros. Je to úplně jiné než průjezd velkoměsty, kterými jsme doposud projížděli, kde na cyklisty většinou vůbec nemyslí. Tady je v osídlené oblasti stezka pro cyklisty a pěší, většinou i oddělená svodidly.

     Mlha pomalu ustupuje a zpod bílého závoje vykukují obrysy blankytně modré oblohy. Trondheim, město s nezaměnitelnou atmosférou, třetí největší norské město je velice pěkné a kouzelné. Jeho staré centrum zůstalo od dob svého vzniku nedotčeno. Jeho síla byla podepřena dokonalostí přístavu a jeho vlastní polohou na samém konci širokého a úrodného údolí. První norský parlament - Ting se nacházel právě zde a místní katedrála byla hlavním poutním místem, ležícím na konci cesty až z Osla. Po velikém požáru, který zachvátil město v r.1681, armádní inženýr z Luxemburgu jménem Caspar de Cicignon přestavěl Trondheim podle mřížkovaného architektonického plánu s širokými ulicemi rozebíhajícími se ze středu města tak, aby působily jako průseky proti požáru. Cicingnonův projekt se zachoval až do dnešních dnů a dal městskému centru jakousi bezstarostnou podobu a lehkost volného prostoru.

     Po prohlídce katedrály míříme k informačnímu centru, kde sbíráme další prospekty hodící se k případným dalším cestám do této nádherné země. Nakupujeme pár věcí a poté již projíždíme centrem a míříme ven z města. Nejdříve trochu bloudíme a dostáváme se tak až na samotný výběžek čtvrti Lade. Nakonec však přeci jen najíždíme na cyklotrasu značící letiště. To leží v městečku Stjørdal, které je z Trondheimu vzdáleno ještě dobrých 28km. Máme však dostatek času, nemáme kam spěchat.

     Krajina v okolí Trodheimu je více méně rovinka, okolní kopečky jen málokdy přesahují 500m.n.m. Ani nám to nepřipadá, že jsme ještě stále na severu. Ráz krajiny připomíná spíše naši domovinu. Možná je to taky tím, že už se tam vidíme. Ono za tři týdny trmácení toho máme všichni tak akorát. Kolem poledne zastavujeme v parku v městečku Ranheim. Využíváme posezení a vaříme oběd. Petr si  zřejmě v pomatení smyslů dává dvojitou porci „Nudlové fantazie“, samozřejmě že po pár lžičkách má dost a už se na ni nemůže ani podívat. My se raději ládujeme chleby s paštikou, nutelou nebo marmeládou. Oblíbené disko sušenky po obědě taky nemůžou v našem jídelníčku chybět.

     Pokračujeme dále po pobřeží přes Malvik, Midtssand do Hommelviku, kde zastavujeme u marketu. Utrácíme poslední peníze za zmrzlinu. Necháváme si jen malou částku na zaplacení posledního kempu v Maelan. Posedáváme a poleháváme v parčíku na trávě a chladíme se posledními kousky lahodné norské zmrzliny. Jak už to tak bývá, po jídle následuje vždycky nějaké kopčisko. Ani dnes tomu nebylo jinak. S plnými břichy se nešlape zrovna nejlíp. Metry ubíhají velice pomalu a s každým šlápnutím se pěkně potíme. Konečně jsme na vrcholu. Před námi se objevují obrysy Stjørdalu s přilehlým letištěm. Sjíždíme do města a pokračujeme nejdříve po cyklotrase vedoucí kolem letiště a poté najíždíme na poměrně frekventovanou silnici E14 mířící směrem do sousedního Švédska. Po 5km jízdy konečně spatřujeme ukazatel na kemp. Už jsme se obávali, že se budeme muset vracet 15km zpět až do Midtsand, kde je další kemp.

     Odbočujeme vpravo a po 1km jízdy polní cestou přijíždíme k farmě s přilehlým kempem. Leží kousek od řeky a jelikož je stále pěkně horko, převlékáme se do plavek a postupně se chladíme velice osvěžující vodou. Vzájemně se pozorujeme kdo má nejvíce opálené cyklokraťasy. Já s Romčou jednoznačně vedeme. To už je snad na doživotí. Takhle to vypadá už několikáté léto a při každé návštěvě pláže či koupaliště vzbuzujeme patřičnou pozornost. Holt tohle je úděl cykloturistiky.

     Večeříme a ukládáme věci v brašnách, tak aby bylo vše nachystané k zítřejšímu návratu. Jelikož je odlet velice brzo, nastavujeme budíky už na 4hodinu ranní. Taky na kutě jdeme dneska už před devátou, ale není nám to nic platné. Stejně nemůžeme usnout. V hlavě se nám pořád honí myšlenky na všechny ty krásné dny v posledních třech týdnech v této jedinečné zemi. Uteklo to jako voda, ale bude na co vzpomínat.

     Budík nás tahá z postele velmi brzy. Jsou 4hodiny a venku je ještě šero. Věci máme nachystané už ze večera, takže nám balení stanů a naložení všech zavazadel na kola zabírá sotva 30minut. Opouštíme tento velice klidný kemp a vracíme se zpět do Stjørdalu na letiště. Po kilometru najíždíme na včerejší velmi rušnou silnici E14. Dnes jako by to ani nebyla ona, za celou dobu nepotkáváme ani jedno auto.

     Cesta ubíhá rychle a po 30 minutách přijíždíme k letištní hale. Demontujeme kola a připravujeme zavazadla k odbavení. Kola balíme jen do strečfólie, stejně jako bágly. Zatím vždy dorazily v pořádku, bez nějaké újmy. Odbavujeme se a po sedmé hodině se odlepujeme od norské půdy. Let probíhá bez obtíží a krátce po půl desáté přistáváme na letišti Praha – Ruzyně, kde na nás čekají Hančini rodiče a Petra, u které měli Petr s Romčou odstavené auto. Loučíme se s nimi a míříme domů. Naše společné 3 týdenní putování, během kterého jsme našlapali 1 487km je definitivně u konce a nezbývá než se zase těšit na nová, která jak pevně doufám na sebe nenechají dlouho čekat.

zážitek dne: pobřeží za Trondheimem

délka trasy: 74km    maximální rychlost: 55km/h    čas jízdy: 4:43h    průměrná rychlost: 15,6km/h    nastoupané metry: 680